Podcast

V dnešním díle jsme si s Luďkem začali povídat o dalším tradičním křesťanském tématu. O sedmi ctnostech a sedmi smrtelných hříších. Platí to ještě dnes? A k čemu nám to vlastně je dobré? Jak souvisí s etikou? A jaký obraz mají např. ve východních náboženských tradicích?
R: Děkujeme moc za vaše dotazy za vaše připomínky a náměty. Dneska jsme měli dlouhou diskusi o tom, jak navázat v našem povídání a protože ty předchozí díly byly o tom, co znamená být v současné době křesťanem, jestli je to vlastně dobrý nápad rozhodnout se pro křesťanství. A tak když už se nějaká duše rozhodne, že touto cestou v současnosti půjde, tak ta křesťanská tradice poměrně často, kromě Desatera, o kterém jsme se bavili – pár podcastů zpátky. Desatera coby nějakého návodu, jak vlastně žít, tak z té křesťanské tradice se ještě hodně operuje, samozřejmě s pojmem hříchu, o kterém jsme se bavili, že je to nějaký závazek, který ta duše činí.
L: Ano, prvotní hřích – vazba, závazek.
R: A papež Řehoř I. kdysi dávno vyjmenoval sedm hlavních hříchů, tehdy jako smrtelných hříchů, což jsou ty, jako řekněme, klíčové hříchy, od kterých se odvozují další hříchy, které se jako neodpouští. To znamená nějaké závazky, debety, které potom ta duše musí nějakým způsobem vyrovnávat a vůči tomu existuje vlastně jako z pátého století vyjmenovaných nějakých sedm ctností. Mám tomu rozumět tak, že to není návod. Návod je víc jako v tom Desateru. Ale ty hříchy, ctnosti….já neumím říct to slovo, jakože buď ctnostný, prostě buď pokorný, buď pokorný, buď skromný, buď…
L: K tomu se dostaneme.
R: Jako tedy návod – snaž se být takový, snaž se takto chovat ….? A jestli to teda znamená, že ten hřích mimo jiné, je: tohle nedělej, takový bys neměl být. A vůbec už ta formulace, jestli mám takový být nebo mám se tak chovat nebo mám se o to snažit? Nebo ať už z hlediska ctnosti jako, že jo a z hlediska….
L: Už ti začínám rozumět, cos chtěl vyjádřit. Ano, je tady obecně vžitá představa o tom, co to jsou hříchy a co to jsou ctnosti a pak je tady ta zkušenost s tím, jak ty jednotlivé církve v průběhu věku, jakým způsobem to prosazovaly, to se na to samozřejmě váže a pak je tady ještě ten rozměr, že vlastně když se oprostíme od toho hodnocení, jestli to vyhodnocování, když budeš dělat toto a toto půjdeš do nebe, a když budeš dělat toto a toto, půjdeš do pekla, ale je to takové školometské – takové příliš zjednodušené. Nicméně vymezení té polarity toho, že na jedné straně jsou ty hříchy, ty závazky – a co to je ctnost? Ctnost je vlastně spojená s pojmem čest a čest znamená, z angličtiny do češtiny se překládá jako hruď, hrudník. A tady máme: Jsi-li čestný, nebo jsi-li česky hrdý. Čili je to vyjádření z těch prsou tam, kde máme to jádro, které se potřebuje vyjádřit, čili cesta ctnosti je cesta sebe vyjadřování své duše a toho jak vidí nebo vnímá božskou podstatu, která je uprostřed duše nebo kolik je zabarvená těmi závazky, těmi vazbami čili těmi hříchy. A v tom středověku a v tom starověku se to popisovalo ty hříchy i ty ctnosti podle vnějších znaků, jak se taková bytost projevovala navenek. A v této podobě je známe. Čili já když si vezmu hříchy: pýcha, lakota, závist, hněv, smilstvo, obžerství a lenost a proti tomu stojí pokora, štědrost, přejícnost, mírnost, cudnost, střídmost a činorodost, tak vlastně máme metr, podle kterého můžeme měřit, kde se ta duše nachází, protože ona se přes ty ctnosti a hříchy vlastně projevuje v tom běžném životě, je to vlastně jakoby manuál na to, aby se dalo zjistit, kde ten člověk je. Protože ne každý člověk je schopen vnímat přímo, přímým způsobem duši druhého člověka tak, aby tomu zároveň rozuměl. Vnímat ano, to cítím, jestli ten člověk je na stejné vlně jako já, nebo jestli jde proti mně, s cítěním není problém, ale pochopit to, mít možnost se toho chopit, uchopit to, pochopit to a rozumět tomu, tak k tomu už je potřeba používat ty pojmy, abych zjistil, kde vlastně ten druhý stojí. Proč potřebuji toho druhého? Abych si tím mohl změřit, kde stojím já sám. Protože všichni jsme tady, že máme namícháno z obou misek, jak z toho čistého, co je vyjádřeno těmi ctnostmi, tak z toho temného, toho zavazujícího, toho těžkého, toho tíživého, co je vyjádřeno těmi hříchy. Každý to máme namícháno, jinak bychom neměli důvod tady být jako lidi. Čili neexistuje jenom ctnostný člověk a neexistuje jenom hříšný. Každý, i v tom nejtěžším hříšníkovi je vždycky někde kus, který je z toho spojený s tou ctí, s tím světlem a každý člověk, který je na světě, tak, aby se tady vůbec udržel jako člověk, tak musí mít i nějaké závazky. Na tohle je krásný příklad toho, že tady je nějaký, jak bych to řekl – že se sem dostaneme z hlediska karmy, jako hříšníci, abychom si vyřešili svoje závazky, to je pro většinu lidí srozumitelné, ale už pro málokoho je srozumitelné, proč bych měl brát na sebe závazky, které nemusí, jenom kvůli tomu, aby se sem dostal, na svět, jako člověk? A to je takzvaný sestup bódhisattvy. A máme jeden krásný příklad toho, kdo takto – takovýmto způsobem na svět chodí – a to je Dalajláma. Budu se na svět vracet pořád, dokud tady bude nějaká trpící bytost. Ať jsou všechny bytosti šťastny. On by sem už nemusel, ty hříchy už má vyřešené, ale bere na sebe vazbu, závazek tohoto druhu, aby se vůbec jako bytost v tom těle udržel a mohl druhým ukazovat cestu. Já jsem schválně zmínil toho Dalajlámu, z toho, jako hindusiticko-budhistického prostředí. Já to musím spojit takto dohromady, abych mohl udělat paralelu na toho Krista v tom křesťanském prostředí. Proto je tam také, že přišel na svět zrozený, ne stvořený, že ta boží podstata přijala všechny podmínky, které tady jsou, aby tady mohl být jako člověk, protože jinak by to nemohl ukázat, kudy z toho ven, jak se dostat z těch strázní života na zemi ven jako ven, zpátky domů, čili k sobě to, co jsme probírali v předešlých dílech o křesťanství. Proto jsou tady ty hříchy a ty ctnosti jako měřítko toho stavu toho člověka, protože nemůže, jak to říct – to je to české přísloví: Vezmi z kapsy chlup, když tam nic není. Čili já se projevuji tak, ať se mi to líbí nebo ne. Podle toho, jaký mám základ. A většinou to bývá takovým způsobem, že nikdy není žádná ctnost sama a žádný hřích osamocený, máme to namíchané. A ta sedmička je důležitá proto, že ona obsahuje ty nejzákladnější rozměry. Říká se a já s tím souhlasím, že pýcha je královna hříchu. Že vlastně pyšní jsou všichni, ale co to je taková pýcha, kdo je ten, kdo je pyšný?
R: Čemu úplně nerozumím – já to vnímám – tak u té pýchy třeba ne. Vezmeme si štědrost versus lakota. Tak kdybych si to představil, že je to na jedné přímce, teď směrem od té nuly doleva je ta lakota a pak od té nuly jako doprava je ta štědrost. A teď já se někde pohybuji, ale to by znamenalo, že když jsem už za tou nulou, tak to by znamenalo, že jsem spíš štědrý, tak vlastně nejsem lakomý.
L: Ano, tak to je.
R: A nemůže to být, že v něčem jsem lakomý a v něčem jsem štědrý?
L: To je taky pravda, protože to první jsi popsal to měřítko, jak to funguje a to druhé jsi popsal realitu, protože to jsou vlastnosti, které jsou vždycky s něčím spojené.
R: Jak to myslíš?
L: Jak to říct? Je to jako když popisuješ pomocí přídavného jména: malý dům, velký dům, čistý dům, špinavý dům, je to přívlastek. Takže ty hříchy a ty ctnosti jsou vlastně přívlastky k dalším stavům i dějům, takže musíš: jak kde a jak kdy. Takže ty můžeš být zároveň někde lakomý a zároveň někde štědrý a můžeš zároveň být někdy lakomý a někdy štědrý. Musíš brát ještě v úvahu, že v různých prostorech a v různých časech to může být různě a to je to, co dělá z nás živé bytosti, že nejsme vypočitatelní, že na lidskou bytost nemůžeš nasadit ty mřížky, toho jestli je to vpravo, vlevo, dobře, špatně, nahoru dolů, že je to živé čili, že to je každou chvíli jinak a to co je nadřazené tomu, to je cit – cit duše – protože ona vyjevuje vždycky některou tu stránku, ona ji projevuje, ona se manifestuje navenek jako poměr těch sil, které uchopujeme pomocí těch ctností nebo nectností – hříchů. Takže jednoduchým měřítkem je najednou něco hrozně složitého a tak úplně jednoduchá otázka, jak s tím tedy vlastně nakládat?
L: Učíme se to – perfektní otázka, děkuji – od rodičů a učíme se to zkušeností, že ta duše, když se dohodla s dušemi rodičů, že se tam vtělí, tak zároveň přebírá celý ten aparát a celou tu zkušenost z té rodiny. A na ní se učí s tím zacházet, protože to nejde dělat rozumem nebo myslí, lépe řečeno, která není v tu dobu ještě vybudovaná, tak se to učí používat ta duše a podle té zkušenosti si buduje příslušný obraz v mysli a to je to, co dělá pak etický základ té osoby. Vlastně jaký je etický rozměr toho člověka.
R: To jo, ale každý z té rodiny, na každý z těch sedmi a s tou nulou to bude mít někde jinde.
L: Ano, a ještě navíc někdy jindy, někdy jinak, a to je právě to, co nejde vymyslet, život nejde vymyslet. Ten lze jenom uchopit a prožít a to je problém dnešního západního člověka, že tam je ta představa, že to jde vymyslet. Že to jde dopředu určit, že to jde naplánovat, to prostě takto nefunguje. A dokud se tohoto dnešní člověk nezbaví, tak bude zajatcem toho Matrixu, který se snaží do toho výkonu, výkonu, výkonu, vypočtení, jistoty. Ale to je nelidské, to je strojové.
R: Tak dobře, zpátky k mojí otázce, když je to takto složité, tak k čemu je mi to dobré, se tím vůbec zabývat?
L: Je to k tomu, aby se dalo přeci jen nějakým způsobem – jak chceš poznat sám, kým jsi, když nebudeš mít nástroj k poznávání? Je to nástroj poznávání. Rozměry. Poznávání sebe samého. Ano, tím že jsem sám konfrontovaný, jestli jsem lakomý, pyšný, jestli jsem cudný, štědrý, hněvivý. Je tam hlavní důvod ten abychom mohli spolu soužít (vědomě), tak potřebujeme vědět. Jeden ze způsobů poznávání je schopnost věci popsat, uchopit. Můžeme samozřejmě spolupracovat i mimoverbální zkušenost. Tím, že to okoukáme, nemusíme spolu ani mluvit. Já budu něco dělat, ty se na mě budeš koukat a budeš to po mě opakovat a naučíš se to taky a nemusí tam být vůbec řeč. Ale to není lidské, to je zvířecí způsob, vždycky ta mláďata okoukávají od těch starých, jak se co loví, jak se co dělá, a přenáší se to tímto způsobem, kdežto nám je daná ta schopnost abstraktního myšlení čili pracovat ve své mysli i s tím, co si nejsme schopni představit.
R: Ale stejně přemýšlím, jak k tomu využiji těch sedm os a proč zrovna jenom těchto sedm.
L: Může jich být mnohem víc, ale tyhle jsou tradiční, protože velmi rychlým způsobem můžeš vidět to základní roztřídění. A když jsem řekl roztřídění, tak se vrátím ke svému oblíbenému přirovnání školy, že vlastně ty potřebuješ nejdříve roztřídit ty skupiny do jednotlivých tříd, ale v rámci té třídy můžeš zase jemněji vrstvit – někdo je v té třídě premiant a někdo je trochu zaostalejší a někdo je průměr a každý to má jinak.
R: A není to spíš otázka morálky?
L: Etika, morálka, mravnost, to jsou všechno ty pojmy, kolem kterých se to točí. Samozřejmě, protože to je o stavu duše. Jestli tam převažují spíš ty závazky anebo ty ctnosti.
R: Já to spíš vnímám tak, že než se budu bavit o etice, tak to je něco, co jako by je důležité pro to soužití. Čím větší skupina lidí to bude, tak se to nedá udržet jenom nějakými psanými nebo nepsanými pravidly: Toto smíš a toto nesmíš. Ale i jako ve smyslu, toto je chtěný vzorec chování, aby to mohlo fungovat dohromady.
L: Čím je ten vzorec obecnější souladný, tak tím se to snadněji obejde bez spolupráce. Jakmile ten vzorec je moc konkrétní, tak se ta spolupráce nachází obtížněji, nebo vůbec. Musí být dostatečně obecný a dostatečně shodný, protože když jsem mluvil o tom, že jsou bytosti, které jdou cestou dobra a které jdou cestou zla, tak to je jako kdybych rozdělil tu společnost na dvě půlky. Jedni, kteří jdou k Bohu a druzí, kteří jdou od Boha. Tím neříkám, co, proč, jak, ale jenom naznačuji ten směr. A v rámci toho potřebuji třídit jemněji, že ten zlý může mít těch sedm přívlastků, těch ctností a sedm přívlastků, těch hříchů a zrovna tak ten dobrý může mít jak ty ctnosti tak ty hříchy. Ten, který jde tou cestou dobra. A tím už máme dvakrát čtrnáct možností – variant. Takže, když bychom postupovali vysloveně matematicky tak, jak jsme mluvili o těch úrovních 1 až 9, 10 až 99, 100 až 999 a tak dál, tak stejným způsobem se rozrůstá i ta možnost měřit niternou podstatu toho člověka, měřit ve zcela konkrétním čase a prostoru. A když se pak sleduje ten život, čili ta změna časová u člověka, tak on vykazuje v určitých směrech třeba po dlouhou dobu nějakou setrvačnost. A z toho se dá usuzovat, co jsem přišel na ten svět řešit. Takové praktické využití nebo s čím má nejmenší zkušenost a potřebuje s tím získat větší zkušenost, kde bude dělat chyby čili, kde mu bude chybět to poznávání. Čili je to určitý způsob třídění dat o člověku, když bych to chtěl nějakým způsobem sjednotit, o co se v případě těch sedmi smrtelných hříchů a těch sedm ctností jedná.
R: Teď jsi mi to zesložitil.
L: Já vím.
R: Já jsem, když už jsem konečně nabyl pocitu, že rozumím tomu, že jasně, je to nějakých sedm základních vlastností, přívlastků, které když ti lidé chtějí být spolu, žít, spolupracovat…
L: …tak to musí mít podobně naladěné. Ano, tak to je.
R: A teď mi najednou do toho říkáš, že se to dá použít jinak.
L: Že se to dá měnit.
R: Že protože ti lidé nějaký čas to nastavení v těchto sedmi rozměrech mají hodně podobné, tak ty z toho můžeš usuzovat, co ta duše tady vlastně na tom světě pohledává?
L: Čili co tady v tom světě hledí, čeho si hledí, co hledá. Slyšíš, jak to v té češtině krásně…hledění, hleď si svého. Jo, řekl jsi to dobře, ano, tak to je.
R: To je vlastně hrozně hezké, toto druhé použití těch sedmi rozměrů, protože ono to vede k tomu, že i když potkáš, potkáváš nebo jsi tam v kontaktu s člověkem, který to na těch sedmi osách má nastavené jinak než ty, tak to nemusí nutně vyvolávat nějaké negativní emoce. Jakože vlastně dokážeš s tím člověkem mnohem víc být v klidu a ustávat nějaké konfrontace nebo konflikty, protože to vlastně vede k tomu, že si umíš odečíst: Jasně, tak on to má vlastně jinak než já a jinak není nutně špatně.
L: Je to jinak.
R: Je to jinak, jako samozřejmě, že nás ti rodiče, kteří nás učí tak říkají, že je to špatně.
L: Ano, je to věc té výchovy, proto jsme si je vybrali, abychom vlastně měli do toho našeho systému hozené vidle, museli jsme vlastně nějakým způsobem žít a tím pádem se vyvíjet. Tím pádem se proměňovat. A řekl jsi to dobře, protože udržet na uzdě emoce je základní předpoklad toho, abysi mohl dosáhnout soucitu. A ty můžeš svým cítit toho druhého, i když sám se tak vůbec necítíš. Ty můžeš cítit třeba zlobu nebo hněv u někoho, i když ty sám se v tu chvíli nehněváš a to jde jedině tehdy, když nemáš třeba proti zlobě nebo hněvu odpor. Emoci odporu. Když vlastně víš, že má na světě nějaký důvod tady být, a protože žijeme v duálním prostředí, tak tady vždycky, jakmile tady máš jeden pól, tak tady musí být vždycky i ten druhý. Nemůže to být jinak. To je princip. A jsme zase zpátky u principů
R: To je dobé v tom, že když se ti podaří – nebo když mě se podaří být dostatečně v klidu, tak přes těch sedm rozměrů si to můžu nějak vlastně…
L: Můžeš si to přiblížit.
R: ..a jako vlastně můžu toho člověka – nějaké jeho motivace, chování vlastně uchopit, jak to myslí, aniž bych…
L: Ano, nemusíš ho ani zatratit, ani ho nemusíš hnát do ráje klackem. Čili můžeš s tím být v klidu a míru. Takže znovu opakuji, umíš si změřit, kde je ten člověk a v momentě, kdy víš, kde ten člověk je a jsi s tím v klidu a v míru, tak zároveň víš, kde jsi ty sám. I když si to v tu chvíli nemusíš uvědomovat. A teď se ti podařilo ze mě vymáčknout ty nejlepší důvody, proč potřebujeme mít na světě vědomě poznávanou dualitu. Aby přinášela klid.
R: To je zvláštní, ti budhisté přece tvrdí, že teprve když tu dualitu zrušíš, nebo přestaneš vnímat tu dualitu, tak teprve pak t nějak sjednotíš, dojdeš k tomu osvícení.
L: Jestli úplně přesně takto to ti ani nepotvrdím ani nevyvrátím, ale myslím, že to tak je. To zase s budhismem tolik zkušeností nemám, ale je pravda, že když se vyrovnáš se dvěma protilehlými póly, tak najdeš ten střed, kde není ani jedna ani druhá polarita a tím najdeš vchod do vyššího levelu, do jiné úrovně, do další úrovně, čili v momentě, kdy se naučíš pracovat s dualitou, tak můžeš přerůst do Jednoty a být usjednocený: za 1. sám se sebou a tím pádem, čím víc jsi sjednocený sám se sebou, tak tím víc můžeš být sjednocený i s tím světem.
R: Já teď konečně umím intelektem uchopit vlastně jako nějaký mechanismus, nástroj. Ty jsi to nazval nástrojem. Nástroj toho, jak si odměřovat sebe a ty ostatní a jak vlastně jako hledat cestu k nějaké spolupráci. Proč mě to přijde takové jako „wow“ je že jsme se o tom bavili už v minulém díle, že to bylo takové období, a já jsem potkával lidi, kteří hodně frčeli v těch východních filozofiích, kteří byli právě hodně o té Jednotě a těchto věcech. A to já jsem v tom křesťanství neviděl, nenacházel a teď mám pocit, že to je vlastně i v tom křesťanství
L: Ano a jenom díky tomu, jakým způsobem ti představitelé toho náboženství čili toho pohledu na Boha a i ti (teď to řeknu hodně ošklivě) zaměstnanci církví, které to zaměstnává, tak jakým způsobem to dávají lidem, tak je to pro toho, jak už jsem jednou zmiňoval, vyvinutého člověka ve své mysli, mnohonásobně víc než byl ten středověký, tak to dávají řečí, která je pro něj už nesrozumitelná a proto ta duše to řeší tím, že se kouká do jiných kultur, kde to je srozumitelnější formou je schopná přijmout, ale když si pak dáš tu práci, tak to v tom křesťanském světě najdeš taky. Je to jenom pod jiným úhlem, je to trochu těžší, protože to bylo ztížené tím způsobem, jakým to bylo sdělované a předávané. Ale najedeš v křesťanském světě všechny techniky a technologie, které jsou i v těch ostatních, protože z hlediska posloupnosti těch jednotlivých věrouk, je opravdu to křesťanství je teď tím TOP – jak jsem říkal, že končí. Byla z něj vylouhovaná ta tresť, ta podstata a bude se pokračovat dál vznikem nového způsobu a ty všechny předešlé musí být v tom obsaženy alespoň z hlediska principů. Takže když třeba se budeš dívat na pojem pýcha z hlediska védské Indie, tak tam najdeš x vyjádření stavů, kdo byl považován za pyšný. Já nevím, kolik jich bylo asi přes 40 těch různých projevů. Čili těmito pojmy se zabývají i jiné věrouky, i ty předkřesťanské. Čili, vlastně jakoby svým způsobem nic nového pod sluncem, ale jenom to, že to neosvětluje dnešní řečí, tak vlastně to není chápané.