Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu našeho podcastu Duchovéda s naším stálým hostem Luďkem Švojgrem, poustevníkem ze Starého Plzence. Dnes zakončíme naše povídání o sexu a vztazích.

Jak souvisí vypálení Alexandrijské knihovny a sex? Jak se vlastně jako odráží spolupráce mezi mužem

a ženou třeba i v našem jazyce? A hlavně, jak učinit ženu opravdu šťastnou? Tak o tom všem bude dnešní díl. 

R: Co mě hodně zajímá — takové ty jako východní přístupy k tomu, typu tantra a prostě podobné jako záležitosti, což je samozřejmě dneska taky jako moderní, tak jsou relativně staré. Možná jako starší než ty jako židovskokřesťanské věci, možná se pletu, ale jakože jakokdyby na tom východě skrze tuhlety přístupy – nevím, jako jóga nebo prostě tyhlety jakoby, které jdou.. které jako pracují s nějakou energií 

a s nějakými takovými věcmi, tak tam se hodně jako řeší životní síla a prostě má to různá jména – prána, kundalini a všechny tyhlety věci. Ono se to dnes tak jako různě jako třeba matlá nebo mixuje v takových těch jako seberozvojových programech, které čerpají tu z přírodních náboženství, tu z těch východních jako směrů. A teď z druhé strany jde ta jako židovskokřesťanská historie, která je nejdřív o těch pravidlech. Mám jakokdyby pocit, že v tom židovskokřesťanském přístupu není moc o tom, jako že k čemu to je, jak to funguje, ale jakože: Takhle to dělej. Nebo tohle jako nedělej. 

L: Ano.

R: Že tam jako chybí ta informace, k čemu je to vlastně jako dobré.

L: Ano. Teď jsi narazil na jednu velice zajímavou záležitost, a sice vypálení Alexandrijské knihovny. 

R: Já jsem čekal, kdy se tam dostaneme. 

L: Vem si Kumránské svitky a další ztracené křesťanské vědění. My nevíme o tom, co tam bylo. Ani nevíme, proč se tak stalo, ale stalo se a je to tak. A my vlastně máme jako z té doby velmi omezené zprávy o tom, co.. jako ty formalizované, to, co může jako přijmout dnešní mysl člověka. Protože já můžu samozřejmě vykonat práci meditační, kdy se podívám do jiného časoprostoru, abych zjistil, jak to tam vypadalo, a takových lidí tady běhá samozřejmě mnohem více. Takže to není, že by ta data nebyla úspěšně jako k nalezení, ale je tam problém s tím, jak je přivést znovu k životu, když nemáš, o co by ses opřel. Kdežto v těch východních směrech, tak tam je jednak tradice v některých klášterech a pak jsou tam samozřejmě spisy, které popisují různé, jo?, tajná kniha rozkoše atd. Prostě je tam zachovaná ta posloupnost toho, že i tahle složka života byla stejně důležitá, jako ty ostatní, jako ty duchovní. Jo? To světské i to duchodní, že vlastně bylo stejně důležité, když to převedu do dnešní řeši, abych to nějak osvětlil. 

A nám tady zůstalo vlastně jenom torzo, protože Písmo je vlatně jenom torzo toho, co tady bylo v té době, kdy vlastně Bůh přišel v podobě člověka na svět. A zase má to pozitivní a negativní stránku. Ta negativní je v tom, že to nemáme k dispozici a ta pozitivní je v tom, že to musíme sami vytvořit. Systémem omyl – pokus? Poučení z jiných systémů? Převedení? A to vede k tomu, že se začne duše ptát, vede to k otázkám a v momentě, kdy jsou otázky, tak teprve mohou přicházet odpovědi. 

R: Jakože skoro to vypadá, jako kdybys říkal: No vlastně v tom jako byl nějaký záměr, že to shořelo, abychom to neměli moc jako talíři a museli jsme se jako ptát. 

L: No v zásadě to tak můžu jako.. i tak se to dá interpretovat. Jsem hodně opatrný v tom to říct nahlas, ale i tato interpretace je možná. Ano. 

R: Teď už jsou z nás dokonce konspirátoři.

L: Ano, ano. Jestli Pán Bůh pověřil čerty, aby to vypálili, tak jako my se asi nedozvíme. Ale musíme se srovnat s faktem, že to tak je. Takhle bych to asi jako popsal. No je to tak. Prostě chybí data, shořela. Čili to, co je ten základ, že jo, je Desatero a Písmo, co tam kde je, co z čeho vyčteme. Co z toho přečetli různí mocipáni a různé církevní jaksi autority, tak to z toho přečetli za těch posledních dvatisíce let. A výsledek je naše doba. To je také jeden z důvodů, proč musela v těch šedesátkách přijít ta sexuální revoluce, aby rozbila ta neudržitelná – z hlediska života – neudržitelná klišé a muselo se jít víc k duši. Jo?, ta církev byla příliš formalizovaná. Tam se začal ztrácet ten obsah, což má zase pozitivní a negativní stránku. Negativní, že tam chyběl obsah, pozitivní, že ta duše tam ten obsah musí dodat. Těžké téma jsi vybral.

R: A to říkáš vždycky. 

L: Ne, protože ono je rozsáhlé a zasahuje — protože se to týká životních sil – tak zasahuje do života všech lidí, a lhostejno, jakým způsobem tu životní sílu konzumují. Jestli uzdně, nebo bezuzdně, to je jedno.

R: Jsem četl docela tak jako vtipný text, jsem našel: Jak udělat ženu šťastnou? Protože třeba v souvislosti s tím vím, že někde ve Starém zákoně je psané, že muž má každou sobotu učinit svoji ženu šťastnou. Přiznám se, že jsem nenašel přesné místo, kde to v tom textu je, ale znám tuhletu jako větu. A teď jakože inspirace z internetu: Jak udělat ženu šťastnou? A teď jsem si přečetl: Stačí, aby byla zdravá, krásná, vitální a hlavně najezená.

L: Tady já bych použil svůj oblíbený příměr, že žena vodní podstaty musí dostat od muže kotel, aby se nerozlila, aby měla nádobu a prostor, v čem se může převařovat a měnit, protože štěstí ženy spočívá v tom, že se proměňuje. Protože žena je bytost proměnlivá, nese (Eva) život a život se projevuje proměnou, změnou, to, že se všechno neustále mění. A to, jaký ten kotel má být, tak to může mít to kladné znaménko, kdy ta žena bude šťastná z toho, že má přesně tu hranici, anebo to nešťastná z toho, že prostě je nějakým způsobem omezená jinak, než je pro ni jako správně. A jsme zase zpátky u duší, protože duše nejsou ani mužské ani ženské. Proto dobrý vztah mezi mužem a ženou vzniká tehdy, když alespoň je tam to filie, tzn. to, že jsou na přátelské vlně, kdy ten muž opravdu té ženě ten kotel dá a ta žena s radostí ten kotel přijme. A teď to nemyslím v tom smyslu, jak se to běžně to klišé používá, že chlapi jsou ti agresoři, kteří omezují ten ženský svět. Prostě to tak není. Jako žena má chtít po muži, aby jí vymezil ten prostor, protože jinak skončí v bezbřehosti, nebude to odnikud nikam, ale úplně odnikud nikam a bude z toho nešťastná, protože nebude naplněná. Koneckonců, že jo, ta pánev připomíná svým způsobem kotel, který je třeba naplnit. Takže ano, má muž co dělat, aby naplnil ženu. A má žena co dělat, aby byla schopná přijmout náplň od muže, proto tam třeba v češtině je správně to přechylování „ová“, protože tím se žena zaštiťuje tím mužem.

R: To mi tedy ale liješ vodu na mlýn, mně se to.. já strašně trpím. Je hrozná jako móda, kdy ty ženy jako odmítají to přechylování. A vlastně mají to příjmení v tom jako mužském rodě. Mně to, kromě toho, že mi to nepřijde česky,…

L: Ano, to není české.

R: …tak je to blbá móda, taková..ale já jako cítím, že to je jako blbé, ale vlastně neumím ti říct jako proč.

L: Kdo to chce? Kdo to chce? Kdo to dělá? To dělají feministky. To dělají feministky, protože se snaží zestejnit s mužem. Žena, která přijme příjmení muže a přijme „ová“, tak přijala toho muže. Přijala. A ne, že ona bude rozhodovat jenom o tom, co ten mužský má dělat, nemá dělat, jak to má dělat a nebude mu vládnout – to je pokora ženy a pokora muže. Pokora muže spočívá v tom, že tu ženu ochrání, že ji zaštítí, že se o ni postará. 

R: A veliká diskuse – protože to mám i doma – vdané dcery zvolily tu variantu bez toho přechylování, tak ten častý argument je: V jiných jazycích se to nepřechyluje, a druhý argument je: No vlastně tím, že si vezmu to úplně stejné jméno, tak ho vlatně jako víc respektuji. 

L: Jo, two singles. Dva stejní. Sám jsi to řekl. To není o respektu, to je o zestejňování, jo? A o tom už jsme mluvili, kam to vede. Rozdíl mezi rovnoprávností a stejností. Vždyť když si vezmeš zpátky Písmo, tak vždycky žena následovala muže do jeho domu. Je to obraz, to není, jakože to tak má být jako fyzicky, ale obraz.

R: Jasně, no tak ale to zase jako vytáhneme ten patriarchální svět a tyhlety jako..

L: Ne, ne, ne, to nebudeme vytahovat, protože my musíme přijmout to, že ta budoucnost spočívá ve spolupráci – spolupráci dvou polarit, které mají rozdíly. Polarita má rozdíl, na jedné straně jsou kladné náboje, na druhé straně jsou záporné náboje. 

R: Dobře, takže zpátky k přechylování. Takže chápu, že když přidám „ová“, tak tím vlastně jako tomu příjmení dávám ten druhý náboj?

L: Ne.

R: Ne?

L: Ne, ne, ne, tím já rozlišuji, že jsem na té druhé straně. Dám příklad: Novák si vezme Voráčkovou a ta se stane Novákovou. Čili ona tím říká, že jsem žena a zaštiťuji se Novákem. Přestala jsem být zaštiťovaná jako Voráčková svým otcem Voráčkem. Čili přecházím z domu otce do domu manžela.

R: Jo jasně.

L: Takhle to je.

R: Jasně, dobře, ale jak je to v těch jako..ty, já nevím.. jiné jazyky tohleto jako nemají.

L: Ano, nemají. Vždyť o jazycích už jsme se bavili, že některé duchovní věci nejsou schopné – třeba angličtina – vůbec vyjádřit. Jsou prostě tak primitivní, že tam to není důležité. Čili odstraňování přechýlení je zpátky na stromy. Je to o zvulgárnění. Čili ta vyspělá řeč se ztrhává zpátky na zem. 

R: Jo. Dokonce třeba v těch diskusích jsme šli jako tak daleko, že další argument byl, že třeba v jiných jazycích, tuším že..  nebo jazycích, jako v jiných státech, tuším, že buď Španělsko nebo Portugalsko, že tam je to jako naopak tak, že při tom sňatku jako chlap přijímá jako příjmení té manželky a pak je tam.. a na to nastoupil jako další jako příklad, a to byl jako Tomáš Garrigue Masaryk, který přijal příjmení své ženy. Jakože vlastně to je ten, jak to říct, jakože tím ten muž dává najevo jako úctu té ženě, že si jako vlastně vezme jméno jejího otce.

L: No, ale tím se ruší ta vazba muž – žena, oheň – voda. Že každý má jinou roli. Je to nepřirozené. 

R: No ale v tom Španělsku nebo Portugalsku to přeci přirozené nějak je.

L: Počkej, hned se k tomu dostaneme. Já jsem na vysoké škole měl kamarádku Portugalku, která se jmenovala Domitila – to bylo její křestní jméno a pak měla příjmení tři, tři příjmení: Martins Lima Gazur. Martins bylo příjmení matky rodu, Lima bylo příjmení otce a Gazur byl manžel. Čili ona tam vyjádřila v tom příjmení vazbu do tří různých rodů, nerozlišeně. Takže ona, Domitila, se vlastně opírá o všechny tři rody, je to vývojová fáze. Kdežto já, když tam dám to „ová“, tak se vlastně jenom přesune z toho jednoho, z té jedné ochrany toho otce, pod ochranu toho manžela.

R: No a není lepší, kdyby byla pod ochranou všech tří?

L: Lepší bych neřekl. Je to jiné. Protože zase každý národ vychází z rodových tradic těch jednotlivých rodů, které tvoří ten národ čili to, co je nad tím rodem, a mají svoji tradici. A tady je tradiční to, že v tom přechylování se vlastně jako vyjadřuje ta příslušnost sem. Proto jako když dnes ty ženy nechtějí třeba přijmout to příjmení manžela, byť jsou vdané, že si ponechají své nebo chtějí uříznout to „ová“, tak se chtějí z nějakého důvodu vytrhnout z toho češství. 

R: A kombinace: Přijmu manželovo jméno v tom mužském tvaru a nechám si to „ová“ příjmení jako z toho otcova rodu?

L: No tak hledám zadní vrátka, kudy od toho chlapa utéct ke svému tatínkovi.

R: To zní dost tedy jako..

L: Ano, hrozně, ale to mám z praxe. Protože takové ženy znám a všechny řešily partnerské vztahy 

a většinou jsem tam tohle vysledoval. Já to mám z reálu, jako z praxe, že to tam je – zadní vrátka. Nechci se plně podřídit.

R: Pustit toho tatínka.

L: Ano. Pustit toho tatínka. Mělo to smysl třeba u některých šlechtických rodů, kdy se spojovaly dva velice silné rody a tím spojením toho jména – teď zrovna mě nenapadá žádný, ale jsou takové, že tam jsou dva názvy – tak vlastně vznikl nový rod na základně dvou silných rodů. A to byl vlastně pár, který byl zakladatelem té nové větve, nového rodu. Silva–Tarouca. Takže to jsou…

R: Ale můžou tedy ty současné ženy říkat: Tak my jako vlastně zakládáme nový rod?

L: Můžou, akorát že to přísluší muži. Muž je ten, kdo iniciuje nový život. Jak chce vyrobit dítě bez spermie?

R: No takže dobře, takže kdybychom založili jako nový, nevím co, šlechtické tituly, tak by to v té češtině vypadalo jako jak?

L: A co myslíš?

R: No jakože, když chci jako vyjádřit tím, že vlastně jako vzniká ten nový rod, tak jak by tedy ta příjmení měla jako vypadat?

L: No pak by to muselo být tak, že by musel vlastně ten Novák přijmout, že bude Voráček-Novák a ona by byla Nováková-Voráčková. Což je jako asi možné, ale přijde mi to jako nesmyslné, protože je to o tom zestejňování. A zestejňování je cesta do pekel. Je to o rozlišování a o přijetí té své role na spolupráci toho páru. Tam by měla být hrdost na to, že to bude Nováková. Že se konečně toho starého Voráčka zbavím. 

R: Tak já myslím, že ti lidé mohou mít různé motivy. Jako principiálně je to spíš jako zvláštní trend, v podstatě všechny jako holky, které se za posledních pár let jako vdávaly, různé kolegyně, známé, dcery, tak všechny jako ustřihávají to „ová“..

L: To je důsledek nemoci zvaný feminismus, protože která dcera je.. je mi líto, že to musím říkat, mně je to opravdu líto, že která dcera je hrdá na svého otce, a který syn je hrdý na svého otce? Když od matky slyšeli, jak je nemožný. Jo?, to je jenom důsledek. To je důsledek nespolupráce muže a ženy při výchově dětí. Já se těm dětem nedivím, protože ony pak nemají možnost, když jako to neviděly. Neměly co odkoukat. Pak se koukají jinam a jdou na nižší úroveň.

R: A tak, ty už jsi to dnes zmínil, fenomén – myslím, že se tomu říká jako sešívaná rodina,… 

L: Jo, aha.

R: …kdy vlastně ty děti vyrůstají ne se svým třeba jako původním svým biologickým otcem, ale nějakým jako otčímem a funguje to velmi vlastně jako dobře, je to nějakým způsobem živé, funkční, tak to mohou jako vidět jinde, ale to nefunguje, nebo…

L: Takhle, to je, když jsme mluvili o těch různých sexuálních odchylkách, tak tam jsem to vlastně zmiňoval, že duše si vybírá různé situace, že jde o duše. Že hlavní je potřeba duše. Proč by jako nemohly být duše, které potřebují mít komplikované vazby? To není o jejich zralosti, to není o potom dosažené inteligenci. Znám bytost, co měla dvě maminky a tři tatínky za svůj život. Čili byly tam určité možnosti jako rozvoje a pak tam určité věci chyběly, protože to ve skutečnosti bylo jakoby adoptované dítě. Tak tam určité věci nejsou. Nejsou provázané prostě geny s myslí, s těmi nehmotnými součástmi té bytosti.

A to může být požadavek duše, anebo to může být vada. Zase tam může být buď kladný, nebo záporný náboj, proč se to stalo. Čili musí se posuzovat případ od případu. Ale pak to neznamená, že by nebylo vidět trendy ve společnosti. A základní trend v této společnosti je úpadek. Jo?, to tak je. Tečka. Vede to všechno ke zjednodušení, k zprimitivnění, zhrubnutí, zrychlení — výkon, výkon, výkon, málo prožitků, prožitků, prožitků. 

Čili základní otázka: Chci život prožít, anebo vykonat? A od toho se pak musí odvíjet všechno další. To, co jsme se teď bavili o těch „ová“, o těch příjmeních, o té rovnosti nebo stejnosti, je otázka formy, která ale vždycky nějakým způsobem generuje obsah, anebo ten obsah, který tam je, nebo který tam chybí, vygeneruje příslušnou formu. Čili nemá-li bytost na to, unést něco složitějšího, pak přijme to jednodušší. 

R: A ještě že ten Bůh je milostivý. 

L: Ano, Bůh je milostivý za všech okolností. Mezi lidmi je tolik trápení a tolik soužení, že bez milosrdenství to nemá řešení. Tohle jsou v podstatě zásadní věci, i když se jeví jako maličkosti. Jakože drobný detail. Ale ono to tak není a já rozumím tomu, že když je někomu dvacet, tak že k tomu má tenhle přístup. Mně také kdysi bylo dvacet a také jsem měl takhle zjednodušující přístup, ale to jsou obecné vlastnosti mládí a stáří. Jo?, to stáří už ví, i kdyby nechtělo, protože prostě prožilo. I když jdeš cestou výkonu, tak stejně prožiješ. 

R: Tak ono to do nějaké míry vlastně jako.. že jo, tak vždycky se říká nebo tak se říkalo: Mládí vpřed, nebo že vždycky ti mladí mají potřebu hodně jakoby odmítnout ty předchozí generace.

L: To je pravda.

R: Ale zároveň jako historicky byl nějaký jako větší respekt k těm starším generacím.

L: Ano, protože byla v úctě vazba života. Že jeden řetěz života — jedna rodina, navazovala druhá a další, a bylo to dané nedostatkem. To nebylo zbožností nebo silou vůle těch duší, ale nedostatkem zdrojů. My žijeme ve strašně bohatém světě. A my chřadneme na bohatství, protože pak se nemusí moc usilovat, protože všechno to základní je. No tak se vymýšlí blbosti, že jo? A na to to zase padá a chřadne. Znovu, tam z toho celého povstává pořád ta potřeba zdůrazňovat u mě, povstává potřeba zdůrazňovat tu složku, že ne válka o to, kdo má pravdu, nemá pravdu, kdo má jaký život, nemá jaký život, ale spolupráce. A na spolupráci je třeba mír čili správné měření. A já musím mít ochotu měřit, že muž je muž, žena je žena. Samec je samec, samice je samice. Chlap je chlap a dievka je protipól chlapa. Žena, která je schopná dělat divy – a dievka dělá divy. Jo?, a teď si to sečti dohromady, jak ta sexualita čili ta polarita je vlastně jako vyjádřená. Biologicky jsi buď samec, nebo samice, v hlavě buď přemýšlíš jako muž, nebo jako žena a v duši jsi buď chlap, anebo dievka – žena, která dělá divy. To je celé.

R: No počkej, ty jsi říkal, že duše je nepolární. 

L: Ano, ale je zrozená do mužského nebo ženského těla. Proto jako tam musí být rozlišené to jméno – chlap a dievka.