Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu Duchovédy. Minule jsme načali téma naší mysli. Povídali jsme si o tom, jak vlastně funguje, jak ji trénovat a jak ji učit, aby dobře myslela. V dnešním pokračování se zaměříme na to, jakým způsobem naši mysl učit, kterým podnětům se věnovat, jak odlišovat důležité od urgentního apod. Hezký poslech. 

R: Já si to představuji tak, že prostě ti inženýři mají takovou jako sdílenou schránku příchozí pošty.

L: Jo, to je dobré. To odpovídá tomu oboru, co je v čítě. 

R: Nebo jako nějaké okýnko, kam všechno jde.

L: Kam jdou všechna data. 

R: A tam jako padají tam ty pocity, ty emoce a padají tam ty..

L: Tam padají pocity, po-city. 

R: A padají tam ty obrazy toho, co tedy vidím, cítím, slyším, všechny takové ty věci.

L: To už máme zobrazovací zařízení.

R: Ten mechanismus jsem jako pochopil, ale pořád mi to neodpovídá na otázku, když máš schránku příchozí pošty, kde máš 690 nepřečtených mailů, tak k tomu můžeš přistoupit jako různě. Buď si budeš vyzobávat nějak pro tebe důležité věci, nebo to pojedeš podle datumu od nejnovějšího nebo naopak od nejstaršího..

L: Ano, ano, bezvadný příměr.

R: ..nebo si řekneš, že to nezvládáš a celé to jako smažeš,..

L: Ano, také můžeš.

R: ..protože víš, že to důležité přijde jako znovu. 

L: To je další možnost, ano, klidně. 

R: Já teď jako přemýšlím, jakože dobře, jak tedy.. protože stále řeším.. ti inženýři toho mají jako moc, je tam těch mailů takhle hrozně, jak jako udržíš u toho jako důležitého? Jak zařídíš to, že ta mysl se zabývá jenom nějakým.. 

L: Výborně, super. Já ti položím také otázku. Jak poznáš, co je důležité? Jo? Jak to poznáš, aby tam mohl ten distributor té pošty říkat: Tohle je blbost, tohle není blbost, tohle je blbost, tohle není blbost. Jak to poznáš? Protože dokud není zodpovězená tahleta otázka, která je klíčová – čím budeme poměřovat důležitost? No, a samozřejmě, že pak nastoupí všechny ty mechanismy, které jsi vyjmenovával, když není stanovené tohle. 

R: Ale to je jakoby to kritérium výběru. 

L: Kritérium výběru. Ano, to je ono. A to je to, co musím nejdřív z té duše vydolovat: Co tady chceš, kurňa? Jo? Projev to. A protože jsem blbej, tak mi to dej takovým způsobem, abych až budu do toho narážet, tak abych pochopil, že to není překážka, ale že to je to, co mi chceš sdělit. Čili musí být známé kritérium. Jakmile není kritérium podle čeho – důležitosti, no tak nic neroztřídíš. 

R: Jo, a kritérium je tedy: Tak co tady pane majiteli chcete? 

L: Co jako chcete? Ano, to je ono, to je ono. A tím pádem se musíme dostat přes ty po-city k tomu cítění. Čili musíme se dostat z té mysli do duše. 

R: Mně s tím.. ještě jsem se nevrátil k té druhé části, ale budu pokračovat zatím tímto směrem. My jsme se v předchozích dílech bavili o různých zážitcích, kdy — a konec konců to bylo i v nějakém dotazu, který jsme teď dostali na youtube — někdy se tohle projevuje takovým způsobem, že najednou to tělo něco jako dělá a ta mysl je úplně vyděšená, co se jako děje, a nedokáže to jako zastavit. Ty jsi vyprávěl o řízení auta, jo, já už nevím, co jsem vyprávěl jako já. Jakože to vždycky musí být takovéhle divné, nebo divné, takové zvláštní zážitky? Nebo jinak. Dá se to poznat podle tohohletoho?

L: Dá se to poznat podle tohohletoho a dá se tomu jít i vědomě. 

R: No, to by mě zajímalo. Protože tamto je takové, jakože nevím, kdy to jako přijde.

L: Ano, ano, ano. Tamto je, když už si to veškerenstvo, ta duše, když už si neví rady, co s tou hlavou udělat, aby se probrala, tak najde nějaký takovýhle způsob a vezme to do svých rukou. Ale dá se tomu jít v ústrety. A to jsme zpátky u toho, co tvrdím ve všech podcastech od samého začátku, že má-li tahle civilizace pokračovat, tak bez obnovy vztahu k Bohu to nepůjde. 

R: Jo, jasně.

L: Protože vždyť si vem, že i v jazyce to máme. Co potřebuješ do té mysli? No, aby se ti tam rozsvítilo. Abys na to kritérium viděl. Čili tady můžeš využít to, co jsme probírali v tom podcastu Já a Bůh, kdy jsme stanovili tu linku. Že máš to absolutno, od něj je oddělená duše, za duší je mysl, za myslí je tělo, jo, a to pak vytváří tu osobu, tak já můžu tou myslí, když nejsem schopen přečíst z té duše, žádat toho, odkud duše povstala, tzn. jakoby vyšší instanc. Vidíš, jak to tady ještě i v tom jazyce je zažité. Tu vyšší instanc můžu žádat o pomoc, aby mi tu nižší instanc, tu oddělenou duši pomohla přečíst. To je zcela speciální typ meditací, které se používaly třeba v Řecku jakožto věštebné techniky, kdy se využívalo čisté Boží světlo, které přinášelo právě různé ideje. A to je to, co v běžném lidském životě nazýváme intuicí. To je duší a myslí neovlivněný proud Božího světla, který se zrcadlí v té nejnižší části mysli, čili v představách. Čili že já najednou tam vidím. Najednou jsem to viděl. Čili já můžu vlastně využít kanál intuice pro to, aby mi Bůh pomohl z druhé strany prosvítit tu duši do té mysli tak, aby se mi rozsvítilo v té hlavě, jaká mají být zvolená ta kritéria pro to třídění těch došlých počitků z té číty, abych věděl, podle čeho to mám uspořádat a na čem máme v té hlavě jako pracovat. Abychom tam nemuseli pobíhat, anebo v tom horším případě, abychom si nehodili ty kopyta na stůl a nepili kafe a nečekali, až ten život přejde. 

R: Jo, takže říkáš, že je to jako speciální druh meditace, já bych to možná nazval speciální druh motlitby.

L: Ano, to je totéž. V tomto případě je to totéž. 

R: Já jsem zažil před lety něco, čemu jako indiání říkají jako Vision Quest. Jakože vylezeš na kopec a sedneš si na kopec, okolo sebe uděláš posvátný kruh a tam tři dny bez jídla sedíš, sedíš prostě. 

L: Ano, no, to jsou všechny ty techniky, já už to vidím, které se snaží odpojit běžný příjem dat přes oči a ostatní jiné kanály do člověka, aby se zvýraznil ten kanál, který je neovlivnitelný, který přichází přímo ze zdroje, protože on je tam pořád. My jenom nejsme navyklí ho využívat. Čili, jak to říct, pro lidi jako jsem měl zkušenost já nebo ty, tzn. ty, kteří byli uvíznutí ve tmě, tak ta duše může použít ten nástroj, to tělo, že prostě začne to tělo dělat něco, co ta mysl nedává. Ale pro mysl, která ještě neuvízla ve tmě, nebo už se z té tmy dostala alespoň do pološera, tak je možnost si vlastně jakoby vyžádat tou správnou suplikou ke zdroji, aby nám ten zdroj pomohl probudit tu mysl takovým způsobem, aby to doteklo až do té mysli. Abych nebyl otrokem, ale abych byl člověkem. A proto tady víc než kde jinde platí to: Člověk k obrazu Božímu. No, to je motlitba, no. Já musím najít citový vztah ke zdroji. To není o myšlenkách, to není o těch obřadech, to jsou všechno jenom pomocné nástroje. Dám příklad: sochy, ikony, stavby jako kostely, mešity, to je jedno, synagogy, to je úplně jedno. To jsou všechno jenom pomocné prostředky na to, abych mohl navázat citový vztah ke zdroji. A to je obsah pojmu víra, která pak se promění ve vědění, když už ti inženýři vědí, co tady mají ksakru dělat, když tedy už používám sacrebleu, quel mahleur. Čili tady vidíš, jak je jako důležité, a jak vlatně jako je tam.. že stačí mnohdy jenom málo doplnit, pospojovat, poskládat, aby ten celek dával smysl. Protože to stvoření má smysl, to není tady nesmyslná mechanická hračka, kde jsme jenom nahodilým shlukem aminokyselin a já nevím čeho všeho. 

Takže dynamická stabilita znamená, že musím znát data, struktury a musím znát děje, čili jak se s tím zachází. 

R: Ještě mě jako napadá, dobře, rozumím tomu kritériu, a teďka ale si pořád jako umím představit, že to kritérium je nějakým způsobem dynamické.

L: Ano.

R: Představuji si to tak, že to kritérium znám, vím, na čem pracuji, to je moje poslání budu říkat, a povolání a všechny tyhlety věci, co jsme..

L: Ano, to už jsme probírali.

R:  .. si říkali o té práci, a budu na tom makat, ale pak prostě zvenku jako jde nějaký požadavek: hele, jako měli bychom..

L: To je ten požadavek: bylo by třeba. Nebo bylo by.. jako.. to je ten požadavek, který povstává z myslí z toho výkonového světa a nepovstává z duší, z toho obsahu. A to je to, před čím se lidé chrání tím, že uzavírají svoji mysl, uzavírají: já to nechci slyšet, to ať si tam oni nahoře vyřeší, v tomhle já se angažovat nebudu. Protože ono to přetěžuje ten sytém. A to je to, že se prostě můžeš dostat do situace (já jsem se v ní ocitnul), kdy jsem si normálně spočítal, jestliže mám udělat nějakou práci, je po mně vyžadovaná, tak jsem si spočítal, jak dlouho by trvala. A ten zadavatel té práce trval na tom, že ta doba se desetkrát zkrátí. Tak to nemůže dopadnout.. jako, my jsme se tenkrát rozkmotřili díky tomu, ale to nemůže dopadnout jinak, když je to na úrovni společnosti, jako za minulého režimu, když jsme měli tzv. pětileté plány, tak jako, já teď nevím, třetí pětiletku za čtyři roky. Já si to nepamatuji přesně která, ale vím, že jedna ta pětiletka měla tohle. No, tak se to udělalo jak? No, když prezident Zápotocký zapaloval novou pec ve Vítkovických železárnách, no tak tam dali slámu jenom, nechali ji hořet, udělala se ta paráda, no, ale protože pec nebyla dostavěná, no tak když prezident odjel, tak se pak teprve dostavovala ta pec. Ale to pak není život v pravdě. To je pak život ve lži. Čili ten tlak musí být úměrný stavu těch duší, ten tlak z vnějšku, jinak to nemá řešení. A ten tlak vytváří právě ti inženýři té mysli, kteří nevědí, co by. Proto také tvrdím na jiném místě, že ten úpadek přišel s těmi josefínskými reformami, kdy jsme nahradili víru osvíceným rozumem. No, a časem to světlo sláblo, sláblo, sláblo, až vyhaslo, takže žijeme dobu temna dneska, by měl Jirásek radost. 

Takže já se snažím o to, vrátit zpátky do toho nejdřív to světlo, aby ta mysl byla osvícená a aby byla správně pochopená vlastně víra, že to není slepé následování něčeho, ale že to je prosvěcování za přispění vlastní duše. 

R: Dobře, takže když je ta situace, kdy inženýři nemají kritérium a jsou jako přetížení, tak je třeba napnout síly na to, získat kritérium.

L: Ano.

R: A když ho jako má, tak.. já jsem stejně jako ten šéf té firmy byl jako nucený se přepínat mezi těmi jako..

L: On musí brát v úvahu..

R: ..důležitými a urgentními věcmi. Já jsem vždycky říkal: je důležité rozlišovat, co je důležité a co je urgentní, ale někdy ty urgentní věci nešly odložit, nebo..

L: Jasně. To je právě ten časoprostor. Z hlediska prostoru, tak jsou důležité věci z hlediska hierarchie pravdivosti. Tam je to jasné, že jsou nosné konstrukce, a pak jsou ty zdi, které jsou jenom příčky, a pak jsou jenom ty paravány, a to prostě jako jsou různě důležité. To je jedna důležitost. A pak je důležitost té časové, že pro určité děje máme vyhrazený jenom čas odsud posud. A musíme sledovat obě ty dvě části. Proto je tam důležitý ten mužský a ženský princip, že ten mužský sleduje tu hierarchii v té podřízenosti/nadřízenosti a ta ženská část sleduje ta časová okna — kdy. A musíme jako .. a to v té mysli musí probíhat obojí zároveň. Tak když si to jako doplníme tímto způsobem, tak jako si všechno v té mysli zdvojnásob, když to budeme brát analyticky, si to zdvojnásob, že ty procesy.. jako kdyby byla potřeba ta data pro tu mužkou část, pro tu, která má ty stavy a pro tu ženskou část, která má ty děje, aby to bylo správně z hlediska stavů a dějů. A to je to, že ty stavy – to je ta pravá, která věci upravuje a ty děje – to je ta levá, která věcem ulevuje. No, a jaká je základní mudra zbožného člověka? No, když vezmu před svou hruď pravou ruku, dám ji prsty směrem vzhůru, palcem se dotýkám hrudi, přiložím k ní levou ruku prsty vzhůru, palcem se dotýkám hrudi a v tu chvíli jsem napojený palci do sebe, do zdroje a prsty směrem v z, vzhůru. Čili jako k Bohu, když to řeknu postaru. A to je právě to, co ten člověk, když se v tom kostele nedozví, proč má sepnout ruce, že tím si vyladí svoji mysl, aby nebránila tomu světlu, které přichází skrze jeho duši do jeho mysli, tak se nedozvíš nic. Na minulý podcast přišla odpověď od té paní, že byla vlastně puzená intuicí, aby došla do kostela, kde dostala odpovědi na otázky. No to je právě ono, že nechala dostatečný paprsek světla proudit skrze svou duši, i když ta mysl jí říkala, že je to blbost a hovadina a všechno, tak jí nechala doproudit až do mysli a většina těch inženýrů v té mysli šla za tímhletím paprskem a nešli podle toho stereotypu, ať už toho chaosu nebo těch nohou na stole, to už je jedno. Jo? Šla podle toho světla. 

Proto pořád dokolečka opakuji, že bez víry to nepůjde, ale já hledám, jak znovu tu víru přinést do té praxe tím nejobyčejnější způsobem mimo náboženství a církevní struktury tak, aby to bylo pochopitelné pro každého člověka tak, jako byl pochopitelný Kristus pro ty rybáře a pro ty tesaře a ty obyčejné lidi, tak jako já se snažím o totéž. A to je mé.. jurodivej.. šílené následování Krista. 

R: Děkuji. Stejně bych se chtěl vrátit k té situaci, která je v mém případě jako aktuální, a to je, že panuje chaos v té projekční kanceláři.

L: Ano, tak pokračujeme dál. 

R: Teď v té projekční kanceláři, dobře, nemáme to kritérium. Co se jako stává, je, že opravdu jsou zpochybňované nějaké věci až jako že ..jo, jako že ti inženýři si najednou nejsou jistí vůbec jako ničím, takže začnou vyrábět nějaké: a co když tohle není zelené, ale ve skutečnosti je to spíš modré? 

L: Ano, ano. Tak to znamená, že zatím se jim vede dobře a že zatím nepoznali, co to je nouze. Jo? To je tenhle problém. Protože tam není dostatečně věnovaná pozornost té hierarchii důležitosti. Já to sám znám ze svého života, jak se musím pořád držet zuby nehty.. neustálé ověřování, kde jsem hierarchicky, a kde jsem časově. Protože není vůbec jednoduché pro tu mysl, když jsi vychovaný jako třeba pro tu hierarchii, zvládnout tu časovost, anebo když jsi vychovaný pro tu časovost, tak zvládnout hierarchii. Dám příklad. V dnešním světě je velice časté, že se utápíme v chaosu a ono se to valí jako by samo sebou, jenom ze zvyku. A to je proto, že byl znevážený a oslabený (teď neříkám proč a z jakých důvodů a kdo má na tom jakou příčinu, to teď ponechávám stranou) mužský princip ve společnosti, to znamená princip hierarchický, to znamená ty stavy a byly upřednostněné děje. Problém, velikánský problém — žena matka samoživitelka není schopná, prostě není schopná, protože je žena, vychovat to dítě, ať už je to holka nebo kluk, k tomu, aby měla naladěný dobře k těm dějům ten stavový žebříček. Proto upřednostňuje ty stavy, co si kdy můžu dovolit a co si kdy nemůžu dovolit, ale neumím to zatřídit z hlediska hierarchie. To znamená, co je důležité, co je méně důležité, co je ještě méně důležité. 

Čili to hierarchické myšlení je teď ve společnosti oslabené. Klidně můžu říct, že to je na základě toho, že předtím bylo jako přebujelé, to klidně může být, to já nevím, to teď nezkoumám. Ale když jsem v tom časovém hledisku, tak ta mysl má v tu chvíli možnost všechno podpořit a všechno vyvrátit, protože tam chybí ta hierarchie. Proto bez navázání zpětně toho, že nejdřív je zdroj, krycím názvem Bůh, pak je duše, pak je mysl, pak je tělo, tak bez znovuzavedení této hierarchie to skončí v bezbřehém oceánu. Jo? Nebude tam žádná bójka, nic. Čili ta mysl, ti inženýři si tohle musí uvědomit, protože duše to ví, duše nebude proti tomuhle protestovat, ale je třeba najít způsob spolupráce té duše s tou myslí. Jak to zorganizovat, abychom tu bójku ukotvili a řekli: v téhle hloubce ta bójka může být, tady je to pro nás právě tak akorát. Není to moc hluboké a není to moc mělké, je to právě tak akorát. Aby náš život nebyl příliš hluboký, abychom se v něm neztratili a nebyl příliš mělký, aby to nebylo jenom o tom, co si dáme dobrého a kam pojedeme na dovolenou.

R: Takže ty vlastně říkáš, že když ta mysl začne takhle jakoby zpochybňovat ty věci, které jsou jako zjevné, tak vlastně je to jako signál k tomu, že vlastně tam chybí to spojení s tou duší.

L: Ano.

R: Dobře, takže, to je dobré. To je jako dobré, jakože jakmile začnu tohleto dělat, takže co.. takže si prostě.. takže se fakt musím nějakým způsobem snažit tedy tu mysl jako zklidnit, můžu jako meditovat..

L: Musím udělat prvně jednu věc. Musím jít a začít se zaobírat sám sebou.  První krok je, že se musím po nějaký časový ten.. a může to být od půl hodiny po, třeba, já nevím, měsíc, to je jedno, musím si dát čas pro sebe. A osekat se, v první řadě nebudu se dívat na televizi, nebudu poslouchat rádio, omezím vnější podněty, a když to nebude stačit, tak i odejdu někam na chatu. Manželku, děti, příbuzné nechám chvíli stranou, řeknu jim: čtrnáct dnů mi dejte pokoj, tatínek se nezbláznil, vrátí se, ale prostě musíte to vydržet jako chviličku bez něj. 

Jo? Protože to je ten případ, kdy vlastně dám jako před firmu ten vývěsní štít: dnes se nepracuje, sanitární den.

R: Jo, jo, jo.

L: Musí se vyhlásit sanitární den, protože se musí uklidit v té mysli tak, aby děje byly děje a struktury byly struktury. Abychom si to znovu porovnali, abychom se neutápěli v jednom, nebo druhém. 

R: No, a ty jsi jako to ale nazval, že když se tohleto děje, tak že vlastně ti inženýři žijí v dostatku, jsi řekl? V nadbytku?

L: Ano, ano. V nadbytku. Přebytek. Proto ten přebytek..

R: Přebytek čeho?

L: Informací. Inženýři mají přebytek informací. 

R: Jo takhle.

L: Ti mají přebytek informací.

R: Takže to není tak, že mají přebytek jídla, pití..

L: Ne, ne, ne. To nemá vliv. Přebytek informací. Co je potravou inženýrů? No, informace. 

R: Jo, aha, tak teď už jsem doma. 

L: Jo? Čili přebytek informací. Proto vypneme televizi, a tak dál. Televizi, děti, manželku, všechno vypneme na omezenou dobu. Jo? A uděláme si pořádek ve firmě. To samé má samozřejmě i manželka, pošle toho starého někam a jde si skládat prádlo do skříně, že jo? Čili to jsou jenom formy. Protože to je to, co dnešnímu člověku chybí. A teď dokonce to jde ještě navázat i na to Desatero: Pomni dne odpočinku, aby ti byl svatý. No, jednou za sedm dní se musí udělat tenhleten — jak říkal můj tatínek: „Á, máme sobotu, děláme cimérku.“ Jako úklid místnosti. Čili je to o určité hygieně, proto mně tam naskočil ten sanitární den, o hygieně mysli. A tam je to – musí být ty hierarchie, musí být ty děje a musí se tomu věnovat určitý čas. To je vlastně důvod, proč byla ustanovená liturgie v církvi.

R: Jasně, no.

L: Aby se to opakujícím způsobem.. jo? Protože jenom tak to má šanci, aby se to udrželo. A nejenom to. Aby se to tak říkajíc vneslo do každé bytosti, která si přeje účastnit se života na této Zemi v této fázi vývoje Země a lidských bytostí. Proto to musí být, rituály. Rituály jsou hrozně důležité. Jakmile se neobnoví ritualizovaný život, aby byly, jak už jsme vzpomínali, dny všední a dny sváteční, no, tak to nikam nepovede. Teď najednou vidíš, jak to všechno souvisí, jak se ty nitky sbíhají, jo? Všechno se sbíhá v mysli, ten Budha měl pravdu, že ta mysl je ten klíč. To je klíč, ale není tam řešení. V klíči není řešení. V klíči je možnost a řešení je v tom, kdo ten klíč drží v rukou, a to je duše člověka. 

Čili uklidit si mysl, vypnout přebytečné informace. To je to, proč dnes znovu roste ta potřeba toho pobytu ve tmě, pobytu na poušti, k tomu také přísluší ty pouti, jako cesty, teď tím nemyslím ty turistické – jo, že mámo, táto, letos uděláme těchhle sto kilometrů – to nemyslím, ale takovéty, kdy se opravdu vydají na tu pouť ti lidé, jako že jsou jako ve stylu sebepoznání. A všechny sebepoznávací a v tomto duchu rozvojové programy jsou důležité, vedou-li k tomu, že se obnoví správná funkce mysli a ta je tehdy, když si uvědomím, že na jedné straně mám to tělo s tím hmotným světem a na druhé straně mám tu duši s tím světlem, zdrojem toho zřídla, odkud to vlastně všechno můžu uzřít. Odkud to všechno pramení. Jo? Vidíš, jak ta čeština to je všechno schopná vyjádřit. A v momentě, kdy si udělám tímto způsobem pořádek ve svém životě, tak samozřejmě, tak je to O.K. A já, protože také jako.. stejně jako Kristus pronesl: „Nepřišel jsem zákon změnit, ale naplnit.“ , tak já také podléhám tomuhle principu. A také jsem měl období, kdy jsem měl to jinak, pak zase jinak. Teď když jsem před nějakým časem začal vystupovat z toho aktivního způsobu pomáhání druhým, tak jsem to nahradil tímhletím méně hmotným a jinak uspořádaným způsobem skrze ty promluvy, které ty mně umožňuješ zprostředkovat. A tohleto je přirozenost života, že jedna část plynule navazuje na další. A samozřejmě, že jsou ta období té změny období znejištění, zpochybňování podnětů, inspirací, ale když se naučíš si udržovat čistou mysl ve smyslu klidnou mysl – a dnes jsme řekli, že musí být v rovnováze rozum a sum, čili schopnosti analytická a syntetická, schopnost věci jímat a pojímat, schopnost se něčeho chopit, abych to pochopil, přes tu praxi to ověřovat a využívat intuici čili přímý Boží zásah nebo zdrojový zásah čili aby se to prosvětlilo, tím na to lépe uvidím a tudy vede řešení. V každé situaci. Neexistují neřešitelné situace. Jsou jenom různě nákladné situace. Jo? Jsou období, kdy to je jednoduché, a kdy za málo peněz tak říkajíc dostanu hodně muziky, a pak jsou období, kdy prostě jako – jak se lidově říká – mám prdel v kalupu. 

R: Jo, měříš to jako vlastně množstvím energie, kterou do toho musíš dát. 

L: Dát, ano, přesně tak. A to množství energie měřím množstvím pozornosti, kterou tomu musím věnovat. Jo? Prostě odjet na dva měsíce někam, kde bych si to srovnal v hlavě, také něco stojí, i fyzicky. 

R: No, to jsem se tě chtěl právě jako zeptat. Protože někdo to jako doporučuje, že když jsi jako v téhleté situaci, tak je vlastně dobré někam jako odjet.

L: Já se s tím shoduji tehdy, když ta mysl je příliš už lapená sama v sobě. Tak je dobré z toho vystoupit. A ve skutečnosti vlastně jako cestování je – jinými slovy – vlastně žádost k Bohu o změnu osudu. Čili že chci to nahlédnout pod jiným světlem. Čili jiné souvislosti, třeba i jiná kultura, jiné území. Já třeba doporučuji každému Evropanovi, aby alespoň jednou – dnes, když ty možnosti jsou – navštívil nějakou zemi mimo Evropu. Jiný kontinent. Prostě aby vnímal jiné prostředí, protože pak může lépe docenit ta pozitiva, která tady jsou a lépe nahlédnout ta negativa, která tady jsou v Evropě. Nikde není jenom to kladné, anebo to záporné. Není to jenom dobré, nebo jenom špatné. A ta mysl, která není tak uzavřená sama do sebe, tak nepotřebuje tohleto a stačí jí třeba pobyt v přírodě, noční pohled na hvězdné nebe. To může být x velice jednoduchých a ani ne časově a materiálově nákladných také cest v uvozovkách, že se vydám z toho běžného života (jako uchování zvířete při životě, když to řeknu jako takhle), abych se dostal k tomu, že si znovu prověřím tu hierarchii a ta časová okna. Čili co ještě stihnu, co už nestihnu, co z té hierarchie můžu a co nemůžu. Čili neustálé udržování těchhletěch dvou kritérií – toho kritéria časového a prostorového, protože žijeme v čase a prostoru, protože ta složka éteru, kvintesence nebo vanu Ducha svatého je ta nadčasová, čili je za časem i prostorem. A tam je věčnost, a protože z toho je složená duše, tak to je to, co je vlastně nesmrtelné. A tady ta oblast mysli končí, co se o ní dalo jako říct a následuje oblast duše. Jak vypadá duše, z čeho se skládá duše, co je v duši zapsáno – i pro tuhle část můžeme zobrazovat v mysli obrazy.