Podcast

R: Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu Duchovédy. Ahoj Luďku.

L: Dobrý den, také všechny vítám. 

R: Zdravíme vás ze staroplzenecké poustevny. Dneska to bude o duši. Říkám to záměrně takhle jednoduše. Když jsme končili povídání o mysli, tak jsme vlastně končili tím, že no, tak mysl už jsme si probrali, jak funguje, z čeho je složená, jak tam fungují jednotlivé procesy, no a teď je tedy jako načase se konečně dostat k té duši. 

L: Ano, k tomu zadavateli. 

R: K tomu zadavateli, k tomu majiteli. Mně se hrozně líbí ten pojem toho jako majitel. Já bych možná začal trošku takovou inspirací. Já jsem v posledních několika málo dnech, možná týdnech, opakovaně u různých lidí, kteří se pohybují ve veřejném prostoru, ať už jsou to třeba jako novináři nebo lidé, kteří dělají nějaké jako podcasty, které se třeba zabývají tím, co se děje ve společnosti a reflektují to z různých jako.. nebo dokonce nějaký jako.. 

L: Vyjadřují, komentují různé postoje.

R: ..dokonce tam je třeba jako nějaký analytik, tak ve velmi krátkém časovém úseku jsem opakovaně narazil na to, že ti lidé mluví o tom (a je to vlastně spojené s morálkou), jako že, když bych to měl nějak parafázovat: lidé mají dneska ve svém srdci díru, něco tam jako chybí a oni se snaží nějakým způsobem to jako zaplnit. Je to možná tím, že jsme už v osvícenství nahradili jako víru osvíceným rozumem, ale vlastně jako narážíme na to, že ten rozum je jako málo, protože to jsou ti inženýři, o kterých jsme mluvili, ale jim jako chybí to zadání. A tak vlastně lidé různým způsobem jako hledají to zadání nějakou zástupnou formou, že třeba pokud jako narazili na třeba nějaké církve nebo nějaké duchovní a nesedělo jim to, tak hledají něco vlastního. Někdy se to může projevovat tak, že ti lidé mají takovou jako nekonečnou tendenci páchat dobro a nahrazují.. mluví pořád jako o hodnotách,..

L: Aktivisti..

R: .. o hodnotové politice, jsou hodně takoví jako v tom, řekl bych, jako urputní. A jim ale přeci nechybí jako ta duše.

L: Ne, ne, nechybí. Takhle, jak jsi to téma uvedl, tak je hned zjevné, co se za toho Josefa II. stalo. Samotná idea osvíceného rozumu není špatná, ale nemělo to být prosazeno mocí, že zrušíme kláštery, kostely ponížíme – tu formalizovanou zbožnost ponížíme na evidenci narozených a na vlastně státněbyrokratický aparát, aby měli co dělat, tak když už se nebudeme zabývat tou vírou, tak jim svěříme to školství, čili že se vyměnilo jedno druhým. Ta doba byla zralá na to, aby se – a tím bych chtěl to zrehabilitovat – doplnila zbožnost o osvícený rozum. Doplnila, ne nahradila. Ale minulost se nedá měnit, ta prostě se nějak odehrála, ty kláštery byly zrušené, ta víra byla nahrazená tím osvíceným rozumem, čímž jsme se v tom stvoření dostali do poznání, kam to dovedeme, když škrtneme Pána Boha, když to řeknu tedy teď tak napřímo, a co nám vlastně zbyde. Ten osvícený rozum, který bez toho zdroje začne pomalu vyhasínat. A co se stane s ohněm, který vyhasíná? No, potemňuje, potemňuje, až už tam jenom žhnou ty uhlíky, a nakonec to úplně uhasne a vytvoří se co? Většina lidí, která kdy seděla v životě u ohně, tak zná ten pocit, kdy oheň vyhasne. Dostaví se taková vlna chladu, a že nám něco chybí. A my potřebujeme, protože Bůh nás neopustil – my jsme opustili Boha, tak potřebujeme se k němu znovu obrátit, aby byl znovu zažehnutý ten oheň, protože to je to, co jsi použil ten obraz toho, že nám něco chybí v tom srdci, v té duši, v tom jádru. Jako že tam je prostě prázdné místo po tom vyhaslém ohni. 

R: No, dobře, ale proč mluvíš jako o Bohu nebo jak souvisí jako Bůh s duší? To je jako to samé?

L: Ne, ne, ne. To jsme si.. vrátíme se zpátky do podcastu – myslím, že byl asi třetí v pořadí, kdy jsem mluvil o já a Bůh, kde jsme vymezil tu linii, že od toho zdroje, Boha, je odvozená duše, od duše je odvozená mysl a od mysli je odvozeno tělo. Že takhle jdeme v tom pořadí. V momentě, kdy přerušíme tím nespojením té mysli a duše, čili že nahradíme tu zbožnost, čili to, co je vztah duše k Bohu, tak nahradíme osvícenou myslí, tak jsme vlastně škrtli duši a Pána Boha pryč. Upřímě, kdo dnes je schopen mluvit o duši? A když ti řeknu, co to je duše? Tak co mi odpovíš?

R: Co to je?

L: No.

R: Jako se.. jako mě zkoušíš, prostě.

L: Ano. To je.. já se..ne, úplně takhle obyčejně.. jako každému jinému položím otázku, co si představíš, že obsahuje pojem duše, jaký má to obsah.

R: Jo, tak já budu říkat různé jako varianty.

L: To je jasné.   

R: Třeba jedna varianta, která mě napadá — Vodnické pohádky jako ilustované prostě Josefem Ladou, že jo, kde ta duše je taková jako balonek, bublinka, kterou on chytá do těch hrnečků.

L: Jasně, bezva, no, výborně. 

R: Pak si představím film Jak utopit Dr. Mráčka aneb konec vodníků v Čechách, kde to jako posunuli o level dál, že jo, taky v těch hrnečcích, a co je zvláštní, že už v tomhletom filmu to je tak, že ten profesor Ikebara, jako kdyby ta osobnost v tom hrnečku doopravdy jako zůstala. 

L: Jo, jo, jo, že mluví.

R: Přemýšlí, má to kontinuitu toho času, akorát nějak jako ztratil to tělo. Jednoduše řečeno. Tak to jsou takové různé obrazy, které mě napadají. Pak když se nad tím budu zamýšlet nějak seriózněji, tak budu říkat — je to nějaká podstata, moje podstata, já. 

L: No, já, jádro.

R: Jádro.

L: Ano, jo. Čili jsme tady, jako vrátím se zpátky k té lince – Bůh, duše, mysl, tělo, tak jsme u toho, že to je za myslí, otázka duše je za myslí. A jestliže jsme v těch předešlých dílech nadefinovali tu mysl z pozice času a prostoru, tak otázky duše jsou za časem a za prostorem. Proto se snažím znovu obnovit ten pojem éter, kvintesence, vanutí Ducha svatého, prostě to, co je tím prostoročasovým aparátem neuchopitelné přímým způsobem. Čili nemůžu na to jít jako jednoduše, přímo, přímým způsobem. Tak, jako nemůžu vidět sám sebe, musím použít prostředek – když se chci podívat na sebe, musím použít zrcadlo. Jo? A proto jsme mluvili tak důkladně o mysli, protože ta mysl, která je uspořádaná, tak je vlastně zrcadlem pro duši. My se nemůžeme přímo dívat do duše, ale můžeme sledovat její odrazy, obrazy, jak se zrcadlí v mysli. 

R: Znamená to tedy, že v duši neprobíhají žádné procesy a jsou tam jenom ty stavy?

L: Výborně, výborně, ano. Čili už samotný fakt, že mysl jsme vybudovali tak, že má procesy a stavy, tak tam samozřejmě tyto dvě části nebo tři části (hned dojdu k tomu jak) tak tam obsažené jsou. Ale nejsou tam obsažené v tom slova smyslu jako je to v čase a v prostoru, ale pomocí příměrů, obrazů z časoprostorového světa, jo, to vytváří ten obraz, to zrcadlení, tak já můžu popisovat, co se tam děje. Dám příklad: V tradičním védickém vidění světa je vlastně to jádro, ta duše složená ze tří elementů. My pro to nemáme v češtině výrazy, ale dá se to přeložit do češtiny pomocí opisu. Je tam složka tamasická, satvická a rajasická. To jsou pojmy sánskrtské, které se dají přeložit v podstatě do tohoto obsahu: Složka tamasická je ta složka, která je temná, která je tíživá, která zavazuje, jsou v ní vazby, jsou v ní určité jakoby ty obtíže, ta hutnost a je to druh stavu, který nás váže směrem od zdroje k matérii. Pak je tam ta složka satvická, čili světelná, bílá, která je přímo protikladem téhleté temné části, která nás se snaží zase z toho stavu připoutanosti dotáhnout do toho stavu čistého, světelného, nevázaného, nespoutaného. Čili jakoby ke svobodě. A ta složka rajasická se dá do češtiny přeložit jako složka činorodá, ta, která vytváří změny mezi tím, jestli ta vnitřní pozornost toho já v duši — protože i ta duše se dá rozložit ještě jakoby na jemnější členění — inklinuje víc k tomu tíživému, anebo k tomu světelnému. A neustále proměňuje světlo ve tmu a tmu ve světlo. 

To je indická tradice, ve které se to dá zrcadlit, jak jsou uvnitř ty základní jakoby prvky duše, se takhle dají zobrazit v mysli. Protože člověk, aby byl člověkem, tak musí mít tam dva póly. Když to teď hodně, ale hodně jako přenesu významově, musí mít v sobě to dobro a zlo, a to rajas je to napětí — a ty schopnosti, co s tím umím dělat — mezi tím. Čili já, když mluvím o té kvintesenci, o tom éteru, o té jakoby substanci – tady je dobré používat tohle slovo – substanci, ze které je tvořena duše, tak je to, že jsou tam tři a jsou jeden zároveň, ti dva vytváří napětí, ten třetí má ten děj, a když použiju plný název pro vanutí Ducha svatého, tak jako by to vanutí je v té souvztažnosti k tomu rajasu, k té dějové lince, a ta míra svatosti, světelnosti nám říká, jak hodně se dívám na tu složku temnou nebo na tu složku světelnou. Čili jak velké osvícení vlastně mám ve své duši, protože tady máme tu shodu s tou ideou toho Josefa II., osvícený rozum, čili rozum, do kterého padá to světlo duše, čili ta složka satvická, která ukazuje, jak to je, aby byl neustále držený tam poměr těch sil mezi světlem a temnotou. Jo? Aby se mohla projevit každá duše taková, jaká je. Proto jsou duše, které jsou víc světelné, a které jsou víc zatemnělé, které tam mají tu – jak říká doktor Staněk – černou nitku. To jsou ti, kteří to vedou víc k té temnotě, a pak jsou ti, kteří to vedou k tomu – a teď využiju slovo k té černé nitce, k tomu na druhou stranu -  je to, kteří vedou k osvícení, kteří vedou k tomu světlu. Protože čeština je naprosto geniální z hlediska právě toho pojmu, o čem že je to osvícení. To dobro, ne to temnota. Osvícení je o, mezera, svícení. Čili je to jenom.. že to totéž.. je tam stejné množství písmenek, které jsou jenom rozdělené tak, aby ta mysl to pobrala. Čili každý je tak osvícen, kolik světla vydává, a vůbec to nezáleží na tom, co si mysl myslí o tom, jaká ta duše je. Protože to je uložené v duši, je to uložené za myslí. Ta mysl to jenom zrcadlí. Prostě to zrcadlo nemůže určovat, kdo před tím zrcadlem stojí a jak ten zobrazený předmět vypadá. A tady narážíme na ten dnešní svět, kdy ti aktivisté všeho možného druhu – jestli jsou to společenští inženýři nebo poručíme větru dešti, schválně to řeknu v těchhle intencích – tak je jedno, protože oni se snaží napravit tu duši tím, že zakřiví ta zrcadla tak, aby ten obraz byl v jejich očích správný. Pozor, bez ohledu na to, jestli jdou za světlem, anebo jestli jdou za tmou. Bez ohledu na to, jak umí nakládat s tím napětím mezi těmi dvěma póly, čili čeho jsou schopní. Protože já můžu mít jak schopného, tak neschopného aktivistu,..

R: ..nebo všeho schopného..

L: ..nebo všeho schopného, jo? Čili tohleto je ta jakoby úplně základní konstrukce toho přechodu mezi tím, co je v mysli představitelno a pohyb jakoby nás bytostí i za tou hranicí, čili za časem a protorem, v tom pátém rozměru té duše, toho éteru, toho, kde je něco navíc. A první krok je, že se musíme vrátit k tomu, že to vůbec existuje a ten jediný prožitelný příměr, který bych k tomu dal, ať si každý – dneska na chráněném ohništi někde v parku, kde to je povoleno a je to pod kontrolou – tak ať si rozdělá oheň a nechá ho vyhasnout, aby získal pocit, jestli chce život s ohněm, anebo jestli chce mít život, kde už nic nehoří. Já nemám jiný nástoj, jak ukázat, že bezbožný socialismus založený na josefínských reformách – teď jsem udělal strašidelnou zkratku, ať mě nikdo historicky netahá, já teď jdu jenom po obsahu – že ten bezbožný socialismus a i ten bezbožný konzumní kapitalismus opravdu nikam nevedou. Čili my, když se nevrátíme k té podstatě, k tomu, že znovu zapálíme oheň, tak se nikam nedostaneme. A první krok, který já vidím, že je tam třeba udělat je ten, že vrátíme zpátky duši a Bohu, protože bez duše se k Bohu nedostaneme, vrátíme to místo, které jim patří. Že prostě mají místo v lidském světě, a to je to, že zaplníme skutečně tu uprázdněnou část toho srdce, duše, nazvi to, jak chceš, toho jádra, kde tam jakoby nic není. Ono to tam je. Ale ono je to jenom buď zamlženým zrcadlem, nebo tím, jak je pokřiveným zrcadlem, tak je to jenom neviděné. Takže, já souhlasím..

R: Jakože musíme připustit, že to je.

L: Ano, musíme připustit, že to je. Jakmile nejsem schopen nebo ochoten – to je jedno – to připustit, tak se tam prostě nedostanu a skončím v temnotách. 

R: Jakože prohlášeně: „Připouštím, že existuje duše a že existuje Bůh, a to i přesto, že Jurij Gagarin nic na oběžné dráze neviděl.

L: Ano, to co my jsme měli ve škole povinně, že Jurij Alexejevič dokázal Boží neexistenci. Tak, no, to tak je. Čili první věc je, že to musím připustit a musím si připustit, že moje mysl buď toho není schopná, a to ne, že by byla blbá, ale že nebyla zatím vybudovaná tak, aby toho byla schopná. A tady se dostáváme k tomu k těm předešlým podcastům, proč jsem povídal o tom, jak ta mysl je zkonstruovaná, aby se mohla uspořádat tak, aby to zrcadlo, kde se zrcadlí ta duše, se mohlo srovnat a mohl každý vidět svoji duši. A ten příměr toho prožitku s tím ohněm je pro mě prožitelný nástoj, aby si každý zjistil nerozumným, jakoby neracionálním způsobem, jestli chce opravdu se vydat na tu cestu toho Nea a vystoupit z toho matrixu nevědomosti, anebo se vrátí zpátky do toho matrixu, jako ten Cypher k tomu bifteku, k té iluzi. Jo? Že ta hmota mu dá odpovědi na něco, co v hmotě není a z principu věci nemůže být obsaženo.  

R: Já bych se vlastně chtěl vrátit k tomu jako pojmu té morálky nebo mravnosti nebo etiky, protože to vnímám, že to je nějak úzce spojené. Že vlastně, když to řeknu, donedávna jsem potkával lidi, kteří když uvěřili v Boha nebo byli osloveni nebo prostě jako různé pojmy se pro to používají, tak velmi často to vedlo k tomu, že ti lidé prošli nějakou jako třeba významnou krizí, a třeba hodně jako změnili svůj život, hodně jako změnili.. začali jako jinak mluvit a jinak se jako chovat a měli takové jakože nějaké svaté nadšení, a..

L: Ano, ano, rozumím tomu.

R: ..tak jsem třeba to potkával, když ti lidé.. když.. že se to stávalo mým kamarádům, známým nebo mně samotnému principielně, ale přijde mi, že čím dál tím víc o Bohu.. nebo najednou se lidé.. jako lidé, kteří dělají nějakou práci, jakoukoliv, tak najednou začínají o tom jako mluvit, jakože moje babička by jim řekla: „Že se Boha nebojíte!“ Jako že se najednou ti lidé začínají jako kdyby rozvzpomínat na to, že to někde jako třeba v té rodině zažili nebo že něco takového jako slyšeli, a že jako cítí nějakou potřebu tohle jako vrátit jako do..nechci říct do života, to je blbé, ale že se o tom vlastně vůbec jako mluví.

L: No, i to, že se to mluví, se to vrací do života, to se toho neboj, to je vrátit to do života, ano.

R: Že to jako existuje, a že bychom se měli ptát: a je to opravdu jako v souladu s tím Bohem, to, co dělám, nebo ne? 

L: Ano, a tady jde právě o to přetransformování té představy toho Gagarina na té orbitě, jak tam toho Boha nevidí, protože představa spojená s filmem Jeana Effela, Stvoření světa, tak je opravdu dětská. A jestliže má být lidská bytost dospělá, tak ona potřebuje uchopit — ne tímto dětským viděním, ale tím jakoby dospělým způsobem vidění — Boha v jeho stvoření. Jo? Bůh si do svého stvoření vždycky cestu najde. O to se člověk starat nemusí. Protože je za tou, jako, jak to říct.. na začátku zde prožívanou jednoduchou lidskou podstatou, to, co bych nazval ten zvířecí způsob života, který má pouze uchránit život. 

Čili, abych se mohl dostat k těm pojmům, jako je morálka, mravnost, etika, to už je jedno, který z těch slov teďka v.. takhle, v této části je jedno, které to slovo použiju. Samozřejmě, že záleží na tom, které použiju, ale když to vezmu dohromady jako balík, čili je to přirozené zdravé jednání, tak tady navážeme na to, co jsem se snažil v tom podcastu o Desateru popsat tím, že jsem to Desatero představil v co možná nejobecnější rovině, která byla odosobněná do té míry, které jsem toho byl schopen, aby byla přijatelná pro každou mysl, ať už má za sebou jakoukoliv životní zkušenost a byla vybudována z jakéhokoliv prostředí. Proto, když bych se chtěl dopustit zase velké zkratky, tak bych řekl, že prožívaná morální a mravná bytost, která sama sebe prožívá a svůj život prožívá morálně a mravně, tak že to je jakoby zbožnost všedního dne. To, co je dostupné každému. A to je ten základ. To je to, že už mám to dřevo na oheň. Ještě nemám ten oheň, ještě nic nehoří, ale už mám to dřevo – že se začnu chovat mravně. A pak tam musí povstat ta touha to dřevo zapálit. A to jsou ti, kteří se probouzí, to jsou ti, o kterých jsi teď mluvil, kteří se probouzí z toho, že najednou to objeví ten svět. 

R: Najednou jsou osvíceni.

L: No, no, no, přijde tam ten paprsek světla. Proto může ta tma ustoupit. Tam není nic jiného, než nepřítomnost světla. Nic jiného to není. Čili kdo se bojí tmy, kdo touží po tmě, tak jde od světla na druhou stranu. A to je to, co nazýváme v řeči z‑lo, čili jdu od toho o, čili jdu od Boha, a ten, který jde do-bro, k tomu o, do jde tam směrem, tak jde ke světlu. Proto ti, kteří jdou cestou temnoty, tak jsou, v závorce, zlí, a ti, kteří jdou ke světlu, jsou dobří.  

Čili pro ty běžné denní počitky, pro ty činy, tak je důležité umět změřit, jestli jdu cestou ke světlu, nebo ke tmě, a proto je tady to Desatero, protože to je ten základní návod pro člověka, aby se on sám mohl zorientovat a mohl si srovnat své zrcadlo, aby věděl, jak to má ve své vlastní duši poskládané. Proto platí to, co jsem.. to je ten příběh, který je v křesťanském světě jako příběh o hřivnách, anebo z té indické tradice, který používám já, to: Nikdo s tebou nepůjde do pekla ani do nebe, když už jsi nastoupil tu cestu. Jsi-li dobrý, buď lepší ještě. Jsi-li zlý, kaz se ještě, ale říkám ti času je málo. Dobrého odměním, zlého obrátím, lhostejného vyvrhnu. 

Čili nejdůležitější je, aby si každý zjistil, jestli má v duši ukotvené to, že touží po tom ohni života, aby jeho život hořel, anebo jestli touží po vyhasnutí života, aby jeho život zhasnul. Vždyť tak, co to je život? To je látková výměna. A na čem je založený biologický život, biologická stránka života? No, přece na spalování kyslíkem, spalování, a tím se vyrábí vlastně život. Takže vlastně dnešní Green Deal je program na vyhlazení lidí a umrtvení života, protože říká, že spalování ničí Zemi. Ne, ono neničí Zemi, ono ničí život na Zemi. Jde proti životu přímo. A tohle je třeba už jednou provždycky říct nahlas, že to tak je. Ať si mě za to soudí, mně je to jedno. Zákony nepřestanou platit, když se někomu nelíbí. Jo? Rozumíš mi? 

Takže ten obecný rozměr té mravnosti je ten, že už mám materiál na to, abych se rozhodl, jestli půjdu cestou dobra, nebo cestou zla, jestli půjdu cestou k Bohu, nebo jestli půjdu cestou od Boha. Jestli půjdu cestou světla k nějaké míře osvícení, anebo jestli půjdu cestou zla, čili do nějaké temnoty. A teď pozor, 

i příliš mnoho světla – to je třeba varovat – je také neživotaschopné, protože ten život je jenom to napětí mezi světlem a tmou. Protože když budeš mít jenom samé světlo, tak se stane co? No, tak to bude přesvícené, dostaneme se k pojmu, který je v pravoslaví používaný: Vaše Přeosvícenosti, čili je už tak.. je na té cestě svatosti té světelnosti tak daleko, že už to přestává být čitelné pro normálního člověka, že už je to přesvětlené. Je to něco podobného, jako dřív bylo, když se vyvolávaly kinofilmy v lázních, tak když byl přeexponovaný film, tak také nic nezobrazil. A v té mysli by se nic neukázalo.

R: Ono pak není nic vidět.

L: Ano, přesně tak. A taková bytost je v tu chvíli ztracená pro svět lidí a stává se světcem, svatým, ale ten svatý světec svítí jako svíce, která ukazuje tu cestu, která vede ke světlu, ale ne z toho důvodu, aby: všichni jdeme za nimi a musíme jít takhle, ale z toho důvodu, abychom se neztratili v tom prostředí mezi světlem a tmou. Abychom se tam neztratili. Proto potřebujeme světce a kacíře. A proto jsem mluvil 

o tom, že v Čechách jsou právě — je to za odměnu i za trest – jsou ty nejlepší podmínky pro duchovní růst, protože jsou tady nepopřeny ty póly. Čili když se tady objeví někdo opravdu dobrý, tak aspiruje na světce, a když se tady někdo objeví opravdu zlý, tak je to svině non plus ultra. Řeknu to lidově normálně takhle na plnou hubu. Tady není nic průměrného, ale ani na jednu, ani na druhou stranu. Protože záleží na každé jednotlivé duši, aby měla příležitost sama si uvědomit v tom zrcadle, kým je, a kterou cestou jde.