Podcast

Už dlouho s Luďkem kroužíme okolo jednoho důležitého tématu. A tím je práce. Co to je? Jak spolu souvisí poslání, povolání, zaměstnání, práce, profese a obživa? A jak to může souviset třeba i s obnovou mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze?

R: Dneska si budeme povídat o tématu, které jsme jakoby dlouho přehlíželi. Bavili jsme se o duchovním životě, bavili jsme se o vztazích, bavili jsme se o výchově dětí, o vzdělávání – na začátku – a o spoustě věcí a vlastně kroužíme okolo jednoho tématu, které můžeme jednoduše nazvat práce. Lidi pracují. Někdo říká: Práce je smysl života, někdo říká: já se v práci realizuji. Většinou to tak někdy bývá, že lidé dělají nějakou práci, aby se uživili – sebe, svojí rodinu nebo, aby hospodařili s nějakým majetkem, protože to je taky nějaký druh práce a někdy se mluví o tom, že je to kumšt, někdo mluví o řemesle a to jsou všechno věci, které jsou spojeny s nějakou lidskou činností, které z jedné strany jsou o obživě a z druhé strany jsou o realizaci sebe sama tady na světě. Hodně lidí trpí různými nemocemi, třeba workoholismus. Když pracuji, tak žiji, když nepracuji, tak nežiji…. 

L: …je to celé velikánské téma.

R: Je to celé velikánské téma, které zapadá do té skládačky: Já a Bůh, Já a jiné bytosti, osoby, duše, Já a tento svět, co je moje?

L: Teď jsi to řekl: Já a tenhle svět, od toho se musí začít, protože ta činnost – já to shrnu dohromady, pod ten pojem činnost, tak je nejdřív vlastně si uvědomit KDO? Kdo pracuje? Kdo to vytváří?

R: Já 

L: Já vím, ale kdo to je? A teď se na to můžeme koukat jako na celek. Anebo ten celek můžeme rozčlenit. Protože některé ty pojmy, třeba i ta práce, tak mohou mít různé rozměry toho, co se pod tím skrývá. A abychom se v tom neutopili, tak já si dovolím nejdříve vymezit pár pojmů, kterých se budeme držet a potom teprve můžeme jakoby nastoupit tu cestu toho osvětlení těch pojmů, protože na jedné straně máme to KDO a na druhé straně máme to CO? To „Kdo“ si potřebujeme rozlišit, KDO jsme, jako bytosti a kdo jsme jako osoby? To se velmi často zaměňuje a dává se to do jednoho balíku a stejně tak jako na druhé straně, je tam těch pět základních projevů v tom světě. A to je: jaké máme poslání, jaké máme povolání, jaké máme zaměstnání, jakou máme práci, jakou máme obživu. A těchto pět si musíme dát do vztahu k těm dvěma částem nás, jako lidské bytosti. Dává ti to smysl, toto?

R: Pokračuj.

L: Dobře. Já nejdřív se zastavím u toho bytostně osobního, jo? Ta část, kdy jsme chápáni jako bytosti, tak to je ta nemateriální podstata. Dalo by se říct (duše člověka), kde ta bytost nese ty byty. To už jsem jednou zmiňoval, ty informace, které mají být zformované do toho života a ten život má být vtělen do hmoty a ta bytost má okolo sebe, má osobu. Čili ta bytostná část je ta vnitřní, to jádro a ten Celek, je ta osoba, která nese uprostřed sebe tu bytost a do té osoby patří ten realizační tým, což je mysl s egem a životní síla s tím proudem života, který přináší tu energii do té materializace. Čili to je to rozložení a jak umíme dobře propojovat tu bytostnou část s tou osobou. Je tam to bytostné a to osobní, tak taková je ta část božího Stvoření OSOBNOSTÍ. V tom slově osobnost je spojení té bytostnosti a té osoby. Čili máme tady celkem tři pojmy a dvě různé úrovně. Je to jiné členění člověka. Podle toho, jako, když chceme žít tady, ve světě, v té materii a být si toho vědomý. Proto, když nejsem schopen to rozčlenit, popsat, tak zůstávám nevědomý. Řeknu, že jsem to udělal Já. A kdo je tím myšlený? Já bytost? Já osoba? Nebo Já osobnost? Důležité je říct ještě jednu věc, že podle toho, jaká jsem bytost, a jaká jsem osoba, čili jak zvládám ten život v tom světě, tak to dourčuje kvalitu té osobnosti. A to je to, co dnešnímu světu chybí. Když se podíváš kolem sebe…

R: Světu chybí osobnosti, se říká. Politice chybí osobnosti.

L: Ano, přesně tak. Všude chybí osobnosti.

R: Jak je to možné? Kam se ztratili?

L: No, protože je zanedbaná ta bytostná část. To znamená, jsou zanedbané duše. Čili všichni si myslí, že mohou vymyslet ten život. To je ten digitální svět, že tím prstem můžu ukázat a ono to už někde existuje, bez ohledu na to, co ta bytost v sobě, jaké ty byty, ty informace nese. A tím se odtrhává ta bytostná část od té osobní a tím se rozpadají osobnosti. A ten prožitek je velmi povrchní, jede se jenom po povrchu. A to padá z té lidské úrovně, to znamená z toho vědomého abstraktního života, tak to padá na tu zvířecí úroveň.

R: Do toho konzumu.

L: Ano, do toho konzumu: jíst, pít, spát, rozmnožovat se – hotovo. Čili my jsem teď v situaci, kdy je prověřované, kolik lidí, v jakém stupni lidství jsou. Čili, jaké jsou schopni být osobnosti, čili jak dávají do vztahu tu bytostnost a tu osobu. Čili, jak to hodně jsou schopné naplňovat a k tomu potřebujeme právě těch pět veličin: poslání, povolání, zaměstnání, práci a obživu. Protože to je ten způsob, jak se to dělá, jak se to žije. Dává ti to smysl?

R: Dává. Já jsem takový netrpělivý, jak spolu souvisejí ty pojmy. Já to nechávám na tobě. Já mám takový jeden příklad.

L: K tomu dojdeme. Klidně něco řekni. Já to na tom od demonstruji. Protože teď jsem řekl KDO a budeme si pak povídat o tom CO.
R: Já cítím, že ty věci, které souvisejí s tou činností, abych neříkal to slovo PRÁCE. Tak souvisí hodně jak s tou duchovní částí, tak s tou fyzickou částí.

L: Ano, ano, ano.

R: Já jsem teď momentálně inspirovaný, čtu knížku o tom, jak byl zbořený a znovu postavený Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze.

L: Ano, aktuální záležitost.

R: A mě fascinuje ta postava toho sochaře Váni, který víc jak dvacet let života věnoval jako tomu, že on to cítil jako své poslání. Je povoláním sochař a on cítil i nějaké duchovní prožitky při té práci.

L: To je výborný příklad, na kterém to pak zdemonstrujeme. 

R: On musel živit i tu rodinu.

L: Ano je to tam všechno, i ta obživa. SUPER. Mariánský sloup – nádherná ukázka toho, jak je dnešní svět vyprázdněný a jak se to vlastně provozuje. Tak a teď se musíme dostat k těm pěti pojmům. Já se budu ptát. Co je pro tebe poslání? Jak bys ty popsal poslání?

R: Já to řeknu, blbě, jak mě to napadá. Ten pán Bůh tě sem jako pošle a ty tady máš něco dělat, většinou to je tak, že ti lidé, kteří se cítí dobře v té svojí práci, tak často mluví o tom, že se cítí vlastně jako poslaní, to dělat. Mám to jako poslání – takže moc nepřemýšlím, moc neřeším, jestli tedy je to hodně peněz nebo málo peněz pro tu rodinu. Prostě to nějak uděláme, ale tohle je jako důležité. 

L: Já jsem sem poslán. A u tohoto pojmu je vidět, že je tam to spojení toho duchovního světa, to znamená toho bytostného s tím osobním, to znamená s tím prožíváním tady. Je to to: POSLAL. A každý je schopen vnímat, jestli naplňuje svým životem to své konkrétní poslání nebo ne. Čili jestli uplatňuje ty byty, ty informace, jestli je schopen je zformovat a inkarnovat čili vmasit do toho života, ale to není záležitost rozumová, ale záležitost pocitová. Čili ten člověk, který si už položí otázku, jaké je mé poslání? Tak už je na cestě lidskosti. Už to není zvířecí úroveň.

R: A je to ta samá otázka: Proč tu jsem?

L: Ne, není. K tomu hned dojdeme. Protože hned druhý pojem, který se k tomu váže, je: Co je povolání?

R: Zase jakoby být povolán. Počkej, být povolán je…

L: To už není tak jednoduché.

R: …když jsi k něčemu povolaný, tak jsi…vlastně nevím.

L: Protože s tímto pojmem je dneska ve společnosti velký problém, protože my tam nemáme sloučené to poslání. Tam je sloučený jak ten duchovní rozměr, tak i ten světský. 

R: Já k tomu řeknu hezkou historku. Za posledních několik let se věnuji datovým analýzám a říkám, že jsme datoví detektivové a moje žena říká, že když jde do nějaké nové společnosti, tak se nejvíc bojí otázky: Co dělá tvůj manžel? A ona neví, jak na to odpovědět, tak to vypadá, že ona je za a) blbá a za b) já jsem podvodník nebo za c) obojí. Jako že je těžké popsat to povolání. A spousta lidí se mě ptá: A co ty jako děláš?

L: Ano, my musíme to povolání rozdělit. Proto jsem na začátku volil ten klíč bytost a osoba. Čili z hlediska bytosti je to povolání, kam je volána duše – do jaké realizace, do jaké výuky, do jakých životních situací, do jakých situací je volána. To je jedna věc, a když je vnímáno, že to poslání je tím východiskem pro to, kam je volána, tak se tam vytvoří ta profese čili to povolání. A to povolání, ve smyslu profese, je ta část, která je vázaná na osobu, a ne na bytost. Čili já bych to rozdělil tak, že to povolání – má v sobě, je to širší pojem – má v sobě tu část datovou, kam jsem volán. Čili to téma, co tady vlastně pohledávám a pak tu profesi, co tady vlastně jakoby konám? Povoláním zedník. Povoláním…to je to, jak se to běžně používá. Ale používá se to běžně v úrovni té osoby. 

R: Proč to potřebuji rozlišovat?

L: Proto, abych věděl, jestli dělám tu práci. Teď už jsem do toho vložil další, jestli jí dělám jako tu profesi souladně s tím, kam je určeno jíti mé duši. Abych z toho byl naplňovaný a ne frustrovaný.

R: To je důležité.

L: Abych byl naplňovaný a nebyl jsem frustrovaný. Čili základní dva pojmy: poslání a povolání. To poslání jako by to východisko a to povolání, kam jsem volán, je jakoby ten cíl. Je to jako start a cíl. A mezi tím se odehrává ten život. A já dokud neznám odkud jsem byl poslán a kam jsem volán, tak vlastně nemám rozměr své životní cesty.

R: Nevím, jestli tomu pojmu rozumím.

L: Já vím. A teď ten rozměr té životní cesty, je na úrovni ideové, na úrovni těch dat, to je ta bytost. Co já jako bytost, jak jsem vybavený  - přišel jsem sem a jakou další výbavu tady mám zvládnout? A pak je ta osoba, to znamená: byl jsem poslán sem, abych si vybral tuhle maminku a tohoto tatínka. To je ta otázka, co jsme probírali, když jsme mluvili o inkarnaci, o tom vmasení, a tady je ta druhá část – ta průběhová, to vmasení žiju jako tu profesi.

R: A můžeš mi k tomu říct víc?

L: To je samozřejmé.

R: Takže můžu dělat několik profesí současně?

L: Samozřejmě, ano. O tom to není, o té jednotlivé, ty jsi samozřejmě profesí otec, jsi profesí zaměstnavatel.

R: Profes otec?

L: Jasně, jsi profesí otec, to je taky profese. To je jasné. Vychováváš vlastní i svěřené děti. To tak prostě je. I to má svoji profesionalitu. A to je to, že to umím vykonávat. Že to umím vykonávat. To je profese, že to prostě umím. To je to, co by se dalo shrnout pod pojem řemeslo.

R: Těch pojmů je hodně. 

L: Já vím, ale já chci, abys nejdříve chytil tu architekturu těch souvislostí.

R: To si vůbec nejsem jistý, že to chytám.

L: Já vím, ale tady na to už musí být, proto já dneska vnitřně vůbec nespěchám, protože není vůbec jednoduché udržet v představě víc pojmů. Na to už musíš být vytrénovaný.

R: Tak pojďme vzít toho sochaře Váňu, který je autorem toho nového Mariánského sloupu. Mě to přijde jako hezký příběh.

L: Ano, výborný.

R: Je to vidět, to silné boží vedení, které on poslouchá. A je vlastně šťastný, i když žije v různých místech republiky. 

L: Ano, ať se děje, co se děje. On sem byl poslán jako – má poslání, proto mu byly dávány do cesty takové typy zakázek, kde on si mohl navnímat toho autora.

R: Toho původního…

L: Ano, já jsem chtěl říct toho, který stvořil baroko z mramoru do pískovce za alpského typu a to je velikánský kumšt a on to ta těch jiných sochách, které opravoval na jiných kostelích, na tom se to naučil a na druhé tím, že je podobným způsobem zbožný jako ten autor, tak on se vlastně jakoby na něj mohl v té bytostné části, v té datové – napojit. Takže tam on byl poslán tou hůrou, aby toto zařídil. A teď proč on tohle vyslechl? Protože on slyšel to volání toho světa: My tady potřebujeme, aby se to znovu obrodilo — ne narodilo, ale obrodilo.

Mě hrozně urazilo, ale opravdu hrozně mě urazilo na internetu, když o tom referoval a teď nevím, jestli Novinky, nějaký portál, nebo ….je to tam dodneška. Že vytvořil napodobeninu Mariánského sloupu. Doprkýnka, když dneska sochař má sochu, která je v Lapidáriu jako originál a nechá si – jak si to řekne – sádrový odlitek – a potom tou tečkovací metodou udělá přesnou kopii, tak to není napodobenina a to mě potvrdilo, že je to opravdu poslání a povolání, tenhle člověk, že je správně. Protože ten bulvární, vyprázdněný svět ten sloup nesnáší. Ano, on má proti němu odpor. To já bych mohl říct, že na Karlově mostě, kde je většina soch v kopiích, že tam jsou tam jenom napodobeniny. Vyhořelé Národní divadlo je napodobenina Národního divadla?! Jo, že jsou to napodobeniny?!
R: Chrám Matky Boží v Paříži, že jo?

L: Jasně. Teď to bude napodobenina?!

R: Ty stromy už nejsou, ze kterých byla ta střecha.

L: Jasně. Takže a to většina lidí cítí, že to tak je. Sochař Váňa má v sobě jednu záležitost zásadní, že jeho zbožnost je takového druhu, že on jak pracuje s tím kamenem, tak on ví, že jeho „zaměstnavatel“ má dost času. 

R: Řečeno jako Bůh☺

L: No, vždyť jo.

L: To je jeho zaměstnavatel. Proto jestli je to dvacet let nebo třicet let, to je mu úplně jedno, protože je důležité, abys splnil tu zakázku a toto je energie správného chápání poslání a povolání. A kdyby nic jiného neudělal, nic jiného nevytesal a udělal jenom tohle, tak bude zapsaný do historie, protože ten Mariánský sloup nedělá nic jiného, než že obnovuje tu skutečnou pravou zbožnost, která tady chybí a která způsobuje ten nedostatek osobností, je to to vyprázdnění – vždyť tam bylo prázdno, prázdné místo. Ale on tam patří, protože on nebyl vybudovaný jako – jak říkají ti odpůrci – kvůli rekatolizaci po Bílé Hoře. Ale on byl vybudovaný za vděk, že Prahu nedobyli Švédové.

R: Jasně.

L: Ale je třeba to říct, proč v té souvislosti a jakmile ten sloup začal jako stát na tom „staromáku“, tak on začíná fungovat. My se k tomu budeme neustále vracet, protože to je opravdu dobrý příklad s tím Mariánským sloupem. Vysvětlit tohle poslání a povolání na tom, kdo to vlastně přišel udělat. A teď, co je tam to další, důležité? To je to zaměstnání. Jak vnímáš, co je to zaměstnání? Měli jsme povolání, poslání, zaměstnání.

R: Já to mám asi posunuté.

L: Ano, to má zase většina lidí.

R: Já jsem byl vždycky zaměstnán jako – jako že nějaká formální role, židle, do které mě ten zaměstnavatel nějak formálně usadil, abych mohl nějak v tom systému existovat, ale ve skutečnosti to je tak, že jsem měl většinou nějaký jiný úkol.

L: Je to tak, jako kdyby to byla ta forma, to zaměstnání, pro vykonávání nějaké práce? Takhle by se to dalo říct? Že tě zaměstnal jako samostatného referenta nebo něco takového? Než ses stal byznysmenem? Abys mohl dělat nějakou práci?

R: Jo, abych mohl dělat nějakou práci, ale aby mě dostal – ustavil v nějakém systému.

L: A co jsi tam dělal? První, cos tam musel udělat?

R: Tak děláš takové, mě napadají dvě až tři druhy činností. Činnosti, které souvisejí s tím, abys mohl existovat v tom systému, což jsou vesměs nějaké věci, které nic neprodukují, což jsou věci jako – chodíš na nějaké schůze a pak jsem dělal to, kvůli čemu mě najali – tu vlastní práci a pak jsem dělal ještě nějaké činnosti, které nesouvisely ani s jedním. Ale souvisely vlastně s nějakým udržování vztahů v tom systému.

L: Tak a teď jsme u toho slova zaměstnání. Čili ty se musíš dostat za to, co? Za městnání. A co to je městnání? Na úrovni dat je to přijímání informací zvenku. Čili ty ses sedíc na té židli musel seznámit s tím, v jaké firmě jsi, jaké jsou tam vztahy, co je obsahem tvé práce Čili to jsi musel do sebe naměstnat, pak jsi musel tím vlastním konáním té práce naměstnat tu technologii, jak to budeš dělat, to je zase přijímání zkušenosti – jsme zase zpátky u řemesla – u řemeslné části toho zaměstnání a je jedno jestli je to fyzické nebo myšlenkové, ale musíš to umět. Čili ta otázka zaměstnání není o zaměstnavateli a o pracovníkovi, ale je to o tom procesu přijímání dat, dovedností, skutečností, toho všeho, co do sebe musíš naměstnat, aby ses vůbec k té lince, té životní cesty mezi tím posláním a povoláním mohl dostat. A teprve když jsou tyhle tři, že jsem si vědomý svého poslání, vidíš, jak nám to roste? Vědomý svého povolání a naměstnal jsem do sebe toho tolik, že už jsem za tím, tam může přijít teprve na přetřes PRÁCE. A co to je práce? Co je pro tebe práce?

R: Klička – fyzikální veličina.

L: Jasně, výborně.

R. Já jsem fakt už v úzkých. To je pojem, o kterém….já jsem potkal spoustu věcí, které souvisely se zaměstnáním, souviseli s rodinou, s budováním vztahů, sebe rozvojem — děláš tu práci, máš tu tento pojem, používá se hodně často.

L: V mnoha různých úrovních, musíme to rozdělit. Protože ta práce na úrovni té osoby tak, jak je to běžně chápané. Tak za tím si spousta lidí představí: dřina. Budu kopat kanál, budu pak muset spát, obnovovat svaly, prostě dřina. A pak je práce na úrovni bytosti. Co to je? Práce na úrovni bytosti znamená proměna duše, proměna těch informačních dat. To je to o čem jsme se bavili předtím, při té inkarnaci. Čili dost často se třeba — dá říct, že inkarnace a to řešení osudu je PR – PRÁCE. Že slovo PR — práce je velice blízko na energetické úrovni bytosti spojené s KR KARMA, z Indie. Čili my prací řešíme osud, na úrovni bytosti. A na úrovni osoby je to ta – někdy větší, někdy menší – dřina. Podle toho, jak moc je to hmotné nebo nehmotné. Čili tam jsou oba dva ty póly, vidíš to?

R: No a teď, když jsou takoví chudáci, kteří tu práci jako já dělají tu nehmotnou….

L: …to je ten problém, do toho ti naskočí to rozdělení do těch třech úrovní: že máš práci na úrovni duše, máš práci na úrovni mysli, máš práci na úrovni těla. A teďka řešíš tu složku – v těchto třech světech: řešíš ji na úrovni té duše – ten zadavatel, to jsou ty čisté byty u bytosti, na úrovni inženýři – hlava, mysl řešíš tu bytostnou část: řešíš — písmenka, potřebuješ data, data, data a na úrovni těla potřebuji životní sílu na to, abych věděl — to už musím mít zvládnuté to poslání, povolání a zaměstnání, abych věděl, do čeho mám nainvestovat, abych věděl, co čeho mám nainvestovat a na úrovni osoby zase v tom světě duše, to musí být: že mě to musí hřát u srdce, tahle práce, na úrovni mysli, musím to zvládnout a uřídit a na úrovni životní síly mě to rozvíjí, mě to přináší život – a jsme u toho posledního slova: mě to přináší obživu. Čili já pak, když mě to hřeje u srdce, umím to myšlenkově zvládnout, tak to můžu oživit. Čili začnu – OB ŽIVA – je složenina dvou slov: obcování se životem. Čili já jdu ruku v ruce se životem. Život dává mě a já dávám životu. A to je ten poslední pojem. Čili když nepojmeš celou tu strukturu těch pěti významů – poslání (odkud jsem přišel), povolání (kam jsem volán), zaměstnání (naberu všechno, co k tomu potřebuji) a práce (že to zrealizuji – svými činy), tak jsem neměl šanci obcovat se životem a nejsem oživován, obživován a nemám na ten chleba. A teď se vrátíme k tomu Váňovi. On nabral dostatek dat, když si to uvědomil, byl takto oslovený, ono to oslovilo jeho duši, v hlavě to všechno spočítal, vytvořil projekt a pak to přenesl do života, a proto ten sloup funguje, tak jak to funguje a není potřeba kolem něj žádný řetěz, jako kolem sochy svatého Václava není potřeba žádný květinový záhon, jako kolem sochy Jana Husa. Každý s úctou k němu přichází, klidně lidi sedí tam na těch schodech, což je správně, protože vnímají tam všechny tyto složky a to, že to nebyl státní projekt, je tam na tom to nejdůležitější, protože takto vznikl i ten původní Mariánský sloup, že povstal z potřeby lidí. Stejně jako Národní divadlo, stejně jako všechno. Takže, kdo si někdo z lidí dneska myslí, že mu něco tahle, nebo jiná vláda, to je úplně jedno, něco dá, tak bude těžce zklamaný, jako za Rakouska-Uherska, kdy ten sloup padl, jako z doby budování republiky, jako z doby komunismu, bezbožného komunismu, jako z doby bezbožného kapitalismu, který teď evropsky uhnije. Tak ne. Musí to povstat opět z lidí a ten Mariánský sloup je ÚSTŘEDNÍ BOD ústředního místa, ústředního města – slyšíš tam to městnání, ty data, který, tím, že bude letos dokončena jeho obnova, tak začne fungovat úplně plně. A to je hrozně dobrý příklad na to, čemu se říká – ex post – až to bude hotové, tak to byl PO ČIN. V momentě, kdy ty to cítíš, správně myslíš a správně jednáš, jsou tam všechny tři světy zastoupené – tak se z té dřiny stává ČIN. A je to počin a ten určuje, jaká jsi osobnost, protože jsi v těch pěti pojmech, které jsme teď osvětlili, spojil to poslání s tím povoláním, zaměstnáním, prací a obživou dohromady.