Podcast

Co vlastně je doopravdy meditace? A jak trénovat spolupráci našich já tak, abychom se mohli opravdu dobře rozhodovat?

R: Minule jsme se začali bavit o tom, jak vlastně dosáhnout toho, že naše rozhodnutí plynou opravdu z duše, jak vlastně odhalit, kdy nás naše vlastní mysl obelhává a jak vlastně funguje spolupráce mezi duší, myslí a tělem? V dnešním díle budeme pokračovat tím, že si budeme povídat o meditaci a o tom, jak trénovat vlastně spolupráci všech našich tří našich já.

Já mám s meditací dlouhý příběh, jakože mockrát jsem to zkoušel a nikdy jsem to nevydržel.

L: Dobře, a můžu teď položit otázku já tobě? Co to bylo za meditace? Protože pod slovem meditace je tady na západě tak široké, že se musíme dostat k té podstatě.

R: Různé formy. Sedneš si na zadek, dáš nohy křížem a sleduj svůj dech. 

L: Tak zvaná pránájáma.

R: Tak jsem a teď jako deset minut a padesát minut. A jediné, co je vlastně, máš tu paniku, že ti v té hlavě pořád něco lítá a oni vždycky řeknou: Tak to s laskavostí pozorujte a vraťte se zpátky ke svému dechu. To nebylo nic pro mě. Ale zkusil jsem to mockrát. Tuto variantu. Pak jsem potkal meditaci v pohybu. To už bylo zajímavější.

L: Ano, dynamická.

R: Vlastně to vypadalo jako takový opakující se tanec. Tichý. To bylo zajímavější, protože do toho bylo zapojené…

L: ten třetí hráč, čili tělo.

R: …to fungovalo jako lépe, ale nikdy jsem u těchto věcí nevydržel. I třeba u dechových cvičení a podobně.

L: Tak tohle všechno meditace nejsou. To jsou jenom návody, jak umravnit mysl, aby byla schopná skutečné meditace. A toto ti měl ten učitel nebo ti lektoři měli říct, že to je pouze nástroj. To je něco stejného jako kdyby ti někdo řekl, že když se dítě učí slabiky nebo písmenka psát, tak jako kdyby řekli: A to je psaní. Ne, když se učí opakovat psát do písanky písmenka, tak to je nástroj, jak se naučit písmena. A to není dopis, natož pak dopis, který chci já někomu napsat. Je to jenom výukový nástroj. To, co jsi ty zažil jako, že to je meditace. Skutečný obsah pojmu meditace je: že já rozvažuji, slyšíš, to? Vážím mezi egem a svědomím. Vážím stav své mysli, ve vztahu ke stavu své duše. Abych mohl nalézt klid. To znamená, aby se mi tam synchronně vlnila mysl, stejně tak, jak se mi vlní duše.

R. To jsem mu tehdy vysvětlovat. A pak jsem se o tom bavil se svým kamarádem, kterého považuji za meditačního guru. Opravdu srílanský mnich a já jsem mu říkal: Víš, mě hrozně zajímá takový ten okamžik té mysli, když jako kouříš, když vydechneš ten kouř, tak je takový kratičký okamžik, než se to rozplyne a je to takové jako NIC. Taková zastávka. A to mě zajímá. Vlastně to považuji za slastné.

L: Ano, tak si představ znova ty váhy, a teď si představ ten okamžik, kdy ty jazýčky vah jedou proti sobě a když jsou úplně přesně, tak to je to mezi nádechem a výdechem, ta horní nebo spodní úvrať. Tak to je ten okamžik, kdy je to tak…tam je ta absolutní jednota, ta absolutní shoda. Proto vlastně se to trénuje, při té pranájámě – to vědomé dýchání, tak první krok je, že si nemáš všímat svých myšlenek. To měli říct, když tě tam do toho uváděli, že ty myšlenky tam budou pořád a že si jich nemáš všímat a že si máš všímat těch zastávek mezi těmi jednotlivými myšlenkami a ty zvětšovat, protože to je ten okamžik, kdy jsem v jednotě mysli a duše. To je ten jediný okamžik. Čili člověk je neustále v pohybu, protože žijeme v prostoročasu. A my se potřebujeme naučit právě ty okamžiky přechodů využít jako kalibrační body. Pro zjištění, jak velké ty výchylky a odchylky jsou. Abych věděl, jak hodně se mi zmítá ta mysl v tom zmatku. To je ta – jak jsi to nazval – panikou. To není nic jiného, než vyšší frekvence mysli oproti frekvencím duše. Čili člověk bere paniku tehdy, když duše je v klidu s tím, co se děje a hlava je mnohonásobně víc rozkmitaná. Tak to je to, co nazýváme obvykle, ne vždycky, ale obvykle to nazýváme panikou. A to se může stát právě, když tam přijde ten impuls z toho prostředí z venku, do té číty. Tak rozvibruje tu mysl, a když není natrénovaný přes rovnováhu mezi egem a svědomím, ten vnitřní klid, tak ti to může někdo úplně takhle celou mysl rozházet. Toto je třeba způsob jakým Hitler zotročil Němce, přes tu vibraci toho, jak štěkal tu řeč, tak tam vnesl do jejich myslí ty představy, že tohle je to ono, a proto mohl celý národ takto zblbnout, protože je to možné, protože nejsme zvířata.

R: Takže zpátky k meditaci. 

L: Potřebujeme se dostat zpátky k tomu, abychom rozvažovali o svých pocitech. Abychom v mysli zkoumali rozdíl mezi tím, co mysl vymyslela na základě předešlých zkušeností a tím, co potřebuje teď duše a aby to bylo možné, tak musíme vyvibrovat mysl do stejného rytmu, jako jsou vibrace naší duše, do stejné frekvenční a harmonické shody, protože to není stejná vlnová délka, ale harmonizuje – jako shoda a k tomu nám slouží nástroj vztahu – ego a svědomí. Ego dává příkazy, svědomí dává odpověď. Na základě té odpovědi svědomí ego opraví nebo upraví příkaz, svědomí dá opět. A to se musí trénovat, to je tam – zpátky, tam – zpátky, tam – zpátky, je to stejný rytmus v mysli, jako je nádech – výdech, jako tlukot srdce. To je úplně stejné a toto je žádoucí nacvičit. 

R: A meditace je to cvičení?

L: Ano, meditace je to cvičení, přesně tak. Abys to mohl dělat v reálném čase. Ano, přesně tak.

R: A já jsem zjistil, že mi z hlediska té meditace, takové té formy spousta těch forem nevyhovuje.

L: Ano, západní člověk není schopen sedět na prdeli a jako dát to v sedě, pro západního člověka, který je více orientovaný na výkon, tak je dobré začínat meditace při nějaké fyzické činnosti. Mě se to nejvíc dařilo při jízdě na kole, protože ten fyzický pohyb zaměstná část mozku, která se udržuje pořád ve stejné hladině a má vlastně referenční bod o nějakém pohybu ve vztahu k tělu a k duši a jako kdyby mělo určitý díl vyladěný, a dolaďuje ten zbytek. Proto třeba v těch sedmdesátých letech Osho vymyslel pro ty Američany ty dynamické meditace.

R: Ty jsem také zažil.

L: A to bylo z tohoto důvodu, protože zápaďák to prostě nevysedí. Čili dobrá je jízda na kole, plavání, někteří, kteří mají hodně dobře zvládnuté řízení, tak mají jízdu autem a přitom jsou schopni meditovat vlastně. To jsou různé situace pro různé bytosti. Ale je to úplně ta nejzákladnější, kterou jsem já používal, když mě všechny ostatní selhaly, tak jsem vzal rýžák, mýdlo a horkou vodu a šel jsem drhnout schodiště a drhnul jsem ho tak dlouho, dokud se ta mysl nesrovnala a naprosto nějaká úplně ta nejblbější práce, která nezaměstnává mysl — na rýžáku a špinavých schodech není co přemýšlet, to se prostě vydrhne a hotovo. Jediné, co se sleduje je míra čistoty a špinavosti. 

R: Moje babička myla nádobí.

L: No, nebo mytí nádobí. Ano, přesně tak, protože tím, jak dělám ten pořádek v tom vnějším světě, tak zároveň jsem nucený dělat si pořádek v tom vnitřním světě a uspořádávám si opět do správného poměru ego a svědomí. Ty, které jsou subjektivní. Kdežto ty objektivní, jako je číta a představy, ty mě rovnou jenom informují o tom, co přichází a jak se to zobrazuje. Takže existují možnosti pro každého člověka, jak vlastně toto zvládnout.

R: Jak najdu ten svůj? Znám lidi, kteří zkouší různé věci. Prostě někdo sedí na zadku, někdo běhá, někdo – jak říkám, moje babička myla nádobí. Tak ona mi potom zakazovala mýt nádobí, aby měla tu příležitost si zameditovat.

L: Rozumím. Ježíš to je vtipné. 

R: My jsme to pořád nechápali, proč stoletá babička…

L: To mám taky rád, mytí nádobí, štípání dříví.

R: Jak tedy zápaďák dojde k tomu, že objeví svoji formu trénování klidné mysli, tzn. stavu, kdy je ve stejném …svědomí srovnané s egem.

L: Já jsem to měl tak, že, když se dělala v devadesátkách transformace, toho zemědělského podniku, pro který jsem pracoval, tak jsem vlastně měl celý ten transformační projekt…nejenom, že jsem ho musel vymyslet, ale i obhájit a vlastně prosadit a byl obrovský tlak na mysl, tak jsem potřeboval zpracovat obrovské množství dat, tak v té době jsem to dělal tak, že vždycky po tom zaměstnání té mysli, tak jsem vlastně to uvolnil tím, že jsem jezdil na kole a jezdil jsem do toho podniku a z něj přes rybník, kde se dalo plavat, takový delší rybník – měl skoro půl kilometru na délku. Takže jsem se vyplaval a vyjezdil. Při té činnosti jsem si utřídil ty myšlenky. To je dané tím, že čím máš složitější zadání pro mysl, tak tím musí být akčnější a stereotypnější ta činnost. Tam je tato úměra. Čili když to bude někdo, kdo pracuje hodně hlavou, tak k tomu bude dobré plavání, jízda na kole, co já vím?

R: Co třeba rybaření?
L: To už je to, že si jdu sednout a jdu to vysedět. Tam není ten mechanismus toho pohybu, který je na západě v té výkonové společnosti tak silný, který vlastně ta mysl odloží do té oblasti sportu – do té jízdy na kole, do toho plavání nebo něčeho takového. Jízda na in-linech, to je jedno. To může být cokoliv. Jde tam o to, že vlastně ulevím té potřebě mysli neustále se pohybovat, že to soustředím na tu opakující se činnost a zbyde mi tam prostor pro mě – mé ego a mé svědomí, vztažené k mé duši. A vlastně při takové aktivitě mě dotekly ty myšlenky, a to, co jsem potřeboval si promyslet na příští den, abych měl v tom ten pocit klidu a bylo to tenkrát tak komplikované, že – víš co, introvertně založený kluk z vesnice si měl najednou stoupnout před stovky lidí a předvést jim tam něco, čemu nemohli ani pořádně rozumět, poněvadž nikdo z těch zaměstnanců neměl právní vzdělání. Tak najít ty způsoby, jak to udělat, aby to bylo jako zřejmé, tak vlastně na mě byl vytvářený obrovský tlak, který jsem musel nějakým způsobem kompenzovat. A vždycky, když jsem přišel na to, jak se uvést zpátky do klidu přes tu činnost. Je to určitý pocit jako – no, jaks to řekl, to je určitý pocit. Je ta slast při té zastávce mezi nádechem a výdechem. Je to prostě ten moment, kdy se v těch vahách ty jazýčky zrovna potkají. A tohle si potřebuje najít každý člověk sám podle toho, jaký má vlastně tlak, buď z vlastní duše, ze svých předků – přes geny – to, co mu dali do vínku rodiče anebo ze společnosti čili ze situace, ve které se teď nachází, tak tyto tři zdroje si potřebuje ujasnit, proč to na něj tlačí, aby mohl jít dál. A to se týká nás všech lidí a každý to nějakým způsobem má, protože když je dlouhodobě přetížená mysl, tak to pak končí tou krizí středního věku. Najdu si novou ženu, založím novou rodinu, budu mít nové děti, jenomže to nejde. Už jsem něco prožil. To už nejde, znovu nastoupit na začátek. Čili jde to řešit, ale ne tímto způsobem. To je to přísloví: Dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, takže meditace jako rozvažování mysli o svých pocitech, kdy je v harmonii stav ega a svědomí, kdy umím rozlišovat, co povstává z duše, co povstává z genu, z rodiny, z rodů, ze zkušenosti předků, a co povstává ze společnosti a jakmile se vůbec tímto minimálním rozčleněním nezačneme zaobírat, tak se výsledek nedostaví. To je jako kdybych přijal tezi, že nepotřebuji znát všech dvaadvacet písmen, že mě stačí jenom některé. Tak se ten jazyk prostě nenaučím. A toto je opravdu to minimum. Čili znát ve svém mysli čítu, čili tam, kde přijímám informace, čili, co čtu. A teď to myslím v tom nejširším možném slova smyslu, který si můžu představit, pak to představit, či co se mi honí na tom plátně, v tom kině mysli. Pak tam mám toho promítače, který to všechno ovládá, to je ego a pak toho, kdo to má korigovat, co je svědomí a tohle je to Já mysl a ještě v tom užším slova smyslu to já mysl zastává to ego, je to jako první z rovných. To je ten, kdo má vlastně na starosti tu projekční kancelář. A to svědomí a tu čítu a ty představy má vlastně jako k dispozici, aby ta kancelář dobře fungovala, a pak to předává do výroby čili je to propojené. Zkusím tedy udělat krok tímto směrem a z toho výsledku mě hned z té dílny dají vědět, a to přichází na přetřes to tělo a dají mi hned vědět, jak to je a tady je možnost využít ty tělesné po-city. Čili ty projevy duše skrz tělo na otázky, které jsou formulované tak, že na ně existuje odpověď jenom ano/ne. Já, když jsem to vrátil zpátky k jogurtům. Když jsem se toto učil na těch jogurtech, tak jestli ho mám jíst nebo nemám jíst, jestli mě bude prospěšný nebo ne, tak to ano/ne se začalo objevovat v chuti. Čili jakmile bylo, že ano, tak se mi udělalo sladko v puse a když bylo, že ne, tak se mi udělalo hořko a pak jsem to přenesl i na jiné typy otázek, které se netýkaly jogurtů – a ten výsledek byl stejný. Takže já dneska, když moje mysl je zavařená množstvím dat, tak si položím otázku, na kterou je odpověď ano/ne, tak mi to zesládne nebo zhořkne. Takže se můžu sám tou myslí, která je tak trochu vyškolená dozeptat, jestli je to opravdu z duše nebo ne přes tělesný pocit. A z praxe mám tu zkušenosti, že různí lidé mají různé tělesné části, na kterých se jim jednoznačným způsobem projevuje ta odpověď ano/ne. Velmi často se stává, že se lidem sevře hrudník, jako kdybys měl najednou hruď v kleštích. To je jakože ne a když je to ano, tak je to jako kdyby se mělo srdce vytrhnout ven z hrudníku, jakoby vyskočit. Že ta duše jako nadšeně říká ANO, to je ono. Nebo pocity v rukou, u praváka pocit jako že ano, v levé ne. Pravá úpravy — pozitivní, levá ulevím — negativní. Čili to si musí vysledovat každý sám a ten věk té – jak jsi to říkal – duchovně-spirituální krize, tak to je ten nejlepší okamžik, kdy se toto dá natrénovat, protože ten tlak z těch předků je už natolik slabý, že se mi líp rozlišuje, co jde z duše a co je cizí. Že už tam to nasměrování z té výchovy a z těch škol a z toho všeho je tou prožitou životní zkušeností a tím úbytkem těch životních sil je už tak daleko, že už můžu opravdu hledat co je to, co jde z mé duše. Abych tak říkajíc nežil jenom ty cizí věci, které taky potřebuju umět žít, ale abych žil i ty svoje. To je hodně zajímavé téma, protože je obecně lidské. Prochází si tím každý, já jsem si tím procházel zhruba taky v tomto věku, mezi těmi 40 – 50 a je pravda, že já jsem to měl obtížné jenom v jedné věci, že jsem měl mysl zavalenou obrovským množstvím dat. Protože já malý nenasyta jsem toho hodně načetl, naposlouchal a tím pádem jsem potom měl velkou hromadu, ve které jsem musel prohrabat směrem k sobě, ale nelituji toho, protože to mi zase pomohlo v tom chápat lépe jiné pohledy jiných lidí, že to mohou mít jinak, ale tohle je obecně lidská vlastnost, protože nejsme zvířata.

R: Rozumím. Ještě jedna otázka. Někdy se mi stává, že v tom těle je nějaký silný pocit, že mě třeba bolí u srdce nebo že mě začnou strašně bolet záda, ale ta mysl vůbec neví, k čemu to patří.

L: K čemu to přiřadit. Tak tady se musíme vrátit v té mysli do té číty, která načetla podnět, který ten automat přes představy a realizaci do životní síly, rovnou začal provádět a buď je to z duše, že se třeba duše lekla něčeho nebo byla na ní náhlá změna, tak na to reaguje pocitovým sevřením nebo uvolněním. Nebo je to náraz energií, které přicházejí z vnějšku a ty zvnějšku mohou být jak ze společnosti, tak mohou být dokonce z těch duchovních světů, od těch sil – jako andělských nebo démonických. Na to všechno můžeme reagovat, protože ta oblast mysli číta je vlastně za Já-mysl. Je až za Já-mysl, proto se proti nelze bránit, ale lze naučit s tím zacházet, čili ta první otázka, která když se mi něco děje v těle je, že se musím zeptat, jestli to je moje nebo jestli je to cizí – ten zdroj, jestli povstává ze mě, jako z mojí duše nebo z mojí mysli anebo jestli je cizí, jestli přichází z vnějšku – ať už ze světa lidí nebo z těch dalších Bytí, když to řeknu takto jednoduše. To je naprosto legitimní otázka, která je důležitá, ale je třeba k ní přistupovat tím, že se zase začnu ptát. Pro lidskou mysl je nejtěžší překonat přirozenou lenost každé mysli neustále si klást otázky, jakmile ego se svědomím se dostanou do toho stádia, že jim není za těžko si neustále, ale permanentně pokládat otázky a pořád doměřovat na těch jazýčkách vah, kde to je, tak v tu chvíli, když toto překonají, tuto přirozenou lenost, tak je vyhráno. Protože na všechno se lze už dozeptat. Ta mysl má pak nástroje, jak zjisti o co “go“. Odkud to přišlo? Co to je? S čím to souvisí? Je to stav mé duše? Je to reakce moje na stav společnosti? Je to stav na to, co se děje na nebi? Je to stav na to, co se děje v pekle? Když to teď zjednodušuji. Ano, lze to zpracovat, ale musíme si neustále klást otázky. Ta první je: odlišit, jestli je to moje nebo je to cizí? A podle toho, jak je to silný impuls, tak když je můj, tak se tím budu určitě zabývat, to je jasné. A když je to cizí, tak si tam vkládám: mám to nechat jenom projít? Ano/ne. Skrze mě? Ono to odezní nebo mám na to reagovat? Přichází to z toho důvodu ke mně, abych na to nereagoval? Takové otázky.

R: Odkud přijde ta odpověď? Já si umím položit tu otázku, ale kde se objeví ta odpověď? To je v nějakém pocitu?

L: Ano, v tom pocitu, ve svědomí. Většina lidí na západě nemá dostatečně rozvinutý pocit svědomí a nevyužívá tělesné pocity, protože svědomí je něco jako pocit v těle, ale v nehmotné úrovni té osoby.

R: Takže řeknu příklad: dneska jsem byl v kostele a během té bohoslužby mě strašně bolely záda, mezi lopatkami. A v tom sboru je taková jakoby složitá situace, nebudu popisovat nějaké detaily.

L: Není důležité.

R: Ta situace má vliv na budoucnost toho sboru, vztahy, věci a mě vlastně hrozně bolely ty záda.

L: Vztahy v té obci. 

R: A teď dobře, když se zeptám: Je to jako moje nebo to souvisí jenom s tím, co se tady děje?

L: Tak, ty jsi teď položil tu otázku, tak jak jsem v klidu a na to naladěný, tak vidím, že to nebylo tvoje, primárně, ale byla to tvoje osobní reakce na ten stav v tom sboru, v té obci.

R: Já vím, ale teď jak dostanu v tomto případě, jak dostanu tu odpověď? Jakože se ten pocit v tom těle změní?

L: Ano, nejdřív je to přes tělo a já jsem teď rád, že jsi použil aktuální obraz, protože jsem se mohl podívat spolu s tebou vlastně popsat. Já sám pro sebe to nepotřebuji mít popsané, jak to dělám, když na některé věci koukám a je to jako, když jde paprsek absolutního světla skrz duši, která k tomu nemá žádnou reakci a přichází do číty, tak já to vlastně jako uzřím, ale musí být všichni v dynamickém klidu. A pak přesně vidím, odkud to jde. A to je schopnost, kterou se může ta mysl naučit. A té spolupráce těch čtyř, tzn. toho příjmu dat, toho zobrazování, a těch dvou, kteří mezi tím vibrují, to znamená ego a svědomí. A to svědomí využívá ten paprsek absolutní, ten světelný boží paprsek, který, když je duše zbožná – proto jsem říkal, že bez zbožnosti to nepůjde, tak vlastně ta mysl ho nemá k dispozici. A abys mohl toto začít využívat, tak musíš splnit jednu jedinou podmínku: že jsi připraven vidět sám sebe takového, jaký jsi bez ohledu na to, co uvidíš, to je velká odvaha, ale s vědomím, že to boží světlo ti ukáže jenom to, co jsi schopen unést, protože Bůh miluje všechny svoje děti.

R: Takže říkáš, že to není nějaká tvoje výjimečná schopnost.

L: Ne, to má možnost každý člověk.

R: No, a když jí zatím nemá, tak v tom konkrétním případě, když položím tu otázku: Je to moje nebo to jenom souvisí s tím, co se děje v tom sboru?

L: a to vyvolá další otázky.

R: Ne, jak vypadá ta odpověď? Jakože mě přestanou ta záda bolet? Nebo se to změní ta bolest?

L: Ne, ne, ne. Musím najít ten pocit v těle, který mi odpovídá na ty otázky. Čili – je to cizí? ANO/ne. Je to moje? ANO/ ne. Já se musím vyzeptat tím, jakoby až téměř digitálním způsobem ano/ne – jedničky a nuly. Tak se musím vyzeptat. Na začátku jsem se také musel ptát. A já jsem se ptal především na to, jak funguje člověk, abych se vyznal sám v sobě.

R: Ale to tedy znamená, že to máš dopředu natrénované reakce. Jako v té puse…

L: Ano, přesně tak, ano, to mám. To jsem někde trénoval kolem té čtyřicítky.

R: No, já to mám tak, že mám v těle dost pocitů, ale neumím ti říct vlastně, který…

L: Není tam zatím vyspecifikovaný ten, který je bezpečný na ANO/ne. A to je první krok, že musím nejdřív najít tělesnou reakci, u které bezpečně vím, že je tam ano/ne správně. Protože bez toho se nemůžu dostat k tomu, o čem jsme tady několikrát mluvili, že se musím naučit rozlišovat pocity a emoce. Cítění a emoční složky.

R: Takže znova, tuhle základní věc trénovat čím? Jogurtem?

L: To je jedno, čímkoliv, jsou to jednoduché otázky, které se týkají něčeho, co je pro mysl málo významné a je naprosto, pro mysl je to jedno, jestli to bude tenhle jogurt nebo tamten. Stejně tam bude cpát, že tenhle mě chutná, nebo na tento jsem zvyklý, nebo tento je laciný nebo já nevím jaká jiná kritéria, ta mysl to tam bude stejně cpát, ale já musím najít tu odezvu v tom těle a s tím si musím dát trochu práce. Ale jakmile mám tohle, tak mám pevnou půdu pod nohama, protože pak můžu řešit ty jednoduché věci. Je to podobné jako, když se dítě učí o elektřině, tak je úplně ideální, aby začínalo – za nás to byla plochá baterie s plus a mínus aby vědělo, jak to funguje. A pak začne chápat střídavý proud a pak motorový proud. To už je pro většinu lidí za hranicí, na to už musíme mít specialistu, odborníka, ale základní způsob jak to funguje Ano/ne – že tady jsou kladné částice a tady jsou záporné na té baterii, označené, tak s tím se může seznámit každý, aby věděl, kde jsou ty plusy a kde jsou ty minusy. Čili první věc je, dát do pořádku nástroj myšlení. Protože, když ho nezvědomíme, tak jsme odsouzeni používat mysl tak, jak byla vybudovaná v průběhu dětství a našich školních let rodiči a společností.

R: Takže ještě jednou – dát do pořádku myšlení, znamená co?

L: Mít otevřenou čítu a přijímat informace, které se zobrazují v představové části. Nikdy ten proces nezastavovat, protože to je nesmysl a dát si do pořádku vztah ega a svědomí. A jakmile tam budou tyhle čtyři části a tyhle čtyři funkce v mysli uspořádané a zvědoměné, tak máme spolupráci, která vede k tomu, že ten nástroj, který řídí propojení duše a těla, tak je funkční, proto vytváříme mysl.

Já jsem jednou mluvil o tom obraze, že si můžeš taky představit, že ty jsi ta duše a tvůj obraz v zrcadle je tvoje mysl a teď jde o to, aby to zrcadlo bylo co možná nejrovnější, abys viděl nezkřivený obraz sama sebe, protože žádná duše nemůže ovládat tělo bez mysli. To tady na tomhle světě v lidských bytostech prostě nejde. Tady jsou takové podmínky, že na to musím mít tu mysl, aby ta duše tady mohla fungovat, proto potřebuji co možná nejčistší a POZOR nejupřímnější pohled sebe sama na sebe samého, protože svůj obraz nikdo nikdy nevidí, jenom přes zrcadlení se a k tomu potřebujeme, jak to zrcadlo, tak ty druhé lidi, kteří nám také odzrcadlí to, co sami nevidíme. A tady potřebujeme zvlášť ty, kteří nás milují a ty, kteří nás nenávidí, protože ti nám dávají ty dva pangejty. Čili když nejsi milován a zároveň jenom nenáviděn, tak jako kdybys nebyl. Chtít být jenom milován nebo utíkat jenom před nenávistí a bojovat s ní, je vlastně cesta Dona Quijota. To nikam nevede. Je třeba akceptovat, že to tak je, že to je přirozený stav světa.

Ta mysl, když je schopná vytvářet větší množství různých příměrů, tak je to, jako kdybys použil pravítko na měření různých předmětů, a tím zjistíš, že pravítkem můžeš měřit jenom rovné věci a nemůžeš měřit kulaté, proto je potřeba tu mysl neustále trénovat.