Podcast

Dnes chceme společně s Luďkem Švojgrem a Jaroslavem Mendelem uzavřeme téma komunikace duší mezi sebou. Přes povídání o vlastním talentu, o radosti, karmě a také o řeči a penězích, jsme dospěli až k důležité potřebě každého z nás. Někam patřit. Vypadá to dost zamotaně, že? Posuďte sami.

J: To je k tématu muže a ženy. Ti, co jsou NAD, mohou, jak jsi to říkal, rozpustit ty klatby, které jsou POD nimi. A všechno, co je tam zauzlované. A já jsem si vzpomněl, na jeden citát, co měl Robert v roce devadesát dva v přednášce. Budu citovat: „Žena může obětováním své duše božskosti muže kráčejícího k temnotám během zlomku okamžiku pronést na svém srdci do nebe.“

L: Ano, to je pravda.

J: A taky říká: To žádný muž na světě nedokáže.

L: Ne, nedokáže.

J: To mi připomíná příběh Orfeus a Euridika.

L: Ano, to tak je, protože ženská duše má trochu jinou kvalitu než mužská. Protože ta ženská duše, přestože jsou v Bohu stejnocenné, tak je zasvěcená času – ta ženská a mužská prostoru. A protože prostor je podřízený času, prostor je vlastně ztuhnutý čas, tak proto je to možné. Proto žena z hlediska pravdivosti je problém, ale z hlediska života se to bez ní neobejde a obráceně, muž z hlediska života to je problém, ale z hlediska pravdivosti, dokáže najít pravdu kdekoliv, kdykoliv a v čemkoliv.

J: Proto žena tak těžko odpouští muži, když lže. Protože on má být etalonem, od kterého on se může odměřit.

L: Ano, je to tak, ale protože tam je ta posloupnost od toho božského. Jde nejdřív čas a pak prostor a žena je bytost časová a muž je bytost prostorová. Převážně, samozřejmě. Mluvím o tom, jako o principu.

R: Když spolu mluvíte, tak fakt jsem mimo, vy jste naladění na něco, pro mě je to tak jako abstraktní, že se vůbec nechytám.

L: Super. Aha, já už vím, protože my máme s Jaroslavem jednu společnou věc, že se celý život zabýváme slovem. A tam máme trochu jinak prošlapaný kanál, než jak to máme my dva spolu. 

J: Myslím, že je tam ještě jedna věc, na kterou si vzpomínám, že když jsem se tě ptal – protože já měl ten samý pocit, co ty, když jsem k němu začal chodit – a když jsem se ho ptal jednou na nějaké věci, které mě jaksi zajímaly – tak o se nadechl, jak tady míchal tu cibuli a: „Ještě neznáš písmenka, člověče. Nemůžu ti to, nemám ti to jak vysvětlit.“ A já byl opravdu jako děcko, kterému nedali tu hračku. A strašně mě to štvalo. A pak jsem za nějakou dobu, se mi naskytla ta možnost – studia astrologie. A ačkoliv mě nikdy nenapadlo, že bych se tím zabýval, tak najednou se to objevilo, jak obrovská žízeň, u mě, že se mi to vracelo ve stále kratších intervalech, že ano, ano, že tohle. Až teprve jsem to začal nějak jako nabírat, protože máme stejného pana učitele a Luděk pak za nějakou dobu už řekl: No jo, už v tobě vidím, to jeho dláto, jak to do tebe vymlátil, že už to tam máš.

L: To je dobrá připomínka. Protože to nás vrací do tématu – jak jsme si povídali o astrologii, jak já jsem jí vlastně poznával a co pro mě znamenala, že když to vytáhnu do jedné věty, že to je ten nezávislý jako způsob popisu – ten odosobněný. A je pravda, že když jako je hovor s někým, kdo tam má tento jakoby nezávislý převodník, tak ten hovor běží trochu jinak než, když je to jenom jako – jak to říct? Byť jsou to stejné prostředky, probírají se i velmi hluboké věci, ale tou jakoby běžnou řečí. V té energii té naší řeči je tam ta stopa té astrologie cítit. To je to, jak jsem říkal, že máme jinak natavený ten kanál. A Jaroslav to vytáhl, v čem to vidí on a já to potvrzuji, že to tak je.

J: Je to jiný myšlenkový prostor.

L: Ano, je to jiný kanál, kudy se ta komunikace odehrává. A to je hrozně zajímavé. Protože já obrovské množství věcí neznám. To jsem si vlastně uvědomil, až když jsem poslouchal to, co jsme zatím nahráli, že ne, že bych to nevěděl – nejsem už snad tak pyšný, abych si myslel, že můžu poznat všechno, ale jako ten rozsah těch znalostí je dostatečný na to, že jsem se soustředil na jednu – dle mého soudu a dle mého vidění – důležitou, ale zanedbávanou věc a to: na vztah duše k – světu, k druhé duši, prostě na to jádro a tím mě to přivedlo k tomu, jak se správně vyjadřovat a jak se druhý vyjadřuje. A to hledání jakoby těch cest a těch zkušeností a když vezmu zpátky to, co jsem říkal o tom, že každý člověk, který mi sem od těch osmdesátek přišel, tak jsem to, co jsem s ním probíral, jsem prohnal tak říkajíc svým vlastním systémem, tak to nemůže zůstat bez nějaké odezvy, to by bylo hloupé, kdybych to neměl alespoň nějak nabroušené. Je to ten způsob toho rozvíjení toho talentu. Ale že to tak je – já jsem to neměl nikdy takhle popsané, ale vevnitř jsem to cítil a pořád jsem šel za tím. A tím kritériem byl – znovu to řeknu – ten pocit té radosti z toho. Jak bych to řekl – taková ta strašně otřepaná fráze – dobře vykonaná práce. Toto byl ten hnací motor, protože mě to taky vedlo k tomu, že já jsem musel být taky co možná nejvíc nad věcí, abych mohl mluvit vlastně s různými typy lidí, kteří mají různé vidění světa, různý slovník, různou životní zkušenost a abych přes ten obecný archetyp mohl najít obraz, který bude srozumitelný pro toho kterého člověka. A to je taky řemeslo. Dřív se – ve starověku učila rétorika, jak správně hovořit. Já jsem z hlediska jazyka, tak jsem, jak to říct, jsem nespisovný, hovorový, dělám v tom spoustu chyb. To tak je. Ale mě samotnému to nevadí, protože já to slovo pokaždé jakoby znovu stvořím. Z té energie, kterou vnímám, já to slovo znovu stvořím, nově a originálně. Proto jsou lidi, kteří mají při těch mimosmyslových vjemech, tak mají různé vizualizační prostředí, kdy se jim objevují obrazy. Třeba páter Ferda měl hlasy. Já to takto nemám. Já to měl rovnou ty pojmy.

J: Jsi slovní typ.

L: Já nevím, jestli jsem …jak říkám…slovo – to nemůžu říct. Já to nevidím ve slovech, já to vidím v pojmech. Já vidím tu energii jako pojem a já z ní pak vytvořím to slovo…jako kdybych to protlačil tu energii toho pojmu, skrz takovou matrici a oni z toho tak říkajíc jakoby vylezou ta písmenka, když to chci popsat a já to vlastně jenom přečtu. Já ty věci neznám, to, o čem mluvím. Já to jenom čtu. A já jsem si předsevzal, před lety jsem si vymeditoval, co jsem si vzal sem s sebou na svět. Tvrdošíjně jsem si vzal, že budu mít schopnost číst – cokoliv, z čehokoliv přečíst. A myslím, že jsem si ukousl až velký krajíc. A když už si to člověk s tím pánem Bohem usmlouvá, no tak pak, jak jsem říkal, tak nezbývá nic jiného, než za tím jít. Když ti to v té smlouvě potvrdí, tak potom musíš dělat….. o tom jsme mluvili naposled.

R: Já jdu po tom zjednodušování a mě dneska napadá takové to – on každý nemůže dělat astrologii, každý nemůže jít cestou poustevníka – to není jeho cesta. A já se tě vždycky vlastně ptám: jak to mám udělat? Jak prakticky? Že hledám ty společné věci, pro různé lidi, které jim mohou být užitečné na té cestě.

L: A my jsme jednu naprosto důležitou věc, díky tomu, že jsme tady v této sestavě, jednu důležitou společnou. Ten pocit radosti. Jakmile tam není ta radost, ne nadšení, radost vevnitř, to se tetelí v prsou. To není takové to: „hurá, jdeme na to“. To je ten společný znak. Vždyť jsem o tom mluvil, že někdo se může modlit i tancem, ty podoby mohou být různé a pořád to vychází ze stejné podstaty, z toho jednoho jediného Zdroje a pak jsou ty segmenty. Mě to trochu s tou astrologií revokovalo ty fyziky, takové ty rozčepýřené a la Einstein, jako vlasy a teď ta popsaná tabule a ty rovnice a když se na to koukne normálně člověk, tak řekne: „Ty vole“, pardon a jako jde od toho pryč a oni si to užívají a mají z toho radost. Jako když pán bůh potřebuje i takovou čeládku, tak jako dobře za ní. A ty čeládky jsou různé a já jsem dospěl k tomu, že je důležité dát příležitost a možnost být každému tím jedinečným bytím (duší) v životě a tím se stává tím, že obalí to tím prostoročasem, tak se stává osobou a podle toho, jak to bytí je schopen spojit s tou svou osobou, tak takovou je osobností. A podle toho je tím světem braný nebo nebraný a podle toho je oceňovaný nebo neoceňovaný a není to o výkonu, je to o prožitku.

R: Já bych se chytil té čeládky. Je zvláštní, že potkávám spoustu lidí, kteří se cítí sami, jako kdyby tu svoji čeládku neměli. Oni ji nějak mají nebo měli a najednou zjistili, že – to je takový ten pocit – chci někam patřit.

L: Ano, to má opodstatněně každá lidská bytost.

R: Do nějakého společenství. Zvláštní je, že potkávám lidi, kteří vlastně jsou na cestě toho hledání – té své čeládky – jestli to budou astrologové nebo někdo jiný nebo fyzici nebo řezníci, to už je jedno.

L: A o tom jsme se už také zmínili, o té, jak já říkám o té maturitě z lidskosti, tak vlastně se rozčleňuje lidstvo z hlediska kvalit duší, kdo kam patří. A to je proces, který musí udělat každá duše sama za sebe, ale to sama za sebe nesmí trvat příliš dlouho, protože jinak by mohla skončit v tom osamění, o kterém mluvíš, ale bez toho, aniž by si sáhla na to, kým skutečně je, tak tam hrozí to nebezpečí, že si to bude jenom myslet, že to ví.

R: Mě si teď vyděsil tím: „Aby to netrvalo moc dlouho.“

L: Ano, moc dlouho, to může trvat třeba i tři inkarnace.

R: Jo tak.

L: Já uvažuji v tomto v trochu širších dimenzích.

R: Já jsem se lekl, že řekneš třeba 

L: …příští týden..

R….měl bys to zvládnout mezi jednadvacátým devětadvacátým…nebo něco takového…

L: ..ne ne to je širší pojem, ale ten dotaz je naprosto legitimní, protože to je vývojová fáze, to projití si tím vlastním a každý to může mít různě hluboké a různě dlouhé, to osamocení v sobě, protože ono je nezbytné k sebepoznání a zároveň je tam ta druhá půlka, že určité věci o sobě nemůžu poznat, když tam nejsou ti druzí. Čili tam je vždycky kombinace obou dvou. A toto se dá archetypálně převést na vztah vnitřní mužské a ženské části. Ten vnitřní muž – ta část potřebuje být sama, ta potřebuje to osamění a ta vnitřní ženská část potřebuje to společenství, to někam patřit. Je to ten samý princip polaritní, ale promítnutý do jedné osoby.

R: Ale vlastně se často stává – to je možná v nějaké mojí bublině – že hodně jsem se potkával celý, skoro celý svůj dosavadní svůj život, s lidmi, kteří mají pocit, že nikam nepatří. Co je to, co se jim děje?

L: Tito lidé jsou v procesu upevňování víry přítomnosti Boha v sobě. Je to při přepínání – jsem opřen o Boha vnějšího, který je za pozadím všeho a teď to mám přepnout do vnímání a víry v Boha, který je ve zdroji MĚ, který je uprostřed mé bytosti, abych dospěl k tomu, že on je uvnitř i vně zároveň. To je cíl. A my jsme teď v této přechodové fázi, to je završení křesťanské éry. To je to: Buďte ve mně, jako jsem já ve vás, kdy vlastně se nepopírá to předešlé – ta smlouva s Bohem spravedlivým, to židovské, ale doplňuje se k tomu to srdce čili ta vnitřní část, aby se to utvořilo v jeden Celek. A začne se další etapa vývoje. Čili v momentě, kdy se cítíš, nebo kdokoliv, oddělený, tak vlastně je to ta fáze, kdy se učím najít tu oporu a toho parťáka v sobě, že vlastně „být sám“ neexistuje.

R: Já si pamatuji, že jsem vlastně dlouhou dobu toto měl – že vlastně nikam nepatřím – jako kdyby nikam nepasuji, nikam nezapadám, jako kdyby člověk nějaký tvar – jako to puzzle, jakože musíš mít ty správné výčnělky, a zapadat do těch správných jiných výčnělků.

L: Tady na to můžu dát jeden prožitek, svůj vlastní, který jsem měl v době revoluce, který s tím přímo souvisí. Já až do revoluce jsem byl neuvěřitelně introvertní člověk. Já jsem měl velký problém i s řečí, když byli dva lidi přítomní, tak jsem pouze odpovídal na otázky, ale nikdy jsem nebyl schopen začít hovor nebo něco sám ze sebe a takhle introvertní jsem to měl. A tenkrát jsem byl zaměstnaný v družstvu zemědělském, kde se svolala, když vzniklo Občanské fórum, schůze. Jak se k tomu, my družstevníci postavíme, jo? A teďka jsme tam byli tři, vnitřně rebelující – já a ještě dva zhruba mého věku – a oni byli tenkrát na té velké Letné, takže měli jakoby přímý prožitek, co se tam dělo a co se tam nedělo, ten milión těch lidí. Tak oni vystoupili, jako k tomu pultu a sdělovali ty svoje prožitky, co tam zažili, jak to jako očividní svědkové tam byli. A protože se o mě vědělo, že jsem jako s nimi, tak tam byl moment, kdy jsem byl takto vyzván, jestli k tomu chci taky něco říct. A já jsem v tu chvíli věděl, že se můžu zvednout a jít tam a něco říct anebo zůstat sedět, jako že ne a že obě dvě rozhodnutí jsou správně a že to bude naprosto osudové rozhodnutí a mě se tam prodloužil čas, a já jsem se zvedal asi tak hodinu, vnitřního času, přitom to bylo jako – z té židličky jsem si stoupnul, abych tedy řekl, jestli půjdu něco říct nebo nepůjdu něco říct a to tělo s tou duší udělalo ten krok k tomu „kecacímu“ pultu a protože já jsem tehdy pro ty „jezeďáky“ dělal ty právní věci, tak jsem shodou okolností měl v aktovce ústavu, ze které v ten den vyškrtli ten článek ústavy o vedoucí úloze. A já jsem vzal tu ústavu z té aktovky, došel jsem úplně posraný strachy – introvert – k tomu „kecacímu“ pultu., vzal jsem takhle tu ústavu takhle jako pohybem ruky vpřed k těm lidem přes ten „kecací“ pult jsem vzkřikl: „A už nám nikdy nebude nikdo vládnout, koho nechceme. Od teď si budeme vládnout sami.“ A tam se ze mě jako z těžkého introverta stal v určitém smyslu těžký extrovert, protože já, když se nevykecám, tak prostě nežiji. Čili je to o tom – teď to napojím k tomu, vnímání Boha uvnitř k tomu vnímání Boha vně. Já jsem to měl až do tohoto okamžiku všechno pouze uvnitř. Osamocený, sám, formálně, jenom formálně komunikoval. A od té doby jsem si začal měřit, kam až s tím můžu, oni mě slyšeli, oni mě poslouchali, pak se dělal transformační projekt. Představa, že za půl roku nebo za jak dlouho, budu stát u stolu na valníku v obilním silu a 1200 oprávněným osobám budu já – introvert – představovat transformační projekt, tak říkajíc z oka do oka, byla naprosto nemyslitelná. Ale já jsem to dal. A v momentě, kdy se to otočí, tak už potom není cesta zpátky. Čili v momentě, kdy se to otočí, tak už není cesta zpátky. Čili v momentě, kdy máš velice silný prožitek svého kontaktu se Zdrojem, s Bohem, nejenom směrem ven, jako mystický zážitek, ale i směrem dovnitř, tak od toho okamžiku, máš vlastně hotovou tu maturitu z té židokřesťanské éry, jako duše. Já mám kamarádku, které se to stalo, když byla ve tmě. Pořád nic, pořád jako kostel a jako to… a vyšla z té tmy, v noci a byla jasná noc, plná hvězd, ona se na ně podívala a v tu chvíli jí to došlo a od toho okamžiku byla jiný člověk. Když je člověk připravený, tak pán Bůh připraví situaci, že se to stane a to nikdo neví kdy, jak, je to prostě, co by se postaru dalo nazvat jako milost boží. Ale je pravda, že pán Bůh přeje připraveným, a že když — za nás se to říkalo trochu vulgárnější podobou: Že pán Bůh sere na velkou hromadu. No, protože je dobrý Hospodin, tak je to dobrý hospodář, tak přeci tam, kde by jeho úsilí nebylo korunováno úspěchem, tak proč by tam něco dával, jo? – takže tento pocit té jedinečnosti a toho oddělení má vyústit tím, že poznám tu vnitřní vztahovou vazbu se Zdrojem a pak se spojí to vnitřní s tím vnějším, protože od té doby, co jsem já popisoval, tak já vidím Boha v každém a ve všem. Do té doby jsem to tak neměl. Já jsem to viděl jenom vevnitř, a kdo to neměl vevnitř, tak byl pro mě, že to tam není. Až teprve potom jsem si uvědomil, že to pouze jeho mysl nemusí vidět. Anebo že to nemusí projevovat navenek a přesto to tam je. A v momentě, kdy ten stav prožiješ, tak potom už to tam je. To je to, co se tradičním slovníkem nazývá iniciace. Kdy jsem přímo tím veškerenstvem byl dovedený do situace, kdy jsem měl možnost, kdy to moje těla a moje duše využila, i když hlava tedy jako z toho byla vyděšená, se nechat iniciovat do toho extrovertního způsobu života, ne že bych ten introvertní zavrhl. Ten já si užívám nadále, ale nejsem vázaný už jenom na něj, mám ještě i ten vnější. 

R: Zpátky k hledání té čeládky. Kde v tom příběhu je ta čeládka?

L: Ta je právě v tomto, že od té doby, to je další díl k tomu. Mě se od té doby naprosto změnili přátelé, kamarádi, známí, ale až co jsem tohle prodělal. A od té doby komunikuji jenom s těmi, které o tom minimálně mají nějaké povědomí a mají s tím nějakou zkušenost. Takže ti minulí, tehdy mí přátelé introverti, kteří zůstali na tom introvertním kanále, tak odpadli a nevloupali se tam pouze ti extroverti, ale zůstali tam jenom ti, kteří měli obojí zkušenost. A to je vždycky, když se něco takového děje, tak je to o velké proměně té duše.

R: Já jsem to zažil tedy. Dokonce jsem viděl, že tyto velké proměny vedou k tomu, že se prostě jako rozpadají ta manželství, ty rodiny, protože to už nejde.

L: Ano, otázky víry jsou nepřekročitelné, prostě jako ten vztah té oddělené části k tomu Celku čili lidské bytosti v úrovni duše k Bohu, jak to nazýváme tradičně, tak jsou prostě základ. A když ti dva, ať už to jsou partneři, přátelé, rodiče a děti, to je jedno, jakýkoliv jiní dva, tak když to nemají stejně naladěné, tak je s tím problém, protože každý vidí ten svět jinak a nemůže si pomoct ho vidět jako…..to se nedá zestejnit.

Proto byl naprosto v určitém období byl správný požadavek sjednocení ve víře, čili sjednocení v tom způsobu, jak vidím a jakou mám zkušenost vidět Boha. A to se dřív – o tom jsme už také mluvili – o to se opírali ti mladí, o tu zkušenost rodičů, a těch starých a teď to musí vytvořit každý sám za sebe. A ze sebe.

R: Vede to k většímu zmatku.

L: Ano, vede to k většímu zmatku, ale je to vlastně – já bych na to použil z fyziky pojem – rekrystalizace. Ty staré krystaly musíš nejdříve rozpustit do toho chaosu toho roztoku a z toho musí vykrystalizovat vlastně ten nový krystal. Tam to asi nejde přirovnat k něčemu jinému a samozřejmě se může stát, že ta miska s tím roztokem se rozlije. A že to nebude moct zrekrystalizovat tak, jak jsme očekávali, ale to je v pořádku, protože jsme ve světě živých, kde to není mechanická hračka, kde to nemůžeme dopředu naplánovat, kde můžeme pouze doufat a věřit, že to dáme. A když ne teď, tak to buď opravíme anebo to můžeme udělat znovu a tady je zase další argument pro reinkarnaci – opakované vtělování, že když jsme něco nedali, tak je nám umožněno to dát znovu, protože jinak by ten svět byl neuvěřitelně kruté místo k životu. Takže ty svou čeládku hledat tímto způsobem a může se stát, že v průběhu života se to i změní, jako ve smyslu – někteří lidé přijdou, a jiní odejdou a začne to být jinak.

R: To se posouvá.

L: A většinou je to spojené s nějakým hlubokým duchovním prožitkem, který nemusí být zrovna nějaké vytržení a vidění jiných světů a že bychom někde strašili na „huhu“, jak se říká, tak to být nemusí. To může být docela civilní. Já mám kamaráda Adama, který byl v situaci, že prostě nevěděl. A já jsem mu dal na vybranou – máš dvě možnosti. Buď půjdeš na 40 dní do tmy anebo půjdeš odsud do Santiaga. Tak o tom měsíc přemýšlel a pak se rozhodl. A vydal se na tu cestu a šel čtyři měsíce a přišel jiný člověk. A od té doby se mu stalo to, že za ním chodí i starší lidi pro radu a on sám sebe překvapuje, že ví odpověď, protože se změnil, proměnil se tou poutí. To byl koneckonců důvod takovýchto počínání. Čili nemusí to být vždycky nutně, že pojedeme do Peru a švihneme si tam Ayahuascu. Můžeme si klidně tradičně tady nastoupit cestu do Santiaga, ale nesmí to být, tak jako turisticky: Mámo, letos jsme udělali tady Čechách 100 kilometrů, příští rok jdeme v Německu, jo a za deset let to dáme. O tom to není. To je turistický výlet. Ale skutečná pouť promění člověka. A já jsem mu doporučil, aby s nikým netelefonoval. Telefonoval pouze s třemi lidmi a to pouze v situaci, kdy to nešlo dělat jinak. Šel, oddělil se a šel sám a proměnil se. Pak znám lidi, kteří jsou v ústraní na poušti, že jo? Přivezou mi pak z pouště písek – nemusíme chodit tak daleko. Nebo si vlezou do té tmy nebo je spousta….

R:…a někdy jim to stejně nestačí…

L: Jo, někdy jim to nestačí. I tak to je. Jako proč ne. Kolik je lidských duší, tak tolik je životních cest. Ne různých způsobů, ale různých realizací toho.

R: Já si zrovna říkám, jak to ukončit. Já mám pocit, že to bylo v takových zvláštních – minimálně dvou různých rovinách – jednak obsahová, na to, co se tady Jarek ptal a jednak – jakože, co se při tom dělo? Nevím tedy, to se asi nedá moc nahrát.

L: Ale dá se to prožít. A vnímavý posluchač se může naladit. 

R: Jarku, tvoje závěrečné slovo.

J: Tak, když jsem si vzpomněl, že se dostáváš někdy do situací, kdy vyslovíš něco, aniž bys to chtěl…

L: …to už jde takto říct…

J: …tak mi to připomnělo jednu otázku mého kamaráda (včera), který se mě ptal na to, co má dělat, aby pořád neříkal „prostě“ ve větě. Takže k tomu jsem si napsal poznámku – dá se s tím pracovat.

L: A tak znova, Jaroslave, já se tě zeptám na závěr, co ti naše setkání dalo?

J: Velký zážitek. 

L: A v jakém smyslu? Jak tomu mám rozumět?

J: Nikdy jsem nebyl účasten, přizván do takové party, kde se vede rozhovor na spirituální témata, za účelem, že se to zaznamenává.

L: Aby se to zveřejnilo.

J: Jistě, protože tam je určitá míra zodpovědnosti, protože, jak jsi sám řekl, když slovo zazní, tak má svou váhu a jak říkal náš pan učitel: je závažné a tím pádem i závazné.

L: Jo, jo dobře, takže ti to dalo závazek do budoucnosti, že až toho budeš mít dost, tak nám to řekneš. ☺ To byl pokus o vtip. Dobře, tak jo.

R: Děkuju.

L: Děkuju.

J: Taky děkuju.