Podcast

V předvečer Svatojakubské noci jsme si s Luďkem povídali o křesťanství v dnešní době. Stojí za to, být dnes křesťanem? Proč stále Ježíšova zvěst přitahuje nové a nové lidi? A jak se vyrovnat s tím, že jazyk, který dnešní křesťanské církve, je 300 let starý?

R: Čeká nás svatojánská noc, svatojánské mušky létají. 

Já bych si dneska chtěl povídat o křesťanství. Poslední dobou jsem si všiml toho, že v mém okolí přibývá lidí, kteří se rozhodli jít cestou následování Ježíše Krista, nechali se pokřtít. Oproti minulým letům je to dramatický nárůst. Jsem svědkem těch křtů nebo se o nich často dozvídám. A kontradikce s tím, že když jsme se tady společně bavili o církvích, dneska křest je možný získat téměř výhradně u nějaké oficiální křesťanské církve, tak mě vlastně zajímá.

L: Jak se to dělá.

R: Ano, co je příčinou toho trendu, protože to vnímám jako trend. Co ty duše hledají a hlavně jak se dál poperou – bavili jsme se o tom, že ty církve mluví 300 let starým jazykem, takže spoustu těch lidí se budou prát se spoustou těch pojmů, a ť už jsou špatně přeložené nebo nejsou přeložené nebo jsou jinak vykládané, tak se najednou objevuje spousta lidí, které to oslovuje. Tak mě vlastně zajímá, co se to děje. 

L: Je to reakce na momentální stav světa. To je to, co se děje. Protože lidská bytosti i osoba tak vlastně nemůže trvale vyžít jenom z materie. Čili z těch věcí, z té ekonomiky a z ekonomie lidského života. To trvale nejde. To jde nějakou dobu, když se to učí, když to poznává, tak tím může být plně naplněna, ale trvale z toho vyžít nejde, protože je tam pořád velká část, která nebude uspokojena, protože nebude – teď to řeknu starým jazykem – nebude naplňovaná jejich duše prožitky. Čili tou prožitou skutečností. Čili je tam velká potřeba dostat se k tomu Zdroji, který ovšem není materiální podstaty, který není hmotný – Zdroj. To je to, když já mluvím o tomto Zdroji a když jsme probírali první přikázání a vysvětlovali jsme si obsah pojmu Já – že to je to jádro, tak tady použiji ještě jiný pojem, že to je Zdroj — Zřídlo, kde já můžu uzřít to Absolutno, které je přítomné ve všem a teď jsou ta Absolutna viděna tou zřítelnicí toho zření, tak jsou viděna různým způsobem A to je to, čemu říkáme tradičně náboženství, jak se na toho Boha, protože Zřídlo – starým, nebo krycím názvem Bůh – tak vlastně jak se na něj dívám, tak je to náboženství a ten křesťanský svět má oproti těm jiným, tak má jednu, pro dnešního člověka zajímavou zkušenost, že je vázaný na osobu, se kterou se může člověk ztotožnit. A tím myslím Ješuu – Ježíše Krista, dnešním názvem a to je to, když jsem si meditoval o té liturgické části, kterou všechny ty křesťanské církve mají, že on vlastně přišel na svět, aby nás vykoupil, tak v čem spočívá to vykoupení, že to není to, že on to udělal za nás a my už nic dělat nemusíme, ale on udělal za nás nalezení té cesty, k tomu Zdroji, k tomu Zřídlu. A protože to tam je obsažené, tak proto je to přitažlivé. Protože to přináší, a jak jsi říkal třeba i tím 300 let starým jazykem, přináší to určité odpovědi na vnitřní otázky lidských bytostí, aby mohli žít a cítili se být naplňované a milované, aby to nebylo jenom „honím se za výkonem, za výdělkem, za ziskem, za mamonem“, prostě to tak je. A každý ten systém toho zření, chceš-li toho božství nebo Absolutna, tak vlastně má svá určitá pravidla, protože je to podřízeno úhlu pohledu, odkud se na to koukám a křesťanský svět je právě jako specifický nebo jedinečný (to je lepší slovo) i v tom, že tady je člověk. Myslím, že to řekl Pilát: Ecce homo – ejhle člověk, že vlastně na něj ještě ukáže, že to je člověk, a že považuji-li sám sebe za lidskou bytost, tak jsem vlastně k němu přirovnatelný, jsem s ním propojitelný v té podobnosti a můžu následovat tu cestu a toto je v podvědomí lidí, protože za těch dva tisíce let, co tady to křesťanství funguje, tak všichni ti naši předci, a že jich je za těch dva tisíce let, to je něco generací. Tak v momentě, kdy tam byla tato víra upevňovaná, tak z hlediska duchovních zákonitostí je známo, že mysle lidí upevňují to čemu se říká duchovní Egregor. Čili duchovní útvar, který ta mysl člověka v tom neviditelném, nehmotném světě vlastně upevňuje. A my se o takto vybudovaný, dvou tisíciletý Egregor můžeme opřít, protože on tu působí.

R: Tak navazuješ na to, o čem jsme se bavili v předchozích dílech, že v té současné společnosti je bordel a ty vzory nefungují a ty duše jsou dost samy na to, aby si našli nějaký způsob, jak dobře žít v souladu s principy Stvoření. A teď říkáš, nějaký vzor v tom křesťanství je.

L: Takhle – je tady to dědictví. To dědictví. Tady jde o to, že ten hřích, ten závazek tu vazbu on vyřešil, jako úrovní člověk, že na to má i ten nejposlednější rybář. Takže to je dostupné každému člověku a v tom je ta inspirace, že on šel sám za sebe a je to tak, že ano, já když ho budu následovat, tak já nemůžu dělat to, co dělal on. To je takové, co jsem viděl v Thajsku, jak se při tom ukřižování přibíjí na kříž a jak se tam nechají těmi důtkami zmrskat a stříká tam ta krev a oni si myslí, že ho tímto budou následovat. NE. To nebylo tak myšleno. To vlastní ukřižování si musí provést každý sám v sobě a každá bytost – tady máme bytost jako byty, informace, tak má jiný informace a to ukřižování v jejich případě musí být bytostné v té bytosti identické, že to musí být sjednocené, že to nemůžu udělat jako někdo. Já se můžu tím příkladem nechat vést nebo inspirovat. Je to něco podobného, jako dítě ve škole se inspiruje a nechá vést učitelem, jak píše a tím, že to bude dělat podle něj, tak se naučí psát, ale nikdy nebude mít stejný rukopis, takhle je to míněno.

R: Mě napadá teď hloupá otázka. Co to znamená nechat se ukřižovat? Ty říkáš: Každý z nás musíme ukřižovat sami sebe. Co to znamená?

L: Ukřižovat se znamená najít ten bod, ze kterého povstávají všechna ramena kříže. Čili počátek, ze kterého se, jak říká profesorka Hogenová, se musí rodit neustále znova. Ještě používá pojem „žít z vlastního pramene“. Tak to je tím míněno. To je ten Zdroj, to je to místo, že když si představíš kříž, tak kde se ta břevna kříží? Tak to je to místo, ten Zdroj, Zřídlo, Zdroj odkud to pramení. Ze Zřídla, čili to je to napojení se na Absolutno skrze nalezení Absolutna v sobě a v celém světě. 

R: Dobře, ale Ježíš umřel.

L: Ano, on to udělal, on umřel pro tento svět, aby mohl zůstat v Bohu stále živý. Ty chceš po mě intelektuální vysvětlení tajemství víry, což není – jak to říct – nelogická otázka. Jen jestli se budu cítit dostatečně na to ti nějak odpovědět.

R: Apoštolské vyznání víry – tam je: Ježíš byl počat z ducha svatého, narodil se z Marie Panny, Pilátem Pontským byl ukřižován, umřel a by pohřben, a pak je tam: sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha všemohoucího a tak dál a tak dál. A nejvtipnější je, že v těch Evangeliích, o tom, co se dělo mezitím kdy vylezl z toho hrobu a kde došlo k tomu nanebevstoupení, toho moc není. Je to takové velké tajemství.

L: Ano, o té proměně. 

R: Je tam jen, že to bylo 40 dní a že několikrát potkal ty své učedníky a oni ho nepoznávali, takže tam proběhla ta fyzická smrt. A teď ty mi říkáš, že sám sebe ukřižovat znamená najít ten svůj střed, ten svůj Zdroj?

L: Ano, ten svůj Zdroj a tím zemřu v té podobě, v jaké já sám sebe vnímám, když nejsem ve svém Zdroji, abych se mohl zrodit v těle nově. To neznamená, že musím přijít o tělo a přestat dýchat, o tom to není. To je ten nejzazší způsob, kterým je to možno udělat, aby se do toho vešla každá duše. Čili postava Krista šla na ten nejzazší způsob, čili obětovala i to tělo, aby tam mohl. Protože jsou známy případy, kdy – a teď úplně přesně nevím – postava se jmenuje svatá Terezie, která byla donedávna, než sestry Karmelitánky postavily nový klášter, tak byla v Praze na Hradčanském náměstí vystavená v kostele. Kdy umřela řádová sestra, po nějaké době byl otevřený její hrob a tam bylo neporušené její tělo. Dodneška, když to soudruzi za minulého režimu zkoumali, tak nevěděli, co se stalo, že proč je uchované tělo včetně nehtů, nekazí se to, neproměňuje se to? Protože ona svojí svatostí proměnila tu hmotu toho fyzického těla tak, že vlastně nepodléhá rozkladu a zkáze. Tak ji ty sestry vyndaly v toho hrobu, oblékly a od té doby seděla při každé mši za vitrínou účastná toho řádového života jako hmotný důkaz toho, že takovýto druh proměny je možný. A nemá to vůbec nic společného s balzamovacími techniky a já nevím jakými technikami mumií v Egyptě. Je to prostě jako proměna hmoty božím světlem, který skutečně oddaná duše může uskutečnit. Oddaná tomu světlu, tomu svému vlastnímu Zdroji, kde se napojí na to Absolutno. Pro Absolutno je všechno absolutně možné. Třeba i to, aby organická hmota nepodléhala zkáze. Takže vědci napsali cedulku: Bylo mumifikováno neznámou technologií. HOTOVO. Protože jejich kapacita tam nedosáhne. A ty jsi začal naprosto správně, že tady je ten tábor lidí, kteří se opírají o vědu a pak tábor těch, kteří se chtějí opírat o něco, co stojí ZA vědou, co je víc než jenom věda. Protože v momentě, kdy zúžíš lidskou bytost jenom na úroveň hmoty, tak jsme sbírka aminokyselin. Ale já sám sebe nepovažuji za sbírku aminokyseliny a vím velice dobře, že většina lidí také ne. A v Čechách zvlášť ne. Takže tady je mnoho otázek ve hře. To, co ses mě zeptal, já jsem to vzal hodně zeširoka s tím křesťanstvím, že na křesťanství je nejdůležitější ten osobní příklad toho, kudy se může ubírat každá duše, aby nalezla sama sebe a mohla dojít proměny takového způsobu, aby nebyla vyhnána z toho ráje nevědomosti do toho světa, ale mohla být zpátky – jak to říká Kristus tomu lotrovi na kříži: A ještě dnes večer budeš se mnou u Otce. Protože prokázal skutečnou pravou víru, čili byl ochotný sám sebe ponořit do Zdroje. Když tohle vysvětlujete, je pro mě hodně zajímavé, že i filozofie se k tomu dostala – tedy moje zkušenosti s tím, co prezentuje paní profesorka Hogenová, že vlastně ona říká v té fenomenologii: Skočit tam, že do toho skočí. Já říkám: ponoří. A mě vždycky potěší, když někdo z úplně jiné strany dojde k tomu samému. Protože tím mám větší jistotu, že to tak je. Čili křesťanství, největší jeho význam je, že má lidský rozměr a mluví o tom, v tom vyznání víry je vlastně stručný popis, co on udělal, aby se to proměnilo. A tam je vlastně ta odvaha ponořit se do toho Zdroje, je to zemření. A to je to, co v tom písmu na jiném místě je: „Bože, bože, proč jsi mě opustil“? Kdo to křičel? No, ten, kdo v tom Zdroji nebyl a ten musí opravdu umřít. A tam je to „chrámová opona roztrhla se v půli“ a tak dál. A to je ten proces té proměny a nemusí to být vždycky v této podobě, ale je to ten příklad jakoby ten vzorec, to je ten učitel, který na tu tabuli předepisuje ta písmenka. 

R: Mě napadá hrozná spousta otázek.

L: No tak, sem s tím. Má to být rozhovor.

R: V tom islámu to tak není? Mohamed prorok, který vlastně…

L: K tomu jsem se ještě z hlediska zkoumání nedostal, protože jsem utržil dost nepříjemnou zkušenost, v sedmdesátých letech v době mých vysokoškolských studií, na institutu tropického zemědělství, tak jsem měl pořád problém s tím, že už i v těch sedmdesátkách, kdy nějaký radikální islám – nebyl, to ještě Írán vůbec neexistoval, v té podobě v jaké je dnes, s těmi „imámama“, tak oni s námi opovrhovali. A já to nemám úplně prozkoumané tak, abych o tom mohl podat veřejně svědectví, proč to tak je. Ale je pravda – proč já občas říkám Židé, naši starší bratři, křesťané – tam je ten lidský rozměr a křesťané – naši mladší bratři, protože já nemám prozkoumané, co z toho Kánonu, koránu je to jádro, ke kterému se může vztáhnout to křesťanství, protože zcela zjevně je tam jedna věc. Že islám přišel po křesťanství. Není pravda, že kdo je následný, je vždycky lepší než ten předešlý, ale jak jsme si říkali, že v Genezi platí, že to následné období musí v principech respektovat to předešlé a to tady ty tři náboženství mají – mají monoteismus. Protože, když není uchopený Bůh, nebo Absolutno, v podobě monoteistické, tak není možné pokračovat dál, nemá to řešení. Tím nezpochybňuji, že jsou na světě bytosti, které to potřebují polyteisticky nebo nějakým jiným způsobem, protože jsou v tom výukovém prostředí, že bez pochopení těchto věcí, tak se nemohou vyvíjet a nemohou se posunout dál. A protože Bůh je milostivý, tak jim to dopřeje.

R: Pravda je, že před nějakými deseti lety, frčely ty východní směry, taky jsem to vnímal. Že spousta lidí studovala hinduismus, taoismus a všechny – já nevím – a přírodní národy a různě to mixovali dohromady. Skoro mi přišlo, že to bylo moderní, ale ono to nebylo o nějaké módě, prostě to byla možná nějaká bublina, kterou jsem já nějak potkal, pak když jsem já přišel za tebou a bavili jsme se o mém křtu a ty ses mě ptal, který vlastně náboženství jsem si vybral. A mě přišlo jasné, že to křesťanství a vůbec jsem o tom nějak neuvažoval, protože jsem říkal: pocházím z toho prostředí, mám tady nějaké kořeny, je to jako křesťanské, tak jsem to dál neřešil. Pak jsem se dlouhou dobu zabýval tím, co mě na tom přitahuje? Mě vždycky přišlo zajímavé, že těch 33 let života toho Krista, který žil tak, jak kázal a dělal zázraky a taky se rozčiloval a vyhazoval lidi z chrámu a podobné věci, kde nějak jakoby ukazuje na těch různých příkladech, kudy vede cesta a pak bylo to ukřižování, které – ty jsi ho teď nějakým způsobem popsal – a já jsem tomu pořád jako nerozuměl, protože oni v tom kostele říkali: že on za nás jako umřel, aby nás jako vykoupil a my už to jako nemusíme. A já jsem tomu nerozuměl.

L: Ano, tomu rozumět nejde, protože to je ta ztráta informace. Od toho „neproživatele“ toho děje. My jsme dnes dva tisíce let dál, než byl ten skutečný svědek, který by odsvědčil ten děj jako takový. Čili my tady máme jen to, co zůstalo z té tradice a co se předávalo dál. A tady je největší výhoda času – ta spočívá v tom, že ona vždycky z toho ponechá jenom to, co je dál životaschopné a v tom rytmu těch zhruba dvou tisíců let – kdy dochází pravidelně, to je o zemské precesi a tak zvané teorii věků (to jsme někde trochu jinde), kdy dochází k tomu, že vždycky výsledek toho života těch dvou tisíc let, tak se vlastně jakoby promění v základ nového způsobu v dalších dvou tisících letech. A my jsme dneska v tom zakončení té křesťanské éry a musí se z to vydestilovat – ten základ, který je opravdu až by se dalo říct ta „nejkostřejší“ kostra toho, co se z toho dá tou zkušeností vylouhovat, a to je rozměr lidskosti. Takže máme čekat příchod nového Mesiáše?

L: Už jsme o tom jednou mluvili. Ano, máme. Ale o nepřijde v té podobě, že bude člověk. Ale kolik lidí je na té cestě? Jeho? Oni to tak nemusí nazývat, oni to s ním nemusí spojovat, ale důležité je, jestli na té cestě toho osobního poznání jsou: Kým jsem? A jaký je můj vztah k Absolutnu? Čili jaké je moje místo, mě, jako části ve vztahu k Celku?