Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu Duchovédy. Dnešní natáčení je trošku zvláštní, protože natáčíme ve sváteční den – Velikonoční pondělí a chceme se, mimo jiné, bavit o Velikonocích.

R:  A proč jsem vůbec tohleto téma přinesl? Já jsem v průběhu letošních Velikonoc zažíval vlastně spoustu různého rozčarování. To první rozčarování bylo, proč mě ty Velikonoce tak nebaví přesto, že v minulosti to pro mě vlastně byl nejdůležitější svátek za celý ten rok. Já jsem třeba nikdy tolik jako Vánoce.. pro mě nebyly tak důležité jako Velikonoce. Hodně jsem je prožíval, těšil jsem se na ně, nutil jsem rodinu účastnit se různých akcí, ať už jako církevních nebo nějakých komunitních apod., které s Velikonocemi jako souvisely. A letos to tak nebylo. I když jsme jako absolvovali celé to martyrium všech těch pašijových čtení, bohoslužeb a já nevím čeho všeho možného, tak to vlastně mi takhle nefungovalo a zároveň s tím já jsem si hodně jako všímal toho jakoby úpadku té jako lidové tradice s těmi pomlázkami. Že čeho jsem si jako hodně všiml, jak spousta lidí vlastně ty – třeba včetně našich dospělých dětí – Velikonoce spíš ignorují. Berou to jakože tak, že máme ty čtyři dny volna, a takže spousta těch chlapů tak jako dnes s tou pomlázkou vůbec jako nejde. Takové ty, to, co bylo za mého dětství, jak chodily ty partičky těch dětí prostě po té vesnici a po tom městě od domu k domu a sázely se, kdo prostě domů přinese víc jako vajec, tak už dávno neplatí, to člověk už téměř jako nepotká. Skoro jsem měl takový pocit, že se to jako přesouvá do toho, jako že to je pro ty malinké dětičky, jako že ti rodiče jsou s těmi malinkými dětmi a ony mají tu pomlázku a dostanou něco jako sladkého, ale vlastně tohleto jako mizí. A mám to i jakoby reflektované od těch jako ženských, které vždycky tu tradici měly rády, kupodivu s tím neměly jako problém typu: Je to prostě sadistický svátek, kdy chlapi mládí ženské a vlastně je to jako bavilo a teď ony jako mají připravná ta vejce a ty sladkosti a ty panáky a on nikdo jako nepřijde. A je to vlastně rok od roku horší. A to celé mě vede jako k diskusi o vlastně nějakých jako tradicích, co má smysl udržovat, jak to udržovat. Já vím, že ten úvod je dost takový jako složitý a snažím se spíš jako nastavit nějaké téma, které je teď jako aktuální, protože je to Velikonoční pondělí.

L: Ano. Takže já také přivítám posluchače na poustevně v Plzenci. A jako je pro mě obvyklé, že začnu více zeširoka. Aby člověk mohl jako úspěšně procházet životem, tak potřebuje mít také z toho rozdělené dny z hlediska toho využití na dny všední a na dny sváteční. V ten všední den to dělá každý člověk tu svou práci tak, jak nejlépe umí, většinou v tom nejkratším ritualizovaném časovém období jednoho týdne je to to od pondělka do pátku. A pak je, jak jsme mluvili o tom: Pomni dne odpočinku, aby ti byl svatý, čtvrté přikázání, tak že vlastně se pak člověk musí zastavit a pomocí toho světla zjistit, jaká ta jeho činnost byla — to je jenom připomínka, a jsou pak širší jako větší cykly, jako delší období, kdy vlastně je třeba se zastavit déle, než jenom na tu sobotu s nedělí, na ten šábes s tím vzkříšením, a k tomu slouží vlastně svátky čili dny sváteční, kdy má být vnesena do života lidí ta světlá část. Aby to nebylo na tom životě jenom to utrpení o tom, kde seženeme jídlo a střechu nad hlavou do příštího dne. 

Tak dny všední a dny sváteční. A my se to učíme tak, že vlastně to opakujeme s rodiči v rodině, že jako děti se účastníme jaksi toho prožívání těch svátků. V mém dětství vlastně byly ty sváteční dny křesťanské popírané, protože jsme tady.. že jo, budujeme ateistickou společnost komunistického typu, takže se 

o tom nějak moc nemluvilo, ale ta výhoda té doby spočívala v tom, že se udržely ty opravdu nejdůležitější svátky v průběhu celého roku. 

A sice, jsou dva svátky, které jsou spojené s velikým příchodem a očekáváním – Vánoce, narození toho světla, toho jo?, proto tam pak to křesťanstvo přesunulo to narození Krista, i když se Kristus čtyřiadvacátého nenarodil a druhé byly samozřejmě Velikonoce, jako vzkříšení, jo?, z čehož soudruzi udělali, že jsou to svátky jara, což jako nebylo až tak úplně jako blbé, jsou ještě horší varianty na to samé téma. A to je asi tak všechno, co z toho zbylo. Aby se to dalo vůbec pochopit a zrekonstruovat ten obsah, abychom měli na co navazovat, tak je třeba říci, že v průběhu toho tzv. (a teď použiji vlastně jako z církevní řeči pojem) liturgického roku čili ten rok, kdy se slaví svátky a kdy je ten den všední, tak vlastně máme pět hlavních svátků. A sice jsou to už zmíněné Vánoce, které jsou vlastně slavené tři dny po slunovratu, je to svátek, který se slaví v noci. Takže jestliže zimní slunovrat, příchod toho světla, je spojený s narozením Krista, tak pak by tady měl být recipročně svátek, který by odpovídal letnímu slunovratu. A když se pozorně podíváte do kalendáře, tak zjistíte co? Co tam je za svátek? Tři dny po jednadvacátém šestý?

R: To se přiznám, že nevím.

L: Ano, protože ten se podařilo opravdu zničit tenhleten svátek. To je Svatojánská noc, kdy země otevírá poklady. A je to svátek, který se také.. Svatojánská noc, je to noční svátek, a je také tři dny po slunovartu. Takže to jsou dva reciproční svátky, o kterých si pak ještě řekneme, jak vlastně celý ten liturgický rok probíhá, které jsou vázané na oběh Slunce po ekliptice čili na to, kdy se Slunce vrací a kdy zase začne jako ubývat na té svojí cestě. Kromě těchhle dvou svátků vázaných na Slunce, tak máme ještě dva významné svátky, které propojují ten sluneční, ten roční cyklus s lunárním cyklem. To znamená, jak dnes by se dalo říct, s jednotlivými lunárními cykly čili s fázemi Luny. A to jsou právě Velikonoce, které označují začátek toho období a Letnice, které označují konec toho období. Mezi nimi je standardně padesát dnů. Jo?, čili Letnice, Svatodušní svátky – to je totéž.

Takže tyhlety dva svátky jsou vázány v té tradici na propojení toho cyklu slunečního s tím cyklem lunárním. 

R: No jako jak jako propojené?

L: Jak jsou propojené? K tomu dojdeme, aby se pochopil celý ten systém. A poslední svátek, který jako je důležitý, jsou vlastně Dušičky, ty jsou standardizované, to jsou dva dny. Prvního a druhého, kdy máme Svátek Všech svatých a pak ty tzv. Dušičky, svátek zesnulých nebo Památka zesnulých je v kalendáři, jo?, lidově Dušičky, kdy vlastně je to svátek úcty k předkům, když bych to chtěl shrnout do jako dnešní řeči.

Tak a teď proč vlastně jsou tyhlety body tak významné? Ty Vánoce a ta Svatojánská noc vlastně vymezují dvě hlavní roční období. Od toho, kdy přibívá světlo – od Vánoc do té Svatojánské noci a kdy ne ubývá světlo, ale kdy přibývá tma opět k Vánocům. Čili ten rok je rozdělený na dvě půlky. Na tu, kdy roste světlo, to je ta první půlka a na tu, kdy roste tma, to je ta druhá půlka. A v tom světelném období je vlastně propojení mezi zdrojem světla a zdrojem tmy, protože Luna je světlo noci, je zdroj tmy, tak se spojuje ten lunární s tím slunečním cyklem tím způsobem, že jak se spočítají Velikonoce, že jo? Je to první neděle čili воскресенье, první vzkříšení po prvním jarním úplňku. Čili když jarní rovnodennost čili když to světlo od těch Vánoc doroste na svoji polovinu čili už je dostatečně silné, tak se vlastně vezme první úplněk, to je zase první polovina toho lunárního cyklu a pak se vezme v tom týdenním cyklu ta neděle, to воскресенье, to vzkříšení. Čili ta Velikonoční neděle má v sobě tyhlety tři úrovně světla. Proto tam ty církve vložily to vzkříšení, to Zmrtvýchvstání, celý ten pašijový týden atd. jo?, to není, že by se to tam stalo. Navazuje to na — a teď mi to vypadlo – myslím chanuka, nebo jak se jmenuje ten židovský svátek jo?, kde byla vlastně jakoby shoda v tom, kdy se to prvně slavilo a pak se to oddělilo, protože naši starší bratři Židé používají solilunární kalendář trošku jiný, tak tam není ta shoda, ale my v tom našem kalendáři tak to stanovujeme ty Velikonoce, to vzkříšení, tímto způsobem. 

A teď k významu jednotlivých těch svátků. 

Vánoce jsou jednoduché. To je to narození toho světla. Hlavním jaksi rituálem, který byl v tu dobu jako použitý, že se zrodí to světlo v noci samozřejmě, aby bylo viditelné, a že se vnáší do domu vlastně živý stromeček, čili vnáší se tam život. Proto takové ty umělohmotné stromečky a tohle, tak jako to symbolicky nedělá nic, je to prázdné, je to vyprázdněný rituál, který už nic nenese. Nemusí každý si na Vánoce zdobit stromeček, může si klidně přinést jenom do vázy větvičku, ale prostě vnesení toho nového života, toho nového světla do domu je ten rituál. My nepotřebujeme dodržovat rituály tak, jak nám předepisují různé tradice, zvyky, církve, ale potřebujeme dodržovat ten obsah. Čili že jsem si vědomý, že se rodí nové světlo a od těch Vánoc do těch Velikonoc  - vlastně to je ta doba přípravy, kdy vlastně to světlo neustále roste, roste, roste, roste, roste, až může završit tím vzkříšením čili tím propojením toho cyklu slunečního, toho světla a toho materializačního lunárního – proč jsem použil slovo materializačního? Protože Luna, lůno, odkud přichází na svět nový život? Z lůna, proto jsou tam ta kuřátka, zajíčci, mláďata, osení, prostě ten nový život, který přichází přes tu Lunu, přes to lůno přírody do našeho světa. A je to o vzkříšení toho života. Takže, když si.. proto je tím symbolem to vajíčko, ze kterého má povstat sem do toho fyzického světa ten nový život. 

A po těch padesáti dnech by mělo být už zcela jasné, jaký ten v tom roce, ten nově vzkříšený život bude, a ty Svatodušní svátky, ty svátky seslání Ducha Svatého, jsou ve skutečnosti žádost člověka k Bohu nebo žádost části k celku – když to řeknu necírkevně – o to, aby bylo pomoženo, jak nejlépe zrealizovat to, co se o Vánocích narodilo a o Velikonocích vzkřísilo k novému životu čili jak nejlépe. To jsou Letnice. A pak se můžeme o svatojánské noci jít podívat v meditaci, co že se nám to urodilo za ten poklad v zemi. Jaký vydává země poklad, jo?, čili ta matérie. Nesmí se tam zůstat, že jo? — jak máme od Erbena z Kytice — nesmí se tam zůstat déle, protože pak jsi tam uvězněný celý rok, vždyť v té tradici to tam je. Čili na tu svatojánskou noc je dobrá meditační noc k tomu, aby se zjistilo – než zase začne ubývat to světlo a růst tma – tak aby se zjistilo, o čem ten rok bude. 

A pak už je jenom to období, kdy zrají věci v přírodě, rostou plody, jsou sklizně a na konci tohoto období, o Dušičkách, předkládáme výsledky naší roční práce předkům, aby oni nám oznámkovali, jak pokračujeme v jejich díle. Proto v naší tradici se na ten hřbitov nosí květiny jako tradiční obětina, na východní straně světa, tak se třeba nosí předkům ovoce.

R: Jim se vaří. V Asii, mám kamaráda, který žije na Tchaj-wanu, a tam se těm předkům muselo jako uvařit, pak se jim to dá jako sníst..

L: To je ono, to je ono. Čili ta obětina je buď ovoce, jídlo nebo květiny.

R: V Mexiku mají ten svátek mrtvých, kde jako jim vlastně nosí na ten hřbitov květiny a jídlo, aby se jako měli dobře.

L: Ano. A po Dušičkách následuje co? Advent, brzy, protože to je příprava na to, co se má zrodit v dalším roce. Tak, a protože my jsme bohužel jaksi tou bezbožně komunistickou érou a tou bezbožně kapitalistickou érou… je to všechno vyprázdněné totálně, tak nezbývá nic jiného, než aby si každý sám za sebe rozhodl, zda půjde v souladu s rytmem života, který je navázaný na rytmus přírody, protože máme tělo biologické podstaty, takže mu musíme také nějakým způsobem vyhovět. A je teď na nás, jak si to kdo uspořádá. Anebo jestli zůstane zakletý v matrixu trvale udržitelného rozvoje a neustálého růstu. Čili je to o tomhle. Jestli se vrátíme zpátky k přirozenosti života, anebo skončíme napůl šílení ve smrti, protože to nikam jinam nemůže vést než vyčerpáním, smrtí. Čili letošní Velikonoce pro mě byly velice zajímavé tím, že byly opravdu jako po dlouhé době první příležitost, kdy byla dána shůry naprostá svoboda, ať si je každý prožije, jak potřebuje, což se asi nebude líbit těm ritualizovaným institucím jakéhokoliv kalibru a provenience. 

Čili v tomhle jako navazujíc na předky, tak musím říct, že v tom kanonizovaném liturgickém roku stojí za zmínku těchto pět svátků, které v tom roce jsou právě tak akorát, aby si člověk udělal v tom ročním cyklu zastávku, zjistil si, co a jak, a mohl žít dál. Jsou to svátky hlavně rodiny, protože se tam jedná o to narození toho světla, o to vzkříšení života, a to je přesně to, co potřebuje rodina, kde se to také učí děti od rodičů. Čili když ty děti budou vidět, že ty rodiče to berou jako čtyři dny volna, kdy se ztrhnu na zahrádce nebo kdekoliv jinde, no tak samy budou mít tuhle zkušenost a budou dělat to samé. Nebudou to mít jako den sváteční, kdy se prostě jako uvaří třeba nějaké neobvyklé jídlo nebo se o Vánocích peče to cukroví nebo.. jo?, kdy se vlastně rituálně odliší to období toho svátku od toho všedního dne. 

A my jsme tak daleko v tom vývoji, že už je to opravdu na každém z nás. Proto ty staré tradice, to jejich vymizení je v určitém smyslu žádoucí, aby se to nedělalo kvůli tomu, že to tak dělal pradědek, dědek, fotr a ty to budeš dělat také tak. To jako popírá vlastně svobodnou vůli a volbu, protože když půjdeš do histore, tak zjistíš, že v té tradici ty svátky se také proměňovaly, ty zvyky vlastně v jednolivých generacích. Ale zůstával pořád ten princip. Tak jako je přirozené, že nový život se rodí ze vztahu mezi tatínkem a maminkou, to není, že to tak musí být vždycky, ale je to přirozené, tak zrovna tak je přirozené, že jsou dny obyčejné a že jsou dny sváteční. 

R: Mě napadá spousta otázek.

L: Tak zkus nějakou.

R: No jednak ty svátky, které nejsou moc známé, jako jsou jako Letnice nebo Svatodušní svátky, které třeba.. tím, že já jsem původně z té jako evangelické církve, tak tam je k tomu takový jako zvláštní přístup, jako že jsou jako sbory, které řeknou: Jsou svatodušní svátky – a velké ticho, a pak jsou ty tzv. letniční sbory, které mají nějaký ten jako charismatický přístup a..

L: Ten prožitek toho sestoupení toho Ducha svatého.

R: Přesně tak, že prožívají, jak na ně sestupuje ten Duch svatý a hovoří v jazycích a takovéhle jako věci, vypadají jako blázni u toho, ale vlastně jako.. víš jako, že.. jako dobře, tak když si to má každý jako udělat nějak jako po svém, tak první co mě jako napadá je, kde tedy jako poberu ty věci, které jsou vlastně jako ten.. ta esence toho svátku?

L: To je jednoduché. Zůstaneme klidně u češtiny. Takže první svátek – narození. Druhý svátek – vzkříšení života. Třetí svátek (Letnice) – pomoc shůry, pomoc celku jednolivé části. Čtvrtý svátek (Svatojánská noc) – získání znalostí o výsledku těch třech předešlých. A poslední je navázání na tradici předků čili do řetězu života. Což si myslím, že je dost jednoduché na to, aby to průměrně vzdělaný člověk pobral, že to není žádná jako vyšší dívčí a že to je docela dobře zapamatovatelné. Čili narození, vzkříšení světla, vyžádaná pomoc části k celku, zjištění, co se nám to vlastně urodilo a předložení předkům. Čili kde jsme jako ten další článek řetězu života v té linii. A tohle ať si zritualizuje každý jak potřebuje. 

R: No já si myslím, že jako pro spoustu lidí, kteří.. víš, jakože vytvořit si sám rituál jako není obvyklé. Jako že na to musíš mít trošku nějaké třeba jako odvahy, když to tak řeknu. Nebo nějaké jakože…

L: Představivost.

R: Představivost, a když to máš, jako že se to nějak dělá zvenku a ty jsi toho součástí, tak se to dělá jako jednodušší.

L: Ano. Chápu, že nádherné vesnické baroko by bez barokních zámků neexistovalo. Že vždycky ten, kdo je na té cestě, tak opisuje od toho, kdo už tu cestu kousek prošlapal před ním třeba.

R: Třeba.

L: To mi přijde jako docela rozumné. Čili já jsem k tomu osobně přistupoval tak, že já třeba.. vánoční stromeček tak jako nedělám tím tradičním způsobem, ale mám tady takovou zakrslou formu tisu už asi dvacet let v květníku, který mám před domem, celý rok tam je a vždycky na ty Vánoce to vnesu tady do chodby, kde je relativně chladno a tam prostě týden nebo čtrnáct dnů ten stromeček je. Někdy ho ozdobím, někdy ho neozdobím, prostě podle toho, jak mám momentální pocit a náladu, protože jsem zjistil, že stačí pro mě a mou víru tam jenom to.. jako to symbolické vnesení toho živého do toho domu, do toho obydlí. A jinak Vánoce pro nás – my jsme velká rodina, že se sejdeme jako celá rodina vždycky na Boží hod. A to jsou Vánoce. A dárky? To je jednoduché, ten nejlepší dárek, na kterém jsme se před lety usnesli, je to, že se sejdeme. Že se obdarujeme tou naší pozorností jeden pro druhého, že si na sebe uděláme čas. Že to nemusí být žádné věcné dary, můžou, ale nemusí. Že nejdůležitější je to, že se máme vzájemně. A i kdybychom se viděli jenom jednou do roka, tak se máme. A to je kvalita, která bohatě stačí. Jestli k tomu někdo něco upeče, uvaří, nebo to, no to už je věc pocitu a kreativity každého jednotlivého toho účastníka. Tak takhle máme ošetřené doma – já tedy a zbytek rodiny – Vánoce. 

A k těm Velikonocím jako.. já jsem letos, bylo to už podruhé, tak zkoumám vlastně, jak udělat to vzkříšení, jako jak ho přenést do jako osobního života a aby to nebylo jenom o tom tradičním, že se obarví vajíčka a vlastně jako že se jde do kostela na mši nebo že.. tímhle způsobem. Tak co mně přišlo už jako užitečné – udělat opravdu oheň, na kterém spálím to nepotřebné, to něco, co je už mrtvé a má zůstat v minulosti a od toho zapálím svíčku – letos jsem měl dokonce paškál – a vnesu to světlo večer na Bílou sobotu do domu a symbolicky tak vzkřísím to světlo v domě, jako v obydlí, ve kterém žiju, jo?, aby se to upevnilo, do domu. Vajíčko, to je tradice. Já jako ta vajíčka na tvrdo zrovna moc v lásce nemám, ale o Velikonocích si vždycky rád dám. A buď si ho udělám sám – jestli ho ozdobím, nebo ne, to je jak kdy, anebo ho dostanu jako letos. Čili to je jakoby to symbolické. O Velikonocích my se jako rodina nescházíme, to všechny součásti našich rodin v tom velkém rodu tak vlastně jako si každý slaví víceméně sám pro sebe, protože ten společný máme ty Vánoce. Ale tímhle způsobem, že spálím to staré, udělám tam jasný předěl mezi tím, co už zaniklo, co už se do toho dalšího roku nemá jako tahat, a to, co nové tam vznikne. Kdo mě na tu myšlenku přivedl tak byli bratři katolíci, kteří vlastně požadují každý rok nový paškál čili tu obřadnou svíci, kterou se vnáší do.. jo?, a že se nemá používat více let. Že jo?, ona ta svíčka je drahá, nákladná a tak dál, takže mnohdy se stávalo, že se vyškrabal jenom letopočet a použila se znovu. Ty chudší farnosti to takhle dělaly. Jako proč ne, když jako.. na tom není, ale šlo tam spíš o ten princip, proč to bylo ustanovené tímto způsobem. Že nejpozději do těch Velikonoc se může jako překrýt něco z toho starého, ale od toho vzkříšení už prostě tam musí být to: smrt, to ukřižování, ta smrt toho, co už dál žít nemá a jako započetí toho nového.

No a pak jako přijde naprosto to logické – ty Letnice, kdy vlastně je to: prosba, žádost, motlitba, meditace, aby mi ta hůra nebo ten zdroj, to jádro, aby mně pomohlo v tom mém úsilí obnovy života. Dalo by se říct, že to je takový jako roztažený metabolismus, který máme jako po každém jídle, tak že to máme tak jako roztažené na celý rok. 

A o té Svatojánské noci vlastně zjistíme, jesli nám tohle jídlo dalo energii, nebo ne. Já třeba na Svatojánskou noc se snažím vždycky spát venku, někde v přírodě. To už mám léta. Jednak je dostatečně teplo, pakliže neprší, když prší, tak pod pergolou, ale spím venku a dívám se na hvězdy a rozvažuji o tom, co vlastně já tady na Zemi v zemi kam jsem to dotáhl tak říkajíc.

No a poslední je to předkládání předkům a to mám takový rituál. To máme dost podobné se švagrovou, kdy vlastně chodíme na ten hřbitov, když se uklízí před těmi Dušičkami, a tak jako rozmlouváme s těmi předky, co jsme tak za ten rok prožili a co jsme udělali. A věřím tomu, že za nás se třeba drželo pravidlo, že kdo zdědil dům, zdědil i to hrobové místo – jako tu péči o to, takže se to vlastně takhle jakoby přenáší z generace na generaci, no a tam to mám tak, že v tom mezidobí mezi těmi Dušičkami a tím dalším adventem, tak mi vždycky přijde: buď tedy jsem jako v pohodě, a to je, že ten rok se vydařil, anebo přijde nějaký zdravotní problém, třeba nějaká chřipečka nebo něco takového a to vím, že jsem nežil úplně dobře, že mě tímto způsobem předci upozorňují na to, že tam byla nějaká nemoc čili že něco nebylo zdravé. 

Tak takhle jsem si já zritualizoval vlastně ten rok sám pro sebe za využití té zkušenosti předků, která je formalizovaná v těch různých institucích, církvích a tradicích. Protože nejsem ochoten jít na tu komunistickou bezbožnost a ani na ten výprodej nepotřebných věcí kapitalistické bezbožnosti. Takže já můžu přispět tím, jak jsem to řešil já. A je to spíš o tom.. o těch pocitech sebe samého ze sebe samého. Například to už mám léta, minimálně nějakých dvacet let, tak od té Květné neděle do těch Velikonoc ten týden, tak jsem se vždycky snažil nepracovat, dělal jsem jenom to, co se dělat muselo, to, co bylo nezbytně nutné – něco ve stylu urgentní medicína, jo?, čili vykrvácet to nenecháme, ale jako nebudeme se pouštět do ničeho a když jsem tak jako se připravoval na to, co by tak mělo být tím znovuzrozeným. 

A pro letošní rok já jsem měl znovuzrození jako obnova životních sil v tomto domě a to tím způsobem, že vlastně aby ten obsah se usouladil s formou, aby to vnější prostředí s tím vnitřním lépe komunikovalo. Tak to mám třeba já pro letošní rok, když tedy jsme v tom.. jako.. mluvíme v tom dni, kdy se tradičně používá co? Pomlázka. A co to je pomlázka? No proč se švihá pomlázkou? No protože se má to pomladit, má se to omladit, pomladit, pomlázka, má se to vlastně oživit. A proto je to to vrbové proutí, které z hlediska toho života v té době o Velikonocích většinou už má puštěnou mízu a je to vlastně jakoby přinesení toho života. No a proč se třepe přes pozadí? No protože v kyčlích, mezi kyčlemi uprostřed pánve je co? Zdroj života, tam sedí životní síla, no tak já tu životní sílu tou pomlázkou chci vybudit k tomu, aby se to oživilo.

R: No to jako vždycky nám říkaly ty babičky: Abych jako neuschla.

L: No to je ono, to je ono, aby se oživila.

R: Že to tedy nebylo tak, že tady pácháme násilí na ženách.

L: No, ano, no.

R: A nemusíme kvůli tomu podepisovat nějaké smlouvy. 

L: Ano. Dopředu prohlášení, kolik kilopondů tlaku vrbového proutí na příslušnou partii bude vynaloženo, aby to nebylo považováno za znásilnění. Já věřím tomu, že jako magorárna současného světa je schopná vymyslet ještě kdejakou blbost.

Takže jako Velikonoce a liturgický rok spolu přímo souvisí. Já to mám propojené od toho pohybu těch světel na nebi z té astrologie, ty sluneční a lunární cykly spolu s tím, co se děje v přírodě, protože dle védské tradice vlastně nejlepší život je na severní polokouli – také je většina obyvatel na severní polokouli, duchovní zákony jižní polokoule nejsou shodné s tou severní, tam je to prostě jinak 

a nejobsazenější je zhruba padesátá rovnoběžka, kam spadá vlastně Praha. Takže my jsme v tom nejluxusnějším pásmu, kde je to nejpříjemnější pro život, je tady nejvíc rozmanitosti. Přitom ty výkyvy nejsou jako veliké, ta stálost je tady poměrně značná. No jo, jenomže z hlediska vyššího cyklu toho Platónského roku tak prožíváme období proměny. Dneska se dost často používá to slovo terraformace, že se přeskupují životní síly na Zemi, což tenhle pojem se mi docela líbí jako pro to, co se děje. No jo, jenomže to, co je v té hmotě, tak se zároveň odehrává i v té nehmotné části, čili když to řeknu postaru, tak se to odehrává i v tom duchu a duch je vždycky spojený s dechem čili s tím životem čili je to i v duších lidí. To znamená v těch bytostných částech.