Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu Duchovédy. Vítám tady znovu i našeho stálého hosta Luďka Švojgra, poustevníka ze Starého Plzence. V minulém díle jsme načali téma inkarnace duše do života, výkladem předobrazu vyhnání Adama a Evy z ráje, abychom si ujasnili, proč sem vlastně na ten náš svět lezeme. V dnešním díle se budeme zabývat zejména tím, jak taková inkarnace probíhá a jak vypadá předobraz vývoje každé lidské osobnosti. Hezký poslech.

R: Než se k tomuhle dostaneme, tak mně tak jako vrtá hlavou, co se týká toho prvotního obrazu, prostě toho jako Adama s tou Evou, tak ono když to jako čteš v té Bibli, tak vlastně máš z toho ten pocit, jako že to je vlastně něco jako špatného, něco jako negativního. Jako že oni se dopustili něčeho špatného a jsou jako potrestáni za to, že prostě provedli něco špatného. Nedodrželi prostě jako příkaz, který jako měli, ale ty to popisuješ jako..

L: Neutrálně.

R: ..princip, jako neutrální princip.

L: Ano, tak to je. Protože dokud se z toho špatného nedostaneš k tomu neutrálnímu principu, tak nemáš šanci nalézt sám sebe. Protože budeš pořád vidět tam ten rozpor, že tam je dobře a tady je blbě, což není pravda. Bůh je všudypřítomný.

R: No ale třeba celé to křesťanství jako je o tom, že jako tady je to hrozné a pak je to Boží Království, že jo?, a tam se máš dobře,..

L: No, no, jasně..

R: ..tady si to musíš vytrpět a ten Ježíš přišel, aby jako vytrpěl ještě víc, než my vytrpíme, abychom tolik netrpěli a pak se všichni tedy sešli v tom Božím Království.

L: No tak s tímhle typem křesťanství nechci mít nic společného, jo? Proto jsou ty kostely dneska prázdné.

R: Takže ten princip je…je to prostě princip.

L: Je to princip. 

R: Je to prostě princip. Jsi jako nevědomý na začátku a tvým žitím poznáváš.

L: Poznáváš, ano, přesně tak a stáváš se více či méně vědomým. Ano, přesně tak to je. Jo? A ta podoba toho křesťanství pro různou míru vyspělosti různé duše má jiný obsah. To, že to ukázání cesty životem Krista, že přijmu svůj osud a naplním ho takový, jaký je, vlastně v tom spočívá to „za nás“. Ne, že on to udělal a my nic nemusíme dělat, ale že ukázal, jak to máme dělat jakoby my – v tomhle smyslu „za nás“. Že to nemusíme sami vymýšlet, sami to nemusíme stvořit, ale že to můžeme tím následováním okopírovat. Takhle je to míněné. A tohleto jsou ty drobné posuny, které v tom byly udělány výkladově 

a díky tomu jsou ty kostely prázdné. Protože to neodpovídá pocitové vnitřní zkušenosti těch duší, které jsou tady zrozené. 

R: No přesně, protože v tom máš..říkáš..to je nějaké divné, ne?

L: Ano.

R: Přeci jako..

L: Ano, to je nějaké divné. 

R: To se mi jako nezdá. 

L: Ano, no, jasně. Čili křesťanství jako takové je v pořádku a naplněno má být jako tím, že přerosteš do toho, že budeš vidět Boha všude a ve všem: Buďte ve mně, jako já jsem ve vás. 

R: No a tak dobře, tak pojďme tedy zpátky k tomu, tak.. takže, udělám si jako smlouvu, sepíšeme si ten osud, tak jdu do té inkarnace. Tak jak to tedy.. já vím, že se to už jako říká dlouho předtím, než jsem se těmi zabýval, tak jsem třeba potkal i psychology a terapeuty, kteří mluvili o tom, že si jako to dítě vybírá ty rodiče. A přitom to nebylo spojeno s nějakým jako duchovním obrazem, ale vlastně nevím, kde to jako vzali. Možná to tam jenom jako neříkali.

L: No z ducha, jenom to nenazývali tímto způsobem.

R: No a jak to tedy funguje? Prostě.. takže máme jakože tedy v tom osudu.. naplň.. tak teď bys měl prožít tohle. Takže co? Takže ta duše jako kouká a říká: Tak kteří ti dva by nám do toho pasovali, nebo..?

L: V zásadě to tak je. Tam je důležité si uvědomit, že ty duše vidí zase jenom ty duše těch rodičů. Oni nevidí ty jejich hlavy, ty jejich těla, ale poznají, když se dva lidé milují, ale opravdu milují – ne jenom když dělají gymnastiku, tak to poznají, že tam je jakási možnost vytvoření celku, který je pro tu duši přitažlivý. Indická tradice říká, že jedna soulouž, jeden milující se akt – asi čtyři miliony osudových sil v podobě světelných paprsků se v tu chvíli uvolní a to osvětluje ty duše, které si vybírají určité procento shody.

Čili ony si vybírají shodu ne v tom smyslu, co je stejné jako já, ale doplňkově. Když bych to chtěl přirovnat k barvám – dal bych příklad: Maminka je převážně žlutá, tatínek je převážně modrý. Když se spolu dostanou do toho milostného aktu, tak vytvoří zelenou barvu, jo?, žlutá s modrou vytváří zelenou. 

A doplňková barva k zelené je červená. Takže se přitáhne červená duše. V případě, že se narodí, tak teď se ta duše tady probere a ona nevidí tu zelenou, ona najednu vidí, že se jí to rozpadlo na žlutou maminku a modrého tatínka. Takže proto potřebuje každé narozené dítě dva rodiče, aby měla ten doplněk k sobě, to, co se má naučit. A tohleto je obraz Svaté rodiny a také, kromě jiného, Nejsvětější Trojice – Bůh Otec, Duch svatý čili Matka Boží a Syn, jo?, je to zase princip. A tímto způsobem se vlastně stane, že si usmlouvá ta duše s tímto párem, že sem přijde – jako párem duší rodičů, ne ve smyslu myslí nebo těl, ale těch duší. No a tím je usmlouváno to, že se tady může narodit nová bytost. A ten rodič je zodpovědný, aby ji dovedl do dospělosti, kdy může fungovat sama za sebe. 

R: A to je těch dvacet jedna nebo dvacet devět?

L: To je těch dvacet devět. S tím, že do těch dvacet jedna se vytváří zhruba ten mozek, aby to vůbec fungovalo. A tam jsou potom jednotlivé fáze vývoje, poznávání atd. atd. atd. Čili tohleto je ten princip, na základě kterého se to vůbec stane, se ten výběr uskuteční. Čili není to na základě těch, jak bys ty nazval ty napsané požadavky – já chci prožít tohle, tohle, tohle – ne, ale je to v oboru.. nejblíž je to jakoby spektrální přitažlivost, jako světelná přitažlivost.

R: Že to je jako nějaký mechanismus, kterým se ten výběr jako provádí.

L: Ano, přesně tak.

R: No mě hned teď napadá spousta věcí. Dnes spousta těch dětí třeba jako nežije s oběma rodiči, spousta těch párů se jako rozejdou v době jako vlastně, než to dítě dosáhne té dospělosti. Pak je tady celá řada takových těch věcí, jako jsou různé náhradní způsoby..

L: ..asistované reprodukce..

R: ..asistované reprodukce, náhradní mateřství a takovéhle jako věci, které do toho dost jako zasahují, dělají v tom jako bordel.

L: Ano, ano. Také na to existuje druhý pohled, že to rozvíjí ten mechanismus.

R: Jakože pro ty duše je to jako dobré?

L: Ne, že to může být pro tu duši zajímavé. Myslím, že jsem to zmiňoval, když jsme probírali otázky sexuality, ten pár – ty Vaníčkové, ti dva muži, co si nechali v Americe, jak to říct?, počít děti, a když jsem se díval na duše těch holčiček, protože mě to zajímalo, tak je zajímalo, jaký bude jejich život bez matky. Jak já, jako žena, se budu vyvíjet, když nebudu mít mámu, když budu mít dva táty. To nejde odsoudit. Lze to brát jako výjimku, která překračuje obvyklé pravidlo – výjimka, která překračuje obvyklé pravidlo, ale není to jako.. nemůže k tomu být v žádném případě odsudek, jo?, že by to takhle nemělo být, když to neodpovídá obecnému pravidlu. Já se na to dokonce můžu podívat z toho hlediska, že ty dvě holčičky jsou velmi odvážené duše, že šly do tohoto výzkumného úkolu. Jo? I takhle se na to můžu dívat. Čili posuzovat jednání duší je velmi obtížné, když nejsi citově propojený s tou duší. Čili z vnějších znaků nebo z myšlenkových konstrukcí to udělat nejde, jo?, zaujmout k tomu postoj. Musí se to cítit, musí se jít vlastně k tomu jádru, k té duši té bytosti. 

Takže když se konečně dospěje k tomu, že si ta duše vybere ty rodiče, tak je na úrovni duší uzavřená smlouva o té vzájemné výpomoci a dojde k početí – to je ten první krok, to početí je ta smlouva na úrovni duší, kdy zodpovědnost za to přebírá matka, jo?, ten iniciační krok, ten průnik tou spermií už je hotový, a teď se vlastně v tom těhotenství odehrává budování těla pro to, aby se k tomu tělu mohla připojit ta duše, která se chce vtělit. A to je proces, který trvá těch zhruba devět měsíců v přirozeném stavu. Na začátku je to tak, že ža duše je jenom v blízkosti a spolupracuje ta duše toho budoucího dítěte s tou matkou na tom, které geny se budou zapojovat, které se budou vypínat, vlastně jak to tělo bude vypadat, kdy poslední slovo má matka. Protože to budoucí dítě by mohlo mít požadavky, které není možné vytvořit. Naštěstí tomu..to dítě.. ještě tam žádný rozum není, to je jenom čistá duše a ta máma, jako žena v těhotenství, je naprosto bytost mimo racionální uvažování, mimo logiku. Protože kdyby to měla řídit hlavou, tak by z toho lezla strašná monstra. Jeden den modrooké, pak černooké, blonďatý kluk, holka, prostě podle nálady. Takže naštěstí si to domlouvají jenom ty duše. A tam je, po tu dobu těhotenství, tak to je plně pod nadvládou matky s tím, že prvních šest neděl se nepřipojuje k tomu budoucímu zárodku ta duše, se ještě nepřipojila. Čili potrat, ať už přirozený, nebo uměle vyvolaný do šesti týdnů není považován za zabití, protože to ještě nemělo charakter života. Takže takoví ti náboženští fanatikové, že jakmile to počne, tak že jsme to hned zabili, není pravdivé. Do těch šesti týdnů to není prostě pravda, protože ta duše se ještě nepřipojila. Ona se musela nejdřív seznámit s tím, jak bude spolupracovat ta duše dítětete s tou duší matky na tom budování toho těla, než se k tomu začne jako přidávat a začne se k tomu jakoby přirůstat, k tomu tělu. Ta duše přirůstá k tomu tělu. A tohleto, ten proces vlastně pak pokračuje dál a dál a v případě dokonce i tady je možnost to přerušit, a to jsou pak taková ta tzv. zamlklá těhotenství, kdy to dítě zemře v průběhu vývoje, že vlastně zjistí, že to nedá. Tak

 i ta duše má právo to opusit tenhle projekt, ta matka prostě potratí jako mrtvé dítě. Je to pro ni hrůza, protože tam byla ta dohoda, ale to dítě má na to právo to nedat a může od toho odstoupit. To jsou zamlklá těhotenství tohleto. A pak dojde k tomu, až když se to dítě má dostat na svět, tam dojde k tomu, že v ten okamžik, kdy se vlastně jako začne odpojovat ta už vtělená duše do toho novorozence od té matky, tak tam musí dojít ke dvěma věcem.

Zaprvé – matka se musí vzdát absolutní nadvlády nad tím dítětem. Když ještě ho má v těle, tak ta nadvláda tam být musí, ale pak už být nesmí, protože to dítě se musí začít vyvíjet samo. A je to od toho okamžiku, kdy se prvně nadechne. Já když tohle přirovnávám, tak to těhotenství je jako kdyby byl auťák na výrobní lince, a když prvně nastartuješ motor a to auto začne jet samo za sebe, tak to je to zapálení toho života dítěte tím okysličením tím vzdušným kyslíkem té krve. Není to přes matku, ale je to přímo. 

A v ten okamžik dojde k tomu, co se říká, že přes duši jde závoj zapomění a to je z toho důvodu, že v tu chvíli ta duše neví nic – kam se narodila, jak se narodila, jaké měla úmysly. A je to z toho důvodu, aby se žilo čistě. Aby to nebylo jako u zkoušky, u které vím, kterou otázku si vylosuji. To ta duše nesmí vědět, aby prožívala čistě – z té nevědomosti k tomu poznání, aby musela poznávat. A první, co si bude budovat po tom narození, je orgán poznávání čili začne budovat mysl do toho dopředu připraveného zárodku mozku, jo? Mysl do mozku. Ne mysl z mozku, jo?, podle vý.. jo, jak se mozek utváří, tak se utváří mysl, ne, přesně naopak. Čili to je ta první fáze. A zase je tady ještě hranice — proč se slaví první narozeniny, jako ty významné narozeniny? No z jednoho prostého důvodu, protože to je tzv. jako záruční doba, jestli to dítě do toho jednoho roku a dne tady vydrží, tak pak už má smysl do něj investovat.

R: To zní trochu děsivě, ale rozumím, s nějakou..

L: No ne, tak to dřív bylo. Že jako dítě je Boží dar, dítě nepatří ani tátovi, ani mámě, nikomu, není ho možné vlastnit – mají ho jenom na výchovu. A když už to vydrželo celý ten jeden cyklus, tzn. tu roční obrátku kolem toho sluníčka, no tak už je prověřeno, že tady bude fungovat. Také dítě do jednoho roku to je o základních fyziologických funkcích. Aby se naučilo dobře dýchat, dobře jíst, aby se nastartoval imunitní systém, aby se nastartovalo trávení atd. atd., jo?, ty úplně nejelementárnější věci. Takže když zvládne ty elementární věci té látkové výměny tady, což je vlastně projev života – ta látková výměna, tak to je ten základ, který musí být, aby to mělo smysl dál. 

No a pak se to dítě učí jako dál fungovat a tam je hrozně důležitá v té první čtvrtině toho dětství (zhruba do těch sedmi let), tak je důležitá matka, aby tam byla neustále přítomná. Protože ona má vybavenost na tu neustálou pozornost z doby těhotenství, kterou postupně musí rozvolňovat a vést to dítě k samostatnosti. Čili musí tam být tlak na individuální jednání té duše vtělené a tím se začne rozvíjet mysl, jo?, mysl dítěte v jednom roce, ve dvou letech a tak dál. Čili se začnou rozvíjet ty úplně nejzákladnější základy, že jako kdyby se tam ustanovil řidič, který se naučil řídit to auto té lidské bytosti. A to je někde tak kolem toho sedméno roku a za to je plnohodnotně převážně zodpovědná matka, protože je na to vybavená.

A teď nastupuje druhá fáze, a to jsou sociální dovednosti, protože jsem sociální druh. A to je zhruba od těch sedmi do těch čtrnácti, do té puberty, než do toho začnou kapat hormony, a tam je důležitý otec, přítomnost otce. Protože, když to vezmu to.. jakoby to.. ten předobraz, jo? — žena v jeskyni udržuje oheň a muž venku loví mamuta. Čili žena je to to uvnitř a muž je to ty dovednosti navenek, ty sociální. Proto žena je spíš vybavená na to určovat to, co je vevnitř a muž to, co je ve vnějším světě. A sem přichází co? No škola, která bohužel dnes – přestože to je záležitost otce – je téměř stoprocentně feminizovaná, takže matky učí mužské dovednosti, to dál nechám bez komentáře, jo?, taky to podle toho vypadá. Protože to dítě se má naučit, jak se správně.. chlapci, jak se mezi sebou správně porvat, kdo je silnější, kdo je slabší, kdo je vyspělejší, kdo je méně vyspělý, kdo je pružný, kdo je nepružný, holčičky se také učí tohleto – která je krásnější než ta druhá, která je to ošklivé káčátko atd., prostě začne se tam vrstvit ta hierarchie toho uspořádání, jak mají být zařazené do společnosti ty děti a učí se základní dovednosti – čili číst, psát a počítat. Tyhle tři dovednosti. A to by mělo být plnohodnotně v rukách mužů.

To je stejné, jako kdybych řekl, že těhotenství by mělo být.. možnost, aby těhotenství.. aby odnosil muž i žena? Tam to přijde každému divné, že jo? Tak zrovna tak mně úplně stejně přijde divné, že by měly učit tyhle sociální dovednosti ženy.

R: No fakt je, že to se děje.

L: Já vím, to je stejné, jako kdyby chlapi měli rodit, což se neděje. A tady je ta disproporce v té společnosti, která způsobuje právě ty problémy toho, že ta rodina není uspořádaná tou Svatou rodinou (Bůh Otec, Matka Boží a Syn – nebo dcera, to už je jedno, prostě to dítě), jo?, že není v tomhle vzoru. Čili tady už máme první velký zádrhlel ve vývoji dětí. Pak do toho začnou přistupovat ty hormony – těch čtrnáct, patnáct, jo?, a do těch jednadvaceti se zase jakoby vyšší harmonická síla od té, jak já říkám škola mateřská čili výchova matky od narození do těch sedmi let, se učí to dítě, jak bude fungovat už samo za sebe, ale tak říkajíc pod mateřským dohledem, není ještě právně zodpovědné, jsou pořád zodpovědní rodiče. A to by mělo končit až někde v těch jednadvaceti, a pak je znovu obdoba té školy základní, kde by měl vládnout muž a otec, je to od těch jednadvaceti do těch devětadvaceti, kde už se to musí rozlišit na chlapečky a holčičky, protože už jsou hormonálně vyspělí a bytostně (jako ve smyslu individuálně) také

 a hledají své místo ve světě. Zároveň při tom hledají úplně kým vlastně jako skutečně jsou a to tak, že muž má najít své místo ve světě a to mu určí okruh, ze kterého si má sobě vybrat ženu a žena si má najít muže (v té době mezi jednavacet a devětadvacet), který jí určí, jaké bude její místo ve světě – paní lékárníková, paní radová atd. 

L: No já myslím, že teď, když nás jako lidé nějak poslouchají, tak si říkají, že to je všechno strašně předpotopní, jakože…

L: Ano, ano.

R: ..takhle to přece jako není a tím pádem vy říkáte: No tak jako za té první republiky to bylo jako lepší..

L: Nebylo.

R: ..a..

L: Ne, to je právě chyba. Tohleto je chyba. Čili já jsem řekl, jaké je pravidlo, jak to má vypadat. A teď, my dnes tato pravidla vehementně porušujeme, kde jen je to možné, a má to jeden nesmírně pozitivní důvod, nesmírně pozitivní důvod. A ten důvod spočívá v tom, že já se nemůžu opřít o toto fungování 

a musím poctivě a pravdivě najít, co v té duši vlastně jsem. Protože jak jsem už na jiném místě zmiňoval – prožíváme období zkoušek.

R: Jo, jasně.

L: A ne výuku. Takže když mi někdo řekne tuhle námitku, že to tak dneska není – v období zkoušek škola nefunguje normálním způsobem – já nemám nic proti tomu, že to je dnes jinak, ale to neznamená, že to pravidlo není tak, jak jsem ho popsal. 

R: A jak jsi na to přišel, že ta pravidla takhle jsou? Přemýšlím, co mohou říci lidé, kteří to poslouchají, víš?, jako že..

L: Na základě matematiky. Matematika a fyzika. Matematika a fyzika v tom pomohla. Teď, v tomto případě, musím udělat vstuvku. Kde stojí člověk? Takže my, když si vezmeme genezi čili vývoj života na Zemi, živé hmoty, tak máme říši, která je na úrovni mechaniky čili fyzikální a principy fyziky musí být obsažené v tom následném. To znamená v rostlinné říši. 

R: To jsme si říkali.

L: Ano. Principy rostlinné říše musí být obsažené ve zvířatech a zvířata v lidech. No a tady z toho to mám. Polarita má své zákonitosti. A tu musíme držet už od toho monočlánku přes ty rostliny, kde už jsou ty hormony, k těm zvířatům, která to neřeší jako my, až k nám. A my, protože už máme tu abstrakci rozvinutou tak a jsme v té biologické složce vázáni přírodními zákony, pravidly, které vyvstávají z principů, které jsou přetavené do matematiky, do principů Stvoření, do abstraktních vidění věcí, předobrazů a tak dál. Takže já tohle všechno můžu vidět, ty věci, které nevidím, můžu dopočítat, ověřit je praxí a říct: Takhle to je. 

R: Hele a kde v té zvířecí říši třeba je příklad, jako ten předobraz toho, že v nějakém okamžiku jako kdyby tu výchovu vlastně jako má převzít ten otec?

L: Kde to tam je?

R: Hmm..

L: Třeba jak se starají o vejce tučňáci. Tam v jednu chvíli se stará matka, v jednu chvili otec, protože žijí v tak extrémních podmínkách, že aby to dítě donosili, tak se o to musí podělit. 

R: No ale pak jsou zase třeba jakoby jiné živočišné druhy, kde to takhle není, kde prostě ten otec se na tom vůbec nepodílí.

L: Jasně, protože jako jde o ty sociální dovednosti. A teď máš sociální dovednosti na jaké úrovni, jo? Takže sociální dovednosti na úrovni biologie má vždycky v kompetenci matka. A sociální dovednosti na úrovni abstraktu má vždycky otec.

R: No já si tu abstrakci neumím představit v té jako živočišné říši.

L: No protože tam není.

R: No právě.

L: Tam ji nemůžeš najít, protože tam není. To je to, co odlišuje člověka od zvířete.

R: Takže tohle pravidlo vlastně v té jako..

L: Aha, já už vím.

R: ..živočišné říši jako není?

L: Není, protože zvířata, když to tělo doroste, tak začne okamžitě být dospělé. My, kdybychom byli jako opice, tak jsme v sedmi letech pohlavně dospělí. Ale my tam máme tu pauzu těch dalších sedm let, než do toho začnou kapat ty hormony. A to je právě proto, aby se tam mohla projevit ta osudová složka.

R: Jakoby ta jako začít budovat ten jakoby abstraktní aparát?

L: Ano, ano, přesně tak. Abychom mohli být vědomými tvůrci svého vlastního osudu. Ano, to by bez tohohletoho nešlo.

R: Jo. To je jako pravda, že v té zvířecí říši to je tak, že jakmile ten jedinec vlastně jako..

L: Dospěje, tak je plně funkcí a je to.. a není tam žádný prostor pro rozvíjení těch abstraktních částí. Prostě jakmile to naroste, tak to funguje. 

R: No napadá mě třeba taková zvláštní..

L: Znovu – když to naroste, tak to funguje. Tak si vem, že u zvířete..zvíře jak se liší.. vztah mysl versus duše? To u zvířete tvoří jeden celek. Kdežto člověk je abstraktně vybudovaný tak, že mysl může přemýšlet nezávisle na pocitu duše a pocit duše může být jiný, než jaký je stav mysli. To u zvířete neexistuje. Zvíře to, co cítí, to myslí.

R: Tomu rozumím. Ale přemýšlím jakoby nad těmi sociálními dovednosti, víš? Jakože řeknu ti příklad. Já jsem teď ponořený v té myslivosti. Třeba když vemu jako sociální fungování prostě divokých prasat, tak to funguje tak, že ten rudl má nějakou jako bachyni, která to celé jako vede, šéfuje ty ostatní. A v tom rudlu jsou vlastně jako jedinci – jednak tam jsou ti, kteří ještě jako nejsou pohlavně jako zralí, ale pak tam jsou třeba jako malé bachyně, které jako jsou už pohlavně zralé, ale vlastně ta vodicí bachyně brání tomu, aby vlastně jakoby šly do toho – ono se tomu říká chrutí – aby vlastně jako byly oplodněné těmi samci, protože se od ní jako učí vodit ten rudl. Že to je jakoby nějaké období, kdy vlastně ta malá bachyně je už jako schopná.. je jako pohlavně zralá, ale je tam přitom vlastně jakoby to specifické období, kdy se učí nějaké sociální dovednosti, ale učí se to od té jako bachyně, ne od těch.. 

L: No jasně.

R: ..je to jakoby..

L: Ano, vždyť jo. Vždyť když si vezmeš chlapečka a holčičku, tak v té době, kdy se učí, tak tam samozřejmě.. já jsem mluvil o tom hlavním proudu těch čtyřech období, kdy jsou ty dvě jakoby s tím nádechem mateřství a ty dvě s nádechem otcovství. 

R: No, jo.

L: Když jdeš do jemnějšího členění, tak samozřejmě to dítě, protože má ty rodiče dva, když zůstanu v tom přirozeném předobrazu, tak se dcera od matky učí, jak funguje žena a trénuje se na otci, jak zacházet ve vztahu k samci, ale to je ta biologická zvířecí část. To nemluvím o té abstraktní. A chlapeček taky, jo?, kopíruje tatínka, aby věděl, kam bude patřit ve světě mužů a trénuje se, jak se zachází ve vztahu k holčičce na mamince. Ale to je ta biologická zvířecí část, to mají i lidé. Ale ti lidé tam mají navíc ty dovednosti – řeč, jazyk, písmo, matematika…

R: Jo.

L: A to zvířata nemají.

R: Ne, že jsi mluvil o tom, že to období, to druhé sedmileté období je o těch jako sociálních dovednostech, víš?, ale..

L: Ano, já jsem neřekl jednu důležitou věc, díky, žes mě na to upozornil – v abstraktních sociálních dovednostech. 

R: Jo, že tam je důležité to..

L: ..to abstraktní sociální dovednosti, jo? Ty, které jsou vázané na biologii, tak ty už v těch sedmi letech znají. Většinou tedy.

R: Jo, rozumím, rozumím. Já jenom, abych to zarámoval,.. 

L: Ne, vždyť ano, to je dobře.

R: ..že jsem se jako ptal: A jak to tedy jako víš? Že to, jak..ty to jakoby předestíráš ta pravidla, to tak jako sekáš, tak já úplně si jako představuji spoustu těch lidí,..

L: Ano, že na to budou narážet.

R: ..kteří se jako ježí, když to jako říkáš, a že to je jako takové strašně jako zaprděné, tradiční,..

L: Ano, autoritativní.

R: ..autoritatvní, a to staré bylo lepší, a tady jako vzýváme tu…

L: Ne ne ne, tak teď jsme zase zpátky u toho, že já nejsem staromilec, ale jsem tradicionalista. Že to, co je v té tradici, ta podstata, to, co je podstatné, na čem to všechno stojí, tak tu já hodlám dodržovat. Ale můžu hledat nové formy a nové způsoby, jak to naplnit, jak to prožít. A ty mohou být opravdu různé. Čili já se znovu vrátím k těm chlapům, co mají ty holčičky. Protože tam jsou části tradiční a části jsou tam nové. Já s tím nemám problém, když to má v zadání ta duše, že to chce vyzkoušet, zjistit, jak to funguje, co jí to dá, co jí to vezme, jo?, co to bude stát, co díky tomu nedostane, co díky tomu dostane, jo? To je naprosto v pořádku. Ale já kvůli tomu, že existuje takovýhle případ, nemůžu říct, že ten princip je polarizovaný a že je takový, jak jsem ho popsal, že z hlediska principu je přirozené – maminka, tatínek, dítě. Svatá rodina.

Čili pro mě klíč je duše, která se ocitla v nějakém Stvoření, v tom řádu. A teď právě podle toho, co všechno má k dispozici, tak se dá samozřejmě i usuzovat, co už v sobě má pochopené a co nemá pochopené. Protože bude-li vyspělá duše, tak jsou dvě základní možnosti. Že si vybere velmi nestandardní rodinu, protože potřebuje se rozvíjet dál a udělá to buď ze zvědavosti, nebo z blbosti. 

R: Já proč se na to jako ptám? Protože to hodně jako… já si pamatuji, že třeba vloni v létě, když jsme jeli jako s rodinou jako do Řecka, tak tam potkáváš ty rodiny jako na té dovolené. A poměrně často jsem tam potkal jako obraz: Mladá rodina, tatínek, maminka a malé dítě – typicky v kočárku. O to dítě, o to malé dítě se celou dobu jako staral ten otec.

L: Ano.

R: A ta maminka úplně jako totálně nezúčastněná. A tatínek chodí a houpá a přebaluje a krmí.

L: Ano, ano.

R: Já vůbec neříkám, že je to jako špatně, já jsem to také dělal jako, ale mně přišlo jakoby zvláštní, jak ty ženské v tom byly takové jako úplně nezúčastněné.

L: Ano.

R: Takové jako že.. a teď ještě navíc mám pocit, že to je takový ten.. že to je ten tlak, jako že takhle to má nově jako vypadat, tak je to správně, že jo. Dokonce ten stát se to snaží tlačit do té podoby, že když se ta matka s otcem nevystřídají v rámci té rodičovské dovolené, že jim veznou nějaké prachy, takové jako blbosti se jako vymýšlí, no ale vlastně to je do nějaké jako míry vlastně jako v rozporu s tím předobrazem, který ty tady jako říkáš.

L: Ano, to tak je.

R: A teď oni jako.. já tam prostě cítím nějaký jako tlak na to, jakože ten předobraz, který ty říkáš, je vlastně jako špatně, hrozně takový jakože prostě.. jak tomu říkají.. genderový stereotyp, že je to jako strašný genderový stereotyp.

L: To je krásné, to si budu pamatovat.

R: A vůbec to není jako pravda, prostě to správné je, že genderový stereotyp neexistuje a vlastně jako ten obraz, který jsem tady popsal, třeba takovéhle rodiny .. ten fór je v tom, že my jsme to za těch čtrnáct dnů potkali mockrát. Já jsem byl až jako překvapený, jak často se to jako objevuje, jako že to je ten správný nový obraz v rámci tohohletoho.

L: No, no. Takže takový svět udělá to, že se přiblíží k duši, přiblíží se k té bytostné části lidské bytosti 

a vzdálí se od vytvoření osoby, osobnosti. Bytost jsou ta data, co chci vlastně tady zrealizovat. A je to 

o tom, že když já nepřijmu podmínky toho prostředí, tak ten výsledek nebude dobrý. Ale já potřebuji 

i ten nedobrý výsledek, já potřebuji být prozkoušený, abych zjistil, že ten diktát mám za čtyři, že jsem tam udělal fůru hrubých chyb, abych věděl, co neznám. Jsme v období zkoušek.

R: No počkej, jako to.. jako to..

L: Děti s tátou..

R: ..to malé dítě je prostě jako v období nějaké jako zkoušky?

L: Ano. Jakmile vleze už do lůna matky, tak už nastoupilo cestu té inkarnace, která v tomto období je zkoušková. Ano, tak to je. Teď je období zkouškové a ne vývojové. Teď se tu nikdo nevyvíjí, teď se tu prozkušuje.

R: Jako že chceš říct, že tyhlety malé děti jsou ty, které si tohleto takhle jako vybraly,..

L: Ano, že chtějí vědět, jestli jsou si v sobě tak jisté, že i přes ten bordel rodičů si to poskládají dobře.

R: No a znovu, já vůbec jako nechci říct, že je špatně, aby se jako chlapi jako starali o ty malé děti. Já sám jsem to jako dělal a přišlo mi to jako přirozené, důležité a můj otec se toho neúčastnil. To je jako pravda, jako že v tom cítím nějaký jako generační posun, jo? To co mi přišlo ale.. je fakt.. bylo.. až takové jako.. extrémně vidět jakoby ta nezúčastněnost té mámy. Úplně fakt až taková jako do očí bijící jako nezúčastněnost.

L: Já si to pamatuji sám z vlastní inkarnace, ano, když jsem.. jo..protože moje maminka měla trošku problém jako s tím, že jsem přišel na svět pro ni už neplánovaně, protože jí stačil jako bratr a já jsem byl pro ni tak trošku navíc, ale tatínek si mě moc přál, no tak říkala: Tak když jsi ho chtěl, tak si k němu vstávej v noci. Takže já si bohužel všechno pamatuji. Takže já si pamatuji, jak prostě jsem na té chlupaté ruce toho svého otce a on mě má takhle hozeného na těch nahých prsou jako přes to rameno a čeká, až si teda po tom nakojení z té flašky až si odříhnu a přitom kouří to cigáro a fouká to na druhou stranu, aby mi to nefoukal rovnou do toho… Takže tam jsem pochopil například jako jednu věc, že i chlap cítí. Protože já jsem cítil ten jeho pocit jako bytostně citového vztahu ke mně. Přesto, že to je nepřirozené. To není, že to je špatně. Otázka přirozenosti a nepřirozenosti není vázaná na dobře a špatně, jo?, já jsem to z nějakého důvodu chtěl, jo? Proto jsem si vybral ty rodiče. Takhle. 

Čili samo o sobě v těch jednotlivých konkrétních případech je to: Tak, jak to ty bytosti prožívají, je to v pořádku, sami sebe zkouší, co poznali a co už znají z toho, jak to Stvoření v té zemské sféře funguje 

a co ještě neznají. Znovu – nejsme ve výuce, tahle etapa vývoje (jako dějinná) není o výuce, ale 

o zkoušce. Zkušenost a přechod jednoho věku v jiný věk. Protože některé věci bez tohohletoho širšího pohledu tak vůbec nejde osvětlit. To je stejné jako jednání lidí, bez toho, aniž bych se podíval jako v jakém stavu je duše toho člověka, tak také nejde osvětlit. V té hlavě nebo v tom těle se to nenajde. Proč se u někoho zapnout tyhle geny a vznikne tohle poškození a proč u jiného s tou samou dispozicí to nevznikne? Proč u někoho jako propukne rakovina a u někoho ne? Co jsou ty spouštěče? Jo? A to samé, co je v tomhletom hmotném, tak je i v tom nehmotném.

Proto jako já nejsem ochoten slevit v těch principech toho Stvoření jak je stvořeno, ale mám velké pochopení pro ta jednotlivá konkrétní jednání lidí, která jsou odlišná a odchylná od tohoto. Jo? Protože pro mě je to, že ta duše hledá právě to nejdůležitější – to, kým je. Kde jedla z toho stromu poznání? Proč je vyhnaná z ráje nevědomosti do toho, aby poznala? Aby ten chlap pochopil, že ta péče o to dítě jako s sebou nese také nějakou námahu, jo? A aby ta žena pochopila, že vymyslet něco smysluplného je také namáhavé, jo?, když už chce být v tom feminizovaném stavu.

R: Jo jo jo.

L: Proč by ty duše si nemohly jít ochutnat z toho druhého soudku, aby to poznaly? S tím není problém, ale problém je říct, že tohle to je pravidlo. Že škola vypadá jenom tak, jako když se zrovna zkouší. Ne. Devadesát procent škol je výuka a jenom kousek je ta zkouška. Dám příklad. Za ty.. z hlediska širšího cyklu, kterému se říká tradičně Platónský rok — vychází to z oběhu Zemské osy kolem.. jako vytváří takový 

kruh, který trvá šestadvacet tisíc let, což vychází na tu jednu etapu v dvanáctinném členění zhruba dva tisíce let, nějaké drobné. A ta přechodová období těchhletěch dvanácti celků, těch šestadvaceti, tak trvají třeba třista let. A mezi tím je.. těch necelých dvatisíce let je ta výuka, no a pak se třista let zkouší. Takže já nemůžu.. přestože se mi tam vejde víc generací, tak já z toho nemůžu udělat pravidlo, protože to není.. jako je to pravidelně se opakující, ale je to jako jiný stav, je to stav přechodu jako z jedné fáze vývoje lidí do jiné fáze. Je to, jako když.. jako kdyby.. aha, tak, jako to měla Rowlingová v Bradavicích, že na konci každého školního roku dělali zkoušky a podle toho si vybírali předměty v dalším roce. Tak takhle to je také tak teď. Jako kdybychom za tu éru křesťanskou teď dělali zkoušku, abychom věděli, jak v té další éře budeme fungovat – ti, kteří postoupí do dalšího ročníku, když to zase přirovnám zpátky ke škole. A to je nějaký obecný princip, který tady je přítomný, jo?, ale já z něj nemůžu vyvozovat to, co jako někteří aktivisté by rádi chtěli vyvodit. Že se může cokoliv. Nemůže. A někdy to dopadá tak, že pak to opravdu nejde, jo? Že se to zasekne, zadrhne, prostě to nefunguje. Jako také soudruzi mysleli, že poručí větru dešti.

R: To myslím, že si soudruzi myslí dodneška.

L: To by byli ti velmi pravověrní.

R: Jenom jsou to jako jiní soudruzi. 

L: Ano, to jsou jiní soudruzi, to jsou ti velmi pravověrní. 

R: Oni jsou i levověrní, ale furt si myslí, že to jako dají.

L: Čili jako ano, je pravda, že zdánlivě je ten můj pohled dvojí, ale on je přitom jeden. Protože já se na to dívám ještě z většího úhlu pohledu, jako z vyšší vrstvy, že pro dnešní stav těch duší je opravdu důležitější ne ta výuka, ale ta zkouška, jak se vlastně která ozkouší. A to, když já mluvím o těch pravidech tak, jak jsou, tak já se tím snažím dát těm, kteří si to zkouší — to jinak, aby si ozkoušeli, kde vlastně se odlišují a co jim to přináší a co za to platí, aby se nemohli vymlouvat pak před Pánem Bohem: Já jsem nevěděl. Proto o těch věcech mluvím nahlas a jsou ty věci, které jsou tak, jak jsou, o kterých pochybovat já už se svou životní zkušeností prostě nemám potřebu pochybovat. Protože těch chyb, kterých jsem v té oblasti udělal, už bylo tolik, že už pochybovat nepotřebuji.