Podcast

Do této série Duchovédy, která je o tom, jak spolu duše vlastně komunikují, nám Luděk pozval dalšího hosta. Jaroslava Mendela, herce a učitele herectví a projevu. A přes otázku: „Tak jak teda na to, umět s nadhledem číst realitu, abychom si mohli uchovat vnitřní klid?“, jsme se dostali až k otázce hledání vlastního talentu a jeho rozvoje skrze sledování cesty radosti.

R: Máme tady nového hosta, Jaroslava Mendela, pochází z herecké branže, Jaroslav přijel proto, aby mě vystřídal, aby otázky kladl on, abych se na to koukal a možná něco málo přidal.

L: A poustevna se třese.

R: A poustevna se už zase třese.

L: A to já mám rád, pohyb, to je život. Tak sem s tím

J: Já mám samozřejmě hroznou trému a doufám, že pod tvou supervizí to zvládnu. Já to každopádně beru tak, já si toho pánové moc vážím, že tady mohu být a kdykoliv budeš mít pocit, že máš do toho co říci, tak do toho vstup.

R: Možná úplně první otázka. Co tě vedlo k tomu, že do toho s námi půjdeš?

J: Luďkovo nabídka – takové postrčení.

L: Za to může poustevna. Já jsem nabil pocitu, z těch pár podcastů, že by to chtělo ještě nějaké jiné zdroje podnětů, od různých jiných osob, abychom si to nevařili jen my dva tady spolu, byť to vaříme, dle mého úsudku, přiměřeně našemu věku a poznání, ale že by to chtělo jako jiné podněty. Tak jsem začal postupně oslovovat různé lidi, kteří by měli čas a je nějak zajímaví a umí se ptát a Jaroslava znám už patnáct let. Jak říká ta herečka naše – s Kleplem hrají pár – Holubová, když dostala otázku, od kdy se znají, tak ona řekla: Od nepaměti. Tak já to s některými mám tak, že to nepočítám a mám to od nepaměti, jako to měla Eva Holubová s Kleplem. Je to vlastně šestnáct let, to je myslím, dost dlouhá doba, abychom o sobě leccos věděli, takže pro mě, pro poustevnu není ohrožující pustit si nové „ptací“ element dovnitř. Tak jsem spíš zvědavý, z jakého jiného úhlu můžu dostávat otázky. Takže to byla moje motivace, proč jsem oslovil Jaroslava, aby přišel a on mě to nehodil na hlavu a přišel.

J: Já to samozřejmě poslouchám od začátku, hoši, co děláte, a moc se mi to líbí, některé jsem si pouštěl opakovaně a říkám si: Je to super. Mě se moc líbí, jak se umíš ptát a že se vlastně ptáš způsobem zvídavého člověka, prostě tě to napadne a zeptáš se na to. A to nejvíc provokuje ty odpovědi, které jsou pro mě důležité. Luděk se mě jednou ptal, co si o tom myslím a jestli to není moc a tak dále a já jsem se na to koukal ze svého podhledu a říkám: Z nějakého důvodu bylo důležité to, že jste ten náběr udělali, jako časem.

L: Jako že jsme ta jednotlivá témata prošli nějakým způsobem?

J: Že jste je nahráli, že jste je zachytili, že v tom daném čase a prostoru jste ten náběr proběhl, z nějakého důvodu, mám pocit.

L: Abych tomu dobře rozuměl, jako nabrání dat.

J: Ano, protože v branži se tomu říká, že když něco nahráváme, že takzvaně uděláme náběr, ať už obrazový nebo..

L: Aha, my to budeme mít dneska jako výuka poustevny o PR nebo jak se tomu říká, od profíka.

J: Jako terminologie, tomu se říká náběr, který se pak nějakým způsobem zpracovává. Já si to moc považuji, protože jsem vlastně takový momentálně sub článek, subdodavatel nějakého pohledu jako z mé strany do toho, ale jako chápu a považuju to za takovou věc, která je zastřešená a vnikla mezi vámi dvěma.

L: A co tě dráždí, co chceš vědět?

J: Mě by zajímalo, posledně i Radovan se ptal, že jak to máme dělat, abychom i my se dopracovali tak, kde jsi ty, abychom nacházeli ten klid?

L: Já se budu asi opakovat, ale ono to možná nevadí. Základ toho je, že já jsem si vybral takové rodiče, že jsem se musel držet sebe, jinak bych se z těch protichůdných energií, informací a požadavků, tak bych se asi zbláznil. Čili to byla dobrá škola úplně na začátku a i za cenu jaksi až vehementního nesouhlasu ze stran maminky a tatínka, tak jsem si trval na svém a i když jsem byl často prohlášený za pomalé budižkničemu, jako v té době se to jinak neoznačovalo, tak jsem si to ustál a tam jsem dostal ten pevný pocit sebe ze sebe. A to je v dětství. To je ten základ, který se dá vybudovat i kdykoliv jako v pozdější době, jako v dospělosti, ale musí se vědět, že to je pocitový základ, že neurvu hlavou to, co necítím. Prostě se tou hlavou tím tak dlouho zabývám, dokud nepochopím, co to bylo za pocit, a to se dá natrénovat, to se dá nacvičit. My jsme se k tomu už jednou dostali, jak jsem zapojoval tělo přes výběr jogurtů, to je tahle story. A to je jenom vrcholek toho ledovce. Ale ve skutečnosti je to: nepustím z hlavy myšlenky a pozornost k tomu, co cítím a nerozumím tomu. To je ten základ. Takhle jsem k tomu přišel já. Protože když nebudu mluvit, jak jsem k tomu přišel, tak to nebude srozumitelné. A to se buduje, buduje, buduje a pak do toho vletí puberta, jako ego. Tam jsem měl spoustu těch obvyklých věcí, jako svaté nadšení pro…a tam můžeme dosazovat různé věci a to je přirozené, protože i to ego musí zjistit, že to samo ze sebe nedá a pak se pokorně vrátí k tomu, že to nepustí, ale začne se na to dívat, na tu záležitost, kterou zkoumá, kde si myslí: Já přeci vím, takže vlastně neví a vpouští do sebe další, další, další a další data, která se postupně vstřebávají a zpracovávají. Takže ono to vlastně roste. Já kdybych měl sám za sebe říct, za co jsem nejvděčnější pánubohu, že mě obdaroval, tak je to trpělivost. Ale trpělivost sebe samého se sebou samým. Že to to nevyhodím, že si počkám, že se k těm věcem vracím, že to prostě jako…dokud to není pocitově a pojmově na svém místě, tak to nepustím. Můžu to odložit, můžu hledat další, ale nepustím to. A je to jako, já jsem jednou slyšel takové zvláštní přirovnání, které mi přišlo velice zajímavé o tom, že když je talent, tak k tomu je osmdesát procent té dřiny, aby se ten talent rozvinul, a pak tedy je ten úspěch. Ale ono to není ve skutečnosti pravda. Nepamatuji si, kdo to řekl, je to převzatá licence, ale neuvěřitelně mě to oslovilo, protože jsem v tom cítil tu podstatu: že ten talent tam na začátku být musí a musí tam být i ta práce, ale není to o dřině, protože, když se dělá s radostí a s nadšením, tak se začne rozvíjet ten talent, tak ono to roste, jako že to mohutní celé. Takže on se zvyšuje i ten talent, ale i ta zkušenost i ta skutečnost. A to je princip, kterým jsem postupoval i já. Čili dle mého úsudku je důležité v tom poznávání sebe samého, aby každý člověk objevil ten primární talent, svůj. A to je jedno na co to může být – na uklízení, na vaření, na hraní, na herectví, na cokoliv jiného, na vedení lidí. Prostě je tam nějaký talent a udržovat se v tom, aby z toho byla radost. Známka toho, že se to rozvíjí, je když z toho člověk má pocit radosti. Já jsem teď popsal tu kostru toho, jak získávat ty záležitosti ohledně vědomostí, to jsem popsal princip. Ale jako ten princip já mám namířený ve vztahu k citu. K tomu, co cítím, abych dobře porozuměl tomu, co cítím. Takže tímto způsobem a když se to dostatečně rozvine, tak je to prostě jako každé jiné řemeslo. Tak to pak už jako umíš. A zase, když tě to baví a mě to zatím nepřestalo bavit, tak to rozvíjíš pořád dál, pořád dál a pořád mám co objevovat a pořád je tam něco nového a vždycky, když vedu vnitřní rozhovor s tím Absolutnem, s pánem Bohem. Tak on se na mě vždycky směje a říká: Chceš ještě? A já říkám: Chci, vždyť mě znáš, ne?

J: Kozoroh.

L: A pak zase přijde: A chceš ještě? A já na to: No, vždyť sám chceš ještě skrze mě. A pak se tomu smějeme oba dva. Tak takto ti odpovím, jak na to. Čili musíš najít talent a ten rozvíjet.

R: Já jsem to pochopil, že ty mluvíš jako o talentu soustředit se na to, co cítíš a umět to pojmenovat.

L: Přesně tak.

R: A co když ten talent nemáš? Co když jsem se narodil s nějakým jiným talentem?

L: Tak to nepotřebuješ. Tak potřebuješ něco jiného. Přeci nemohou být všichni řezníci, nemohou být všichni zemědělci, pokrývači, nemohou být slévači, herci, to prostě ne, každý má ten svůj talent a nemá se trápit tím, že mu jiné věci nejdou, tak to klíčové je ta radost.

J: Jestli jsem to správně pochopil, tak ta radost je indikátorem toho, že jsem na napojený správně, že jsem napojený na svůj zdroj nebo na proud, který vychází z mého vlastního pramene.

L: Tak tak tak, profesorka Hogenová.

J: Ta už to pojmenovala za nás, tak to použiji, tuhle interpretaci, že ta radost je tím indikáterem, toho stavu, a pakliže cítím, že to tam mám, tak ta cesta je ta správná cesta, kterou bych měl rozvíjet.

L: Protože neexistuje to, co by se dalo říct, že davový nebo hromadný způsob poznávání jako duchovního i fyzického rozměru života, to je věc naprosto individuální, přestože ty principy, podle kterých se to dá dělat, tak jsou univerzální, ty platí pro všechny, ale je to něco podobného jako: všichni máme prsty, jsme-li lidmi, všichni máme ten otisk, ale každý je naprosto originální, k tomu je to třeba přirovnat. Čili každý má originální způsob svého vlastního přístupu ke zdroji, byť se to odehrává na základě principu, který platí pro všechny. A tady to pro všechny platí co? Že jsme všichni boží děti, když to řeknu obrazně a všichni jsme živé duše. A tím, že jsme se ocitli v lidském těle, tak jsme se před dávným časem, někdo dřív, někdo míň, tak jsme se rozhodli, že půjdeme cestou lidskosti. Toto rozhodnutí máme už za sebou a v tomto smyslu to máme stejné. Ale v tom, jak to naplnit je to naprosto individuální. Protože třeba modlitba nemusí být vždycky řečená jenom slovy, ústy, zvukem. Může to být vyjádřené třeba pohybem, tancem. Akorát, že ta zjednodušená mysl řekne: to není modlitba, to je dobrý tanec. Ale ona je to ve skutečnosti, když v tu chvíli zpřítomní tu boží přítomnost do toho pohybu, tak je to svým způsobem modlitba.

J: Protože je to živé.

L: Tak to to bylo myšleno s tím, že každý má individuální talent. 

J: A pakliže jsem pochopil správně, tak tam byl pro mě důležitý podnět na začátku, když jsme mluvili o těch rodičích, že je pakliže, jsi v takové se někdo ocitne situaci, jako ty, tak už má rozdané karty a nezbyde mu nic jiného. To znamená, že ten, kdo v té situaci není, tak by pomohla kvalita, pokud by v sobě měl přirozeně vytrvalost nebo prostě schopnost vytrvat v nějakém snažení, když by opravdu hledal, co je tím jeho talentem. Že od toho neuteče.

L: Že se od toho neuteče, to je pravda. Ale to nejobtížnější období je mezi pubertou a tím jednadvacátým rokem, kdy vlastně – tam je základ vývoje lidského ega. Protože ta lidskost spočívá v tom, že žijeme život vědomě, že nežijeme jako dobytek a právě to uvědomění si, kdo jsem, tak v minulosti to bylo tak, že ty rodiče rozhodovali za ty děti. Ty duše, které tady teď žijí, už jsou tak vyspělé, že mají možnost si to rozhodnout sami, ale ztratili tu oporu toho dospělce, kterého měli dřív za zády, že ten rodič je podržel, tam kde to dítě to necítilo, jako, že to je to ono. Je vždycky něco za něco. Čili my jsme dostali svobodu, ale ztratili jsme oporu a tím se vlastně jako ozkoušíme, jak hodně jsme v té lidskosti jako už zběhlý, jako duše. Čili jak nám to jde nebo nejde. Vracím se zpátky, kdy prožíváme tu etapu, kdy se v té zemské škole zkouší. Zkouškové období nikoliv výuka.

J: Je pro tebe důležité, ty věci, jak jsi říkal, že si je uvědomuješ, že je dostáváš do vědomí, co cítíš. Je podle tebe důležité, pojmenovávat je nahlas, dávat jim jména?

L: Nahlas? Aha, to je pojem, takže to najímáš dovnitř, to ještě není, že nahlas. Nahlas je vyslovený pojem. Vyslovený pojem. Vlastně nejjemnější forma materializace – ideje, je vyslovené slovo, proto platí to barokní české přísloví: Vyslovené slovo zpátky párem volů do huby nevrátíš. To tak je. Ono to tady není jako ve smyslu částice, že by ti tady padala písmenka z huby, když vyslovuješ, ale jako to vyslovené slovo má prostě nějakou váhu. Ono tady je a něco váží a jsou, jak to říct – tlučhubové, kteří mluví tak, že jejich slovo nemá žádnou váhu, to se stačí dneska podívat do politiky a pak jsou lidé, kteří řeknou pár slov, a ono to tam zůstane a tento rozdíl je daný právě tím, jak kompaktní je ta bytost. Tak takovou dává váhu těm slovům a je to podle toho, jak přesně má jako uchopený ten pojem, čili to, co ta bytost skrze cit najímala do své mysli a pak to pojmenuje a pak to může vyslovit čili čím větší přesnost, čím větší čistota té struktury, tak tím to je jako těžší ve smyslu, že to tam dopadne a zanechá to tam hlubší stopu, takhle, abych to popsal.

J: Já vlastně myšlenkově navazuji na jeden z vašich předešlých podcastů, kde jste se dotkli toho tématu, že proč je vlastně důležité být v pásu světa živých v rámci Stvoření. Že tady je něco jako odrazová plocha, na které se odehrávají události a změny, díky kterým pak to má vliv na změnu osudu. 

L: To tak je, protože ta řeč je ta nejjemnější forma změny osudu. To je takové to, kmotřička vždycky říkala: Dávej si pozor na to, co říkáš, aniž by to dál komentovala a bylo naprosto cítitelné, co tím míní. A je pravda, je to zase ze zkušenosti, že jsou dva postoje, které jsou oba dva důležité. Jeden je ten, že se věci popisují a vyslovují se nahlas, aby tím, že se tady objeví už v tom zhmotnění nahlas, tak se oni, ti zúčastnění, kdo mluví, mohou opřít. Ale je tam problém se změnou, protože už se to dá buď jenom poopravit, doplnit anebo se to řekne znova, ale musí se to říct s jinou intenzitou, v jiné situaci, aby se to změnilo. Tam bývá nejčastější problém s tím, když člověk, a to má většina eg, říct: Já jsem se mýlil. A řeknu to znova. A v momentě, kdy řeknu, že to byl omyl, že to minulo, že to nedopadlo tam, kam mělo, tak tohle prohlášení má ten mazací efekt, toho, co už bylo vyslovené. A teď je druhá věc, že se občas  děje to, že se v hovoru chodí takzvaně jako kolem horké kaše a schválně se ta záležitost, o které se mluví, nevysloví přímo. A je to z toho důvodu, že ti zúčastnění ví, o čem mluví, ale nechtějí to tady upevnit, protože je nejisté a má to zůstat nejisté a je nedostatek dat o té věci a aby se to tady neupevnilo, tak se to nevysloví, přestože všichni vědí, o co jde. A tyto dva principy – to nevyslovování a to vyslovování, tak na to jsou Češi specialisti. Když se chceš tohle naučit, tak v Čechách je dobrý varný kotel, kde se to všechno převaří jaksi náležitě.

J: Já bych to jenom rád douzavřel, protože já rovněž, když někoho učím, ať už komunikaci, nebo techniku hlasu, tak je vedu k tomu, co jsem se musel také sám naučit na škole, k čemu nás vedla paní profesorka a ona nás učila něčemu, co já jsem si pak nazval spontánně, nazval jsem to citovou gramotností. Čili, že jsem schopen dát tomu nějaké jméno a pak ještě když to od kontroluji, do jaké míry je to v souladu s tím, co cítím. Protože když jsem se účastnil jednoho takového školení, tak kamarádka, která to vedla, tak uvedla nějaký vědecký údaj, se kterým se setkala a ptala se jich, prosím vás, jestlipak víte, jaké procento v rámci naší komunikace probíhá mimoverbálně a jaké procento verbálně? A ten poměr byl překvapivý 93% ku 7%. To je skoro jako efektivita žárovky.

L: Ve prospěch neverbální.

J: Já pak lidem říkám: To nejpodstatnější probíhá tím jiným kanálem, citovým a přes to verbální si pak jenom od kontroluji do jaké míry je to, co cítím, v souladu s tím, co slyším a vždycky je tam odchylka.

L: To je ono. A to je vlastně to, co bylo to zadání na začátku – jak na to, je správně, aby bylo vědomé žití, jak správně pojmenovávat ty pocity, čili jak je správně uchopit? Tady na to mě přivádí, že ty máš profesi, která tomu přesně odpovídá, kde se s tím přímo pracuje. A takový jeden z nejluxusnějších příkladů, který na to znám, je když pan Jablonský imituje prezidenta Zemana, to je naprostý luxus, protože on se právě tím citovým kanálem napojí na tu bytost toho prezidenta a sám své vlastní ego má natolik zpracované, že poodstoupí a celou energii plus hlasivky dá k dispozici tomu způsobu. On je přímo důkazem, že se s tím dá vědomě pracovat a že se to dá naučit. Proto naprosto chápu, že za tebou chodí lidí, kteří se chtějí naučit správně mluvit, aby vyjadřovali přesně to, co cítí, protože i tato záležitost jako je práce s hlasem má svou řemeslnou stránku. Já asi nikdy nebudu truhlář a už ne vůbec dobrý, ale asi umím vzít do ruky hoblík, abych si při tom „neušmajz“ malíček, něco málo o určitých oborech je dobré vědět a speciálně techniky hlasu, způsoby, vyjadřování, zhmotňování, tak to je, dle mého soudu, důležitá věc, tak já jsem neměl žádného učitele ani kouče. Všechno jsem si musel odpozorovat a pak jsem se to učil systémem omyl-pokus a to je záležitost, kdy přijde okamžik, kdy člověk musí udělat CVAK a otevřít se tomu. Takže, když je někdo introvertní, tak to neznamená, že by to nemohl, ale má v podstatě dvě možnosti. Buď se rozhodne a překlopí s e v toho extroverta, který je pak schopný se naladit a je schopen a je schopen pobrat anebo zůstane, ale pak je to bezduché, naučí se jenom fráze, naučí se – jak to říct – mluvit tak, že mu to nikdo nevěří, takovou tou školometskou až jako profesorskou – nechci být teď nějak adresný, když máme ty adresné politiky, tak prostě to tak je. A teď jsem mluvil tak, že jsem to nevyslovil, a většina ví, o čem jsem mluvil a o kom jsem mluvil. Já jsem uvedl hned příklad. Jak se mluví o tom, aniž by se to vyslovovalo. To je jenom otázka tréninku.

R: Pro mě je tohle vlastně hodně citlivé téma. Hodně s tím pořád hodně bojuji.

L:V Jakém smyslu?

R: Jako pokus-omyl. Že se mi stává, že opakuju tu chybu, a teď to člověk pustí z huby, už to nechytne.

L: Už je to venku. A Jak má člověk ty programy v sobě, prostě hodně formované tím prostředím a rodinou a vším…jak jako s tímto?

L: Jak bys to nazval? V čem spočívá ten problém? Protože tady na tom krásně můžeme ukázat jednu důležitou věc, která se těch hlasových technik týká.

R: Jediné co mě napadá je, že je to silnější než já. Ano, taková typická věta, která se u toho používá. Nebo nemůžu si pomoct. Mě se pak fakt stává, že já se dostanu to takové jako zvláštní dichotomie, kdy velmi dobře vím, co nefunguje, ale nedaří se udělat tu vlastní změnu. A dospěl jsem třeba tak daleko, že jsem ty změny byl schopný dělat, až když jsem třeba fakt prošel nějakými jako změněnými stavy vědomí a takové různé techniky, protože prostě ty to dobře víš, ale je ti to k ničemu, protože v tom normálním stavu, se ti nedaří udělat tu změnu.

L: Výborně. Teď, co jsi díky tomu, co jsme tady mohli nechtěně předvést, že při zjišťování těchto věcí a všem, je nejdůležitější způsob zformulování otázky. To je mnohem důležitější než vlastní odpověď na otázku.

R: Čili, jak zní správná otázka?

L: Ano, přesně tak, protože ty při té formulaci té otázky jsi dal rovnou návod na odpověď. V tom, jak jsi zformulovával tu otázku, jako na co se mě chceš zeptat. Co vlastně takto je, proč tam vletí ten automat? To je jednoduché, protože v tu chvíli o té věci, o kterou jde, nejsi dostatečně hluboko ukotvený v sobě. Ten pocit, je nedostatečně silný a ta hlava to urve. A hodí tam ten obvyklý úhel pohledu. To se mě stává každou chvíli. 

R: Já mám ale skoro pocit, že to je opačně, jako že…

L: Povídej, jaký? To je hrozně zajímavé.

R: Jako kdyby ta hlava nad tím tu kontrolu neměla. Jako něco jiného, něco, co nemáš pod kontrolou.

L: Ne, teď už to vidím, to není hlava, je to v mysli, ale nemá to pod kontrolou ego. To znamená, že tam je poškozená síla ega. To znamená, někdy ti někdo dával ťafku – jak se říká, krásně – že vlastně, abys nebyl egoista, abys nebyl sobeček, abys nebyl, abys nebyl, abys nebyl…..

R: A pak nevíš, jak máš být.

L: Jasně. A pak to ego se oslabí a vznikne tento problém.

R: Mě paradoxně považují lidi za „hroznýho egouše“.

L: Oni neví, co to je, být egoista.

R: A přitom to, co popisuješ, je vlastně jako opačný stav.

L: Ano, to je klasický – uděláme lehkou odbočku – to je klasický problém s tím že ve všech duchovních knihách se mluví o tom, jako: Zbavte se ega! Rozbijte ego! To je největší hovadina, která existuje, protože tím se zbavíš vědomého řízení těch dějů. To je jako kdybys vyhodil z auta řidiče. Zbavte se řidiče! Toho, který má ve svých rukou volat toho života?! 
R: Ano, a ono se to pak samo řídí.

L: Ono se to pak řídí samo, kudy chce.

R: A ty na to jenom pak koukáš.

L: Ano, čili ta odpověď je v tom, že nejsi naladěný dostatečně hluboko. Aby ta hlubina podržela tu správnou sílu ega. To je to, co jsem říkal na začátku, co se nepodařilo mamince a tatínkovi ve mně zlomit, a že jsem raději zůstal pomalý a budižkničemu do té doby než jsem si to srovnal v sobě.

R: Já tedy budu pokračovat v tom, co načal Jarek. Jak tedy na tu hlubinu – víš, když je to navíc ještě taková situace, která je nějak emocionálně vypjatá, tak tam je to právě jako rychlé……

L: Vidím to, tak jsi začal správný způsobem. Šel jsi do oblasti mimosmyslových vjemů, změněných stavů vědomí, abys mohl nahlídnout svoji mysl jakoby zpoza rohu. Protože když to neuvidíš, jak to vlastně je, tak se to dá hrozně těžko nahlídnout, protože v tom jsi. To je to: pod svícnem je největší tma, protože když v tom sedíš, tak to nevidíš, v čem sedíš. To je jeden z důvodů, proč se potřebujeme jako lidi vzájemně, protože by některé věci nebyly vůbec řešitelné, kdybychom neměli příležitost přes interakci si to ověřovat. To je základ komunikace, že jo?

J: Toho pobytu tady v pásu světa živých, že je tady, potřebujeme to zrcadlo, tu odrazovou plochu, přes člověka, přes prostředí.

L: Tak já bych ti odpověděl tímto způsobem, to není, že tam něco. Ale je to v mysli a je to dané slabostí ega., protože my nemáme mít ego silné ve smyslu: Tak já všechno vím, já jsem všude byl, já všechno znám, já všechno můžu!!!!! To je egoista. Ale je potřeba mít silné ego, které slouží duši a takové ego, které slouží duši, které nepřehlíží ty pocity, které je neurve, když jsme to takto dělali, tak to budeme dělat všichni, co ty blbá duše ty mi máš tady do toho co kecat?! Takže toto tam nesmí být. Je to o tom zvládnout ego, při tom, aby zachovalo svoji sílu. A já vždycky, když na to narazím s klientem, tak říkám: Vy nesmíte víc snižovat svoje ego, vy naopak ho musíte podpořit, že se naučí ještě další dovednosti, že bude ještě větší, protože tou další naučenou dovedností bude schopnost naslouchat duši.

R: Jakože ten – přeložím to – když tak mi řekneš, že je to blbě. Jakože ten majitel té firmy podpoří toho svého ředitele, aby z něj byl dobrý ředitel, vlastně lepší ředitel, včetně toho, že to stojí nějaké prachy..

L: Ano, jdeš na to správně, BINGO. Protože každá duše, každý majitel chce mít správně vybudované ego, ale správně, čím? Že bude souladné s tím, jak to má ona sama, ta duše. Že tam bude ta Jednota, čili čím víc se posiluje ta vazba ego-duše. Tak tím ta bytost je úplnější, je hlouběji založená, má větší rozsah, její projevy mají větší následky, a ten svět jí líp přijímá – má lepší postavení ve světě, ve smyslu plnější.

R: To zní hezky

L: To nejenomže zní hezky, to je hezké, a to je ta radost, kterou třeba já z toho mám. Kdykoliv jsem k tomu mohl přidat další milimetr, tak jsem se z toho radoval.

R: Jako pomoct těm jiným? 

L: Pomoct těm jiným, protože tím pomáhám zároveň sám sobě.

Aha, tím jste mi připomněli oba dva, jednu důležitou věc, která tady ještě nepadla. Čili ptali jste se mě oba dva, každý jindy, jak na to? Já jakoukoliv věc, kterou jsem probíral s jakýmkoliv klientem, tak jsem vzal to téma a prohnal jsem to svým vlastním systém, jak to mám já? Jestli tam nemám náhodou taky nějaké chyby, kostlivce a tak. A často jsem přišel na to, že tam byly velice vtipně schované, jako různé neduhy. Čili to je takové to: Nelov břevno v oku bližního svého, dokud nevylovils břevno své. To tak je. A dát si s tím tu práci, a dělat to, tak to je to, co neuvěřitelně akceleruje tu schopnost být stále přesnější a to se tomu egu líbí, protože ho to zdokonaluje a ono samo sebe takto rozvíjí v tom – ne být egoista, ale být správně, dobře fungující ředitel. Ten obraz je takto dobře převedený, sem do toho.