Podcast

Minule jsme společně s Luďkem Švojgrem a Jaroslavem Mendelem na staroplzenecké poustevně otevřeli téma komunikace duší mezi sebou. Přes sledování individuální cesty radosti a rozvíjení vlastního talentu jsme dospěli až k obrazu, zachovat svůj vnitřní klid. V dnešním díle se budeme věnovat karmě. A také „krvi“, coby způsobu distribuce informací po systému. Ve vlastním těle, v rodině, ve společnosti.

J: Pak mě zajímá záležitost, která je blíž k tématu — téma krve. Říkám, že krev je taková zvláštní substance, že nás doslova a do písmene drží při životě, ale vlastně nás dohromady svazuje tam, kde se objevuje, a to na úrovni rodiny, rod, rodina, národ. A mě tam zajímá jedna věc, když to, protože s tím je spojená karma, rodiny, karma národa a tak dále.

L: To je jeden rozměr.

J: A já jsem se setkal, nevím, jestli to bylo u Gustava Meyrinka – s pojmem „přejít přes krev“.

L: Já začnu trochu z větší šířky. Teď jsme se bavili o egu a krev je přesný protipól. Energie, která je v egu je soustředěná jednobodově do rozhodovací činnosti. A to, co je míněno krví, nemyslím tu tekutinu, co nám teče v žilách, ale i jí, protože to ego je spojené se srdcem, kromě jiného, nejenom s mozkem a to je to, co je duchovní rozměr krve. Já to trochu zpřesním, aby to bylo srozumitelné, abychom se dostali do stejné úrovně. Máš ego a proti tomu je duchovní rozměr krve a to je, jestliže to je soustředěné do jednoho bodu, tak tady je to obráceně – je to rozptýlené odnikud nikam – ta otázka té krve, protože ty potřebuješ mít někde ten jednobodový „tlačič“ – u toho srdce se to pozná, že to srdce pracuje a vytláčí tu krev do oběhu a ten oběh jakoby ta krev vlastně dělá to spojení, že projuje ty jednotlivé, individuální elementy těch jednotlivých buněk, tak je propojuje do jednoho velikánského celku. Bez toho by to nešlo. Musí tam být, jak ten proces toho spojování těch jednotlivých elementů, tak ten proces, který to řídí a uvádí to do činnosti, musí být oba dva. K čemu by ti bylo ego, ať už silné nebo slabé, když by ho nikdo neposlouchal a nikdo neprováděl ty příkazy? A zase, když nemáš to prostředí, které převádí ty příkazy do reality, tak to je jako ředitel, který nemá žádné podřízené. To je také o ničem. Čili krev je ta substance, která rozvádí informace po systému. Teď jsem to stáhnul na úroveň bytostnou. Na té úrovni osoby je to trochu složitější, protože tam je pak i ta tekutina a tam jsou ty vazby a tak dál a tak dál čili, jak se to kopíruje, jak se to přenáší z generace na generaci, jak se to přenáší ve společnosti, protože říká se, že tradičně peníze jsou krví společnosti, že rozvádí energii hodnotovou po společnosti – to je pravda. Ale zrovna tak je pravda, že i jazyk, hovorová řeč má tento aspekt té krve, že rozvádí informace – in formace – rozvádí po společnosti. Čili ty peníze hodnoty a ta krev informace. Čili je to o té distribuci a přejít přes krev, znamená přejít distribuční hranice. Dostanu se s tou distribucí jinam, než tam, kam je my v mém prostředí určeno. Čili je to přejít přes hranici. Hranici možností. Ano, je to přerůst – přerůst do jiného levelu. Mě na tom vždycky zajímalo – speciálně řeč a peníze – je spousta lidí, kteří se živí řečí, protože jsou schopné převádět tu krev jak tu informační, v tu krev peněžní, ale to je převod. Je to stejné jako, když se převádí pára na pohyb kola třeba. Jsou tam ztráty, ale jde to převádět jedno v druhé. Proto všichni, kteří říkají: Ty jenom kecáš, a máš za to jako – jsi lehce živý. Tak já říkám: Tak si to zkus, jestli hubou dovedeš vyrobit nějaké hodnoty. Třeba jo, ale třeba taky ne. To byla klasika, po revoluci, když se zavádělo u živnostníků účetnictví, tak všichni měli – ti řemeslníci, co šli do živnosti – co byli vždycky někde zaměstnaní, tak to měli vždycky, že ty kancelářský, to je takový – oni jenom pijí kafe a nic nedělají. A pak když si měli sami účtovat a vyplnit daňové přiznání, tak sakra věděli, že to je práce namáhavá a jak to bolí a ráááááádi si pak zaplatili za to – to poučení přišlo. Čili tady to je – ta krev je to obíhající médium a já chápu tu otázku v rovině duchovně symbolické,  a že to mohou být od těch peněz, přes tu řeč přes tu opravdovou tekutinu té krve na té biologické úrovni – je to pořád jedno a to samé.

J: Mě to nejvíce zajímá na úrovni té rodiny, jako prostředí, které dělá, jakoby, jak ty říkáš: Tu distribuční síť, krev není voda.

L: Protože tam je to svázané geneticky. Geneticky a za druhé je to svázané osudově a to je to, co jsme popisovali taky v té inkarnaci, jak se vlastně vtěluje duše.

J: Skrze krev. Mě to ještě připomnělo jednu myšlenku, je to z Meyrinkovi knihy, je to v Zelené tváři, budu citovat: Stát se pánem myšlenek je prastará cesta k opravdovému nadčlověčenství. Pokud se však nějakému člověku podaří přejít po mostě života, pak je to štěstí pro celý svět. Je to skoro víc, než kdyby mu byl darován Vykupitel. Zapotřebí je jen jedno. Jednotlivec nemůže dosáhnout cíle sám, potřebuje k tomu družku. Jen spojením mužské a ženské síly je to vůbec možné. V tom spočívá tajný smysl manželství, který se lidstvu v průběhu tisíciletí ztratil.

L: To tak je. To je na co jsme posledně narazili, když jsme tu měli naposledy hosta Ondru, kdy já jsem tam zmínil, vím, že to bylo někde ke konci, takže to bude asi v té druhé části, že to nastavení toho nového počátku ve vztahu muže a ženy je možné jedině za přítomnosti dobré vůle muže a ženy a že to nemůže udělat ani jeden ani druhý, ale že se to musí za přítomnosti obou zrodit. To se musí zrodit, to se nedá udělat. To se musí ZRODIT.

J: Aha, takže ani vymyslet ani udělat? To musí povstat.

L: To se musí zrodit z té vůle obou pólů, to nejde udělat jinak. A ten Meyrink to nahlíží takovým pro mě, trochu básnickým způsobem, nicméně, je to velice dobrý způsob, protože je poetický. A já to mám v této podobě rád, že to není strojově chladné a tam opravdu o to, že naplnění té lidskosti je možné až po spojení té polarity při zachování rozlišnosti pólů. Ty póly jsou rozlišené, ale zároveň je to propojené do Jednoty. A tohle, když se povede vědomě, tak tím ta bytost naplnila lidskost. Protože ta lidskost je, že je ta bytost schopná abstrakce čili nežije jako zvíře z popudů, ale je schopná vědomě řídit svoji cestu, jak by mohla ta duše se v tom Stvoření dostat k něčemu vyššímu, lepšímu, jako ve smyslu bohatšímu na tvorbu, když by neznal ty úplně nejelementárnější věci, jak to funguje. Čili ona je musí poznat a to lidské zrození je k tomu poznání velice vhodné. Proto jako všechny ty vize, které jsou jako – jak mají ty přírodní národy anebo, jak je dnes módní ta ayahuasca a všechny tyto věci, tak jsou důležité, aby se správně docenilo obyčejné lidství, protože když nezvládneš obyčejné lidství, když nebudeš umět docela obyčejně sčítat a odčítat do 10 a přes desítku, tak je ti vyšší matematika uzavřená a nedostaneš se dál. Čili když se nenaučíme žít jako polarizované bytosti, které jsou schopny usjednocení a to ne zvířecím, ale lidským způsobem, tak nemáme právo na to další vyšší. TEČKA. 

To byl hrozně dobrý dotaz k tomu osvětlení ještě těch důvodů, proč tady o některých věcech tady s Radovanem mluvíme jako do hloubky, že se to někdy může zdát být nesrozumitelné, ale až v této hloubce, tak je pochopitelné, k čemu je to dobré. Teprve teď některé věci mohou dostávat smysl. Proto, jak tady bylo zmíněno v jednom podcastu, že ti obyčejní lidé k tomu mají někdy mnohdy blíž než ti vzdělaní. Jsem to komentoval, že znám tolik vzdělaných šmejdů, jako to není o tom lidství. To lidství není o tom intelektu. To je o schopnosti být vyharmonizovaný, abych věděl správně, jaká jsem duše, se kterou duší se doprovázím, jaká je má mysl, jaká je mysl toho, kdo mě doprovází a jak jsme zároveň v té polaritě propojitelní do Jednoty. A to se dá učit s odpuštěním od toho nejposlednějšího sedláka, až po ministra já nevím čeho – nahoru-dolů, to už je jedno. Čili to je hodně dobrý podnět k významu toho, proč tady jsme.

J: Mě v souvislosti s tím ještě s tou osudovou rovinou, které jsme se dotkli přes tu krev a přes tu karmu a tak dále, tak mě napadá jedna věc, která mě hodně zajímá. Nikdy jsem jí úplně nepobral a to je z Meyrinkovo Golema výraz: Habal Garmin – dech kostí: „Tak jak byl pohřben a aniž jeho kosti zpráchnivěly, tak vstane z mrtvých v den posledního soudu, naše babičky o něm říkají: bydlí vysoko nad zemí, v místnosti bez dveří, jen s jedním oknem, odkud není možno se dorozumět s lidmi. Kdo jej dokáže ovládnout a umírnit, ten se stane dobrým přítelem sám sobě.“

L: Já jsem Golema četl před mnoha lety a už si nepamatuji ten pocit z toho, ale jenom z toho tak, jak na první dobrou — je to o naší složce v naší bytosti, která přesahuje obvyklý rozměr života, a sice proč? Ty kosti jsou proti pólově posazené k duši – duše je plastická, je věčně živá, je nesmrtelná a kost, jako symbol, ale i zároveň jako kost v těle je to, co vydává oporu, proto ta struktura, která je nelidská, ta kost, tkáň, ta struktura, která je nelidská – ta kostní tkáň – je nelidská, odkud se nedá hledět do toho lidského světa, tak vlastně když jí zvládneš, tak vlastně zmizí nevědomost, ty pak vlastně víš a ty vlastně pak už netrváš ani na to, že víš, co víš, protože víš, že budeš vždycky vědět, kdy. Ať se budeš nacházet ve kterékoliv části prostoročasu – to je úplně pak jedno. A v tomto smyslu je pak ta duše vysvobozena, ale jako je do určité míry ztracená pro tento svět. Protože nemá vlastně, co by tady s kým. Je pak někde úplně jinde a pravděpodobně tento obraz bude souviset s tím – jak to říct – jak se podívat na rozměr bytostí z hlediska, jak přesahují lidskost, tu osobnost, tu osobu.

J: Osobu, osobnost, tedy to, co je spojeno s časem a prostorem. S tím, co je dočasné?

L: Ano, s tím co je dočasné, je to dočasný svět. Teď už to chápeš dobře, čili tohle je taková dost specifická mysticko-duchovní záležitost to, co jsi vytáhl a to se velmi obtížně popisuje, protože na to musí být dost široká znalost a hlavně zkušenost s mystickými prožitky. Sama, aby ta mysl se nebránila přijmout ta fakta v té podobě, jako těch obrazů, které pak přichází. Teď to zní v podstatě – pro mnoho lidí, tohle může být jako neuchopitelný žvást, já se omlouvám, že to řeknu takto, protože to kdybys mi najednou tou otázkou se přenesl ze středoškolské matematiky na úroveň, kdy se baví Einstein s nějakým fyzikem o částicích.

J: Jojo.

L: Ale i to je třeba říct, že to existuje a je to dobrý i pro ten náš rozhovor tady, že je ukázáno, že ty věci mohou být až tak složité, že to jenom má energii pro mnoho lidí. A takto jsem se já učil věci, že pro mě měli jenom energii, ale prostě jsem to nechápal. Nerozuměl jsem tomu.

R: No, já jsem teď ve stavu, že pánové, vůbec nevím, o čem je řeč.

L: O čem je řeč, to je ono. A já jsem se tímto způsobem učil ty védské věci, že jsem měl asi 200 hodin přednášek a přes deset let jsem si to pořád dokolečka pouštěl, aby to do mě vlezlo.

J: Tady to vždycky hrálo, to si pamatuji.

L: Jo, ale pořád. Pořád dokolečka a jednoho dne to tam je. Přesně v tom stylu: Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, tak to tam prostě do mě vlezlo. Čili to byla hrozně dobrá otázka proto, aby se ukázalo, že ty věci mohou být v té nejčistší a nejsložitější podobě tak vzdálené od života, že mají tu akademickou příchuť, ale to neznamená, že by neměly svoje místo ve světě. A teď je otázka, jak to přivést k tomu nejobyčejnějšímu člověku a tady bylo dobré, to s tím mužem a ženou, s tím principem, protože to je dosažitelné pro každého. Tohle, co ses mě zeptal s tím Meyrinkem, tak to je velice úzce specializovaný dotaz, který je v pořádku. Já se tam můžu tou svojí vnitřní citovou pozorností podívat, můžu mít nějaký obraz, ale bude to, jak to říct pro normálního člověka nepoužitelné. 

J: Souhlas.

L: A je to s tebou Radovane v komfortu, když jsem to takto popsal?

R: Jo.

L: Víš co, já si na tobě ověřuji…

R: Já si pamatuji – vy se znáte sedmnáct let, my šestnáct. A když jsem začal sem jezdit, tak jsem často náhodně byl svědkem takovéto akademické debaty, kterou jste tady předvedli, a vůbec jsem to nepobíral. A měl jsem vždycky takový pocit, že bych se to měl nějak jako naučit. A za tu dobu jsem nějak došel k tomu, že to.

L: Že to není tvůj talent, který by tě činil šťastným.

R: Tak, děkuju.

L: Já to vidím, promiň, že jsem ti pomohl to trochu popsat, abychom tomu dali patřičný element. A tady je přesně ten důkaz, pro to – host je důležitý do toho našeho podcastu, protože přináší jiný úhel podhledu na věc a on to vlastně nějakým způsobem rozvíjí. Ale ty jsi ten šéf, který udrží ten rozměr toho, aby to bylo poslouchatelné. Protože to je zase tvůj talent. To je jednoduché. Každý umí něco a jenom dohromady to dá ten výsledek. Čili to bylo dobré. Co tam máš dál, Jaroslave?

J: Mě ještě připomnělo jeden váš minulý podcast, kde jste se dotkli toho principu Krista, velice velice vzdáleně. Ale s těmi kostmi jsi mi to připomněl. Ano, jak předvedl, že vlastně jakým způsobem, že to lze technologicky dostat se NAD.

L: Ano, jde, proč by to nešlo? Že ti nezbyde nakonec nic jiného než VĚŘIT. To je reference (?) na tu, že to rozumově dáš tak, že nemůžeš nevěřit. Víra vzniklá tak, že nemůžeš nevěřit. Těch důkazů je tolik, že nemůžeš nevěřit. A proč by to neměla být cesta pro mnoho duší?

R: Tak spousta lidí k tomu došla tímto způsobem. Že to byl paradoxně intelektuální proces. Znám jich docela dost.

J: Jednou se mě někdo ptal, co to je vlastně víra? A já na to: Já nevím, jenom prostě něco vím a vím, že to vím, ale nedokážu zdůvodnit, odkud to mám a proč to je a já to vím, tím pádem to je moje víra. A je nepřenosná, je moje. Ještě v souvislosti s tím karmanem mě zajímá otázka prokletí.

L: O tom jsem taky mluvil

J: To jsem nezachytil.

L: Že sám sebe zakleje ten člověk.

J: Ty jsi tady zmiňoval, v souvislosti s barákem.

L: Jo, takhle, že byl zakletý dům nebo něco, to tak je. Aha – prokletí – dám příklad: třeba jeden z typu prokletí je pravda vyřčená v hněvu. Protože to je pravdivý, tak s tím nejde nic dělat a má tam tu energii toho hněvu, tu nepříjemnost, tu agresi. A to tam prostě zůstane. Pravda je pravda, s tou nic nenaděláš a zůstane tam ta energie toho hněvu. Tak to je druh prokletí. Pravda vyřčená v hněvu. Tak to jsou dost časté způsoby v partnerských hádkách, kdy jaksi nedojde k tomu, aby měli nalezený mechanismus, jak řešit neshodu – ti partneři, tak vlastně používají pravdu tímto způsobem, aby zesílili váhu té své pravdy. Tak ho vlastně jakoby prokleju. Tím, že řeknu tu pravdu, ale dám tam tu energii, která tam nepatří. To je já nevím, jaký jiný, protože pak jsou kletby typu MAGIE a jako čarování. Ne, že to neexistuje. Ono to existuje. Ale já když tohle vysvětluji, tak uvádím základní stupeň ega, že musí být ve stupni čaroděj. Vlastně čaroděj to je dnešní inženýr – to je krycí název pro čaroděje. Dřív se tomu říkalo čaroděj, dneska je to inženýr, protože on u toho rýsovacího prkna pomocí čar, že tam nakreslí ty výkresy, tak uvádí do děje to, že se bude odehrávat ta stavba, takže inženýr je vlastně dneska krycí značka pro čaroděje. A čaroděj může být pozitivní i negativní a na to máme v češtině krásně jednu skladbu od Václava Neckáře, Čaroděj Dobroděj. Ten, který ty čáry uvádí v dobro a čaroděj, který je nedobrý, a to je ZLO-děj, uvádí do života zlo, takže na základě být dobrodějem nebo zlodějem, nemluvím o „kradáči“, se kterým se to spojuje, tak vlastně se učíme zacházet s těmi předlohami v mysli, protože to čarování je spojené s myslí, protože bez těch předloh, bez těch výkresů se nic neuskuteční. To už jsem také tady zmiňoval, když si chci vzít čaj a osladit ho, tak musím mít v hlavě ten obrázek, co to je čaj, co to je to sladké a jak to mám spojit a zamíchat. Protože aniž bych měl v hlavě ty pojmy, tak to neudělám, že to je zautomatizované, tak, že to je na základě pocitu, to je věc jiná, ale ty obrazy tam jsou. My vědomě využíváme jenom nepatrnou část těch dějů, co se dějí v mysli, natož pak, co se děje v mozku. A s tím mají doktoři obrovskou pakárnu, kolik je toho tam, kolik se toho vlastně děje, nevědomě. Čili to je úroveň čaroděj. A když je to opravdu někdo mocný čaroděj, tak je to velký mág. A zase čaroděj, dobroděj, takže to vede k bílé magii, klasické reiki, zástupce bílé magie a čaroděj zloděj vede k černé magii. A tady už jsme u toho – to je už taková síla – to už tak ulpí, ať už je to prokletí něčím dobrým nebo něčím zlým, je pořád prokletí. A to prokletí je, že to prošpikuješ tak, že se to odsud nemůže dostat tak snadno, protože rozpustit prokletí lze, ale jenom čistým božím světlem toho, kdo stojí nad čarodějem a mágem, tak stojí kouzelník. Kouzelník ne ve smyslu iluzionista, ale ten, který umí přivést někam boží světlo. A tam jediný rozdíl je kouzelník a kouzelnice a tady máme to, jak dělá – jaká je žena, když tohle umí? Je okouzlující. A co ona udělala?  Ona tě svým kouzlem očarovala. Vždyť to v tom jazyce máme. Takže jenom ta kouzelná žena a ten muž, který je také kouzelník. Tedy ten zbožný mág, tak když se spojí dohromady, tak jsou schopni rozpustit cokoliv.

R: Já jsem slýchával takovéto, něco vyřkneš.

L: Ano, slovo. Nejjemnější způsob zhmotnění.

R: A teď jsem dostal zpátky, to je jako kdybys řekl kletbu. Jakože to je takový zvláštní druh zhmotnění toho slova, který on má tendenci se jako zhmotňovat, jako dál.

L: Ano, má to setrvačnost, to je jasný.

R: Že ty to jako vyřkneš a ono se to fakt jako děje.

L: Ano, co to je? Kletba. A jaké je nebližší slovo? Klatba.

R: A to není totéž?

L: Ne, není. Klatba – já můžu klást věci vedle sebe, ale taky můžu dát něco do klatby, čili dám tomu hranice, vězení. Je to taky — klatby, kletba. Jsou to vícevrstevná slova, která souvisí s určitým omezováním procesu zhmotňování. Proces zhmotňování, které pak působí samy na hmotu. Čili když ty tím slovem to zhmotníš v té úrovni, která je ne částicová a dáš tomu dostatek energie, tak samozřejmě, protože tam už platí fyzika, fyzikální zákonitosti, tak to bude setrvačností působit dál, dokud to bude mít tu energii. V momentě, kdy zmizí ten zdroj, té energie, který to živí, tak to přestane být. To je krásně zpracované v tom filmu Merlin, kde byla uvězněna Mab. Mab uvěznila Nimue, tu milou Merlina, uvěznila do skály. A v momentě, kdy skončila moc té jezerní paní a Mab, tak se ta klatba uvolnila, protož zmizel zdroj té kletby a ona se osvobodila z té skály.

R: Jakože já můžu být zdroj té kletby?

L: Jasně, kdokoliv.

R: Já nerozumím tomu, jak se to jako přetaví do té hmoty.

L: Hele, přijdeš ráno do práce a řekneš sekretářce: Uvařte mi kafe, to je kletba pozitivní. Ona se zvedne a jde, a to kafe ti uvaří. Čili to převede do hmoty. 

J: Hezky řečeno.

L: To je to samé, akorát to má pozitivní znaménko. To jeto, proč jsem uváděl mága černého, bílého a dobroděje a zloděje. Já mluvím o tom mechanismu. Většinou ji používáme výhradně v tom negativním. Ale abychom pochopili ten mechanismus, jak ta kletba funguje, tak k tomu musím říct i tu pozitivní, tu druhou půlku.

J: Když potřebujeme popsat něco, co je pronikavé, pronikající, tak bereme, že je to nějaký kůl, něco ostrého, co „zakoleme“. Tam je někde podstata toho slova – 

L: k — kůl, kl – kolík, kolíček, průnik, to tam je v té energii, to máš pravdu. Ale já vím, že to používáme pouze v tom jednom výrazu. Ale já, jak pracuji s tím jazykem, tak se trochu liším tím, že já si o tom přemýšlím v tom, že tu polaritu těch slov —  to ladění, hledám i ten protipól. To je jako někdo klade zdraví a nemoc proti sobě, naprostý nesmysl, protože je zdravý a nezdravý. A k nemoci patří na druhou stranu co? No, moc. Čili zdravý — mocný a nezdravý — nemocný. To je o polaritě. Na to existuje obrovský systém v Indii. Říká se tomu jóga protikladů. Když se snaží ten adept jógy uchopit tu disciplínu, tak ke všemu kladnému hledá přesně protilehlý zápor a ke všemu zápornému hledá protipól. Je proti pól a proti klad. Proti pól je u nás v češtině polarizace striktně dodržována předponou ne-. A protiklad je významový proti pól. Čili proti klad je ta nemoc – zdraví, ale protipól to není. Je to jenom proti klad. Protipól má ne- a proti klad je to, co leží na druhé straně protilehlé.

J: Když je někdo mocipán mocný, tak je magnát.

L: Jo, to je hezké. To jsou dneska ti mocipáni, ti machthabři (?). A jsme zpátky v tématu: Jak chutná moc? MOC. A teď jde o to, k čemu je ta moc propůjčena. Proto řešit a rozpouštět ty věci může opravdu zbožný, ale musí být mág, musí mít tu technologii, jak to udělat. Samotná zbožnost – to je světec, který jenom svítí, ale takoví jsou taky třeba, a to je nelidské. Proto se třeba přes nějakou mučednickou smrt dostávají mimo tento svět. Světci. Kdežto pro člověka je určená jiná cesta. Máš-li zůstat člověkem, musíš být schopen se naučit s tím zacházet. To je lidské. S čímkoliv. Pozitivním, negativním. Ředitel dává příkaz, to je magie. Být mocný — MÁG. Musím být v postavení ředitele, abych té sekretářce mohl říct, mám těžký den, uvařte mi kávu a usmějte se na mě.