Podcast

V minulých dílech jsme několikrát narazili na výjimečnost češtiny, coby jazyka vhodného pro vyjadřování duchovních témat. Tak jsme se tentokrát s Luďkem na ní zaměřili. Co činí češtinu tak výjimečnou? Ubližuje jí přejímání cizích slov? Jak zabránit její degeneraci?

R: Dnes si budeme povídat o jazyku českém, o češtině. Ty jsi už několikrát v různých dílech mluvil o výjimečnosti češtiny.

L: Ano.

R: A jestli si to dobře pamatuji, tak podle tebe je to jeden ze dvou dnes živých jazyků, kterým jde vlastně dobře popisovat nebo vyjadřovat duchovní témata. Tím druhým jsi uvedl francouzštinu jakožto verze latiny.

L: Ano, ale specifikoval jsem to na současnou Evropu, že jsou i jinde ve světě jiné jazyky, které to umí stejně dobře nebo některé věci i možná lépe.

R: Ty s tím jazykem hodně pracuješ, tak úplně základní otázka, co činí češtinu tak výjimečnou?

L: Její složitost a přesnost a přesnost hlavně v tom, jak se schopná vyjádřit podstatu, která povstává z nitra. Před nějakým časem se mi to podařilo zformulovat do takové jednoduché věty, že je ctí ega odívat do slov pravdy vanutí ducha povstávající z duše člověka.

R: Uf.

L: Ano, takže ten základ spočívá v tom, že když je rozvinutá mysl, tak potřebuje mít rozvinutý nástroj a jazyk lidský jako řeč je nástroj pro vyjadřování toho jádra, aby se to jádro mohlo vyjádřit, tak k tomu potřebuje mít nástroj a ten nástroj je řeč. Čím je ta mysl jednodušší, tak nepotřebuje tak složitý nástroj. Čili když vedeme víc zvířecí způsob života, to znamená, že zajišťujeme si jenom tu obživu, to znamená. Jíst, pít pak ten odpočinek – spát a to rozmnožování, tak nám stačí velice jednoduchý jazyk. Tady já dokládám ten nejjednodušší jazyk na světě – havajština, ostrovní jazyk, který má asi jenom sedm písmen a má velice jednoduchou gramatiku. Protože to prostě nepotřebovali, ty bytosti se tam domluvily v té interakci jiným než jazykovým způsobem. Čili, čím chceš vytvořit ve společenství lidí složitější – jako ve smyslu rozvinutější – strukturu, tak potřebuješ mít složitější jazyk. A teď v čem má být složitější? Nemá být složitější jenom ve formě, jako uspořádané, ale musí být i v obsahu, jo? Protože každé písmeno nese tou vibrací, když ho vyslovuješ – třeba A nebo B nebo P, tak nese určitou (v té vlnové délce) energii, která nese určitý světelný paprsek, který dopadá k té druhé bytosti a ta druhá bytost se musí naučit zase přijímat přes to vyslovené písmeno ten paprsek světla, aby to bylo totéž. Což ten ostrovní komunikační způsob vlastně nepotřebuje, protože ty lidi se tam v podstatě znají skoro všichni mezi sebou navzájem, takže nepotřebují mít formalizovaný nástroj na komunikaci. Čili jazyk je formalizovaný nástroj na komunikaci, který má tu složku světelnou, energetickou, pojmovou – musí být nějakým způsobem najímán do mysli, protože ta mysl to musí zformovat, aby to ty hlasivky mohly vyslovit a pustit ven. Takže jazyky jsou různě gramaticky složité a různě napojené z hlediska písmen na Zdroj čili, co chtějí vyjádřit. Proti tomu stojí třeba znaková řeč typu čínština a japonština, kde jsou znaky, kde se neučí ta forma a ta gramatika, ale učí se ten způsob vyslovování. Čili ta formální stránka je mnohem jednodušší, ale je mnohem složitější se ten jazyk naučit, protože se musí přesně naladit to znění, jinak by to mohlo znamenat něco jiného. Je to něco podobného jako v hudbě. Protože ta gramatikou složitá řeč je vlastně jako hra na klavír, kdežto ten východní způsob je jako hra na strunný nástroj typu housle, viola, kde musíš přesně zmáčknout, aby to byl přesně ten tón, aby to znělo. A tady v těch složitých jazycích je čeština jeden z těch jazyků po latině a řečtině, myslím tím starou řečtinu a latinu jako mrtvý jazyk, tak je vlastně jediný živý nástroj, vyjma tedy té francouzštiny jako dědice té skutečné latiny, který je natolik složitý, že je už schopný vyjadřovat duchovní věci. Ty ostatní jazyky byly do značné míry – ne, že by to neuměly – ony to dělají ale různým způsobem, jako opisem. Čili já vždycky na toto uvádím ten příklad s tím slovem vyjádřit se, když jako někdo má … přelož mi do angličtiny „Já jsem se vyjádřil“.

R: Tak to teď nevím.

L: Super – to nevadí. Já jsem se na to angličtinářů ptal a bylo to: Express myself. Tam už je to – já jsem vytlačil sám sebe ze sebe. Jenomže to už máme děj a máme tam já v různých pozicích a není to „vyjádřil jsem se“. My to tím jedním slovem do toho dáme celé to sdělení, které ten méně složitý jazyk popisuje jako formálně, jako větou. A v tom to je v evropských jazycích tak to je královna je němčina, která je formalizovaně tak dokonalá, že ona vyjádří také mnoho i duchovních věcí, ale strašidelnými opisy a díky tomu se stane to, že když je formálně složitý jazyk, tak je dostupná ta duchovní úroveň jenom menšímu počtu lidí, protože to se naučit je docela obtížné, takže ta většinová společnost používá vlastně jenom tu prostou úroveň, kdežto čeština i pro tu většinovou společnost je tak uspořádaná, že tam je dobře vyvážená ta míra té schopnosti vyjadřovat duchovní věci a zároveň ta míra komplikovanosti je tak akorát, že to je schopen se to naučit každý člověk a tohle mají všechny slovanské jazyky. 

R: K tomu se ještě vrátíme, ale mě z toho, co říkáš, tak zkusím znovu zopakovat tu větu tvojí: rozvinutější duše potřebuje rozvinutější jazyk a nástroj. Chceš tím říct, že Češi bývají rozvinutější duše než Britové?

L: Ne, to ne, ale narodit se do Čech je za odměnu i za trest. Prostě tady buď se naučíš pořádně anebo nenaučíš, a když se nenaučíš, tak prostě je to za trest. 

R: Protože je to příliš složité.

L: Ano, přesně tak. A naučit se dobře česky, aby sis povrchně myslel, že víš, co říkáš a přitom nevěděl, o čem mluvíš, tak to není vůbec nic jednoduchého. To je docela těžké, zvlášť když třeba – další příklad: třeba i dnešní jazykovědci dělají základní chyby proti smyslu jazyka, například dávám slovo muzeum. Dneska se píše muzeum se „z“, ale  mělo by to být museum se „s“, protože s je energie, která vyjadřuje v tom písmenku věci, které jdou do centra, k sobě, čili jsou tam s‑bírky a není to „z“ jako ze středu ven čili není to odstředivá energie ale dostředivá. Čili měli bychom v pravidlech českého pravopisu se naučit vracet tam, kde to bylo v průběhu času z nepochopení, měli bychom se naučit vracet zpátky k té podstatě a opravovat to. 

R: Ono většinou spousta těch změn, jak jsem pochopil, probíhá v souvislosti s tím, že pro ty lidi je to moc těžké, tak jim to zjednodušíme, takže nejdřív umožníme oba dva ty tvary. Nejdřív to bylo museum, umím si představit, že byla pak nějaká verze oficiální, že byly obě dvě a dneska prostě, když dítě napíše museum se „s“ ve škole, tak je to jakože má chybu, že to máme se „z“. To je takzvaný vývoj.

L: Ano, to je vývoj, typu degenerace, protože my z toho složitějšího, vnitřně uspořádanějšího jazyka děláme – teď se nechci dotknout příslušného národa, ale za nás se říkalo „hotentotština“. Že mě stačí 4 slova na vyjádření všeho, což vlastně jsem se sám sebe přistihl, jak jsem se strefil: jíst, pít, spát, rozmnožovat se. Čtyři slova stačí, že jo? Já nemůžu se dívat na ten jazyk z pozice nerozvinutých bytostí a zvláště ne pak mladých lidí, kteří z nevědomosti tahají do řeči spoustu cizích novotvarů, protože to je vlastně jejich protest proti rodičům. To je vlastně puberta zastydlá. 

R: K tomu se určitě ještě dostaneme a já bych se chtěl vrátit zpátky k té historii. Co jsem se dočetl, že ta čeština pochází z té staroslověnštiny, která byla kodifikovaná v devátém století z nějakého nářečí používaného v okolí Soluně a z toho se vyvinuli další slovanské jazyky, mezi nimi je – ruština, rumunština, srbochorvatština, bulharština, makedonština a samozřejmě slovenština a pak i některé jazyky, které jsou dnes mrtvé. Asi nemá smysl je tady vyjmenovat všechny. Mají ty jazyky všechny stejnou schopnost jako čeština?

L: Ano, mají stejnou schopnost, my vděčíme Husovi za zjednodušení, za háčky a čárky a původně se taky nepsalo v latině, v latinských písmenech, ale v těch bukvicích a předtím ještě i v jiných znacích – cyrilice a to jsou otázky vývoje a neustálého přizpůsobování se. A při tom přizpůsobování od toho začátku tak dochází vždycky k úbytku schopností a vlastně jakoby zvulgárnění a teďka pozitivní na tom je to, že „vulgáre“ z latiny znamená prostý, ne sprostý čili že tím mluví prostý ne sprostý lid. Čili vulgarita není žádná sprosťárna, ale prosťárna. My to umíme tou češtinou přesně odlišit. Tady jsem hned využil, jak pracuje čeština, že umí tyto nuance a v momentě, kdy nepoužíváme celou sadu písmen, kterou měl ten původní praslovanský základ, tak nejsme schopni využívat kompletně celou gramatiku a na toto dávám konkrétní příklad: dívka – jako protipól k pojmu chlap, kdy je chlap ve své cti, tak používám pro ženu, kdy je žena ve své cti. Tak pro to slovo nemáme, protože to se podařilo katolické církvi vymýtit, protože z nepochopení, že tam bylo slovo dievka čili byla tam dvojhláska „ie“, kterou dneska v češtině nemáme, čili my dneska v češtině máme, že buď je to dívka, čili je to mladá žena nebo je to děvka, což je padlá žena, že jo? Takže ono to není ani jedno ani druhé, protože dievka je žena, která dělá divy, a já bych musel v jazyce použít, že to je vlastně jako divu-tvůrkyně. A už jsem u opisu a už jsem u degenerace. Čili jde ukázat na jednotlivých konkrétních příkladech, jak je neuvěřitelně důležité pečovat o kvalitu toho jazyka a mám s tím ještě jednu zkušenost, že cizinci se velice těžce učí česky, protože je pro ně ten jazyk příliš komplikovaný a mám na to krásné potvrzení od jednoho rodilého Američana. Dělal na internetu, na Youtube má kanál „tady Kevin“, který učil. Je to Američan, který učil Brazilce v portugalštině americkou angličtinu, a protože je velice nadaný na jazyky, tak hledal, jaký cizí jazyk by se naučil a přišel na to, že by se rád naučil česky a teď je zajímavé, jak to vlastně zvládnul. A zvládnul to úplně mimořádným způsobem, až se potom prosáklo, že jeho prababička byla Česka, takže to je obsažené v genech. Takže, když si bytost dá, která původem není odsud, tak když si dá tu práci a má to o co opřít, takže se ten jazyk vlastně ten velice uspořádaný a velice komplikovaný nástroj může naučit. 

R: Hele a ty jiné slovanské jazyky, protože ty jsi mluvil o tom, že jakoby čeština s tou francouzštinou mají tu výjimečnost. Ty jsi neřekl slovanské jazyky, ty jsi řekl čeština, takže jako ta čeština je ještě jakoby výjimečná v rámci těch slovanských jazyků?

L: Ano protože je nejvíc na západ, že je latinizovaná a že tam má právě díky těm háčkům, čárkám, interpunkci a toto, tak tam není kladený takový důraz – jako třeba v ruštině – na to naučit se, jak se ten jazyk používá, to znamená, na ten východní způsob používání jazyka, který vede až v té čínštině k tomu znakovému jazyku. Čili pro použití jazyka je zároveň důležitá i ta mentalita toho národa, který ten jazyk používá a naše mentalita je přesně na té hranici, že využíváme jakoby té mentality, jak z té východní, tak i z té západní strany. A proto je nejvhodnější – umí pojmenovávat směrem k oběma pólům. 

R: S tím souvisí moje otázka, co vlastně jako vlivy jazyků, těch národů, které žijí v naší blízkosti, je typicky němčina – hodně v té hovorové češtině se používá spousta slov, které jsou původně zkomolená německá slova, napadlo mě slovíčko „ksicht“ třeba: Dostaneš do ksichtu.

L: Das Gesicht, ja.

R: Tak jako přemýšlím, jestli to souvisí s tou výjimečností té češtiny nebo jestli naopak jí to spíš nějakým způsobem jako obohacuje nebo jí to ubližuje?

L: Je to o množství těch absorbovaných věcí a jsme u nářečí a u regionálních způsobů použití češtiny, takže jak má to Brno ten hantec, tak třeba v Plzni je „tuto“ a „tamto“…

R: Tady se tutá.

L: Ano, tady se tutá, ale pak jsou tady připojená některá slova, kterými se jinde v republice jako nemluví. Já na to uvádím takový jednoduché školní – protože všude mimo Plzeň mají třídní schůzku, v Plzni se chodí na aktiv. Kdy to vzniklo, jak to vzniklo? Jinde si zavoláme záchranku, a v Plzni a západních Čechách si zavoláme erzetu. Jde také o to, za jakých okolností bylo potřeba tu novou skutečnost pojmenovat. A tady je třeba zmínit třeba to široké pásmo hor. Jako směrem do vnitrozemí – myslím tím Šumavu, Český les, Krušné hory, kde vlastně to jazykové prostředí bylo promíchané a tady na to dávám ještě jeden příklad, když se rozkládá pojem „vědomí“ do češtiny, pod který se cpe spousta různých významů. Tak ten úplně jazykově nejčistší je věděti do – jako směr a – mí, ale to „mí“ je z latiny a znamená to Já. Takže když bych měl vzít správně ten český tvar, tady už je vidět, že to složené české slovo, které už je standartizované a zafixované, slovo vědomí by vlastně mělo být správně podle toho původního konceptu, tak by bylo „vědojá“, ale protože se tam už vžilo tam to „mí“ se stejným obsahem, tak nikdo neřekne. A to je to, proč vlastně ta čeština v tom srdci Evropy musí mít ten koloběh těch slov propojitelný s těmi ostatními jazyky, ale musí mít svůj vlastní systém. Tak jako v těle koronární cévy jsou vlastní systém, sice v tom běhá stejná krev, ale je to samostatný celek.

R: Teď mě napadá – ten vliv té angličtiny do českého jazyka, ale třeba vtipné na tom je, že spousta lidí jako dneska mluví tak třicet a méně, že používají ta anglická slova, ale skloňují je a časují je, jako kdyby byly české, takže oni „čilují“. A já říkám: Cože to děláš? A oni: Mám „čil“. Oni čilují (angl. Chill), mají pohodu. 

L: To je ta snaha se přizpůsobit, ale já bych spíš viděl, že to má pozitivní i negativní vliv, protože jde o množství těch slov, které ten jazyk je schopný pojmout. Ale i tady platí, tak jak se mění celosvětově podmínky, tak se proměňuje i ten jazyk, protože když si něco přečteš třeba v češtině z 19. století, tak to už je jiný jazyk, třeba když jsem se lovil v matrikách a v těch záznamech jako té starší češtiny, tak ten základ tam je pořád stejný, ale ten způsob, jak se to vyjadřovalo, tak se mění také dobově. Čili čeština má výhodu v tom, že je dostatečně strukturovaná, dostatečně jemně, že toho hodně unese, ale je to jako s váhami, když váhy přetížíš, tak prostě prasknou. I té češtině se může stát, že bude vlastně tím množstvím, tím velkým tlakem z vnějšku, že bude zničena. 

R: A bude muset přijít nějaké nové české národní obrození. 

L: Vlastně takto by se dalo také říct, nicméně měli bychom být hrdí na náš jazyk, protože umožňuje neuvěřitelné věci, které v jiných jazycích – ne, že by nebyly možné, ale jsou možné velmi obtížně, komplikovaně a pro omezené množství lidí.

R: Je to tedy dané tou kotlinou? Protože je to v tom středu té Evropy, tak to srdce té Evropy potřebuje ten jazyk.

L: Ano, je to tak, protože on musí být zároveň uzavřený a zároveň otevřený. To je to, co jsem teď zmiňoval s tím srdcem, že tou krví, tím používáním musí být napojitelný na to okolí ale tou sevřeností těch hor a tím, že se tady vždycky jedná, vždycky se v Čechách jedná o to božské nebo o to pekelné, když to vezmu v tom protikladu. Musí to být odlišné, nemůže to být úplně stejné jako – v určitou dobu byly dokonce i těsně v té době národního obrození – tak byly i úvahy, že bychom měli přejít na němčinu, protože tehdejší šlechta, ta před národně obrozenecká, tak vlastně mluvila všechno, jen ne německy. Němčina díky té formálnosti a tomu, že když máš dostatek času, tak tu formálnost můžeš naučit jako v podstatě kohokoliv, tak pro tu šlechtu nebyl problém se pohybovat a mluvit v němčině, ale vlastně to úsilí spočívalo v tom, že ta struktura a ten základ toho jazyka byl využitý a byl jenom doplněný při tom rozvoji té průmyslové revoluce, tak byl doplněný o pojmy jako z těch jednotlivých oborů tak, aby to vyhovovalo jazyku a bylo to schopné vyjadřovat vlastně ty skutečnosti tak, jak jsou. Třeba naše dokonalé chemické názvosloví, teď se mi vybavilo: –ný,-natý, — itý, ‑ičitý, ‑ový, ‑istý, ‑ičelý. To je prostě produkt, je to reakce češtiny na potřebu doby. A to samozřejmě vznikne tak, že odněkud ta potřeba musí povstat a ten jazyk musí být živý. Jazyk má smysl, jedině když se s ním mluví. Tak vlastně to potřebuje nějakým způsobem vyjádřit. Protože když se zkoumá třeba Latina, taky jsem měl jedno období, kdy jsem se v souvislosti s překlady zaobíral Latinou, tak vlastně máš jinou Latinu — máš starověkou a jinou Latinu máš (mě zajímali karolínské texty) z doby Karla IV. Tak ta karolínská Latina je jiná než ta Latina římská. Jsou tam prostě dost velké rozdílnosti a přitom by se řeklo: Je to stejná Latina. Protože já nemůžu říct, že Latina v době Karla IV. je mrtvý jazyk, protože vzdělanci používali jenom Latinu – to tak prostě je. Takže ano, s českou kotlinou to souvisí, s tím místem a s tím postavením toho území.

R: A takže tedy zpátky k těm vlivům. Ty jsi říkal, že nesmí toho být moc. Já to vnímám tak, že dneska se spousta slov do toho jazyka nepřekládá, ale přebírají se, jako například: notebook, fitness, manager. Vlastně udělalo se tam to „ž“ (manažer), změnila se fonetika, ale jinak to slovo má stejný význam a používají se stejná pravidla, typu skloňování, časování, rody a všechno tak.

L: Tak zrovna slovo manažer je skvělá ukázka inkorporace cizího slova do češtiny, stejně jako když jsem mluvil o tom „mí“. Bylo to z Latiny, ale bylo to převzaté. A plní to tam tu funkci, protože je to ve shodě.

R: A teď otázka, jestli je i manažerka anebo dáma je manažer.

L: No, dáma manažer je nesmysl, protože jako struktura jazyka rozlišuje u nás rody, takže je třeba zachovávat rozlišování rodu. O tom jsme se zmínili v souvislosti s   –ová.   Ano, to tak je.

R: A vlastně toto rozlišování – poškozuje to tu výjimečnost té češtiny nebo ne?

L: Dokud nebude zjednodušovaná gramatika, z nějakých pseudo důvodů, tak ne. Slovní zásoba je jedna věc a gramatika je druhá věc, čili v momentě, kdy jdeš na tu strukturu té řeči, tak to je vlastně ta nosná konstrukce toho jazyka, čili že máme rody, pády a tak dál. Čili v tomto je ten jazyk bohatý a můžeš do toho doplňovat různá slova, podle toho jaké to slovo nese – a teď se vracím zpátky na začátek – světlo, energii a pojem. Takže v okamžiku, kdy někdo na ministerstvu školství vymyslí, že je složité „mě“ a „mně“ a zjednoduší to, tak je problém. Protože z těch dětí děláme debily?

L: Ano, je to jako to „s“ a „z“ a měkké a tvrdé i, Y. Ano přesně tak, to by byla cesta do pekel.