Podcast

Dobrý den, milí posluchači. Proč tu jsme? Je to hádanka, která má jednu společnou odpověď pro všechny, nebo je odpověď pro každého z nás jiná? V minulém díle jsme přes osobní příběhy nastínili, jak může probíhat vývoj mysli tak, aby byla schopná uchopit pojem Boha. Dnes k tomu přidáme i naše tělo, protože bez těla to tady v našem stvoření prostě nemá smysl. Co se ale stane, když se mysl utrhne od duše? Anebo nedejbože duše od Boha? Jak vzniknuvší cochcárna může dopadnout? O tom všem v dalším dílu podcastu Duchvéda s naším stálým hostem Luďkem Švojgrem, poustevníkem ze Starého Plzence. 

R: Hele, mě ještě napadaná takové jako.. dobrá rada. Představ si člověka, který to třeba ještě jako neřekl nahlas, ale nějak si jako uvědomuje, že v té hlavě nemá ten přímý přístup k té duši a strašně by to chtěl jako změnit. Protože on to jako vymyslí, ale ve skutečnosti je to tlak z té druhé strany. Dá se tomu nějak pomoci?

L: Dá, výborně. No to je jasné, proto jsem se šel učit masírovat. Protože proč si lidé dodnes podávají ruku a holou, když se chtějí přátelit nebo když potvrzují smlouvu?

R: Jediná možnost kontaktu duše s duší.

L: Která je mimo mysl. Čili duše žije v celé bytosti. Čili ona je přítomná v každé buňce. A ten pocit, který mám z toho fyzického, tak to je ten přímý kontakt citu s citem jedné duše s druhou duší, aniž by do toho mysl mohla zasáhnout, protože ten pocit z podané ruky nebo z fyzického kontaktu nelze vymyslet. Nelze. Ty si nemůžeš poručit, že to bude příjemné.

R: Souhlasím.

L: Nebo že to bude nepříjemné. Fyzický kontak čili přes zapojení těla.

R: No dobře, ale úplně prakticky. Tak postavím se na ulici a dám si takovou tu ceduli – teď to dělají v té Americe – Free Hugs a budu se chodit objímat s lidmi.

L: Nevím, co to je Free Hugs.

R: No jako že: objetí zadarmo. Takové hnutí, prostě, to už bylo před lety.

L: Aha. A proč to dělají?

R: No já nevím, ale mě napadlo, jestli to třeba není nějaká technologie, jak k tomuhletomu dojít. Protože ty říkáš, že to jako přes to tělo..

L: Přes tělo..

R: No ale..přes masírování..

L: Ne ne ne. Masírování byl jenom prostředek, jak si vlastně odblokovat v mysli zase tu z dětství naučenou věc, že je přeci normální, že se lidi nedotýkají. To za nás bylo normální. Byl problém.. jako děti jsme se samozřejmě hrály a dotýkaly. Dnes je to ještě horší. Přirozený způsob je, že se jeden dotkne druhého. Takové to poplácávání a takové… prostě je mnoho… společnost, která je uzamčená v hlavě, aby se sebepotvrzovala, tvrdí a odstřihává, že je nesprávné, nemorální, neetické..

R: ..nehygienické..

L: ..nehygienické, ano, výborně, výborně, nehygienické se dotýkat druhého člověka. Protože tím se potvrdí, že to budeme mít jenom v těch hlavách. Bude to jenom ten virtuál. Nebude tam nic reálného. 

A jsme zase zpátky u toho, jestli chceš život vykonat, anebo prožít. Protože jestliže ho chceš prožít, tak musí být zapojené i to tělo, které je nositelem života. Tělo je nositel života. Bez těla to prostě tady nemá smysl. Vždyť jako proč bychom lezly ty nesmrtelné duše do té hmoty? Teď budu to dvacet let budovat, aby to vůbec k něčemu vypadalo. Každý den to musím nakrmit, každý den z toho musím ten hnůj vykydat, musím to umýt, musím to naučit, aby to fungovalo. No proč bych to dělal, kdyby to mělo všechno skončit ve virtuálu a tohle být nesmysl? Vždyť to není..to není.. to nemá logiku.

R: Jo. Zpátky k té otázce mojí. Já jsem asi trochu natvrdlý. Ty říkáš, že jako přes to tělo. Tak úplně jako prakticky. Co tedy ten člověk má jako začít dělat? Moje otázka je: dobře, tak jak tomu můžu jako pomoci?

L: Aha, výborně.

R: Ty říkáš: no přes to tělo. A já říkám: no dobrý, takže jak? Budu chodit objímat ty lidi?

L: Ne ne ne, dobře jsi mě vrátil zpátky k té otázce. Já řeknu, jak jsem se to naučil já. Na jogurtech. Normálně v krámu v obchoďáku regál, mnoho jogurtů s různými příchutěmi. Vezmu jogurt do ruky a má moje tělo – protože ho chci přijmout – jako že si dám tenhle jogurt a ne, jestli na něj mám chuť, nebo ne, ale sleduji pocity těla. Když je ten pocit neutrální, tak ho dám zpátky, vezmu jiný. Ten je nepříjemný tenhle pocit, tak tohle opravdu jíst a cpát do svého těla nebudu. Čili to základní, na čem já jsem se to učil, bylo jídlo. Které jídlo potřebuje moje tělo. A tím jsem se začal učit poslouchat a rozvíjel jsem pozornost vůči svému citovému kanálu, který jsem využíval k tomu zjištění, co chce moje tělo přijmout za materiál, abychom mohli žít, abychom mohli fungovat. Takže přes tělo, ano, přes jídlo nejsnazší, protože na to reagují všechna těla. Všechna těla chtějí jíst, všechna těla jsou navyknutá na to, co jim chutná. A bylo hrozně zajímavé sledovat, jak se kolikrát prala ta hlava s tím: vždyť nám přece tohle chutná. A tělo říkalo: já to nechci, já to žrát nebudu. Byl tam přímo cítěný odpor a ta hlava to chtěla vzít. Tak jsem si normálně dovolil to vzít do toho košíku, snědl jsem to, bylo mi krásně blbě, to tělo mi to řeklo a ta hlava měla ověřeno – protože moje hlava je pedant — tak chtěla ještě ověření, že to bylo opravdu špatně. Přes tělo, přes jídlo. Pak se dají používat ještě další způsoby, ale to jídlo pomůže rozvinout v té mysli způsoby, jak se dívat na ty citové kanály, na ty citové toky, prostě na tu reakci té duše. 

R: A záleží na tom třeba, který na to použiješ smysl? Jestli to jako ohmatáš nebo očicháš?

L: To je jedno, to bude jedno. Já jsem to měl na haptiku. Musí tam být tělo. To znamená.. asi by šlo i to chutnat. Ten čich je hodně nehmotný. Tam šlo hlavně o to tělo čili proto do ruky, vzít to do ruky. Proto já jsem byl úplně šílený, když jsem najednou zjistil, že fůra lidí kupuje potraviny třeba přes internet. No já když to nevezmu do ruky, tak nevím, jestli to moje tělo potřebuje, nebo ne. Jak si mám skutečně vybrat? Tak si vybírám zase jenom podle mysli? Jo? Nevybírám se podle sebe, ale podle mysli. To je jako.. já nevím, jak bych to řekl.. jestliže nechci ztratit život, tak musím jít fyzicky do světa a žít. Čili já potřebuji ty krámy s těmi pulty, kde si na to můžu sáhnout, kde to můžu vzít do ruky, abych měl z toho ten pocit, jestli to pro moji duši bude dobře, nebo ne. Protože pro mou hlavu to spočítám za vteřinu z toho internetu. Ale to je mi na nic, protože to je jenom výmysl, výmysl, výmysl, výmysl, samé výmysly, je to všechno vymyšlené. A všechno, co je vymyšlené, tak časem sbuchne na zem. Já chci, aby to bylo prožité, ne vymyšlené. Prožité. A život je, že cítím a že k tomu přidávám tu hmotu, tělo. Že tam jde o ten život, o tu výměnu.

To není život jako.. jak to říct..my jsme tady ve světě živých, abychom to vůbec všechno mohli poznávat – sami sebe, stvoření, včetně toho pána Boha, od koho jsme začali, bez toho to nejde. Když to budeme jenom myslet, tak to bude prostě na to téma: byl mnich a ten měl knih a nevěděl, co je v nich. Jo? Protože všichni budou všechno vědět, že to je na internetu a nikdo nic nebude znát. Nikdo nic nebude umět. Nikdo nic nebude používat, protože nikdo nic neprožil, protože tam nebylo to tělo. K čemu pak to tělo? A končí to tím, nad čím si mnoho lidí láme hlavu, že proč klesá porodnost? No když tělo není ve stejné úctě jako mysl, tak proč bychom vyráběli ty děti? Málokdo si uvědomí, že ten nepořádek v nás je vlastně příčinou nebo související příčinou s tím nepořádkem ve vnějšku, ve vnějším světě. A teď abychom mohli dát tomu tělu to místo a tomu životu to místo, které mu patří, tak my ho musíme zrovnoprávnit s těmi ostatními částmi. Výkon je důležitý, ale jsou důležité i jiné věci, než jenom výkon. Třeba život nebo spokojenost. Jak chceš vykonat spokojenost? Jak chceš vykonat lásku? Jak chceš vykonat štěstí? To někdo řekne: no to se tak buď stane, nebo se to nestane. No když na tohle se podívám, tak mě z toho jímá smutek, ale protože jsem parchant, tak mě ten smutek motivuje k tomu hledat cesty, jak s tím něco udělat. Proto se pouštím do věcí, do kterých by se někdo v mém postavení a v mém věku už dávno nepouštěl. Mohl bych si tady užívat spokojeně stáří u televize a čekat na konec. Ne ne ne, to mně moje duše nedovolí a dobře mi to nedovolí. Já chci život prožít celý od samého začátku až do samého konce. A ne, že budu něco jenom buď vykonávat, anebo jenom někde trpět a skučet. Já to chci prožívat. A chci prožívat ty dobré věci i ty špatné. Tak, jak potřebuje moje duše.

R: Zvláštní, že já se třeba teď hodně potkávám vlastně s lidmi o generaci mladší než já, ať už prostě v práci nebo v rodině, kteří jako neustále mluví o nějakém prožívání. Mluví o svých pocitech. A mně to přijde, že to je nějak jako moc, jak bych to jako řekl.. jednoduchý příklad: já..

L: ..jako že toho mluvení je moc..

R: Ne. Toho soustředění se na ty pocity. Jako že ti lidé jsou tak jako zahledění do svých pocitů a tomu všemu jako se snaží přizpůsobit.. jednoduchý příklad: my teď řešíme, jestli prostě dcera bude jako dojíždět do školy, anebo tam někde bude jako bydlet. No a já říkám: vzhledem k financím to dojíždění prostě vyjde levněji. Já jsem takhle prostě jezdil pět let a fungovalo to. A ona prostě mluví o tom, že jako cítí, že to jako nedá a že to bude hrozně jako složité. Já to možná neříkám úplně jako..

L: Ne, říkáš to dobře. Říkáš to velice dobře, protože člověk, který má vybudovanou mysl bezbožnou, tak vlastně neumí dobře rozlišovat mezi pocitem a emocí. Mysl musí mít ve své představové části vizi, co ten který pocit znamená. A v momentě, kdy je rozvinutá, jakoby utržená ze řetězu, tak ona si z té představové části vybírá jenom ty obrazy, které jsou pro ni výhodné a neptá se duše a těla taková mysl, jestli je to soudné. 

R: Co znamená, že je to soudné?

L: Soudné, pojem soudné tady musíme zavést, protože soudné je vše, co je souladné s principy stvoření, čili že to vyhoví všem částem. To, že ona chce, i když říká, že to cítí, tak to byla emoce, protože to je pro ni jednoduché. A odpovídá to její představě a její zkušenosti, ale je to chtění. Čili ta přebujelá mysl vlastně pak používá i ty nástroje, které vůbec nejsou z jejího světa, používá je proto, aby dosáhla svého. A když to přeroste určitou mez, tak ten člověk se stává egoistou. Před tím varují všechny systémy.

R: No ale to je přesně to, co se jako ve společnosti děje, ne?

L: Ano, protože to se teď děje, ano, ano. 

R: Jako taková adorace toho individualismu.

L: Ano, ano. Přesně tak, přesně tak. Protože není naplněná potřeba života. Je naplněná pouze potřeba mysli, pouze potřeba výkonu, chci, chci, chci, chci. A ne prožívám, prožívám, prožívám.

R: Jak jsme to těm dětem provedli?

L: Že se jim umetala příliš cesta a neměly překážky. Protože svaly se trénují jak? Tím, že se zatíží.

R: A to bolí.

L: A ono to bolí. A mysl se trénuje jak? No že se zatíží a ono to bolí a spotřebovává to energii. Po skutečném myšlení je člověk unavený. Po skutečném myšlení je člověk unavený. Tím, že si myslí, že to zjednoduší nějakou výpočetní technikou a vším.. naopak, tím se to ještě zesložiťuje, ne že se to ulehčí z hlediska života. Z hlediska utvrzení se v mysli samozřejmě výborný prostředek, výborný. Všechno bude virtuální, všechno bude jenom v mysli.

R: Takže ty děti to měly jako moc jednoduché?

L: Ano, přesně tak. To je, jako kdybys přestal jíst vlákninu, kdybys přestal jíst věci, které pak vykadíš, tak prostě budeš brát jenom infúzi do krve, jenom ty čisté živiny – to je to zjednodušení – no tak velice brzy umřeš. Tak ty děti vlastně svým způsobem umírají. A dokonce to odstraňování překážek vede k tomu, že když se takhle umetené dětství pak dostane do dospělosti, no tak v těch šestnácti patnácti si najde partnera, no a v těch dvaceti už mají život hotový za sebou. Už nemají, proč by žily. Rodiče jim dají všechno, oni měly dlouhý vztah a teď se najednou proberou a zjistí, že jsou na začátku života a že vlastně neví vůbec nic. Proto začne být to sebepoškozování, ty extrémy – to jsou dnes ty děti ty vločky, nebo jak jim říkají. Já vidím v té společnosti ty následky toho, že tam není vložený ten základní kámen čili to absolutní měřítko čili pojem Boha, od toho odvozený pojem duše, od toho teprve odvozený pojem mysli a z toho pak vyplývající život. Nejde to udělat obráceně. To je to nesprávně tzv. vědecky potvrzené, že hmota neměla co lepšího na práci, tak se zorganizovala do podoby živé hmoty. Ta živá hmota neměla co lepšího práci, tak se zorganizovala do bytostí. Ježíš, to je taková hovadina, to je taková hovadina a cpe se to dětem do palic od školy, že to tohleto takhle je. A přitom je to přesně obráceně. To je, jako kdyby tvoje tělo ti říkalo, o čem máš přemýšlet. To je úplně stejné. To je naprostý nesmysl. Protože jako někdo může říct, že ano, bavit se o Bohu to je ta speciální soukromá privátní záležitost. Houbeles. Bez obnovy víry tahle civilizace končí, ať se to někomu líbí, nebo ne. A chápu, že mnoho inteligentních myslí tohle ví a děsí se toho, že na to dojde. Tak se snaží tvářit, že to není, snaží se hledat různé obezličky, jak to udělat, aby se to nemuselo. Nebo to alespoň žijeme off day jako dnešní den a budeme to řešit zítra, jo? A jsou různé úskočné manévry, jak ta mysl co všechno bude říkat je důležitější, než tohle to. Není nic důležitějšího. Prostě, když nemá.. vždyť je to.. to není jenom, že je to napsané v Písmu, ale je to obecně přijímaná teze, že barák se staví na skále a ne na písku. A život člověka na Zemi musí být postavený na duši a ta duše musí být ukotvená ve zdroji, kterému tradičně říkáme Bůh. Nebo v tomhle čase mu říkáme Bůh. A když se tohle nezmění, tak se nezmění nic, ani nebudeme mít možnost, jak k tomu přistoupit. 

Já samozřejmě můžu teď popsat, jak vzniká pojem Bůh, jak je vymezený vůči ostatním pojmům, ale když to nebude navázané do toho, kde se dnes nacházíme, tak ta řeč, kterou tady spolu vedeme, nebude mít kam dopadnout. Bude to jenom nepraktická čili do praxe neuveditelná teorie. K ničemu to nebude. Já se k tomu můžu dostat, ale musím jít z druhé strany, musím vycházet z toho, kde ten svět dneska je. A ten svět je v průseru, že dokud se neřeknou důvody, proč se s tím pojmem máme zaobírat, tak nemá smysl se tím zaobírat. Tak to prostě vymře a tím je to hotové. Ta duše je nesmrtelná. Že pak bude na to čumět — s odpuštěním jak se říká — jako tele na nová vrata, že co jsem to udělal se svým životem? No udělal, no získala jsi zkušenost, duše. To tak je. Čili základem je vztah duše a mysli. To je základ. Bez tohohle se nedá nic spravit, nic opravit, nic dovyvinout, nic přestavět, nic obnovit, protože život není nic jiného, než neustálá obnova sil, výměna energií, látek, takže nelze žít bez toho. Vždyť já jenom když si vezmu za můj život, co všechno se změnilo. Já jsem šťastný, že jsem měl příležitost prožít ten život v tomhle čase, protože jako od virtuálního nákupu kondenzovaného mléka, tak jsem začal s tím, že jsem chodil s bankou do konzumu, kde mi mléko nalili — celý ten proces té proměny. My žijeme v neuvěřitelně bohaté době na život, ale i s tím, že jsou tam ty neživé věci. Tím, jak je to bohaté na život, tak jsou zároveň i místa, která jsou velice chudá na život. Protože jenom když je to takhle nastavené, tak ty duše to mohou lépe vnímat, mohou to lépe vidět, aby se každá rozhodla, co chce. Jestli chce žít, anebo jestli chce život vykonat. Jsou duše, které sem přišly a chtějí život vykonat. Já jim to nemám za zlé a nebudu je nutit do toho, aby život žily. Protože to, že ten život vykonaly a neprožily, si uvědomí, až když přijdou 

o to tělo.

R: Mě napadají dvě takové otázky. Jedna otázka souvisí s tím, že bych to přeložil. Ti lidé se mohou rozhodnout, jestli si budou objednávat zeleninu na Rohlíku, anebo jestli půjdou na trh, vezmou si to do ruky, čichnou si k tomu. A ty říkáš, že je to jako dobré, že to je jako bohaté…

L: Ano. Bohaté je to tím, že ta společnost má obě možnosti, že ty duše se mohou rozhodnout, jestli pojedou s tím mainstreamem do toho virtuálu, anebo jestli budou tvrdošíjně trvat na tom, že prostě musím to, co chci dát do sebe, musím mít ve svých rukou. 

R: Mě úplně nejvíce.. jedna důležitá otázka. No jak je tedy možné, že ten pán Bůh to jako dopustil, že jsme se dostali takhle daleko?

L: Vím.

R: Víš? Jakože klasická otázka: jak pán Bůh dopustil, že holocaust, jak pán Bůh dopustil, že.. ale pořád si říkám, no ono to nějak..

L: Na to je tradiční odpověď, to nemám ze své hlavy. Jeden církevní otec pravil: já jsem alfa a i omega 

a to mezi tím je vaše věc. Čili to se dostáváme.. abych ti odpověděl na tuhle otázku, tak už musíme mít vymezené lépe ty pojmy, ale přesto na to lze odpovědět docela jednoduše. To Boží dopuštění je dopuštěno právě proto, aby se mohly roztřídit duše z hlediska toho vztahu k Bohu, k absolutnu. Proto to dopustil. Abychom se mohli roztřídit, kdo má víru, kdo má ten vztah, tu vazbu, která duše je s tím absolutnem, s tím Bohem spojená a kdo ne. Protože ten, kdo to nemá, potřebuje od toho absolutna jiný druh pozornosti a péče, aby se mohl vyvíjet, než ten, který už tam tu vazbu má. 

R: A to je vazba, o které jsme dnes nemluvili.

L: Ne, o té jsme ještě nemluvili, protože to je ta vazba.. my jsme se bavili teď o vazbě mezi myslí a duší. 

A teď je druhá část — mezi duší a Bohem, jo? Protože nás zajímá ten celek. Protože nás zajímá, jak uchopit tou hlavou, tou myslí toho Boha. A to bez duše nejde, protože ta stojí mezi tím. Správně jsi podotkl.

R: Jako že může být duše utržená od Boha?

L: Ano, bude spát. Bude tou myslí uspaná do nevědomosti. Takové bytosti také jsou. Ony žijí tak, že vlastně nežijí, ony jenom existují.

R: A jak se to stane?

L: Ono není jako..takhle, nelze to utrhnout, ale lze to jako.. lze na to zapomenout. 

R: Že ta duše zapomene, že pochází prostě z jednoho zdroje.

L: Ano, ano, lze na to zapomenout. 

R: Jak se jí to stane?

L: V zásadě jsou dvě možnosti. Buď je to její nezralost, že si nevšimla, že se to může stát, anebo je to záměr, aby si vyzkoušela sama sebe. To jsou dvě možnosti. 

R: Ale že ty teď říkáš: takže Boží dopuštění se dopustilo, aby..

L: …se duše mohly prozkoušet, jak to mají, protože ty, které tam mají tu vazbu, tak to je něco jako školáci, kteří už umí číst a psát, a ty, které tam tu vazbu nemají vybudovanou, tak jsou jako předškoláci, kteří potřebují tu péči, aby se to naučili. 

R: Jo, takže to není tak, že by je ten Bůh jako zatratil a..

L: Ne, to dokonce nejde.

R: Tak to je dobré.

L: To dokonce nejde. To dokonce ty mysli, které si myslí, že to jde, tak se budou přesně na tohleto nejvíce vztekat.

R: Aha.

L: Protože si myslí, že mohou všechno. Nemůžou, protože nejsou všemohoucí. Všemohoucí je jenom jeden. Ten, kdo je absolutní, tak ten je všemohoucí. Kdo není absolutní, tak není všemohoucí. Člověk není absolutní. My jsme relativní, my máme relaci, protože se vymezujeme jako části vůči jiným částem stvoření čili jako bytost vůči bytosti. 

R: Jo, to bylo takové..

L: Ne, to bylo dobré. 

R: To bylo dobré, ale já mám potřebu to pořád vrátit k tomu..

L: No? Povídej. Nikdo nebude zatracený.

R: No, to mi přijde jako dobré…

L: K čemu by to bylo? 

R: No ne, že třeba.. a teď budu jako fabulovat, tak třeba ten pán Bůh jako došel k tomu, že těch duší jako je moc, tak to prostě nějak jako zredukuje.

L: Ono jich je tolik, kolik jich stvořil.

R: .. a je jich.. stvořil jsem jich hodně..ale..

Luděk kašlá.

R: ..Ježiš..

L: ..promiň..

R: Já se tady nechci rouhat, jenom se ptám na..

L: Tohleto je zrovna otázka..

R: .. na tu jistotu..

L: ..ano, to je zrovna otázka, na kterou nesmí mít mysl odpověď, protože by se toho zmocnila a zneužila by to.

R: Aha.

L: Jo? Tohleto je zrovna otázka, na kterou nesmí mít mysl odpověď. Protože tělo také neví, jak funguje mysl. Přesto je tam vazba, je tam důvěra, je tam spolupráce. To tělo poslouchá mysl. Ten převodník, ten nástroj na to poslouchání, je mozek. Nervový systém a tak dál. Ale nemůže vědět všechno, protože z hlediska hierarchie je mysl nadřazená tělu. Z hlediska další hierarchie je duše nadřazená mysli. Proto je tam ten přesah a to, že to je větší — duše je větší než mysl. A Bůh, jako celek, je větší než část. Já to řeknu takhle matematicky, že celek je víc než část. Proto jsou otázky, které jsou pro mysl jako.. mysl je může položit, ale je žádoucí, aby na ně nedostala odpověď. Proto jsem kašlal.

R: To je kašel, který nemůžeme vystřihnout.

L: Cože?

R: To je kašel, který nemůžeme vystřihnout.

L: Nebo ho můžeš zkrátit. Jo? Čili to je o tom, že lidské bytosti je umožněno rozvíjet svoji abstrakci tak, aby byla schopná vidět, jak je stvoření stvořeno a naučila se tvorbě. To je jeden z důvodů, proč žijeme.

R: To je moc hezké. A jak bys popsal stvoření? Co to jako je?

L: Stvoření je: tvůrce — ten, kdo tvoří, co je tvořeno a proces tvoření. Jestli to chceš po křesťansku: tvůrce — Bůh otec, stvoření (to, co je tvořeno) — syn a proces tvoření – van Ducha svatého. To je princip, tohleto je princip. Ten princip se v různých časech a v různých prostorech projevuje různými zákonitostmi.

A podle těch zákonů pak vypadá ta realita. To jsou jako..tohleto už jsou takové jako..jak to říct.. jakoby je to spíš až jako filozofický pohled na věc. Je odosobněný. Když už si tyhle otázky pokládá mysl člověka, tak ta mysl už je dostatečně rozvinutá na to, aby se vyspořádala se základní otázkou, proč tady vlastně na světě jsme. A to je ta nejdůležitější otázka, kterou si musí začít lidské bytosti pokládat, protože nepoložím-li si tuto otázku, nejsem člověk. Jsem jenom biologický Homo sapiens, jako jenom to zvířátko v podstatě. Nemám tam lidství, nemám ten rozměr lidský. Učím se ho, vždyť stejné to máme s dětmi. Děti mají předškolní výchovu v mateřské školce, v rodině. Pak jdou do školy a stejně tak se učí i duše, jak být v tom stvoření, jak tady být, jak tady žít. Čím je ta duše vyspělejší, tím rozvinutější způsob toho fungování tady vlastně potřebuje. Ale to musí vybudovat. A to se musí naučit.

R: Mě tahle otázka jako napadá, jako že vždycky jsem k ní měl takový zvláštní jako vztah v tom, že buď jsem měl pocit, že to je skoro jako.. nechci říct jako hádanka, jako že na ni existuje jedna odpověď pro všechny lidi – proč tu jako jsme.

L: Ano.

R: A když konečně tu odpověď objevíš, tak konečně jsi osvícený, šťastný,…

L: To je jednouché…

R: …ale pak mě vždycky jako napadalo, že existuje nějaká jako individuální odpověď,..

L: Aha, aha.

R: ..že já jsem tady z nějakého specifického důvodu.

L: Jo, jo. Říkáš to dobře. Existuje společný rozměr a existuje individuální rozměr. Ten společný je, že jsme tady, abychom se naučili tvořit skrze život. Ale jak to má vypadat, to je výsostně individuální. Dám příklad: Máš hlavu, ruce, nohy, trup? Samozřejmě. Já mám taky hlavu, ruce, nohy, trup. Ale ty máš svůj naprosto originální genetický kód, podle kterého to bylo vyrobeno a já mám ten svůj. Ty jsi zažil nějakým způsobem svých prvních jednadvacet let života, kdy se tvořila tvoje mysl, tak jsi zažil za nějakých podmínek. Já za jiných podmínek. Čili máme už rozdílné mysli, přestože ty mysli jsou vybudované podle stejných principů. A proč to je? No protože ty jsi duše s jinou zkušeností a já jsem taky duše s jinou zkušeností. A to jediné, kde se potkáme, kde jsme si na roveň, je v Bohu. To znamená v tom zdroji, odkud duše povstávají – ze zdroje.