Podcast

Původně, když jsem stříhal záznam našeho rozhovoru s Luďkem na téma, zda a jaké to je být dnes křesťanem, původně jsem si myslel, že t toho budou tři pokračování. Tento druhý díl, byť významně delší, jsem se však rozhodnul nechat vcelku. Povídání o jednotlivých křesťanských denominacích, vztahu dějin naší země a významu Čech, Čechů a také třeba Prahy pro celou Evropu by prostě byla veliká škoda krátit. Tak doufám, že mi to odpustíte. 

R: Zase praktická otázka: jsou nějací lidé, kteří o něčem takovém uvažují – nechám se pokřtít, nenechám se pokřtít, někam je to táhne, hledají nějakou strukturu, vlastně jak jakoby prakticky žít ten vztah s tím Bohem. Teď si zvolili to křesťanství a zároveň s tím ale budou narážet na to, že ty současné církve jim se spoustou těch věcí nepomohou, protože je to dezinterpretované, takže otázka zní: Jak tu volbu udělat prakticky? Já si pamatuji, jak jsem jí dělal před těmi 15 lety…

L: Jak jsi k tomu dospěl ty..

R: Patnáct let to je. Já jsem k tomu dospěl racionálně – volil jsem křesťanství, protože pocházím z toho křesťanského prostředí a tehdy tu evangelickou církev jsem volil proto, že se mi tam líbilo, že tam máš ty přímý vztah s tím, že to není ten prostředník duchovní, který ti zprostředkovává ten vztah, to se mi hodně líbilo, že se mi tehdy líbilo, že ty ženy mohou dělat toho kazatele, ale čím dál tím víc zjišťuji, že mi tam chybí nějaké to mystérium. Najednou, když člověk objeví ten mariánský kult a ty světce, o kterých se tu občas bavíme. Tak najednou zjišťuji, co mi tam chybí, tak otázka, jestli to budu dělat racionálně. A vnímám, že co je hodně specifické v Česku – je takový ten „něcismus“. Lidi často začínají tím „něcismem“, to já jsem také měl.
L: Něco je.

R.  pak jsem měl nějakou potřebu vyjádřit to, tak jsem si vybral to křesťanství, tak si umím představit i po těch zkušenostech za těch křtů za posledních pár týdnů bylo úplně stovky procent víc než za několik let posledních. A tak jako na to? Jestli se nechat pokřtít anebo si nechat svůj vlastní „něcismus“ nebo fakt si zkusit vybrat tu křesťanskou církev? Chvíli je to jako dobrý, minimálně v tom, že se tam potkáváš s těmi lidmi, kteří se na tu cestu vydalo podobně, můžeš se s nimi bavit. Není to takové, jakože si jenom o tom sám přemýšlím a čtu si bibli.

L: Položil jsi otázku takovým způsobem, že je to mnohovrstevnaté, to znamená, zase zpátky budeme hledat mnohovrstevnatou odpověď na to. Tady jsou tu dvě základní věci, které se musí od sebe oddělit. Za prvé hledáš data pro mysl, abys mohl určit, kterým směrem půjdu. To zase opakuji zpátky bez propojení s duší a s podstatou, tak se bude dělat dost špatně, když ta duše nemá zkušenost, tak může využít, že naše mysl je vytvořena z tatínka, z maminky – z těch rodičů a ze společnosti a z požadavků duše. Z těchto čtyř zdrojů a já se v té hlavě mohu opírat o tu společnost a o ty rodiče. To byla moje cesta. Kdy vysloveně vědomě jsem chtěl využít – tak dobře, když už mám tu mysl takto uspořádanou, tak se k nim připojím.

R: Prostě, oni byli křesťané, tak… 

L: Já budu taky křesťan, přesně tak, protože má to výhody i nevýhody. Výhoda je, že se o ně opírám a nevýhoda je, že nevědomě můžu kopírovat jejich chyby. Proto jsem měl velké období, kdy, když jsem to zkoumal, tak jsem měl zkušenost ještě další, byť to není náboženství, ale s buddhismem, které mě dodalo nějaké praktiky. Pak jsem nějakou dobu koketoval s judaismem a s přírodními náboženstvími a získával jsem si jakoby v té mysli přehled o tom, abych měl dost dat na to určit, co je to to moje, protože ta východní tradici při meditacích na nitro duše zjišťuje, že vlastně vnitřní obraz božství může být klidně i z jiné provenience. Takže když se velmi upřímně modlí křesťan na vnitřní obraz svého osobního božství, tak tam klidně může vidět Ganeshu. Ale to neznamená, že musí být Hinduistou nebo Shivu nebo někoho úplně jiného, to je jedno. To neznamená, že jím musí být, ale že jeho osobní božství vlastně je v jiném prostředí, aby pochopilo, jaký je ten jeho postoj, to jeho zabarvení oproti tomu Absolutnu, které je vším a obsahuje všechna božství. Všechny obrazy, protože ten smysl je ten, aby se to dostalo do toho Absolutna. Až k tomu Zdroji absolutnímu. Čili to je to rčení: Čistému vše čisté, čím víc budu otevřený různým způsobům vidění toho Absolutna v různých podobách, tak tím snadněji najdu, co odpovídá mé duši, jaký je v ní obraz a je to ještě tak, že podle stavu té duše mi pak přijde ta odezva. Jako když si položím tu otázku dovnitř, tak tedy, jak to mám mít? Chceš to to prakticky, tak přijde ta odpověď. A já jsem vůbec nepochyboval, že mám jít touhle (pak jsem nepochyboval), že mám jít touhle cestou a taky jsem se tou cestou vydal a jak už jsem tady popisoval, jak jsem to měl s tou astrologií, jak mě vlastně ty denominace křesťanské různě odmítaly, až jsem byl pokřtěný jako ten blázen pro Krista, tak vlastně na tom jsem teprve pochopil, že moje duše je ve stavu, kdy můžu všechny ty všechny proudy těch časově po sobě jdoucích křesťanských pohledů na to Absolutno, můžu spojit a že se mohu díky té syntéze dostat za ně, o ten krok dál – to, co je žádoucí. A v momentě, kdy si tohle moje mysl uvědomila, tak jsem měl jasno. Proto není vůbec důležité, kdo si co vybere, ale naprosto zásadně důležité, aby to bylo v souladu s jeho cítěním, takže i když udělá třeba volbu z mysli, která nebude odpovídat, tak tam vydrží jenom chvíli a uteče z toho. Čili tam ho to nebude naplňovat. To kritérium je to, že to naplňuje tu duši. A čím ho naplňuje? Klidem a mírem. A ten mír spočívá v tom, že umím změřit, kde stojí moje duše vůči Absolutnu a mě na křesťanství celou dobu zajímá právě ta fascinace lidským rozměrem přítomnosti boží. To je to: Člověk k obrazu božímu. Že máme tohle výsadní postavení čili já jako člověk a Bůh, že jsme k obrazu, že nejsme totožní, v žádném případě. To je – to by byla ta největší pýcha, to je ta pýcha satanovská, která přivede ten pád. Ale že jsme k obrazu. Jak je uspořádané to Stvoření, tak vlastně obrazně jsem uspořádán i já, jako lidská bytost. A to jsou ty, jak to říct, pro tu mysl intelektuální důležité body. To je to náboženství – jak se na Boha dívám, abych pak k tomu mohl hledat tu k tomu příslušnou instituci a to je ta církev, což máme tam ten obrovský posun s tím, co byla církev u prvotních křesťanů, že to bylo to společenství živých duší nebo živé společenství duší, to je jedno, jak se to přeloží, ale že to nebyla ta firma s.r.o. katolická nebo evangelická nebo nevím jaká, pravoslavná církev, s.r.o. čili toto to není. To je jenom způsob, jak se to v tom hmotném světě manifestuje – ta církev dneska — ale církev je to společenství, že já pak vyhledávám duše, které jsou mi blízké. Protože jsme sociální druh, tak musíme mít někoho, kdo je, kdo to vidí jako ne stejně. Nikdy to nemůže být stejné, ale může to být podobné, protože já člověk ty člověk a mám-li takto nevyhraněný způsob. V určitém smyslu je nevyhraněný, i když je vlastně ve skutečnosti velmi striktně vyhraněný, tak vlastně mohu najít snadněji cestu ke komukoliv. Čili, kdo je blíž ke Zdroji ve svém – tím nemyslím intelektu, ale ve svém poznání. Čili, co má vlastně prožito za sebou, tak vlastně má blíž i k ostatním lidem. A pak se mu žije – ať je situace ve světě jakákoliv, tak se mu žije snadněji, přesto, že to má těžší. Přesto, že to má těžší, žije se mu snadněji.

R: Můžeš vysvětlit, co to znamená?

L: Můžu, čím více vědění, tím více utrpení, čím více poznání, tím více hoře. To je verš ze starého zákona. Prostě, když dostaneš víc kreditů, tak musíš mít i víc debetů. To tak je, to je ta „ekonomika ducha“, bych to nazval a teďka to další důležité je, že za tu dobu, jak skládáme tu zkoušku z lidskosti – teď na konci té křesťanské éry, tak tady máme tři hlavní proudy křesťanské, a to je ten pravoslavný, katolický a protestantský. A zrovna tak se dá k nim přiřadit velice jednoduše ten akcent – je to akcent, 

R: na co klade důraz? 

L: Ano, přesně tak, na co klade důraz. Čili, to pravoslaví, to které začínalo, klade akcent na ducha, protože vlastně v té době bylo rozséváno, toto evangelium čili ta dobrá zpráva mezi duše po celém světě, tak to muselo být udělané tak, že za těmi obrazy těch ikon se odehrávalo to mystérium a nebylo to přístupné lidem, protože by to nechápali. Nerozuměli by tomu. Pak z toho povstalo ten vlastní růst těch rostlin a to je ten hmotný svět, to není svět ducha, ale svět těla, to je ten katolicismus, proto já tady s oblibou říkám, že když není katolík chamtivý a hrabivý, tak se špatně stará o hmotu. On musí být svým způsobem držgrešle, protože se má o to dobře starat. Teď je tím můžu nasrat, ale ono to ve skutečnosti tak je. Pardon, že jsem použil takto ostré slovo. Protože bez toho bychom neměli ty krásné chrámy, dómy, neměli bychom ty vitráže, které oslovují hodně lidí, nenarostlo by to. A pak mohl přijít ten svět protestantský, který protestoval proti tomuto způsobu, který stavěl tu babylonskou věž. To pak by končilo mamonem, což by bylo velice špatně a stáhnul se na co? Na ten osobní rozměr čili dostal se až teprve na konci, v tom protestantském – se dostal k tomu osobnímu příkladu toho Krista a už z toho nevyčlenil ani ty ženy. Čili je to o tom osobním příkladu. Čili jedná se o vlastní duši. A toto jsou vývojové fáze poznání duše na cestě přijetí předobrazu, jak se můžu dostat z té nevědomosti zpátky ke Zdroji, ke Zřídlu. A to platí pro všechny duše, které jsou na cestě ke Zdroji, ke Zřídlu, protože jsou tady mezi námi i duše, které jdou od Zdroje. Od Zřídla, jdou opačným směrem, protože kdo jde ke Zdroji – ke Zřídlu, tak jde do – bro. Jde k tomu O. Smysl celku – O, Absolutno, Bůh, dobro. A kdo jde od něj? Jde z něj, je Z‑lo. Jde z toho O. Jde ven. Čili lidská duše může usilovat o dobro nebo stejná lidská duše může usilovat o zlo a to se nedá poznat z těla, tak snadno a nedá se to poznat z mysli tak snadno. Musím se k tomu člověku přiblížit, abych to vnímal, to je jeden z důvodů, proč si třeba podáváme ruce. Protože abychom vyloučili, co si kdo představuje a co si kdo nepředstavuje. A toto tady být musí, protože to je ta základní monáda. Toho taoismu po těch x‑tisíců let, která se promítla do toho křesťanství tak, že ti jedni jdou  do-bro, jdou ke Zdroji a ti druzí jdou z‑lo, čili jdou ze Zdroje. A musí tady být oboje, protože kdyby tady nebyly oboje, tak se nemůže žádná duše dozvědět – jezení ovoce ze stromu poznání, nemůže poznat, kým je. Proto já říkám, znova: jsi-li dobrý, buď lepší ještě, jsi-li zlý, kaz se ještě, ale říkám ti času je málo. Proto říkám: Každý podle svých skutků, podle svého sebevědomí a je to to, co už jsem tady vzpomínal – nikdo s tebou nepůjde ke Zdroji – čili do nebe nebo od Zdroje, čili do pekla. Jenom tvé vlastní skutky tě uskuteční, čili, jak jsi schopen uskutečnit realizaci své vlastní duše skrze svojí mysl a skrze svoje tělo, tady ve světě. A podle toho tě ten Zdroj bude podporovat, abys šel dobře, proto je tam pak dál, jsi-li dobrý – buď lepší ještě, jsi-li zlý, kaz se ještě, ale říkám ti času je málo. Dobrého odměním, zlého obrátím, lhostejného vyvrhnu a to vyvrhnu, je taky důležité, protože to zavržení je, že buď už jsem poznal jak dobro, tak zlo a umím se v tom orientovat anebo má duše nedosáhla na to být člověkem a vrátím zpátky, jak správně mají budhisti vymeditováno do zvířecího těla. Protože musím ještě nejdřív dodělat nějakou zkušenost jako zvíře. Takto je to zařízené, to třídění a to není o tom, jak to vymyslím, ale to musím přečíst, to musím uzřít, ve Zřídle své duše. A bez této práce to nejde, a abychom v tom nebyli vykoupaní sami takto, proto tady máme tu pomoc těch našich předků, kteří měli tu odvahu vydat se tou cestou, být sami sebou.

R: Myslíš světce?

L: Třeba i světce, protože ti to dotáhli do toho, že to nejenom pochopili, ale prožili to. Z hlediska svatosti jsme vlastně světovou velmocí, máme 21 světců. Takový malý desetimilionový národ má jednadvacet světců. Pětimilionové Slovensko bohužel ani jednoho. Proto tam je jiný tlak na zbožnost, aby je tam vyrobili. Každý potřebuje něco jiného, každá duše potřebuje něco jiného a tohle je ve skutečnosti – děkuji ti teď za to, že jsem v tom rozhovoru mohl vidět poselství pokladů letošní svatojánské noci – ještě před západem Slunce. Největší poklad je nalezení sebe samého tím, že se ponořím do absolutního Zdroje, že najdu tu odvahu to udělat, toto je úplně to top toho ukřižování. Čili že najdu, kde se ty všechny rozměry toho kříže protnou. Ten jedno jediný bod, který je spojen se všemi – Absolutno – uprostřed duše každé bytosti, uprostřed jádra každého člověka a že to má lidský rozměr, ukázal Ješua z Nazareta, zvaný dneska Ježíš Kristus, svým vlastním příkladem. Proto je tam důležité to připomínání v tom vyznání víry té cesty, jakou on ušel, aby toho dosáhl. A můžeme klidně k tomu rozebírat další části, ale pro mě bylo důležité říct to jako dostatečně vcelku a vybrat z toho jenom ty opravdu klíčové body, aby se to – aby ta mysl toho, kdo poslouchá, to udržela pohromadě, protože když to zkoumá mysl, která to nemá dostatečně zestručněné, tak se to rozpadne a začne se utápět v jednotlivostech, proto já mám rád nejdříve udělat oblouk celkový a pak se můžeme zaobírat jednotlivými částmi, které toho koho zajímají. Víš, jak to myslím?

R: Vím, jak to myslíš. Mě tím pádem vytanula otázka, kterou jsme dostali na Youtube jako novou, která se vlastně týká inkarnace, protože mám pocit, že s tím hodně souvisí, a to je výběr toho národa. Ty jsi sám říkal Česká země, specifická tím, že má jednadvacet světců. To znamená, když se někdo narodí jako Čech, tak to má nějaký význam.

L: Ano, ta duše měla záměr, proč vlezla právě sem.

R: Tak ta otázka je, jestli ta duše si vybírá tento specifický národ?

L: Který má tento rys.

R: Tak, co je to vlastně za rys?

L: Aha.

R: Jak to, že máme 21 světců?

L: Protože sem se rodí duše, které se potřebují prověřit – je to vlastně jako – my jsme tak trochu zvláštní škola. Přirovnal bych to – to je velice vtipné, že jsem to řekl, takže nikdo nepřečte, jestli je to zvláštní, zvláštní nebo zvláštní, zvláštní a jsou obě varianty možné. Je to něco podobného, jako v těle máme samostatný koronární systém cév, který je propojený s tím celkovým, a přesto je samostatný. Je to samostatný, jak to říct? České území je srdce Evropy. O tom se nikdy nepochybovalo. Ať tu byli od Keltů, kdokoliv, vždycky to je srdce Evropy a to srdce potřebuje na jednu stranu zvláštní péči a na druhou stranu má výsostné postavení, že vlastně ty, když se jako krvinka dostaneš k výživě srdce, tak z hlediska materiálního ta práce, vyživit srdce, čili něco, co je výsostně důležité má jinou hodnotu, než když budu vyživovat jako krvinka svalovou buňku někde v noze. To není, že je lepší nebo horší, ale bude to mít jinou hodnotu, protože to srdce je nezbytné pro tu nohu, kdežto ta noha je zbytná pro to srdce a to je postavení Čech a je to prostředí, kam se rodí velké množství kacířů a světců. Na obě strany, proto máme — už jsme se tu zmínili — tady máme, na tom Václavském náměstí u toho koně, tak tam máme ty dva svaté vpravo (koukám se na koně – vpravo) v podobě Vojtěcha a Prokopa. Protože to jsou ti dva hraniční svatí, ten Prokop je ten dovnitř, který spoutá tu životní sílu, je schopen zkrotit toho čerta té neovládané živočišnosti a ten Vojtěch je schopen to roznášet do světa, ale to jsou příklady, které jsou důležité v srdci, tak jako srdce je důležité pro celou lidskou bytost, tak tak je důležité to české prostředí s těmi patrony, protože ne všichni světci, které máme, jsou našimi patrony. Tak s těmi, kteří mají vlastně patronát nad tím územím, a dohlíží na to, kolik je tady těch následovatelů toho Prokopa a kolik je tady těch následovatelů toho Vojtěcha, protože jsou potřeba obojí. A tím se to rozlévá do té Evropy a do toho světa. Kde začala a skončila třicetiletá válka? No, v Čechách. To je ten přechod mezi tím obdobím katolicky — protestantském. Teď jsem to strašně zjednodušil. Ale prostě takhle to je, abychom se v tom neztráceli. A teď abychom to měli genderově vyvážené, tak jak to máme u těch svatých? Tak hned na druhé straně jsou dvě světice – je tam Ludmila a je tam Anežka česká. A proč jsou zrovna tyhle dvě? Protože Ludmila je lidu milá a je to patronka, která vychovala hlavního patrona.

R: Ona je vlastně první křesťanka.

L: To je ono. A kdo je Anežka? To je ta poslední, která se starala v tom špitále, z královské krve, se starala o ty nejchudší, o ty nejubožejší. Čili ta ženská půlka není o tom vnitřním a vnějším, jako u toho Prokopa a Vojtěcha, ale je to o tom prvním a výsostně vysoce postaveném, o tom královském, nebo o tom vůdčím rodu a o tom posledním, který je tady pro toho nejubožejšího, nejposlednějšího, je ta Anežka na té druhé straně. Čili vidíš sám, že v tom je vlastně obsažen také kříž. V té prožité křesťanským způsobem vyjádřený navenek a tím světlem světců vyzářený do toho prostředí ten způsob, že tady to může v Čechách najít každý a jednak na té straně těch světců to nachází, aby každý světec věděl, jak hodně umí svítit, protože svatý je jenom on sám, ten Zdroj, ale světci jsou jako svíce, oni přináší to světlo, ale nejsou tím světlem. A na druhé straně je ta ženská půlka, která říká, že je to od začátku až do konce pro každého. Od toho nejvyššího až po toho nejnižšího. A to je základní pantheon, ten předobraz v té hmotě křesťanského světa, to, co nám nechali ti katolikos, tady jako dědictví. Které je třeba uctívat, mít k tomu úctu. Já nemusím tomu rozumět, ale můžu to vnitřně následovat, i když to nebudu popisovat takto staromódním jazykem – jako tady tento poustevník ze Starého Plzence. Jo můžu to vůbec to nepopisovat, ale můžu se s tím spojit, můžu s tím vnitřně rezonovat. Můžu to tady v tom prostředí prožívat. 

R: A proč tady v tom sousoší není ten svatý Vít? 

L: To je zajímavé. Svatý Vít – ta katedrála, už jsme se o tom jednou bavili – má ty tři svaté. Tam jde o tu dětskou čistotu a já když vidím svatého Víta (taky patrona), tak je zajímavé, že vlastně k tomu …on pocházel ze Sicílie, z ostrova. Tak jako je Sicílie pro Itálii – je to samostatné území, které má nějaké jiné postavení než zbytek Itálie. Tak zrovna tak ty Čechy mají jiné postavení než zbytek evropských zemí. To je další podobnost, která tam je. Pak další podobnost je, že to jeho umučení bylo v Itálii a vlastně on byl jako dítě. Neví se, kolik mu bylo let, předpokládá se kolem dvanácti, tak byl vlastně za svoji čistotu té víry umučený a něco podobného se stalo – ještě máme ženskou podobu, ne příliš známá světice v Čechách byla řecká Filoména, která taky z Řecka byla převezena do Itálie a ona nechtěla vstoupit do světského života. Měla té svatosti tolik, že chtěla žít vlastně život světice. Dalo by se říct mnišky, ne poustevnice – jako řádová sestra. A to jsou vlastně dva předobrazy, které tady v Čechách máme, které mají tu velikou čistotu, ale dětství je spojené s určitou mírou sice čistoty, ale je tam naivita. Tak potřebují mít za zády – ten svatý Vít potřebuje mít toho Vojtěcha, s tím Prokopem a ta Ludmila s tou Anežkou mají v základu tu Filoménu a tím to máme doplněné, jako celý obraz a protože to mužské bylo vždycky to naven a to ženské bylo vždycky to dovnitř, tak proto máme naven tu katedrálu svatého Víta (tam máme tu čistotu a s těmi ochránci toho mužského, ale to neznamená, že by tady nebyla ta ženská podoba). Protože dalo by se do určité míry vyspekulovat, že v tom Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí je vlastně v té čistotě, toho zobrazení Panny Marie bez Ježíška, té imankuláty (nebo jak se tomu říká), tak vlastně to je ten příběh té Filomény. Abychom měli rovnocennou postavu k tomu Vítovi. Čili my tady máme v tom srdci musí být obsaženo v nějakém smyslu všechno, protože ono udržuje….co srdce udržuje? No, tep života. Ten puls, proto tady musí být to do-bro pro ty světce a to z‑lo pro ty kacíře, aby se žádná duše nemohla před Bohem vymlouvat, že nebyla podrobena této tvrdé zkoušce, aby si každá duše uvědomila, kam směřuje. Proto já s oblibou říkám, že inkarnovat se do Čech, mezi Čechy je za odměnu i za trest zároveň. A každý ať si vybere, co potřebuje, jestli potřebuje tu odměnu nebo ten trest. Proto se duchovnímu rozměru v Čechách daří. A i dokonce i tomu, který ten duchovní rozměr nenávidí. I to je rozměr ducha – popírání Boha. Takže, to je odpověď na to, jak je to vlastně provázané a ty světce máme různé. Já jsem vyjmenoval ty hlavní, jakou mají funkci tu úplně klíčovou. A zrovna tak máme ty další, o které se také opíráme a kteří nesou ty jednotlivé atributy, protože ta mnohdy i vynucená modlitba v době vrcholného katolicismu, tak vedla skutečně zbožnou duši, že to poslechla, dostala správnou lekci o pokoře. Čili že vlastně vyhověli tomu výroku z Písma, že: I kdyby sám pán pekel sloužil mši svatou, bude posvěcena. Takže když je skutečně zbožná duše, může ten kardinál, nebo já nevím ten i farář venkovský může být skutečně převlečený čert, protože když udělá všechno, co má, tak ta svatost si cestu najde. A je to proto, aby se mohla duše konfrontovat s tím, jestli si zalíbila světlo nebo tmu a není dobře světlo a tma je špatně. Ne, je to jenom protipól. Je to stejné, jako když jsme se bavili o genderu a o mužích a o ženách, tak já taky nemohu říct, že muž je dobře a žena je špatně, nebo že žena je dobře a muž je špatně. To je naprostý nesmysl, protože každý je na jiném pólu a jsou z hlediska božího dobře oba. A to jsou ty rozměry, které potřebujeme, aby jsme byli v míru, čili, že to umíme správně změřit a ten kříž, to vzetí toho vlastního kříže na sebe, je vlastně pochopení toho, kde jsem z hlediska toho pravo — levo, kde jsem z hlediska nahoře-dole, kde jsem vnitřní — vnější, kde jsem v čase, kde vlastně v tom Stvoření stojím, jak jinak se můžu, jak můžu odhalit, co je absolutní, když nevím, co je relativní? Co má nějakou relaci. A jsme u toho měření, u těch měr. Čili vždycky jde o mír. Ten příběh toho nazaretského bylo, jak si změřit, kde jsem, abych viděl, co mám dělat a kudy jít, protože pak můžu být naplněný a šťastný. Jinak to nejde. Taková zkratka k tomu křesťanskému světu v těch různých podobách a každá ta vrstva přináší ten díl. My tady to pravoslaví máme taky živé, nejenom po vzniku republiky se tady ukotvila pravoslavná církev, přišla sem většinou přes Rus anebo z Balkánu přímo. Ale máme ho i v té tradici toho kláštera na Slovanech, toho sázavského kláštera. To neznamená, že by to tady nebylo. Ten Cyril s Metodějem, kteří to přinesli, a oni křtili Ludmilu. To je tento příběh. Vždycky tady bylo k dosažení, byť třeba velmi poskrovnu, ale všechny varianty. A to je to, co dělá, to území české tak zajímavým. Takže jestliže jsou Čechy srdcem Evropy a toho křesťanského světa v tom západním slova smyslu, který obsahují všechny ty formy, tak srdcem Čech je Praha. A kdysi na začátku, v devadesátkách byly tři filmy, jmenovalo se to Mýtická trilogie, vlastně jako na toto téma a byl tam kousek takového velice inspirativního textu, který si tady teď dovolím přečíst a zarecitovat: „Uprostřed země, kam žádná řeka nepřitéká a všechny vytékají, v tajemném kotli světců a kacířů povstalo město, které mnoho zjevuje a mnoho tají. Divotvorný hrnec, jakým Praha je, není jen kouzelné místo, je to zároveň kotel v pekle, ve kterém ďábel smaží hříšníka, aby z něj vydestiloval dobrou esenci. Není to žádná velká radost žít uprostřed grálu tajemné nádoby skrývající krev Krista, cíl všech bloudících a hledajících.“
Takže k tomu poslednímu „cíl všech bloudících a hledajících“ – čili skrze Krista naleznu tu cestu, o čem jsme teď mluvili. Takže takový jednoduchý výluh, tresť z toho celého, aby se to dalo nějakým způsobem uchopit, proto když se díváš třeba na mapu Prahy, tak ona připomíná srdce lidské. A ona je opravdu ústřední. Vždyť si vezmi, že všechny cesty, všechny dálnice. Je to z 60. let očíslované směrem k Praze. Až bude dokončený pražský okruh, tak se v hmotě dokončí ta ochrana těch životních cest toho srdce. No jo, jenomže na to musel být znovu ukotvený ten základní bod. To je co? To je ten Mariánský sloup uprostřed toho náměstí, kvůli kterému (tomu náměstí) ta Praha vznikla. A máme tam teď toho Husa. Což je hrozně důležité, protože tam je ten ženský a ten mužský prvek. Oba dva stojí vzpřímeně, důstojně, jako lidské postavy. Že to křesťanství je opravdu pro člověka a až tam přijde, k té obnově – já tomu věřím, tak se vrátí zpátky ta Krocínova kašna, která tam vždycky byla, tak teprve pak bude moci být dostavěna radnice, na kterou budou moci přijít noví radní, kteří to povedou jiným způsobem, než ti dnešní mocipáni a do té doby je dobře, že to staré je zbořené, a to nové tam není. Protože díky tomu má to město budoucnost, to srdce. Ta Evropa bude mít šanci. A co se stane mimo to naše území, toho kotlíku, tak to je záležitost, co se stane v tom těle. My se máme starat o to srdce. Proto potřebujeme tolik svatých, proto potřebujeme tolik duší, které se vyprofilují a které jdou cestou do-bra čili cestou svatosti a které jdou cestou z‑la čili od svatosti do projeveného Bytí. 

R: Z toho historického kontextu, tak vlastně to udržování té tradice těch svatých, bylo hodně spojené vlastně s katolickou církví.

L: Ano, to je pravda.

R: Ty protestantské církve vlastně tento rozměr nemají, odmítají ho. Nicméně říkáš, jsou jakoby mladší, nicméně já to vnímám tak, že ony jsou pro ty duše, které to potřebují mít jako na přímo bez toho prostředníka, tak je to taky nějak důležité. Jak bych to řekl.

L: Znova. To je to, na co narážíš, že to co jsem se snažil popsat, asi jsem to neřekl dost důrazně – že jsou tady všechny možnosti, jako to pravoslaví, jak ten katolicismus, tak ten protestantismus, v různých podobách, aby si každá duše mohla vybrat to, co jí přitahuje, aby mohla vytvořit s podobnými dušemi to společenství.

R: Já možná zrekapituluji tu odpověď na tu otázku, jestli tomu dobře rozumím, pokud člověk cítí, že jít cestou Ježíše Krista je pro něj dobré, tak je celkem jedno, kde začne.

L: To je zajímavá úvaha, ale vlastně je to pravda.

R: Jakou vlastně tu denominaci si vybere, a protože tady jsou všechny ty varianty.

Je to možná spojené s tím mým příběhem. Já jsem začal v té evangelické církvi, byl jsem v ní i hodně aktivní, nějak jsem se snažil pracovat, aby ta církev 

L: žila, fungovala

R: ..obrodila, abych tak skoro řekl a pak jsem najednou objevil v souvislosti vlastně s českou historií, s českými dějinami to, co jsi popisoval teď..

L: ..ty další vrstvy, 

R: …které jsou o těch předcích, o těch světcích, o tom ukotvení tady v té kotlině a tady těch všech věcí. Před těmi 15 lety bych nebyl schopný toto pobrat.

L: Ano. Tomu rozumím, protože musí být čím to pobrat a to je způsob rozvažování nad věcí a to je vždycky o datech, kolik máš jako k dispozici dat.

R: Mě ještě napadá, ne kolik jich máš k dispozici, ale kolik jsi toho schopen pobrat.

L: Ano, to je pravda

R: Že to je o nějakém cvičení.

L: Ano, vyrovnat se s tím, o schopnosti s tím pracovat, ano to tak je. A to je o té vnitřní práci. Jestliže ta mysl podporuje vlastní duši na cestě, teď se bavíme o té cestě „k“ čili o té cestě do-bra čili ke Zdroji, tak vlastně ta mysl je schopna nasávat jako houba, jako dostatek informací, které potřebuje pro zpracování toho tématu. Vlastně recipročně se dá říct, že i stejným způsobem funguje cesta zla. Třeba pro mě jeden z projevů zla je třeba spolek Sisyfos, kteří neuznávají vlastně ten duchovní rozměr života a říkají, že ta hmota je to jediné správné a proč je to zlo? Oni nedovolují duším, aby si vybrali cestu. Ne protože jdou od Boha, ale že nedovolí, aby sis vybral cestu, protože oni říkají — to je pro mě to vrcholný projev pýchy- protože oni říkají: já mám pravdu! To je něco, co nelze říct, protože v momentě, kdy řeknu: já mám pravdu, tak je to jenom půlka. A kde mám „levdu“? To, co je vlevo? Kde mám možnost si vybrat? V dualitě? Ve světě? Oni to člověku upírají a to je obecný rys nezralosti. Stupeň vyspělosti duše poznáš podle stupně tolerance. Vyspělá duše je tolerantnější než méně vyspělá. To je jeden z rysů. To na čem se to nejvíc projevuje, je stupeň: pýcha, mamon a toto i ten křesťanský svět zná podle sedm hlavních nebo dřív smrtelných hříchů. To je zase další téma, které se k tomu váže z tohoto prostředí.