Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu Duchovédy, našeho podcastu, se stálým hostem Luďkem Švojgrem, poustevníkem ze Starého Plzence. Dnes se začneme věnovat inkarnaci.

R: My jsme celou řadu těch jako předchozích dílů (než jsme jako začali o astrologii) hodně mluvili o tom, že vlastně jako ty duše sem přicházejí jako na svět s nějakým záměrem něco prožít, že vlastně potřebují nějakou zkušenost, že ta zkušenost se dá dělat vlastně jenom jako za života, za živa, v průběhu života

a že si vlastně jakoby vybírají nějakou jako situaci, do které jako vstupují. Pak jsme z druhé strany u té astrologie vlastně mluvili o té situaci, do které vstupují, takže mně přijde jako přirozená otázka, jak vlastně celé tohleto jako funguje, a jak to vlastně jako.. jak vlastně ten výběr jako probíhá, proč tak jako probíhá, jakým způsobem tohle funguje. A co je pro mě třeba hodně zajímavé, v té jako křesťanské tradici se vlastně, skoro bych řekl, jako popírá to, že by jako ta duše sem chodila jako opakovaně na svět.

L: Ano.

R: Jim to hrozně vadí, pro ně je to jako hereze o tom mluvit, že jo?

L: Myslíš těm současným křesťanům?

R: Tak, tak, jako současným křesťanům, jim to hodně jako vadí a ta jiná náboženství – hlavně ta starší – s tím nějak jako počítají, dokonce pracují s nějakou jako karmou a karmickou zátěží a vším tímhletím. Takže mně prostě přijde přirozené se vlastně jako zeptat na to, jak celý tenhleten princip vlastně jako funguje a co za tím je. Proč je tak jako nastavený nebo já to asi neumím teď líp jako popsat. 

L: Aha. To se musíme dostat k tomu úplně.. jako tentokrát to budeme muset vzít opravdu od Adama. Protože jako ten vstupní obraz je vyhnání Adama a Evy z ráje.

R: Aha.

L: Bez tohohletoho to vlastně vůbec nejde popsat. Takže první moje otázka tobě: Co víš o Adamovi a Evě?

R: Tý jo, jsem byl zkoušený! Co o nich vím? Adam je ten člověk, ten jako první, stvořený jako k obrazu Božímu a tak si vlastně jako žije v tom ráji, možná se trochu jako nudí. A tak aby mu jako nebylo smutno, tak z toho žebra mu ten jako Pán Bůh vyrobil tu Evu, která je ta živá. Tak aspoň ty překlady těch jmen si pamatuji. A teď tím, že vlastně ona mu jako dává nějakou inspiraci a říká: Hele, co tady.. a proč máme to jablko jako zakázané?

L: Jo, ano, no no.

R: Proč tady zrovna je, tak to vyzkoušíme, ne? A on samozřejmě na to jako přistoupí, tím se vlastně jako společně..

L: Ano, příběh mnoha mužů dnešní doby.

R: ..tím se jako společně vlastně jako dopustí toho prvotního hříchu, že jsou vlastně jako vyhnáni jako na tu Zem. Tak to je to zjednodušené, vím, že je to nějaký obraz, který má – nebo takhle, pocit, že to je jako mnohovrstevnatý obraz, že rozumět mu je vlastně mnohem jako složitější.

L: Velice složité, ano. Protože čím blíž jsme vždycky k začátku, tak tím je to v obecnější rovině, anebo ten obraz je víc jako archetypální čili lze se na něj dívat pod různými úhly pohledu a pokaždé to dá něco jako jiného. Ale v souvislosti s otázkami duše a inkarnacemi tak tam jde vlastně o to, že vyhnání z ráje – a ráje čeho?

R: No nevím, ráje prostě.

L: No, no, ano. Jenomže to je… 

R: Nějakého jakoby ideálního..

L: Ne ne ne. Z ráje nevědomosti do světa..

R: Kde je třeba být…

L: …poznání, že to musím znát. Čili jedli co? Zakázané ovoce bylo poznání. Čili Adam s Evou vlastně archetypálně jsou bytosti, které vlastně nic nepoznávají. Proč by měly co poznávat, když jsou v Boží zahradě? V tom ideálním Edenu, kde vlastně všechno je. Když máš všechno, tak nic nepotřebuješ. Proto musela být vlastně z Adama vytvořena Eva, jako ta nespokojená část, která je neuspokojitelná, aby vlastně ten Adam z toho ráje nevědomosti, slastné Boží přítomnosti, vlastně byl vyhnán do světa poznávání. A tím vzniklo co? Prvotní hřích, protože ve skutečnosti hřích není nic jiného, než závazek – vazba. Čili ten první hřích, ta první vazba, je, že přijmu výsledek – to je to ovoce – ze stromu poznání čili že se začnu ztotožňovat s tím, co poznávám. Já bych to nemohl jinak vůbec poznat, kdybych to nevzal do svého světa, kdybych to nezačal zkoumat, kdybych s tím nebyl schopen něco dělat. 

A tady vzniká právě ten problém s tím, že to není, že jako se pokaždé v každém životě vytrhneme z ráje 

a vrátíme se do ráje. A tady z toho lze odvodit reinkarnaci. Opakované vtělování. Protože budou všichni (všechny duše vyhnané z ráje) budou chodit tak dlouho, dokud to nepoznají. Než dojde k dokonavému vidu, než vlastně dokud — jak je na jiném místě napsáno: Dokud nebude poslední haléř zaplacen, tak do té doby se nikdo nemůže dostat zpátky. A to je to, co i ve všech jiných naukách – třeba jsem to našel ve védách a jinde v indické tradici – že dokud není jakoby naplněný osud (to je ten obsah té poznané části), tak nemůže být zase zpátky.

R: Takže tedy všechny ty duše se jako snaží dostat zpátky.

L: Zpátky domů, ano. A teď jsou dva směry. Jedni si myslí, že rozpouštěním těch závazků se tam dostanu a druhý směr je po naplnění, až bude ta duše naplněná. A tady k tomu je ten koncept křesťanský, ten širší, ten původnější, čemuž odpovídají i ta dohledaná další evangelia, ta, která nebyla zařazena do toho kánonu bible, tak vlastně tam jsou zmínky – v tomto směru nebo v tomto duchu. Jsem srozumitelný?

R: No přemýšlím jako v jakém duchu, víš? Jakože v duchu, že musíš jako naplnit ten..

L: Ano, naplnit svůj osud. Že dřív, dokud nenaplníš svůj osud, tak se tam prostě zpátky nedostaneš. 

R: Jo.

L: Protože kdybys rozpouštěl ty závazky, vlastně jako kdybys vymazával ty prožité zkušenosti, no tak skončíš vlastně zpátky jako Boží blbeček. Že zase nebudeš vědět nic a můžeš začít nanovo. Kdežto když naplníš ten osud, tak pochopíš, kým jsi, víš, které je tvé místo ve Stvoření, a už nejsi tím hledačem toho poznání, už jsi nasycený, že nemáš potřebu poznávat.

R: Takže už jako potom se nevtěluji.

L: Potom víš. Pak se nevtěluješ a co pak je dál, to nikdo neví. Jako z lidí. Ne že by to nevěděl nikdo, ale lidé to nevědí. 

R: Takže když to řeknu jako blbě, tak ono to má nějaký konec.

L: Ano, konec to má, ano. Je to tak, že je dané — to mají buddhisté — že počet zrození je obrovský, jako kdyby byl nekonečný, přestože má konečný počet, jo?, ale že je tak velký, aby měla každá ta duše dostatek času naplnit sama sebe tím poznáním. 

R: No a tím rozpouštěním těch závazků myslíš jako co?

L: Rozpouštění závazků je, že může.. že se třeba používají.. jsou určité sekty, které třeba.. poškozené mantry a oni vymazávají prožitou zkušenost z duše člověka. Jako kdybys bílil.. jako magnetem přejížděl hard disk, tak tam za chvíli nebude nic, bude to prázdné. Jako kdyby se na tom počítači nikdy nic neodehrálo. 

R: No počkej, ale tím ty říkáš, jakože každá prožitá zkušenost jako je závazek vůči Bohu?

L: Ano, pozitivní i negativní. Protože to, co je v duši napsáno, je, co si která ta část duše usmlouvala (já to převádím do tohohle obrazu) – co si usmlouvala s Pánem Bohem, o čem bude její poznávání. A to si usmlouvala na věčnosti.

R: Jo. Takže na věčnosti duše se oddělí od Boha a řekne: Hele, takže já bych chtěla to, to, to. A On řekne: Jasně. Teď jí tam tohle přidám, tohle tam nedám, teď je to trochu zjednodušené…

L: Jasně, zjednodušené, ano, ano.

R: A pak se tedy jako pustíme do těch jako..

L: Ano, do těch poznávání, do těch životů. Jo? A to je ten závazek, kterému se říká osud a to má každá duše.

R: No a takže.. a ten osud tedy podle těch jako svatých knih je tedy jako dohoda mezi tou duší a tím Bohem, anebo..

L: Dá se to tak říct.

R: Je to dohoda.

L: Je to dohoda. Protože kdokoliv už se tady ocitnul, tak ať se mu to líbí, nebo ne, tak takovou dohodu má. Lhostejno, jestli si to uvědomuje, nebo ne, taková dohoda je, protože je v duši. A ten, kdo chce poznat sám sebe a chce vlastně vědět co tady, tak vlastně potřebuje najít tu dohodu. Jenomže ona není v těch písmenkách té mysli, ale je to obsaženo v citu, v citovém kanálu, jo?, v tom praprostoru, praprostoročasu. 

Takže to je základ toho uvědomění si, proč jsme tady a je to v tom prvním obrazu Adam s Evou – vyhnání z ráje nevědomosti do světa poznávání. A zpátky se dostane každý, kdo tohle přijme a nalezne sám sebe, nalezne svoji podstatu a ten svůj dílek, který má na tom celku čili kam v tom Bohu patří. A v momentě kdy víš, kam v tom Bohu patříš, tak vlastně co bys dál poznával? Není důvod. A tím končí to utrpení těch strázní těch opakovaných inkarnací. Proto správně buddhisté, když malují kolo samsáry, tak tam mají myslím šest nebo osm těch říší (já už si to nepamatuji) a jenom z lidského zrození je vykoupení možné. Jinak i bohové se budou muset dostat do lidské podoby, aby našli své místo.

R: Mně celou dobu visí v hlavě jako otázka: Hele a jako je z toho úniku? 

L: Je. Tím, že to najdeš a naplníš to.

R: No tak to není únik, tím to jako naplníš.

L: Tak jestli to můžeš nějak jako očůrat? Ne.

R: Já si velmi dobře pamatuji.. před lety jsem zažil v nějaké práci se změněným stavem vědomí jako vlastně situaci, kdy jsem tohle nějak jako nahlédl a přišlo mi to.. já si úplně tehdy pamatuji ten pocit takového jako zoufalství, takového úplně jako hrozného zoufalství. Já jsem na toho Pána Boha řval, jako že: Jak jsi to, ty vole, jako vymyslel? Prostě, víš, jak to jako bolí, když ti někdo tluče hřebíky tady jako do dlaně, ty jo, prostě opravdu jsem se zlobil. A teď jsem pořád jako, že to vlastně jako nechci, že se toho jako nechci účastnit, že chci jako pryč. 

L: Ano.

R: Úplně si to pamatuji, takový dlouhý jako.. vlastně dlouhou dobu to bylo, než jsem se s tím nějak vlastně jako… já jsem na to jako samozřejmě nepřišel, jak z toho pryč, protože to asi jako nejde. Ale stejně mě napadlo, víš, jestli ta jako duše má – protože má tu svobodnou vůli jako říct: Já tuhle hru nehraji.

L: Ano má. Má, ale nemůže se vyvázat z toho závazku, to nejde. Bůh může být milostivý v tom smyslu, že tě může uvolnit – jako ve zdánlivě neřešitelné situaci, jak to vyřešit.

R: Jo. 

L: Dám příklad. Kdysi před lety jsem měl klienta, jemuž umřela v těhotenství manželka. A řešil to, co sem tam vlastně stalo a po, tedy jaksi, po velmi hlubokém nahlížení do věcí ještě za pomoci vícero očí, než jenom mých vlastních, tak bylo viděno, že duše té ženy si vybrala inkarnaci, že potřebovala zkušenost s postiženým dítětem. V momentě, kdy se v jejím těle začalo vytvářet tělo a plod toho budoucího postiženého dítěte, tak ona zjistila, že to nedá a bylo jí umožněno přirozeným způsobem zemřít. To nebylo, jakože nějaké násilí nebo to, ale prostě najednou zemřeli oba dva, nevědělo se proč, jak. Byl to takový zvláštní případ, proto ten pán.. psychiatrie ani lékaři mu nebyli schopni odpovědět, tak proto skončil tady, že jo. A on, když pak pochopil tohleto, co se stalo, že ty duše toho dítěte i té ženy se rozhodly, že to tentokrát nedají a že si to rozloží do dvou dalších inkarnací, že to pro ni bylo v tu chvíli viděno jako strašně těžké, tak jí to s malým jaksi přívažkem závazku bylo umožněno, odejít z tohoto světa s tím, že pak budou dvě inkarnace, které budou méně náročné, ale dohromady je to vlastně jako.. jako kdyby to byla půjčka s úrokem. Takže ze zkušenosti prověřené vím, že ta duše může kdykoliv jako si i stanovit tu míru zátěže,..

R: Co jako unese. 

L:…co jako unese, ano. Takže tam není vůbec nic krutého, jo? Bůh je milostivý za všech okolností, jenomže naší mysli – tak, jak je zvyklá přemýšlet – tak je to pro ni obtížně skousnutelné a trvá docela dlouho, než se to vstřebá a přijme. No a tomu pánovi trvalo asi tak rok, než se s tímhletím pohledem sjednotil a přijal to a mohl pokračovat dál v životě, a aby ho netížila jako situace, že mu zemřela žena s plodem v sobě. 

Čili jsou naprosto legitimní otázky, na které neumí dát jakoby ten materialistický úhel pohledu na věc odpověď, kde bez té duše a toho rozměru jaksi těch pravidel, které fungují pro ten duchovní svět, tak to nelze jinak zodpovědět. To byl jenom jako příklad na to, že neexistují neřešitelné situace.

R: Hele a já se zeptám jako ošlivě, ale nemůže to být taková jako výmluva? Víš, takové jako, že protože nevíme, jak to jako vysvětlit, tak řekneme: Vlastně to tak jako bylo v tom osudu a ty duše to takhle jako potřebovaly. Mě jako napadá, že, víš, že to někdo jako může brát tak, jako že..

L: Může.

R:.. to je jako výmluva..

L: Může, ale jako.. dokonce i kdyby to výmluva byla, tak způsobila dobro, že ten člověk mohl žít dál. Já jsem na tyto věci velmi opatrný, a když se to týká takovýchto vážných záležitostí, tak já mám vždycky minimálně dva až tři další lidi, kterým nechám anonymně zkontrolovat případná má zjištění.

R: Jako že spolupracuješ s někým jakože..

L: Ano, ano.

R: .. si to necháš jako zauditovat.

L: Ano, nechám si to zauditovat, ano. To tak je. Protože jsou věci, jako třeba tento případ, který bez toho jako víc očí víc ví tak vlastně řešit nejdou. 

Hele, tohleto je pohyb v situacích, které.. jako třeba operovat kýlu je asi jinak náročné, než operovat mozek, přestože je obojí operace. Čili jsou věci k řešení, co se týká osudů lidí, které jsou hodně závažné 

a musí se postupovat velmi opatrně a musí o tom být určitá znalost. Já, kdybych takovýhle případ potkal třeba na začátku – třeba v těch osmdesátkách, kdy jsem jako začínal vůbec pracovat s lidmi – tak bych to nedal. A naprosto otevřeně bych to přiznal. Bůh byl ke mně milostivý, tak mi nikdy nic takového neudělal, že by mi sem někoho poslal s tímhle, kdybych na to neměl. To je zase součást mé víry, že tak, jako já se proměňuji, tak se proměňují ti, kteří ke mně chodili. 

Jo? Ale tak jako.. jo, že.. dívat se na to z pozice té duše je vlastně jako základ, to je ten zadavatel. To je ten, který nese tu vazbu, který nese tu tíži bytí. Ale slyšíš? Tíže bytí. Ta duše, to je vlastně, jako by se dalo říct, část ducha, který si uvědomuje své vlastní bytí čili kolik má bitů čili kolik je v něm informace, která má být zformována do reality. Takhle se dá dívat na duši. 

R: No, a tak v souvislosti s tím.. jak je to tedy s tím osudem? Ten osud je něco, co je jako neměnného? Nebo, že jo, tak jako že, jo?, taková ta hesla, jako že: Změň svůj osud nebo: Měj svůj osud pevně v rukou, tak takovéhle věci, jestli to tedy je jenom nějaké jako zneužití toho slova jako osud pro nějaké, nevím, marketingové účely, anebo jo?, jestli to je opravdu něco, co je jako neměnného, co vzniká jako nějaká smlouva mezi jako Bohem a tou duší, anebo jestli tam je nějaká možnost to nějakým způsobem opravdu jako…

L: To je dokonce důvod, proč se rodíme, že chceme změnit svůj osud. Abychom změnili..

R: Já jsem myslel, že to mám jako naplnit a ne změnit.

L: Ano, a to je.. jako naplnění je ta změna, změna jako stavu. Dám příklad. Nenaplněný osud je jako prázdná kasa, pokladna. A naplněný osud je, že já ten stav té prázdé kasy změním na plnou kasu – takhle jsem to myslel. 

R: Jo.

L: Jo? V tom spočívá ta změna. Ne že tam budu cpát něco jiného, ale do pokladny budu cpát poklady.

R: Jo, dobře. Tak já, když si to jako představím naivně, tak když bych si to jako představil, tak můj osud je prostě seznam nějakých zkušeností, které mám mít.

L: No, dobře, OK.

R: Je to tak, nebo ne?

L: Svým způsobem ano, můžeme zůstat u tohohletoho obrazu. Já potřebuji.. takhle..

R: Proč se tě ptám jo?, já..

L: No? Já potřebuji vědět, kam s tím směřuješ. 

R: Já s tím směřuji… jestli to.. jestli v prů.. prostě je to nějaká dohoda, která vznikne jakoby na začátku té cesty té duše. A mně jde jako o to, jesti ta duše má nějakou možnost vlastně jako ovlivnit obsah té smlouvy ve smyslu opravdu nějaké změny, jakože..  

L: Má.

R: .. bylo domluveno, že tohleto prožiju, že budu mít tyhlety zkušenosti a v nějakém okamžiku ta duše může vlastně jako zjistit, že tohle není jako dobré pro ni jakože .. víš, jako že vlastně tohle já nechci vědět, tohle nechci zažít, nebo to.. jakože v průběhu té cesty narazí na něco, co by jakoby vedlo k tomu, že bude chtít tu domluvu jakoby změnit.

L: Aha, to je o tom.. aha.. to jsme o tom.. míra konkrétnosti a míra abstraktnosti toho závazku. Zkus si to představit tak, že ve vztahu k Bohu je to, jako že třeba pokladnice má být naplněná třeba milionem zlaťáků. A teď ty máš jako svobodnou vůli, jestli to našetříš nebo jestli budeš hrát v businessu nebo jestli budeš prostě, já nevím, spekulovat na burze – to je jedno, prostě můžeš mít x různých variant, jak toho můžeš dosáhnout. A ty si něco zvolíš a s tím přijdeš na svět. Můžeš změnit ten způsob jak, ale nemůžeš změnit tu primární náplň, že má být naplněna pokladnice.

R: Nemůžu se domluvit, že, hele, vlastně mně by úplně stačilo půl milionu?

L: Ne, to nejde. To primární zadání musí být jako.. protože to je spojené s identitou té bytosti, a až teprve, když je to jaksi splněné, tak pak můžeš jako buď pokračovat, nepokračovat, jo?, v průběhu to můžeš měnit, můžeš třeba, já nevím, na nějakou dobu můžeš třeba přijmout, že to budeš plnit jenom částečně, abys získal nějakou dovednost, díky které pak v pozdější době to splníš – to původní. Čili je tam prvek.. usmlouvaný.. duše ve vztahu k Bohu, který je nezměnitelný a je tam velikánský prostor, co si můžeš v průběhu dohadovat. 

R: Jo.

L: A je to směs těchhletěch dvou parametrů. 

R: Jo, ale že bych si jako dohodl, že..

L: ..to bude úplně jiná..

R:.. jako že odstoupím od smlouvy..

L:  To nejde, to nejde.

R: Jako že.. víš?,…

L: Vím.

R: Jako, že jednostranně odstupuji od smlouy, přijímám všechny pokuty, které mě to bude jako stát, ale prostě nechci v tom dál pokračovat. To nejde?

L: To nejde. A dokonce když z toho tímhletím způsobem bys utekl, tak na to je nádherný film Jak přichází sny. Film o tom, co se děje — jako je to v obrazech, a tam je taková situace, že rodiče (já to nechci vyprávět úplně celé, ale jednu věc musím říct) přijdou o děti a nějak se s tím vyspořádají (jako při autonehodě) a pak ta žena přijde ještě i o toho muže. A ona to neustojí a vezme si život. A teď vlastně jako kam se dostane, tím, že vlastně s tím..jo?, ta bolest je tak strašná – zkus si představit ženu, která přijde o manžela a děti, jo?, pro mě nepředstavitelné, ale prostě jako vnímatelné to je – tak jako je srozumitelné, že takovýto čin může udělat, ale ona ho musí zaplatit a na konci toho filmu je ukázáno, že to nebylo řešení. Že to bylo jako.. ten závazek, ten trest, který byl díky tomu, jo?, ten debet, který byl díky tomu vyrobený, byl tak veliký, že vlastně to dalo neuvěřitelné úsilí, aby se z toho dostala zase zpátky k té původní smlouvě toho, co tady jako měla prožít a zažít. 

Protože kdyby to bylo všechno jednoduše předpověditelné, jo?, že když budeš dělat to a to, bude za to to a to, a tak a tak, tak by to byla mechanická hračka a nebyl by to živý svět. Ten živý svět právě umožňuje to, že se vytvoří věci, které nikdo neví, jaké budou. A jaký druh závazku se tím vyrobí, a jaké kredity tím získám, to nikdo prostě neví. A v tom je ten život nádherný, že si ho můžeš sám vytvořit, ale musíš přijmout ta pravidla hry. Tohle je skutečná svoboda, že přijmu ta pravidla hry tady světě, jak se to tady hraje a v rámci nich hraji tu hru, jak jsou vlastně karty rozdány. A jsou bytosti, které ten život moc nemusí. A jsou požitkáři, kteří se tady těší z života a prožívají ho radostně, lhostejno, jestli tzv. dobrý, nebo tzv. špatný život, ale užívají si to, jo? Těch variant a ta různost, to je prostě celá paleta barev, protože bez pochopení jako tohohletoho principu, který je v tom úvodním obrazu na začátku Písma, v tom příběhu o Adamovi a Evě, o tom lidství, tak nelze vůbec pak, jak bych to řekl?, uchopit ty technologické věci, jak se to vlastně stane, že ta duše si jako vybere tohohle konkrétního tatínka a tuhle konkrétní maminku, a jak se pak dostane sem na svět a tak dál, jo?, a tak dál – to už je to, jak bych to řekl?, to technické, to, jak to pak udělat. Protože i to je proces živé tvorby.