Podcast

Vítejte u dalšího dílu Duchovédy. Minulý díl jsme – tentokrát ve třech, protože kromě Luďka Švojgra byl naším hostem i můj dobrý kamarád Ondřej Marvan – mluvili jsme o vychýlení rovnováhy mezi mužským a ženským světem. Dnes budeme v této sestavě pokračovat a bavit se o tom, co s tím: Co s tím může udělat každý z nás? Hezký poslech.

R: Toto jsem v různých podobách, za tu dobu, co se známe, slyšel mnohokrát. Trvalo mi dlouho, než jsem to nějak pobral, pochopil, začal tomu rozumět a trvalo to celé tak dlouho. To je prostě strašně složité. Jediné k čemu jsem došel je, že se můžu snažit to nejlepší udělat, je naučit to toho syna a za ty ženy se modlit. Protože mám pocit, že víc nemůžu udělat.

L: Super, děláš alespoň něco. 

R: já bych chtěl dělat víc.

L: Vždycky jde dělat víc. Ale můžeš dělat jenom tolik, kolik jsem sám schopen. Víš, kolik lidí nedospěje ani k tomuhle. Všichni, všichni, mě nevyjímaje jsme na cestě lidskosti. Čili kolik jsme schopni zvládnout, naše zvíře, aby ono poslouchalo nás a ne my je. Takhle je to jednoduché. Já už to víc zjednodušit neumím. 

O: A to je přesně to, co dělá muže mužem. Když dokáže zkrotit to zvíře a ta žena, když to cítí, tak jí to dělá dobře, protože…

L: A kde má žena zvíře? 

O: To ona ho má taky.

L: A zvládá své zvíře? Vidíš a tady jsme u toho, jak to v těch myslích není zautomatizované, že je to na obou stranách. Vidíš, tady na tom je to krásně vidět. A to není dobře ani špatně. A když se do toho vleze, a začne se to vynášet na to světlo boží, tak teprve pak se s tím dá něco dělat. A to je to, co říkáš ty Radovane, že chceš dělat víc a ty děláš víc tím, že to vynášíš na světlo poctivě a ta odvaha spočívá v tom, že to dělám a že dopředu nekalkuluji, kdo na to bude mít jako reakci. To je mi jedno. Je mi to jedno, ale není mi to lhostejné. Ta čeština má opravdu obrovské možnosti, jak uchopit, jak ten světský, profánní, tak i ten duchovní sakrální život. Máme nástroj.

R: Celou dobu tady sedím a poslouchám, jak tady ta mysl vyrábí ty obrazy a tak mě pořád napadají školy.

L: To se dá naučit pouze žitím.

R: No, jasně, dobře. 

O: Třeba nějakou školu založíš.

R: Já nepotřebuji zakládat žádnou školu. Já si fakt přeji a toužím po tom, aby se daly tyhle věci nějak měnit. Když to jako sleduji, ty děti nebo ty děti, které jsou dneska dospělí, že už jsou po tom devětadvacátém roku, v čem oni dnes žijí. V této době, to byl první okamžik, kdy já jsem začal nad těmito věcmi nějak přemýšlet, uvažovat a je mi už kolik mi je a mám pocit, že ty věci jako už nestihnu a tak bych chtěl, aby ty děti nemuseli mít stejnou startovací čáru.

L: Už jsi zase ve výkonovém mód. 

R: Je to těžké.

L: Já vím, že je to těžké, já ti jenom ukazuji, jak to máme hluboko pod kůží, protože tam je vlastně nejdůležitější ta věc, že já, jak už se dá předpokládat, že už mám minimálně půlku života za sebou, teď tím myslím toho opičáka, tak vlastně mě některé ty věci toho, když jdeš do toho kopečka. My, co jsme „on-the-hill“, tak to máme jednoduché, my už víme, že tamhle je konec, a jenom hledáme, jak tam dobře dojít, aby to bylo, co možná nejdéle. Kdežto ti mladí, když jdou na ten kopec, tak oni ví odkud byl ten start, ale neví vůbec, kam jdou. Nejhorší je střední věk, když jsi na tom vrcholku. Tam člověk nejvíc zblbne, protože si myslí, že může všechno.

R: Že je nesmrtelný.

L: Přesně tak. Abych se vrátil k tomu, co s tím. Já jsem vlastně nedávno s odchodem do starobního důchodu, tak jsem si pokládal otázku, čemu já jsem se vlastně věnoval celý život? A hledal jsem v tom nějaký jednotící prvek, nějakou nit. Co by spojovalo všechny ty vývojové etapy mého života a vlastně jsem přišel na jednu takovou docela jednoduchou věc, že jsem přišel sem do tohoto života s tím, že jsem nechtěl studovat žádnou filozofii, žádné náboženství a přesto se zabývat vztahem hmoty a ducha, když to řeknu těmito pojmy a tím mě vypadlo, že vlastně nejvíc důležité a nejvíc opomíjené je duše, pojem duše, čili celý život jsem věnoval péči o duši. Takže to, jak jsem pracoval s lidmi od těch 80. let. Je to jako červená nit, mě vždycky zajímalo, ne ty konkrétní věci, co budou žít, jak budou žít, ale jestli je možné toho kterého konkrétního člověka, který sem přišel, tak jako dneska Ondra, tak vlastně ho přivést k tomu, kolik toho si uvědomuje o své vlastní duši, o tom skutečném Já, které je za myslí. A já jsem s tím výsledkem vlastně spokojený, protože ne, že by to všichni popisovali tímto způsobem. Ale kdyby alespoň jeden člověk se mu za celá ta léta pomohl, tak mě to za to stálo. Protože tady je neustále uvědomování se, že vlastně nejsme zvíře speciální, ale jsme lidské bytosti, které používáme, ten zvířecí nástroj tady k vlastní proměně a někdo ke své radosti, někdo ke své bídě, podle toho, jak má založenou duši. A tady je ta odpověď, je v tom, co se s tím dá udělat, přivést především ty děti k duši, ke své vlastní duši. A to je jednoduché, protože to dítě ještě nemá v hlavě vybudovanou mysl, že žádná duše není, v té materialistické společnosti. A když mu řekneš, že to je to, co cítíš, tady na hrudi, že tady bydlí ta duše. A může si jí představovat klidně jak chce, třeba jako kuličku nebo jak to zobrazila ta Rowlingová v Harry Potterovi, tak když mozkomorové útočili na Siriuse Blacka, tak tam vystoupila duše z těla a zase se vrátila. Proč ne? To není vůbec problém. Ale důležité je, aby se ten pojem neztratil, ale aby se udržel v té společnosti, A kdo nemá mysl v tom stádiu, že pro něj je duše nepřijatelný pojem, tak ten nemá šanci vůbec z toho Matrixu vystoupit a tím člověkem se já nemůžu zabývat. Ne, že by byl špatný, ale nemá šanci. To je jako kdybys chtěl po někom, aby psal a přitom mu chyběly prsty, tak prostě psát nebude. Čili, kdo je schopen připustit duši, je schopen vnímat svoje city, tak tyto lidi mají cestu směrem do budoucnosti a to nejdůležitější, co se odehrálo v nedávné době, tak byla ta tak zvaná pandemie, protože ona nakopla tímto směrem fůru lidí. Protože se ty bytosti nemají už o co opřít. Je to všechno v takovém chaosu a tak rozložené, že buď se opřu o svoji duši, nebo nemám šanci.

R: Nebo začnu zobat nějaká antidepresiva nebo chlastat nebo koukat na porno.

L: Tak tak a je to jedno, kolik tomu člověku je. Tak tudy vede ta cesta. Od duše. Musí se začít od duše.

O: Mě vlastně zaráží, proč ty máš vlastně strach, o to, že něco neděláš dobře. Mě to u něj hrozně zaráží.

L: Mě ne, mě to u něj nezaráží.

O: Pokaždé, když na to narazíme a narážíme na to pokaždé, tak jsem z něj úplně hotový a mám ho rád, jako tu bytost, která dělá úžasné věci, a říkám si, proč si to dělá?

L: Ano, dělá úžasné věci. A dělá si to, protože jeho podmínky…znova, vrátím se k tomu, jak se vytvářela mysl, tak byly takového druhu, že tam ta nula nebyla na nule, ale byla posunutá ve prospěch ženského způsobu vidění světa. Čili je třeba, aby se vrátila nula zpátky na nulu. A to není, že proti něčemu a je to za něco a je to za to dostat zpátky svou bytost do harmonického stavu. Protože, když mám cinknutá data, ať už z jakéhokoliv důvodu, tak tam ty výsledky nikdy nebudou, prostě nedá to výsledky.

O: To je pravda. Je zvláštní, že u mě v tomto hrálo hodně velkou roli odtržení se od matky.

L: To má většina chlapců.

O: A pamatuji si tento moment, kdy nastal v mém životě zase velikým zázrakem, že přišel a že mi to pomohlo u té kalibrace. 

L: Málokdo si uvědomuje, že vztah matky k dítěti je dvojího druhu. Široko daleko ve vesmíru není citový vztah matka-dítě. Není. Protože my jsme bytosti citu a nejsme bytosti funkcí. Jiné bytosti, když prostě dospějí, začnou fungovat, tak se začnou rozmnožovat. Neznám chlapa ani ženu, kteří by se začali rozmnožovat, když se před tím nezamilují, byť třeba to může být poblouznění alkoholického nápoje pět minut. To já vůbec nezpochybňuji, ale musí tam být to zanícení, protože jinak se ani ty orgány nedají do pohotovostní polohy. Když to řeknu takto. Čili my jsme bytosti citové a my se musíme vždy odpíchnout od toho citu a ten cit je projevem duše a od toho, když se nezačne, tak se to znovu neposkládá. Čili, k čemu to má vést tato situace? K tomu, aby se vrátili zpátky ty posunuté brýle toho vnímání v té mysli, že ta nula je opravdu nula a to jde udělat opravdu jedině tím, že se člověk vědomě postaví k Absolutnu, protože jenom z toho Absolutna je možné se absolutně odměřit. Čili ono to bez Pánaboha nepůjde, když to řeknu lidově. A teď jde o to, jak má kdo představu toho božství a to by byla přednáška na x (hodin?)….- co do toho všechno může být zahrnuto a jak to může vypadat a různé mysli a různá prostředí. To prostě takto je, ale bez toho to nejde. A my jsme lidi a nejsme zvířata a lidská bytost je složitější než jenom dobytek. Je to tak, že každá zkušenost každé lidské bytosti, která tady na tom světě je, je cenná, každá, naprosto každá, s tím máme také zkušenost, že když si mysleli, že jo, jak se ta disciplína jmenuje? Eugenika, za Hitlera – ty špatné geny budeme odstraňovat, nebudeme živit mrzáky. Já když si vezmu, jak se jmenuje? Stephen Hawking — poškozené tělo a co napsal? Jeden z největších bestselerů – Stručná historie času – úžasná záležitost. Prostě nedá se to vymyslet, vymyslet, vymyslet, vymyslet – mysl je nástroj duše a mysl vytváří mozek a mozek ovládá tělo. A takto prostě je, ať se to někomu líbí nebo nelíbí, může se mnou o tom diskutovat, ale ono to tak prostě bude, tak jako sluníčko ráno vstává a večer jde spát, tak zrovna tak toto je pořád takto. Takže začít takto – od kalibrace, dobrá vůle, jít se podívat na to, kde co jak je posunutý, není posunuté. Samozřejmě je to proces bolestivý, protože ten člověk se musí neustále obrozovat a je to jedno, jestli je to muž nebo žena, protože ten posun dělá nedobře i muži i ženě. A teď, abych se vrátil zpátky k tomu, co mají ženy jako to navíc, že ony stráví 9 měsíců spolu s duší toho dítěte ve spolupráci. To je to, co muž nezná, to je to něco jiného. Proto, když se odřezává holčička od maminky, tam to je jednoduché, protože tam to není polaritně vázané, protože heterosexuální žena se rodí s tím, že se chce spojit se svým otcem a matka je jenom prostředník, kdežto chlapeček – je to heterosexuální muž — tak chce vlastně, touží po své matce, proto to odpojení se od matky je mnohem těžší, proto si taky většina kluků vybere za ženu vzor – buď je to matka anebo je to ten negativ – „anti matka“. Buď chce to samé anebo chce pravý opak. To tak prostě je. A ta citová vazba těch devět měsíců je nesmírně důležitá, protože tam se učí spolupracovat a je nesmírně důležité, že ženy nemají v tomto smyslu rozum, protože, jak jsou vedeny citovou linkou života, tak kdyby do toho dávaly rozum, tak jeden den by měla holčičku, druhý den by měla chlapečka, jeden den by měla modré oči, jeden den červené oči a kdyby to byly zároveň schopná realizovat, tak to by se rodila strašná monstra. Ještěže toto nemají ve své mysli, a že to domlouvají pouze ty duše a tím, že to domlouvají pouze ty duše, tak z toho rostou ty nádherné děti.

R: A tu mysl odpojí přes ty hormony.

L: Ano, protože tam mysl nemá co pohledávat a jestli je potřeba se o něco přičinit, tak, aby tyto naprosto zásadní věci poznání fungování lidských bytostí, tak, aby se dostali v širší známost a to jakýmkoliv způsobem. Protože, když nevím, jak to funguje, tak jak si změřím – jsem zpátky u toho, jak se smířím se svým stavem, že jsem takový, jaký jsem. Čili když nemám ten nulový bod, čili jaké je to, když je to ideální, ve světě idejí, tak pak nemůžu naměřit tu realitu, kde jsem přes čáru, kde naopak vyhovuji, kde jsem zase nedostatečný? Nezměřím to.

O: Je pravda, že celých dvacet let se snažím najít zpátky ten kalibrační bod. Doopravdy dvacet let práce.

L: Úplně v pohodě, protože důležité je, že ho vlastně vůbec hledáš.

O: Já jsem za to vděčný. 

L: Víš, kolik lidí to vůbec nehledá?

O. A Je zvláštní, že mi vlastně mnoho žen pomohlo v tom být mužem.

L: To jsme zpátky u duality – černá a bílá.

O: Nebyly to vlastně ani mužské skupiny, ale byla to vlastně terapeutická skupina a byl tam jeden lektor muž a já a jinak tam bylo asi dvanáct žen a vlastně ony mě naučily zpátky mít sám sebe rád jako muže. To byly vlastně tak vyzrálé ženy zevnitř, že měly tu energii, která byla tak láskyplná, že mě přijaly a ukázaly mi to a pomohly mi se napravit.

L: Buď rád, že to máš, a co ti mám k tomu říct?

R: Takové dítě štěstěny.

O: Já to vím.

L: Ale znovu, to odtržení od té matky nebo od toho…já dával takový test, na ženy, teď ho prásknu. Já se jich vždycky zeptám, kolik máte dětí? A ony odpovědí: Dvě, tři, jedno, žádné. A já řeknu: Nemáte žádné. Dítě nelze vlastnit. Odpověď: Já mám dítě. A otázka: Mít dítě. Je naprosto nesmyslná. Kdybych já se zeptal svojí babičky: Babi, kolik jsi měla dětí, tak ona by se mě zeptala: A Luděčku, na copak se mě to ptáš? No osm jsem jich porodila a Bůh byl ke mně milostivý, tak si vzal zpátky jenom dvě a šest jsem jich vychovala. Vůbec by nechápala: MÍT dítě. Měla to postavené tak, že mít dítě, jako porodit ho je jedna věc, vychovat ho je jiná věc a že to je milost boží čili dokud se nedostaneme z této závislosti to, že něco mám, tak se nepohneme od toho zvířete. Protože zvíře to tam má: Já to musím mít, já to musím ulovit, to jsou ty zdroje, to jsou všechny ty věci, které potřebuji pro život, ale já je nemám. „Starejte se o mě, všechno, co potřebujete, vám bude přidáno.“ Já jsem to teď převedl – to je v Písmu.

R: Jo ‚jo, jo. Celou dobu, co to říkáš, tak to ve mně úplně: Ale někdy to MÁM je někdy užitečné. Dospět k tomu, že to mám, není to MÁM, ale že to mám jako půjčené. Ale bylo mi dáno, že to jako potřebuješ. Že v nějaké životní etapě, když žena řekne: Já mám dítě, mě nepřijde jako špatně, protože je to důležité – pro tu vazbu s tím dítětem. Tak to jako cítím. Že to má jako funkci.

L: A proč neřekne: Naše dítě? Proč neřekne: Naše. Copak tomu tátovi – teď to řeknu špatně – taky nepatří? Nepatří nikomu, patří samo sobě. Já ho vychovávám to dítě, já jsem ho přivedla na svět. Já jsem umožnil té ženě jako muž, aby mohla přivést na svět dítě, které máme oba dva v péči, tam je opravdu žádoucí se zbavit toho vlastnictví. Protože, když to dítě bude vyrůstat s vědomím, že tam je rovnocenný partner a to neznamená, že si může dělat všechno, co chce. Vůbec ne, ale že je rovnocenný partner, před Bohem. To jsme zpátky na úrovni duše to takto je, z hlediska mysli je ten rodič samozřejmě vždycky nadřazený, vždycky. A musí to tak být.

R: Já znám ženy, které to prožívají tak, že její děti jsou její součástí.

L: Ano, to má mnoho žen, že při tom ustřižení té pupeční šňůry se od nich neoddělí. A tím mu zabrání, tomu dítěti, aby se stalo dospělým, to je nezralost té ženy. Mnoho žen tady, když jsem vysvětloval a ukazoval, kde mají problém, tak jsme na to narazili. V osobním rozhovoru mi to žádná nikdy nehodila na hlavu, protože věděla, že mám pravdu. Akorát to nerady slyší, což chápu. Já také nerad slyším, když mě někdo a zvlášť třeba žena upozorní, že se někde nechovám jako chlap, ale chovám se jako blbec a vnitřně vím, že má pravdu. Jedna věc je něco rád anebo nerad slyšet a druhá věc je, jak je to doopravdy. Tyto dvě věci se musí poctivě rozlišovat. Prostě poctivost. Nevlastníme děti. Byly nám Bohem svěřeny bytosti k tomu, aby mohly narůst v samostatné dospělé jedince. A když se k tomuto nevrátíme, tak ta společnost nemá šanci. Budou to otroci a bude to zvířecí způsob života. Je mi líto, když to někdo vidí jinak, já mu to neberu. Já to řeknu ještě jinak, úmyslně a vědomě jsem šel do části svého života s tím, že jsem chtěl poznat, jak je to z reality a ne že to budu mít vystudované jako nějaký obor, který pak budu aplikovat. Ne, já jsem chtěl tu pravdu. Proto všichni, kteří kdy se tady vyskytli, tak já jsem využil tu zkušenost jejich k tomu, abych viděl, co se tam opravdu vyskytuje a jak to je. Já jsem na to šel druhou stranou – praxí k teorii. Je od teorie k praxi a já jsem šel od praxe k teorii. Ne, že bych něco nečetl, ale ověřoval jsem to jako především pro mě zdroj dat je realita. Jak bych potom mohl pomáhat lidem? Nemohl, protože bych se tam snažil nacpat tam nějaký způsob vidění světa a dopadl bych jako třeba naše církve nebo jako naši vědci, že to je všechno mimo mísu. Já když jsem slyšel, že byl vypsán grant na dokazování plochosti, že je zeměkoule plochá, tak jsem si říkal, no zahrávají si dobře páni vědci. To je jenom taková rarita a pokus o trpký vtip. Čili musí se vycházet z dat – skutečně data, data, data, data, jak to je doopravdy. A padni komu, jak padni.

R: Ondro, a jak se stalo tobě, že ty přirozeně vycházíš z těch dat? Čím se ti to jako stalo? Byl jsi tak vychovaný? Ty ses tak narodil? 

O: Nebyl jsem tak vychovaný, prostě se to stalo. 

R: Takže prostě jednoho dne ses jako vzbudil a ….

O: Něco se ve mně vzbudilo. Nebylo to výchovou. Protože co vím, výchovu jsem měl asi stejnou jako ty. Ano, jsme stejný ročník vychovaní ve stejné společnosti za dob komunistů, chodil jsem do jeslí, všechno. A myslím si, že tam se to ve mně hodně zlomilo. A nedávno jsem se na to koukal zpětně až do toho narození, kdy jsem žil na tom zámku, který mě formoval ty dva roky života, pod tou lípou, a výjimkou biloba (?), kde zámek prostě bylo něco úplně jiného, co mě 

L: Jiné milie

O:…to mě hodně formovalo a pak mě to zformovalo v jeslích, kdy doopravdy to byl zážitek. Já jsem chodil do jeslí od deseti měsíců a ten zážitek byl hodně, hodně silný a stalo se to, že jsem byl zavřený do sklepa na brambory učitelkou, samozřejmě dítě plačící několik hodin, tak co s ním? Uklidním ho tím, že ho zavřu do sklepa.

L: Ty kráso.

O: A to byl sklep u vjezdu do těch jeslí a tam byla montážní jáma na auta – taková ta prkna a tam se vevnitř něco stalo, tenkrát. Tam jsem něco slyšel, tam byl ten boží hlas a ten mi říkal: Bude to dobrý, bude to v pořádku. A v ten moment se tam něco stalo, pak jsem to dlouho neslyšel, můj život šel nějakou cestou, ale vždycky přišel ten hlas, který já jsem poslechl, a věděl jsem, že mám jít tudy, tak jsem šel. Je to z hůry, to nemůžu říct, že je to mnou.

L: Tam jde o to, že každá duše, jak já říkám: si volí, před svým narozením, komu se narodí, protože potřebuje ty zcela konkrétní rodiče a taky, kam se narodí. Čili ona potřebuje určité prostředí, to je výběr před narozením.

O: Je doopravdy zvláštní, že do určitého věku jsem s tím nebyl vlastně vůbec smířený, s tím, do jaké rodiny jsem se narodil, proč do této společnosti, proč do této doby a toto mi vadí. A pak, postupem času, že jsem se díval tady dovnitř, že mi bylo dáno shůry ta možnost se podívat. Vždycky se říká: jdi za nosem, kdy jsem měl tu hlavu dolu a říkám: Počkej, jdi za nosem?

L: A tvůj nos se díval do tvého nitra, do tvého jádra., jasně.

O: A díky spoustě lidem, které jsem potkal, byly to terapeuti, psychologové, byli to lidi, kteří byli samo učenci, tak mě formovali a pomáhali mi v mojí cestě se zkalibrovat zpátky, projít zpátky až do bodu, kdy jsem se narodil a přijmout všechny ty momenty, toho času, toho mého bytí, že to bylo v pořádku, a že je to v pořádku, že kdyby to bylo jinak, tak by to byl jiný život a toto celé mě takto zformovalo, ale jak říkáš: není to moje přičinění, to doopravdy ne.

R: To já jsem neříkal.

O: Ty ses ptal, jak to mám, ale já říkám, že to jde shůry, doopravdy.

L: Takže stylem: Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. To je v pořádku. To tak je: „Starejte se o mne a všechno, co potřebujete, vám bude přidáno.“

R: Takže vlastně jako, ty říkáš: Já jsem si to nahoře objednal, že mi bude dáno, takže jsem pak jsem sestoupil, oni mě zavřeli do sklepa a tím se to jako vyřešilo. Promiň, že to tak strašně zjednodušuji…

O: To je v pořádku.

R: A teď ti lidé mají jiné příběhy, kdy trvá hodně dlouho, než ta duše je slyšet. Víš, já potkávám spoustu lidí – a část z nich jsme zažili spolu. Někdy ti lidé to jako úplně neslyší. Oni si jako objednají tu cestu…a docela dost času strávím tím, abych vůbec tu duši slyšel. To je hrozně neefektivní.

L: Vůbec ne, vůbec ne. Tam záleží na tom, jaké bylo to rané dětství. Protože v tom raném dětství, když ještě není vybudovaná mysl, tak vlastně to jednání řídí ta duše dítěte přímo. A ona to ví a podle stavu své vyspělosti si to nechá nebo nenechá zavřít. Většina té společnosti toho dnešního světa tak to prostě těm dětem zavře. Je to takhle a takhle a takhle a ta škola všichni, donutí tě. A potom je jenom otázka času, jak dlouho a jaké jsou ty podněty, které ti pomohou se znovu otevřít. Na to já mám krásný příklad: jak jsem dostal: že už to nesmím dělat, co jsem udělal. Udělal jsem strašnou věc, byl jsem schopen asi ve 3 letech nakreslit komplet na papír – nebo v pěti (já už nevím v kolika) plánek celé vesnice, včetně toho, jak byly na pile, kterou jsme měli v sousedství, uspořádaná prkna. A protože to bylo v závodě za zdí, kde jsem to nemohl vidět, tak jsem se ptal a maminka – já jsem jí říkal, že jsem to viděl ze shora. A ona: jak jsi to viděl ze shora, to jsi nemohl vidět ze shora a teď to z tebe prostě vytluče. Že jsem si jako dítě v noci cestoval, prostě jako z těla ven a prohlížel jsem si svět tak, jako bylo mě naprosto přirozené, než mě to zatrhly, a pak byla otázka času, kdy pak v životě jsem se k tomu znovu vrátil a mohl jsem si to znovu otevřít. Čili je to o zkušenosti duše a každá duše to má jinak. Jsou duše, které jsou nějakým způsobem vyspělé, zavře se jim to a najdou to anebo jsou duše, které to v životě vůbec jenom potkají a změní je to – je to o vyspělosti duše a teď se dostáváme k tomu, že přestože tady platí pravidla pro všechny duše stejný, tak ale každá prožívá něco jiného, byť třeba jako vy dva jste si časově blízcí, ale každá ta duše – jak tvoje, tak tvoje – je jiném stadiu vývoje. Potřebuje jiné věci. To není o tom, že je lepší nebo horší, ale je prostě jako na tom jinak. A to je to pro mnoho lidí úplně sci-fi rozdělovat lidi ještě podle stavu duše, jenomže ono to tak je. To je stejný, jako kdyby se všechny děti z města nahrnuly do školy, tak já je musím přece nějak roztřídit do jednotlivých tříd podle jednotlivých schopností, abych věděl, co s kým mám probírat a co ne, aby se naučili tedy číst, psát a počítat, když to tedy jako obrazně zjednodušuji. Každá duše má pro něco vlohy. Jsou děti, které mají inteligenci na kreslení, pak jsou na matiku, pak mají na písmenka, jsou různé typy intelektu, že jo? Když to vezmu v té škole ale zrovna tak je to i v té dospělosti té duše, z hlediska jak si uvědomuje, kde je, komu se narodila a co si má nechat líbit anebo nenechat líbit. 

O: To je hezké, že o tom mluvíš, protože mě vždycky fascinovala, když jsem procházel nějakým tím sebe rozvojem, sebe zkušeností a viděl jsem některé lidi, třeba po roce nějakého kurzu, jak jim všechno zacvaklo. Já se prostě pětadvacet let motám v těch propletencích a říkám si proč, za co? A jak říkáš: Každý to máme jinak nakreslené. A ta cesta a pak až mi to časem taky došlo, a přestal jsem žehrat. A mám to prostě tak, je to jenom spletenec.

L: To je ono, že přijmout sebe samého, v tom, že jsem tím, kým jsem: Já jsem, čili trvám. Je to o čase. Když řekneš, že něco mám. Tak je to o prostoru, ale ten se noří z času, chceš-li se dostat k podstatě, k Jednotě, tak musíš jít za čas, to je to co říkal Eduard a Míla Tomášovi: Za čas a prostor, k podstatě a dál k Bohu a bez toho to nejde. A teď je otázka, že my máme z hlediska těch větších časových cyklů a těch různých kalendářů, teď nemyslím na ten Mayský, ale na velké časové úseky, z hlediska indického védu. Vlastně před námi je období, kdy se bude formovat jednotlivá individualita těch duší, vlastně máme zhruba 2000 let před sebou, aby se každá duše zformovala tím, kým skutečně je. Ale musel být teď 6000 let monoteismus, abychom se k tomu vůbec propracovali, čili jde taky o to, v jakých časových celcích se o těch věcech dá přemýšlet. Protože to, co jsem teď řekl je pro mnoho lidí vlastně naprosto nepodstatný sci-fi. Protože potřebují vědět, s čím zaplatím elektriku a jak vychovám toho našeho spratka milovaného, který si myslí, že nám bude poroučet. Ale to neznamená, že by to nemělo význam, přemýšlet i v těch větších celcích. Já vím, protože tím se dávají do souvislostí, do širších souvislostí věci, které vlastně dneska působí. A proč jsem to zmiňoval? Protože my žijeme teď v době, která je zlomová. To všichni cítí a jde tam právě o to, že to základní třídění nás, jako duší, je v tom, že kolik duší je si vědomo sama sebe a kolik si není vědomo, že je duše.