Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu podcastu Duchovéda s naším stálým hostem Luďkem Švojgrem, poustevníkem ze Starého Plzence. V minulém díle jsme společně načali téma strachu. Jak souvisí s obavami, proč vlastně strach a obavy máme a jak s nimi vůbec zacházet. Taková témata, řekl bych, z Duchovédské základky. Dnes se podíváme trochu dál a budeme se zabývat, mimo jiné, strachem ze změn nebo třeba i Boží bázní. Ono vůbec se nám to téma strachu poněkud větví, mnoho důležitého s ním souvisí. A přitom je to taková, na první pohled, obyčejná věc, ten náš lidský strach. Tak nám držte pěsti, ať se do toho nezamotáme. 

R: Často mluvíš o změně, o transformaci, tak vlastně, jak je to se strachem z těch změn? Protože mě napadají různé varianty. Jedna varianta, která mě jako napadá je, že když se tedy bojím změny, tak mám jako nedostatek víry, že ta změna dopadne dobře, nebo to náhodou může být taky jako indikátor, že ne každá změna je vlastně jako dobrá. Jako že, když jsem třeba dneska.. hezky omílané téma jako genderu a třeba manželství pro všechny, tak já bych řekl, že mám strach, že ustoupit z teze, že manželství je svazek muže a ženy je nebezpečné posouvání, rozvolňování a relativizace určitých principů stvoření. Zjednodušeně, začínáme si hrát na Boha, takže mám strach. Je to nedostatek důvěry v Boha?

L: Je i není. Tady je dvojí otázka, protože to, co jsi uvedl jako ten příklad s tím genderem, tak je zrovna otázka jako stavu pravdy, protože i pravdu nebo lež nebo pravda – nepravda, lež – nelež, můžeme to vzít i v tomhle jemnějším členění, tak vlastně má taky šedé zóny — z kolika procent, o co tam jde. A tam je nejdůležitější chápat ten obsah, protože bez toho pojmenování obsahu to nejde vůbec uchopit, tím pádem se toho absolutně musím bát. Protože bojíme se něčeho, co neznáme.

R: No, jasně, to třeba říkají ti zastánci: „Je to jako správné, je to krok kupředu a vy se jenom jako bojíte, noc hrozného se nestane, podívejte se, tady ve Švédsku už v 60. letech..“ 

L: Jo, jo, protože oni nerespektují, o čem už jsme mluvili, že je tady nějaká geneze vývoje toho slova, které v sobě nese obsah i formu toho manželství. V momentě, kdy změním ten obsah, musím, musím změnit i tu formu. Je nepřípustné z hlediska geneze, z hlediska vývoje, z hlediska těch přirozených změn života, které jsou samy o sobě v pořádku a jsou žádoucí, tak je ale, že se musí, jakmile se mění obsah, musí se měnit forma, a když se změní forma, tak to vynucuje změnu obsahu.

R: Řečeno jinak — má se to jmenovat jinak.

L: Ano.

R: Má to mít jiný..

L: Ano, klidně i pro to, čemu říkáme dneska manželství, tak se tomu musí pak říkat jinak, protože už to není jenom manželství, to, které genezí vzniklo nějak, čili má to nějakou posloupnost a má se to jmenovat jinak. A když to přijmou všichni, se na tom shodnou, tak pak je zjevné, že jsme se posunuli dál. Když to není pro většinu přijatelné, tak jsme se ještě neposunuli. 

R: Já ještě bych se chtěl pořád vrátit k tomu na začátku. Jestli ten strach z té změny znamená, jako nedostatečně věřím Pánu Bohu, že to dobře dopadne, nebo jestli to může být indikátor toho, jako že jdu blbou cestou, že to jako není dobrý nápad. Jestli strach nemůže mít i vlastnost jako..

L: Může, může být i takhle, protože vždycky záleží.. lidské bytosti mají tzv. kritické myšlení. Kritické myšlení není o tom, že já něco budu kritizovat, protože s tím nesouhlasím a bojím se toho. Jo? To je ten důvod, protože to: s tím nesouhlasím a bojím se toho. Kritické myšlení znamená, že jsem stanovil kritérium, kterým poměřuji tu skutečnost. Tady se dostáváme do popisu něčeho, kdy nebylo stanoveno kritérium. 

R: Můžeš to nějak jako..

L: Můžu, můžu. Když jsi řekl, že jestli je to nedůvěra Bohu, že to dobře dopadne, tam je jiné kritérium, než jestli se bojím změny, tam je taky jiné kritérium. A ty ty věci jsi tady položil na stůl, jestli to může být tak, nebo tak. Samozřejmě, že to může být tak i tak, ale abych to mohl rozečíst, musím mít to kritérium. Na to bychom si potřebovali vysvětlit, jak pracuje lidská mysl, když něco posuzuje. A s tím strachem to souvisí tak, že ten strach se tam vždycky objeví, když to mysl neumí zpracovat a ten základní nedostatek je, že to je to, co už jsem říkal, to je ta představa o té škole, že všichni učitelé vyučují všechny předměty najednou, že prostě jako není roztříděno, která mysl kterého člověka na co má. Jo? Protože všechny mysli nejsou stejně vybavené, ať se to komu líbí, nebo nelíbí, prostě nejsou. To je objektivní fakt. 

R: Tak já řeknu úplně.. abych se v tom nějak zorientoval..

L: Zkus jinak. 

R: Tak já se zeptám úplně jednoduše. Já někdy jako sleduju tu obavu..nebo jinak..mně se osvědčuje, třeba i v mé práci jako v businessu a mockrát nám to zachránilo prostě zadek, vlastně jako důvěřovat nějakému jako pocitu, který přijde jako že – hele, to je nějaké divné, to je něco jako blbě, je to prostě.. je to vlastně nepříjemný pocit, já začnu trochu jako alarmovat ty lidi, velmi často to nejdřív vůbec neumím jako dát do slov, říkám: „Já nevím.“ No, a trvá dlouho, než to poskládám do těch pojmů, abych jim vysvětlil, proč ten pocit prostě jako přichází. Mně to přijde jako dobrý indikátor.

L: Jo, protože teď jsi do toho připojil další pojem. Rozšiřuješ celou paletu pojmů, které je třeba mít zvládnuté, a sice pojem intuice. Pojem intuice je taky citová záležitost. Vychází ze stejného místa a je to.. tenhleten druh pocitu nepovstává z duše, ale z Boží přítomnosti, která přichází skrze duši, zachytí ji číta — orgán sbírání pocitů v mysli a jde rovnou se promítne do oblasti představ a nereaguje na to ani svědomí ani ego, čili já to neumím uchopit, neumím to zařadit, ale ono se to tam rovnou zobrazí. To je intuice.

R: To není strach.

L: Ne, to není strach. To je intuitivní zachycený podnět, ze kterého buď povstane strach, nebo z něj povstane poučení, nebo z něj povstane podnět jako podpory. Čili může mít plusové znaménko, mínusové znaménko, nebo nulový ekvivalent, ale ta bytost už musí mít vytrénovanou schopnost rozlišovat, co je produktem její mysli a co jenom ten nástoj – ta mysl – zachytila. To musí umět rozlišit.  

R: Jo, takže ten strach je až jakoby.. následuje po tom obraze.

L: Ano, v tom pořadí je až po, až po tom obraze. On není spojený s tím obrazem, ale je to spíš strach, který povstal z mysli, protože jsem nestihl interpretovat, zachytit, změřit, zvážit, uchopit, popsat, pojmenovat ten pocit. 

R: To je pravda, to se mi někdy jako děje, že nejdřív vlastně jako nastane třeba až skoro jako panika a trvá nějaký čas, než se to jako zpracuje, abych to dokázal nějak v klidu jako.. 

L: No, no, a to je ono. Než ta mysl se tím probere. Než si to pojmenuje, zatřídí, protřídí a trvá tam tak dlouho analyzování pocitu a syntetizování výsledku z toho pocitu vyplývající tak dlouho, až všechny ty části mysli jsou s tím ve shodě, a pak dá ego příkaz k tomu, aby se něco dělo. Buď aby se to odložilo nebo aby se to poslechlo nebo aby se to ignorovalo nebo aby se podle toho jelo. Jo, jo, jo, to je ono, to je dobrý příklad, který zároveň ukazuje, jak vlastně funguje mysl. Mysl, ne mozek, to je jenom nástoj. Ale ta mysl jak funguje. Protože my, když neznáme funkce mysli, to znamená, jak to lítá v tom virtuálu, tak vlastně se dostáváme do stresu zpoždění, že to nestíháme a to je to, co vyrábí ten strach a obavy — že já nevím. Že já nevím, nevím, co s tím, nevím, jak s tím. Čili fungování mysli, jako znalost fungování mysli, je jeden z dobrých nástrojů jak rozšířit hranice strachu, aby se dostaly do pásma obava. 

R: Rozumím. Pojďme se zpátky ještě vrátit jako k té..

L: Znova to nadefinuj a znova to..jo, teď vlastně.. aha, my teďka v reálu děláme přesně to, co dělá ta mysl. Tak dlouho se tím dokolečka propírá, až je to správně pojmenované a je to správně uchopené a uchopitelné. Tak mi znovu polož tu otázku. 

R: ……….

L: A sám teďka už vidíš, že to úplně nejde, protože už je to částečně popsané a částečně ne. Jo? Teď jako..

R: Pravda je, že kdybych zopakoval tu samou otázku, tak už to nesedí.

L: No, už to nejde. 

R: Už to nesedí, už to funguje jako jinak.

L: A tohle je to, čím vlastně vzniká ta.. jak to říct.. ta změna nastává každým jednotlivým aktem, činem, dějem, že se děje a jsme zpátky u času, jak je důležitý čas, že je nejméně pochopený. Prože čas teče jedním směrem, jinak by neměla smysl geneze, vývoj, protože kdyby šlo, kdyby mohl téct i pozpátku, já nevím jak tak, tak můžeme kdykoliv cokoliv opravit a nic by nebylo. Protože i ti, kteří tzv. cestují v čase, tak si neuvědomují, že to pozorují z jiné části rozměru téhož času, který teče jedním směrem, ale v jiné hladině se můžeme pohybovat v obou směrech, jakoby s odstupem. Čili když to řeknu úplně přesně česky, čas teče jedním směrem, ale měřit můžeme dopředu i dozadu. Čili že můžeme predikovat budoucnost a zjišťovat minulost, ale minulost je neopravitelná, protože už minula, už tu není. Proto má smysl geneze, vývoj. A ve větším celku je to jinak, než v menším celku, v menším celku je to jinak než v ještě menším celku a ty celky mohou být do sebe vložené, a tím vzniká jakoby ten neuchopitelný chaos, který v sobě přece jenom obsahuje určitý druh řádu. Akorát že naše mysl si blbě představuje čas, protože on není jako linearita prostoru. Prostor, hmota, je trojrozměrný. A ve všech třech rozměrech víš, odkud je doprava, doleva, nahoru, dolů, dopředu dozadu, kam je to kladně, kam je to záporně a můžeš se tam bezpečně pohybovat, jak chceš. Ale u času to takhle není. A právě proto, že čas nelze tímto způsobem chápat, protože on neustále teče, čas nelze zastavit. Bytí v době bytí nelze zabít, protože zabití je až za bytím, tam už žádné bytí není. Jo? Tak takhle.

R: To je hezké. 

L: Čili my jsme se dostali k tomu, že to, co je jedním z nejsilnějších zdrojů strachu, je vývoj. Že ho nemůžu dopředu určit, jaký bude, že je dopředu neurčitelný, že je neuchopitelný, že je nepochopitelný.

R: Takže to není tak, že by to ten Pán Bůh měl dopředu vymyšlené a jenom tak to s námi jako šíboval.

L: No, to je právě ta představa, o kterou se snaží všichni mocipáni. Jo? To stvoření je živé. A když je to živé, tak to má svá pravidla, ale nemá to.. takhle, na tohleto znám jeden výrok: „Já jsem alfa a i omega,“ říká Bůh, „a to mezi tím je vaše věc.“ Takže o nezasahuje do toho, jak se dostat od alfy k omeze, protože on je jenom na začátku a na konci. 

R: A uprostřed jsme v tom úplně sami?

L: No, i on, protože on jsme my a my jsme on. To nejde oddělit.

R: Jo, jasně.

L: Jo? To je docela obtížná představová konstrukce, o které se musí trošku přemýšlet, aby se to dalo uchopit. To není jako lusknutím prstu, že to takhle mám. Přirovnal bych to k tomu, že v momentě, kdy se pouštíš do pojmenovávání těchhle věcí, tak se musí vždycky stanovit, jestli se pohybujeme v první třídě, nebo.. v obecné škole, na měšťance, na střední, nebo na vysoké. Protože pro každou tu úroveň poznání té duše ty pojmy mají malilinko jinak rozsáhlý obsah. A to tak být musí, aby byla zajištěná pojmová kontinuita. Proto se nemůže cokoliv jmenovat jakkoliv, proto to není konstrukt, protože tou předešlou zkušeností a tím předešlým vývojem to dospělo do nějakého stavu, ve kterém je to teď. Protože tohleto je ve skutečnosti ten důvod, proč se moudří lidé ptají, proč se tohle nemohlo nestat. 

R: Můžeš říct příklad?

L: Ne proč se to stalo, ale proč se to nemohlo nestat. Protože, když hledám, proč se to stalo, tak hledám jenom příčinu, kdežto když hledám, proč se to nemohlo nestat, tak hledám ty příčiny i ty následky v té souvislosti. Co je příčinou toho, že se tohle nemohlo nestat? To myslím zmiňuje, ale nejsem si úplně jistý, i profesorka Hogenová ve filosofii. To prostě.. to je mnohem.. čeština, na rozdíl od jiných komunikačních nástojů, má jednu nevýslovnou přednost, že má rozdíl mezi jednoduchým a dvojitým záporem. K čemu je to dobré? Jednoduchý zápor je zápor od kladu, ale dvojitý zápor je pasivním způsobem vyrobený klad – nemohlo nestat. Čili ten nástroj má větší rozlišovací schopnost, než se běžně používá. Naše bída spočívá jenom v tom, že si toho nevážíme dostatečně, protože bychom si měli vážit tohoto královského nástoje a neměli bychom jít tou cestou, kde jak jsme se dostali na světě jako lidstvo od shakespearovské angličtiny k americké angličtině nebo k angličtině.. teď mi to vypadlo.. protinožců, Australanů. To jsou tak vzdálené na hony.. to už je vlastně jako samostatný jazyk, byť vychází ze stejného zdroje. Určité věci prostě tyhle tyhle formy řeči neumožňují vyjádřit. Proto když zůstaneme na té jakoby základní škole, tak tam stačí říct, co je strach, co je obava, jaký mají spolu vztah, jaký mají účel a to je celé. To je stejné, jako když vysvětluješ prvňákovi, co je podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno, co je sloveso, jak je konstruovaná věta a to stačí. Nelze mluvit o verších, o rytmu, atd. atd. To už je vyšší level, to už je sakra nadstavba. Ten žák v té základce jenom ví, co tak zhruba může. 

Takže strach je velice podnětné téma a dá se z něj jakoby odbočovat do mnoha různých oblastí, protože on je opravdu hluboko v základu jak našich bytostí, tak i našich osob, osobností a jenom nedostatečně pečlivě rozlišujeme, co je strach a co je obava. Čili kde už jsme překročili tu hranici a kde ještě ne. 

A i tento fakt je hrozně důležitý, protože jenom překračováním hranic můžeme zjišťovat, kam vede vývoj 

a můžeme poznávat. Čili kdo nic nedělá, nic nezkazí. Jo? To je klasika. 

R: Já bych se chtěl vrátit jako ke starým knihám. A teď jako v Bibli stojí, že jako počátek moudrosti je strach z Hospodina. 

L: Ano.

R: Aspoň tak se to cituje, já vlastně nevím, jestli ten překlad je úplně správný, protože jako víme, že v tom latinském překladu nebo z té latiny to je vždycky tak různě jako pokroucené. Znamená to, že tedy v tomhle kontextu ten jako strach má jiný význam?

L: Boží bázeň, ano.. má ten význam, že zaprvé ona má mnoho rovin, jo? Ta nejzákladnější rovina je ta, uvědomit si, že jsem část a Bůh je celek. Čili že já nikdy – to je ta Luciferova pýcha, že se povýšil nad absolutno, proto spadnul dolů. Jo? Padlý anděl. Protože vlastně mě má to vést k tomu, abych si uvědomil, že jsem část. A že můžu zkoumat, jaká jsem část, jak velká jsem část, co obsahuji jako část, ale že jsem část, čili to pozitivum v tom základním je strach ve smyslu pokora. Čili strach s barvou nebo s příchutí pokory. Potom je tam strach z toho, že mluvíme-li o Bohu, ať už o Bohu nebo o absolutnu, tak to nikdy není konečné. Bůh je nekonečný, absolutno je též nekonečné. Čili že to je něco, co přesahuje mě jako osobu, tak to přesahuje mě tím, že to má větší rozsah. A z toho mám mít strach, ale jenom do té míry obavy.

R: A proč mám mít z toho obavu?

L: Mám, mám mít z toho obavu, aby mi to tříbilo pozornost k tomu zkoumání, kdo jsem a kde jsem.

R: Jo, zase k té kalibraci.

L: Zase k té kalibraci. Čili já musím vědět, kdo jsem a kde jsem. Proto to potřebuji zkoumat, a proto potřebuji mít obavu. Jako kdybych pořád cítil.. to je něco podobného, jako ten Damoklův meč. To je něco jako lehce.. jako že ten celek je pořád někde nade mnou, jako ten Damoklův meč visí nade mnou, tak ten Boží celek, to obsolutno nebo ten Bůh je někde nade mnou. To neznamená, že se ho mám bát jako ve smyslu toho děsového strachu, že prostě přijde a teď mě potrestá za to, když jsem nebyl v neděli v kostele a netřískal jsem hlavou do lavice. O to tam nejde. Jde tam o to, že mám tříbit pozornost k němu, a protože už jsem si vědom toho, že i já jsem jeho součást, že i já jsem on (vsuvka – to je to Kristovské: Buďte ve mně, jako já jsem ve vás), tak se učím postupně být součástí toho Božího celku a učím se být sám sebou. A teď to najednou dostává jiný rozměr, protože z toho strachu se stává jenom obava, protože já to, čeho se bojím, odsekávám a zůstává jenom to, co jsem a kdo jsem. Takhle je míněný ten verš. Čili to vědomí, že se bojím, že ten meč je pořád někde nade mnou, tak vlastně postupně odsekávám, až se přestávám bát, tím, jak se poznávám sám sebe a můžu ten meč uchopit a můžu s tou podstatou spolupracovat. 

Jak říkal učitel mého učitele astrologie, že když chce Pán Bůh zázrak, potřebuje k tomu lidské ruce. Čili já jsem prodlouženou rukou Boží tady na tomto světě a teď jde o to, kolik toho je opravdu přečteno z té podstaty a kolik jsem si toho vymyslel. Protože naprosto zásadní pro tyto děje je rozdíl mezi pojmy výmysl a úmysl. Když si něco vymyslím, tak je to moje z palice. Většinou to bývá z ega, z mysli a z nějakých nezvládnutých, nebo naopak přezvládnutých věcí. A když je to úmysl, tak je to u mysli, čili ten zdroj povstává z duše — v lepším případě a v ještě lepším případě ze zdroje — z Boží přítomnosti v nás. Celé. 

Čili to je ta bázeň Boží, že já vlastně ten základní instinkt můžu použít k tomu, abych byl tím, kým jsem a našel v tom Božím světě své místo, abych se stal vědomou, naplněnou a šťastnou bytostí, ať už jsem, kdo jsem. 

R: Já si skoro budu muset normálně příště vzít papír, protože to je spousta témat vedle. Jako čas, štěstí. Že třeba s tím štěstím je to takové, že prostě všichni chtějí být šťastní, to mají jako nárok na štěstí.. já mám nárok být šťastný. Někdo nedokáže být šťastný, furt si jako vyrábí peklo a já jsem vždycky jako měl pocit, že to je takový jako.. že tak někdy jsem šťastný a někdy jsem míň šťastný, a že to je jako asi docela dobrý stav a teď mi říkáš, že vlastně jako mám být šťasný.

L: No, jasně. Když budeš sám sebou, tak nemůžeš být nešťastný. A jsme u toho dvojího záporu. Jo? Čili jak vyrobím štěstí? Že nemůžu nebýt nešťastný. Tohleto je..

R: Ty, jak to dělají v těch jiných jazycích? To by mě zajímalo. 

L: Blbě, blbě, opisem. Proto duchovní texty se v současné době dají psát v češtině nebo ve francouzštině v Evropě a jiných jazycích ne, protože nemají nástoje, jak to uchopit. 

R: A v latině třeba ještě.

L: Jo, latina.. takhle, já jsem.. v živých, protože francouzština je živá latina. Italština je vulgární latina, v italštině to nejde, ale z těch latinských jazyků, tak francouzština, duchovní texty lze psát ve francouzštině, ti si ponechali tenhleten rozměr. Potom to jde v řečtině, latina, řečtina, to je klasika a z těch současných tady v Evropě francouzština a čeština. Protože největší zásluhou – to jsme otevřeli další téma — Cyrila a Metoděje je vlastně konstrukce skrze staroslověnštinu vlastně dnešního moderního jazyka, i včetně té Husovy úpravy a dalších úprav, které v průběhu doby byly. Takže to je prostě.. ten nástroj je plný, protože on byl odečten z Boží přítomnosti. Vytvořit nástoj, který může uchopit Boží přítomnost, může jedině zbožný člověk, proto Cyril s Metodějem, dva světci. Jako učitel a žák je lze přirovnat, nebo starší a mladší. 

R: Senior a junior, jak se říká v businessu.

L: Jo, jo, v businessu, ano, jo, jo. 

R: Takhle — Senior Consultant a Junior Consultant. 

L: No, asi tak. Čili jako víš co.. tady vlastně s tím.. ty jsi s tím pojmem strach otevřel strašné množství témat. Protože tam nejdůležitější je to poznání, že strach je tak bytostný a zásadní, a jak má svou pozitivní a negativní stránku. Ta pozitivní je v tom, že když jsem schopen udržet ho v rozměru obav, tak mě vede, ale když to překročí tu hranici, tak mě to prostě ničí. Tak to je prostě jednoduchý nástroj. Jako kdybych řekl ve fotografii kontrast. Když vím.. mám dostatečný kontrast, můžu stanovovat a číst hranice. Pojmy nejsou ve skutečnosti nic jiného, než standardizované úseky bytí. Čili je to o rozlišovacích úrovních. Tohleto vyžaduje určitou znalost o hmotě, že je spojitá i nespojitá zároveň, a že to není problém té hmoty, ale problém toho, kdo a odkud se na ni dívá. Takže lze to brát tak, že hmota jsou jednotlivé částice — protony, neutrony, elektrony atd., nebo že jsou to jenom potencionály výskytu hustoty energie. Jo? A oba dva pohledy jsou naprosto v pořádku, ale nelze je smíchat. Protože to je něco, jako když máš ve stavebnictví výkresy od baráku, tak máš půdorys a průřez. V půdorysu takový komín je kroužek a v průřezu jsou to dvě přímky. A je to pořád jeden a ten samý komín. 

Protože použitím tak primitivního jednoduchého nástoje, jako je duchovní řeč, což pro mnohé je jako znalost skutečné řeči obsahově, formálně a jazyka a toho, co všechno vyjadřuju, je ve skutečnosti primitivní nástroj pro uchopení Boží přítomnosti. Proto skutečně člověk je obdařen přímou schopností nakládat se svým citem. Cit je plný informace, prožitku, tam je všechno. Kdežto jakmile to dostanu do mysli, tak už z toho vytvářím výkresy z té plnosti. Toto je třeba mít pořád na paměti, ale abychom byly vědomé bytosti, tak proto tu mysl vytváříme. Protože být svatý, ale nevědomý je jiné, než být svatý a vědomý. Být hříšný a nevědomý je jiné, než být hříšný a vědomý. Já to schválně používám na obě strany, protože to je jedno, to je jenom rozměr. 

R: Takže vlastně jako je dobré mít rád svůj strach?

L: Je dobré mít rád svůj strach, protože když ho začneš mít rád, tak ho pouštíš do zdroje skrze své srdce a schopnostmi své duše a milostí Boží se může přetavit jenom na obavu, protože té hlavě intuicí dojde, o co jde. Ta Boží láska spočívá v tom, že skrze intuici ti pošle, co to je to, čeho se bojíš.

R: To je hezké.

L: Je. Mně se to taky líbí. Děkuji, že jsi mě obdaroval takovouhle poznámkou.

R: Já bych to takhle zakončil, protože to je úplně úžasné.

L: Dobře, tak to zakončíme, O.K. 

R: Tak jo, Luďku, děkuji moc.

L: Rádo se stalo.