Podcast

V dnešním pokračování povídání o sedmi ctnostech a sedmi (smrtelných) hříších se kromě uceleného představení jednotlivých dvojic ctností a hříchů také zaměříme na to, jak tento nástroj „měření“, kde duše stojí ve stvoření, dobře použít. Zní to příliš složitě? Nebojte, je to jednodušší, než to vypadá.

R: Tradiční křesťanství, nebo v křesťanském umění jsou často spojené ty hříchy s nějakými postavami.

L: Jsou krásné i vyobrazení některých dějů, teď si zrovna nevybavuji, ale mám to před sebou, Autor mě vypadl. Kruhový obraz, kde dokolečka je to sedm dílů a v každém je znázorněný jeden hřích. Myslím, že to byl renesanční obraz.

R: Já jsem ještě nepoložil otázku.

L: Já právě zkoumám, na co se mě ptáš, a ozývá se ticho.

R: Vím, že těch sedm hříchů bylo spojeno s nějakými postavami, třeba v barokním umění se často ty postavy objevují. Nějaká madona tady bojuje s …

L: Na Kuksu jsou krásné barokní sochy.

R: Třeba. Moje otázka je: existují tyhle, které už – neumím je vyjmenovat, ty asi je umíš vyjmenovat, jeden z nich Belzebub a teď nevím, k jakému patří hříchu zrovna. A že Belzebub není to samé, co Satan.

L: Ano, to tak je. To jsme u hříchů.

R: A ty ctnosti mají také svoje postavy?

L: Asi ano, ale pokud vím, tak jsem to nenašel. Nejspíš ano, budou to nějaké andělské sféry, které budou stát vlastně za. Protože …aha, to jsi načal docela zajímavé téma, že vlastně pozitivní nebo negativní proud energie může být buď vnímaný jako přímo, buď jako stav příjemnosti nebo nepříjemnosti anebo se dá ta energie zosobnit do nějaké postavy. A to je výborné proto, když potřebuješ něco uchopit, tak je to pro nerozvinutou mysl, pro dětskou mysl snadné, protože dítěti, které bude školou povinné, tak boží přítomnost nemůžeš vysvětlovat jako všudypřítomné všeprostupující prajsoucno, to i mnozí dospělí na to budou koukat s otevřenou „ústou“. Ale když představíš Boha jako Vládce, jedno v jaké podobě, třeba postavě, tak už to vyvolá v té představě něco. Třeba. Pánbůh je něco jako vladař nebo jako starosta nebo jako otec anebo jako….A takto mohu postupovat dál, tak zrovna tak i ten energetický podklad těch jednotlivých hříchů a ctností, tak se může vztahnout do jednotlivých postav. A to v té tradici je to uchopené, že pýcha je spojená s Luciferem. Lucifer jako padlý anděl. Je to vlastně nejkrásnější bytost, která se povýšila nad Absolutno a tím pádem spadla do nejhlubší hlubiny. To je příběh tohoto padlého anděla. A vlastně pýcha, proč jsou takto k sobě přiřazené? Má to vlastně stejnou podstatu. Pyšný člověk si myslí, že je víc, než kým skutečně je. Takto jednoduše. Jestliže si ten Lucifer představil, že je lepší než absolutní Bůh než všechno, tak musel poznat i ten pád do té absolutní propasti té temnoty, kde tam toto není. Jinak by to nepochopil. A kdo jde cestou pýchy, tak následuje tu energii zosobněnou do postavy Lucifera a to jsou ti dnešní „lepšolidi“. To jsou ti, kteří řeknou: já vím, co je pravda. To jsou všechno projevy pýchy. A pak třeba je vtipný lakota – lakomství, tak tu postavu k sobě má Mamon.

R: To je postava?

L: Ano, Mamon je bytost, čili my tam i některé známe a vidíš, jak jsi sám reagoval, že u některých pojmů máme přesunutý ten význam jinam, ale ty když řekneš lakomec a mamon, tak jako víš, že to patří k sobě. Ano, to je postava, která se vyznačuje čím? Kdo je Lakota? To je ten, kdo se nechce spolupodílet. A proč se nechce spolupodílet? Protože hrabe jenom mamon – já chci víc, víc a jenom já, já, já. Proto jako pýcha spojená s lakotou, to je hodně vysoký level. Když dám tyto dvě dohromady: já jsem lepší a ještě chci hrabat. A teď vidíš ten obraz, podívej se kolem sebe do světa a vidíš hned, jak kdo. To je to křesťanské: Podle skutků poznáte je. Ne podle toho, co říkají nebo jak se tváří, ale podle toho, co uskutečňují. Jak může někdo z vlastní, ne mamonem obsazené části vydělat třeba miliardu? To nejde. To principiálně nejde, tolik energie, kolik představuje miliarda – a jedno čeho, to nemáš, jak bys to vyrobil. A přesto takového člověka nelze odsoudit, protože je důležité, aby tady byl, takový člověk ukazuje, kam to vede, ten mamon. Tak to je další.

R: Můžu tě zastavit tady u těch dvou postav? U Lucifera a u Mamona. Co se týká té pýchy. Zažil jsem hodně lidí a já sám jsem byl takto vychován. Ta pýcha je něco, co je hodně tomu dítěti vštěpováno, že takový nemáš být, což je potom paradoxně u těch dětí vede k tomu, že oni si to začnou plést třeba s hrdostí. Jakože oni se potom bojí být na něco hrdí, že něco dokázali, protože mají od těch rodičů, jako že jsou pyšní. 

L: To se může stát velice snadno.

R: To samé jako s tou lakotou, s tím mamonem: Nesmíš být lakomý, nesmíš, nesmíš, nesmíš, a teď to jako vede k tomu, že ti lidé mají pocit, že nemohou chtít nic pro sebe a někdy velmi strádají.

L: Oni dokonce žijí ve velkém utrpení. A víš proč? Protože nemohou vyjádřit, co skutečně cítí, protože je jim vtištěný obraz emoce, kterou mají dosáhnout. To je vlastně do toho dítěte vtištěný obraz, čeho mají dosáhnout.

R: A teď ti psychoterapeuti je vedou opačným směrem.

L: Ano.

R: A vlastně jim říkají: To není pravda, že jsi pyšný, ty můžeš být hrdý na to, co jsi udělal.

L: Ano, můžeš být hrdý, že jsi okradl, já nevím tisíce lidí a to není mamon, to je jenom ….

R: teď jsi to otočil….

L: Ne, já jsem to neotočil, já jsem jen skočil schválně na druhou půlku. Že duší neměřené směřování a vlastnosti jsou vždycky špatně, a lhostejno, jestli ty rodiče v dobré víře to dítě ženou do ráje klackem a ono na to ještě třeba nemá ty zkušenosti. To neznamená, že na ně nemá, ale že je ještě neprožilo. Tak se to může – ten psychoterapeut to může otočit úplně na druhou stranu. To jsem tím chtěl ukázat, že klíčem, je stav duše té bytosti. To je ten klíč, protože to se nedá vykoukat z toho, jestli to jde jako…

R: To nebezpečí když to děláš v té mysli, že se to zvrhne.

L: Ano, přesně tak. A to je stejně záludné jako to hnát do ráje klackem. Jako vynutit to, když to to dítě ještě nemá. Já jsem vždycky tvrdil jednu věc, že když dítě v předškolním nebo školním věku neukradne v sámošce rohlík nebo cukrátka a není u toho potrestané, tak je z něj zloděj „par excellence“, kradáč nejtěžšího kalibru v dospělosti, moderně se tomu říká byznysmen. Já nemám nic proti byznysu, ale jde o to, jaký úrok si z toho, kdo vezme. Já mám problém s tím úrokem, ne s tím principem toho byznysu, že když někdo podniká, tak ať podniká. Ale kolik má ten úžer, starým slovem, kolik má na tom, když to řeknu lidově „vývar“? Proč se říkalo, že jsou to nekřesťanské peníze? Nekřesťanský úrok, protože kdysi taky bylo u těch prvotních křesťanů stanoveno, kolik si může za tu svoji práci přidat procent, ten obchodník nebo ten zušlechťovatel. Že to nemůže být jakkoliv, protože to je nemravné protože to slouží Mamonu. A je to projev lakomství. Protože tam jde o tu štědrost, já když se nepodělím o to, co mám, s tím stvořením, protože opakem lakoty je štědrost, tak nemám nárok na ty vazby, na ty vztahy. A přehnání té lakoty – mamon řídí a štědrost, tak je v dnešní společnosti zdrojem osamocení lidských bytostí.

R: Mě tam hodně zajímá – ty říkáš, že je důležité, aby si to odměřoval tou duší.

L: Ano, to je základ.

R: A teď praktická otázka: Jak si můžu být jistý, že jsem to odměřil tou duší. Ty mi řekneš, že to cítím, ale já si pořád umím představit, že ta mysl je hrozně silná a prohlásí, že to jako cítíme a takhle to jako je, takže ty nejsi pyšný. 

L: Takže nejdřív musíme zkoumat ty svoje hříchy. To je to: Nevyndavej břevno z oka bližního, dokud jsi nevyndal břevna z oka svého. Nebo jiné: Nezametej před cizím prahem, dokud nemáš zameteno před vlastním. To je o tom.

R: Ale stejně, prakticky. Třeba konkrétní příklad: Někdy ti přijde nějaká informace a nějak to cítíš a řekneš: Já to vím a někomu může připadat tohle prohlášení pyšné, protože nejsi dostatečně pochybující a dostatečně pokorný. Že jim to přijde pyšné, říct: Pardon, já to jako vím. Že ti přijde nějaká informace a ty o ní nepochybuješ. Je to něco, co cítíš, nepochybuješ o tom, ale ti lidé to mohou brát taka jako…

L: Přichází to ze Zdroje. A nejsi-li napojen sám na svůj vlastní Zdroj, tak nemáš vlastně jako kdybys na tom měřidle neměl tu nulu. A tím pádem je to všechno v „luftě“. A proto jsem řekl, že ta budoucnost bez víry nepůjde. Bez vymezení nového vztahu k Absolutnu a kdo nemá vymezený vztah k Absolutnu, když mi někdo řekne: Ty jsi pyšný. A já se ho zeptám: Věříš v Boha? A on mi řekne: Takový blbosti já nevěřím. To je staré, přežité, jsi „zaprděný“ dědek támhle odsud. Tak já nemám, proč bych se s ním dál o čem bavil. Taková řeč je prostě jako utržená ze řetězu. 

R: Jo, tomu rozumím. Rozumím tomu, že to Absolutno, to absolutně vymezuje tu nulu a teď na co se ptám, je: Jak si být jistý tím, že fakt jsi v té nule? Anebo jsi jenom tak chytrý, že ti to ta mysl vyrobila? A že jsi vedle? Rozumíš mi?

L: Jo, rozumím. To je to, že se nejdřív musí ego podřídit duši, jakmile není ego podřízené duši, tak vlastně „to plave“. A to je to, o co se musí pečovat, aby bylo ego neustále podřízené duši, protože ono má a musí mít svoji autonomii. A jiným způsobem, než že je podřízené, tak je to puštěné ze řetězu. A to vede k chaosu a chaos je, že se přehází číslíčka na těch měřítkách a pak to nikam nevede. Základ je, že mysl musí být podřízená duši a duše musí být podřízená Zdroji, čili Bohu a bez toho se nikam nedostaneme. A o to se musí pečovat. A teď je tam důležitá jedna věc a to jsou ty pochybnosti. Není na světě žádný člověk ani ti nesvatější světci, kteří by v tom byli, jak se to dneska říká? 7/24, prostě permanentně, česky furt. Tak jde o to, aby sis vypěstoval mechanismus, když z toho propojení a naladění na Zdroj vypadneš, abys to zjistil a pečoval o to, aby ses vrátil zpátky, a k tomu nejvíc pomáhá příroda. Komunikace s přírodou ti pomáhá neustále se vracet k tomu Zdroji. Popravdě já to nemám intelektuálně zpracované, toto je jenom moje prožívaná zkušenost. Vždycky, když jsem byl nejvíc z něčeho rozházený, na kousíčky, tak pobyt v přírodě vždycky tě zpátky usebere a vrátí dokonce i na tohle máme v té křesťanské tradici případ, kdy pochyboval sám o sobě Ježíš Kristus, tak kam se šel modlit? Do zahrady Getsemanské, kam? Do přírody. Ke stromům. Do toho prostředí, kde mohl sám obnovit svůj vlastní lidský – protože byl člověk – svůj lidský vztah k Absolutnu, k Bohu. Čili to byla dobrá otázka a existuje na to odpověď. A to je toto. Protože pochybnosti jsou naprosto legitimní. A kdo je nemá, tak ten je pod vlivem pýchy. Tam ten Lucifer má to největší pole působnosti, u takového člověka. Takže i ti, kteří na tyto bytosti nevěří, tak si nedovedou představit, kde všude a jak se manifestují. Jak už jsem říkal, víra v neexistenci boží je jedna z nejsilnějších věr, která existuje. Má velkou výhodu i nevýhodu. Je to jako život v Matrixu, když nechceš slyšet, že existuje nějaká králičí nora, že to taky může být i jinak a to je – jakmile máš prožitou nějakou zkušenost, tak nemůžeš říkat, že jsi to nezažil, neprožil. Proto já jsem třeba z vlastního byl vždycky vděčný za svůj velmi kostrbatý a v mnoha ohledech jako na tobogánu – nahoru a dolů život – protože těch prožitků, jak těch z dobrých, tak z těch špatných konců mám mnoho a díky tomu jsem pak mohl být snadněji pro mnohé lidi uvěřitelný. Protože oni tomu nemusí rozumět, ale oni to cítí, jestli vím, o čem mluvím nebo ne.

R: Zeptám se rovnou. Mluvíme o té dualitě, takže jsme mluvili o té pýše, o tom lakomství.

L: Ano pýcha a lakota skrze Lucifera a Mamona.

R: A to sám říkáš, že to je v dualitě.

L: Vždycky, když existuje nějaký pojem, tak je protipól, je protipól a protiklad nebo která ta část toho sdělení tě vlastně zajímá? Protože pýcha a pokora, to jsou proti klady. A protipól je pýcha a ne-pýcha. My protipól označujeme jenom striktně v jazyce vždycky předponou ne. Máme protipól a protiklad a my ty protiklady – na nich lépe chápeme tu dualitu, protože oni nejsou tak čistě střižené a vyhraněné jako ty protipóly.

R. Já nevím, co je ne-pýcha – pod tím si neumím nic představit.

L: Ano, a to je správně. To je prostor, kde ta pýcha není. Kde může a nemusí být pokora, kde může a nemusí být pokora. Čili ty nemusíš být pokorný, ale taky nemusíš být pyšný.

R: Takže se pohybuješ někde mezi…

L: Ano, protože to není ještě, není to vůbec vyjasněné, kde jsi. A proto popis tohoto stavu nemůžu říct, že jsem pokorný a nemůžu říct, že jsem pyšný, tak řeknu, že tam není pýcha. Tím se to vymezuje. Je to jiný nástroj na čtení, který je přísnější z hlediska světelnosti. Je přesnější, on lépe řízne tu hranici, když je to tam to čisté ne. Já toto s oblibou – já teď udělám vsuvku. Já si ji teď dovolím, že když máme, běžně používáme nemoc a zdraví. Protipól nemoci je zdraví. Ale když to vezmeme striktně češtinou a tou logikou, kterou jsem teď použil, tak k nemoci patří jako protipól moc. A ke zdraví patří jako protipól nezdraví.

A to nezdraví a moc nevypovídají o nemoci a zdraví, správně. Čili jsou tam protipóli a protiklady. Ten protipól je ten čistě formálně s ne-. A ten protiklad je, že to leží ne druhé straně od té nuly. Čili zdraví a moc jsou na jedné straně od té nuly a nemoc a nezdraví jsou na druhé straně a my v tom zkracování a v tom zjednodušování jsme spojili to nezdraví s nemocí a to zdraví s mocí automaticky. A je to o míře zjednodušení nebo naopak zkonkrétnění – jako jemnější měření a hrubší měření.

R: A já jsem se chtěl zeptat na jinou věc. Když se bavíme o té pýše, ty říkáš vlastně – na tom světě mají být obě ty věci.

L: Ano, pýcha i pokora.

R: Jakože obojí je dobrý? 

L: Obojí je božské podstaty. 

R: Proč tedy tady to má být?

L: Když nepoznáš pýchu, nebudeš vědět, nebudeš znát pokoru. Prostě jedno bez druhého nejde.

R. Tak to byla hloupá otázka.

L: Ne, ne, ne, to byla dobrá otázka, protože tím jsi to napojil na už – v historii tolik meditovanou dualitu v podobě čínského Taoismu. To znamená monáda, vztah jinu a jangu, což se projevuje tím nejúžasnějším způsobem, že díky tomu existuje v lidských bytostech svět mužů a svět žen. Polarita, protipólovost, čili to ses ptal dobře. Jeden nemůže být bez druhého. Jak bys poznal, co převažuje v tvé duši, když bys neměl možnost zjistit, jestli je to víc vlevo nebo vpravo?

R: Tak asi jsem špatně položil tu otázku. Pýcha má obecně negativní konotaci.

L: To je pravda. A to je správně. Protože teď jsme se dostali k jedné docela zapeklité záležitosti: obsah pojmu. Bez skutečného pochopení obsahu pojmu se nemůžeme domluvit, protože si každý pod tím představujeme jiný obsah. Než se dostaneme k té pýše, tak já vezmu to, o čem už jsme se minule bavili, a sice dobro a zlo. Je nějak chápané dobro a nějak je chápané zlo. Já říkám, že to do-bro je směr k tomu O, Zdroji, čili směr k Bohu čili jdu k němu čelem a Z‑lo je z toho o směrem ven, stavím se k němu zády a jdu od něj. A já nemůžu říct, co je správné a co je nesprávné. Tady jsou třeba oba, protože to je jenom čistě směr. Ale my máme naučeno, že když spojím pýchu se zlem. Z‑lo tím směrem od Boha a je to ještě pyšný, tak tomu říkáme, zlo. Je tady zase zjednodušení, že jsme spojili dva pojmy dohromady, ale popisujeme to jenom jedním. To samé platí pro pokoru a pro dobro a to je to, co je to kýžené. Jako že za tím máme jako všichni běžet a je to zase zjednodušení. Protože, když to vezmu z hlediska všech možností, tak já taky můžu mít zlo jako směr od Boha, který bude pokorný. Pokorné zlo. A tady se ti zastaví mysl, protože si pod tím nebude umět nic představit.

R: Přesně tak.

L: A zrovna tak může být i pyšné dobro a pyšné dobro velice dobře známe, protože to v dnešním světě bují. Všichni jsou – to jsou ti aktivisté těch světlých zítřků. Když to řeknu takto zjednodušeně. To protože jsou v různých časech aktivní, ty různé možnosti, to je prostě pravda, ale bez toho, aniž bych, jakoby matematickou přesností neřekl všechny ty možnosti, tak nemůžu poměřit stav světa ani stav jednotlivých bytostí, jak to tedy je, abych věděl, kde jsem, protože součástí toho sebepoznání je taky, kde jsem a kdy tam jsem. Proto to je – jak to říct – na určité uchopení a pochopení pozdější, věcí, tak musím vrátit zpátky do toho téměř až otrocky matematicky přesnou logiku a tím se vrací zpátky slovům jejich skutečný význam a ne já jsem myslel, že…já jsem si myslel, že, jakmile mi někdo řekne, že emoce je jenom synonymum citu a že to je stejné, tak se s ním nemůžu bavit o těchto věcech vůbec, protože neumí rozlišovat hrušky, jablka, tak v sadu pak nemá se pohledávat, protože zná jenom ovoce. A to není, že ten člověk je dobrý nebo špatný, ale že má tuto úroveň.

R: Hele, a co je pokorné zlo?

L: Pokorné z‑lo je vlastně to, kdy já taky potřebuju postupovat směrem od Boha, když potřebuji prověřit sám sebe, jakou mám víru, tak si můžu klidně naplánovat inkarnaci, že pro mě bude Zdroj nedostupný. Jestli i přes to budu věřit. A na tohle existuje v Písmu celá kniha. Job na smetišti. Jobova kniha. To je o víře. Pokorně přijímám, že jdu od Boha, abych prověřil svoji víru v něj. Děkuju moc, protože jsi mě pomohl díky této otázce dobře zatřídit to, co jsem od dětství vnímal, ale nevěděl jsem, co to je a kam to patří. Kniha Jobova byla pro mě jedna z mých nejmilejších. Pokorné zlo, čili z‑lo, jdu od něj, točím se k němu zády, abych věděl, jestli i když ho nevidím, nemám ho před sebou, tak jestli v něj stále věřím.

R: Já mám trochu problém. Ten pojem zlo je nějak hluboce zakořeněný

L: Ano, že to není jen ten rozměr od Boha a k Bohu, s tím dobrem. Ano to tak je. Ale já nemohu – kdybych to přijmul, že to tak je, tak zůstaneme v té babylonské věži toho zmatení jazyků. Máme-li dojít k něčemu lepšímu, tak se musíme vrátit zpátky k té podstatě a ta slova…vždyť je na tom vybudovaná celá konstrukce jazyka. Většina lidí mluví tak, že si myslí, že ví, co říkají. To jsme zpátky u toho českého přísloví: Bylinu po vůni, člověka po řeči poznáš. My o sobě mluvíme a vlastně, jak to slovo používáme, tak tím sami sebe kvalifikujeme, kde jsme. Vidíš, jak se dostáváme zpátky, k tomu, jak je to důležité pro to určení sebe samého v tom časoprostoru, abychom zjistili, kdo jsme. Já vím, že to není jednoduché a pro mnohé to může být i otravné, ale já nemůžu jinak, protože …já teď budu zase svědčit: já mám dva hlavní hříchy. Já mám tedy všechny v nějaké míře, ale dva tam měrou vrchovatou přetékají, a sice: celý život mám pýchu a pokoru a potom mám hněv a mírnost. Já se v tomhle životě učím být mírný, tím, že se učím všechno změřit a proto mě spousta lidí říká: ty jsi permanentně nasranej nebo ty jsi vostrej jako meč, nebo ty seš prostě rázný. To je hněv, to je další z těch hříchů – hněv je vlastně nezvládnutá, emočně nezvládnutá citová reakce na nějaký stav. Já se učím celý život to měřit, tak se tím také zabývám a čím jsem starší, tím jako se na některé věci přestávám hněvat, protože už je umím změřit, už jsem našel tu správnou míru. Taky jeden z mých osobních patronů je svatý Vladimír – ten, který vládne míru. To prostě takhle to najdeš u každého člověka. Většinou to bývá pýcha, královna hříchů, to najdeš u každého, protože ta souvisí se sebevědomím a se schopností, aby ego bylo podřízeno duši. Čili ta tam bude vždycky. A pak některý z těch dalších hříchů, tak bývá převládající. Takže my jsme si z nich – máme probrané víceméně tři a teď …mluvil jsem o hněvu a mírnosti akorát jsem k němu nedodal to, že to je spojené se Satanem. Čili mě neustále pokouší Satan. A pak máme ještě další závist a k němu přísluší podsvětní had Laviatán a sám to vnímáš, že závist je taková jako ohebná, stejně jako ten podsvětní had, ten Leviatan. Závist je záludná jako ty hadí smyčky a proti ní je přejícnost, štědrost. Nezávidím, přeju to ostatním. Máš to, máš, nemáš to, nemáš. A tímto se většinou školíme ve škole a v kolektivu obecně a tam, kde je kolektivní prostředí tak tam dost často se s tím ta děti setkávají a vyrovnávají – s tímto hříchem a s touto ctností. Smilstvo představuje Asmodís nebo Asmodeus a protipólem je Cudnost. Smilstvo se dá vyložit jako…smilním tehdy…já to teď schválně odsunu od toho běžně vžitého – že souložím s někým, s kým bych souložit neměl, abych to řekl nějak kulantně. Takže toužím po něčem, co mi nepřísluší, že smilstvo je třeba, když se někdo chová jako honorace, jako lepšočlověk, to je druh smilstva, protože cudnost jako protipól smilstva je vlastně zdrženlivost. A vždycky je tam nějaký poměr sil, abych byl přesně tím, kým jsem. Tak já musím mít nějakou míru hrdosti, ale nesmím jít přes tu míru, protože tím bych spadnul do toho smilstva. To je širší výklad pojmu smilstvo, protože ten zúžený je všem jasný, jako když to zúžíme na ty pohlavní orgány. Pak máme ještě Obžerství, který prezentuje Belzebub a proti němu je Střídmost. Moderně se nahrazuje to obžerství nestřídmostí, ale to obžerství je správný výraz, protože je to vlastně, že já naplňuji tu svoji osobu, to ob – osoba okolo té bytosti – obžerství čili, že si přivlastňuji víc než ta duše, než jí patří. Aby to nebylo zase jenom o tom jídle. A proto je ta proti – ten protipól Střídmost – střed, aby to bylo řízeno ze středu. Čili obžerství je okolo a střídmost ze středu je zevnitř. Ten poměr těch sil toho, co si beru a co bych vlastně jenom potřeboval, čili abych měl to, co potřebuju a nebral si, co nepotřebuju. To rezonuje dobře s tou lakotou a štědrostí. A poslední je lenost.

R: A počkej, jaký je rozdíl mezi střídmost, obžerství versus lakota a štědrost?

L: Štědrost a střídmost je o tom: já jsem štědrý – nesmím být rozhazovačný.

R. Štědrý, jako že se podílím a střídmý, že si beru kolik pro sebe sám

L: Pro sebe sám, ale vždycky je tam kolik. Že se nerozdám, abych měl i pro sebe a že zůstane pro všechny tolik, kolik má být. To je střídmost a štědrost. A poslední je lenost, která je prezentovaná Belfeborem, jako bytostí a proti ní pozitivní je činorodost — ta souvisí s prací a lenost – tam to máme: jsi líný neboli “bez práce nejsou koláče“ – česká klasika. To je to, že vlastně nebuď líný, ve smyslu skrze práci řeš svůj osud. To není: udři se k smrti. Čili buď činorodý – hledej, co potřebuje tvoje duše tady vyřešit, pořešit, uspořádat, změnit, přeměnit. K tomu nebuď líný. Protože někdo třeba potřebuje velké dávky odpočinku, protože třeba nemá tu energii, nemá ji dispozičně, ale to neznamená, že by nebyl činorodý. Někdo je činorodý fyzicky, někdo je činorodý psychicky, to může být různé, někdo může být líný fyzicky, ale přitom může být v psychice tak aktivní…čili těch variant je velké množství. Čili takovým způsobem bych v jednoduchosti shrnul ty hříchy a ctnosti včetně představení těch sfér, které jsou zosobněné do těch postav těch čertů. Když to takto načrtneme ty čerty, tak vlastně, aby se nám v tom lépe pohybovalo, tak je dobré spolu s Komenským začít nejdřív u své vlastní duše, u svého vlastního prahu, protože on v Labyrintu světa a ráj duše, to vlastně zmiňuje: „Prošel jsem celý rynek světa a na konci jsem našel svoji vlastní duši znečištěnou, zaneřáděnou.“ Takže zamést si před vlastním prahem, zjistit si poctivě, jak sem na tom s těmi závazky čili hříchy a jak jsme na tom s těmi ctnostmi čili s tou ctí, s tím cítěním, s tím sebevyjádřením sama sebe, aby se mi dobře žilo. A abych to mohl dobře měřit, musím doplnit tu škálu té stupnice tím, že těm pojmům budu vracet jejich skutečný význam, to, co skutečně jsou.