Podcast

Dnes budeme s Luďkem Švojgrem, poustevníkem ze Starého Plzence pokračovat v překladu Desatera do našich časů. Po prvních třech přikázáních, dávajících návod, jak být v souladu s Božím řádem, se zaměříme na další tři. Když jsem přemýšlel, jak je přestavit souhrnně, došel jsem k tomu, že jsou o úctě. K nám samým, k našim kořenům, ke Stvoření a hlavně, k Životu.

L: Čtvrté přikázání: “Pamatuj na den odpočinku, aby Ti byl svatý.” To je velice jednoduché, protože od všelijaké práce, kterou tady děláme, tak jsme zaujatí tou pozorností k té práci a my potřebujeme mít odpočinek od té práce, od toho konání. A to, aby ti byl svatý neznamená, že půjdu do kostela hladový, ráno. Ale že tím božím světlem budu poměřovat ten vytvářený děj, ten svůj skutek. To, co dělám, to, co tvořím, to, co  uskutečňuju. Jak hodně to bylo souladu s božími principy. K tomu potřebuji ten den odpočinku, abych si mohl zhodnotit, co jsem dělal souladného a nesouladného, protože tím se učím být tím, kým jsem. Zároveň zjišťuji, co dovedu a co nedovedu. Co je zbožné a co není.

R: Taková týdenní retrospektiva.

L: Ano. Proto správně ti Židé měli šábes, den klidu, absolutního. A křesťané to posunuli dál, protože ti by měli mít správně — dnešní stav na konci křesťanské éry — je správně, že máme šábes, s tou nedělí. Protože, jak se řekne správně slovansky neděle? To není, že nic neděláme, ale tady si musím vypomoct s ruštinou, protože v Rusku neděle je “vazkresenje”, čili vzkříšení, takže my máme šábes, ukončení týdne, zhodnocení a pak následuje vzkříšení čili noc ze soboty na neděli je vlastně úplně to nejdůležitější, co v tom týdnu máme, protože to je ten počátek. Také v tom anglosaském světě se začíná tím vzkříšením, tou nedělí. Ale my to máme připojené k té západní tradici, k tomu šábesu, jako jeden celek, takže ten přechod je mezi tím. Proto taky se většinou vnímá ten týden — jako pracovní čili týden aktivit je od pondělka do pátku. Takže to je čtvrté přikázání je o odpočinku a ne abys nic nedělal, ale abys zkoumal, co jsi dělal zběžně, tedy podle přirozenosti chodu světa a co jsi dělal bezbožně, aby si mohl vzkřísit ten den tím, že vykročím novým způsobem, že zjistím, co jsem udělal dobře a co jsem udělal nedobře, ale důležité je dělat obojí. Když nepřestoupím pravidlo, tak nezjistím, že tam nějaké pravidlo je. Zase jsme zpátky na začátku, když jsme si povídali o chyba, že to je chybějící poznání, jenom připomínka zpátky. Tak to je čtvrté přikázání. A tedˇpáté, to, které si většina lidí pamatuje, protože je nejdelší a je provokativní “Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na Zemi.

Co je tohle za přikázání?

R: Já jsem o tom dlouho přemýšlel a mám pocit, že to není jen o těch dvou lidech, o Otci a o Matce. Ale spíš jako cti tu historii, odkud jsi přišel, aby člověku bylo jasné…aby zkoumal, proč nějaké věci má teď nějak, protože to mělo v tom jeho vývoji nějaké příčiny a je dobré to mít v úctě. Tak to já čtu.

L: ANo, to čteš velice dobře, že to máš rozšířené, že to není pouze tatínek a maminka, protože tak to není myšlené. Ale hlavně tam je ukázána jedna důležitá věc, která navazuje na Genezi. Protože ten řetěz života je takoví, že ti předci předávají těm potomkům to, co sami zažili, prožili. A takhle můžeme jít až k oddělení (symbolicky) nás jako části od Celku, čili vznik lidské duše — od Boha — protože tam je Bůh Otec, samozřejmě, že tam je i Bůh Matka, abych potěšil feministky, protože té se říká Matka Boží, ale v západním křesťanství je to popisováno jako vanutí Ducha svatého — vlastně obraz toho vanutí Ducha svatého je Matka Boží — neplést Matka Boží versus panna Marie. To je něco jiného. Čili máme tam Otce i Matku. Jaksi na těch nebesích, tam, kde to není rozčleněno a my jsme ti pokračovatelé a Geneze projevená skrze časový rozměr a život vede k tomu, že to máme předat potomkům, těm, kteří jsou po tom — po nás. Musíme to mít v úctě. Tady není napsáno “Miluj Matku a Otce” nemusíš je milovat. “Dělej všechno, co ti řekne máma, táta a všichni předci”, není to tu. Tady je jenom “musíš je mít v úctě” a teď, co je ta úcta? Co to je čest? Zase z anglosaského světa “chest” — hruď, a co tam je? Hruď, hrdost, hrudník. Já kdybych to přeložil do češtiny, tak by to bylo: “Buď hrdý na svého Otce a Matku”, takhle by byl čistější překlad z hlediska češtiny, ale už je vžito “Cti svého a Matku svou”. A proč to tak je, protože když jsi připojený do toho proudu života, tak samozřejmě ten proud tě dál donese. Je to jako ten surfař, když dobře nasedne na tu vlnu, tak ta vlna ho donese hodně daleko. A vede to nejenom k tomu otci viditelnému a Matce viditelné, ale i k těm pravzorům, Bůh Otec a Bůh Matka. Tak to je to páté přikázání a to jsou ty příkazy, které v této neosobní poloze určují, jak se máš v tom prostředí chovat. Je to ten příkaz, abys mohl svůj život upravovat. Pravá — příkaz, je tam to P. A nejsou ty následující, ty zákazy, čeho se máš vlastně vyvarovat, kde je řečeno, čeho se máš vyvarovat. Kde není řečeno, že to nesmíš udělat, ale neměl bys. Přesto to máme všichni vyzkoušené, abychom věděli, co se za to platí. Protože, když děláš něco přirozeně, tak neznáš jakou to má hodnotu, nevíš o tom nic, takže musíš tu zákonitost porušit, abys to pak mohl v potu tváře opravit a ten pot tváře ti řekne jakou to má hodnotu. To je nesmírně důležitý proces a hned to první je to nejobtížnější na vysvětlení, je to NEZABIJEŠ. To nezabiješ neznamená, že si nemůžu utrhnout jablko, abych neumřel hlady. Pak tam církevní otcové vkládali: “Nezavraždíš” — a že to je vztažené jenom na člověka. Ani to není TO. Protože já jsem měl takovou zkušenost. Kdysi jsem se potkal s lámou Ješem, co byl učitel meditací a ptal jsem se ho na to, mě to zajímalo, jestli je to tak, když v tom budhismu se nesmí zabíjet ti živý tvorové, takže když vytrhnu tu živou mrkev ze záhonu, tak jsem usmrtil živou bytost, že bych to neměl dělat, a on mi na to odpověděl velice lišácky: “Já jsem učitel meditace, a tohle nevím.” Nicméně mě to přivedlo k tomu hlouběji se nad tím zamyslet. Protože když já tu mrkev vytrhnut. ukončím také její život. Tak jsem si položil otázku, co je tím kritériem, kdy to zabití je z hlediska božího v pořádku a kdy ne. A dospěl jsem k jednoduchému závěru a pomohli mi v tom zase naši starší bratři Židé s košer porážkou, zvířat, že musí být košer. Začnu u těch buddhistů. Když vytrhnu tu mrkev a sním jí, tak ta mrkev jako boží stvoření se stane součástí komplikovanější živé struktury a takovéto zabití je naprosto v pořádku., ale protože rostliny nemají duši. Mají ducha, ale nemají duši, tak s tím není vůbec žádný problém. Ale zvířata, které už duši mají, tak tam by tam už problém vznikl. Když bych porazil toho kance, toho vola, to už je jedno, jakékoliv zvíře. To pak přijde ten rabín a pomůže duši toho zvířete na její vývojové cestě dál a to zvíře zaplatí svým tělem. Protože nemá čím by zaplatilo za posunutí ve vývoji. A tohle maso má jinou chuť. Protože v tomu není to utrpení toho zabití. Takže vzniká otázka, to nemám žrát maso nebo budu chodit jenom k těm židovským obchodníkům pro maso? No, můžeš chodit k židovských obchodníkům pro maso tam je to zařízené, tam to máš vyřešené. Ale ten kdo ví, že je to takto, tak může vzít v tom balíčku to kilo té flákoty, vezme ho do rukou a vnitřně se pomodlí za tu duši toho zvířete, jejíž tělo je před ním a vytvoří si to sám, ale na to musí být  v té zbožnosti, musí to být ten člověk věřící a musí být toho schopen, tak ten si to může zařídit sám. Takže, kdo si nechce zařídit, jak mít dobrý maso, nezabitý, že neúčastní té vraždy toho zvířete, tak ten si musí chodit pro “košer” a ten kdo je dostatečně zbožný, tak si to košer může pomocí vlastních rukou vytvořit.

R: To je zvláštní, protože já jsem začal přirozeně dělat takovéhle věci na Vánoce. Máš zabít kapra — já to mám jako takový rituál, že se za něj pomodlíme a že mu poděkujeme.

L: To je ono.

R: A teď to sleduju u těch myslivců, protože málokterý by řekl, že je zbožný, ale oni tam mají alespoň ten rituál.

L: Mají tam ten rituál.

R: Mají tam rituál posledního hmyzu a dost na něm trvají. Myslivec, který nedá zvěři poslední hryz, tak je barbar.

L: Je to ono, samozřejmě v té myslivosti je to odlesk té modlitby. Ale zůstalo to tam a je to třeba jenom to rozvinout.

R: Je to v té tradici.

L: Já nemám nic proti tomu, aby se chovali zvířata a pěstovali rostliny, ale aby se k tomu přicházeli…viz ta první tři přikázání ….že je to taky Bůh. Bůh v podobě mrkve, Bůh v podobě zvířete a že s tím musím zacházet podle komplikovanosti, složitosti té organizované hmoty a bytosti. I mrkev je bytostná, i když nemá ještě duši.

R: Určitě klasická otázka k tomuhle přikázání — jak je to v té válce?

L: Jako zabít druhého člověka? Záleží na tom, jaká je tam situace. Protože já mám právo se chránit, když mě někdo ohrožuje, protože chráním život, čili zabít v sebeobraně, to je i v právu, to je v pořádku, ale jít a někoho, kdo na tebe nezaútočil, zabít, to spadá pod tohleto přikázání, to je tím hříchem. To je závazkem. To, že si to ta duše odnese s sebou, že zabila.

R: Současná situace: ukrajinští vojáci hájí svoje území. To není tak, že by se jenom bránili, oni také útočí, protože chtějí ty Rusy vytlačit z toho území. 

L: A zrovna tak jsou na druhé straně ruští vojáci, kteří jsou také zbožní a jdou do té války taky zabíjet a kdo tam nese ten největší díl? No ten, kdo vytvořil v té společnosti takové podmínky, že se to stalo. Dám příklad: Stalin a Hitler, něco z minulosti, abychom nešli do současnosti (protože to je zbytečné, není to uzavřené a není jasné, co to je). Když se dvě někdo zeptá, kdy pro mě skončila velká válka. Já neříkám první a druhá světová válka. Já říkám velká válka, která měla pauzu. Pro mě mnohem, mnohem drastičtější byla první válka, kde mě padli dva bratři mého dědečka a když jsem se tím zabýval, tak to nebylo vůbec jednoduché. Protože oni byli vystaveni přímo tomu, že chlap musel zabít tím bodákem nebo vypálením z té pušky druhého chlapa. A ta společnost byla ještě tolik zbožná, nejen formálně, ale skutečně, že to pro ně byl obrovský problém a trauma. Pak přišla druhá část té samé veliké války, kdy ten Stalin to hnal hlava nehlava, prostě všechno, ale měl tam plusový bod proti Hitlerovi, že to nerozpoutal a minusový bod protože byli spolu dohodnuti, že tu válku povedou. To jsou dvě věci, které tam byly obě dvě. Byla smlouva mezi Ruskem a Německem, přestože první porušil Hitler. Ta smlouva tam byla. Ale nikdo neví, co si všechno usmlouvali. To, co je napsané, to je jenom část — jak si rozparcelují Evropu. Čili tam je ta hlavní odpovědnost, ta je v těchto osobách. Ta válka neskončila tím, že utichli boje. Pak se přelila do té části, která si říká “studená válka”. A teprve to ukončení tohoto běsnění bylo obnovením chrámu Krista Spasitele v Moskvě a obnovením chrámu Frauenkirchen v Drážďanech, který jakožto město zažilo největší inferno za války — větší než Berlín. To bylo obrovské trauma. Proč? Protože v té Moskvě Chrám Krista Spasitele byl vybudovaný jako za vděk Bohu za to, že Napoleon neuspěl se svojí dobyvačnou politikou a Frauenkirche byl chrám, který byl protestantský — byl to největší luteránský chrám v německy mluvící oblasti, kam sasko patřilo v té části po zrušení svaté říše římské národa německého, abych byl teď historicky trochu přesnější. Pak vniklo to velké Prusko. To Prusko vedlo k té první válce atd. (které na to bylo vlastně navedené). Proto vlastně ty zdroje museli znova obnovit v té hmotě formálně ten vztah k Bohu a teprve tím skončilo to období velké válka, protože válka je jenom bezbožnost. Protože, když si uvědomíš, že Bůh je všechno, co vidíš, tak s tím můžeš válčit? Natož pak — šesté přikázání zabíjet? To nejde. A teďka, proč k tomu vůbec došlo? Protože z hlediska vývoje lidských duší (z hlediska dějin) jsme v etapě, kdy do teď byl Bůh vidět pouze na nebi — vše vnějšku a teď musí být viděn i uvnitř. To je to poselství Jehošui z Nazaretu, kterému říkáme Ježíš Kristus: “Buďte ve mě jako Já jsem ve Vás.” Pořád to opakuji, pořád dokolečka, aby se nám to dostalo všem pod kůži. A tam to stojí na tom, že se musím naučit být zodpovědný. A válka je projev nezralosti, nezodpovědnosti. V momentě, kdy bylo kam utéct a před čím se schovat, tak těma válkami každá ta civilizace skončila. Byla válka a pak následující úpadek. To je to, co vykopává profesor Bárta (v Egyptě). To je tento příběh. Ale my máme novinku (už není kam utéct) — my máme globalizaci. A to jediné místo je, že každá bytost musí utéct ke své duši a tam si rozhodnout, jestli chci válku nebo jestli válku nechci. A všichni, kteří chtějí válku, tak hřeší šestým přikázáním — Nezabiješ — protože válka není nic jiného než o zabití, které nevede k vyšší formě uspořádání života a jsme zpátky u toho košer zabíjení zvířat a košer vytrhávání mrkve. Čili vysvětlit šesté přikázání je na jednu stranu velice jednoduché a na jednou stranu velice těžké, protože to má hrozně rozsáhlé následky, o co zrovna jde. Proto jsem musel použít v tom čase ten příměr k tomu, o co se v duších lidí hraje, protože jinak by to nebylo pochopitelné. Na tu otázku: Proč ty války? A jak je vlastně to “Nezabiješ” ve válce postavené?

R: A jak to má udělat ten chlap, kterého mobilizují a on do té války musí. Jsou samozřejmě tací, kteří řeknou “já jsem pacifista, nejdu do toho”, pak jsou jiní, kteří řeknou: “já jdu bránit něco”.

L: Ano, tam si ten chlap musí položit otázku, jestli je skutečně napaden. V momentě, kdy někdo napadne Čechy, tak nemám problém jako “záložák”, který byl na vojně a chodil na cvičení vojenské, se zvednou a jít bránit tohle území, s tím nemám problém — když budeme napadeni. Ale mám problém s tím jít bojovat — ať už za Ukrajinu, Rusa, za Žida, za Palestince, za kohokoliv na světě jít bojovat, protože já jsem nebyl napadený, protože tady se hraje o to, o každou jednotlivou duši. Proto budou takto konflikty teď — různě na světě — a jsou, aby se v tom místě prověřily ty duše, které sem uvědomují, že to nemůžou dělat a ty, které si to neuvědomují a chtějí válčit.

R: Vraťme se tedy k té hypotetické situaci, že někdo napadne ty Čechy a ty řekneš: “Já jdu bojovat, jdu bránit ty Čechy, protože jsem napadený”, ale ty jako v rámci té obrany budeš aktivní v tom smyslu, že si vybereš člověka s cílem ho usmrtit a to teda budeš zabíjet nebo ne?

L:  No, budeš zabíjet, to víš, že to poneseš….proč byl vymyšlený způsob válčení za druhé války -  proč tam máš ty tanky a všechny ty obrněné….proč to není bodák na bodák?

R: No protože je to na dálku, není to vidět.

L: ANo, protože to nevidíš, aby to nezruinovalo duše těch lidí, ti vojáci by z toho utekli, protože by to neunesli. A jestli nám nestačila tahle celosvětová zkušenost, tak tady jako lidi nemáme co pohledávat. A teď o to, kolik těch duší si toto uvědomuje a kolik těch duší je kvůli tomu druhému přikázání “Nebudeš mít jiného Boha” — kvůli tomu mamonu jsou ochotni rozpoutat inferno celosvětově a zničit všechny duše. O to se  dneska hraje. Proto správně Einstein, to řekl, když se ho ptali: “Jakými zbraněmi bude vedena třetí světová válka?” On řekl: “Jakými zbraněmi bude vedena třetí světová válka nevím, ale čtvrtá bude vedená klackama.” To už tady bylo několikrát zmiňované Mohendžo-daro a Harappa, kde v Indii zanikla tato dvě města výbuchem atomové bomby. To odporuje takzvaně vědeckému názoru, když ty vykopávky přivezli do muzea ono to svítilo radioaktivitou a měli “natošup” vyřešeno, proč tam nežili žádní lidi a proč ta kultura zanikla ze dne na den. Protože ty duše, jak se tady vzdělávají, tak hledají vlastně způsob, jak to vyřešit, jak přetočit boj o přežití — to je ten zvířecí způsob — do tvůrčí spolupráce. A jde jedině tehdy, když si uvědomíš, že ten Bůh, který je vším a za vším, je zároveň i v Tobě. A teď se hraje o to, jestli jsme k tomu dorostli nebo nedorostli.

R: Mě k tomu napadá strašná spousta věcí, které jsou i v současnosti.

L: Ano, tak se můžeme tímto tématem zaobírat dál, protože tady vidíš, jak ty přikázání, jak to není jenom “blbých” deset řádek, o kterých si někdo myslí: “no, to je přeci jasný”, jaké to má dalekosáhlé následky, když se to posadí do toho rámce: Bůh — Absolutno a část Celku — Člověk, ve vztahu k tomu Absolutnu. Tak ten rozměr je úplně jiný. Já sám žasnu, co všechno o tom nechápu. To je to “Nezabiješ”, války — to je aktuální záležitost. Je to první z těch zákazů. Nám není bráněno v tom zabíjet, ale musíme být ochotni nést za to následky. Čili ten klíč pro to rozhodování je, ať si každý sám z těch lidí rozhodne, jestli je ochoten nést — jako část před Celkem — to, že zničila jinou část. Já to převedu do tohoto vzorce, aby to bylo odosobněné.

R: Mě se to pořád nedaří odosobnit. Jako to, že ten stát udělá tu mobilizaci a přikáže těm lidem, aby tam šli a stříleli dělostřelecké granáty na jiné lidi. A oni nemají na výběr. Jsou pacifisti, kteří z toho budou chtít utéct. Jsou lidi, kteří je budou považovat za sraby, že ti hrdinové do toho jdou…..

L: Ten, kdo se musí vzbouřit nejsou ti bojovníci. Ten, kdo se musí vzbouřit jsou jejich ženy. Ony jsou nositelky Života. 

R: TO je zajímavá zpráva.

L: Ženy nesmějí chtít tohle.

R: Teď takové dlouhé ticho…..skoro bych řekl, pojďme se posunout dál a tohle si vezme někdo jako samostatné téma. Protože to je tak složité a provázané.

L: Ano, to říkáš správně a je třeba kolem toho vybudovat silné informační pole a zavést pojmy, aby se to dalo vůbec demonstrovat. To je stejné jako, nemůžeš vysvětlovat gramatiku nebo, co chceš říct, když nemáš osvětlená písmenka, typu jako, že jsou hlásky a samohlásky, souhlásky a že máš slabiky a z toho, že jsou slova a že máš vlastně gramatiku. Čili my musíme k tomu Stvoření, kde se nacházíme pokročit víc v té gramatice. My jsme se u tohoto naprosto zásadního příkazu zasekli, protože s ním měli vždycky lidi potíž.

R: Já vlastně hledám postoj. Postoj, který je souladný s Bohem, k věcem, které se ději. Mě někdy přijde že celá historie je o tom, jak se dokážeme efektivněji sprovodit ze světa.

L: A k tomu jenom krátce odpovím, protože to vyvolá otázky a k tomu se pak můžeme dostat v budoucnu. Takže první věc je, že v duších úrovně vývoje zvířete je: ”Bez boje to nejde”, tam je opravdu, že přežije ten silnější, efektivnější, výkonnější, na tom je celá pyramida zvířecího světa. A co se mají ty lidské duše naučit, je zvládnout to zvíře v sobě. To je jedno sdělení. A druhé sdělení ve vztahu k Bohu je — když jsem meditoval o tom, proč Bůh dopustil velkou válku a meditoval jsem na ty umučené — ať už na ruské nebo německé straně — to je jedno, na které straně, na ty opravdu umučené. Tak když Bůh činí, tak je to vždy dobré, tak jsem hledal, co je na takovém masakru a utrpení dobré a vymeditoval jsem jen jednu jedinou věc, kdy se lidstvo dostalo do situace, kdy to neumělo posunout dál. Teď musím udělat vsuvku — je to podobné, jako když velryba uvízne na mělčině. My jako lidstvo jsme uvízli ve svém vývoji na mělčině, proto muselo přijít to drastické tahání těch velryb z té písčiny do toho moře. Při tom tahání těch velryb některé kusy to nepřežily a zahynuly, ale bylo zachráněno lidstvo v tom smyslu: Vývoj duší.

Nebylo zachráněno v těch tělech, v těch rodinách, v tom území. To trvalo celé to století. Jak jsem říkal, do obnovení těch chrámů. To je takováhle zkušenost a teprve potom jsem ve své duši dostal klid vůči této zkušenosti, tomuto prožitku těch válek, protože moji rodiče to zažili ve svých nejlepších letech. Já jsem to nasával mateřským mlékem, co je to válka a z otcova vyprávění. Byl nasazený na nucených pracích v Norimberku. To je jenom vsuvka. Že máme vlastně příležitost se poučit z těch chyb, které jsme v minulosti dělali a právě tím největším výdobytkem a tím největším problémem je ta globalizace. Že není kam zdrhnout, že jedině kam můžeme zdrhnout je sami k sobě. A proto jsme teď v tak obtížné situaci, kdy opravdu hraje o všechno. Buďto to dáme nebo to nedáme. A o tom si můžeme povídat pak dál, o těch aspektech toho zabíjení, nezabíjení, v jaké situaci, jak to měřit, čím se řídit. Ale to už jsou konkrétní projevy toho principu šestého přikázání — Nezabiješ — čili musíš pořád posuzovat a tím kritériem je to, že ty můžeš zabít pouze tehdy, když to zabité se stane součástí většího celku, tedy živého, musí to být v Genezi dál, vývojově dál. Ne jen v čase.

R: Teď mě napadá kacířská myšlenka, když ty říkáš, že díky té globalizaci lidstvo vytváří jeden organismus — tak když toho člověka zabiju, tak já můžu říct, že…

L: No ano, zabil jsem buňku v tom organismu. Zabil jsem buňku. Buňku, která dělá co? To je jako rakovina — dělá si co chce. Jde a chce mě zabít. Takže problém odstraňovat rakovinu nemáme? Vždyť agresor není nic jiného než rakovinná buňka, to je totéž. Takže stejně tak, jako zabíjíme v těle ty rakovinné buňky, tak musíme zabít ty, které jdou po krku té bytosti, lidství. To je stejné. To musí být odstraněno, to je jako nádor. Pro mě Pentagon je rakovinný nádor.

Stejně tak jako jsou v Rusku ….ta generalita Ruska….vypadl mi ten název, ale je to jedno, všechny jsou takové. Pacifismus není správně. To je jako bych přijal: “Tak ať mě ty buňky s tou rakovinou sežerou”. Ne. Já mám povinnost chránit Život. To je to Nezabiješ.

R: Takže mít schopnou, vycvičenou armádu včetně nějakých záloh je naprosto správně. 

L: Ano, protože má chránit Život a ne útočit.

R: K tomu se asi ještě někdy příště vrátíme. V rámci té současné situace je to takové hodně…..je to aktuální téma. A je to aktuální v tom ….Pro mě je otázka najít si správný postoj.

L: ANo, to je stejné jako….šesté přikázání je ve skutečnosti první přikázání druhé desky a to je aktuální. A jaké je první přikázání? “Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh” čili otázka víry a nevíry. A tyhle dvě první na těch obou deskách jsou obě aktuální: bezbožnost a zabíjení. Čili jdu proti Pravdě — to je ta bezbožnost a jdu proti Životu — zabíjím. Čili otázky války — “Nezabiješ”, otázky zbožnosti a bezbožnosti jsou dneska na prvním místě, tak jako jsou na prvním místě obou těch desek.