Podcast

R: Takže to malý dítě, které se narodí….

L: Řeknu to jednoduše, malý dítě, které se narodí, potřebuje tatínka a maminku. To nejdřív! Potřebuje nejdřív rodinu, to znamená ty dva nejbližší póly. Tu samičku a toho samečka.

R: No, dobře, ale v zrovna v tomhle případě ten sameček byl takový jako…

L: To je jedno, vybírá si duše podle těch dvou duší. To potřebuje dítě.

R: Ale jak to bylo s tím Otcem tedy? To nebyla žádná duše…

L: Počkej. Teď jsem mimo mísu, teď se přiznám, vidím tu energii, ale nevím, jak to máš v mysli. Buď víc konkrétní, chytrému napověz, blbého kopni, takže mě kopni.

R: Já tomu příběhu rozumím tak, že vlastně na tu Marii, která byla jako panna, sestoupil Duch svatý.

L: To máš dobře.

R: Ale to nebyla žádná jako duše konkrétní.

L: Byla! Je zrozený, ne stvořený. Ježíš Kristus JE duše. Lidská.

R: To jo. No tak jeho otec se toho nějak…jako

L: Účastnil, to víš, že jo.

R: Kde byla ta duše toho otce, když je to Otec nás všech? Je to to Absolutno. Ptám se, kde v tomhle prvotním příběhu je vlastně ta polarita.

L: No je v tom ten Duch svatý, ten vlastně zprostředkoval tu mužskou půlku toho Boha Otce, který nebyl v těle. Nemůžeme boží dílo sešrotovat a sešlapat do lidských rozměrů, protože je širší. Mohou být i věci, které jsou přesahující lidský rozměr a přesto jsou podle božího řádu. Ta polarita tam je, tam je. Prostě Bůh Otec poslal Ducha svatého. Přesně tak.

R: Narodí se to dítě, je ohlášené, už jakoby tím světlem. Ta betlémská hvězda platí, ten první záblesk a teď se nám narodí to dítě, ta nová….

L: …nový život, nové světlo, znovuzrozená pravda. To tak je a to jsou Vánoce, proto my máme tam toho Ježíška, proto my tam máme to dítě…..

R: Tam se to říká, to je nový život…

L: …a teď to dítě, jak roste, tak ono potřebuje nejdřív tu rodinu, to je to základní společenství, kde vnímá ty dva póly, proto, když nemá muž úctu k ženě a stejno hodnotně žena úctu k muži, tak to dítě nebude vyrůstat dobře, protože ty bytosti jsou rovnoprávné při zachování nestejnosti, dokonce proti pólovosti.

R: Teď se dostáváme trochu někam jinam, já bych chtěl zůstat ještě u těch Vánoc.

L: Vždyť jo, vždyť se tam vracíme, tak to je ten základní, to je ta svatá rodina, Sagrada Familia, poslední křesťanský chrám je o svaté rodině. Protože ten nový život v tom širším kontextu půjde přes obnovu rodiny, takže všechny jednotlivé bytosti, ať jsou, jaké chtějí, ať jsou v tom spektru v prostředku nebo na kterémkoliv kraji, je úplně jedno. Tak musí vytvářet, že dvě polarizované bytosti mohou přivést na svět novou bytost, která se v průběhu života v té rodině sama vyprofiluje, ale na základě toho, že tam má ty dva, ty dva póly, ty dva vzory. Takže v momentě, kdy je samoživitelka nebo samoživitel, tak to dítě nevyroste v pořádku, protože tam chybí jeden pól, bude vždycky hendikepovaný. Já neříkám, že je to dobře nebo špatně, já jenom popisuji, co se stane. Ta duše si to vybrala, že půjde do toho světa s tím rizikem, že se tohle může stát. Tak si odnese tu zkušenost do další inkarnace, že prostě prožila život v neúplné rodině a alespoň do příště bude vědět, jak důležité je přijmout na sebe zodpovědnost a hlavně pokoru, že ten druhý nebude stejný jako já. Že bude naopak přímo proti pólový, že právě proto, že mě ta Máňa s odpuštěním leze na nervy dneska od rána do večera, tak právě proto s ní budu. Protože je jiná a vzniká tam to napětí anebo obráceně, protože ten můj Franta furt nedělá to, co já chci, aby dělal, tak proto s ním půjdu a nikdy ho neopustím. Neudělám z něj chodící kreditku, protože díky tomu tam vzniká to napětí a to je ten lidský rozměr, že překonám sám sebe a vytvořím to společenství, to základní společenství, že budu tolerovat, že z principu ten druhý musí být na druhé straně, protože jinak to není ten druhý a jakmile nemám dvě strany, nemám tu polaritu, tak není napětí, není život a žádný dítě se nenarodí a žádný Vánoce nebudou, nebude žádná budoucnost. A ten letošní Advent je právě o tom, že to je takhle natvrdo. To v těch předešlých podcastech jsem mluvil o tom zvláštním nastavení těch planetárních sfér, které vedou k tomu, že je to takhle natvrdo. Proto jsem si dovolil vnitřně s tebou vést tu diskusi na tohle takzvaně kontroverzní téma, které je ve skutečnosti nesmírně důležité a jak to říct? Já sám jsem připraven, dát sám sebe všanc, že mě budou různí nenávidět, protože jejich úhel pohledu je tak vzdálený mému úhlu pohledu. Ale já jim ho přeji, ať ho mají takový, jaký to chtějí mít, já jsem si vědomý toho, že celá historie lidstva vede k tomu, že vždycky byly respektované ty základní principy fungování lidských bytostí a to je to, že musí být tatínek a maminka, aby bylo dítě, jako funkce. Já jsem byl možná přísný, tvrdý, ale byl jsem tak záměrně, protože považuji sám tohle za naprosto zásadní téma, protože jde o naši budoucnost. Já když se zamýšlím nad tím, kde je dnešní svět a kam je mu dáno jíti, tak vidím dva velice silné proudy. Jeden, ve kterém pomaličku roste potřeba obrody, navázání na to, co je životaschopné a jít dál, ale to se rodí, takže je to potřeba velice pečlivě a velice přesně pečovat a pak je tu ten, který razí heslo (jako na Titanicu): Užijme si, co to ještě dá, než se to potopí, protože to jde stejně do kytek. A v tomhle smyslu je ta společnost opravdu rozštěpená a to souvisí s tím přechodem těch věků, jak jsem se o tom tady už jednou zmínil, že ta křesťanská éra končí a povstává ta nová a s tou končící právě, ti kteří si chtějí užít ještě, co se dá, tak to pomalu mizí v tom „propadlišti dějin“. A to, co bude životaschopné, to se vynoří. A z historie, neustále se opakující, tak je zcela zjevné, že ten život nese ta svatá rodina. Kdy ten samec s tou samicí na biologické úrovni, v myšlenkách ten analytický muž a ta syntetická žena, jsou schopni vytvořit takové prostředí života, že se v tom může vyvíjet ten nový život. Čili to dítě. A o tomhle jsou moje Vánoce a věřím tomu, že to budou i Vánoce jiných. Byl jsem srozumitelný?

R: O Vánocích se obrodí Pravda, Boží Pravda. Takže, když chceme vytvořit to společenství lidí, kteří tu boží pravdu vidí tak nějak podobně…..

L: …..musí ji vidět přibližně pod stejným úhlem, aby mohli jít na společně cestě. Nemůže jít jeden dopředu a jeden zpátky…..

R: ….tak to vyžaduje tři věci: aby lidi spolu spolupracovali, aby spolu komunikovali a aby spolu soucítili.

L: Ano. A to říkáš směrem od reality k duši, a když to říkáš obráceně, takže pouze ti, kteří jsou schopni soucitu, ne emoční lítosti, ale soucitu, že já cítím, co cítí ten druhý a ten druhý cítí to, co cítím já. A pravdivě, tzn. podle svého úhlu pohledu, ne podle toho, jak to vidí ten druhý a já se mu chci přizpůsobit v tom pocitu. To už spadá do úrovně emoce. Takže já to cítím takhle a ty to cítíš jak? Tak to musíme spolu….teď teprve jde to druhé….vykomunikovat. To, jak to cítím já, jak to cítíš ty? Jde ta komunikace a teprve pak jde ta spolupráce, čili pak se do toho vloží ještě ta životní síla, čili, řekl jsi to správně, ty tři: spolupráce, komunikace a soucit, ale ve skutečnosti to povstává opačně. Ze soucitu se musí dojít komunikací ke shodě – na tom, o čem budeme spolupracovat a tohle je obecný princip, jehož ta rodina je jakoby nejarchetypálnější vyjádření, protože ona přímo nese v podobě toho dítěte nový život. Ale tohle zrovna tak může fungovat i spolupráce mezi rodičem a dítětem, na základě jeho výchovy a jeho růstu, mezi učitelem a žákem, mezi spolupracovníky, mezi podřízeným a nadřízeným, to může být a potom se dostaví právě to, z čeho povstala ta naše civilizace. Ta povstala právě ze spolupráce. Čili my máme pečovat, aby se tahle schopnost neustále znovu obrozovala s každým rokem. Tak jako každým rokem to Slunce přibývá a ubývá, a je to proto, aby byl ten tep života, aby byl ten nádech – výdech, proto nám tepe srdce, systola – diastola, tak i světla přibývá a ubývá. A my jsme teď těsně před tím, kdy je nejvíc té tmy a má se znovu zrodit světlo. Proto jsme nejhlouběji v tom tématu, tak jak je možno v něm býti. A v momentě, kdy to, o čem jsme teď mluvili, bude přijatelné, tak to je to, s kým můžu jít dál. I když jednotlivosti na té cestě bude vidět samozřejmě přirozeně, každý jednotlivý, pod trošku jiným úhlem, ale budeme dohodnuti na tom základním principu, na kterém se může budovat soudržnost toho společenství. A kdo s tímhle souhlasit nebude, tak je to v pořádku, ať s tím nesouhlasí, ale já pak mám právo ho vyloučit ze svého světa do jeho světa. A ať mi ukáže, že přežije, že bude žít dál, já to nikomu neupírám, tu cestu, se pokusit to udělat jinak, vůbec ne. I slepé cesty jsou důležité a ty duše budou rozhodně odměněné za to, že se slepou cestou vydali, aby ukázali těm ostatním, kudy nemají chodit. Mám pro ně porozumění, pro ty, kteří se vydali touhle cestou. Ale tak jako oni mají právo jít svou cestou, tak já si nenechám brát právo jít zase tou svou cestou.

R: Ale tady se to právě štěpí. Protože v ten okamžik vznikají ty nesmiřitelné pravdy.

L: No a odkud se buduje společnost, společenství?

R: No, z rodiny.

L: To se buduje odspoda a ne od shora čili platí to: Hlas lidu, hlas boží. Tady je právě to nepochopení, třeba — když teď udělám střih – kdybych šel do politiky, tak první, co bych zavedl, tak bych zavedl povinné volby, že by všichni museli jít k volbám, všichni, bez výjimky. A když by někdo nechtěl. Já bych mu neubíral to právo, tak by zaplatil: Dáš pět tisíc a nemusíš k volbám. 

R: To je úplně komunistický….

L: Ne, vůbec ne. Je to asi tak stejná nutnost…..hele, když budeš mít žízeň, tak se potřebuješ napít, že jo? Takže může tady někdo přežít mimo společenství lidí?

R: No, výjimky asi jo.

L: Jaké?

R: Lidi, kteří jsou nějakým způsobem silní vlastně.

L: Ani ty ne, ani bezdomovec nemůže bez toho zbytku přežít.

R: Takový Robinson na pustém ostrově přežil, byl sám.

L: Já mluvím o společenství. Dobře, když bude sám na jednom ostrově, dobře, to existuje. Ale tady, v našem společenství, nemůže nikdo, takže když tady mám právo žít ve společnosti, tak s tím jsou spojené také povinnosti. Čili jít k těm volbám, je podle mého vidění povinnost, za to právo, že žiju v uspořádaném světě, ve společnosti, že nežiju jako ten Pátek na tom ostrově, proto bych to zavedl. To má velice jasnou logiku, že si to lidé nedovedou představit a že se jim to příčí, protože každý chce mít jenom práva a nechce mít žádné povinnosti, to je prostě pravda. To je naše přirozenost.

R: Já bych v tomto konkrétním případě kontroval, když nemám jako, jak vybrat prostě nemám z čeho vybírat……

L: No, z toho, co tu je. Protože bychom dospěli k úplně jinému uspořádání společnosti. Muselo by se vycházet z rodiny, z rodů, svého zástupce by si zvolila vesnice, teprve ta vesnice by delegovala někoho na tu vyšší úroveň, třeba dneska na ten kraj nebo na okres, to už je jedno, jak by se to jmenovalo a teprve ti by poslali někoho do toho státu, ten politický systém by vypadal ale úplně jinak.

R: Tak třeba historici by kontrovali tím, že tady nějaké rodové systémy existovávaly kdysi dávno.

L: Ano, a co je na nich špatně?

R: Tak jinak, proč teda nepřežily, když byly tak dobrý (?)

L: Proč nepřežily? No protože zvítězil zvířecí způsob vidění světa: urvi, co urvi, průmyslová revoluce není nic jiného než zvířecí způsob ….prostě spotřeba, spotřeba, spotřeba, to není spolupracující způsob, co kde natrhám, co kde ukradnu, jestli to jsou přírodní zdroje nebo co, na čem zbohatnu, takhle se chovají zvířata, to není lidské. To je nezralý způsob lidskosti. Takhle bych to nazval, čili my tímto, bavíme se o Vánocích, o tom, co se má narodit. Tak samozřejmě tak trochu otevíráme různá kontroverzní témata o tom, co dělat dál jako do budoucnosti. Já se nemůžu pustit teďka do debaty, co dělat dál o těch jednotlivých, co jsme teď nastínili, třeba jak by šlo zorganizovat společnost jiným způsobem, aby fungovala. A že by to šlo. Jenom by se k tomu ti lidé museli odvážit, protože by vzali zodpovědnost za svůj život a buď tu zodpovědnost za svůj život vezmeme dobrovolně anebo teda budeme nuceni životními podmínkami, protože ten svět je v takovém přerodu a v takovém chaosu, že uspějí pouze ti, kteří budou soucítit, komunikovat a spolupracovat. Je mi líto. Ostatní nemají šanci na přežití.

R: To je teda poselství V8noc jak noha u ramene (?)

L: Ne, je optimistické.

R: Víš, vracím se k té pravdě, k tomu úhlu pohledu. Tak umím si představit, že vzniknou různé společenství, kde se ty úhly pohledu jako liší a teď se ty společenství potkávají na nějaké hranici, třeba národního státu a taky spolu musejí spolupracovat, tam já vlastně vnímám největší jako kámen úrazu dneška, že vlastně ty…že si neumíme představit, že existuje spolupráce jakoby těch protilehlých…

L: Hele, to půjde velice rychle, přírodní zdroje se vyčerpávají, úrodnost půd strašidelným způsobem klesá a až ženy nebudou mít co dát do hrnečku svým dětem, tak se začne spolupracovat. Přírodní podmínky nás vrátí zpátky k pořádku.

R: Někdo by řekl zpátky na stromy.

L: To záleží na tom, když půjdeme cestou, že půjdeme vstříc těm principům Stvoření, tak to na ty stromy nemusí být, tak si můžeme ponechat ty výdobytky civilizační, kam jsme dospěli. Když si nedáme říct, tak pak to bude znova zpátky na stromy. To je pravda. Duše je nesmrtelná, ty se poučí v každém případě. Vánoce jsou to nejkrásnější období v roce v tom smyslu, že se zrodí nové světlo. A z těch Vánoc se žije celý rok, to je ten začátek, je to ten zázrak. Každý, kdo viděl čerstvě narozené dítě, to je zázrak. Jak dlouho byla ta žena nebo ta společnost těhotná tím novým příchodem nového života, nového světla. A v tom spočívá to kouzlo Vánoc. Proto jako, když jsem tady vzpomínal, že mi leží v žaludku ti dva dědkové, ten děda Mráz a ten Santa Klaus, tak tady je ten důvod. Já chci vidět to novorozeně a tím se lišíme v té naší tradici, jako kulturně sociální, jako Češi se lišíme od těch Anglosasů anebo od těch Rusů, my tam máme ten nový život, to dítě. Ať jsme, jací jsme, tak i z toho křesťanství, ať už nám dalo dobré i nedobré věci. Tak jsme vybrali stejně tam to, co je nejdůležitější. To, co v tom archetypu vede dál, znova k životu, proto jako to poněmčování a pod tou cizí šlechtou a kolikrát už jsme mohli přijít o to, kým jsme. A stejně jsme znova povstali, proč? Protože to, co ty české rody vytvořily, tak vytvořily to společenství, které jde za tou velkou Pravdou, za tou absolutní Pravdou, za tou Boží Pravdou. Pro nás jsou důležité dvě písně. Ano, já jsem teď zdánlivě přeskočil někam úplně jinam: Kdož sú boží bojovníci a zákona jeho. To je ten duchovní podklad, na kterém to vlastenectví je postavené a ta civilní složka je to hledání, těch bojovníků: Kde domov můj, kde domov můj. Když už vím, že jsem ten boží bojovník, tak hledám, kde domov můj, čili kdybych teda, teďka se vrátím zpátky, když jsme se bavili o hymně, že ji máme příliš krátkou. No tak bychom mohli mít na začátku Kdož sú boží bojovníci, potom Kde domov můj a pak tu druhou sloku, co se nezpívá a měli by to na té „bedně“ dost dlouhé. Čili já na tom ukazuji, že já se dívám do budoucnosti s nadějí. I když to může být viděné v troskách, potlačené, rozbité, jako to, co nám přinese ta evropská uhnije, to jako bude strašně drahý, chudneme a zchudneme ještě víc. Těch situací po 30-ti leté válce se s nížil počet obyvatel jako na jednu třetinu, místy na jednu desetinu, ta bída, co tu byla, to nemělo obdoby a přesto to znovu jako povstalo a znovu se přizpůsobilo. Žijeme v takových podmínkách, kdy to není ani dobře ani špatně, není tady ani zima ani teplo, je tady tak jako ze všeho trochu. Jsme takový jako otevřený a tak trochu uzavřený, protože přes nás pořád odněkud někam proudí. Prostě to je, jak říkám, žít v Čechách je za odměnu i za trest. Ale je třeba starat se o to, aby to pravdivé, Boží světlo bylo pořád zpřítomňované v našich životech. To je to důležité a toto je za mě to, co vkládám do těch Vánoc, co očekávám od těch Vánoc, proto ten největší dárek, který si můžeme dát, je to živé společenství, ať už se lidi vyprdnou na to kupování těch drahých dárků a já nevím čeho všeho a obdarovávají se přítomností jeden druhému. To je něco, co si nejde koupit. Je to naprosto něco úžasného a fantastického, že já věnuji svůj čas někomu a on ho věnuje mě. Neexistuje větší dar. To ani auto a čtyři vily a já nevím co, nezaplatí, takže těch jako úhlů pohledu na tu věc a těch možností je nepřeberné. Toho, jak to může být zařízené, ale jde o to, aby se neustále obnovovalo, v tom zvědomování, že ten den sváteční, je důležitý, aby to prožívaly děti, spolu s rodiči, nebo v rodinách, nebo v tom živém společenství, to může být i to koneckonců nebo začátek začátků, i to církevní společenství, to je jedno, ale že tam jde o ten soucit, komunikaci, spolupráci na úrovni duše — soucit, na úrovni mysli -  komunikace, na úrovni těla -  spolupráce. A máš tam zase to lidské duch, duše a tělo a to se musí neustále obrozovat. Já jsem spíš příznivcem toho, co by se dalo nazvat, spíš ten keltský způsob vidění křesťanství jako dovršení toho přirozeného života, že vlastně s tím přesahem k tomu Absolutnu, zobecněný v tom křesťanství, v té svaté rodině. To je ten kříž s tím kruhem toho ducha. Nejsem ten římský křesťan, kde ti křesťané se museli s těmi nekřesťany, s těmi pohany prát o to právo na svojí existenci. A dle mého soudu, my Češi jsme víc v tom neřímském pojetí, ať už to, že…..kdo sem přinesl křesťanství? Z Byzance, nešlo to od Říma. Že jsme potom byli pořímštění, to je pravda, ale ta podstata byla jiné provenience. Ale ta podstata byla víc ta, jak bych řekl, ta opravdu spirituální, která neničila to, kam přišla, ale přinášela tam jakoby to jakoby další rozměr toho, co už tam v tom území a mezi těmi lidmi bylo. Takže tady vidíš jako z historie to znovu obrozování toho života.