Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu podcastu Duchovéda s naším stálým hostem Luďkem Švojgrem, poustevníkem ze Starého Plzence. V minulém díle jsme se věnovali základům vztahu víry a vědy. Mluvili jsme o víře, o krizi víry a různých náboženstvích, také o tom, proč tak často nahrazujeme víru vědou. Kořeny této krize lze najít zejména v systému vzdělávání. A o vzdělávání bude právě dnešní díl. Od mikrofonu vás zdraví Radovan Jirka.

R: Můžou tomu pomoci třeba rodiče?

L: Samozřejmě. 

R: Jako že to nějak pěstují v těch dětech?

L: Ano, ano, od 15 let zákaz používání počítačů a všech těchhletěch elektronických zařízení, protože mysl není vybudovaná na to, aby to mohla používat, a od 15 do 21 let tak 2 hodiny denně.

R: Ty jsi hodně přísný.

L: Ano, jsem.

R: Já když si to představím.. mám 12 letého syna, který používá počítač, používá mobilní telefon – a v té škole s tím počítají. Že třeba paní učitelka řekne: „No, když nebyl ve škole, tak oni mají WhatsApp skupinu a mají za úkol tam napsat, aby jim ti ostatní odpověděli.“ Že ta škola s tím jako počítá. Mají sice žákovskou knížku, ale v té žákovské knížce není nic napsáno, všechno je v nějakém elektronickém systému a oni ty děti hodnotí za to, že se ty děti do toho systému dívají, co tam mají za známky, co jim tam jako přistálo. Teď jsme měli rodičák a paní učitelka říkala: „Musím pochválit toho vašeho Mikuláše, že už se mnohem častěji do toho systému dívá.

L: Ano. Čili ona ho chválí za to, že ztrácí svoji duši, a že se stává čím dál tím větším vězněm své mysli. Protože školství je hrazeno státem a stát má zájem na tom, aby měl výkonné biologické poslušné otroky svého systému. To jsou tzv. (jak používá profesorka Hogenová) machthabeři, ve filosofii z němčiny, česky mocipáni. Ano, to tak je. Čili rodiče.. otázka byla, jak tomu může pomoci rodič. Rodič tomu může pomoci tak, že vezme vzdělávání svých dětí do vlastních rukou. 

R: No, to si neumím představit.

L: Já si to taky neumím představit, protože tolik rodičů, kteří mají tu odvahu to udělat, neznám. Nicméně takové znám. Moje neteř Helena tímto způsobem vychovala už pět dětí, teď začíná se chystat vychovávat šesté.

R: Jsem horší rodič, když řeknu – na to já nemám?

L: Ne, ne.

R: Já si to vůbec neumím představit.

L: Ne, nejsi horší rodič, ne, vůbec ne. Protože duše dítěte, které se k vám narodilo, tak si vás vybralo právě v té kvalitě a těch schopnostech, které máte. Čili ta duše to potřebuje. 

R: Jako pravda je, že v době covidu, když jsme byli zavření a zvlášť ta první vlna, kdy ty školy vůbec nebyly připravené na nějakou elektronickou komunikaci, tak to vlastně fungovalo tak, že jednou týdně přišel mail, co s ním máme dělat a jemu to hrozně vyhovovalo a bylo vidět, že za tu dobu se tak jako dosytil, že prostě má maminku a tatínka doma. No, nám to úplně nevyhovovalo, protože s ním je to fakt náročné, a vlastně jsme na to nikdy nebyli připravení.

L: Ta doba covidová byla naprosto úžasný zkušení kámen toho, jak jsou rodiče nepřipravení na výchovu svých dětí. A to není, že dobře, nebo špatně. To je prostě zkouška. Zkouška je od slova zkušenost. Zkouška není od slova trest. Takže rodiče nebyli potrestáni, jenom dostali zkušenost, jak hodně jsou připravení na výchovu dětí. 

Vem si, že v 60. letech už byla naprosto běžná taková otázka, kdy rodiče se ptali svých dětí: „No, a děti, kdy už budete mít děti?“ Protože platí pravidlo, že hlas lidu, hlas Boží. Když se takhle ptali rodiče, tak je zcela zjevné, že ta celá společnost už v těch šedesátkách byla nedospělá, čili byla už nějakým způsobem uvězněná v myslích. 

R: No, a teď tedy, co s tím? Protože z jedné strany.. já to vnímám tak, že ta věda se stala takovým jako novým náboženstvím. Prostě ti lidé jako přestali chodit do těch kostelů, protože jim.. vlastně nevím proč.. neumím říct, ale prostě přestali. Neustále se to jako.. ten je trend nezadržitelný, ten pád těch jako třeba tradičních církví, jakožto společenství, kde se to náboženství praktikuje, a já to třeba vidím v té evangelické církvi. To, co se teďka jako děje, je úplně jako.. to je takové jako postupné pohřbívání, až bych skoro řekl. Je to hrozně smutné, ale vlastně si s tím nikdo neví rady.

L: Já jsem veselý, když mi prosperuje kompost, protože můžu.. zahnívání je výborná věc, protože vytváří živnou půdu pro nový život. Já to naopak vidím velice pozitivně. Protože ve skutečnosti vlastně řešíš otázku rozdílu mezi vírou, náboženstvím a církvemi. A to je tak, že když to striktně se nenaučíme rozlišovat — ne rozdělovat, slyšíš, rozlišovat, ne rozdělovat – tak se z téhleté šlamastiky nevyhrabeme.

99% lidí jsou lidé věřící.

R: Ale mají to jako že víra = chodit do kostela, takže oni vlastně nevěří.

L: Ne, jsou věřící. A teď jsou ti, kteří věří, že to absolutno v podobě bytosti Boha existuje – tak to jsou ti pozitivně věřící nebo že něco je nad námi – to je ten český něcismus.. vono něco je, nevím co, ale ono něco je, protože když jsem v úzkých, tak mi tam jde okamžitě na hubu – Pane Bože, pomoz mi, ale jinak nevěřím v Boha v té představě, jako my jsme měli na základce v první nebo druhé třídě nám paní učitelka vysvětlovala, že Jurij Alexejevič Gagarin dokázal Boží neexistenci, když vyletěl na orbitu, tak tam nikoho nepotkal. Čili představa absolutna v podobě bytosti, nejlépe staříka s vousy, tak je naprosto urážlivá vůči mysli moderního člověka. Protože on, jak je v té mysli uvězněný, tak on s ní umí tak strašidelně moc pracovat, že vlastně tyhle představy jsou pro něj těžký středověk. Ale to neznamená, že by to, co je skryto za pojmem Bůh, neexistovalo. On k tomu jen nemá přístup právě proto, že ty církve jakožto organizace, a ta náboženství jakožto systémy představ o víře, nedrží krok s dobou. Ty už jsou dávno po smrti v té formě, ve které jsou prezentované. Proto jsou ty kostely a ty sbory prázdné. Oni nejsou živé. Oni musí shnít, aby na jejich základech vyrostla nová zbožnost, kdy to něco, co existuje (pro většinu Čechů něco nad námi je), bude novým způsobem definováno.

R: Takže vlastně jako čekáme na to, že přijde nový Kristus? Že přijde jako nový spasitel, který řekne po těch dvou tisících dvaceti třech letech: „Hele, vy jste to furt nepochopili, tak znova, jinak.“

L: Jo, jo, jo.. tak to je přesně ta představa té mysli těch církví a těch náboženství, že přijde takhle jako osoba. On přijde, ale v jiné podobě. On už tady ve skutečnosti je, ale on tím, že není pojmenován, tak ta mysl ho nevidí, ale ty duše ho cítí. Ty duše ho cítí, ale mysl ho nevidí. Proto ten klíč je v tom, že aby mohl být ten Kristovský update viděný, tak musí být nejdřív dovolený, aby byl cítěný. Kdo Boha necítí, nemá šanci ho vidět. Abys ho mohl cítit, stačí pouze to dovolit. Nemusíš nic dělat, ničemu nemusíš rozumět, není na to třeba žádný intelekt, žádné vzdělání, protože to je všudypřítomné prajsoucno. Proto ti hloubavější duchové třeba rozdělují Ježíše jako nositele a Krista jako stav nebo mluví o Kristovském principu, a různým způsobem se to snaží nově uchopit. 

R: Ale jsou pořád takové ty.. intelekt.. je to pořád ve formě intelektu..

L: Ano, je to pořád intelekt. Proto je velice jednoduché — mám z praxe i ze zkušenosti – jako, když přijdu k někomu, podám mu ruku anebo ho obejmu, tak rovnou citem vidím, jestli ví, nebo neví. Protože to není záležitost žádného intelektu, ale je to záležitost přímého citového zjištění.

R: To mi skoro jako přijde.. nedávno jsem poslouchal nějaký podcast, a tam ten člověk (já teď už vůbec nevím, kdo to byl) říkal vlastně věc.. on jako jenom pojmenoval něco, co už jsem si tak nějak jako všimnul. Že on čím dál tím víc potkává (a teď já to nechci říct jako nějak ošklivě) takovéty obyčejné lidi – kadeřnice, prodavači, automechanici, učitelé v autoškole – kteří tedy (teď se nebudeme bavit o politice) jako úplně přestávávají sledovat tyhlety myšlenkové konstrukce a říkají: „Mně je jedno, co mi říkají, já stejně vím, jak to je.“

L: Ano, to je ono, to je přesně ono, a to jsou ti..

R: A že jich jako přibývá. A to jsou vlastně lidi, bych řekl, jako vlastně s nižším vzděláním, často to nejsou vysokoškoláci, tím pádem..

L: Protože nemají zasaženou mysl tím školstvím, které chce vyrobit ty machthabery, ty mocipány. Proto jako největší zlo v dnešní společnosti je tento způsob školní výuky, protože to je přímé mrzačení dětí. Tady souhlasím s Duškem a dalšími, že prostě školství je klíč k dalším generacím. Chceme-li opravdu něco udělat, musíme nejdřív změnit svůj vlastní postoj lenosti k výchově dětí a proměnit školství, které nesmí mít tuhle podobu, a nesmí mít ani podobu třeba jako je v Americe, jako kdekoliv jinde v tzv. západním světě, protože ten celý je soustředěný na výkon a na to, co možná nejvíc lidí utrhnout od jejich duší a uspat je a uzavřít je v jejich myslích.

R: A takže si myslíš, že třeba takovéty koncepty třeba jako svobodné školy nebo těchhletěch různých alternativ – to je cesta?

L: To jsou pokusy o cestu.

R: Mám třeba kamaráda, který.. protože jsme třeba v té firmě zjistili, že nám do té firmy chodí mrzáci, já to myslím v dobrém, jako že ti lidé jsou pokroucení tím, že jak je to o těch znalostech a ještě o tom, že jsou hodnocení za to, kolik udělají chyb, tak vlastně mají.. snaží se všemožně vyhnout chybě, což znamená, že se všechno jako..

L: To je nesmysl, vyhýbat se chybě. To se jinak nic nenaučíš. Protože když není dovolená chyba, tak není dovoleno zjistit, kde mi chybí poznání. Protože chyba není nic jiného, než chybějící poznání. 

R: Takže zpátky k té historce. Takže ten můj kolega, kamarád, nechtěl své děti takhle jako kroutit a pořád vymýšlel, kam je dát do školy, až nakonec došel k tomu, že založí školu sám. A hodně se jim líbil ten princip té svobodné školy, kde si ty děti samy určují co, kde se, kdy..

L: Jo, Summerhill..

R: Ale ten vtip je v tom, že oni zjistili, že to vlastně nefunguje.

L: Ano, nemůže.

R: Že vlastě ty děti vlastně potřebují nějaké vedení v tom, že.. prostě ony, když řeknou: „Já teďka nic dělat nebudu a my jdeme ven si hrát.“, tak v té svobodné škole, v tom konceptu, jako kdybys.. jim v tom nesmíš bránit, protože je to svobodná duše, ale je to cochcárna. A zároveň tím ty děti nerozvíjíš, a to je..

L: To je jednoduché, protože je to.. tohle všechno povstává ze základní neznalosti vztahu rodiče k dítěti. Rodič má vůči dítěti jen jednu jedinou povinnost. Jakou? Jsi rodič, schválně..

R: No, nějak jako ukázat tomu dítěti, jak ten svět funguje. 

L: Ano, přesně. Ukázat dítěti, jak svět funguje. 

R: Jak je stvořený..

L: Tak, no. A abychom to mohli ukázat, tak k tomu potřebujeme co? Sami vědět, jak ten svět funguje. Jinak to nemůžeš tomu dítěti ukázat, když to sám nevíš. To je to „Vem z kapsy chlup, když tam nic není“. Když sám nevím, tak to nemám, jak bych to dítěti ukázal. Proto je důležité, že si každá duše vybírá ty rodiče tak, jak potřebuje, protože si je vybírá podle toho, co unese ta duše toho dítěte.  Čili když ta duše je vyspělá, tak unese vyspěle chápající rodiče svět. Když ta duše je někde míň vyspělá, nebo víc na začátku svého vývoje, no tak potřebuje jednodušší rodiče. Protože největší omyl lidí je, že když to má hlavu, trup, ruce a nohy a umí to mluvit, že to je člověk. To je velký omyl, protože jsou různé stupně lidství. Lidství. Já už jsem řekl, že schopnost abstraktního myšlení je to, co polidšťuje biologickou podstatu člověka, čili toho opičáka. A to je v různém stupni. Ten omyl vypadá takhle (já mám na to takový jeden taky se školou pří.. jako.. představu): Dnešní představa, zvlášť po té, co na všechno máme ty asistenty a všechny ty děti, které jsou tzv. zaostalé, by měly mít stejný přístup ke všemu a dáme jim, já nevím, kdesi cosi, tak kdybych to do důsledku převedl do školy, tak je to.. ta škola by pak vypadala tak, že já nepotřebuji třídy čili nepotřebuji různé úrovně poznání, všechny naženu do tělocvičny a všichni učitelé budou všechny předměty vyučovat všechny děti najednou. To bude úžasná škola. To se všichni hned dovědí, že ten svět je naprosto nepříjemné místo k existenci a budou okamžitě páchat sebevraždy. A do toho se snaží dnešní jako.. do tohohletoho chaosu se snaží ti machthabeři ten zbytek světa nahnat. A všichni ti, kteří se nechají do toho nahnat, tak za čas opusí tyhle pláně a nebudou se moci rodit zpátky na svět, ty duše. Protože tady pro ně prostě nebude místo. Tím je zároveň z hlediska Božího rytmu a cyklu zabezpečeno, že zase na světě ubyde lidí. Ne, že by se.. my se nemusíme vyvraždit atomovou bombou, my se krásně zprovodíme ze světa kyberdebilitou. To bude humánní eutanázie. Čili vždycky jsou mechanismy, jak vyhovět Božímu řádu ve světě. Akorát mysl lidí dost často nebývá ochotna přijmout to.

R: Takže ty říkáš, jedna cesta je přes školství, což tím, že je to školství dneska.. jednak je to povinné od Marie Terezie, druhak je to řízené státem, většinou placené státem vlastně ve většině dneska jako světa, protože všechny ty státy historicky říkali ano, to vědění je důležité, musí se umět číst a psát, a je jako prokázané, že čím ti lidé jsou vzdělanější, tím se jim jako lépe vede, mají lepší práci, lépe zabezpečí rodinu. Paradoxně to vede k tomu, že mají méně dětí,..

L: Proto je to třeba, aby to vymřelo v téhle podobě.

R: .., že se vlastně zastavuje ta populační křivka. O tom je ta knížka Faktomluva. To je docela zajímavá kniha, která.. ten pan doktor vychází z nějakých faktů, on je doktor, nebo byl doktor, on umřel teď, Švéd, a vlastně on jako na faktech, na číslech ukazuje takové to, že to tradiční rozdělení světa – jako západ a východ, jako vyspělý západ a rozvojový východ a ubohá Afrika, že to už dávno přestává platit, že se tohleto mění, a právě to ukazuje na těchhletěch faktech. Jako že jaký je ten příjem té domácnosti, kolik těch dětí ta matka má a čistě na takovýchto.. proto tomu říká jako faktomluva.. vlatně ukazuje, že ten svět se změnil, jenom my pořád jako žijeme v nějakých desítky let vyučovaných, nevím, dogmatech se mi skoro jako chce říct.

L: No, vždyť jo, v pohodě, dogma není sprosté slovo. Protože ten svět se musí rozdělit podle jiného klíče – na svět lidí zbožných a bezbožných. Ti bezbožní budou postupně opouštět tenhle svět, to jako jsou ti studenti, kteří opouští školu, protože neprospěli. A pak ti zbožní, to jsou ti, kteří se naučili tu abstrakci používat, čili školu dali a vychodili a můžou postoupit dál. My jsme dneska v podstatě, když bych to chtěl přirovnat zpátky k tomu školskému systému, tak jsme v podstatě v období maturit, kdy je většina duší prověřovaných, jak na tom jsou.

R: Jako že z hlediska schopnosti používání té abstrakce?

L: Ano, čili z hlediska toho, jak hodně jim je dostupná, nebo nedostupná lidskost a jak je jim dostupná, nebo nedostupná zbožnost čili být svázán se svou duší, se svou podstatou.