Podcast

V minulých dílech povídání jsme narazili mj. na Desatero. Mnozí z nás ví, že je to napsané kdesi v Bibli. Ti vzdělanější, nebo víc v dětství drilovaní, jej dokonce dokážou i vyjmenovat. Církevní otcové často říkají, že to je ten jednoduchý návod od Boha Otce, jak žít dobrý život. Nebo, že se jedná o židovský, potažmo křesťanský etický kodex. No jo, jenže Mojžíš přinesl Desatero z hory asi tak před čtyřmi tisíci lety. Od té doby bylo přeloženo do mnoha jazyků a také mnohokrát vykládáno. Akorát, že překlad z překladu, který bylo přeložen z jiného překladu, ztrácí na přesnosti a nejmladší výklady jsou staré asi tak 300 let.

Jak by vypadal překlad Desatera pro dnešní dobu?

Dá se to vůbec ještě použít?

R: Naposledy jsme se bavili o principech stvoření a mě to téma hodně zajímalo. Když se ve společnosti nebo ve svět děje nějaká změna, tak dá se ta změna nějakým způsobem naměřit, zda bude  - životaschopná — když tak mě opravuj.

L: Jako predikovat, že se dá dopředu odhadnout kudy to povede.

R: …že se dá odhadnout kudy to povede, protože to musí být v souladu s principy stvoření.

L: Z nějaké části to je pravda a nějaká část je otevřená, čili to nikdy neplatí absolutně, protože nikdo neví jak to bude, ani pán Bůh ne, protože jinak by stvoření bylo nesmyslné. Čili jsou tam věci, o kterých víme, že tam být musí a pak jsou věci o kterých nevíme, protože nikdo neví NIKDO….jak mají být.

R: Mě to vlastně hodně uklidnilo, protože, když okolo sebe sleduji ten “fičák”, všech těch různých věcí, které okolo tečou. Uklidnilo v tom, že existuje nějaký jednoduchý “mustr”, kterým se na to můžu podívat, ten “mustr” je v čase stálý, protože to jsou ty principy.

L: Ano.

R: Já jsem tam měl takovou pochybnost, protože ti lidé, kteří přinášejí ty progresivistické koncepty a říkají, že je to vědecké a ohánějí se doktoráty ze slavných univerzit…a člověk si říká “to je nějaká autorita”…a vlastně jsem tam měl vždycky takovou nejistotu, že něco nevím, nebo něco nevidím. A tohle mi hodně pomohlo a vlastně jsme se začali bavit o tom, že ty principy nejsou nějak jednoduše zaznamenány, ale že nějaký obraz existuje v těch pěti knihách Mojžíšových……

L: …a v pohádkách…pro děti.

R: Jasně, v pohádkách pro děti, ale pro dospělé “výcuc” je v tom Desateru. Akorát, že to Desatero je napsané jazykem, který je starý 2000 let a ještě je to x‑krát přeložené. Z aramejštiny do řečtiny a z řečtiny do latiny a pak z latiny do češtiny, do jedné češtiny a pak do druhé češtiny, takže výsledek je vlastně, že dochází k velké ztrátě v překladu. A ty jsi říkal: “Já jsem si s tím dal nějakou práci, to přeložit znovu, vycházel jsem z českého textu v Bibli Kralické, protože tam minimálně není ten krok z té latiny, kde je známo, že je největší úbytek té informace.” A mě by vlastně zajímalo, jak se k tomu dostat a rád bych se to Desatero naučil v té nové verzi, protože v té staré se mi to vůbec nedaří naučit. Já si pamatuji ty zákazy — ty jsou jednoduché, ale ty příkazy, aby se ti lépe žilo, kromě toho “cti otce svého a matku svou” a ten první, který pro mě byl takový objevný — “Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh.” Zajímá mě ten Tvůj překlad do toho současného jazyka, do toho kontextu “teď a tady”. Tak to byl takový dlouhý úvod.

L: To nebyl dlouhý úvod, to bylo k věci. My používáme přikázání. A už samotné slovo přikázání je špatně interpretováno, že to je nějaká povinnost. Když si to slovo rozdělíš, tak je to při a kázeň, ale co je kázeň. Kázeň je dodržování nějakého řádu. A tady jde, že já jsem souladný s tím, jsem při, při té kázni, tedy při tom božím řádu. 

Není to příkaz, je to při kázání, proto taky kázeň. …Máš taky pravidla kázně, vždycky je to o nějaké struktuře, o kterou se člověk může opřít a to Desatero je …já jsem slyšel některé křesťany, kteří říkali, že to jsou jako doporučení Boha člověku, jak se má chovat.  A to je ten posun, který je pro dnešního člověka “zkousnutelný”, ale je tam ztráta informace v tom, že se jedná o nějakou kázeň, o nějaký řád, o který se můžu opřít. Protože, když tam není ten řád, tak nemám o co se opřít. Já vždycky říkám, že ta konstrukce toho řádu může být velmi vzdušná. Když si představím takový most z příhradového nosníku, abych byl pěkně technický, tak ten je docela děravý, přitom je pevný, protože udrží celý vlak i s lokomotivou. Ale voda, která v sobě neobsahuje strukturu, tak o tu se neopřeš. Tam buď plaveš nebo padneš na dno, nic mezi tím. Čili to přikázání je vlastně struktura, kázně, jakéhosi řádu, řádu, jak je stvoření stvořeno, tak je to vlastně opora pro člověka. Takže to není jen doporučení, ale je to opora.

R: To se mi hodně líbí, protože já jsem to vnímal, že je to příkaz a s tím jsem vždycky ….já jsem křesťanem vědomě až v dospělosti, já jsem  to v rodině neměl a rozhodl jsem se pro to až v dospělém věku…..bojoval s těmi příkazy a zákazy, že něco jako musíš a něco zase nesmíš a vždycky to bylo jako PROČ??!!

L: Čili problém není s tím samotným přikázáním, ale se způsobem jakým to bylo sdělováno a ten způsob byl vadný, protože vedl k tomu odporu, ale zároveň přinesl jedno pozitivum. Nikdy nic neexistuje buď jenom černé nebo jenom bílé. Pozitivum na tom je, že to zmizelo z vědomí lidí díky tomu odporu, a že pouze ti, kteří jsou toho schopni, jako poslouchat svou duši, tak se k tomu potřebují vrátit zpátky, oni to ví, ti lidé, oni hledají. Proto je tolik všech ezo terických  nauk a společností, protože to “eso — terra” není nic ujetého, ale český překlad slova eso-terra znamená vnitřní země. To je pohled dovnitř. Terra znamená země a máš exo — směrem ven a ezo — směrem dovnitř. Čili ezoterika znamená vnitřní svět, vnitřní země. 

R: Aha, přitom být ezoterik je dneska nadávka.

L: Přesně tak, a to jsou všechny nálepky, nadávky a je to o tom, že se ta slova plivou, aniž by se vědělo co to je.  A jak má člověk být ukotvený a opřený v tom světě, když vlastně v době osvícenství, nástup Josefa II. se vyměnila zbožnost za vědecké poznání a tím se věda stala novým náboženstvím, proto má takovou autoritu, ale pozor ona neřeší tyhle otázky…..

R: Ale počkej, určitě by ti teologové říkali, že nemáš pravdu, protože teologie je věda ….

L: No, teo a logos a co je logos. Pojem logos je pojem, na který existuje výkladová kniha a jenom ve slovníku cizích slov máš asi padesát významů, co to všechno znamená.

R: Tam je, že to znamená: slovo i Bůh….

L: ANo, to nemůžeš takhle….jsme zpátky u toho zjednodušování, protože největší problém při vysvětlování těchto věcí je, jak to udělat, aby to nebylo zjednodušené natolik, že se ztratí ten skutečný obsah. To je to důležité. Musí to být vnitřně, tady si dovolím to logicky, provázané — to neznamená rozumně, ale musí tam být souvislosti, souvztažnosti a musí to korespondovat s tím vztahem části k celku čili člověka k Bohu, jinak kdo přinesl Desatero na svět — no Mojžíš — a jak je zobrazovaný? Ta krásná socha toho svalnatého chlapa z mramoru, v tom Vatikánu.

R: Ty dlouhý vlasy, vousy…

L: Prostě ten borec. A pozor, ale má dva rohy, ale to není, že je čert. To je zase nepochopení, ty dva růžky, co tam má je, že byl schopen vnímat věci, které stojí mimo tento svět (to jsou staré zapomenuté věci). Proto mohl být tím, kdo přináší ty dvě desky zákona jako Desatero. Potom pozdější křesťanské církve to rozdělovaly různým způsobem. Samozřejmě, že v té  židovské tradici — na každé synagoze jsou ty dvě desky — a je to prezentováno, ukazováno, o co se vlastně opírá. Je to hmotný důkaz té smlouvy. Smlouva s Bohem spravedlivým. A ono je členěno dvojím způsobem — tam jsou o Desatero také pře — jako, že jsou to tři božské a sedm lidských — což odporuje tomu, proč to bylo udělané, protože ony jsou všechny pro člověka. A pak je to druhé členění — pět a pět — pět příkazů a pět zákazů. Ať si to vybere, jak kdo potřebuje a ty první tři mluví o Bohu, mluví o té podstatě, o vztahu té oddělené části k tomu celku. Takže Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh je první — je to o tom sdělení, kde je Já a kde je ten celek. Druhé Nebudeš mít jiného Boha mimo mne - to je vlastně jakoby řečení téhož samého (to je příkaz — nebudeš míti nikoho jiného), ale je to zase o tom vztahu “Ty” a budeš mít toho Boha jediného. A pak třetí Nezneužiješ jména Hospodina svého Boha čili tři jsou o vztahu Já a Bůh — co máš dělat. Čili nebudeš mít jiného Boha a nezneužiješ jmého Hospodina.

R: Co znamená “nezneužiješ jmého Hospodina”?

L: Teď se k tomu dostaneme, teď si je probereme jako přímo. Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh, o tom jsme už mluvili, to je to uvědomění si toho Já. To je ten prst, kterým ukážu do svého jádra, protože se potřebuji vyjádřit. V momentě, kdy řeknu druhé slovo “Já jsem”, tak se z té Jednoty dostanu do proudu času a Hospodin je ten, který žije podle principu stvoření čili je dobrým Hospodářem a to už se z toho času vynořuje prostor. Je to o tom, jak se rozvíjí ta cesta lidské duše směrem od celku, od Boha, směrem k člověku, jako oddělené bytosti. Je to vlastně popsané v těch prvních třech slovech — to představení o co vlastně jde. A to “Tvůj Bůh” je Tvůj zákon, Tvoje pravidlo, Tvůj řád. A teď “Nebudeš mít jiného Boha mimo mne”, protože tam už je druhé slovo — první je “Já jsem” a v druhém přikázání je, co máš mít. Tedy, co si máš z toho prostoru, který je až za časem, co si z něj můžeš přivlastnit. Je velký rozdíl, když řekneš “Já jsem” a když řekneš “Já mám”. Když řekneš “Já jsem”, tak si uvědomuješ svoji bytostnou složku. Jsi ve své duši. Jakmile řekneš “Já mám”, tak už řekneš “Já mám tělo, Já mám mysl, Já má život.”

R: Je to jako venku.

L: Ano, je to mimo. A můžeš k tomu dávat vztah — čili je to o postupném rozvíjení z toho celku do těch jednotlivých částí. Tam je nejdůležitější pochopit, že na začátku to Absolutno se od sebe oddělí Já, a teprv to Já si může uvědomit, že je a pak teprve, že něco má. A to je posloupnost, že vlastně čas je nadřazený prostoru. To je v tom skryté tohle pravidlo, v těch dvou prvních přikázáních — Nebudeš mít jiného Boha mimo mne — že si nebudeš přivlastňovat a  nepřivlastňovat si, to je základ.

R: Co si nebudu přivlastňovat?

L: Cokoliv. Dám příklad. V Anglii všechno patří anglické koruně. Tam, když postavíš dům, tak ti nepatří, tak jako je to tady u nás. Ne. On přísluší anglické koruně a ty tím postavením dostáváš práva, jako užívací práva. Může se to dědit, můžeš s tím nakládat jak chceš, můžeš to dokonce i zničit tak, jako kdyby to bylo v tvém vlastnictví tak, jak to chápeme my tady v Čechách. Ale je to jiný model, protože vychází ze zvykového práva, ne z toho římského, jako to naše a tento model právě ukazuje na to, že všechno, co tady na světě máš, tak že máš jenom do času, že nejsi vlastníkem, že jsi jenom uživatelem, že to nevlastníš, přesto, že to dědíš, máš z toho ty užitky, ale nejsi vlastník. Oni mají jiný obsah pojmu vlastnit “Já mám”, který vychází tady z toho “Nebudeš mít jiného Boha mimo mne” čili nebudeš mít ani ten dům, ale to neznamená, že bys ho nemohl stavět, užívat, bydlet v něm, dělat s ním všechno.

Ještě je na to druhý příklad, který to osvětluje z jiné strany a to je to, že tradičně se říká “Rubáš nemá kapsy”. Na svět jsi přišel nahý a ze světa odejdeš taky nahý, bez ničeho. To je starší přísloví, které je dneska skoro zapomenuto. Že si nic, co máš na tomto světě do hrobu nevezmeš. Proto je tam, nebudeš mít jiného Boha mimo mne. Protože to je Desatero, které bylo přineseno do monoteistického pohledu na svět. Tady nešlo to, že by to bylo jako to měli Římani, že měli  tamtoho Boha a tamtoho Boha a Venuši a Jupitera a celý ten Olymp. Celé to množství těch božstev. Ne, oni měli jen jednoho jediného čili šlo tam o jinou stránku věci — Nebudeš mít jiného Boha — nesmí se to chápat tím římským způsobem jako kdyby mohl být ještě nějaký jiný Bůh, když máme jen jednoho. Nemohl čili tam nejde o toho Boha, ale o to slovo MÍT. O ten vztah, nemůžeš si nic přivlastnit, musíš ho MÍT a teď druhá stránka té věci. To ještě není celé. Jestliže On je vším a vše je jím. Tak, jak bys to chtěl MÍT? A tím, že můžeš mít Boha, tak si můžeš šáhnout na kteroukoliv část jeho — máš to dovolený, čili ty můžeš stavět ten dům, ty ho můžeš užívat, ty můžeš mít tu střechu nad hlavou. To není tak, že budeme všichni bezdomovci a budeme tu žít jako zvířata. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne. Čili nutí tě to, stejně jako ten první příkaz k tomu, abys viděl Boha ve všem. Že i ta sklenice, která stojí tady na tom stole, tak to je taky Bůh, v poněkud skleněné podobě.

R: Tak to je krásný. A to je hodně jiná interpretace než jakou znám, protože to Nebudeš mít jiného Boha mimo mne, bylo interpretované jako: “no to bylo přece proto, že tady byla ta jiná náboženství, které měli i jiné Bohy a těch bůžků měly “x”, takže ti to vlastně jako řídili a následně křesťani říkají NE, ti jsou všichni falešní! Je jen jeden správný!”

L: Ano, to bylo v době, kdy se vynořilo: Židé, jako vyvolený národ. Tohle platilo v té době, protože z toho polyteismu bylo žádoucí pro vývoj  duší, aby se přešlo na monoteismus. Tak v té době to platilo, ale to jsme minimálně 4000 let dál. Takže já nemůžu v této době používat argument, který byl žádoucí používat před čtyřmi tisíci lety. V tom je to unfair. A jestliže dělá něco Bůh, jako Absolutno, jako Zdroj, tak je to použitelné kdykoliv, ve kterémkoliv čase a v kterémkoliv prostoru. Protože to jsou ty principy čili to Desatero symbolizuje principy a já ti ho jenom čtu, pro člověka z dnešní zkušeností tak, jak jsem k tomu dospěl sám, že tam je tento význam. Čili “Já jsem” a “Nebudeš mít”. Přesto je to příkaz, i když je vytvořen záporem — to NEbudeš mít. A teď Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha, třetí. Tam je zase zádrhel v tom “nezneužiješ”. Co to znamená, aby ten verš byl správně pochopen, protože v této podobě je správně, tak ho musíš rozdělit NE-Z-NE-UŽIJEŠ. Jsou tam dva zápory a to užití. Čili, co ten verš říká? Pomocí dvou záporů: Ne — je to, co nebudeš dělat. Z čeho? Z toho záporu, že NE-užiješ. Takže je to vlastně neaktivní příkaz k užívání. Dvojitý zápor je pasivní klad. Je to vlastně příkaz k užití, ale ne ve smyslu UDĚLÁŠ, ale máš tu MOŽNOST. Nezneužiješ, užívání, užitek, užitečné. V tom slově je to všechno obsažené: Nezneužiješ. Tady to “jména” není míněno jako název, ale “jméno” je tady v tom smyslu: “Který způsob vidění Absolutna?” Čili skrze toho Hospodáře, skrz tu hospodárnost -“Nezneužiješ jména Hospodina” — se máš k němu dostávat. Máš ho uchopit. To je ten klad pomocí dvou záporů skrz tuto stránku věci. Nu, a to jsou první tři přikázání.

R: Já jsem hodně překvapený.

L: Můžeš to použít, vlastně bez jakýchkoliv — POZOR — církevních a náboženských představ a dokonce to neruší Tvoji víru, protože tento popis je odosobněný.

R: Mě teď napadla otázka. Myslíš, že když  Mojžíš přinesl z té hory, že oni to takto četli?

L: Ne, vůbec ne. Ale když něco dělá Bůh, tak je to absolutní, vždyť je to Absolutno. To musí platit ve všech časech a ve všech prostorech. Tohleto je, jak to říct, to je logika abstraktního uvažování. Jinak by Absolutno nebylo absolutní, mělo by nějakou relaci. Čili jdu-li “ZA”. To je to, co říkal doktor Tomáš, v devadesátkách než pak umřel: “Jděte za čas a prostor”. No jo, ale to je to: “Jděte k Bohu”. Ale on to takto ještě tehdy nemohl říct, protože to ještě nebylo zralé. Ale on to sám tvrdil. Mystik, Eduard Tomáš. Já to popisuji jiným způsobem, ale jsem s těmito bytostmi a osobami v souladu, protože kdyby to tak nebylo, tak je to nepravdivé. Já nejsem vyškolený v žádném filozofickém ani v náboženském směru. Já ty věci čtu přímo z reality a ověřuji je taky praxí, reálem. To, co je skutečné, protože i v Písmu je: “Podle skutků poznáte je”, tedy podle toho, co kdo uskutečňuje. A jestliže Bůh je všudypřítomný, tak musí být v té skutečnosti obsažený a je to jenom moje schopnost nebo neschopnost to číst. Takže tímto způsobem je možné k tomu přistoupit a pak z toho dostaneš to, co jsem ti právě odpověděl. Na tu otázku. Takže takto jsou vyjádřeny ty tři příkazy: Absolutna k oddělené části, tedy Boha k člověku. A pak už je těch sedm, které se vysloveně zabývají tím lidským rozměrem.

R: A to je pro dnešek VŠE 🙂

Toto je navíc, přepsala jsem omylem, ale nemažu….kdyby se to nějak hodilo….

Duše (1/2): Morálka je zbožnost všedního dne.

Dneska to bude o Duši.

Říkám to záměrně takhle jednoduše.

My jsme končili povídání o Mysli, tak jsme končili tím, že tak jsme si mysl probrali, jak funguje, z čeho je složená, jak tam fungují jednotlivé procesy a teď je na čase se konečně dostat k té duši, k tomu zadavateli, k tomu majiteli. Mě se líbí ten pojem toho majitele.

Já bych začal malou inspirací, já jsem v posledních několika málo dnech, možná týdnech opakovaně u různých lidí, kteří se pohybují ve veřejném prostoru, ať už to jsou novináři, nebo lidi, kteří dělají nějaké podcasty, kteří se zabývají tím, co se děje ve společnosti a reflektují nebo vyjadřují různé postoje. Dokonce mi třeba nějaký analytik…..Opakovaně jsem ve velmi krátkým časovém úseku narazil na to, že lidi mluví o tom  (a je to vlastně spojené s morálkou). Kdybych to měl parafrázovat, lidi mají ve svém srdci díru, něco tam chybí a oni se snaží to nějakým způsobem zaplnit. Je to možná tím, že jsme už v osvícenství nahradili víru osvíceným rozumem, ale narážíme na to, že je to málo, protože to jsou ti inženýři, kterých jsme mlivili, ale jim chybí zadání. A tak lidi vlastně hledají zadání různým způsobem, nějakou zástupnou formou. Tak pokud narazili třeba na nějaké církve, nebo nějaký duchovní …a nesedělo jim to. Někde se to může projevovat tak, že ty lidi mají takovou nekonečnou tendenci jako páchat dobro. A mluví stále o hodnotách…

L: Myslíš aktivisti?

R: …O hodnotové politice, jsou hodně takoví, urputní, ale jim přece nechybí ta duše.

L: Ne, nechybí. Takhle, jak jsi to téma uvedl, tak je hned zjevné, co se za toho Josefa II. Stalo. Samotná idea osvíceného rozumu není špatná. Ale nemělo to být prosazeno mocí, že zrušíme kláštery, kostely ponížíme, tu formalizovanou zbožnost ponížíme na evidenci narozených a vlastně na státní byrokratický aparát, aby měli co dělat.

Tak  když se nebudeme zabývat tou vírou, tak jim svěříme to školství čili, lže se vyměnilo jedno druhým. Ta doba byla zralá na to, aby se (a tím bych chtěl rehabilitovat), aby se doplnila zbožnost o osvícený rozum — doplnila, ne nahradila. Ale minulost se nedá měnit, ta se nějak odehrála. Ty kláštery byly zrušeny. Ta víra byla nahrazena tím osvíceným rozumem, čímž jsme se v tom stvoření dostali do poznání kam to dovedeme, když škrtneme pána Boha, když to řeknu takto přímo a co nám vlastně zbyde? Ten osvícený rozum  který bez toho Zdroje začne pomalu vyhasínat? A co se stane s ohněm, který vyhasíná? No, potemňuje, potemňuje až už tam žhnou jenom ty uhlíky a nakonec to úplně uhasne a vytvoří se co?

 Většina lidí, kteří kdy v životě seděla u ohně, tak zná ten pocit, když oheň vyhasne! Dostaví se taková vlna chladu a že nám něco chybí. A my potřebujeme…..protože nás Bůh neopustil, my jsme opustili Boha. My potřebujeme se s němu znovu obrátit, aby byl znovu zažehnutý oheň, protože to je to, co jsi použil ten obraz “že nám něco chybí”, v tom srdci, v té duši, v tom jádru, je to prázdné místo po tom vyhaslém ohni.

R: No dobře, ale proč mluvíš o Bohu? Jak souvisí Bůh s duší? Je to to samé?¨

L: Ne, vrátíme se zpátky do podcastu, myslím, že to byl asi 3. v pořadí, když se mluvilo o Já a Bůh, kde jsme vymezili tu linii, že od toho zdroje Boha je odvozená duše. Od duše je odvozená mysl a od mysli je odvozené tělo. Takto jdeme v tom pořadí a v momentě, kdy přerušíme tím nespojením té mysli a duše,  čili, že nahradíme tu zbožnost (čili to, co je vztah duše k Bohu), tak nahradíme osvícenou myslí, tak jsme vlastně škrtli duše a pána Boha pryč. Upřímně, kdo je dneska schopen mluvit o duši a když řeknu, co to je duše?

R: Co to je?

L: Můžeš mi říct, co si představíš, že obsahuje pojem duše, jaký to má obsah?

R: Tak já budu říkat různé varianty, Tak třeba jedna varianta, která mě napadá jsou vodnické pohádky, ilustrované Josefem Ladou, kde ta duše je takový balonek, taková bublinka, kterou ten vodník chytá do těch hrnečků.

L: Tak výborně.

R: Pak si představím film “Jak utopit doktora Mráčka” A je to zvláštní, že už v tomhle filmu je to tak, že je tam profesor Ikebana  a je tak jakoby tam ta osobnost zůstala, že mluví a je to jakoby tu kontinuitu času zachovala, jen ztratila tělo, jednoduše řečeno. Pak když se nad tím budu zamýšlet nějak seriózněji, tak je to nějaká podstata, moje podstata, Já.

L: Jádro. Čili vrátím se zpátky k té lince — Bůh — duše — mysl — tělo.Tak jsme u toho, že je to za myslí. Otázka duše je za myslí. A my jsme si otázku mysli nadefinovali z pozice času a prostoru. Tak otázky duše jsou za časem a za prostorem. Proto se znovu snažím obnovit ten pojem éter, kvintesence, vanutí Ducha svatého. Prostě to, co je tím prostoročasový aparátem přímým způsobem neuchopitelné. Čili nemohu na to jím přímým způsobem, jednoduše. Tak jako nemůžu vidět sám sebe. Musím použít prostředek. Stejně, jako když se chci podívat sám na sebe, musím použít zrcadlo. A proto jsme mluvili tak důkladně o mysli, protože ta mysl, která je uspořádaná, je vlastně zrcadlem pro duši. My se nemůžeme přímo koukat do duše, ale můžeme sledovat její odrazy, obrazy, jak se zrcadlí v mysli.

R: Znamená to, že v duši neprobíhají žádné procesy a jsou tam jenom stavy? Nebo jak to je?

L: Výborně. Čili už samotný fakt, že mysl jsme vybudovali tak, že má procesy a stavy, tak tam samozřejmě tyto dvě části nebo tři části (hned dojdu k tomu, jak), tak tam obsažené jsou, ale nejsou tam obsaženy v tom slova smyslu jako je to v čase a prostoru, ale je to pomocí příměrů, obrazu z časoprostorového světa — to vytváří ten obraz, to zrcadlení , tak já můžu popisovat, co se tam děje. Dám příklad: v tradičním vědeckém vidění světa je vlastně do jádro, ta duše, složená ze tří elementů, tzv. (My pro to nemáme v češtině výrazy, ale dá se to přeložit pomocí opisu). Je tam složka tematická, statická a radžisitská. To jsou pojmy sanskrtské, které se dají přeložit v podstatě do tohoto obsahu, složka tamasická, je ta složka, která je temná, která je tíživá. Která jako zavazuje, jsou v ní vazby, jsou v ní určitý obtíže, ta hutnost a je to druh stavu, který nás váže směrem od Zdroje k matérii. Pak je tamta složka statická čili světelná, bílá, která je přímo protikladem této temné části, která se snaží nás zase z toho stavu připoutanosti dotáhnout do toho stavu čistého, světelného, nespoutaného, čili jakoby ke svobodě. A ta složka radžasická se dá do češtiny přeložit jako složka činorodá a to je ta, která vytváří změny mezi tím, jestli ta vnitřní pozornost toho já v duši (protože i ta duše se dá rozložit ještě jakoby na jemnější členění inklinuje víc k tomu tíživému nebo k tomu světelnému a neustále proměňuje světlo ve tmu a tmu ve světlo.

To je indická tradice, ve které se to dá zrcadlit, jak je to uvnitř — prvky duše se takto dají zobrazit v mysli. Protože člověk aby byl člověkem, tak musí tam mít dva póly — když to teď hodně, ale hodně přenesu významově, musí mít v sobě to dobro a zlo. A to Radžas je to naší a ty schopnosti, co s tím umím udělat, mezi tím. Čili já když mluvím o té kvintesenci, o tom éteru, o té substanci, tady je dobré používat tohle slovo, substanci, ze které je tvořena duše, tak je to, že tam jsou tři a je tam jeden zároveň. Ti dva vytváří napětí a ten třetí má ten děj. A když použiji úplný název pro vanutí Ducha svatého, tak jakoby to vanutí je v té souvztažnosti k tomu radžasu k té dějové lince. A ta míra svatosti, světelnosti nám říká jak hodně se dívám na tu složku temnou nebo na tu složku světelnou. Takže vlastně jak velké osvícení mám ve své duši, protože tady máme tu shodu s tou ideou toho Josefa II. — osvícený rozum, čili rozum, do kterého padá to světlo duše čili ta složka satvická, která ukazuje, jak to je, aby byl neustále držen poměr sil mezi světlem a temnotou, aby se mohla projevit každá duše taková, jaká je. Proto jsou duše, které jsou světelné a duše, které jsou více zatemnělé, které tam mají tu, jak říká doktor Staněk tu černou nitku, to jsou ty, které to vedou víc k té temnotě a pak jsou ty, které to vedou (teď využiji to slovo — k té černé nitce) na druhou stranu, kteří to vedou k tomu osvícení — na tu druhou stranu. Protože čeština je naprosto geniální z hlediska právě toho pojmu, o čem, že je to osvícení. Tedy to dobro — ne ta temnota — osvícení je: o svícení, čili je to jenom, že je tam stejné množství písmenek, které jsou jenom rozdělené tak, aby ta mysl to pobrala. Čili každý je tak osvícen, kolik světla vydává a vůbec to nezáleží na tom, co si mysl myslí o tom, jaká ta duše je.protože to je uložený v duši, je to uložený za myslí. Ta mysli to jenom zrcadlí, prostě to zrcadlo nemůže určovat, kdo před tím zrcadlem stojí  a jak ten zobrazený předmět vypadá a tady narážíme na ten dnešní svět, kdy tři aktivisté všeho možného druhu: jestli to jsou společenští inženýři nebo “poručíme větru dešti”, schválně to říkám v těchto intencích, protože to je jedno, protože oni se snaží napravit tu duši tím, že zakřiví ta zrcadla tak, aby ten obraz byl v jejich v jejich očích správný! POZOR! Bez ohledu na to, jestli jdou za světlem nebo jestli jdou za tmou. Bez ohledu na to, jak umí nakládat s tím napětím mezi těmi dvěma póly, čili čeho jsou schopní. Protože já můžu mít jak schopného, tak neschopného aktivistu…nebo všeho schopného. Čili tohle je ta základní — úplně základní konstrukce toho přechodu mezi tím, co je v mysli představitelno a pohybu, jakoby nás jako bytostí i za tou hranicí čili za časem a prostorem — v tom pátém rozměru té duše, toho éteru, toho, kde je něco navíc. A první krok je, že se musíme vrátit k tomu, že to vůbec existuje a ten jediný pražitelný příměr, který bych k tomu dal, je, ať si každý někde na chráněném ohništi, někde v parku, kde je to povoleno a je to pod kontrolou, tak ať si rozdělá oheň a nechá ho vyhasnout, aby získal ten pocit, jestli chce život s ohněm nebo jestli chce mí život, kde už nic nehoří. Já nemám jiný nástroj, jak ukázat, že bezbožný socialismus založený na josefínských reformách. Teď jsem udělal strašidelnou zkratku, ať mě nikdo historicky netahá….já teď jdu jenom po obsahu….že ten bezbožný socialismus a i ten bezbožný konzumní kapitalismus opravdu nikam nevedou. Čili my když se nevrátíme k té podstatě, k tomu, že znova zapálíme oheň, tak se nikam nedostaneme. A první krok, který já vidím, že je třeba udělat, je ten, že vrátíme zpátky duši a Bohu — protože bez duše se k Bohu nedostaneme — vrátíme to místo, které jim patří. Že prostě mají místo v lidském světě a to je to, že zaplníme skutečně tu jako uprázdněnou část toho srdce, duše — nazvi to jak chceš, toho jádra, kde tam jakoby nic není. Ono to tam je, ale ono je to jenom buď zamlženým nebo pokřiveným zrcadlem, tak je to jenom neviděné.

R: Takže musíme připustit, že to je.

L: Ano, musíme připustit, že to je, jakmile nejsem schopen nebo ochoten — to je jedno — to připustit, tak se tam nedostanu a skončím v temnotách.

R: Takže prohlášením, že připouštím, že existuje duše a existuje Bůh a to i přesto, že Jurij Gagarin na oběžné dráze nic neviděl.

L: ANo, to, co my jsme měli ve škole, že Jurij Alexejevič dokázal boží neexistenci. To tak je.

Čili první věc je, že to musím připustit a musím připustit, že moje mysl toho není schopná, a to ne že by byla blbá, ale to, že zatím nebyla vybudovaná tak, aby toho byla schopná a tady se dostáváme k předešlým podcastů, kde jsem povídal o tom, jak je ta mysl je zkonstruovaná, aby se mohla uspořádat tak, aby to zrcadlo, kde se zrcadlí ta duše, se mohlo srovnat a mohl každý vidět svoji duši. A ten příměr toho prožitku s tím ohněm je pro mě pražitelný nástroj, aby si každý zjistil — nerozumným, jakoby neracionálním způsobem, jestli se opravdu chce vydat na tu cestu toho Nea a vystoupit z toho matrixu nevědomosti anebo se vrátí zpátky do toho Matrixu jako ten Seifer k tomu bifteku, k té iluzi. Jako, že ta hmota mu dá odpovědi na něco, co v hmotě není a z principu věci nemůže být obsaženo.

R: Já bych se chtěl vrátit k tomu pojmu té morálky nebo mravnosti nebo etiky, protože vnímám, že je to úzce spojené.

Donedávna jsem potkával lidi, kteří uvěřili v Boha nebo byli osloveni nebo různé pojmy se pro to používají…ti lidé hodně často prošli nějakou krizí nebo změnili svůj život — začali jinak mluvit nebo se jinak chovat a měli nějaké “svaté nadšení”……ale přijde mi, že čím dál tím víc lidé začínají o Bohu mluvit…jakoby se začali rozpomínat na to, že to někde jako třeba v té rodině zažili ….jako třeba babička, která říkávala: “že se toho Boha nebojíte….”, že nebo takového slyšeli a že cítí nějakou potřebu toto vrátit….do života….že o tom jako mluví.

L: Ano, tím, že o tom mluví, tak to vracejí do života…toho se neboj, ano tak a tady jde právě o to přetransformování té představy toho Gagarina na tom orbity, jak tam toho Boha nevidí, protože představa spojená s filmem Jedna Effela “Stvoření světa” — tak je opravdu dětská. A pokud má být lidská bytost dospělá, tak ona potřebuje uchopit — ne tímto dětským viděním — ale tím dospělým způsobem vidění — jako Boha v jeho stvoření. Bůh si do svého stvoření vždycky cestu najde, o to se člověk starat nemusí, protože je za tou, na začátku zde prožívanou jednoduchou lidskou podstatou. To, co bych nazval ten zvířecí způsob života, který má pouze uchránit život. Čili, abych se mohl dostat k těm pojmům jako morálka, mravnost, etika. V této části je jedno, které z těch slov použiji. Samozřejmě, že záleží na tom, které použiji, ale když to vezmu dohromady jako balík, čili je to, jak bych to řekl přirozené zdravé jednání. Tak tady navážeme na to, co jsem se snažil v tom podcastu o desateru popsat tím, že jsem to desatero představil v co možná nejobecnější rovině, která byla odosobněna do té míry, které jsem toho byl schopen, aby byla přijatelná pro každou mysl, ať už má za sebou jakoukoliv životní zkušenost a byla vybudována z jakéhokoliv prostředí. Proto, když bych se chtěl dopustit zase velké zkratky, tak bych řekl, že prožívaná morální a mravná bytost, která sama sebe prožívá a mravná bytost, která sama sebe prožívá a svůj život prožívá morálně a mravně, takže to je jakoby zbožnost všedního dne. To, co je dostupné každému, to je ten základ. To je to, že už mám dřevo na oheň. Ještě nemám ten oheň, ještě nic nehoří, ale už mám to dřevo, že se začnu chovat mravně.