Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu Duchovédy. Ahoj Luďku. Zdravíme vás ze staroplzenecké poustevny. V dnešním dílu se budeme věnovat listárně, a to dneska na téma mysli a věcí souvisejících. Úplně na začátku jednoduchý dotaz. Dala by se lépe vystvětlit číta? Některé prameny uvádějí, že třeba v čítě jsou uložené vzpomínky?

L: Číta je ten prostor v mysli, který je za egem a paměť máme dvojí. Je paměť, která je v duši a je paměť, která je v mysli. Dalo by se to přirovnat u počítačů jakoby hard disk, tzn. to je ta paměť v duši, a potom je to, čemu se říká operační paměť. Takže, ta operační paměť je v mysli, ale já bych ji asi přímo nespojoval s čítou, ale s tím prostředím jakoby na stejné úrovni, ale někde mimo přímo tu čítu. Já tu čítu vymezuji spíš jako tu část, která sbírá data, než ta, která je uchovává. Ona pracuje s daty obecně a je to něco jako.. i když někdo třeba vykonává práci, dám příklad: třeba nějakého technologa, který rozhoduje třeba výrobní procesy, tak potřebuje mít také v šuplíku určité třeba tabulky nebo návody nebo takovou tu příruční paměť – tak v tomhle smyslu v čítě paměť je, ale není tam ta paměť taková ta trvalá, kde jsou uložené vzpomínky nebo data, která jsou prožitá. Protože vzpomínky, které máme prožité, tak ty jsou zapsané na tom pevném disku v duši. Ale ty, které jsou jako ty prožitky, které jsme potkali za dne a jako v průběhu našeho běžného žití a v noci při promazávání těchhletěch zdrojů dat, tak něco se přesune do duše, to, co bylo skutečně prožito a stojí za to to uchovat, tak to se dostane do duše, no a ten zbytek se vymaže. Je to jako by se neustále uvolňovala ta operační paměť mysli. Proto vlastně spíme a děláme tam tu údržbu té paměti v mysli. Takže ano, souhlasím s těmito texty, ale zpřesňuji to, že paměť dlouhodobá v duši jako hard disk a operační paměť v mysli jako součást číty.  

R: Pojďme se podívat na jinou část mysli, a tou je svědomí. Svědomí je tedy součást mysli. Nicméně dotaz zní: Měl jsem pocit, že jste v jednom dílu říkal, že svědomí je kontrolní nástroj duše. Nabyl jsem tedy dojmu, že svědomí je v duši? 

L: Ne. Jako asi jsem to úplně takhle neřekl a jestli ano, tak jsem to řekl nepřesně. Svědomí je součást mysli a umožňuje duši, protože tam je ta propojka věděti do mí (vědomí) a svědomí je, že já jsem s tím v té části vědomý. To s tam dělá tu mysl. Vědomí, věděti do mí, je ta spojka mezi myslí a duší. A to s označuje, že to je z té strany z mysli. A samozřejmě ta spojnice — to vědomí — umožňuje oba dva toky. Čili že ta duše skrze svědomí může vlastně jakoby ovlivňovat tu mysl, protože v té oblasti svědomí je ta mysl jakoby na příjmu jakoby v duši čili je tam propojená do duše. 

R: Můžu říct, že svědomí je takový jako mluvčí duše?

L: To je zajímavý úhel pohledu. Asi by se to i takhle dalo říct. Je to, jako kdybych měl tu duši neustále na.. to svědomí je, jako kdybych ji měl neustále na telefonu a měl pořád permanentní komentář té duše k tomu, co se aktuálně děje v mysli. Jo? Tak takhle ano. Spíš tam vidím to, že svědomí je takový ten obchodník na té burze, který zastupuje toho majitele pro ta jednání na té burze.  Že to mí neustále připomínkuje to jednání té mysli. Proto to ego má jako tendenci ho občas neslyšet a udělat to podle svého, že jo? Vždyť je to ego. 

R: Mě spíš jako napadá jiná věc. Že přesně, jako ta situace, kdy to svědomí najednou spí. Nebo lidi říkají: nemá svědomí. Prostě jako že to svědomí nezasahuje do toho rozhodovacího procesu té mysli. Jak to vlastně jako vznikne? 

L: Jo, to je dobrá otázka.

R: Může se stát, že jako usne nějak? 

L: To je dobrá otázka. Tu aktivní část na té dvojici ego – svědomí má ego. A svědomí má tu pasivní. Čili když to ego nechce po tom svědomí nic, tak to svědomí je v té pasivní poloze, tak nic neudělá, tak to je to, jako kdyby spalo. Nebo jako kdyby bylo vypnuté. Čili je to o aktivní a pasivní části mysli, kde jsem uváděl, že ta dvojice je ego a svědomí, která určuje ten rozměr toho toku mezi čítou a představami. 

R: To znamená, když to zkusím zopakovat, když to ego je.. někdy se mluví o tom, že je jako zbytnělé ego nebo sebestředné nebo pak jsou zas takové ty proudy, které říkají: zbavte se svého ega, rozbijte své ego..

L: Jasně, o tom jsme už mluvili. 

R: ..tak je to všechno jakoby o kontrole jeho vlivu na..

L: Je to o hledání té přiměřenosti té jeho aktivity, té aktivity toho ega. Aby nebylo příliš aktivní, ale ani příliš pasivní, aby bylo tak akorát. Tak proto, když je propojené se svědomím tak vlastně, takhle – správně zvládnuté ego se pozná podle toho, že spolupracuje se svědomím. Že umí samo sebe korigovat v té aktivitě, nebo naopak v té intenzitě té aktivity, jestli je jí moc, nebo málo. Protože aktivní být musí, to je jeho úkol. Od pasivity je tam to svědomí. Čili jde o ten poměr těch sil.

R: No, já právě přemýšlím nad tím mechanismem, kdy jakoby to svědomí je nějak.. tedy není oslovované tím egem. Jako umím si představit, že u malých dětí se to buduje tak, že jim to vlastně ukazují ti rodiče, tím pádem vlastně jako ony zjišťují, že mají něco jako svědomí, ale pak v okamžiku, kdy už je to jako dospělý člověk.. víš, jako přemýšlím, jak..

L: Aha, to je to..

R: ..jak dělat tu korekci vlastně té aktivity toho ega, když už jsem tedy.. je mi čtyřicet, rodiče prostě možná třeba ještě žijí a často třeba už taky jako ne a teď já dojdu k tomu, že bych se sebou chtěl něco jako dělat. Teď mi všichni říkají, že jsem ten hrozný jako egouš. Že třeba mám blbé zpětné vazby od toho okolí, a tak jako když to chci zkoumat, a když to chci nějakým způsobem jako sám o své vůli tedy jako korigovat. Jak na to?

L: První věc je, že je třeba si uvědomit, že před tím, než je člověk pohlavně zralý, tak se vytváří ta mysl tak, že směřuje k vybudování ega. Ten vstup té hormonální pohlavní dospělosti vlastně umožňuje – já tomu říkám intronizace ega čili uvedení ega do úřadu a do té doby vlastně to svědomí funguje jako prostředek, kudy duše přímo řídí tu firmu, kdy ten majitel řídí tu firmu, protože ještě nebyl ustanoven ředitel. To je tahle fáze. A to znamená, že vlastně jako na tom dítěti, které se vyvíjí, tak je vlastně vidět, jaké má zdroje v duši. Proto je nesmírně důležité být pozorný k dítěti, vlastně co dělá, jak dělá, proč to dělá a neznásilňovat ho v tom, že mu jako člověk říká: tohle je dobře a tohle je špatně – to je ten starý způsob, to znamená zvenku, ale je ho třeba konfrontovat s výsledky jeho činů. Čili když budeš dělat tohle, tak bude tohle, když budeš dělat tohle, bude tohle, vyber si. To je to nejtěžší pro rodiče unést vizi, že i dítě se může při tom sbírání té zkušenosti pořezat, když vezme do ruky ten nůž.

R: Když tedy člověk jako dospěje do nějaké etapy svého vývoje v rámci té inkarnace, kdy si tohle třeba jako nahlédne, tak jakým způsobem vlastně jako.. jak je jako technologie, jak přistoupit k tomu, že tedy to ego nějak rozumně zkoriguji? Mně totiž přijde, že jsou různé variaty. Že mi někdy přijde, že ti lidé se často tedy pustí do nějakých – už jsme to tady říkali mockrát – třeba různých rozvojových programů nebo nějakých jako náboženských uskupení, které hodně se zaměřují na to, že to ego musíme rozdrtit, rozbít, což je jedna ta cesta (a někteří se tamudy tedy vydají). Paradoxně jsem třeba zažil několik lidí, které to dovedlo k tomu, že to ego ještě víc zbytnělo. 

L: Ano, ještě se posílí, jasně. 

R: Anebo víš, jako přemýšlím, tak jsem dospělý, dobře, tak vím prostě, mám tady nějaký problém, když to řeknu hodně jako lapidárně, tak jak se k tomu postavit? 

L: Když se člověk dostane do takovéhle situace, tak je tam velice důležité – v téhle hladině je velice důležité položit si otázku: Proč se to nemohlo nestat? Ne proč se to stalo, ale proč se to nemohlo nestat. To vede k jiné hloubce zdrojů, kde je tepve uložená odpověď na to, co s tím. Čili když řešíme – teď přestupuji do obecného rozměru – když řešíme v mysli jakýkoliv problém, včetně mysli samotného ega, které je součástí té mysli, tak se musíme dostat vlastně na tu úroveň, ve které pociťujeme (pociťujeme – slyšíš? Pocit.) pociťujeme, kde jsme.. ve které hladině je ukotvený ten zdroj toho, co pociťujeme jako problém. A s tím egem je to tak, že to souvisí přímo s vymezením já jako naší osobnosti. Čili tady to přímo směřuje k tomu nejhlubšímu, co můžeš ze své duše vykopat. A to je tvůj vlastní vnitřní vztah k absolutnu čili k Bohu. 

Je mnohem snazší řešit představovou část mysli nebo čítu, než jak řešit ego a svědomí. Protože otázka ega a svědomí směřuje přímo do duše a ke zdroji. Proto to hledání té pomoci třeba z vnějšku u těch různých společenství, kdy ta bytost vlastně hledá tu oporu v tom vnějšku, ale tady jde o to, že ano, ten vnějšek mě může v nějakém smyslu pomoci to odzrcadlit, ale tu konečnou odpověď musím najít stejně v sobě. Čili proč jsem nemohl nebýt egouš? Nebo egoista. A teprve položením této otázky tak zjistím nejdřív – to je to první – jestli to je vůbec pravda, jestli to je moje, jestli jsem egoista, nebo nejsem egoista, anebo jestli to třeba není jenom tak, že mám silné ego, protože jsem celý silný a mnozí to nedávají, tak mě považují za egoistu, anebo jestli to má ještě nějakou jinou příčinu a souvisí to s nějakým typem zkušenosti, kterou jsem přišel na svět udělat. 

Čili na takto položenou otázku mohou být různé úrovně odpovědi. Čili pořád je třeba držet se toho obrazu, že mysl je zrcadlo duše, a že to spolu vždycky souvisí. Čili ego vždycky souvisí s pocitem já. To, o čem třeba mluvil Eduard Tomáš, mystik, jako o jáství. Tam to není rozlišeno, jestli to já pochází z duše, nebo z ega. Tak takhle. 

R: No, a pak je tady otázka, která souvisí s řečí. Teď to přečtu celé, jak to pisatelka napsala: Jestliže říká, že řeč má složku světelnou, která jde z duše a vibrační, která jde z mysli, tak kam se ztrácí ten mluvený obsah? Rozumím tomu, že tě zasáhne určité slovo, nějakou vibrací, že se tě to dotkne, ale pak máš spoustu rozmluv, které jsou čistě informační, jako o předání dat. Mám to chápat, že jde také o určitou vyspělosti osobnostní, že někdo, kdo je málo vyspělý, tak za tím slovem slyší jen sdělovaný obsah a vyspělejší kousek je schopen rozlišení?

L: Ano. To je přesně ono. Protože ten obsah je daný právě tou kombinací toho světla, té energie a toho zvuku. Tohle dohromady tvoří obsah. A čím blíž je to jenom k tomu.. je jakoby to světlo slabé a ta energie také slabá, tak vlastně tím pádem to slovo nemá váhu a je to takové, že se bavíme, aby takzvaně řeč nestála. 

R: No, ale spíš tedy myslím, že jako pisatelka mluví o tom, že bavíš se jako – když to blbě řeknu – věcně. Jako že: Co si dáš za čaj?

L: To je zase.. aha. Další věc při rozlišování té závažnosti je, že když je ta duše vyspělá a má vyspělý aparát vnímání toho mluveného slova, tak je schopná v online rozlišovat, jak bylo to sdělení úměrné tou formou tomu obsahu. To znamená, jak to vyslovené slovo znělo ve vztahu k tomu, co bylo sdělováno. Čili když je tam ta shoda velká, tak je to ten věcný obsah, tak to není zabarvené emocí a je to jenom cítěné, že to tak je. Prostě jsou to čistá data, bezemoční řeč je čistě datová. A je tehdy, když forma odpovídá obsahu a obsah odpovídá formě, když je to právě akorát. Tohle řeší otázka vztahu duše a mysl. Čili duše to cítí, mysl to správně zformuluje a ty hlasivky to správně – to tělo – to správně umístí do toho světa. 

R: Jak já rozumím tomu dotazu ale, tak..

L: Třeba jsem ho nepochopil.

R: Možná jsem ho nepochopil já.

L: To je jedno, povídej.

R: Já to cítím tak, že to směřuje tam, že někdy to je tak, že opravdu z hlediska jako obyčejného reálného života se bavíš o obyčejných věcech, jako že prostě… 

L: To by chtělo asi nějaký příklad.

R: No příklad je..

L: Tady stojí hrneček a v něm je čaj.

R: No, tak..

L: No, tak tohle sdělení bylo naprosto věcné bezemoční, protože byl správně obsah i správné vyslovení těch pojmů. Bylo to přesně úměrné tomu, že na tom chci demonstrovat ten příklad. A ty jsi měl na mysli..

R: Já spíš myslím, že jako někdy tu řeč používáme tímhletím.. jako k obyčejným věcem, a pak ji používáme k věcem, které nejsou obyčejné, jsou třeba více jako vztahové, nebo..

L: Aha, já už to vidím. Ten rozdíl je v tom, kdy tu řeč používám tak, že ji mám zautomatizovanou, že jí není věnovaná skrze ego pozornost.

R: Jako o tom čaji.

L: Ano, o tom čaji. Prostě je to jasné, je to hrneček a je to čaj. Tečka. A co bych tomu věnoval víc pozornosti? Ale když mě něco zajímá a je jedno, jestli to ego nebo tu duši, tak tomu budu věnovat víc pozornosti, a pak ten prožitek bude také intenzivnější. To je další úhel pohledu na věc. Na jednu a tu samou věc je možné se dívat z vícero různých úhlů pohledu. Proto, když se někdo na něco ptá, tak je docela dobré uvést nějaký příklad. Protože v momentě, kdy je uvedený příklad, co je tím myšleno, tak se to snáz může přečíst, a potom je i snadněji uchopitelná ta odpověď na věc. Nicméně i takovýhle dotaz má své místo, protože on umožní zase jako přemýšlet nad tou věcí z různých úhlů pohledu. 

R: Já spíš přemýšlím u té řeči.. ještě to zkusím říci jako jinak, jako nějaký příklad. Někde jsem slyšel pojem jako bytostný rozhovor, dvě osoby spolu vedou bytostný rozhovor. A to téma je důležité, zásadní, velmi osobní, může mít velký vliv na ty osoby, co po tom rozhovoru se děje jako dál. U těch dvou lidí, někdo může říct jako, když to řeknu, jako čistě informační sdělení, kdy tedy ty dvě složky – světelná a vibrační – jsou v nějakém jako souladu, říkáš, ale ten druhý to vůbec nemusí takhle jakoby přijmout, nějakým způsobem se ho to jako dotkne a vyvolá to nějakou jako emoci nebo až třeba se to dotkne té duše. Jakože si myslím, že.. těžko se mi říká.. vlastně jako klade ta otázka a mám pocit, že to, o čem tady pisatelka jako píše, že je nějaké jako rozlišení toho..

L: To jde o intimitu toho rozhovoru a o intimitu toho sdělení. A čím je to intimější – jako ve smyslu čím je to víc tzv. na tělo – tak tím tam je vyžadovaný větší citový soucit, jako to citové propojení, to společenství toho kdo a s kým mluví. To znamená, když se necítí ti dva, tak jeden může použít ty slova tak, že to toho druhého zraní.

R: To je ono.

L: Jo? Jesli je míněno tohle, tak to je otázka soucitu. Čili ten rozhovor nebyl vedený z duše, ale byl vedený z ega. To znamená, že nebyla vyladěná světelná hladina těch duší, aby byly tzv. jakoby na stejnou notu, na stejnou hladinu a byl vedený jenom ve slovech, které tam nemají tu světelnou část. Byly to jenom energie vyslovovaných slov z mysli. Čili byl to rozhovor na úrovni mysli a nebyl na úrovni duše. A ten pak má tam tuhletu Achillovu patu, že se to může nepotkat. Je to otázka míry intimity toho rozhovoru, protože když se budeme bavit o čaji a o hrnečku, tak pro nás dva je to běžná záležitost, o které může být veřejně mluveno kdykoliv, jakkoliv, v jakékoliv souvislosti, ale když by ses začal bavit s dítětem, které se prvně chce napít z hrnečku — do té doby používalo dudlík, tak to pro něj bude velmi osobní a ty musíš přizpůsobit tu řeč tomu stavu toho dítěte. Čili že i může být situace, kdy to, co je obvykle banální, může být klidně nebanální. 

R: Jo. To jsem chtěl říct nějakým jako jiným příkladem, že s tím hrnečkem prostě to u toho druhého člověka může vyvolat prostě obrovskou vlnu emoce, protože se nějak prožívá..

L: Ano. A tímhletím způsobem se obvykle objevuje to, jak je to v té duši uspořádané, jaké jsou tam problémy, nebo naopak co je zvládnuté. A jsme u toho tématu, které jsme probírali, když jsme se bavili o traumatech. 

R: Ale mně s tím jako souvisí tou řečí vlastně.. ty, jak to popisuješ, tak vlastně jako.. já to řeknu, jak to cítím. Jako kdyby: já tobě něco říkám, takže já jsem jako zodpovědný za to, abych byl dostatečně soucitný vůči tobě.

L: Ano, to tak je. To je lidská řeč. Takhle jak jsi to popsal, to je lidská řeč. To není řeč zvířecí. Já přebírám zodpovědnost za stav toho, ke komu mluvím. Ano, to je znak lidskosti. 

R: Řekni to ještě jednou.

L: Znakem lidskosti je, že já přebírám zodpovědnost za to, jak ty pobereš moji řeč. 

R: Fakt?

L: Ano. To je vyšší level lidskosti. 

R: Já jsem se často potkal vlastně s tím, že třeba nějaké jakoby různé terapeutické směry tyhlety, vlastně ti říkají jako pravý opak. Oni jako říkají: ty nejsi zodpovědný za to, jak se ten člověk jako cítí. 

L: Ano. To je v případě, kdy mám zablokované sebevyjádření se. A ta míra toho poznání, že to znám, je taková, že já nebráním sobě se sebevyjádřit, ale zároveň hledám způsob jak to vyjádřit, abych toho druhého nezranil. 

R: Jo.

L: Jo? To není v rozporu. Samozřejmě, že předchází to sebevyjádření, a když ještě neumím zranit, no tak tě s tím pošlu prostě do prdele a jdi už a táhni ke všem čertům a já nevím kam. Jo? A vyjádřím to. Já jsem teď si dovolil v té emoci, aby to bylo jasně odlišené. Ale když to potřebuji vyjádřit a nebudu se tě snažit zranit, tak to vyjádřím tak, že tvůj názor se mi poněkud nelíbí a rád bych si s tebou promluvil o tom, proč to máme takhle místo toho, abych tě poslal k těm čertům a podobně. A to už je věc schopnosti nakládat s tím jazykem. A tam jsou také různé úrovně. Čili čím více lidskosti, tak tím větší schopnost – jako větší škála možností a rozmanitost — použití toho jazyka. To je to, když jsme se bavili o češtině, že tohohletoho je český jazyk plný, je barvitý a má veliké možnosti vyjadřovat různé nuance. 

R: Jasně, ale to potom tím pádem přímo úzce souvisí — a teď už nějak vlastně jádro té otázky — že to je 

o vyspělosti té duše a i té mysli. Ať už ta, která říká, nebo ta která jako přijímá, protože i v tom životě se to nějak vlastně učí. Tak nejdřím rodiče ti jako, nevím co, zablokovali sebevyjádření, tak tě někde nějací terapeuté učí jako se vyjádřit, no a ty pak zjistíš, že tím uděláš paseku, tak se to musíš učit nějak korigovat. 

L: Korigovat, ano.  A tím procházíš takhle životem a tím se dozvídáš nejenom o tom světě, ale i o sobě a tímhletím – zrovna tímhletím – zjišťuješ v té nejpřijatelnější formě, čeho jsi schopen, nebo čeho jsi schopen. A použil jsem stejná slova a byla dvě různá sdělení. Já jsem to hned uvedl jako ukázku, že to v řeči všechno tohleto jde. Ale to bez toho aniž by se to člověk učil, prostě není možné. A čím je ta doba pro život složitější, tak tím se ta řeč zjednodušuje. Ano, jak to říct? Jako kdyby nebyl dostatek času v té složitosti na to vyjádřit to přesně. Tak jsou to jenom znaky, obrázky, nálepky. Tady zas zpátky.. to máme ten Tik Tok – takové to krátké video a pryč a pryč a pryč a pryč a pryč. A jaké sdělení? Žádné. Protože ta doba je složitá tím, co je navaleno na toho člověka. No tak prostě jako zastav se a vrať se zpátky k tomu, co cítíš, jak o tom přemýšlíš a začni podle toho jednat. Čili jo, to je supr dotaz jak jsi směřoval k tomu pochopit, jak funguje ta řeč v návaznosti na stupeň dosaženého lidství. 

R: Na stupeň dosaženého vzdělání.

L: To také.

R: Ne, já myslím té školy, kterou tady používáme jako ten příměr. Tak jo, děkuju. 

L: Ano, takže máme všechno k tomuletomu tématu?

R: Momentálně asi jo.

L: Momentálně ano. Tak jo, také děkuji.