Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u prvního dílu našeho podcastu Duchovéda. Tento pořad vzniknul z podmětu mého kmotra a dobrého přítele Luďka Švojgra, poustevníka ze Starého Plzence. Za těch mnoho let, co se s Luďkem známe, jsme vedli řadu inspirativních rozhovorů o duchovním životě, o tom, jak je stvořený, a jak vlastně funguje náš svět. Také o tom, co vlastně a proč se v dnešní digitalizované době děje, jak tomu všemu vlastně rozumět. A protože tyto rozhovory nám vždycky přišly velmi obohacující, rozhodli jsme se jednotlivá témata postupně přetavit v tento podcast. Ať je vám jeho poslech k užitku, od mikrofonu vás zdraví Radovan Jirka.

V dnešním díle načneme téma vztahu vědy a víry. Jak někteří říkají, žijeme v době Tomášově. Na co si nemůžeme sáhnout, co změřit nebo analyzovat, to buď neexistuje, je pochybné, či jak tvrdí například známý izraelský historic Juval Noach Harari, je dokonce pouze jakýsi myšlenkový konstrukt, který jsme si jako lidé vymysleli, abychom si lépe podmanili jeden druhého. A když budeme chtít, můžeme jej kdykoliv změnit. Je to jen pouhá myšlenka. Tradiční náboženství, tj. způsob, jak praktikovat víru, jsme vyměnili za nové – říkáme mu věda.

R: Vlastně základní otázka – vztah víry a vědy.. možná vůbec na začátek.. vlastně jako, co je pro tebe jako víra.. 

L: Aha, jo, jasně.. z čeho povstává víra.. aha.. Pro mě se víra realizuje citem a je to vztah duše k Bohu, čili zároveň i ke stvoření, protože pro mě Bůh a stvoření jedno jsou. Čili víra je pro mě ten vztah.

Čili já když se snažím jako ukázat, co je pro mě víra, aby tomu porozuměla lidská mysl, tak potřebuju hned zároveň zavést pojem vědomí. Protože vědomí a víra má spolu jako velice úzký vztah. Vztáhnu-li víru na něco, co povstává z duše (jako vztah duše k Bohu), tak vědomí je, když já vím o tomto mí, čili česky já, čili o sobě, o své duši. Čili vědomí je, kdy ta mysl chápe sama sebe, čili svou vlastní duši. Ne sama sebe jako sama sebe jako mysl zacykleně, ale kdy chápe věděti do (je ten směr) a mí (v češtině já – z latiny).

Čili víra je něco, co předchází vědomí a je to za vědomím. Čili lidská mysl se víry nemůže zmocnit. Víře nelze rozumět, víru nelze kvantifikovat. Víru lze pouze zkoumat jako ve smyslu blíž — dál, pozitivní – negativní, ale to je asi tak všechno.

R: Často se mluví o tom, že víra je dar. Mně tehdy jako vždycky říkali: „No, ty máš ten dar víry a já ho jako nemám…” Tak je to fakt jako dárek, dostal jsem to od někoho?

L: To je hezká otázka, víra jako dar. Takovouhle otázku položí.. aby se na ni dalo odpovědět, tak se musíme nejdřív podívat na to, kdo tu otázku pokládá. A tu otázku pokládá mysl, která je nevědomá čili nemá kontakt se svou duší, tak si nedovede ta mysl představit, že ta duše má něco, co ona sama ze sebe není schopná vyprodukovat, ta mysl. Čili dar víry je vlastně schopnost umět chápat svou myslí své vlastní pocity. Tím pádem jakmile tam tuhle schopnost mám, tak vím, že ty pocity duše jsou za věděním mysli, že jsou pro mysl nedosažitelné. A v určitém smyslu to dar je, protože tím jsme obdarovali sami sebe, že jsem dorostli této schopnosti. To není dar, že by ti to někdo dal, jako že by ti poslal dárek PPL, ale že je to dar, že jsme sami sebe obdarovali tou schopností.

R: Rozumím. No, tak právě ta otázka je, jak se to jako stane, že člověk jako uvěří, že sám sebe jako obdaruje?

L: Doroste tomu.

R: Takže jsou lidi, kteří tomu nikdy nedorostou?

L: Ano, nikdy.

R: Jako že i kdyby strašně chtěli, tak nemají…

L: Ano, protože právě to „strašně chtěli“ je tou překážkou. Když já budu strašně moc chtít věřit, tak nikdy neuvěřím, protože to je za tou složkou chtění. Tím jsme se dostali k dalšímu pojmu – chtíč. Chtíč, chtění, to je produkt mysli. Čili v momentě, kdy moc chci — já chci věřit a já nevím jak, dejte mi návod – tak jsem pořád jenom v hlavě a nedostanu se do duše.

R: Rozumím. No, tak dneska se mluví.. já to zopakuju ještě jednou.. o krizi víry, že lidi nevěří.. a teď vlastně nevím, čemu nevěří – nevěří v Boha..

L: To je jedno, čemukoliv.

R: Nevěří ničemu.. nebo oni řeknou – věřím už jenom sobě, protože mi nic jiného nezbývá, a nebo se potom, mám pocit, jako uchylují k té vědě. Jako že věřím těm faktům. 

L:..fakta, data..

R: Že ti vědci něco jako zkoumali, přišli na něco zvláštního, teď se to někde jako zveřejnilo v nějakém jako médiu, a tak já jako věřím těm vědcům, protože jsou to jako nějaké autority, které řekly, že něco nějak jako je. Já to nevím, nedokážu to zjistit, nemám ty technické prostředky, znalosti, schopnosti, dovednosti, tak jako uvěřím tomu, co mi tam jako napíšou. Je to teda tak, že vyměňujeme tu.. jako že.. protože nemáme víru v sebe sama…?

L: Přinesl jsi do toho nové pojmy. Věda. Co to je věda? Co to je vědění? A co to je vědomí? Protože bez téhleté řady se nemůžeme dostat ke vztahu víra versus věda. Člověk, který je uvězněný ve své mysli, tak mu nezbývá nic jiného, než to „věděti“ z té vazby věděti-do-mí z toho vědomí. Tam je to „věděti“. Čili on nemá jinou možnost, než že se opírá o tu část vědění, která už existuje, ať už jeho zkušeností nebo zkušeností jiných lidí. Proto hledá ty autority, o které by se opřel, které jsou nositelé těch dat. Tenhle druh autorit je vlastně vyhledávaný. Jak pro člověka, který je uvíznutý v tom „věděti“ se dostat k tomu „mí“, k tomu já? Ta mysl si myslí, že ona je tím středobodem univerza, a že ona jediná má tu správnou pravdu, ona jediná má ta data, že nic jiného než tohle neexistuje. To by platilo v tom případě, kdybys přišel k člověku a řekl: „Kdo jsi?“ A on ukázal prstem takhle doprostřed čela a řekl: „Já jsem tady.“ Myslím, tedy jsem. To je naprostý nesmysl, protože to je zase vytržená věta ze souvislosti, kde to takhle nikdy nebylo myšleno, protože většina lidí, když řeknu „já jsem“, tak neukáže doprostřed čela, kde je ta mysl, kde je to vědění, kde jsou ta data, ale ukáže doprostřed své bytosti někam do hrudi, kde má tu čest, kde je ta hrd, hruď, hrdost, tam — a tam je já. Ale tam není žádný mozek, tam není žádné myšlení, tam je to, čemu se tradičně říká otevřené nebo uzavřené srdce, kde je zdroj mých pocitů.

Čili já se potřebuju dostat k tomu, co cítím a jsem uvězněn v tom, co myslím. Takže ten přechod k tomu je, že to musím dovolit. Já si musím dovolit cítit. Ta mysl si musí dovolit, že budu zaplavený nějakými pocity. Jenomže tady vzniká ten strašný stres, protože já ty pocity nemůžu mít tou hlavou pod kontrolou a já nebudu vědět, jaké jsou, tak já je radší nedovolím, protože to by mohlo být nebezpečné. A tím se ten kruh uzavře a taková bytost zůstává pořád ve své mysli vězněm, a to tak dlouho, až jednoho dne řekne: „A dost.“ A povolí. A v ten okamžik přijde ten stav prozření. Čili ano, ono se to stane jednoho krásného dne každému, až se čas naplní, ale je to zapříčiněné tím, že čím dřív ta mysl sama sebe vlastně zacyklí a otráví tak dlouho, že už nebude vědět kudy kam, tak pak jí nezbyde nic jiného, než to pustit. A tím se tam dostane.

Tak, a aby tenhleten proces mohl nastat, tak jsou dvě možnosti. Buď se to dělá po kouscích, a nebo najednou jedním prožitkem. A nebo, prostě, neustále pomaličku a na jistotu. Takže, to najednou – to je symbolický obraz ptáka Fénixe, kdy já najednou propustím všechna data ve své mysli a nechám povstat nově svou bytost tím, že jsem nejenom myslící, ale jsem i cítící. A takto odvážný člověk může třeba i upadnout do bezvědomí nebo do zvláštního stavu vytržení nebo do letargie, to už je jedno, může prožít něco, nějaký zážitek, po kterém on ví, že ví, neví, jak ví, ale věří tomu, že ví.

A pak je druhá cesta, a to je cesta nevěřícího Tomáše, když to vezmu jako obrazně a historicky, a to je cesta – vlož ruku do rány, čili musí si nato sáhnout, aby uvěřil. To znamená, musím naplnit celou svou hlavu, celou svou mysl daty tak, aby mě to k té víře dovedlo, a vlastně mně nezbylo nic jiného, než věřit. Že vlastně nemůžu nevěřit. Mám tolik dat, že nemůžu nevěřit.

R: Jako že to je logický závěr, který si udělám?

L: Ano, ano, ano.

R: To je takové jako hrozně racionální.

L: Ano, ano, ale ta cesta taky existuje. Protože ta první cesta ptáka Fénixe je horká cesta. Ta je pro odvážné duchy – spálím celý svůj způsob myšlení, vidění, odjedu někam a přijedu někdo jiný. Dávám to jako příklad. A ta druhá cesta — to je neustálé pomaličké, pomaličké, pomaličké a jednoho krásného dne to tam je. Ta první cesta je rychlá, riskantní. Ta druhá cesta je pomalá, ale bezpečná. 

Výhoda první cesty — když se odvážím a jdu tou cestou, že tedy jsem ochoten obětovat svoji racionální mysl, tak se toho můžu dočkat, toho prožitku víry.

A ta druhá je, že já půjdu sice pořád bezpečně, budu se pořád přibližovat, no, ale můžu se toho taky nedožít, protože můžou být mysli tak silně ukotvené v tom vědění, v těch vědomostech, v těch datech, že prostě toho Pána Boha – nebo kohokoliv, nebo jakýkoliv jiný druh víry – nejsou schopny nalézt.

R: Prostě to nestihne.

L: Prostě to nestihne, dřív jde do penálu. Tak, ale přesto tam existuje zkratka, že když si uvědomím.. příběh:

Duše, která se má narodit, věří tomu, že až vyleze s tím tělem z těla matky ven, tak že najde ten úžasný obal s tím sacím místem, odkud dostane najíst. A v momentě, kdy se narodí a zklidní se, že už je oddělené z toho bezpečí toho lůna, tak vlastně začně hledat ten zdroj života. A tím, že ho nalezne, uklidní se, že má plné bříško, tak prožije co? Prožije vědomí toho, že to existuje. Čili když ještě není z těla venku, tak neví, že nějaký prs je, ale v momentě, kdy vylete ven a nají se, tak už ví.

Čili od víry k vědomí existuje cesta přes prožitek. Čili prožívání věcí vede k proměně víry ve vědomí. Takto nahromaděná životní vědomí se stávají věděním, a ta vědění — mají svoje vzájemné vazby a vztahy, hierarchii – se pak stávají védou, česky vědou, čili systémem vědění. Protože vědění se opírají o ta fakta těch mých nebo cizích prožitků – že prostě ten prs existuje. Takový je vztah mezi vírou a vědomím, věděním a vědou.

R: Čemu úplně nerozumím, je.. nebo, kde se vlastně jako ztratí tedy ten kontakt s těmi prožitky? Protože ty říkáš vlastně — jeden z těch prvních prožitků toho vědomí je prožitek jako existence toho, že tedy jako existuje prostě ten jako mateřský prs, který mě vlastně jako bude živit. A v nějakém okamžiku vlastně často ti lidé tohle jako ztratí někde v průběhu života, že se jako zamknou v té mysli, a pak chtějí vlastně mít jenom ta data bez těch prožitků.

L: Ano, to je náhrada.. to je ve skutečnosti neúcta k tělu, protože prožitek bez těla není možný. To přinesla digitální doba. Digitus (z lat. prst) jenom ukazuje, ale ukazuje na něco, co už je. Kdežto prožitek typu, že z víry dělám vědění, je pokaždé znovu a jedinečně.

R: A jediná možnost je, že fakt v tom je jako zapojené to tělo?

L: Ano, ano. Já když tohleto vysvětluji, tak to vysvětluji na psaní. Máme češtinu dneska státem uznanou ve dvou verzích – propojované písmo a ten, jak oni tomu říkají.. teď mě to vypadlo.. když jsou prostě písmenka typu tiskací abeceda. Když mám tiskací abecedu, tak jenom ukazuji tím prstem a sládám to dohromady. Tím pádem se rozpojují vazby v mozku a mám ta jednolivá data bez vazeb. Prožívání čehokoliv.. tam musí být ty vazby. A to se bytost učí, když (vědomě), když se učí psát. Protože já napíšu „a“ a navazuji „b“ a navazuji „c“ a navazuji „d“.. tím pádem mám mezi těmi písmeny vazbu a ten prožitek je plný, protože při tom psaní je tam i to tělo (pomocí té psací ruky) zapojeno do prožitku. Čili je jiný výsledek, když řeknu maso a vyťukám na mobilu m‑a-s‑o, a je jiný výsledek, když vezmu papír, tužku a napíšu maso. Když to vyťukám na tom mobilu nebo do té klávesnice, tak jsem jenom vězněm v té hlavě. Kdežto když to napíšu, tak mám prožitek – sice ne moc velký, protože pak můžu jít do toho krámu to maso koupit a udělat z toho ten steak. Ale prostě mám ten prožitek toho, co je maso, protože jsem zapojil do aktivity i to tělo, i tu ruku.

Čili ten problém je v tom, že neustále je bráno, že výkon – to co tady máme vykonávat – je jenom to, co myslím, to „Myslím, tedy jsem.“ Ono je to ve skutečnosti obráceně. Já jsem, a proto si můžu dovolit luxus, že myslím. To, proč se nám to stalo, je z obecného požadavku na lidství. To je důvod. Jak se liší člověk od zvířete? Právě schopností abstraktního myšlení, zvíře nemá abstraktní myšlení. Když je abstrakce myšlení přeceněná a není zapojovaná praxí do života, tak vede k virtuálnímu světu a k odtržení od reality, a tím pádem není jádro, podstata duše (to je jedno, jak to nazvu) naplněná, protože ona sem přišla na svět proto, aby život prožila, a ne, aby život vykonala. Proto uvěznění v mysli jsou vykonavači života z nedostatečné nebo mylné představy, že tím, že budu víc myslet, budu mít víc abstrakce a budu víc člověkem. To není pravda. To je idea. A žádná idea na světě neexistuje. Ideje jsou ve světě idejí a pouze ukazují lidským bytostem cestu, ale nemají v realitě co dělat jiného – kromě toho ukazování cesty. Jakmile ideu zrealizuji, tak je to stejné, jako kdybych strhl anděla z nebe na zem. Stane se z něj člověk. Přestane být ideou a stane se realitou.

Ono to má hluboký důvod, proč se to dneska děje. A ta nezralost spočívá v tom, že není, jako.. jak bych to řekl.. je soustředěná ta pozornost jenom na to víc a víc a víc vědění, víc a víc a víc lidskosti. Jenomže když to ty bytosti nestihnou zároveň prožít, tak je to jako plácnutí do počítačové klávesnice, že jo, protože dneska už málokdo plácá klackem do vody.

R: Jiný koncept.. profesor Bárta vlastně jako říká, že jako zahlcení těmi informacemi, což jsou tedy jako střípky těch dat, toho jako vědění.. že díky tomu, že jich je jako tolik a nejsou to lidi schopní nějakým způsobem zpracovat, tak že se ztrácí znalost.

L: Nejsou schopni to prožít. A tím se ztrácí znalost. To má pravdu. A když v tom zůstanou ty bytosti, tak se to utrhne tady od tohoto světa a zmizí to ve světě idejí. A to je konec a pád těch civilizací. V tom má naprosto.. to, co všechno udělal profesor Bárta je jako obdivuhodné a je to naprosto jasné. To jsou věci, které jsou tak, jak jsou. On to má přečtené z reality.. jako naprosto super.. bezvadná práce. Jediné, co tam chybí, je řešení pro ty lidi, kteří se nechtějí nechat strhnout a utrhnout z tohoto světa do světa virtuálního, ty, kteří chtějí žít, protože tam v tom virtuálním světě už není život. Tam už je jenom bytí. Pro život potřebuješ životní sílu, potřebuješ tělo. Čili to, co mně tam osobně chybí, že nedává na.. on má perfektně analýzu, všechno naprosto super, ale není tam ukázaná cesta, co s tím udělat, aby nemuselo dojít k zániku civilizace. Aby ta civilizace skončila v tom bodě, co unesou bytosti a pokračovala dál v jiném levelu, aby to nemuselo být, že skončíme třeba atomovou katastrofou nebo čímkoliv, nebo katastrofou digitální demence – to už je jedno, jaká ta katastrofa bude, pro mě je to stejné. 

R: Kde se tedy stane to, že se ty lidi vlastně jakoby uzamknou v té mysli? Oni jako přestanou psát tou rukou v té škole, začnou ťukat do toho počítače, předtím jako do psacího stroje, číst ta tištěná písmenka… a protože to je zaměřené na hltání těch informací..

L: Ano, ano.. informací, nikoliv dat..

R: ..tak to není jak prožít a tím pádem se to vlastně úplně… jako že se zavře ten kanál..

L: ..ano, ten kanál k duši nebo k jádru, ke zdroji, tím se to zavře.