Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte v tomto adventním čase u dalšího dílu Duchovédy. Ahoj Luďku. Společně vás zdravíme ze staroplzenecké poustevny. My jsme si v minulých dílech povídali o adventu, předtím jsme si povídali o Velikonocích, a protože jsou to vždycky.. tak jako bereme ty významné svátky nebo období roku, vždycky se nějak o nich bavíme, pojďme se dnes bavit o Vánocích. Chodíme městem a všude svítí světýlka, hrají veselé koledy, chodíme na adventní trhy, někteří z nás chodíme na adventní koncerty a chystáme se na příchod. A o tom jakoby vlastně je ten advent. Nevím proč, ale letošní advent hodně potkávám různé jako souboje o pravdu, kdo má, ať už jako v té politické diskusi nebo businessové diskusi. Jako že co jak jako je. Nebo diskuse o klimatu, nebo prostě.. takové jako hrozně nesouměřitelné postoje a vždycky ty tábory mají nějakou svoji jakoby pravdu. Moje základní otázka — protože to jako je součástí toho adventu letost, nějak jako silně to vnímám – jak pravda souvisí s Vánoci?

L: To je docela zajímavá otázka, protože když se vrátíme do té procházky na ten adventní trh – já začnu takhle jakoby oklikou – tak jsem řekl, že to je vlastě jako sváteční, že to je svátek, že se to liší od toho všedního dne a my do toho vlastně promítáme naši představu o tom, jaký bychom ten svět vlastně chtěli mít. Hezký, uspořádaný, voňavý, prostě sváteční. To je nesmírně důležité, protože to nás vlastně vede k tomu, že z toho běžného života, ve kterém ta pravda je velice jednoduchá, čili žijeme v lidském těle, v tom zvířeti, v tom opičákovi, jak já říkám, a to potřebuješ, že jo.. ráno ho musíme umít, tedy většinou, musíme ho nakrmit, musíme to vykydat, prostě dělat ty věci a to je pravda. A protože to jsou tak všední věci, tak o tom jako nepochybujeme. A tím jak se dostáváme – a teď je to právě zvýrazněné – k těm přáním a tužbám o tom, jaký bychom vlastně ten život chtěli mít, čili dostáváme se k těm ideovým předlohám, které už nejsou pro každého člověka stejné, tak tam může docházet právě k té třenici a pak může nastat situace, kdy jeden řekne: já jsem si myslel, že tohleto je to, kam směřuji a ten druhý si myslel, že to, kam směřuje, že to je jako něco jiného, ale nazvou to stejným slovem, stejným pojmem. A v tu chvíli, kdy každý má pod tím slovem jiný obsah, tak se začnou o ten obsah přít.

R: Můžeš dát příklad?

L: Třeba pod pojmem mír si každý představí něco jiného. Někdo si představí mír jako nečinnost a třeba já pod pojmem mír vnímám to, že jako umím změřit, kde ta která konkrétní věc, na kterou se dívám, je. Čili jaký k ní mám třeba vztah nebo jaký k ní mají vztah lidi. Dám příklad: mír jako je, že se třeba neválčí, jako nepřítomnost války, ale mír pro někoho znamená třeba mrtvolná nehybnost. Čili pod tím pojmem se můžou schovat různé významy. A.. protože ta otázka pravdivosti je otázka ideová. My se na to musíme koukat tak, že to není z toho světa těch reálií, těch jako přítomných jsoucen toho, co tady na světě je, viz. náš biologický svět, jak jsme teď popsali, ale je to spor o tu ideovou část našeho života. Čili kam vlastně směřujeme, a to v naší mysli a to by samozřejmě nestačilo, protože to je i kam směřujeme v naší duši. Čili kam se ubíráme jako v tom duchu (duchu, jo, slyšíš to?), že já cítím, že bych měl jít tudy, že bych měl jít za tímto, tímto směrem. Pak z toho se má odvodit, jak to ta mysl uchopí do těch už konkretizovaných představ. Čili když mě to vede tímto směrem, tak pak udělám to, to, to, to a to, tam můžu dosadit tu excelovskou tabulku zaprvé, zadruhé, zatřetí, začtvrté a pak se to převede do té reality, že se to uskuteční. A to je vlastně nějaký proces, kudy se ta podstata dostává do zjevu, do zjevení, jak říkají filosofové, že se to vlastně vyjeví, jak to je. A teď kolik nás je na světě lidí, tak se říká, že tolik existuje pravd. Tohle samo o sobě není výrok, který by obstál, protože je to spíš o tom, že existuje něco, co se dá nazvat jako objektivní, nebo absolutní — a když to řeknu jako ještě z jiného úhlu pohledu té historické zkušenosti, tak — Boží pravda. Čili objektivní absolutní Boží pravda. Něco takového existuje. A teď existuje to, že každá jednotlivá bytost má svůj naprosto jedinečný úhel pohledu na tuhletu absolutní Boží pravdu. Protože pravda (slyšíš to?), je pravda, vpravo, je světlo. My když bychom striktně matematickou přesností postupovali, tak máme proti pravdě co? 

R: Levdu.

L: Levdu, ano. Máme něco vlevo. Čili když to vezmu z toho absolutního Božího xxxxx, tak musíme mít pravdu s levdou. Jenomže jak jsme mluvili o živé a mrtvé vodě, o složkách světlých a temných, tak my poznáváme svět – jsme nastavení tak, že ho poznáváme skrze světlo, a ne skrze tmu. Čili proto jdeme za pravdou, tj. za tím, co je světlem osvětleno, protože to je pro nás uchopitelné. Takže my se k tomu absolutnu dostáváme přes tu světlou půlku za předpokladu, že nepopírám tu temnou a vím, že ta absolutní skutečnost – teď to řeknu takhle, nebo to absolutní jsoucno — je jak pravdivé tak i to levdivé. To pravé i nepravé a to levé i to nelevé, když tedy řeknu úplně celý ten vzorec. Takže to směřování k tomu absolutnímu, ať už je to tou cestou světlou, nebo tou cestou temnou je to, kudy je dáno člověku jít, když to řeknu takhle jednoduše. Je to něco podobného, jako když si vezmeš, že všichni jsme uspořádáni (jako lidi na světě) podle stejného vzorce, většinově máme víceméně stejný počet chromozomů – až na ty vzácné výjimky atp. – kde jsou všechna data. Navíc to máme použité každý naprosto individuálně. Proto máme ty jedinečné otisky prstů, jedinečné duhovky apod. Takže ten zázrak toho Božího díla je v tom, že vycházíme ze stejného principu (z té absolutní pravdy) sem do toho zjevu, do toho světla a jsme každý naprosto jedinečný. To je výchozí podstata.  

A s těmi Vánocemi to souvisí tak, že ten zimní slunovrat, vlastně to neustále ubývající světlo otočí do toho, že začne přibývat světla a v tom dalším období začne přibývat to lepší vidění toho, jak ty věci jsou. To je to, že většinou po tom zimním slunovratu – já mám spojený slunovrat s Vánocemi do jednoho celku a začne se to slavit tím Štědrým dnem a těmi vánočními svátky – tak vlastně přibývá světlo a přibývá mé uvědomění si, kde já naprosto jedinečně jsem na té cestě. A to, co je člověku dané před Bohem, je daná tahle absolutní svoboda, protože tady každý člověk existuje ve své originální jedinečnosti, přestože zrozen podle stejného principu, tak mám právo na svoji jedinečnou cestu k Bohu. V momentě, kdy mě někdo začne omezovat a říkat mi: ne, ty musíš jít takhle nebo ty tohle nesmíš nebo tamto nesmíš nebo tohle nesmíš, tak vlastně to je přímo jako že se rouhá Bohu. My máme..

R: No, počkej, to ale mi přijde trošku jako.. logicky, člověk je tvor společenský..

L: K tomu jsem chtěl teď dospět. To říkáš dobře. Protože když bych to vzal absolutně, tak bychom vlastně nemohli vytvořit společenství. A právě proto, že člověk je tvor společenský, tak se v tom.. v té podstatě, tak hledají se ty příbuzné pravdy. Čili já to vidím takhle a ty, když to vidíš jako příbuzně, jakoby vedle mě stojíc, tak to vidíš skoro stejně. Takže pak můžeme jít vlastně společnou cestu. A tohleto je základ, který se vytváří v páru mezi mužem a ženou, to základní společenství – to nejužší – je to, které je geneticky provázané – je ta rodina. To širší, které má fůru společných věcí, ale má už i jako víc těch růzností, je to rodové uspořádání, to jsou ty rody, ze kterých pak vzniká to širší společenství, to, co je nad tím rodem, ten národ, který pak sjednocuje ten jazyk, ta kultura, ta etika, to je to společné. A v momentě, kdy se v tom vyskytne někdo, kdo to vidí jinak, tak pro to můžou být dva důvody.

Jeden důvod je, že se tam narodí ta duše proto, aby sama sebe posunula, a to společenství ji vlastně podrží jako síto, aby mohla zvládnout něco. A takováhle duše je vlastně jakoby v tom pozitivním proudu a to společenství má tam ten rozvojový charakter, že pomáhá takovéhle duši něco poznat a pochopit. Anebo druhý – přijde tam duše, která vlastně jakoby pokouší to společenství, aby se to společenství dozvědělo, jestli ty jeho základy jsou dostatečně pevné.

R: Jako že se to snaží vlastně jakoby narušit.

L: Ano. Přesně tak. A jde o poměr těchhletěch sil. Čili sebevědomé společenství je to, co přežije. To platí i v přírodě.

R: Takže ono se vlastně ukáže.

L: Ano. To se pak ukáže, jaké to je. Jestli obstojíme, nebo neobstojíme. A tady právě nesmí být jaksi podceňovaný ani přeceňovaný ten individuální přístup a nesmí být podceňovaný a ani přeceňovaný ten kolektivní přístup.

R: Já hrozně přemýšlím nad tím, jak vlastně jako rozeznám tu Boží pravdu, nebo jak.. protože ty říkáš: je to něco, co jakoby existuje, svaté knihy o tom nějak jako píšou, tak připusťme, že existuje. A teď jsou nějaké různé pohledy. A teď vezmu schválně jedno takové téma, které je takové jako kontroverzní, a to je třeba ten gender. Tak jsou jako lidi, kteří říkají: ne, prostě ta pohlaví jsou dvě, to je úplně jasné, to je úplně zjevné, vidíš to v té přírodě, vidíš to na těch lidech. Ano, existují výjimky, o tom jsme se bavili, ale princip je jasný. A pak přijdou teoretici genderu, já si nepamatuji, jak se ta paní jmenuje, a vlastně začně říkat: ne, vlastně celé je to úplně jinak, je to o tom, jak ty se jako cítíš a můžeš se cítít ne jenom buď A a nebo B, ale A až celá abeceda, možná ještě nějaká písmenka navíc a je to jako jejich pohled na tu Boží pravdu.

L: Ano. Já s tím souhlasím s tímhletím, že to takhle je. Ale to přesně svědčí o tom, co jsem teď řekl. Že kolik je lidí, tak tolik je těch úhlů pohledu.

R: Jasně. A teď dochází k nějaké jako velké konfrontaci, je to dost vlastně jakoby nesmiřitelné, protože buď jdeš doleva, nebo doprava. Že tam nic mezi moc jako není, když bych to jako řekl. A teď ty vlastně tím říkáš: takže se vlastně jako ukáže, třeba nevím, jako, za sto let, že když na planetě Zemi většina lidí, kteří tady budou žít, budou vnímat gender tím, jak se jako cítím, tak se to celé vlatně jako promění a my tedy budeme už pravděpodobně dávno jako mrtví, kteří jako bráníme ten starý koncept, že ta pohlaví jsou jako dvě.

L: A teď se vracíme zpátky k tomu, o čem jsme začali na začátku, že pod tou ideou každý vnímá něco jiného. Že ten tradiční způsob vnímání jako to, co je moderně nazýváno gender, je vlastně jednoduchá polarita, která je sameček a samička, to male a female se špatně překladá jako muž a žena, ve skutečnosti je to samec a samice, co je dané prostě biologicky a že k tomu patří samozřejmě výjimky. To je jedna úroveň. Ale jiná úroveň je, kdo se cítí. V momentě kdy řeknu, že ten gender není toto, ale že to je subjektivní pocit, tak existuje tolik genderů, kolik existuje lidí, protože neexistují dva lidé, kteří by se cítili stejně, protože neexistují dva lidé, kteří by viděli tu Boží pravdu stejně. Neexistují. Takže já když to převedu jako s takovou lehce až jako matematickou přesností, tak záleží na tom, jak je vydefinovaný pojem, co to je pohlaví a co to je gender. Čili když se dohodneme, to naše společenství, že pohlaví je o tom, co mám po té hlavě, čili co mám mezi nohama, tak zůstanu u toho samečka a samičky a ty různé výjimky. A tak to prostě je a je to dané převážně geneticky. A tím se nechci dotknout všech různých odchylek, jako i těch genetických. Ale samozřejmě, když to vezmu na úrovni duše, tak každý se může vnímat naprosto jedinečně a individuálně. Neexistují dva, kteří by to měli stejně, ale můžou to vnímat podobně. Takže, já kokot, ty kokot, to vnímáme z té pozice mužského světa, toho samčího a samozřejmě tamta pinda s tamtou pindou to budou vnímat zase z pohledu toho samičího. A to samozřejmě připouští i možnost, že bude duše, která se nestrefí, nebo z těch jiných důvodů, o kterých jsme už mluvili v tom podcastu o sexualitě, tak prostě to mají jinak. Ale to je v pořádku, že to takhle je. Ale to je, že většinová společnost má nějaký ten přírodní protokol — vždyť i v přírodě všechny tyhlety varianty existují – tak je to nějak nastavené, kde jde ta většina, a pak jsou ty okraje, které to mají odlišně. A to je naprosto v pořádku. A jestliže máme přežít, tak je tady právě tahleta rozmanitost, která v tom absolutnu je daná tím, že může to mít každý naprosto jedinečným svým osobitým způsobem, tak je nesmírně cenná a důležitá pro přežití toho celku, protože nikdo neví, kam se posunou ty přírodní podmínky, a který ten způsob bude potřebný pro ten další život. Proto v momentě, kdy někdo – proto je první přikázání z druhé desky: nezabiješ – zabije jakoukoliv lidskou bytost, tak se přímo hřeší proti Bohu tím, že vlastně snižuje tu možnost udržení života celku jako lidství na Zemi.

R: Rozumím. Já když budu mluvit úplně jako.. ty jsi to teď popsal jako hodně, asi bych řekl.. snaha, říct to jako přesně a já mám úplně chuť říct takové to: promiň, ale na to já dlabu, protože prostě mně je jako jasné, že pohlaví jsou dvě a gender je prostě umělý konstrukt, tečka. A je to takové jako, jak to říct, prostě to takhle jako cítím, nějak pro mě přesto vlastně jako.. jako, že cokoliv jiného já budu vnímat jako že prostě není pravda. 

L: Ano. A teď jsi u něčeho naprosto zásadního, protože jak je nadesignovaný život na světě, tak je to nadesignované, tak jak jsme se o tom.. nevím, jestli jsme se zmínili a do jaké hloubky – evoluci, že vlastně nerostná říše s fyzikálními zákony, potom následuje rostlinná říše s organickou chemií a pak následuje normální život zvířat a pak nad tím je člověk, který je schopný právě vidět tu absolutní pravdu – tím se odlišujeme od zvířat. Čili že máme vztah k Bohu, když to řeknu jiným způsobem. A teď to, co chci říct, je to to důležité. Že každá ta komplikovanější uspořádanost živé hmoty a živé nehmoty (živého ducha) na světě, tak vždycky musí respektovat ta pravidla z té předešlé, z toho nižšího způsobu uspořádání. To znamená: člověk musí respektovat to, co mají zvířata, co mají rostliny a co jsou fyzikální zákony. Zvířata musí respektovat organickou chemii a fyzikální zákony. Kytky musí respektovat organickou chemii, protože to je to jejich a fyzikální zákony. A hmota reaguje jenom na fyzikální zákonitosti. A v momentě, kdy tohle někdo bude popírat, tak opravdu v tu chvíli řeknu: nemáš pravdu, je to nepravda – nepřítomnost pravdy, protože takhle ten svět tady stojí. A máš na to právo. Já bych takovému člověku řekl: máš na to právo, ale pak není místo pro tebe v mém světě, protože nemůžeme spolu žít, nemůžeme vytvářet společenství, když jeden čehý druhý hot, když to řeknu po staru. 

R: Dobře, tak já schválně budu pokračovat, dostali jsme se hodně daleko od Vánoc, já xxxxx, že se k nim vrátíme.

L: Ne, ale to jsou Vánoce tohle. To opravdu jsou Vánoce tohle. 

R: Tak, jak jsi to popsal, tak když budu pokračovat v tom kontroverzním tématu toho genderu, tak jestli jsem to správně pochopil, tak jako ano, pohlaví je biologická záležitost a gender je pocit, jak já se cítím.

L: Ano.

R: Takže se můžu cítit jako úplně individuálně a já za sebe si stejně říkám, že mi to prostě přijde, že to jako je vlastně jako nepravdivé jako..

L: Ne, ne, říkáš to dobře, protože.. 

R: Já to úplně jako.. jakože se snažím jako dostat k tomu jakoby.. jakože.. zkusím to zopakovat. Nebo jinak — zkusím to jako vysvětlit líp. Vlastě ty říkáš, že když bude na světě převažovat více lidí, kteří budou říkat, že něco jako gender existuje, to znamená nějaký jako vnitřní pocit, jestli jsem ten, nebo ten, nebo ten, tak vlastně to jakoby vytvoří tu pravdu, protože bude jako víc lidí, oni jako vytvoří většinu. 

L: Ne, to jsem neřekl. 

R: Ne?

L: Ne, to z toho nevyplývá, ne. Proto jsem uváděl znovu ten příměr s tou posloupností v genezi, že vždycky ta následná – ta více rozvinutá – musí respektovat tu předešlou. A před tímto novým genderovým konceptem předcházelo jednoduché biologické členění podle genetiky na samečky a samice a plus příslušné výjimky, tečka. Ani v této společnosti nikdy nebyly popírané ty odchylky. Jestli byly přijímané, uznávané, potírané, kriminalizované – to je věc jiná. Ale vždycky byly. 

R: Rozumím tomu tedy správně? Takže ty říkáš, že to je vlastně jako věc, která nepřežije, protože tam jako chybí ta dualita.

L: Ano, přesně tak. 

R: A musí tam jako být?

L: Musí, protože..

R: Ale vždyť přeci, když.. když to řeknu jako: ze dvou skupin udělám jako více skupin, tak jsem to víc jako uspřádal a tím pádem mi vlastně vzniká něco jako dokonalejšího.

L: To je pravda, ano, to je pravda, ale nemůže to být každý s každým a musí tam být to základní členění na ty dva póly. To vyrůstá z toho napětí kladných a záporných nábojů ve fyzice. A to nesmí být popřeno, a není to popřeno ani ve fyzice, ani v chemii, ani v biologii zvířat a ani u lidí. 

R: Já totiž jako přemýšlím nad tím, že vlastně největší spory o tu pravdu jsou právě v těchhle jako kdyby.. já to nazvu jako myšlenkových konceptech, jako že to jsme si jakoby vymysleli, ono to nemá fyzickou podstatu, je to něco, co si jenom jako myslíme a teď jako.. předtím jsme si mysleli jako něco a teď si myslíme, že si myslíme něco jako dokonalejšího. A jakože i v tom jako myšleném musí zůstat ta dualita? 

L: No samozřejmě, protože jinak to myšlení je.. to je právě..

R: To jsi mě uklidnil. 

L: No ne, protože to je jasné, že tam musí zůstat. Takhle, i s vědomím, že v těch myšlenkách si můžu dovolit myslet o věcech, které nemohou být uskutečnitelné, protože by popíraly právě ten princip toho příčinnonásledného čili té geneze, to by popíraly, takže já musím být v té mysli svobodný, ale s vědomím, že pak porovnávám, co z toho myšleného je realizovatelné. A teď jsme zpátky u těch trhů, že já si můžu vymyslet, aby to bylo krásné, ale žít se to dá jenom jako svátek. Je to strašidelný příměr k tomu, čili ne všechno, co je myslitelné – to tím chci říct – je zároveň realizovatelné jako pro život.

R: Jo, jakože když bych to měl přeložit zpátky v tomhletom kontroverzním příkladu, tak těžko se bude fungování společnosti přizpůsobovat padesáti šesti nebo kolika já nevím těch pohlavích dneska jako.. nebo těch genderů jako je.

L: Nejenom, že těžko. Nemůže. 

R: Že to jako nepůjde prostě.

L: Ne, nemůže dokonce. Nemůže, protože to odporuje tomu principu, že jsou základní dva póly, z jejichž napětí vzniká život. V momentě, kdy řeknu, že pólů je víc, no tak tím tam přestane být to napětí, čili přestane to žít a vymře to. To je ochranný protokol života tohle. Že všechno, co se vykloubí, tak prostě zajde. 

R: Dobře, tak představme si, že genderoví teoretici to jako domyslí, nějak do toho dostanou tu polaritu. 

L: No nedostanou, nemůžou. Protože ona je nadřazená. Oni nemůžou tvrdit, že zároveň, já nevím, dvacet, čtyřicet, padesát, sedmdesát pohlaví, protože prostě pohlaví jsou dvě a pocity můžou být jako.. kolik je na světě, kolik teď máme.. jako 8 miliard lidí? Tak máme 8 miliard genderů.

R: Rozumím. A když je seskupím tak, aby byly jako polarizované, tak..

L: No tak mi vyjdou muži a ženy. 

R: No akorát pak nastanou takové jako praktické situace, že samec se prohlásí za ženu..

L: No to nejde.

R: No on se tak cítí.

L: Já vím, ale to neznamená, že tím je. Jako jakmile nastane tento příklad, tak spadne do koše výjimky, je na okraji. A většinová společnost ho má tolerovat, ale nesmí se jím řídit. Má ho tolerovat, ale nesmí se jím řídit. 

R: A teď na tomhle složitém příkladu toho genderu, tak kde je ta Boží pravda? Ta objektivní Boží pravda?

L: Pravda je všechno tohle dohromady. Tohle všechno dohromady. I s těmi výjimkami. I s tou možností myslet nemyslitelné. To celé dohromady je Boží pravda. A právě to společenství, to, co z nás dělá lidi, je, že jsme schopni o tom nejenom přemýšlet, ale jsme schopni podle toho i hledat cesty života. A jsme zase zpátky u Vánoc – co se nám má narodit do toho příštího roku. 

R: No?

L: To jsi vybral dobré téma, protože tohle je velmi kontroverzní a velmi důležité, protože když se neudělá v tomhle pořádek, no tak jsme skončili. 

R: A co se nám má narodit? 

L: Cože?

R: Co se nám má narodit?

L: Pořádek. Čili má se nám narodit světlo v podobě Božího řádu. Jak je to tady nadesignované a uspořádané. A protože žijeme v duálním prostředí, kde jsou klady a zápory a mezi nimi ty probíhající procesy, kde v každé duši je to obsažené, že tam máme tu světlou stránku a tu temnou stránku a to rozhraní, které se neustále proměňuje. A to je to, co už tady tisíce a tisíce let lidé zkoumají a žijí. To už je od čínského taa, kde monáda to vystihuje – jako příklad, a to se táhne celou historií a vždycky byly situace, kdy přicházely bytosti, které pokoušely ten zbytek, aby se odpreparovalo to, co je dál neživotaschopné a to zemřelo. A dál pokračovalo pouze to, co respektuje ty pravidla hry, jak je ten svět nadesignovaný a to potom jde dál.