Podcast

R: Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu Duchovédy. Zdravím tě, Luďku.

L: Ahoj, dobrý den. 

R: Sedíme tady znovu ve staroplzenecké poustevně a povídáme si o tom, co nám píšete. Jsme moc rádi, že se tak jako hezky rozjela diskuse, která se týká Duchovédy, a vlastně chtěli bychom pokračovat v tématu, který vlastně jsme už tak za ten rok omleli několikrát v rámci toho. Já bych se možná vrátil na začátek. Když jsme se bavili o tématu, nebo té sérii, kterou jsme nazvali Já a já ve smyslu vztahu duše a mysli, tak ta moje motivace, proč jsem přinesl tohle téma, byla, jakože já se chci nějak jako dobře rozhodnout. Stojím před nějakou jako významnou životní změnou. Pro mě opravdu jako významnou, a vlastně jsem chtěl udělat rozhodnutí, které bude pravdivé, tzn. prostě v souladu prostě s mým.. se sebou samým – ve smyslu jádro, duše, vyjádřit se a všechny tyhlety věci. No, a vlastně celou tu dobu, co se o to pokouším, tak prakticky různým způsobem jako narážím na nějaké věci, které mi ta mysl jako dělá. Jako že v nějakém okamžiku se mě snaží tak jako přesvědčit, že to je ono, nebo vlastně v nějakém jiném okamžiku to začíná pořád jako zpochybňovat. A je v tom vlastně hrozný chaos. 

A ta otázka je: když je v tom chaosu, protože jsme si posledně říkali..

L: .. rozjede, je tam jedna myšlenka za druhou.

R: ..protože posledně jsme si říkali: jako, hele, to rozhodnutí se dá dělat tehdy, když je ta mysl v klidu, protože pak může přečíst dobře přes tu čítu, co teda ta duše říká a co jako doopravdy jako si přeju. Ale když ta mysl není v tom stavu, tak říkáme – dobře, tak meditujme. No, ale já nemůžu pořád jenom drhnout schody, ale stejně je v té hlavě pořád jako hrozný zmatek. 

L: Ulítá, ano. 

R: Takže vlastně moje otázka je, jak jako uspořádat tu mysl, abych se mohl jako řídit, o čem vlastně ta mysl bude jako přemýšlet. Je to srozumitelné?

L: Je, je to srozumitelné. Abys ji dostal tak říkajíc pod vědomou kontrolu. 

R: Jo, ono to vypadá divně, že jo. Mysl má sama se dostat pod kontrolu..

L: Ale ono to tak je, proto tam má to svědomí, jak jsme řekli, že to je ten, který neustále má neustálý kontakt na to mí, na to jádro, na tu duši, tak vlastně tam je vybudovaný nástroj. A je to.. ty mně vlastně kladeš dotaz na to, že odpověď na tuhle otázku má celkem dva aspekty. Je to jednak o tom, jak ta mysl sama funguge, to musíme pochopit a částečně už jsme se dotkli, jak vlastně je ta mysl vybudovaná. Čili je to o těch procesních záležitostech toho fungování mysli, protože mysl se může zkultivovat stejně tak, jako když dítě ve škole, když se učí psát, tak také na začátku musí ta písmenka nejdřív zkoušet, taky dělá chyby. Pak se mu to plete, pak pochopí gramatiku a postupně tím tréninkem, tak vlastně si zautomatizuje ty procesy toho psaní, že už vůbec nepřemýšlí a to, co slyší, rovnou do té ruky převádí v ten psaný text. A stejný proces se může stát i mysli. Že uvedeme.. 

R: ..že natrénuješ myšlení.

L: Ano, že natrénuješ myšlení, přesně tak.

R: To vypadá úplně jako absurdně. Jakože myslím, že když někomu řeknu, že budeš trénovat myšlení. I když, vlastně, tak ono celé to vlastně vzdělávání je o nějakém tréninku. Když nad tím teď jako přemýšlím, tak vlastně.. že jo, že ty postupně jakoby trénuješ tu schopnost té abstrakce.

L: Ano, ano, schopnost abstrakce. Čili dávání obrazů a reality do souvztažnosti. No, a protože těch podnětů z vnějšího světa přichází nejvíc přes co? Sám máš zkušenost.

R: Přes co?

L: Přes co přichází nejvíc podnětů do člověka?

R: Jako přes svůj smysl, jako přes oči?

L: Ano, přes oči. Přesně tak. Čili co vidíme. Co se pak děje v té mysli? No, to, co vidíme, se tam odzrcadlí v obraze, že my vidíme, že to má nějaký tvar, a tak, jako jsme se učili dívat, když jsme se narodili, když jsme opustili to matčino tělo, tak jsme se učili dívat a naučili jsme se, co ten který obraz znamená. A dnes nepochybujeme o tom, že židle je židle, stůl je stůl, lžíce je lžíce, talíř je talíř.

R: No, ale já myslím, že, promiň, ale o některých věcech dost pochybujeme. Jako že žena je žena a muž je muž, třeba jako. Promiň.

L: V pohodě. Ano, když to budu brát, jako že to je součást výuky, jako teď znovunastolivší se diskuse o tom, jestli je Země kulatá, nebo placatá, tak jako já nemám, opravdu nemám nic proti tomu, že někdo může tvrdit něco jiného, protože to je pro mě součást výuky. A je to, že po cestě se čas od času stane, že někdo spadne do pangejtu. Pak se musí probrat v tom pangejtu, že je tedy v pangejtu a může se vrátit zpátky na tu cestu. Nemám nic proti těm, kteří říkají, že Země je placatá. Vůbec ne, protože je to způsob vidění, který v určité mysli, která má jenom nějaký rozměr představový, tak to ani jinak vypadat nemůže. Prostě nemá kapacitu na to abstraktní, není vybudovaná.

R: Mě napadá jiná věc. Že to nemusí být o kapacitě, ale mně se někdy vlastně jako stává, že jak to v té hlavě tak jako víří, tak jako začne docházet k tomu, že začneš jako zpochybňovat nějaké elementární postuláty, které vlastně.. jsi před tím říkal, že jsou jako fakta. Jako že, koneckonců, třeba i v té matematice, jakože, já třeba mám kamaráda, který má doživotní profesuru na universitě v Mexiku a studuje matematiku. A oni mají nějakých těch čtrnáct axiomů, které vlastně.. že jo, nás vždycky učili, že jedna plus jedna jsou dvě a oni právě diskutují o tom, že to třeba jako není úplně dvě, že to je někdy jako nějak jinak. Jako že, kdyby.. jako že dojdeš až tak daleko, že ty věci, které ti běžně přišly jako že tohle je stůl a tohle je židle, tak jsi tak jako.. ta mysl je tak jako roztočená, že tohle začne jako zpochybňovat. Takže si umím představit, že lidé dojdou k tomu, že to, na co já si sahám, to že jako vidím, že ono, že ta Země je zakulacená je jako vidět, učili nás to, jak ten parník vyplouvá a všechny tyhlety jako věci.

L: Třeba takový snímek z družice.

R: Družice lítají okolo. Ale stejně pak přijde ta mysl, která řekne: no, ale co když je to celé vlastně jenom nějaká jako skupinová představa, skoro bych řekl, že skupinová halucinace o tom, že jsou nějaké družice, které někde jako lítají. Protože když jsme v tom matrixu napojení tím kabelem.. rozumíš mi? 

L: Já ti rozumím. Protože to je, víš co.. to je právě o té harmonii prostoročasu. Protože my nežijeme jenom v prostoru, anebo nežijeme jenom v čase. Neexistuje stabilita ve smyslu, jako že to zastavím, tím pádem to bude neměnné a bude to pořád stejné, nebude se nic vůbec měnit. To neexistuje tady. Jestli tady něco existuje, tak existuje to, čemu se říká dynamická stabilita. A to je poměr mezi stavy a ději. Protože to je časoprostor. Není to jenom o těch stavech, anebo jenom o těch dějích. Samozřejmě, že se může stát, že ta mysl bude tak roztočená do takové rychlosti, že, když teď tenhleten obraz převedu na to písmo, tak já můžu psát tak rychle, že už nestihnu vůbec vykreslit ty stavy, tzn. ta jednotlivé písmena a bude to vypadat jako linka EKG, kterou nikdo ale nepřečte. Protože ta mezilidská komunikace – mysl s myslí – je založená na tom, že tam jsou standardizované věci s nějakou mírou tolerance v tom čase. To znamená, že to A, když ho budu psát, tak to bude trvat nějakou dobu a bude to mít přibližně ten tvar, který jsme si stanovili pro A, aby to ten druhý pobral a mohlo to fungovat jako prostředek komunikace. 

R: Rozumím, a teď pojďme zpátky tedy k tomu..

L: Tak, jo, ano, a to jdeš dobře, protože tímhle způsobem to všeobecné vzdělávací systémy, tak vlastně způsobí, že většina lidí je vlastně vytrénovaná tímhle způsobem. A to jsme u toho, co jsme tady už jednou zmínili, jak se vytváří mysl člověka. Že ona vzniká po tom narození, a že se buduje podle toho společenství, kam se to dítě narodí – to je ta společenská záležitost, pak se vybuduje podle toho, jakou zkušenost má maminka a tatínek, a teprve potom se může v dospělosti, tzn. nejdřív někdy kolem těch let Kristových, kolem toho třiatřicátého roku, tak se teprve může probrat k tomu, co tady vlastně chce sám s touhle výbavou dělat, a to je ten nejlepší okamžik, než dospějeme k té krizi středního věku – čtyřicet dva a k tomu úpadku těla v jednapadesáti atd., tak že můžeme začít tu mysl velmi intenzivně kultivovat, protože vlastně víme, co máme, jak jsme k tomu dospěli, k čemu nám to slouží, ale abychom to mohli udělat, tak my musíme znát tu dynamickou část té mysli. My jsme si zatím povídali o té statice, kdy jsme vymezovali ty jednolivé pojmy – ego, svědomí, číta a jaký mají vlastně vzájemný vztah. Ale jak ta mysl vlastně funguje, když funguje, o tom jsme se ještě nebavili. A to je ten obraz té části časové. Pro tu dynamickou stabilitu, tak potřebujeme mít nejenom ta data, fakta té statiky, ale potřebujeme i tu dynamickou část. 

R: Jakože když budu znát dynamiku své vlastní mysli, tak mi to pomůže nějak v tom, co říkám? Prostě potřeboval bych tech chaos nějak uspořádat. 

L: Ano, ano. Protože ten chaos je vlastně samovolné myšlení. Slyšíš – sám vůle, samovolné, že o své vlastní vůli, a to je to, před čím je v Písmu varováno: Nebuďte svévolníci. To je význam toho: Nebuďte svévolníci. Čili jako nesmí jednat ta vůle sama o sobě, ale musí jednat na základě čeho? Na základě kritérií, která poskytuje duše. 

R: Já se vrátím – už jsem to tady vyprávěl několikrát – k mému zážitku ze tmy, jak mi ten průvodce vlastně říkal, že jako nezastavíš ty myšlenky. On říkal: „To je vole biologický proces, to nevypneš.“ Stejně jako nevypneš růst nehtů nebo vlasů. 

L: Protože nemůžeš vypnout čas. Té abstrakce k biologické změně je čas. Čas nemůžeš zastavit, prostě ten rozměr pořád je dynamický, proměnlivý a prostě teče. To nejde vypnout. Takhle je stvoření stvořeno. A buď se k tomu vědomě postavíš, že to tak je a začneš s tím se učit pracovat, anebo ne. Tady máš odpověď i na otázku pro ty pochybovače a pro ty dnešní.. proč je svět rozdělený na muže a ženy, jak jsme tady už o tom také vedli rozhovory, že vlastně jako muž z větší části upřednostňuje ty stavy, proto je nositel pravdy a žena by měla upřednostňovat – teď jsem schválně tam dal tu podmínku, protože to jako bohužel vídám méně a méně – by měla upřednostňovat ty děje nad těmi stavy, a teprve při vzájemné spolupráci těch dvou tak se vlastně vytvoří to časoprostorové uspořádání čili to, co jsem dnes nazval dynamickou stabilitou. Čili takhle to souvisí, ta dynamická stabilita jako princip souvisí s naším soužitím ve světě, a když nemám tímto způsobem uspořádanou vlastní bytost i osobu, tak pak nemůžu.. jako nemám, co bych nabídnul do té spolupráce tomu společenství. Nebo ještě to řeknu jinak. Podle toho, jak to mám zvládnuté, tak takové mám možnosti v tom světě, v tom společenství.

R: Můžu si dynamickou stabilitu nebo to zvládnutí, jak jsi to teď řekl, představit – zase se vracím k tomu zážitku z té tmy – jakože to je to moře, které vlastně pořád jako šplouchá, pořád je to tam zpátky, tam zpátky..

L: Pořád se to mění.

R: Teď se jako zvětšují vlny, zmenšují vlny, hladina roste, hladina klesá, ale vlastně nedá se to zastavit, nedá se to jako vypnout, a teď ta stabilita je o tom, že když tohle vezmu jako fakt, tak se naučím na tom moři, nevím, stát na loďce nebo na prkně nebo něco takového. Je to jako ono?

L: Když připustíš, že jsi oddělené bytí jako část a že existuje celek tajným jménem Bůh, tak vlatně vytvoříš bójku, která je těmi vlnami zmítaná, ale je ukotvená do toho zdroje čili ona je stabilní a zároveň se v rámci svého vymezení může pohybovat. 

R: To je dobré.

L: A stejným způsobem potřebujeme mít zvládnutou mysl, která potřebuje, když má být vědomou myslí, aby se tam nehonili jenom dokolečka ty myšlenky, tak musí mít také v podobě bójky stanovené, o čem že to má přemýšlet. To je, jako kdybys dal dítěti úkol: napíšeš dopis a neřekl jsi mu, proč ten dopis má napsat, komu ten dopis má napsat, tak tam něco vymyslí.

R: Mě napadají různé věci, třeba z té práce. Tak když se bavíme o tom, jakože, domluvit se s tou myslí nebo určit jí, čím se má zabývat, tak si prostě pamatuji, když mi to jako šlo, když jsem třeba dělal tu práci čistě jako technickou, tak jsem se do toho tak jako ponořil (zanořit se trvá nějakou dobu), a když jsem se jako ponořil, a já jsem se soustředitl jenom na to. Takže třeba potom, když přišlo nějaké vyrušení, že přišla manželka, že chce otevřít okurky, tak já jsem se mohl zbláznit a vedle toho jsem byl nucený jako šéf se zabývat spoustou věcí, kterýma jsem zabývat jako nechtěl a vůbec mi to tak jakoby nešlo se toho jako chytit. 

L: Ano. Protože to jsi narazil na jednu naprosto zásadní záležitost a to je to.. hierarchie vlastně bytosti, jak jsme uspořádáni. To je hrozně široké téma na vysvětlení. Já se pokusím vrátit zpátky k jednoduchému, ale opravdu jednoduchému prvoplánovitému příměru, který já tady často dávám s tou lokomotivou a s tou Škodovkou. Že ti dělníci potřebují pro tu správnou funkci mít nadřazenou.. jakoby z toho vyššího patra, potřebují mít ten podnět. To, co mají vyrábět, jak to mají vyrábět, co k tomu budou potřebovat. To znamená — potřebují ty výkresy. A teď, když si vezmu, že ty výkresy jim dodají ti inženýři – to znamená: pro to tělo dodá podklady mysl, tak kdo dává zadání inženýrům? No, stejně tak. Ten zadavatel, ten majitel, v našem případě duše, dává zadání té mysli, čili ten majitel firmy dává těm inženýrům, co že to mají — jakou ideu — mají převést do těch výkresů, aby to to tělo mohlo vyrobit. Čili oni ti inženýři musí mít také nadřazenou složku. Tak jako ti dělníci mají ty výkresy, tak ti inženýři musí mít tu ideu, co že to budeme vůbec dělat. 

R: No, to jo.

L: Protože jinak v té kanceláři budou vařit ta kafíčka, očumovat ty sekretářky a budou si tam kreslit, co chtějí. 

R: No, já si spíš myslím, že jinak. Že v té kanceláři budou pobíhat a říkat: „Ty vole, a my nevíme, co dřív. Já vůbec nevím. A máme se věnovat tomuhle nebo se máme věnovat tomuhle?“ Nebo: „Táhne nás to dělat k tomuhle, ale teď nám tady zvenku zvoní telefon a oni po mně něco chtějí.“

L: Jo, jo, jo, bezva, bezva. Tak to je ten lepší případ. To je ten lepší případ, protože ten první je to zvířecí pohodlíčko, ktežto ty už jsi v té fázi, když už je tam jako lidský zájem o to, že když už tu mysl máme, tak ji budeme přece používat, jo? Ale nevím, co. A teď se vracíme zpátky k tomu rozhovoru Já a já, kdy vlastně ta mysl se musí dozeptat té duše, jaké že to má vytvářet ty předlohy pro ten život, pro to tělo. Jo? Jsem srozumitelný? 

R: Úplně.

L: Tak, a na to, aby to mohlo jít, tak já vlastně musím hodně dobře znát fungování té mysli, protože ona stojí mezi tím zadavatelem, tím majitelem té firmy a těmi dělníky a ona je ten, který to musí vlastně jako vytvořit, musí to ověřit, musí zjistit, jestli to je realizovatelné, musí se chodit ptát toho majitele, jestli to pořád odpovídá té jeho představě o tom, co se má vyrábět, aby tedy při tom zadání jsme nevyrobili pak něco jiného, než ten majitel chtěl. Čili je to prostředník na všechny strany. Slyšíš? Je to prostředník, čili on je uprostřed. Proto ten Buddha správně zmiňuje, že to je střední cesta, a jak já dodávám, je to zároveň také cesta středu, následování Buddhy. Teď jsem ve strašidelné zkratce stáhnul budhismus do střední cesty. To je jeden z nosných motivů budhistů, že hledáme střední cestu. Jo. Jenomže tam platí i to druhé, že to je cesta středu. Že ten střed cestuje. Nemůžu se dívat jenom, že já jsem ve středu cesty, ale také střed cestuje. Takže, to jsou.. proto ta mysl bude poutat pořád velké množství pozornosti, protože ona je klíč. Jak na jednu stranu do toho života ve světě, tak na druhou stranu do toho vnitřního uspokojení našeho požadavku na život. 

Protože základní motivace naše je, že jsem nespokojený s tím stavem světa. Dám příklad, od miminka: Dítě v zavinovačce brečí proč? Protože má hlad. Po nakojení je klid, většinou. Chvilku, do dalšího hladu. Pak se k tomu přidá co? Pozoruji svět. Pak to beru do ručiček. Pak se toho snažím dotkout, pak to všechno chci sníst, protože vím, že se všechno jí. A tímhle způsobem se postupně zdokonaluje ten nástroj mysli, je to ta výuka těch inženýrů o tom, jak vlastně ta kancelář má jako vypadat. Takže tímhle způsobem se dá postupovat tak dlouho, až vlastně z té prožité zkušenosti máš tam tolik dat, že ty se můžeš podívat na to, jak ta mysl funguje ne z hlediska toho, jak je uspořádaná, ale jak funguje v čase. Čili jak funguje ve smyslu dějovém. Jak tam ty děje probíhají. A to je druhá půlka zase znovu pro tu dynamickou stabilitu, jo? Že tam musí být ještě to dynamické, nejenom to stabilní, abychom vyrobili tu bójku v tom moři. 

R: Dobře. Takže říkáš, že abychom mohli těm inženýrům poradit, jak se rozhodnout a udržet u toho, čemu se budou věnovat, tak je potřeba znát, jak pracují. 

L: Také znát, jak mají uspořádané pracoviště, ano. To tak je.

R: Já to tam pořád jako nevidím, tak se jenom jako ujišťuji, že tomu rozumím.

L: Rozumíš tomu dobře. To je to.. ano. A teď jsem použil jaké slovo? Rozumím. Co to je rozum? 

R: No, to je nějaká jako roz – um, že jo, nějaká jako analytická složka..

L: To je složenina dvou slov – rozuměti a uměti. Roz je od sebe – analýza a umět. Čili umět analýzu. Jo? Také máme jednu půlku mozku, teď, která ta hemisféra, abych to nespletl, levá, tak je racionální čili je roz-umná. No, a jaká je ta druhá? Jestliže tahle je analytická, tak ta druhá je syntetická a je česky? Opět vyškrtnuté slovo z pravidel českého pravopisu. Je sumná. Ros-um a roz-um. My máme psát rosum a rozum se s a se z. Máme mít obě slova, protože rozum je ta část analytická a rosum je ta suma, ta syntetická čili to vyvozování závěrů. A tak, jako je ten.. ty dvě hemisféry v tom mozku jsou vymezené tak, že jsou striktně oddělené a spojené tím Varolovým mostem, tím místem kontaktu, tak jsou propojené, tak zrovna tak ten princip analytický, ten roz-umný, musí doplňovat ta sumnost čili analýza – syntéza, analýza – syntéza, analýza – syntéza. A tohle tam musí být pořád v činnosti v různé intenzitě a v různé rychlosti. A teď, kdo ovlivňuje tu činnost? Tu rychlost toho, jak rychle analyzovat a jak rychle syntezizovat? No, to právě ovlivňuje ten přechod od duše nebo z vnějšího prostředí přes čítu čili kudy vstupují ty podněty do mysli, tak jsou-li to city duše, tak ty se tím přechodem přes čítu stávají po-city. Čili už to není cit, ale dostalo se to do jiného prostředí. Dostalo se to do jemněhmotného prostředí z toho éteru a vzniknul pocit. Čili pocit už je uchopitelný, slyšíš to, jo? Já se toho můžu chopit. Citu se chopit nemůžu, ten je éterický. Já ho můžu zaznamenat, já ho můžu vnímat, v‑nímat, a to je ten způsob to v‑nímání, v‑jímání. Já to musím najímat přes to, jak jsem se toho chopil, tak jsem to musel najímat do toho procesu analýzy – syntézy, rozum – sum, rozum – sum, rozum –sum, a musím to dělat tak dlouho, abych z toho najímaného pocitu, kterého jsem se chopil, jsem z toho mohl dostat nějaké po-jímání. Slyšíš to, jo? Po tom procesu analýza – syntéza z toho jímání udělám pojímání, já o tom začnu mít nějaké ponětí, ti inženýři začnou mít ponětí, co to po nich ten zadavatel chce, čili oni to musí pojmenovat. Tady jsme u jmen, u jazyka, protože když to nepojmou, nebudou z toho mít ponětí, nebudou to mít pojmenované, tak nemůžou to, čeho jsme se chopili, tak nemůžeme dosáhnout stavu po-chopení. Jo? Ta čeština to takhle blbuvzdorně je schopná jako vyslovit. Čili my ty po-city musíme přes chopení, jímání, tím kolečkem toho analýza – syntéza, analýza – syntéza, musíme z toho získat ponětí, pojmenovat to, abychom to mohli pochopit. 

A teď, jestli jsme to pochopili dobře nebo ne, tak k tomu máme dvě cesty, jak to ověřit. Jedna cesta je, že se nám tím zvedne vědomí o tom, odkud co, jak to přišlo, tím procesem jsme to prohnali, to věděti do mí, to je opačný směr, a my, když začneme něco dělat, začneme něco činit, čili pustíme to do výroby, jako, co.. jak se to dělá ve výrobě? Ověřovací série, jako..

R: Prototyp.

L: Jo, děkuji, prototyp, vzorek, jo? Takže tam mám čin. Takže podle toho, jaký z té výroby vyroste z toho počin, tak na něj zase reagujeme buď tím, že to vyhovuje, nebo nevyhovuje. A celý ten proces se musí pořád dokolečka opakovat.

R: Počkej, vyhovuje nevyhovuje čemu? Tomu uchopenému zadání?

L: Ne, to pochopení, když jsme to uvedli do praxe, tak jestli to vyhovuje tomu zadání v tom citu. Jestli to ten majitel takhle chtěl. Ten kdo vyslal ten cit, který se změnil na pocit, tak jestli to takhle chtěl. To je to, že ta duše člověka je prorostlá nejenom v té mysli, je všude, v celé bytosti, je i v tom těle, tak ona z té tělesné reakce, tak okamžitě ví, jestli to byl počin, který vyhověl a je z toho ta radost, uspokojení, naplnění, anebo jestli je z toho ten zmar, smrt, mara, zničení. A může vyslat nový stav, nový stav cítění, který když ta mysl ho vezme, čili se ho chopí, protože se z toho citu stal po-cit, jo? Ona se ho chopí, začne ho jímat do toho procesu myšlení analýza – syntéza, analýza – syntéza, analýza – syntéza, tak získá znovu pojmenování, které když bude stejné, tak jsme to splnili. Když bude jiné, tak musíme hledat, v čem byl ten rozdíl, abychom to zpřesnili. 

Je to vysoce abstraktní činnost, proto jako každý člověk má na tu úroveň, na kterou dosáhne tím, na co byl vytrénovaný. Jsou lidé, kteří se umí jenom podepsat. Jsou lidé, kteří napíšou holou větu. Jsou lidé, kteří jsou schopni napsat supliku na úřad. A jsou lidé, kteří napíšou klidně i povídku nebo román. A to není, že by byl někdo lepší, nebo horší, ale každý má tu schopnost psaní vytrénovanou jenom v nějaké míře. Tolik, kolik ta bytost prostě potřebuje. A stejně tak to vědomé myšlení má vytrénované člověk tak, kolik potřebuje. My se učíme vytrénovat to myšlení už od kolíbky, kde nám právě pomáhají ti rodiče, že nám pomáhají pojmenovat, co co je, ukazují nám, k čemu se co používá, čili jak to najímala už jejich mysl. Čili ta složka biologická a ta společensky lidská – tu jsme zdědili po předcích. Tam to nemusíme vytvářet. A teď jde o to, že aby se mohl člověk vymanit z toho matrixu biologického otroka, tak si musí sám ze své duše se musí probudit, jako v tom Matrixu ten Neo, se musí probudit a musí jít tou králičí norou až do své duše, kde najde odpověď na otázku, co tady chce na tom světě prožít. Bez položení téhle otázky zůstává takový člověk jenom na úrovni zvířecí vylepšené o schopnost komunikace a vyšší úroveň toho společenství, ale je to pořád jenom udržení biologie. Já neříkám, že to je dobře, nebo špatně, ale je to tahle úroveň. Až když se vědomě dotážu, proč jsem tady na světě, proč já, proč zrovna moje duše a co.. dokud si nezačnu pokládat tyto otázky, nemám šanci. Protože nemám to dno, to mořské dno, kam můžu ukotvit tu bójku svého života, abych mohl dynamickým způsobem tady prožít ten život. To žití. Jak ty stavy, tak ty děje, abych tady mohl fungovat.