Podcast

V dnešní listárně se budeme věnovat vašim dotazům, které se týkají oblasti víry, náboženství, církve, což bylo také jedno z témat, které jsme měli tady v Duchovédě. Já rovnou začnu konkrétními dotazy:

Přátelé zdravím vás, chápu, že k napojení se na Zdroj, k víře, která obsahuje principy křesťanství, nepotřebuji být pokřtěný, znát Bibli a být křesťanem. Pokud budu napojen na Boha, Já jsem vlastně On a vše je absolutně možné včetně sebe léčby, včetně třeba Reiki a podobné. Proč někteří křesťané považují podobné technologie za démonické a proč o víře mluvíte prakticky jen z křesťanského pohledu? Okrajově sice zmiňujete ateismus, judaismus a islám, ale další úroveň v rozhovorech je jen cítit.

L: To je dobrý dotaz, protože tazatel vlastně sám vypovídá o tom, jak je schopen rozlišovat nebo nerozlišovat otázku, co to je být křesťanem. Co to je být křesťanem vědomě, co to je být křesťanem, který přijal nějaký způsob ritualizace své křesťanské víry a co to je být křesťanem, být zavázaným čili být spojeným s nějakou institucionalizovanou podobou v podobě církve. A tohle se musí pečlivě od sebe odlišit, aby šlo na to odpovědět. Pro být křesťanem znamená být člověkem. To je ten výrok v tom příběhu Ježíše Krista: Ecce Homo – Ejhle člověk. Ten přišel ukázat lidský rozměr vědomé nesení v sobě božské podstaty, ať už má jakoukoliv podobu. To je základní sdělení o tom, co je odkazem křesťanské éry a všechno ostatní jsou vývojové etapy při prosazování tohoto úhlu pohledu na svět, kde samozřejmě ten rozměr, který je tam velmi často jako vkládaný, že křesťanství rovná se katolická církev je samozřejmě mylný, protože je přežitý a dokonce to ani nebylo smyslem. Nicméně nebýt těch institucionalizovaných podob, vykonávání toho rituálu, tak by tady ten lidský rozměr života se nemohl rozvinout a ty duše by nemohly získat zkušenost s tím rozměrem lidskosti. Čili nebylo by vůbec možné, že by ta duše se vzdělávala v tom, že ten Bůh není jen někde venku, o který se opírám, kdy tím rituálem, třeba jako v tom Římě nebo v tom židovství, že když udělám takovou a takovou oběť, tak Bůh je povinen mi dát to a to, za to. Bez křesťanství by nebylo vůbec možné přistoupit na rozměr života, že Já sám jsem zodpovědný za svůj život, protože já sám v sobě nesu obraz toho Absolutna: Člověk k obrazu božímu. Takže toto je třeba rozlišovat. A ty církve vykazují určitou setrvačnost, takže v momentě, kdy oni mocí prosazovali, to tam bylo – to měli všechny, protože ve světě, když se má něco prosadit, tak vždycky k tomu musí být moc. Ale když to trvá ještě po už dosaženém prosazení, tak se to stává zlomocné, je to přestřelené. A to je důvod, proč dnešní církve v této podobě musí zetlít. To je ten důvod, proč je tady ten kompost, jak já říkám, proč to musí shnít. Já nesmím vylít dítě i s vaničkou v tom smyslu, že ten lidský rozměr, to být křesťanem pro mě znamená být člověkem. A vědomí si boží přítomnosti ve mně a v něm život byl a život byl světlo lidí. Čili jsem-li živý, mám v sobě božské světlo obsažené, představy a další věci mohou vypadat různě, tak nesmím spojovat s tím, jakým způsobem bylo dosaženo toho, že to znám. Nicméně ten způsob, jak toho bylo dosaženo, vyvolává osudovou stopu ve společnosti, která bude muset být taky, jak to říct, poznána, pochopena a rozpuštěna tím hnitím. Takže je to o schopnosti rozlišovat ty jednotlivé pojmy: víra, náboženství, církev.

R: Ty říkáš: pro mě být křesťanem znamená být člověkem. Jak je v tom důležitý křest?

L: Aha, jako ten znak, ten rituál. Ano, a tím sám sebe označí. Já můžu být člověk i bez křtu, já můžu být dobrým budhistou i bez přijetí útočiště u Budhy, což je v podstatě totéž. Já můžu být i Židem bez přijetí očisty v mikvi a tím celým rituálem: to jsou ritualizované postupy, jak se sám veřejně před společenstvím lidí připojuji k nějakému proudu, který tady objektivně v čase a prostoru je. Já sám, když jsem o tom mluvil, teď nevím, ve kterém díle, tak jsem říkal, jak jsem obcházel ty jednotlivé způsoby a protože jsem chtěl svůj vlastní křest připojit k sobě, ne proto, abych sloužil nějaké církvi, ale abych se připojil ke zkušenosti předků, tak jsem podstoupil i ten rituál. Abych označil sám sebe, že navazuji na ty předky, v té lidskosti.

R: Teď jinak, možná se pletu. Budu mluvit o své vlastní zkušenosti. Já když jsem došel k tomu, že se chci nechat pokřtít, koneckonců jsem tě požádal, abys mi šel za kmotra, tak pro mě ten rituál měl dvě roviny. Jedna rovina – ta vnější, kdy ten křest měl nějaké svědky, moji rodinu, moji nejbližší, kteří to prožili se mnou. Mimochodem to mělo dramatický závěr, což tak se někdy jako stává. Takže jsem veřejně se označil, že se připojuji ke křesťanskému světu. A i vlastně v té rodině z maminčiny strany jsme tuto linii měli, ale pro mě to bylo důležité tak jako vnitřně. Ten Jan Křtitel, když někoho křtil, tak to podle mě nebylo tak, že je vždycky tam u toho musel někdo „oplendovat“, ale prostě on mohl přijít sám a mohli tam být jen sami dva a stejně to nějaký význam pro toho pokřtěného mělo. 

L: To má právě ten význam, že ten vlastní křest je vnější znak toho, že vpouštím do své bytosti světlo skrze vlastní duši a že značím před světem, že nebudu tomu světlu bránit, aby se skrze mne projevovalo. To je ta vnitřní stránka toho křtu. 

R: A když se někdo nenechá pokřtít, ale je tím nějak inspirovaný, uznává Desatero….

L: Vrátíme se k tomu…aby se to stalo skutkem, tak to musí být cítěno, myšleno a prožito. Čili v momentě, jestli ta bytost je schopna to cítit, myslet to tak a prožít zároveň, tak k tomu nepotřebuje toho „kněze“, ale!!!! Je tady ALE – protože jsme sociální bytosti, tak i ten nositel čili Ježíš Kristus potřeboval toho Jana Křtitele. Jako kdyby sám Bůh tím způsobem ukázal, že každý to potřebuje. Já nevím, jak to osvětlit ještě jako…tady mi chybí, v čem spočívá ten zádrhel s tím rituálem, jakoby, který tam v té odpovědi cítím, jako kdyby to ego říkalo: Já to nepotřebuju, já si to můžu zařídit sám. Pro mě je to určitý, byť nepatrný, díleček pokory, který je třeba vyjádřený i v té nejegoističtější církvi, kterou si dovedu představit, což je katolická církev, s podobou papeže – to je EGO „non plus ultra“. Tak i on má zpovědníka, vlastně někoho nižšího kromě Boha, komu se musí před světem, před lidmi vyzpovídat, aby byl udržovaný v pokoře. Na toto je krásně ukázaný Dalajláma v tom filmu Sedm let v Tibetu. Tam je vývojová fáze, kdy i tak vyspělá bytost může mít problém s egem. Takže takto bych na to šel, že ten rituál je také o přijetí určité zodpovědnosti a pokory. Že nemůžu všechno sám. 

R: Jako kdybys říkal, když se rozhodneš, že to riskneš a budeš křesťan bez křtu, tak riskuješ, že….

L: …..tvé Ego je Ne ve stavu pokory přijmout to, že to světlo skrze něj bude proudit do tohoto světa, ať se mu to bude líbit nebo ne. Je tam malá část nepokory Ega vůči Absolutnu, ale to je vývojová fáze každé bytosti. Je to srozumitelné, je to pochopitelné. A když hledám, kým vlastně jsem, tak já musím nejdřív najít, kým jsem, abych to pak mohl něčemu obětovat. To jsem zase zpátky – vezmi z kapsy chlup, když tam nic není. Čili když nevím, kdo jsem a jaké mám možnosti, tak nevím, co vlastně můžu poskytnout. Čili dává mi to smysl, je to srozumitelné, ale to o tom, že ta otázka spíš vypovídá o stavu poznání toho tazatele a je to vývojová fáze, která je naprosto srozumitelná.

R: Možná tam v té odpovědi zaniklo, proč vlastně někteří křesťané považují techniky jako reiki za démonické?

L: Aha, tak tady je špatně použité to křesťané. To považují příslušníci katolické církve a ne křesťané. Čili tady je zrovna to nerozlišení mezi víra, náboženství, církev, protože skutečný křesťan ví, že to je bílá magie, která je protilehlý pól černé magie a že sem do světa patří obě magie. A to je v pořádku. Ale v momentě, kdy si katolická církev uzurpovala právo na pravdu, tak samozřejmě je s tím problém. Ale to je o církvi, není to o křesťanech jako o víře. Víře v lidskost.

R: Vlastně otázka: Proč tady pracujeme jenom s tím křesťanským pohledem na svět?

L: Já z něj vycházím, protože pro mě je to jak dědictví předků, jak už jsem mnohokrát zmiňoval, a podruhé je to znak lidskosti. A já jsem člověk, a jsem rád člověkem, tak proto. Jsou jiné věrouky, které jsou z mého úhlu pohledu méně lidské.

R: Pojďme k další otázce: V jednom díle jsme mluvili o přechodu z vidění Boha jenom vně i k tomu uvnitř. Zároveň v díle, kde jsme mluvili o svobodě, tak jsme mluvili o vzniku nového křesťanského náboženství. Je možné, že už to nebude náboženství organizované tak, jak jej chápeme teď, ale ryze individuální vidění Boha všude, ve všem i ve mně? Bez církve a náboženství? Prostě jen víra?

L:  To je ta první fáze vzniku. My jsme se toho dotkli, když jsem se zmínil o tom východisku přes rodinu. Že vlastně  ta společná víra, naprosto individuální, kde se budou doprovázet dvě bytosti mezi nimiž se  bude odehrávat to že to budou vidět stejně čili vytvoří nové náboženství, čili pohled na Boha a potom vytvoří tu církev, což bude vlastně ta rodinu, která se pak může přerůst v ten národ atak dál a tak dál, ale to patří už do jiného tématu. Ale je to tak, že tak, jak jsem definoval v tom podcastu: „Víra, náboženství, církev“ víru, náboženství a církev, tak to tam musí být vždycky, byť by to bylo individuální. Čili individuální víra, může přivést naprosto individuální pohled na věc čili individuální náboženství a i individuální církev čili to prožívání té boží přítomnosti ve Stvoření, prožívání individuálním způsobem, který nikdy nebude totožný s kterýmkoliv jiným člověkem, ale můžou být i lidi, kteří jsou blízcí a kteří jsou vzdálení a s těmi blízkými můžu vytvářet to společenství, která já nazývám církví – to je ten původní obsah toho pojmu a ta rodina, je vlastně jakoby ta nejzákladnější jednotka, buňka té církve, nové. V tomto smyslu je to nové, ale nebude to nové v tom smyslu, že by vznikla rovnou nějaká instituce. Tak takhle rozhodně to nebude.

R: Pak tady máme otázku, která se týká rituálů. Několikrát byla zmíněná ritualizovaná víra. Proč ritualizovaná? Je to proto, aby mě pravidelný rituál pravidelně obracel od mysli k sobě?

L: Rituál v základě slouží k tomu, aby byl uspokojen požadavek duše na prožitek. To je to: Podle skutků poznáte je. To je to, co se má tím prožitkem uskutečnit, proto ten rituál má, že to je citový prožitek, že to prožívám, cítím a zároveň tomu potřebuji rozumět. Proto je rituál důležitý a může vypadat různě. Opravdu různě. Rituál, který obrací mojí pozornost směrem dovnitř, způsobuje lepší sebepoznání a rituál otočný navenek způsobuje lepší výpověď mě samého o mě samém. A jsou potřeba oba dva ty rituály. Jak ten vnitřní, který mě přivádí blíž k mému nitru, tak i ten druhý, abych byl čitelný pro ten okolní svět a byl jsem v tom společenství lidí jasně uchopitelný, kým jsem, aby se i ostatní mohli vůči mě vymezit. Ať už pozitivně nebo negativně, to je jedno. Ale aby se mohli vymezit, tak musím být čitelný. A to bez rituálu nejde. Dnešní nejzákladnější rituál, který v dnešním světě je praktikovaný, je rituál nakupování. Chodím a nakupuji věci, to je rituál. Já dávám navenek potřebu, že něco chci a ten svět mi zase něco nabízí, že mi to může dodat. To je ta téměř zvířecí úroveň. To je ta potřeba. Nejsme sběrači ovoce a nejsme jenom lovci. Jsme přeci jenom o kousek dál. A pak jsou ty rituály, které jsou víc – nejsou takto věcně materiální, ale jsou víc zaměřené nehmotně. A třeba jako bohoslužba, ale vždycky tam musí být i nějaký ten fyzický úkon, aby bylo zapojené tělo. To znamená, musím někam jít, nebo musím zpívat, nebo musím něco říkat, musím se nějakým způsobem projevovat i v té hmotné složce. Takže jde o to, jak ta ritualizovanost toho života je pojatá, v jaké jsme hloubce a zase jsme u toho, vlastně podle stavu a potřeb duše je ta míra komplikovanosti nebo naopak zjednodušení té ritualizace. A tady je nejzákladnější člověku rituál: Pomni dne odpočinku, aby ti byl svatý. Čili abychom dělali, co uznáme za vhodné, tvořili těch šest dní a v tom sedmém, to je taky rituál, si to vyhodnotili tím světlem, co vlastně jsme dělali, proč jsme to dělali a jak jsme to dělali. Tak tohle já považuji, to dodržování tohoto přikázání, považuji za nejzákladnější a obecně nejpřijatelnější rituál pro každou duši, který vede k růstu.

R: Když se o tom takto bavíme…nebo takhle, já ve svém životě vnímám rituály dvojího druhu. Jeden druh je cyklický, postavený na tom, že každou neděli jdu do toho kostela, vánoce, velikonoce, což jsou svátky, což je sada rituálů spojených s nějakým obdobím. Já vnímám, že toto jsou rituály, které hodně obrací dovnitř, které se týkají mého žití v těch cyklech různých – ať už týdenní, měsíční, roční. Potom vnímám rituály, které souvisí s nějakými důležitými životními přechody – od křtu, vítání občánků přes svatby, promoce, maturitní ples, závěrečná v tanečních (věneček), což je historicky uvedení do společnosti. Jsou to spíš rituály, kdy procházíme etapami vývoje. Takto já alespoň vnímám. A tyto jakoby etapové jsou spíš víc o tom mém zážitku, ale jsou silně spojené s tím, aby to vidělo to okolí, aby to zažila ta rodina, ti blízcí. A pak jsou cyklické, které mohou být vlastně úplně individuální, úplně o samotě, nikdo nemusí být přítomen a je to víc jako o tom udělat si tu inventuru sám v sobě.

L: Ano, ten rituál rytmický ti pomáhá udržovat život v nějaké hladině a ty druhé rituály, které jsi popsal, jsou rituály iniciační. Iniciuje se nová hladina života. To je to: první narozeniny, ten dort, dítě kouká na tu oslavu až po tu maturitu a potom ples, ten věneček, uvedení do té společnosti atak dále a tak dále a těch může být také velké množství. A to je to. Jaksi ten rituál všední není méně hodnotný, on má jinou funkci než ten iniciační. A jsou třeba oboje. To je to, že jsou dny všední a jsou i dny sváteční. Čili neritualizovaný život je vlastně ve skutečnosti nesmírně chudý. Ať už ten udržovací rituál nebo ten rituál, který je iniciační. Vede to pak ke zvířecímu způsobu. A ani to ne. Byl jsem velice překvapený, třeba sloni, když zemře nějaký slon nebo zajde, tak oni za něj vykonají jakýsi pohřební rituál, kdy se sejde skupina slonů a nějakým způsobem se rozloučí. Takže ta hranice mezi tím lidským a zvířecím způsobem života není taky úplně jednoznačná, když jsme v té hladině, o které teď mluvíme, v hladině spojené s ritualizací.