Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu podcastu Duchovéda s naším stálým hostem Luďkem Švojgrem, poustevníkem ze Starého Plzence. Tak v dnešním díle si budeme povídat o strachu. Bojíme se už od narození. Strach jsme dostali jako základní zvířecí instinkt, který nás varuje před nebezpečím. Tím bývá vše, co je neznámé. Když to poznáme, prožijeme, že strach není nutný a umíme jej odložit. Naopak, když naše zkušenost potvrdí, že strach jako indikátor zafungoval dobře, už jen velmi těžko se jej zbavujeme. Jenže my nejsme pouhá zvířata, a tak se učíme strach různě ovládnout, dostat pod kontrolu, překonat nebo přeměnit třeba ve vztek, protože vztek, agrese je akční, kdežto strach je ochromující.  

R: Luďku, ty jsi mi jednou řekl, že strach je nedostatek víry.

L: Ano, a tady tě zastavím. Protože už je toho moc a já jsem se hned zastavil v těch myšlenkách na začátku, když jsi začal mluvit, že strach povstává ze zvířecího pudu, je to hrozně důležitá součást nás a aby byl správně strach pochopen a mohli jsme se dostat k tomu, jak je spojen s vírou, protože tam je klíč k řešení, tak musíme ještě zavést pojem obava. Protože strach bez obavy nejde vysvětlit. Strach je něco, co považujeme za nepříjemné, nežádoucí, co nás stresuje, omezuje, proto na to nějakým způsobem reagujeme a ve skutečnosti to je jenom přes přirozenou hranici, kterou potřebujeme, kterou jsem nazval obavou, překročení přes práh. Čili my se dostaneme mimo obvyklou hranici obav a tím povstane strach.  A každý má tu hranici někde jinde a nějakou jinou podle schopnosti své bytosti, podle stavu své víry. To je ta schopnost.

Tak, a teď to vysvětlím důkladněji. Obava je hrozně důležitá součást naší biologické podstaty, která slouží k tomu, že nám tříbí pozornost. Dám na to jednoduchý příklad. Když učí horolezci někoho lézt po skalách v horách a tak, tak vždycky před nějakým výstupem na nebezpečné místo se zeptají toho dotyčného adepta nového, jestli se bojí. A když řekne, že se nebojí, tak ho tam nepustí s odpovědí, že těch, co se nebáli, jsou plné hřbitovy. Protože, když tam není mírná obava, proto slovo obava, tak ten člověk snadno přecení tu hranici, na co může a na co nemůže dosáhnout svou zkušeností, svou schopností, svou dovedností. Proto ta obava drží pozornost na tom správném místě. A když to překročí, tak to má zase dvěma směry. Do toho strachu, nebo se úplně odřízne od strachu, ale to jsou ty pangejty na té cestě těch obav, které tříbí pozornost a vedou nás dál. 

R: Já jsem to spíš vnímal tak, že obava je takový malý strach.

L: No, v podstatě to tak je, to není nic špatného.

R: A pak je třeba hrůza, což je jako velký strach. 

L: No, to tak je.

R: Takže malý strach je jako užitečný?

L: Ano, a bez něj to nejde. Čili zbavit se ho je špatně a naučit se s ním zacházet je dobře, abych věděl, kolik pro mě jako pro bytost toho strachu je právě zapotřebí. To je to – jak se umět bát. A to je vždy závislé přímo na míře vědomí té bytosti. Kolik je si sebe vědomá. Vědomá. Věděti do mí. Čili je tam zapojená jak mysl, tak je tam zapojené srdce/jádro duše/cit, když to zjednoduším. Jsou tam obě části spojené dohromady. Čili když jsem dostatečně sebevědomý, tak si můžu dovolit větší šíři té cesty, protože můžu mít větší obavy, protože je unesu. Ty nejzbožnější lidé se nebojí. Příklad: Jeden z našich patronů, Svatý Vít, byl malý kluk, šest až dvanáct let, nikdo neví, jak byl starý, a když se dostal ze Sicíle do Itálie, tak ho předhodili lvům kvůli jeho křesťanské víře. A jeho víra byla tak silná a tak čistá, že ti lvi, místo toho, aby ho roztrhali, tak šli a olizovali mu poraněné nohy. Protože měl tu sílu tak velkou, že ta zvířata naopak k němu cítila úctu, cítila od něj bezpečí a šla mu pomoct. 

R: Napadla mě otázka, jestli tedy obavy tvoří hranice něčeho, čemu se říká komfortní zóna. A spousta těch, třeba dneska, nějakých seberozvojových programů a seberozvojových skupin, mluví o, třeba jako, zvětšování komfortní zóny tím, že jako vlastně překračuješ ty hranice, oni mně říkali, jako, roztahujeme obálku, zvětšuješ to, a že vlastně ty obavy jsou ty hranice té komfortní zóny. Je to tak?

L: V zásadě ano. Ta komfortní zóna to je vlastně.. spíš je to ve vztahu k lidem. Kdežto ten strach je univerzálnější, je založený hlouběji a obavy (strach a obavy) jsou založené hlouběji, čili oni se netýkají jenom vztahu k druhým lidem nebo k druhým bytostem. Já bych řekl, že ta komfortní zóna je ta hranice specializovaná na svět lidí, ale v těch ostatních částech toho bytí, toho světa, tak to bude mít trošku malinko jiná pravidla, ale princip je pořád stejný – je to hranice. Pochopit to, že strach se nemá likvidovat, ale máme se vlastně bát do schopnosti, co unesu. Protože pak jsem dobře naladěný pozorností. A tím pádem, když mám dobře naladěnou pozornost, tak mnou jako bytostí i osobou protéká tolik informací, tolik energie i tolik zkušeností, kolik ke mně přísluší a já to pociťuji vlastně jako příjemnost. Jednou doprovodnou, jak bych to řekl, vlastností, která se tam ocitá vždycky u strachu, tak je, že se cítím nepříjemně. Prostě strach je.. když už je to v podobě strachu, tak už je to nepříjemné, proto ta komfortní zóna je dobrý ekvivalent pojmenování té hranice. Čili takhle jednoduše.

R: No, a teď tedy zpátky k té otázce, že jsi mi jednou řekl, že strach je vlastně nedostatek víry, že tam, kde nedokážu důvěřovat Bohu v nějaké oblasti, tam mám strach. A moje základní otázka je, jak tedy tu víru jako nabudu? Jak ji získám? Jak si ji naplním? 

L: Aha, jako abych se nemusel bát?

R: V nějaké věci.

L: Jo, aha. Takže první věc je, že si musím všimnou, že ten strach mám a na to reaguji dvě.. dva základní instinkty – agrese, útok. To je projev vlastně strachu, že jdu a chci to sežrat, to čeho se bojím a druhý je útěk, uteču před tím. To jsou dvě instinktivní reakce, které jsou tam a jsou v pořádku, protože my se tím učíme vlastně, jak bych to řekl? V naší biologické složce být v tom světě nesežraný. Já to myslím doslova, ale i v přeneseném slova smyslu, protože v tom businessu můžeš být taky sežrán třeba korporátem nebo to už je jedno čím. Prostě nebýt sežrán je buď: agresí to přeperu, nebo před tím uteču. Tak, a teď, ty jsi se ptal na?

R: Jak vlastně doplním tu víru, aby ten strach jako, nevím, se změnšil jenom na obavy.

L: Aha, to doplnění té víry spočívá v tom, že musím lépe číst svou myslí, svým vědomím, svým věděti to mí. To znamená ty pocity. A ty pocity povstávají z Boží přítomnosti ve stvoření čili i ve mně, že ta Boží podstata je uložena přímo v té duši, ale ona nemyslí, ona nemá obrazy, ona nic nevytváří, ona tam jenom je jako jediný pevný bod, který máme k dispozici. A čím víc jsem napojený do té podstaty, tím lépe reaguji na všechno, co neznám, protože ten strach kalibruje tu pozornost k čemu? No právě k tomu neznámému. Protože kdybychom žili v prostředí, kde je všechno známo, tak by vůbec nebyl důvod pro to, aby existovala obava nebo strach. Čili důvod pro obavu a pro strach – proč tady je – je ten, že žijeme v prostředí, které není známé, které je živé a všechno, co je živé, tak je proměnlivé a nikdo, ani Pán Bůh, neví, jak to bude proměněno, nikdo. Jak říká klasik: Budoucnost se utváří. Nikdo neví, jak to bude. Představa, že náš svět je uzavřený systém, kde se dá všechno předpovědět, vypočítat, zjistit, je naprosto mylná, protože by jinak to stvoření, ten svět byl nesmyslný. Nebyl by důvod, proč by měl být, když by všechno dopředu bylo určené. Ale náš život je smyslný, a kdybychom na to náhodou zapomněli, tak máme různé smysly, které nás ubezpečují o tom, že život má velký smysl a jsou dokonce labužníci a vychutnávači života a může si to ctěný posluchač představit v jakékoliv oblasti. Čili posílení víry znamená posílení schopnosti chápat a později rozumět svým pocitům, které se opírají o zdroj, zdroj všeho bytí pro absolutno.

R: Jednoduchá otázka. Jak to budu dělat? Budu se víc modlit nebo budu víc meditovat nebo.. jak to jako udělám?

L: No, každá bytost potřebuje něco jiného, protože každá bytost je jinak nastavená. To je výsostně individuální záležitost, na což už přišli následovníci Buddhy, proto v buddhismu je mnoho různých škol pro různé typy bytostí, které při následování v těch školách vlastně mají pro ně techniky a technologie, jak se dostat ke klidné mysli v případě buddhismu. V případě zbožnosti je důležité si uvědomit, že Bůh, jelikož je všemohoucí a je to všudypřítomné bytí, tak je i v nás. Čili já si musím nejdřív položit otázku, kde ve mně je. V momentě, kdy si nepoložím tuhle otázku, tak nezaměřím pozornost na Boží přítomnost v sobě. A když ji tam nezaměřím, tak nemám, co bych zkoumal a je pořád Bůh pouze na nebi. Čili dochází tam k tomu rozdělení, že to Boží, to absolutní je mimo mě a já, protože to neznám, tak mám strach. V momentě, kdy přijmu to, že je i ve mně, tak já mám v tu chvíli nástroj prostorový i časový, že po tu dobu, kdy žiju a jsem v těle, tak vím, že to můžu zkoumat, pozorovat, prožívat a pak už zbývá jenom hledat, jaká je ta moje konkrétní cesta. V tom pozemském bytí není nekonečné množství životních cest. To znamená, že lze spojovat různé cesty k sobě, čili že jsou lidé, kteří mají jakoby podobný způsob, jak to vyjádřit, jak se k tomu dostat. A tím podobným způsobem to vlastně, když bych udělal – teďka malá vsuvka – příměr:

Tak jako jsou podobné buňky spojené do orgánů tělesných, ale všechny ty tělesné buňky i ty orgány, dle té podobnosti, tvoří celého člověka. Tak zrovna tak to celé stvoření v té oblasti těch životních cest je rozložené do různých segmentů, které jsou vlastně jako by těmi orgány toho lidství. Jako příměrem to lze popsat. Přímých způsobem těžko, ale příměrem to lze. Proto je žádoucí u každého člověka hledat, jaká je ta jeho životní cesta, protože podle toho se dá posilovat jeho vztah duše, jádra k mysli, egu tak, aby byli lépe propojeni, a tím se zvyšuje víra, která se přeměňuje ve vědění a není tam problém strachu, zůstává to jenom v širším rozměru obav. Takhle, jestli to stačí.

R: Jo, stačí. Je to docela jako..

L: Teď jsem byl trošku jako profesor, ale nešlo mi to jinak. 

R: Já myslím, že to je úplně v pořádku, že to je jenom o tom, nad tím..

L: Trošku se nad tím zamyslet, nad těmi příměry, protože když to neřeknu s určitou přesností a dikcí, tak bychom se v tom za chvíli ztratili. 

R: Rozumím. Mně s tím souvisí možná jedna otázka. Jestli to tedy znamená, že víra není jako binární ve smyslu jako věřím – nevěřím, ale můžu.. třeba jako..trochu věřím nebo trochu víc věřím. Proč se tě na to ptám? Protože já, když jsem chodil na přípravu ke křtu ke Sváťovi Karáskovi blahé paměti, tak jsme seděli u něj v té vinotéce, kterou měl naproti Pražskému Jezulátku, ochutnávali jsme to červené a on se mě ptá: „No, a jak ty to tedy máš s tím Bohem? Jako, věříš trošku v Boha?“ A já říkám: „Jo, jo, jo.“ A on: „To je dobře. Já nemám rád takovéty lidi, kteří moc věří. Mně přijde, že je dobrý, stačí, když trochu věříš.“

L: To je velice vtipné, protože ano, protože tady se nám do toho vkrádá pojem absolutno. Protože pojem absolutno v té binární podobě je buď jednička, nebo je to nula a nic mezi tím. A to je proti Boží pravdě na zdejších pláních velká lež. To je jako kdybychom řekli, že ten svět je buď jenom černý, nebo jenom bílý. To rozlišení, to černá – bílá, to věřím – nevěřím, je vlastně hranice. A ani ty nejsou absolutně pravdivé, protože absolutní bílá neexistuje, absolutní černá taky neexistuje, ale v nějakém rozsahu to lze takhle chápat. A my se potřebujeme nejdřív dostat k tomu, že první krok, který je třeba udělat, je doplnit šedivé, různé druhy šedi. To je tak, že jsou oblasti, kde to vědomí není úplně.. nejsem vědomý a nejsem úplně nevědomý, čili je to šedá jako barva, když to přirovnám k tomu absolutně věří – absolutně nevěří. Když se pak dívám tímto způsobem na svět, tak vidím ten svět jako černobílou fotografii. Černobílá fotografie má tu výhodu, že učí naše oko, ty smyslové orgány vjemu, tím, že je zjednodušená jenom na ty dvě barvy nebarvy, čili černou a bílou, tak se učí rozlišovat, co tam je. Černobílá fotografie je vlastně zkratka od reality. A pak je, když se naučím používat ty šedi, čili to pásmo, že něčemu věřím – na kolik procent, něco je víc důvěryhodné, něco je míň důvěryhodné, něco je černější, něco je bílejší, a když se naučím s tím černobílým a šedivým zacházet, tak teprve pak si můžu dovolit pustit do toho plnost čili barvu. Další rozměr. 

R: Mně trošku připomnělo, když jsem byl na tom pobytu ve tmě, tak jsme končili tím, že už jako vyjdeš ven z té chatky a tam ten průvodce to právě udělal tak, že nám jako nastavil ty budíky vlastně na dobu, ještě než začalo vycházet slunce. Takže vylezeš za tmy a ten úsvit začíná tím, že je právě nejdřív jako černobílý a teprve postupně nabíhají ty barvy. Jak vlastně jako vychází to slunce, tak postupně ti nabíhají ty barvy, nejdřív jsou víc ty jako modré a červené a teprve pak jakoby je to úplně vidět, jak se to opticky jako mění.

L: Ano, protože tam jde o tu plynulost. Ta plynulost dělá vlastně.. to je proces změny, což je otázka vývoje. To nejmíň v našem světě, co je v oblastech vědy pochopené, je čas. To s tím přímo souvisí s těmito přechody toho zkoumání. 

Když se vrátím zpátky k těm obrázkům, tak první vývojové stádium v čase z hlediska poznání duší byla vlastně grafika, kdy pomocí šrafování vytvářím ten obrázek, kde mám jenom ten bílý papír a tu černou tuš, tu linku. Další je fotografie, kde už jsou plochy, není to jenom ta linka, které už jsou ale.. ta tuš jakoby byla zředělá s bělobou do těch šedí. A další je už to přímé zrcadlení toho světa v té barvě. Proto dneska umí málokdo udělat dobrou barevnou fotografii, protože není dostatečně vytrénovaný v tom černobílém, v tom, aby to bylo sdílné, je to vlastně jenom prostý otisk nějaké zkušenosti. Proto všichni fotí a všichni si myslí, že jsou fotografové. Nejsou fotografové, protože ta fotka, která je to ta ona, tak má v sobě ten grafický základ a tu černobílou fotografii. Prostě přečteš z toho ten první plán té grafiky, co tou fotkou chceš říct, zároveň tam vidíš ten kontrast, to napětí, ten děj, to jsme u té časové linky, a pak je tam ten stav a to je ta barva. Čili je to o těch rozměrech vnímání toho, co je kolem nás. Všimni si, že se pořád točíme kolem jednoho tématu, že ten strach je vlastně spojený s vnímáním, co pouštím do svého světa. Čili bez výcviku v tom vnímání, jo, že to musím taky umět ten proces – grafika, černobílá fotografie, barevná fotografie — musím se to naučit, jo? Proto to dítě, když se to začíná tady na světě.. když se v tom roce probere jakžtakž, zjistí to, tak ono potřebuje mít za zády tatínka a maminku, aby se opřelo, když se vlastně učí všechno tohle. Proto strach prvně potkáváme v dětství.