Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu Duchovédy, podcastu s naším stálým hostem Luďkem Švojgrem, poustevníkem ze Starého Plzence. V dnešním pokračování Velikonoční zvěsti navážeme na diskusi o tradicích. Také o rodině jakožto základní instituci budování a udržování tradic. A budování

a udržování národa. Napadlo vás někdy třeba, že bychom měli mít jako součást ústavy také Listinu základních práv a svobod rodiny?

R: Hele mě napadá jako k těm tradicím, jo?, že ty jsi říkal, ať tedy některé ty tradice jako zajdou. Letošní Velikonoce jsem s těmi jako tradicemi zažil dvě takové situace, nebo spíš jsem si jako uvědomil dvě takové polohy, jo? Jedna ta poloha vlastně byla, jak jako mizí ti koledníci, jak jich je čím dál tím jako méně. Jak jsem si vlastně jako vzpomněl na to, nebo jak jsem si jako uvědomil, já jdu s tou pomlázkou na té jako ulici a vlastně se trochu jako stydím.

L: No jasně, já ti rozumím.

R: Ale mně to přijde jako škoda. Když mně bylo prostě o třicet méně, tak to bylo prostě veselé. Chodili jsme prostě s těmi kluky po té vesnici a prostě od domu k domu a byla to prostě velká jako zábava a ti lidé to brali tak, jako že to je jako dobré. A ty ženské nás ještě jako ponoukaly: Abych jako neuschla, tak mě tady vyšupej a já ti dám tady vajíčko navíc. A já dneska jdu po té ulici s tou pomlázkou s tím svým třináctiletým synem a normálně se stydím. A vlastně mě jako mrzí, že ten Mikuláš je jakoby tohohle součástí, že mu nemůžu přenést tuhletu jako dobrou energii, kterou to mělo, a vlastně.. a přijde mi to jako škoda, protože když vysvětlíš: Pomlázka a životní síla a prostě jako jaký to mělo ten význam, tak je to přeci jako prima.

L: No jasně. Ale o co dneska jde? Odkdy se tohle všechno ztrácí? No od doby covidu. Rozděl a panuj. 

R: Tak ono už před tím covidem se to jako dělo.

L: Já vím, ale to byl přelom. To byl velikánský přelom, protože covid je vlastně zkouška Satana, co dáme. Jo?, teď jsem to řekl napůl postaru a spojil jsem to s novými věcmi. Jo?, takhle vypadá propojení tradice se současností. Čili já za tím vidím naprosto jasně úmysl mocipánů ovládat společnost. A to se dělalo vždycky tím: Rozděl a panuj. Protože dobře se vládne davu, dav poslouchá vůdce. To je tradiční záležitost, o které se ví, že to tak je. Ale abys mohl vytvořit dav, tak to být musí přesně to, na co upozorňoval prezident Havel, že je žádoucí vybudovat občanskou společnost. 

Čili rozdíl mezi občanskou společností a davem. Občanskou společnost nemůžeš ovládat, protože každý sám za sebe zodpovědně tzv. strůjcem svého štěstí. A to dnes zmizelo. A naši mocipáni čili ti, kteří mají autoritu, to znamená vědci a především kdo, v první řadě? Lékaři a právníci. A to jsme zpátky.. rezonujeme s proměnou.. výměna víry za osvícený rozum z doby Josefa II. – tam to začalo a to dnes jsou plody této výměny. A už jsem jednou vzpomínal, že to je nebezpečné, ale nezbytně nutné, aby se mohlo přejít k tomu vnímání Boha v sobě. Protože kdo nevidí Boha v sobě čili ten zdroj, to jádro, abych se mohl vyjádřit – ne z hlavy, ale ze svého srdce, ze své duše se musím vyjádřit a tam funguje cit, otázka citu – tak se nemůžu opírat o ty vnější znaky a těch vnějších znaků se chopili všichni ti lační, nenajezení, přežraní, ti, kteří mají ten největší strach z Boha samotného. Teď jsem to řekl postaru. Mají strach z toho, že by zjistili, kým jsou a viděli by tu prázdnou nádobu, kterou je manipulováno. A to za tu dobu (komunisticko – kapitalistickou bezbožnost) se naprosto perfektně vyčistilo a vyprázdnilo, a dnešní politika je v podstatě jenom toto. Prázdné nádoby. Čili to jsou ty autority – pozná se to na otázkách zdraví a práva. Čili bylo nám lháno ve zdravotních věcech, neříkaná pravda a tím nezpochybňuji nebezpečnost jakýchkoliv nemocí včetně covidu-19 a byly porušované zákony a porušovali je ti, kteří je sami ustanovili. Čili spadly poslední autority a teď už tady není nikdo, o koho by se šlo ve vnějším světě opřít, takže nechť každý, kdo slyší má slova, ať hledá tu nejvyšší autoritu sám v sobě, ať jí říká, jak chce. Já z úcty k předkům a k tradici říkám: O jádru, Bohu a o Kristu v nás, ale to může kdokoliv jakkoliv, ale jde o to, co je uprostřed nás jako bytostí. A o to ať se každý opře. To je mé jediné doporučení tomuto světu.

R: No jasně. A takže ty říkáš.. protože já jsem teď v tom dilematu, jestli vlastně jako mám pokračovat v tom, že každý rok vezmu toho syna s tou pomlázkou a jdeme prostě po těch několika málo štacích, což jsou štace, kteří vlastně tu tradici mají rádi, nějak jí.. možná jí jako nerozumějí, spíš jako nějak jako vnímají pozitivně. Jestli v tom mám vlastně jako pokračovat, i když jsem v tom vlastně jako nejistý?

L: To je jednoduché. Vždyť se podívej na sebe přímo v hovoru. Kdo je nejistý? Nejistá je hlava. Hlava je vždycky nejistá. Základní dovedností a znakem mysli je, že je všechno schopná odůvodnit, všechno odůvodní a všechno může zpochybnit. 

R: Jasně. 

L: Čili nemůžeš se rozhodovat podle hlavy. A ta si bude nejistá. Takže musíš to rozhodnutí udělat podle srdce ze své duše. Čili když ucítíš, že to máš udělat, i když se ti nechce, nebo i když ta hlava bude mít výhrady, tak jdi a udělej to. 

R: Jo.

L: Jo? A z toho výsledku to poznáš. A dokonce zjistíš, že i kdybys udělal něco, co už být nemuselo nebo nemělo, tak to budeš při tom vykonání cítit, jo?, a příště už budeš vědět poučený touhle životní prožitou – prožitou, tam je důležité to prožitou – zkušeností. Čili já také nevyhazuji – nechci vylít to dítě s tou vaničkou. Proto se opírám o ty dvatisíce let toho křesťanského vývoje. Proto se snažím využívat ten křesťanský jazyk tam, kde je to možné a spíš vracím těm slovům jejich skutečný význam, než abych vymýšlel nebo vytvářel nová slova. Stejně budoucnost ukáže, jestli co obstojí, jo?, to prověří vždycky jenom čas. To nic jiného a nikdo jiný kromě času nemůže prověřit, protože čas je ten poslední, který je před věčností. Věčnost je až za časem. Takže ke každé té tradici bych přistupoval takhle. 

R: No a pak jsou třeba důležité jako jiné tradice, které třeba se v čase jako vyvíjejí. Já to necítím jako nějaký dobrý vývoj.

L: Příklad nějaký.

R: Řeknu ti příklad z evangelické církve. V době, kdy ještě Velký pátek nebyl státní svátek, tak náš tehdejší farář – možná je to víc jak deset let zpátky – přišel s takovým jako nápadem, že bysme tedy 

v ten pátek se mohli jenom jako sejít prostě v tom kostele a udělat si tu společnou večeři. Tohle se setkalo jako s obrovským úspěchem. Všichni na to velmi dobře jako reagovali. On vždycky ten pocit, že jo, když se sejde to velké společenství u toho jako fakt velikého stolu.. teď.. jo, ty ženské mají takové.. a každá má jako, že.. každý rok nosím stejnou pomazánku a oni si říkají: Já už se těším na tvoji vajíčkovou pomazánku, a je to nesmírně příjemný zážitek. Přijemný zážitek jako vlastně jako navázaný na Poslední večeři Páně a protože prostě v té době jako pátek byl pracovní, tak se to holt dělalo až jako v pátek 

a mě to hrozně bavilo. A všechny to hrozně bavilo. A pak přišel nový farář a mezitím naši mocipáni si vzpomněli, že jsou křesťani a ustanovili Velký pátek coby státní svátek a nový farář přišel a řekl, že jsme špatní křesťani, protože by ta večeře neměla být jako v pátek, ale ve čtvrtek a že bychom tedy u toho měli mít jako tu tryznu,..

L: Aha, jasně..

R: .. protože přeci to byla jako.. vlastně on jako věděl, že už ho ten jako Jidáš zradil a věděl, že ho ten Petr třikrát zapře, že jo? a tyhlety.. a takže vlastně jako před tou večeří se tzv. četli pašije. To znamená, jako lidé se střídají ve čtení v Bibli a vybere se z toho jako, které to evangelium podle toho příběhu se jako čte. A prostě končí to až tím, že jo, že ten Pilát ho nakonec prostě jako vydá těm jako Židům, aby ho jako ukřižovali. Tak to už mě jako trochu sralo se přiznám, protože z toho jako zmizelo.. prostě tohle jsme si museli jako odkroutit, aby mohla být ta radost u toho stolu. A teď přišel ještě novější farář, který jako vymyslel, že tak se ještě.. ještě udělal to tak, že jako mezi každým tím odstavcem se zpívala nějaká jako chvála, oni tomu snad říkají, jo?, pak se ještě musela zpívat písnička, pak byla.. pak najednou do toho přidal, že ještě se tam jako přidá Večeře Páně a ještě Otče náš, a úplně mi tu tradici, která mně jako fungovala a těšil jsem se na to, úplně tak jako se mi to jako.. říkám: Ty vole, já se furt budu modlit jako blázen a sebral jsem se a odešel jsem. 

L: No jasně, tomu naprosto rozumím. 

R: Jako že vlastně ta tradice za těch deset let vlastně jako vyvíjela, že se najednou vyvinula jako v něco úplně jiného.

L: Ano. Ne, ona se nevy.. takhle.. ona se vyvíjela, ale tvoje reakce byla reakce na pokus ukrást to těm lidem. Ta vaše tradice vznikla z potřeby toho společenství. Čili povstala – to je to, co.. to je ta Havlovská občanská společnost – každý sám za sebe zodpovědně. Vytvořili jste si to a to bylo v pořádku, protože pak je to to živé. Ale přišel kdo? Pan farář..

R: A říkal: Jsme špatní křesťani..

L: Ano..

R: ..a že to má být jako..

L: ..ano, vloží tam vinu: Vy to neděláte dobře, má to být takhle a takhle a snažil se tu energii toho občanského společenství vlastně ovládnout. Z jakých úmyslů to nechám stranou, to není důležité, ale fakt je, že se to stalo a potvrzuješ mi to tím, že v momentě, kdy jdeš cestou zodpovědné bytosti, zodpovědné před Bohem, tak vlastně nemůžeš unést tuhletu nepravost, protože to tomu člověku nepřísluší. 

Tam jako.. kdyby to mělo být.. jak to říct.. ale jo, dopustím se troufalosti, dám nevyžádanou radu. Kdyby chtěli lehce udržet víc při životě – jako církve, jakožto instituce – své fungování, tak by se v první řadě měly začít ptát lidí, jak si to představují. Co chtějí. To je přesně ta idea, kterou vnesl Jan XXIII. do Druhého vatikánského koncilu a mnohé věci tedy dokázal změnit, přestože ta katolická církev je speciál ultra jako stabilní ortodoxní v určitém smyslu, ale to mají všechny církve. To mají i ty pravoslavné, to mají i ty levoslavné, to mají prostě jako všechny. A tohleto je ta cesta, která jde směrem jako vpřed, protože – já si nemůžu vybavit, koho to byla myšlenka, omlouvám se, nevím, nevzpomínám si – velice moudrá hlava, která pronesla jednu záležitost, že: Proč přežil Homo sapiens oproti jiným primátům všechny různé katastrofy celé ty ticíce let? Protože jako jediný, když šlo do tuhého, začal spolupracovat. Čili jde 

o společenství. Tomu Satanu, těm mocipánům, tomu mamonu se daří jedině, když je společnost rozložená, atomizovaná. Čili jakákoliv aktivita, která povstala svobodně z lidí, tak je ta jediná, která má šanci přežít. Protože to je ta jediná, na kterou ty temné složky moci toho strachu, který je převlečený, tak na to nedosáhnou. Čili já umím tohle, ty umíš tohle, ty umíš zas něco jiného, tamten umí ještě něco jiného, a když to dáme dohromady, tak každý, když dáme to nejlepší světlo, tak máme toho světla nejvíc. A tím můžeme uspět. Čili je třeba, aby se strhávaly masky všem, kteří to z jakéhokoliv důvodu – včetně třeba nevědomosti, včetně tuposti, včetně jako nevole, včetně mrtvého tradicionalismu – tak se snaží tohleto udolat. Protože ty evangelické církve, které vznikly se vznikem republiky, která byla převážně katolická, tak vlastně byl protest. Něco jakoby ozvěna té doby husitské, jo?, proto také většinou bývá Husův sbor, nebo Československá církev — já nevím husitsko jaká, jo?, prostě jsou to různé větvě, ale je to v podstatě to samé téma. 

Protože se dá říct, že vlastně my máme v našich dějinách toho Husa jako ten předobraz. Postava, která vlastně šla za svojí pravdou, ale pravdou, která nebyla bezbožná, která se nesla v duchu toho, že já jsem ta část, ten Kristus ve mně, jako v tom druhém. Čili obnova všech aktivit, které jsou schopné povstat zevnitř, je ten jediný lék na to, jak vlastně ty tradice znovu vzkřísit, protože to musí povstat z těch lidí, kteří jsou k dispozici a ne, které bychom rádi měli. Proto já jsem v tomto smyslu skromný. Proto už jenom to, že sousedi spolu mluví, považuji za jako velký úspěch. Protože té nevraživosti, k čemu přispíval i ten státní aparát, ten mainstream a ti všichni, tak je tak obrovská, že jako.. oni se budou divit, až dostanou ten účet jednou, až budou opouštět tenhleten svět, na který oni nevěří. Oni věří jenom svému strachu. A tomu se dá čelit jenom jediným možným způsobem – vírou. Ale bezpředsudečnou. Čili že dopředu nesoudím, ja ta víra má vypadat. Může být naprosto individuální. Tak, jako je individuální genom každého jednotlivého člověka – je naprosto individuální – a přesto jsme všichni lidé. Čili máme rovné postavení před celkem, ale jsme naprosto jedineční. Tak zrovna tak může být jedinečné to ritualizování, to hledání toho nového způsobu.

Já se domnívám, že i mně je docela blízký takový ten švýcarský model demokracie, který je ten lidový, jako ve smyslu, co si odlasují, to mají a že by Švýcarsko zvlášť trpělo jako ekonomicky i lidsky, to tam nevidím. Já si nemyslím, že je přenositelný do našeho prostředí, ale jako prvky, které by k tomu měly jako vést, tak si dovedu představit. Dovedu si představit, že.. vesnice je jednoduchá, tam se všichni znají. Malé město je také ještě jako nějakým způsobem zvládnutelné, jo? O velkých městech teď nemluvím – tam nemám představu, jak by se to.. nežil jsem většinu života ve městě, jsem většinu života na venkově, nebo na malém městečku, jako je Plzenec, kde se více méně jako lidé znají — dneska tedy už také ne, ale jako více méně ano — kde ti lidé se mohou mezi sebou domluvit, a když se nedomluví v tom malém počtu, tak se nemůžou domluvit ani v tom velkém. A vždycky tady bude někdo, kdo má ten strach a tu drzost to zneužít k ovládání druhých. To bylo, je a bude. Ale jde se poučit z historie. Jak se říká: Kdo nezná minulost, musí ji prožívat znovu. Čili je možné se poučit a vybrat z toho ty věci, které jako jsou v souladu s principy uspořádání společnosi, uspořádání světa, uspořádání života. To znamená, že musí být splněné všechny ty protokoly toho zvířecího, rostlinného i fyzikálního světa, jo?, když to budu opakovat jako v podstatě kdykoliv, abych to vždycky posadil na ten pevný základ. A tohleto je moje, tohle je moje poustevna, a to je moje: Buduji svůj dům na skále. Čili jsem schopen přijímat cizí, nové, doposud neobjevené věci, ale nesmí odporovat principům, které tady přetrvávají a díky jejichž přetrvávání také máme jako lidé budoucnost. Prože mně záleží především na té budoucnosti. Co já? Já jsem starý muž, já tady už dlouho nebudu.

R: Takže zpátky k těm tradicím. Takže, dává smysl jako vlastně budovat nové tradice.

L: To je to nejlepší, co se nám může povést.

R: Dává smysl udržovat staré tradice.

L: Ty, které jsou životaschopné určitě ano – novým životem a novým pořádáním je znovu naplňovat, obnovovat. To je stejné jako s tím paškákem, s tou svící, která se také musí každý rok udělat nová. 

R: A to i jako různé jako tradice a takové ty jako malé rituály v rodinách, jak jsem třeba popisoval.

L: Jé je.

R: Tam je třeba spousta takových zajímavých.. nám třeba Vánoce začínají (moje žena o tom dokonce napsala fejeton) už jako třeba dvacátého prosince, což byl den, kdy měl pohřeb Václav Havel. My jsme tehdy jeli na jeho pohřebn a vlastně od té doby každý rok jako celá ta rodina jako vyjedeme do té Prahy, jedeme prostě k němu jako na hrob, dáme mu tam jako svíčku a pak se jdeme nažrat. 

L: Jasně, no vždyť jo. 

R: A jedeme domů. A vlastně tím jakoby vlastně ty Vánoce začínají jako o den dřív v té rodině. 

L: Ano. 

R: A je to hodně jako silné a dokonce třeba teď minulé Vánoce to nebylo možné realizovat kvůli jako nemocem, tak se to vlastně jako posunulo jako o týden, ale bylo potřeba to jako udělat, jako že až tak jako silné to jako bylo. Úplně stejné na Štědrý den -  prostě ta večeře začíná tím, že úplně zhasneme, je tma, tma, tma, pak já jenom jako rozsvítím jednu svíčku a čtu ten začátek Janova evangelia a tím to celé začíná. 

L: No, ano, vždyť jo, to je ono.

R: Přijde to nové světlo. A to taky funguje hrozně jako silně.

L: Ano. Ale to je to ono. Že když ty děti v přítomnosti těch rodičů to neprožívají s těma otevřenýma kukadlama, že se děje něco jiného, než kdykoliv jindy, tak pak v dospělosti nemají šanci samy na vlastní. A jsou věci rodinné, které se tradují v té rodině a opakují se, je to v pořádku, a také jsou ty věci, kdy ta další generace to změní. A je to poznat krásně, že když se něco přežene, tak to dítě dělá třeba pravý opak, ale pak se k tomu to vnouče většinou vrací, k tomu, co babička a dědeček, protože ta tradice v tom rodu tak, jak se dědí ty geny, tak se dědí i tyhlety nemateriální zvyklosti. A tohleto je hrozně důležité. Protože když se nebude pečovat o rodinu, tak nemáme budoucnost. Soudruzi zneužili v minulé době jednu velikou pravdu, že rodina je základ státu. Já říkám: Ne ne ne, je to malilinko trošku jinak. Rodina je základ národa. A jestli ten národ se vejde do toho státu, nebo ne, to už je věc jiná. Čili jako národ budeme existovat, když bude správně posazená rodina. 

Čili tak, jako my máme Listinu základních práv a svobod člověka jednotlivce, tak bychom měli mít Listinu základních práv a svobod rodiny, abychom měli budoucnost. Protože mám k tomu jen jeden jediný důvod, který mi zatím nikdy nikdo neshodil, prože nevím, jaký by přinesl argument, že rodina – maminka, tatínek a dítě, že jeden jednotlivec se nezkopíruje, ani při asistované reprodukci. Pořád potřebuješ minimálně dva, aby mohl vzniknout třetí. Vezmu-li tuhletu podstatu genetickou jako základ, že tím budu definovat tu rodinu, co je rodina, jakoby dám tomu nový rámec, tak pak mi tam můžou klidně spadnout i ty asistované reprodukce, ale musí to být znovu definované tímto způsobem, jo?, že dva dají vzniknout třetímu. A dokud toto nebude chráněno a ctěno, tak ty – a teď zase v závorce, s uvozovkami – satanské síly budou rozkládat tu společnost na jednotlivé prvočinitele. A nejhorší je to v rodině. Když si nerozumí.. takové ty – bylo to za covidu – dejte bábu do kouta, nepusťte ji ke stolu, protože není naočkovaná – tak tohle.. za tohle bych.. to bych normálně kriminalizoval a za to by měl jít ten autor normálně na tvrdo sedět, protože to je zločin proti lidskosti. Protože to je zločin proti životu, jo? Dokonce mě teď úplně napadlo, jestli by se to dalo zažalovat, jestli by se toho nějaký právník nechopil, jestli by šlo takovouhle reklamu vzít jako trestný čin proti lidskosti. Možná že ano, já nevím, to jako byla okamžitá inspirace. Čili Listina základních práv a svobod rodiny, aby mohl být obnoven novým způsobem národ. Jako kdyby byla třeba další vlna národního obrození, abychom..

R: Ale tak to myslím, že celou tou Evropou tak nějak jako postupně jde, že je to vlastně jako vidět. 

L: To.. no.. takhle..

R: Oni tomu dnes říkají, jako že jsou na vzestupu ty jako krajně pravicové populistické strany a já nevím co ještě, jo?, ale ať to vezmu jako ze západu nebo z východu, to, co se děje ve Španělsku, v Itálii, Francii, Německu nebo v Maďarsku, tak vlastně — v Německu, že jo, velký vzestup tady jako té jako strany AFD, že jo, tak jsou všechno vlastně strany, které jako akcentují tu jako národní.. ten národ.

L: No ale co to je národ? Když někdo řekne, že to je mrtvé, tak vůbec neví, o čem mluví. Protože národ, to je to společenství, co spojuje ty rodiny, to, co je nad rod, co je nad tou rodinou – to je národ. Národ je to, co je nad rodinou. No a čím se liší Češi od ostatních rodin? Rodiny Čechů, čím se liší od ostatních rodin?

R: Mi dáváš otázku?

L: Ano, to byla otázka.

R: Jo, no tak jazykem, kterým mluví.

L: Ano, super, to je hlavní, a?

R: Kulturou..

L: Tradice. A jsem zpátky u těch dnů všedních a dnů svátečních. Čili jaké máme společné tradice, máme to společenství, to je to, kdy se ten sbor setkal a dal si tam tu společnou večeři. Proč by tohle nemohlo být jenom tak bez těch dalších modliteb a čtení? Jenom, že se setkáme, že se rádi vidíme, že si vyměníme ty recepty. Proboha, copak jsou ty recepty a to jídlo méně Božské než cokoliv jiného? Když je Bůh všudypřítomné prajsoucno, které se manifestuje ve všem?

Otázky národa jsou vlastně ty, které jsou dnes na vzestupu, to je pravda a já jsem před nedávnem dospěl do jednoho bodu, kdy jsem si uvědomil, proč mě naštvalo, že nějak sportovci si stěžovali, že máme příliš krátkou hymnu. 

R: To vůbec nevím.

L: No no no, a byly nějaké návrhy na to, jak by se měla vlastně jako přepracovat naše státní hymna, aby mohli být na té bedně déle. Jako proč ne? Já nemám problém s tím požadavkem. Ale tak jsem o tom meditoval a přišel jsem na jednu věc. Že vlastně vždyť my nemáme.. proč nezpíváme celou hymnu?

R: Myslíš včetně té slovenské části?

L: Ne, vůbec ne. Není Československo. Jak se po rozdělení státu změnila hymna? Po rozpadu státu se změnila hymna tak, že Nad Tatrou sa blýska plus další sloka této písně se stala slovenskou hymnou a Kde domov můj včetně druhé sloky byl uzákoněný jako státní hymna – akorát, že se to nezavedlo, potom tam ten text, to ve Sbírce zákonů byly obě sloky.

R: Která je ta druhá sloka?

L: Aha a to je ono. A tam je totiž odpověď. Prní je ta s otázkou a vykřičníkem, jak se říká, jo? To Kde domov můj?!, že se ptáme a zároveň je to vykřičník. A druhá je.. počkej, jestli to dám, schválně jestli to dám z hlavy: Kde domov můj, kde domov můj? V kraji znáš-li Bohu milém, duše útlé v těle čilém, mysl jasnou vznik a zdar a tu sílu vzdoru zmar, to je slavné Čechů plémě, mezi Čechy domov můj, mezi Čechy domov můj. Čili tam je odpověď na to, že ten domov je mezi námi. 

R: Celá ta druhá sloka je přesně o tom, co se dneska snaží jako potlačit, že jo?, vlastně rozbít tou..

L: Ano, je o víře a společenství. Tak, no.

R: To já jsem ani nevěděl. 

L: A teď si vem, že v roce třicet dva bude dvěstě let od téhle skladby, která byla už trnem v oku katolického Rakouska-Uherska, a dokonce byla zakázaná nějakou dobu a lidé si ji přesto zpívali. A dle mého takového.. jako myslím, že asi málokdo z Čechů bude pochybovat o té první sloce, ale kdyby se opravdu jako osvětlila racionálním – pro rozum člověka – pochopitelným způsobem ta druhá sloka 

a začala se uvádět, tak že by to vedlo k tomu stmelení národa těch rodin. A kdybych nebyl tak starý 

a měl jsem jako jinou moc, tak bych stál o to, aby se uzákonila Listina základních práv a svobod rodiny 

a přijala se druhá sloka hymny jako do toho, aby byla hymna celá. Aby to nebylo jenom o tom místě, ale také o tom, s kým je ten domov můj, kde je ten domov, co je to ta domovina. 

Takže to jsou ty tradice a ty napůl věci a ty různé věci nedodělané, jo?, protože jako já jsem se vždycky cítil Čechem, já jsem ani za minulého režimu ani za tohohletoho nebyl jako ochotný z nějakého důvodu emigrovat nebo jít pryč, i když také byla jedna doba, kdy jsem to tady těžko vydýchával, ale to prostě jako.. mě na tom dnes zajímá to hledání těch cest. A když se to nebude vyslovovat a uvádět do souvislostí, tak jako já se snažím toho svého věku využít k tomu, abych zprostředkoval ty historické souvislosti k tomu dnešku. A když se najde někdo, kdo se toho chytí a pomůže to podpořit, tak já budu jenom rád. Protože jako co po nás zůstane? Teď byla soutěž, že jo, Největší Čech, nebo jak se to jmenovalo. Tak kdo to vyhrál, že jo? No Karel IV., no kdo jiný. No a proč to vyhrál Karel IV.? Protože ukotvil naši státnost na hlavu světce do duchovního prostoru. No a co se tím stalo? Že máme takové ukotvení, že ani ten Habsburk nás nepoložil,..

R: Němec nás nepoložil,..

L: ..Němec nás nepoložil,.. 

R: ..Rus nás nepoložil.

L: Ano, jdi proti světci, bojuj se Svatým Václavem, jo? No ať to zkusí, vezmou dron a půjdou střílet svatého Václava. To nejde, to je prostě jako.. ty věci jsou tak, jak jsou. A dokud my se nevrátíme k těmhletěm jako – jak to říct – jako pilířům, těm jednotlivým bodům, které jsou naprosto zásadní 

a důležité pro naši identitu, tak vlastně nebudou mít šanci ani ty tradice, ani nic. Ta společnost bude stejně vyprázdněná. A já si nepřeji nic jiného, než aby se to, co je prázdné a nemá chuť se naplňovat, tak aby opravdu vymřelo. To je stejné jako shnilé ovoce – je třeba tím krmit ty červy na tom kompostu, jo? To je prostě třeba odstranit, aby mohlo z toho povstat to nové. Ty látky toho shnilého ovoce se opět zavedou do toho koloběhu. To znamená — ta podstata té tradice je potřeba, aby byla obnovená, protože člověk nemůže trvale žít jenom všedním životem – ráno vstát, jít do práce a pořád dokolečka. To prostě psychika lidské bytosti nedá. Proto tady musí být ty nahoru – dolů, nahoru – dolů, někdy dobře, někdy špatně, dny všední, dny sváteční. Čili to téma, které jsi otevřel, má obrovsky důležité místo v našich životech a jenom není provázané do těchhletěch souvislostí, které dnešnímu člověku už nejsou na první pohled zřejmé.