Podcast

Vítejte po menší odmlce u dalšího dílu našeho podcastu Duchovéda. Tato série je poněkud výjimečná, protože jsme si s Luďkem pozvali ke spolupráci dalšího hosta. Mého dobrého kamaráda, Ondřeje Marvana z Dobříše. O čem to bude? O mužsko-ženské spolupráci. O tom, jak je současná společnost vychýlená a proto nám to taky moc nespolupracuje, spíš různě mezi sebou válčíme, ať už muži s ženami, ženy s muži nebo národy mezi sebou. Hezký poslech.

R: Posledně, když jsme se bavili, jak vznikla sametová revoluce? 

L: Kdy se to ve skutečnosti přetrhlo?

R…. Ve skutečnosti to začaly ženy, protože došly vložky a toaleťák a že vlastně ty ženy, a to bych asi chtěl věnovat tomu tématu možná jako ženy, coby inspirací pro ty muže. Ono to hodně souvisí s těmi válkami….a mám pocit, že to nějakým způsobem završuje tu sadu těch témat, kterými jsme se zabývali a polaritě věnovali

L: Adamové a Evy, sexualita, jasně

R: …mám potřebu po těch dílech ty ženy nějak rehabilitovat.

L: My jsme jim snad ublížili, že je třeba je rehabilitovat?

R: Ne, vůbec jsme jim neublížili….tak jinak: tak vyvážit? Hodně důležité téma té dobré spolupráce mezi tím mužským a ženským světem, mám pocit, že to, co se dnes děje, je, že ty ženy tlačíme do toho být jako chlapi a vedly ty firmy a dělaly politiku a kvóty, kolik kde bude jako žen a celé to bylo tak nějak…

L: Jo, takže zlí muži se sešli a rozhodli se, že zničí své ženy. Tak takhle by to asi nešlo. Ale chápu, co máš na mysli

R: Já se to snažím popsat. Vnímám, že to jde nějakým směrem, kde to není jako dobrý, aby to šlo. Dneska to neumím říct dobře.

L: Říkáš to naprosto dobře, protože tím jsi nakopl jednu naprosto zásadní záležitost, o které jsme ještě nemluvili, a sice tu, že jak se vytváří lidský mozek, jak se vytváří lidská mysl a to s tímto tématem přímo souvisí. Protože mysl můžeš mít buď jako muž nebo jako žena. Bavili jsme se o tom, že životní síla jsi buď samec anebo samice, z hlediska duše jsi buď muž nebo dievka. Ale v hlavě jsi muž a žena. A teďka, jak se to vytváří, protože jsem už vzpomínal, že se nejdřív vytvoří mysl a ta potom vybuduje nástroj pro tu duši, aby mohla žít v těle, tak vytvoří nástroj: mozek a tenhle proces probíhá v těch prvních devětadvaceti letech, zvláště mezi prvním a jednadvacátým rokem věku dítěte. Pro mě dětství končí v devětadvaceti, tak a teďka to, co je tam důležité je, že tak jako spolupracuje duše dítěte s duší matky na vytváření těla v tom období těhotenství, tak kdo se podílí na vytvoření mysli toho růst provozujícího dítěte? Je to jenom jeho duše? Nebo je tam ještě něco dál? Je tam rodina? Nebo co tam všechno je? A tam je právě to důležité, že mysl se utváří za spolupráce, jednak té duše, ta má na starosti jednak ty reakce na to, co je v okolí. A co je v tom okolí? Maminka, tatínek a to, co je nad rodinou čili nad rod – národ čili to obecné milie (?). A to obecné milie je po válce posunuté ve prospěch žen, protože tady ti muži nebyli, byli vyvražděni. Čili tady je ve společnosti nerovnováha tímto směrem, proto chlapci, kteří vyspívali po válce, tak jsou vždycky poškozeni ve směru, že jsou víc na straně žen, protože tady ve společnosti bylo více žen. TEČKA. A to není žádný prostě dobře ani špatně a nezavinil to žádný muž ani žena. Znovu. Z hlediska viny, nezavinil to ani muž ani žena. Byl to důsledek všech předešlých dějů. A dokud se to nevezme takto, jako housky na krámě, že to se prostě stalo a nemůžeme teď řešit otázky, co všechno vedlo k tomu, no to skončíme u toho Adama s Evou, kdo utrhl jablko a jsme u toho zpátky na začátku, kdy jsem mluvil o tom, že vina se nedělí. Že ano, Eva utrhla, ale Adam vzal, takže jedou oba dva v tom. Čili je to stavem světa, stavem společnosti je to nakloněné více na stranu žen – to těžiště. Proto ti chlapci jsou vychováváni: musí té mamince vyjít vstříc musí jí vyhovět, po té válce to bylo naprosto srozumitelné, protože ti chlapi nebyli, to není, že dobře nebo špatně. Ale důsledek je tam ten, že tam kde by měla být mysl vytvořená po mužsku, tak byla vytvořená tou matkou z ženské energie. Proto fůra kluků má problém s tím: já bych jí nechtěl ublížit, já bych jí nechtěl….No, to je v pořádku, že jí nechce ublížit, ale nemůžu tím popírat, že jsem sám jako muž. Jo, což se dost často děje, že jdu proti sobě jenom proto, abych vyhověl mamince. A teď si vezmi, říkal jsem: Maminka, tatínek a společnost. Teď si vezmi, od těch šedesátek – sexuální revoluce, tatínkové dost často nebyli, takže maminka a společnost nakloněná ženám. Jak ti kluci asi měli vypadat, z čeho asi tak měli vyrůst?! Jak se měli držet nějakého vzorce, nebylo jak , a to není dobře nebo špatně. To jsou prostě fakta. Takto se to stalo, hotovo.

O: Teď mi dává smysl, proč my jsme se vlastně potkali na mužské skupině. 

L: S Radovanem. Jo, aha. Čili teď jde o to, jak to vlastně to kyvadlo vrátit zpátky blíž ke středu, do toho rovnovážnějšího stavu, aby se znovu vymezil ten svět mužský a ženský zdravějším způsobem, protože my pořád ještě zpracováváme tu energii z války, protože to byl obrovský zásah do místních poměrů. Mělo to samozřejmě, jako vždycky, svoji výhodu i nevýhodu. Ta velká nevýhoda spočívá v tom, že ty duše se neměly o co opřít, že nejsou vzory a to je zároveň ta největší výhoda. Protože každá duše musí ze sebe vytlačit to, kým skutečně je. Takže jsme v duálním prostředí, takže to duální prostředí může vypadat i tak, že má tu lícovou stránku, protože musíme jít k sobě a tu rubovou stránku, že nemůžeme jaksi se opírat o to prostředí, o ty zvyky. Musí se ta společnost vytvořit znova.

O:  Je fakt, že i moje žena mě na to včera upozorňovala, že i ona – z ženského pohledu – je v tom nekomfortní. 

L: No, jasně.

O: Neví, co s tím, a v tom momentu ten náš vztah je vlastně pokřivený. Nevíme, jak se k sobě stavět. Je to nová role i pro nás, pro oba, začínáme znova.

L: Tady, to co jsem už zmiňoval je, když se naváže vztah na úrovni citu, z duše. Když to řeknu po staru, je sjednocení ve víře, že ti dva musí být sjednoceni v citu, teprve pak se můžou dohadovat o tom, v čem si rozumí a v čem si nerozumí a kde si o voní a kde si chutnají. Takto je to pořadí za sebou. A je pravda, že většina párů dneska začíná obráceně. Kde si chutnáme, kde si voníme, potom, jestli si dovedeme porozumět a o tom, jestli se cítíme nebo ne?.…“No, to je přece jasný, ne? To se má jako samo sebou!“ Ne, to není jasný a to se nemá samo sebou. 

O: Já, když si vzpomínám, když jsem se potkal se svojí ženou, tak ten průběh byl doopravdy zvláštní, já jsem se rozvedl, byl jsem svobodný, byl jsem na horách, sám, užíval jsem si mladistvého života a přišla mi do cesty na Silvestra moje žena, která ještě nebyla mojí ženou, a ten večer jsem se rozhodl, že nebudu pít a to byla první zvláštnost a my jsme potom spolu měsíc spolu chodili, bez jakéhokoliv ochutnávání čehokoliv a vlastně jsme zkoušeli náš vztah. Ale to poprvé, když jsem jí potkal, tak se to ve mně zablokovalo, vlastně ten, to že bych ulítl do té lásky, že bych se otevřel a nechal se polknout, jsem řekl, ne. Já chci zkoumat.

L: To je ono.

O: A teď vidím, když to říkáš, co to bylo a co to pro mě je v tom vztahu.

L: No, jasně, protože na začátku dostáváme – když jde člověk na rande, ať už chtěný nebo to na první pohled, to, které se nám stane, tak dostaneme úvěr zamilovanosti, tomu říkám. A to je takové, že to jsou ty růžové brýle, které umožňují, abychom se přiblížili na dostatečnou vzdálenost, aby se dalo zjistit, jestli to vůbec půjde nebo ne, a v momentě, kdy se ty peníze utratí, ty boží peníze, když se utratí na to, abychom zkoumali, tak pak z toho není to rozčarování, kdy se pak probudím a ona musí pak na ten záchod a ráno je to taky rozcuchaný a co si budeme povídat a to je jedno, jestli je to od ženy směrem k muži nebo od muže směrem k ženě, patří to na obě strany. Proto tam musí být to určitě období té zamilovanosti. Tak takto je to zařízené, protože jinak by lidstvo vymřelo, protože bez této fáze, toho zkoumání, tak by to bylo jenom jako v přírodě. Prostě: skočí-podrží, skočí-podrží a hotovo, vyřešeno. Nic dalšího. Protože ta strategie těch savců je v zásadě na zvířecí úrovni takováto. Známe od opic a od dalších. Takže je tam důležitý ten moment toho zkoumání, to je hodně důležité, ale musí se brát v úvahu, že je to časově omezené a při tom zkoumání je právě nejdůležitější dávat pozornost k tomu, jestli to cítíme, ne jestli tomu rozumíme stejně, ale jestli to cítíme stejně.

O: Je pravda, že jsem si ty první měsíce ty brýle zakázal nosit, že..

L: Chci to vidět takové, jaké to je, s těmi rozcuchanými vlasy po ránu…

O: a bylo to opravdu zvláštní. Bylo to nějak zevnitř, to nebylo, že bych byl chytrý nebo něco, ale stal se tento moment. A byl jsem z toho sám překvapený a teprve teď vidím, jak z něj těžím teprve až teď.

L: Pán Bůh tě má rád.

R: Mě by zajímalo, jak se ti to vlastně stalo, jak se ti to povedlo, protože když se vrátím na začátek toho povídání, tak jsme se bavili o tom, že se musí srovnat to kyvadlo mezi tím mužským a ženským světem a že chybí ty vzory, jak se to ti lidé mají naučit, takže v tom dost plaveme a já pořád přemýšlím o té výchově. Někdo má to štěstí, že toho pánaboha slyší takhle dobře, jako třeba ty …

L: ..a nemusí to ani tak nazývat, ale uděláš to – slyšíš to a jdeš podle toho a pak je spousta z nás, jako jiných, kteří toto…jak zařídit tu výchovu, pro ty chlapce a pro ta děvčata, když to vlastně neumíme. To je pořád dokolečka moje největší otázka a já jsem jí tu už řekl asi stokrát. Jak je můžeme učit, jak dobře – ve smyslu, dobře k životu – používat nějaké technologie, když to sami neumíme? A to je moje věčná otázka, kterou vracím na stůl, jak to mám toho svého kluka učit, když to sám neumím a když to sám jako hledám.

L: To není pravda. 

R: Co není pravda?

L: Čemu říkám, že není pravda?

O: Že to neumí.

L: Správně. Ty to umíš, ty mu ukazuješ to nejcennější, co můžeš, že se ty věci tady hledají, že to není nikde napsané, že to vezmu a odškrtám si ty jednotlivé řádky. To hledání je pro něj to nejcennější, to je taky důvod, proč si tě vybral.

R: To je hezký, děkuju za to, a teď zpátky do té společnosti a do toho vzdělávacího systému. Dneska to není vůbec o hledání, je to o počítání chyb.

L: Vždyť jo, to musí vymřít. O tom jsem už taky mluvil, to je dělání těch mocipánů, těch biologických strojů a těch biologických otroků a je to opravdu o tom – ježíš, kdo to vymyslel? – jo Schwab Klaus – ty města patnáct minut a se bude depopu…to nejde ani říct…..že zmenšíš populaci, ano, jinými slovy, jak vyvraždit obyvatele, že je moc lidí, no, abychom snížili uhlíkovou stopu. Tak výborně, to nebude vůbec zapotřebí. To zvládneme sami.

R: Tak já si umím – protože se v tom mužském světě pohybuji a čím jsem starší, tím ho víc vyhledávám. A proto si pořizuji takové kamarády, jako je tady Ondřej – a stále častěji narážím na to, jak jako dobře spolupracovat s tím ženským světem jak jako zařídit nebo vyjednat – nemám to správně sloveso. Já jsem k těm současným ženám fakt soucitným. Myslím, že být ženou ve dvacátém prvním století je hrozně těžký, protože prostě to je – co kroutíš hlavou?

L: Kroutím hlavou, protože to teď nebylo o soucitu, ale bylo to o lítosti. Lítost, jak jsem mluvil o tom, jak je utvářená mysl, tak ona vytváří vzorce jednání, které jsou vlastně jako panely, když čte mysl, učí se to, jako dítě – tu energii z prostředí – od tatínka, od maminky, tak si vytvoří v hlavě obraz, co to znamená. Zvlášť, když je mu to vysvětlováno, takovým tím: tatínku, maminko, copak? Tak tam se nastavuje způsob čtení té energie, která povstává z duše a ta energie tak, jak je přečtená, vytvoří tu emoci. Emoce jde z mysli. Srovnat zpátky ten pocit s emocí tak, aby bylo to rovnovážně ve smyslu vpravo – to, co patří pravé straně a vlevo to, co patří levé straně, je potom obtížné. Je to jako kdybys měl nulu ne na 0, ale jako kdybys jí měl na 0,5 ve prospěch ženského světa a ono to vytváří rovnou automaticky tu emoci, kterou ty zároveň máš spojenou s prožitkem, když sis vlastně budoval ten vztah toho, co cítila ta duše a jak na to reaguje ta mysl a toto je jeden z úplně největších problémů, jak tohle vyřešit. Protože to je uložené v mysli a nejde to jednoduše, to si neporučíš.

R. Takže je to zkalibrované, jako opravdu zkalibrované trošku víc směrem k těm ženám.

L: Já jsem to měl také tak, já jsem také poválečné dítě a měl jsem to cinknutý o trochu míň než kluci ze sedmdesátek, osmdesátek, devadesátek, ale měl. A já jsem si začal rovnat až v momentě, kdy jsem přistoupil na to, že vlastně božská podstata, jak já říkám v post křesťanském světě: Bůh Otec a proti němu ta polarita Matka Boží – nikoliv Panna Marie, ale Matka Boží. Tak teprve od nich jsem si odkalibroval, od  tohoto absolutního – tu nejsvětější trojici. Ten jeden pól a druhý pól, který mi určuje tu nulu, kde je ten střed, kde to není ani ve prospěch jednoho, ani ve prospěch druhého, a teprve až když se začal sám sebe opravovat, tak jsem měl vůbec šanci vůbec tady při práci s lidmi najít tyto nuance, které ten člověk nevidí, protože v nich vyrostl. To není, že je tam někde chyba, tam není žádná chyba.

R: Je to nastavení z výroby.

L: Přesně, je to nastavení z výroby. 

O: To je jak ta tvoje Honda.

L: Čili jde o to, že se musí nejdřív znova lidi nakalibrovat na ten absolutní Zdroj a to je to, že vlastně Bůh Otec a Matka Boží vytváří vlastně tu dualitu, která až když je srovnaná a já jsem s ní jako duše srovnaný, tak pak teprve můžu vidět, kde to není na svém místě a musím sám sebe nejdříve překalibrovat. Protože tvoje duše to ví, tak tě to zajímá – to téma — vlastně jako, jak to vyřešit a ty vlastně děláš dobrou práci i pro ostatní kluky a holky, protože v tom jedem od té války všichni a čím je to vzdálenější od konce té ostré války, od toho pětačtyřicátého, čím je to dál, tak tím se to hůř opravuje, protože je to delší dobu v tom prostředí uhnízděné a není viděná ta souvislost.

R: Dobře, tak já se to pokusím říct nově, bez těchto věcí, mě prostě zajímá, jak ten ženský svět dostat ke spolupráci na tom rovnání.

L: Tak to je super, protože já jsem ti už částečně odpověděl a je to o tom, že ten ženský svět musí být vrácený tam, kam patří a ten mužský svět musí být vrácený tam, kam patří. Oba dva.

R: Já si umím představit, co já můžu dělat pro to, abych ten mužský svět vrátil tam, kam patří, ale co mě jako zajímá je, jak můžu přispět k tomu, aby ten ženský svět se vrátil tam, kam patří. Protože já mám pocit, že mi to bez toho jako nejde, že tam nutně potřebuji tu spolupráci.

L: To jsme zpátky u jin-jangu, černá bez bílé nejde pochopit. Bílá bez černé nejde pochopit. Ale tam je naprosto zásadní jedna věc, musí být k tomu dobrá vůle. Na obou stranách, jakmile má jedna ze stran a je jedno, jestli mužská nebo ženská pocit: Já mám pravdu! Tak se nikam nedostaneme. Ta pravdivá, to znovunastavení, to nakalibrování od toho Absolutního, polaritního, se musí zrodit a to tak, že u obou a to tak, že najednou.

R: To skoro říkáš, že nemám šanci.

L: To není pravda, teď vidíš, jak jsi byl poškozený, že jsi byl vychovaný na výkon, že to musíš vykonat a že to musí být dobře. Ne! Takhle to v životě není.

O: Je pravda, že moje žena po mě pořád chce jako výkon a aby byly splněné nějaké kvóty, která ona má v sobě nandané. A já jí říkám: Já to tak nemám, já to už mám jinak, já jsem to už zahodil ve prospěch toho, abych šetřil svoji energii, svoji životní energii.

L: Tam se dostáváme zpátky k tomu, že první krok je, že musí být naprosto oběma jasno, jestli chceme život vykonat nebo prožít. Jakmile chceme život vykonat, tak se nemá vůbec smysl se snažit. Takového muže, který chce dělat jenom výkon, nebo takovou ženu, která chce jenom vykonávat, tak je třeba zapudit, protože to nikam k životu nevede. Tady z toho by měl právě pan Klaus Schwab (pozn. Ekonom) radost, protože tohle povede rozhodně k depopulaci. Protože to nepovede k životu, z toho se další generace rodit nebudou.

O: Ale jestli ti Radku můžu odpovědět na to, na co ses vlastně ptal – jak přivést ty ženy k tomu, aby to vnímaly. Já myslím, že ony to vnímají, pokud my to tak máme – tu kalibraci správnou, když jí mám a cítí ze mě toho muže, který je zkalibrovaný, a ta žena je vnímavá 

L: a nechce jenom vykonat, ale chce prožít

O:…tak ona to cítí a známe to z toho místa, kam jezdíme, kde máme spoustu žen, které toto prostě respektují a akceptují, tak ony to z nás prostě cítí. A jednou my řekly, že jsou rády za to, že já v ten moment jim rehabilituji mužskou linii. Jak říkáš: Pánbůh mě má rád a skrze mě posílá zajímavé věci a já si jich jenom vážím a jsem za ně rád a vždycky budu ctít. A tohle mi bylo řečeno od žen.

L: Vždyť jo a ten problém začal v těch šedesátkách, kde ty mámy těm dcerám neukázaly úplný svět, protože ani nemohly a ukázaly jim z něj jenom tu část. A teď jak se to dál, generace od generace, vrství, tak vlastně už tam chybí, jakoby i v tom ženském světě, to povědomí: Jakou má matka povinnost vůči dceři? No, dát jí výbavu. To nejsou ty kastroly ty utěrky, ale má jí vybavit do života, aby jí řekla, jak se má zacházet s chlapem. 

O: To snad ty ručníky máme vyhodit? ☺ Máme jich ve výbavě dost.

L: Ručníky po válce nebyly, tak ty ručníky s těmi hrnci měli své opodstatnění.

O: Moje žena je z podhůří – takže textilní průmysl, takže máme opravdu staré ručníky.

R: Ale spousta těch žen nějakou výbavu, jak zacházet s chlapem dostala, akorát je to takové….

O: Pokřivené….

R: Mocenské…

L: Právě jo, je tam ta nula posunutá ve prospěch těch žen, uděláš si to, jak chceš, protože ti chlapi stejně nejsou, tak ti nic jiného nezbyde, než že si to musíš udělat sama. To znamená, že vlastně tu dceru vedla podvědomě k tomu, že musí tomu muži vládnout. Že jinak ta kolíbka naplněná nebude. Tohle není, jakože vysloveně hledat příčinu, jako to nemá smysl, je třeba zkonstatovat: No, ta velká válka se odehrála, celé to století to trvalo a toto je důsledek toho a po nás se chce, abychom se z toho poučili, že ta válka je zvířecí způsob života a že my jsme lidi. A jestli toto nepochopíme, tak tady fakt nemáme co pohledávat a můžeme jako tu zemi opustit, ať si to tady osídlí někdo, kdo je na tom líp. Je to tvrdé, ale je to tak.

O: Je to jediná pravda, ke které se dá vlastně dojít. 

L: Já když bych pak hledal zpátky a příčina té války, co bylo předtím a co bylo před tím, a co bylo před tím, a co bylo před tím, tak opravdu skončím až u toho jablka v tom Edenu. 

R: Tomu já rozumím.

O: Kamarád, říká: Proč budeme krmit tuto bestii nenasytnou vlastně, což je jakoby i strach v tomto se hrabat, to můžeme donekonečna. Pojďme se zastavit a vykašlat se na to a poučme se z toho a pojďme jiným směrem. A už to nekrmit, ani ten pocit.

L: Jsou věci, které jde nekrmit a některé nejde nekrmit. Klíčové k tomu, aby toto, co říkáš i tvůj kamarád, tak je potřeba jedna naprosto zásadní věc: SMÍŘENÍ. A co to je smíření? Jak bys uchopil pojem smíření? Já k tomu samozřejmě mám něco, ale mě by zajímalo, jak to máš ty? Co to pro tebe je smíření?

O: Smířil jsem se sám se sebou, se svým životem, s tím, jak to je, jak to bylo a jenom očekávám, jak to bude.

L: Já vím, ale, co to je? Tomu já rozumím, těm slovům, ale co to je?

O: Dobře, mám rád svoji mužsko-ženskou stránku a svoje vnitřní dítě a dovedu si je oba hýčkat, nebo všechny tři. To je pro mě smíření se na této rovině.

L: A Radku, jak to máš ty?

R: U mě to souvisí nějak jako s měřením. Jako, že to jako naměřím, jak to je, že získám ta fakta.

L: Ano. Že to, co je, je tam, kde to má být. A já vím, kde vůči tomu stojím. Čili znám tu míru. Čili je mi to jedno, ale není mi to lhostejné. To je mi to jedno, přiznávám každé skutečnosti její božskou podstatu, že prostě tak se to stalo. Je mi to jedno. Je to v Jednotě, ale není mi to lhostejné, čili nedávám tomu stejné lhůty, čili měřím každé věci tolik, kolik si ta věc zaslouží, čili, co je blíž, co je dál, co je víc v minulosti, co je míň v minulosti a z hlediska toho, co už minulo, tak já pouze to, co se skrze mne ozývá, že není usmířeno čili není to na svém místě, tak tím se mám zabývat, smířit se s tím Čili dát tomu to místo, které tomu patří a nechat to v té minulosti. A tady já používám pro ty všechny války, kdo se v tom neustále hrabe a šťourá, tak používám ten nástroj, že řeknu: Ano, to patří k naší zvířecí části, kde u toho zvířete jde KDO Z KOHO? A vyhrává ten nejsilnější. To je to samec-samice, ale na úrovni muž a žena nebo na úrovni chlap a dievka, tak tam už to nemá co dělat, tam potřebuji měření jiného druhu a toto je jako nejmenší možná komplikace při tom, když něco popisuji a když se to snažím naměřit, že musím brát v úvahu tyhle tři složky, znova. Jak to cítím, jako duše? Jak to myslím, jako mysl — ego? A jak to žiju, jako životní síla? A nejde to spojit dohromady, protože pro každý ten svět mám jinou míru, ve smyslu, že se tam postupuje jinak. Já jako otázky citu nemůžu měřit rozumem anebo s‑umem, otázky rozumu do toho nemůžu pouštět jako pocit, natož pak tok životní síly. Každý ten svět má svá pravidla a své způsoby měření. Dám jiný příklad: Je to jako, když bude měřit délku, tak na to použiješ metr, že jo? A když budeš měřit objem, tak na to potřebuješ odměrný válec, že jo? Nemůžu měřit délku měřit délku odměrným válcem. Čili největší problém spočívá v tom, když nejsou stanovena měřidla pro příslušná měření. Čili já musím se nejdřív smířit s tím, že budu měřit jinak otázky života, jinak budu měřit otázky mysli a jinak měřit otázky citu, že to nemůžu říct a jako svalit do jednoho: Já to mám takhle.

Jak souvisí vypálení Alexandrijské knihovny a sex? Jak se vlastně jako odráží spolupráce mezi mužem

a ženou třeba i v našem jazyce? A hlavně, jak učinit ženu opravdu šťastnou? Tak o tom všem bude dnešní díl. 

R: Co mě hodně zajímá — takové ty jako východní přístupy k tomu, typu tantra a prostě podobné jako záležitosti, což je samozřejmě dneska taky jako moderní, tak jsou relativně staré. Možná jako starší než ty jako židovskokřesťanské věci, možná se pletu, ale jakože jakokdyby na tom východě skrze tuhlety přístupy – nevím, jako jóga nebo prostě tyhlety jakoby, které jdou.. které jako pracují s nějakou energií 

a s nějakými takovými věcmi, tak tam se hodně jako řeší životní síla a prostě má to různá jména – prána, kundalini a všechny tyhlety věci. Ono se to dnes tak jako různě jako třeba matlá nebo mixuje v takových těch jako seberozvojových programech, které čerpají tu z přírodních náboženství, tu z těch východních jako směrů. A teď z druhé strany jde ta jako židovskokřesťanská historie, která je nejdřív o těch pravidlech. Mám jakokdyby pocit, že v tom židovskokřesťanském přístupu není moc o tom, jako že k čemu to je, jak to funguje, ale jakože: Takhle to dělej. Nebo tohle jako nedělej. 

L: Ano.

R: Že tam jako chybí ta informace, k čemu je to vlastně jako dobré.

L: Ano. Teď jsi narazil na jednu velice zajímavou záležitost, a sice vypálení Alexandrijské knihovny. 

R: Já jsem čekal, kdy se tam dostaneme. 

L: Vem si Kumránské svitky a další ztracené křesťanské vědění. My nevíme o tom, co tam bylo. Ani nevíme, proč se tak stalo, ale stalo se a je to tak. A my vlastně máme jako z té doby velmi omezené zprávy o tom, co.. jako ty formalizované, to, co může jako přijmout dnešní mysl člověka. Protože já můžu samozřejmě vykonat práci meditační, kdy se podívám do jiného časoprostoru, abych zjistil, jak to tam vypadalo, a takových lidí tady běhá samozřejmě mnohem více. Takže to není, že by ta data nebyla úspěšně jako k nalezení, ale je tam problém s tím, jak je přivést znovu k životu, když nemáš, o co by ses opřel. Kdežto v těch východních směrech, tak tam je jednak tradice v některých klášterech a pak jsou tam samozřejmě spisy, které popisují různé, jo?, tajná kniha rozkoše atd. Prostě je tam zachovaná ta posloupnost toho, že i tahle složka života byla stejně důležitá, jako ty ostatní, jako ty duchovní. Jo? To světské i to duchodní, že vlastně bylo stejně důležité, když to převedu do dnešní řeši, abych to nějak osvětlil. 

A nám tady zůstalo vlastně jenom torzo, protože Písmo je vlatně jenom torzo toho, co tady bylo v té době, kdy vlastně Bůh přišel v podobě člověka na svět. A zase má to pozitivní a negativní stránku. Ta negativní je v tom, že to nemáme k dispozici a ta pozitivní je v tom, že to musíme sami vytvořit. Systémem omyl – pokus? Poučení z jiných systémů? Převedení? A to vede k tomu, že se začne duše ptát, vede to k otázkám a v momentě, kdy jsou otázky, tak teprve mohou přicházet odpovědi. 

R: Jakože skoro to vypadá, jako kdybys říkal: No vlastně v tom jako byl nějaký záměr, že to shořelo, abychom to neměli moc jako talíři a museli jsme se jako ptát. 

L: No v zásadě to tak můžu jako.. i tak se to dá interpretovat. Jsem hodně opatrný v tom to říct nahlas, ale i tato interpretace je možná. Ano. 

R: Teď už jsou z nás dokonce konspirátoři.

L: Ano, ano. Jestli Pán Bůh pověřil čerty, aby to vypálili, tak jako my se asi nedozvíme. Ale musíme se srovnat s faktem, že to tak je. Takhle bych to asi jako popsal. No je to tak. Prostě chybí data, shořela. Čili to, co je ten základ, že jo, je Desatero a Písmo, co tam kde je, co z čeho vyčteme. Co z toho přečetli různí mocipáni a různé církevní jaksi autority, tak to z toho přečetli za těch posledních dvatisíce let. A výsledek je naše doba. To je také jeden z důvodů, proč musela v těch šedesátkách přijít ta sexuální revoluce, aby rozbila ta neudržitelná – z hlediska života – neudržitelná klišé a muselo se jít víc k duši. Jo?, ta církev byla příliš formalizovaná. Tam se začal ztrácet ten obsah, což má zase pozitivní a negativní stránku. Negativní, že tam chyběl obsah, pozitivní, že ta duše tam ten obsah musí dodat. Těžké téma jsi vybral.

R: A to říkáš vždycky. 

L: Ne, protože ono je rozsáhlé a zasahuje — protože se to týká životních sil – tak zasahuje do života všech lidí, a lhostejno, jakým způsobem tu životní sílu konzumují. Jestli uzdně, nebo bezuzdně, to je jedno.

R: Jsem četl docela tak jako vtipný text, jsem našel: Jak udělat ženu šťastnou? Protože třeba v souvislosti s tím vím, že někde ve Starém zákoně je psané, že muž má každou sobotu učinit svoji ženu šťastnou. Přiznám se, že jsem nenašel přesné místo, kde to v tom textu je, ale znám tuhletu jako větu. A teď jakože inspirace z internetu: Jak udělat ženu šťastnou? A teď jsem si přečetl: Stačí, aby byla zdravá, krásná, vitální a hlavně najezená.

L: Tady já bych použil svůj oblíbený příměr, že žena vodní podstaty musí dostat od muže kotel, aby se nerozlila, aby měla nádobu a prostor, v čem se může převařovat a měnit, protože štěstí ženy spočívá v tom, že se proměňuje. Protože žena je bytost proměnlivá, nese (Eva) život a život se projevuje proměnou, změnou, to, že se všechno neustále mění. A to, jaký ten kotel má být, tak to může mít to kladné znaménko, kdy ta žena bude šťastná z toho, že má přesně tu hranici, anebo to nešťastná z toho, že prostě je nějakým způsobem omezená jinak, než je pro ni jako správně. A jsme zase zpátky u duší, protože duše nejsou ani mužské ani ženské. Proto dobrý vztah mezi mužem a ženou vzniká tehdy, když alespoň je tam to filie, tzn. to, že jsou na přátelské vlně, kdy ten muž opravdu té ženě ten kotel dá a ta žena s radostí ten kotel přijme. A teď to nemyslím v tom smyslu, jak se to běžně to klišé používá, že chlapi jsou ti agresoři, kteří omezují ten ženský svět. Prostě to tak není. Jako žena má chtít po muži, aby jí vymezil ten prostor, protože jinak skončí v bezbřehosti, nebude to odnikud nikam, ale úplně odnikud nikam a bude z toho nešťastná, protože nebude naplněná. Koneckonců, že jo, ta pánev připomíná svým způsobem kotel, který je třeba naplnit. Takže ano, má muž co dělat, aby naplnil ženu. A má žena co dělat, aby byla schopná přijmout náplň od muže, proto tam třeba v češtině je správně to přechylování „ová“, protože tím se žena zaštiťuje tím mužem.

R: To mi tedy ale liješ vodu na mlýn, mně se to.. já strašně trpím. Je hrozná jako móda, kdy ty ženy jako odmítají to přechylování. A vlastně mají to příjmení v tom jako mužském rodě. Mně to, kromě toho, že mi to nepřijde česky,…

L: Ano, to není české.

R: …tak je to blbá móda, taková..ale já jako cítím, že to je jako blbé, ale vlastně neumím ti říct jako proč.

L: Kdo to chce? Kdo to chce? Kdo to dělá? To dělají feministky. To dělají feministky, protože se snaží zestejnit s mužem. Žena, která přijme příjmení muže a přijme „ová“, tak přijala toho muže. Přijala. A ne, že ona bude rozhodovat jenom o tom, co ten mužský má dělat, nemá dělat, jak to má dělat a nebude mu vládnout – to je pokora ženy a pokora muže. Pokora muže spočívá v tom, že tu ženu ochrání, že ji zaštítí, že se o ni postará. 

R: A veliká diskuse – protože to mám i doma – vdané dcery zvolily tu variantu bez toho přechylování, tak ten častý argument je: V jiných jazycích se to nepřechyluje, a druhý argument je: No vlastně tím, že si vezmu to úplně stejné jméno, tak ho vlatně jako víc respektuji. 

L: Jo, two singles. Dva stejní. Sám jsi to řekl. To není o respektu, to je o zestejňování, jo? A o tom už jsme mluvili, kam to vede. Rozdíl mezi rovnoprávností a stejností. Vždyť když si vezmeš zpátky Písmo, tak vždycky žena následovala muže do jeho domu. Je to obraz, to není, jakože to tak má být jako fyzicky, ale obraz.

R: Jasně, no tak ale to zase jako vytáhneme ten patriarchální svět a tyhlety jako..

L: Ne, ne, ne, to nebudeme vytahovat, protože my musíme přijmout to, že ta budoucnost spočívá ve spolupráci – spolupráci dvou polarit, které mají rozdíly. Polarita má rozdíl, na jedné straně jsou kladné náboje, na druhé straně jsou záporné náboje. 

R: Dobře, takže zpátky k přechylování. Takže chápu, že když přidám „ová“, tak tím vlastně jako tomu příjmení dávám ten druhý náboj?

L: Ne.

R: Ne?

L: Ne, ne, ne, tím já rozlišuji, že jsem na té druhé straně. Dám příklad: Novák si vezme Voráčkovou a ta se stane Novákovou. Čili ona tím říká, že jsem žena a zaštiťuji se Novákem. Přestala jsem být zaštiťovaná jako Voráčková svým otcem Voráčkem. Čili přecházím z domu otce do domu manžela.

R: Jo jasně.

L: Takhle to je.

R: Jasně, dobře, ale jak je to v těch jako..ty, já nevím.. jiné jazyky tohleto jako nemají.

L: Ano, nemají. Vždyť o jazycích už jsme se bavili, že některé duchovní věci nejsou schopné – třeba angličtina – vůbec vyjádřit. Jsou prostě tak primitivní, že tam to není důležité. Čili odstraňování přechýlení je zpátky na stromy. Je to o zvulgárnění. Čili ta vyspělá řeč se ztrhává zpátky na zem. 

R: Jo. Dokonce třeba v těch diskusích jsme šli jako tak daleko, že další argument byl, že třeba v jiných jazycích, tuším že..  nebo jazycích, jako v jiných státech, tuším, že buď Španělsko nebo Portugalsko, že tam je to jako naopak tak, že při tom sňatku jako chlap přijímá jako příjmení té manželky a pak je tam.. a na to nastoupil jako další jako příklad, a to byl jako Tomáš Garrigue Masaryk, který přijal příjmení své ženy. Jakože vlastně to je ten, jak to říct, jakože tím ten muž dává najevo jako úctu té ženě, že si jako vlastně vezme jméno jejího otce.

L: No, ale tím se ruší ta vazba muž – žena, oheň – voda. Že každý má jinou roli. Je to nepřirozené. 

R: No ale v tom Španělsku nebo Portugalsku to přeci přirozené nějak je.

L: Počkej, hned se k tomu dostaneme. Já jsem na vysoké škole měl kamarádku Portugalku, která se jmenovala Domitila – to bylo její křestní jméno a pak měla příjmení tři, tři příjmení: Martins Lima Gazur. Martins bylo příjmení matky rodu, Lima bylo příjmení otce a Gazur byl manžel. Čili ona tam vyjádřila v tom příjmení vazbu do tří různých rodů, nerozlišeně. Takže ona, Domitila, se vlastně opírá o všechny tři rody, je to vývojová fáze. Kdežto já, když tam dám to „ová“, tak se vlastně jenom přesune z toho jednoho, z té jedné ochrany toho otce, pod ochranu toho manžela.

R: No a není lepší, kdyby byla pod ochranou všech tří?

L: Lepší bych neřekl. Je to jiné. Protože zase každý národ vychází z rodových tradic těch jednotlivých rodů, které tvoří ten národ čili to, co je nad tím rodem, a mají svoji tradici. A tady je tradiční to, že v tom přechylování se vlastně jako vyjadřuje ta příslušnost sem. Proto jako když dnes ty ženy nechtějí třeba přijmout to příjmení manžela, byť jsou vdané, že si ponechají své nebo chtějí uříznout to „ová“, tak se chtějí z nějakého důvodu vytrhnout z toho češství. 

R: A kombinace: Přijmu manželovo jméno v tom mužském tvaru a nechám si to „ová“ příjmení jako z toho otcova rodu?

L: No tak hledám zadní vrátka, kudy od toho chlapa utéct ke svému tatínkovi.

R: To zní dost tedy jako..

L: Ano, hrozně, ale to mám z praxe. Protože takové ženy znám a všechny řešily partnerské vztahy 

a většinou jsem tam tohle vysledoval. Já to mám z reálu, jako z praxe, že to tam je – zadní vrátka. Nechci se plně podřídit.

R: Pustit toho tatínka.

L: Ano. Pustit toho tatínka. Mělo to smysl třeba u některých šlechtických rodů, kdy se spojovaly dva velice silné rody a tím spojením toho jména – teď zrovna mě nenapadá žádný, ale jsou takové, že tam jsou dva názvy – tak vlastně vznikl nový rod na základně dvou silných rodů. A to byl vlastně pár, který byl zakladatelem té nové větve, nového rodu. Silva–Tarouca. Takže to jsou…

R: Ale můžou tedy ty současné ženy říkat: Tak my jako vlastně zakládáme nový rod?

L: Můžou, akorát že to přísluší muži. Muž je ten, kdo iniciuje nový život. Jak chce vyrobit dítě bez spermie?

R: No takže dobře, takže kdybychom založili jako nový, nevím co, šlechtické tituly, tak by to v té češtině vypadalo jako jak?

L: A co myslíš?

R: No jakože, když chci jako vyjádřit tím, že vlastně jako vzniká ten nový rod, tak jak by tedy ta příjmení měla jako vypadat?

L: No pak by to muselo být tak, že by musel vlastně ten Novák přijmout, že bude Voráček-Novák a ona by byla Nováková-Voráčková. Což je jako asi možné, ale přijde mi to jako nesmyslné, protože je to o tom zestejňování. A zestejňování je cesta do pekel. Je to o rozlišování a o přijetí té své role na spolupráci toho páru. Tam by měla být hrdost na to, že to bude Nováková. Že se konečně toho starého Voráčka zbavím. 

R: Tak já myslím, že ti lidé mohou mít různé motivy. Jako principiálně je to spíš jako zvláštní trend, v podstatě všechny jako holky, které se za posledních pár let jako vdávaly, různé kolegyně, známé, dcery, tak všechny jako ustřihávají to „ová“..

L: To je důsledek nemoci zvaný feminismus, protože která dcera je.. je mi líto, že to musím říkat, mně je to opravdu líto, že která dcera je hrdá na svého otce, a který syn je hrdý na svého otce? Když od matky slyšeli, jak je nemožný. Jo?, to je jenom důsledek. To je důsledek nespolupráce muže a ženy při výchově dětí. Já se těm dětem nedivím, protože ony pak nemají možnost, když jako to neviděly. Neměly co odkoukat. Pak se koukají jinam a jdou na nižší úroveň.

R: A tak, ty už jsi to dnes zmínil, fenomén – myslím, že se tomu říká jako sešívaná rodina,… 

L: Jo, aha.

R: …kdy vlastně ty děti vyrůstají ne se svým třeba jako původním svým biologickým otcem, ale nějakým jako otčímem a funguje to velmi vlastně jako dobře, je to nějakým způsobem živé, funkční, tak to mohou jako vidět jinde, ale to nefunguje, nebo…

L: Takhle, to je, když jsme mluvili o těch různých sexuálních odchylkách, tak tam jsem to vlastně zmiňoval, že duše si vybírá různé situace, že jde o duše. Že hlavní je potřeba duše. Proč by jako nemohly být duše, které potřebují mít komplikované vazby? To není o jejich zralosti, to není o potom dosažené inteligenci. Znám bytost, co měla dvě maminky a tři tatínky za svůj život. Čili byly tam určité možnosti jako rozvoje a pak tam určité věci chyběly, protože to ve skutečnosti bylo jakoby adoptované dítě. Tak tam určité věci nejsou. Nejsou provázané prostě geny s myslí, s těmi nehmotnými součástmi té bytosti.

A to může být požadavek duše, anebo to může být vada. Zase tam může být buď kladný, nebo záporný náboj, proč se to stalo. Čili musí se posuzovat případ od případu. Ale pak to neznamená, že by nebylo vidět trendy ve společnosti. A základní trend v této společnosti je úpadek. Jo?, to tak je. Tečka. Vede to všechno ke zjednodušení, k zprimitivnění, zhrubnutí, zrychlení — výkon, výkon, výkon, málo prožitků, prožitků, prožitků. 

Čili základní otázka: Chci život prožít, anebo vykonat? A od toho se pak musí odvíjet všechno další. To, co jsme se teď bavili o těch „ová“, o těch příjmeních, o té rovnosti nebo stejnosti, je otázka formy, která ale vždycky nějakým způsobem generuje obsah, anebo ten obsah, který tam je, nebo který tam chybí, vygeneruje příslušnou formu. Čili nemá-li bytost na to, unést něco složitějšího, pak přijme to jednodušší. 

R: A ještě že ten Bůh je milostivý. 

L: Ano, Bůh je milostivý za všech okolností. Mezi lidmi je tolik trápení a tolik soužení, že bez milosrdenství to nemá řešení. Tohle jsou v podstatě zásadní věci, i když se jeví jako maličkosti. Jakože drobný detail. Ale ono to tak není a já rozumím tomu, že když je někomu dvacet, tak že k tomu má tenhle přístup. Mně také kdysi bylo dvacet a také jsem měl takhle zjednodušující přístup, ale to jsou obecné vlastnosti mládí a stáří. Jo?, to stáří už ví, i kdyby nechtělo, protože prostě prožilo. I když jdeš cestou výkonu, tak stejně prožiješ. 

R: Tak ono to do nějaké míry vlastně jako.. že jo, tak vždycky se říká nebo tak se říkalo: Mládí vpřed, nebo že vždycky ti mladí mají potřebu hodně jakoby odmítnout ty předchozí generace.

L: To je pravda.

R: Ale zároveň jako historicky byl nějaký jako větší respekt k těm starším generacím.

L: Ano, protože byla v úctě vazba života. Že jeden řetěz života — jedna rodina, navazovala druhá a další, a bylo to dané nedostatkem. To nebylo zbožností nebo silou vůle těch duší, ale nedostatkem zdrojů. My žijeme ve strašně bohatém světě. A my chřadneme na bohatství, protože pak se nemusí moc usilovat, protože všechno to základní je. No tak se vymýšlí blbosti, že jo? A na to to zase padá a chřadne. Znovu, tam z toho celého povstává pořád ta potřeba zdůrazňovat u mě, povstává potřeba zdůrazňovat tu složku, že ne válka o to, kdo má pravdu, nemá pravdu, kdo má jaký život, nemá jaký život, ale spolupráce. A na spolupráci je třeba mír čili správné měření. A já musím mít ochotu měřit, že muž je muž, žena je žena. Samec je samec, samice je samice. Chlap je chlap a dievka je protipól chlapa. Žena, která je schopná dělat divy – a dievka dělá divy. Jo?, a teď si to sečti dohromady, jak ta sexualita čili ta polarita je vlastně jako vyjádřená. Biologicky jsi buď samec, nebo samice, v hlavě buď přemýšlíš jako muž, nebo jako žena a v duši jsi buď chlap, anebo dievka – žena, která dělá divy. To je celé.

R: No počkej, ty jsi říkal, že duše je nepolární. 

L: Ano, ale je zrozená do mužského nebo ženského těla. Proto jako tam musí být rozlišené to jméno – chlap a dievka.