Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu Duchovédy s naším stálým hostem Luďkem Švojgrem, poustevníkem ze Starého Plzence. V závěrečném dílu Velikonoční zvěsti jsme se s Luďkem společně věnovali diskusi o souvislostech rodiny, národa a jejich významu v současném kontextu tlaku na likvidaci těchto fenoménů. Proč tak současným politikům a sociálním inženýrům vadí? Jak se k tomu postavit?

R: My jsme se vlastně dostali jako k národu, jakože jazyk a tradice. A teď třeba součástí té křesťanské tradice, že my jsme se hodně tady jako za komunistů.. a vlastně se to ty děti bohužel učí jako do dneška, že jo, jak tady nejdřív jako byli ti jako husité a.. když to zjednoduším.. a pak prostě, že jo, dostali na frak

a začala tady doba temna, prostě těžká jako katolizace a tak. A já jsem se teď vtipně obloukem dostal k nějakým jako textům historické souvislosti, které právě uvádějí souvislosti těch jako českých světců, jo?, jako že třeba.. myslím si, že třeba málokdo ví, když se ho zeptáš, že jde na Pražský hrad, že ta katedrála se nejmenuje sv. Víta, ale sv. jako Víta, sv. Václava a Vojtěcha.

L: No jasně, jasně, ano.

R: I když je to tam napsané na takové malé ceduli.

L: Jasně, jasně, to ví málokdo no, to je pravda.

R: Což je takové jako zvláštní, a že vlastně ta..

L: A když se podíváš na koně, že jo, tak kdo vys.. kdo je schopen popsat těch pět světců, co tam stojí, že jo?

R: No jasně.

L: Svatý Václav na koni to ještě jo, no a co ty dvě ženy a ti dva muži? Kdo to je?

R: Jo jo jo, přesně tak, a takže, prostě, jako že ta katolická jako církev vlastně měla jakoby.. nebo já to tak vnímám jako dneska nově, že měla nějakou jako pozitivní úlohu v tom jakoby udržování té jako vlastně té jako národní tradice.

L: No jasně. 

R: Že to uměla jako dobře přes ty světce jako udržet.

L: No vždyť jo, to všechno ale.. protože katolická církev zamrzla někde v devatenáctém století. Jediný, kdo se tam pokusil opravdu to reformovat, tak byl tedy jako ten.. dneska jsou.. oni byli.. shodou okolností byli oba dva prohlášeni za svaté ve stejný okamžik – Jan XXIII. a Jan Pavel II., jo?, a to tak, že ten Jan XXIII. svolal ekumenický koncil po x staletích, a ten Jan Pavel vlastně navštěvoval všechny země 

a otevíral církev jako světu. A co udělali ti po nich? Vrátili se zpátky do doby devatenáctého století. Čili v této pozici to opravdu musí, musí to zemřít. Nemůže to přežít jako v této podobě. A to je něco, co.. já bych byl velice dalek popírat jako kulturně-historický přínos všech církví – pravoslavnou počínaje, katolickou pokračuje a protestantskými církvemi konče, ale tohle období je třeba, aby bylo završeno 

a povstal nový způsob vztahu jednotlivců k celku čili člověka k Bohu. Já pořád dávám tuhle paraleru jako, jak to říct, na přetřes, že co tím myslím – toho člověka k Bohu. Aby tam nepadaly ty představy o tom dědečkovi fousatém támhle na obláčku. 

R: Jasně, ale proč jsem o tom jako mluvil je, že když se tady o tom jako bavíme, že jsme.. tak začali jsme jako Velikonocemi a tradicemi. My jsme se najednou dostali jako k národu a.. jo?, a k takovým.. a k historickým souvislostem a podobným jako.. a ukotvením jako toho národa v nějak jako vůbec jako v tom jako světě, o tom jako skoro jako bych řekl jako časoprostoru se mi chce říct,..

L: No vždyť to tak je.

R: ..tak..

L: Ale o tom ty tradice jsou.

R: ..víš, jako že mě jako napadá důležitá věc – ty jo, tohleto se jako.. tohleto si jako poskládat.. jako není..

L: Vůbec jednoduché. 

R: A to nemůže udělat ani každý, že jo?

L: Ano.

R: Že na to jako nemají všichni jako čas..

L: Na to musíš být starý, na to musíš mít prožito. To je to, proč museli být dřív ty domy těch.. ty mužské domy s tou radou starších a jak se tomu všemu říkalo. Protože když nemáš prožito, tak to prostě nemáš. Já, kdybys mě viděl, jaké názory a co jsem si myslel ve dvaceti, tak to je úplně někdo jiný, než kdo jsem dnes.

R: No já myslím, že tomu jako ne.. že tomu nestačí jenom to stáří, jo? Rozumím tomu, že potřebuješ ten čas na to,..

L: Prožitek.

R: .. aby sis to poskládal, abys měl ten prožitek.

L: Prožitek, prožitek.

R: Promiň, špatně jsem se.. omlouvám se za nepřesnost.

L: V pohodě.

R: Že ten prožitek je k tomu nezbytný, aby si člověk jako vlastně.. poskládat.. ono to vlastně jako furt skládáš furt tu skládačku.

L: Ano, ano.

R: Furt jí jako přeskládáváš, protože to najednou..

L: Ano.

R: Máš to nějak poskládané,..

L: Ano.

R: ..pak ti přijde nějaký kousek, který tam jako nepasuje, tak to musíš jako vlastně jako rozebrat 

a přeskládat.

L: Ano.

R: Ale jsou prostě lidé, kteří..

L: Kteří na to nemají.

R: ..nejsou prostě zkonstruovaní, aby tohle dokázali dělat. 

L: Ne, nemají na to. Protože jsou duše – teď nemůžeme mluvit o lidech, ale musíme to rozdělit na tu bytostnou část čili na duši a na tu osobu – čili ta duše nemá dostatek dat, čili ta bytost není tolik vybavená datově, aby to mohla dát. Zase se vrátím do školy. Prostě prvňáček, který se učí písmenka, tak tam potřebuje toho učitele, který mu říká: Tohle je A, tohle je B. Vždycky budou lidé, kterým to musíš ukázat, jo?

R: Tak a teď jakoby jak to těm lidem chceš jako ukázat? Protože v té škole je to rozbité, protože tam furt učí tu komunistickou verzi, když to takhle jako řeknu.

L: Ano, říkáš to dobře.

R: Když to jako poslouchám, co mi nosí ten Mikuláš z toho dějepisu.

L: Ano.

R: Říkám: Ty, Miku, ale pojďme si říct, že nějaké věci byly trochu jako jinak. A když jakoby máš jakoby velmi silné tlaky vlastně jako rozbíjet tu rodinu, ty církve prostě dvě stě let prostě sedí na stejném místě.. jako že si myslím, že to, co chybí, je nějaký.. jakože to nechat na té.. nebo jinak. Já jako nevěřím tomu, že ten Pán Bůh to jako nechá úplně jenom na každém z nás, protože to je jako těžko realizovatelné, jako že.. víš? Jako že při.. buďto.. že to chce nějaké jako vzdělávání nebo nějaké jakoby vedení těch lidí třeba skrze ty tradice, skrze nějaké rituály, aby ti lidé.. to třeba nemají v té hlavě, ale že to furt jako zažívají, tak vlastně v tom jako jedou. A teď my si říkáme: Tohle všechno je jako rozbité, každý musí jako sám.

L: Ano.

R: Já tady cítím nějakou potřebu nějaké.. já nevím, jak to říct vůbec. Mně se nechce říct slovo instituce, ale jakoby něco jakoby kolektivního, co ti, kteří na to, jak ty říkáš, nemají, je to tím jako protáhne.

L: To jsi řekl správně, že je třeba instituce. A víš jaké instituce je třeba? Rodina. To je nejmenší instituce, která existuje. To je jako buňka v těle. Když nefunguje rodina, tak nefunguje kontinuita a ti lidé nemají budoucnost prostě. Takže je to teď postavené tak, že kdo je ochoten a schopen – to jsou dvě různé věci, musí být nejdřív ochota, a pak se teprve bude zjišťovat, jestli jsou schopnosti, nebo nejsou schopnosti – obnovit rodinu, tak tudy vede cesta ven. Že obnova rodiny spočívá především v zodpovědnosti rodičů vůči vzdělání dětí. Za to není zodpovědná škola. Za to je zodpovědný rodič. A to se musí znovu říct nahlas a všichni, kteří chtějí být matrixovými otroky, tak ať jimi jsou. Kdo chce být v podstatě jako biologický otrok mocipánů, tak ať jím je, ale to časem vymře, protože ty životní podmínky na světě se budou měnit. To je ta terraformace. A kdo to přežije? No ti, kteří budou schopni se přizpůsobit.

R: A spolupracovat.

L: No a ta spolupráce, kterou jsi teď řekl, je tou nezbytnou podmínkou pro to přežití. A to začíná ve spolupráci mezi mužem a ženou, a už jsem tady také říkal, že se to musí znovu zrodit. To nejde udělat, to nejde vymyslet, to nejde zkopírovat, to se musí zrodit z dobré vůle obou současně. A jestli jsme dospěli tak daleko – jakože já tomu osobně nevěřím – že už na tohle nemáme, pak nemáme jako druh tady na té Zemi co pohledávat a máme jít pryč. Duše je stejně nesmrtelná, biologická těla se vrátí zpátky do oběhu a uklizeno. Přírodě to je jedno, jestli to bude trvat milion let nebo jak dlouho. Ona si s tím poradila dřív, poradí si s tím zase. Čili je to o tomhle. 

A jsou tady dvě výzvy. Jedna je pro muže a druhá je pro ženy. Pro muže je v tom, aby vyžadovali po svých ženách znalosti o životě. A ženy aby vyžadovaly po svých mužích schopnost rozlišovat, co je pravda a co pravda není. Je to hodně jakoby abstraktní. Mnoho lidí si pod tímhle, co jsem teď řekl, nedovede nic představit, ale o tom můžeme mluvit dál třeba v budoucnu, co je tím míněno, ale je to takhle. Protože žena je nositel života z hlediska přirozenosti. Prostě já to dítě nemám, kde bych ho vyrobil. A díky hormonům jsem já zase vybavený na rozlišování věcí, které jsou pravdivé a které jsou nepravdivé. To prostě tak je. To je naše biologická podstata. A když se spojí tyhle dvě síly – pravdivý život a živá pravda – tak to je to, v čem může vyrůstat ten nový život, který bude pokračováním. Tohle je ve skutečnosti pro mě to vyvedení z Egypta, ze země otroctví, abych to připojil k historii ještě vzdálenější, jo? Protože při sklonku každé éry vždycky bylo vyvedeno to, co bylo dál životaschopné pro další epochu. A to vytvořilo během těch dvou tisíc let novou kulturu, která pak je završená, ukončená a je z ní opět vyvedená jenom ta podstata, která může být dál, která může žít dál. 

Ten věk Vodnáře.. vizionáři, zřeci, dalo by se říct, kteří když se dívali v minulosti do budoucnosti našeho věku, tak říkali: Velké chrámy budou zavřeny a bohoslužba se bude odehrávat mezi mužem a ženou v rodině. A všechno tam směřuje mílovými kroky. Protože všechno, co je hromadné, se rozkládá. A teď z toho rozloženého stavu se zkoumá, která každá jednotlivá bytost sama za sebe je schopná té obnovy. 

A první, co musí být obnovené, je rodina. Čili pro mě letošní vzkříšení je vzkříšení příbytku, ve kterém se může odehrávat nový rodinný život. Jak to bude vypadat, to já nevím. Jsou věci, které nikdo neví, jako jak budou vypadat, ale dá se usuzovat, kam to směřuje.

Proč je poslední knihou v Novém zákoně Apokalypsa?

R: Mi kladeš otázku?

L: No otázku. 

R: Proč tam zrovna je?

L: No jasně. Proč je tou poslední? Proč je tam ten Poslední soud, ta Apokalypsa?

R: No proč je tam,  pro mě jakože je to vlastně nějaké.. jo, tak ta evangelia jsou o tom.. o té dobré zprávě..

L: Kudy na to, že? Buďte ve mně, jako já jsem ve vás, ano, přesně tak. 

R: .. včetně těch.. té chybějící části, že jo, po té, co..

L: ..to bylo standardizované, ano, rozumím, řekneme to kulantně.

R: Tak to nejzajímavější vlastně nenapíšeme. No tak pak je tam ta Apokalypsa.. no a když to tedy takhle nebude, tak to je to, co přijde, když jako..

L: Ne, to je to, co právě prožíváme. My právě teď prožíváme Apokalypsu. Samozřejmě že ne v těch obrazech, ve kterých je to uvedené v té té.. my prožíváme dobu Posledního soudu. A proč je to Poslední soud? Protože to je naposledy, kdy nás Bůh soudí zvnějšku, protože od této doby se budeme soudit sami rovnou a permanentně. Protože ty budeš ve své duši rovnou vědět, jestli jsi překročil pravidlo, nepřekročil pravidlo, zákonitost, jo?, budeš to rovnou vědět. Už nebude potřeba žádných soudů. A buď tuhletu změnu, na kterou se třese jak nebe, tak peklo – jak to dáme, my, jako lidé – tak buď jí projdeme, anebo ne. A o tom, jak to dopadne, neví nikdo nic. A na tuhle otázku Bůh mlčí. Protože kdyby odpovídal, tak by některá ze stran to mohla hacknout svým směrem. A tady jako Absolutno se o to absolutně postará. Nebude potřeba už žádných soudů zvnějšku. Víš, kolik mocipánů by tohle vyděsilo? Protože nebudou mít nástroje strachu. 

R: To prostě nebude funkční.

L: No a v tom já spatřuji ten optimismus. A na téhle cestě, pokud mi to bude umožněno tady na světě, se budu snažit přidávat další a další díl svých schopností tak, jak jsem já schopen. I s vědomím všech chyb, přestoupení, problémů, tak, jako každá jiná lidská bytost.

R: Já jsem až jako mile překvapený, kam jsme až jako došli, víš?, jako v tom dnešním povídání, protože jsme začínali Velikonocemi a tradicemi, a kam až jsme to jako propojili.

L: Pro mě je to úžasné potvrzení toho, že to, co jsem prožíval v průběhu letošních Velikonoc, že jsem správně. Protože to, že jsme dospěli sem, je to pomlazení, je to ta obroda, jo? A v tom jako.. kdybych neměl inspiraci před očima na to, že se v souvislosti s tradicí budeme bavit o naději do budoucna a kudy ta cesta může vést, přitom abychom nepošlapali všechno to úsilí předků, ale abychom na něj se ctí, s hrdostí navázali, jo?, že já jsem přidal tenhle kamínek, tak pak se mi bude odcházet jednou z tohohletoho světa jako v klidu. Neříkám, že dobře, nebo špatně a kam, to už se uvidí, jo?, to teď není důležité, ale budu v klidu.

Klást si otázky je to nejdůležitější, co člověk může udělat, protože kdo si neklade otázky, nemá nárok na odpovědi. Kdo chce odpovědi bez námahy kladení otázek, nezíská nic. A jeho život se bude vyprazdňovat, vyprazdňovat, vyprazdňovat, až bude úplně prázdný. Já jsem si teď vybavil jednu indickou verzi toho příběhu o hřivnách: Nikdo s tebou nepůjde do pekla, ani do nebe, když už jsi nastoupil tu cestu. Jsi-li dobrý, buď lepší ještě, jsi-li zlý, kaz se ještě, ale říkám ti, času je málo. Dobrého odměním, zlého obrátím, lhostejného vyvrhnu. 

Každý člověk má na výběr ze tří možností – odměna, obrácení, zavržení. A to zavržení formou vyprázdnění a zániku je ta nejmilosrdnější forma, která existuje.