Podcast

Být sám sebou. Žít z vlastního pramene. Kažký okamžik je poprvé a naposled. Kdo jsem? Co jsem? Kam jdu? Jaký je můj úděl? Určitě už mnozí z vás v životě narazili na tyto otázky. A možná tak často, že vám to, jako mně, v nějaký okamžik začalo připadat jako snůška keců. A přitom to vypadá, že to vlastně nějak důležité je. Tak jak to tedy je? Vítejte u závěrečného dílu série Já a Bůh našeho podcastu Duchovéda se stálým hostem Luďkem Švojgrem, poustevníkem ze Starého Plzence. 

R: Mně na tom vadí jako ta vyhrocenost. A ve spoustě různých jako rozhovorů slýchám, že těm lidem vlastně jako chybí nějaká diskuse. A já mám pocit, že ta diskuse právě jako není vlastně jako možná skrze ten princip toho, že když jsem v té jedné skupině, kde mám ten menšinový názor, tak ho vlastně jako neřeknu. Ale je to strašně vyhrocené a mně to nějakým způsobem překáží a moc.. teď jsem takový jako osobní,..

L: Ano, to je v pořádku.

R: ..že to není jako otázka, ale možná to třeba někdo může mít jako podobně, jako že.. otázka zní: Jak si jako vytvořit ten postoj v téhle situaci tak, aby to bylo..

L: Ukotvi se ve zdroji, abys viděl, odkud se díváš ty a odkud se dívá ten, který to má vyhrocené. A zjistíš, že všichni, kteří to mají vyhrocené, jsou utržení ze řetězu do svých myslí a nemají otevřené srdce čili nejsou ve své duši a nemají pochopení pro to své okolí. Protože nemají ani pochopení sami pro sebe, poněvadž neví, kdo jsou. A pak s nimi můžeš mít soucit. A v momentě, kdy s nimi máš soucit, tak tě to přestane drásat, protože ty cítíš jejich bídu. Tohle je hodně těžké, ale jinudy cesta nevede. 

R: Zvláštní na tom je, že… já musím být v té osobní rovině..

L: Jasně, to je v pořádku.

R:.. že se mi stává, že někteří ti lidé vlastně jako mají pocit, že jako mně se jako utrhla ta mysl.

L: Protože to je přesně tak. Když je mysl utržená, tak má ona sama představu, že ona je tím jedním jediným zdrojem všeho na světě. Že je Bohem. Proto všichni, kdo s ní nesouhlasí, jsou ti špatní, utržení, nesprávní a bude tě o tom přesvědčovat. Proto když se nevrátíme zpátky od emocí k citu, tak to nemáme šanci dát. To jediné, co nám může teď velmi pomoci je to, že to, co nikdy nebylo na světě – nebyla globalizace. Tenhleten zároveň vynášený a zároveň proklínaný fenomén je ten, který nám může ve skutečnosti pomoci v jedné věci. Že jsou si všichni vědomi toho, že není kam utéct, že není kde se schovat. 

Je to něco podobného, jako kdyby malé dítě, které lezlo (čili to lidstvo je to malé dítě) už je natolik velké (čili je tolik jedinců a tolik abstrakce a tolik rozvinutí), že už se může postavit. A my se buď postavíme a budeme stát jako lidé čili půjdeme dál v životě, budeme dál žít, dál se rozvíjet, anebo se může stát, že si zase dřepneme na ten zadek a zkusíme to příště znovu. Ale nemůžeme se tvářit, že už nejsme velcí na to, abychom si stoupli. 

R: Jakože ty máš pocit, že se dnes tváříme, že ještě na to vlastně jako nemáme si stoupnout?

L: Mnozí to tak mají a mnozí říkají: My už umíme chodit a ještě ani nestojíme. Čili ta společnost je roz… jak to říct.. jako rozvibrovaná, rozdělená, protože nám chybí (zatím, my tam jdeme, my tam spějeme – protože čím hůř, tím v dané situaci lépe kupodivu) ten jednotící prvek a ten zdroj všeho. Čím více bude bytostí napojených na zdroj, čili na tu abstraktní zbožnost – ne na toho dědečka na obláčku, tak čím víc lidí bude napojeno na zdroj, tak tím snáz ta celosvětová lidská bytost se udrží vestoje. To je to, o co teď na světě běží – kolik těch duší je zralých na spolupráci v lidskosti. Jo? A to nikdo neví, nikdo. 

R: A teď já chci zase praktický návod.

L: No vždyť jo.

R: Ty mi říkáš: Ukotvi se ve zdroji, abys viděl, z jakého úhlu to vidíš ty a z jakého úhlu to vidí ten druhý, abys s ním mohl mít ten soucit. No tak jak to máme udělat?

L: No jednoduše — být sám sebou. Uvědomovat si, kdy jsem v hlavě, uvědomovat si, kdy jsem v duši, cítit to, prožívat to tělem. Neustále se to proměňuje, každý den je to jiné. Jak by řekla profesorka Hogenová: Žít z vlastního pramene, pokaždé je to poprvé a naposled, každý okamžik je pokaždé poprvé a naposled. Žít, žít to, prostě to žít. Nebát se.

R: Prostě to jako trénovat vlastně.

L: Tím žitím se to trénuje. Ano, přesně tak. Taky ses naučil se nepokadit a pak ses naučil si to po sobě utřít… To se časem všechno naučíme jako lidi. Že jsme si teď pokadili tu planetu, že je všude bordel, no tak si to zase uklidíme.

R: Jenomže… to je přesně takové to, jako že … ano, je jedna z odpovědí, proč tady jako jsme, je jako být sám sebou.

L: Ano.

R: Že to je ten smysl života, je být sám sebou.

L: Jenomže to nestačí. Jenom být nestačí. Ty musíš být schopen sám prožívat svůj vlastní život. Když jenom jsi, když jsi jako být, tak jsi jenom bytost. Ale my nejsme bytosti, my jsme zároveň osoby. Čili my tady máme i tu schopnost žít, nestačí jenom být. To by bylo málo, to nejde. 

R: Takže jako být sám sebou a žít svůj vlastní život. No jsou takové jako..

L: Já vím, je to obecná..

R: .. to jsou jako strašné fráze..

L: Ano, ano, ale ty ji musíš vzít doslova. To je stejné jako: Proč šli lidé za komunisty? Protože oni říkali svým způsobem pravdu třeba z osmdesáti procent. Dám příklad: Pravda je poznaná nutnost. Tenhle výrok je skutečně pravdivý. Akorát že oni tam vsunuli jiný obsah – že tu pravdu určuje KSČ. Čili zase jsme zpátky u těch informací. Informace čili to, co má být zformováno. Čili tam jsme zase zpátky u čistoty slov. Ten jazyk musí být čistý, jinak se nedomluvíme. Jinak to nepůjde. Musí se vrátit slovům jejich skutečný význam. Pak z té fráze to nebude fráze, ale bude to živá pravda. To je důvod, proč ten syn tesaře před dvěma tisíci lety mluvil k obyčejným lidem obyčejnou řečí, protože jinak by to nemělo smysl. Protože když nezačnu od těch nejjednodušších, no tak se to nikam nedostane. 

To mají Indové. Indové ve své tradici mají, že periodicky.. jako Země prochází různými periodiky. Všechno se děje v nějakých periodách. A oni mají, že Kristovo narození je pro Indy něco, co je úplně normální, protože se to periodicky ve velmi dlouhých periodách opakuje. Oni to mají jako dvacáté sedmé zrození Božího světla na svět v podobě člověka – z hlediska ještě nějakého většího cyklu, proto je tam ta sedmadvacítka. To je tradice a zkušenost lidská, která mnohonásobně přesahuje naši evropskou tradici. 

Je to jako kdyby ses dnes bavil s védským Indem – jako učencem z té védské doby — tak je to jako když si malé dítě bude promlouvat se starým člověkem. Oni vidí stejné věci, mohou k nim mít dokonce stejný postoj, ale ta vnitřní zkušenost toho starce v té Indii je úplně jiná, než toho nově příchozího dítěte na ten svět. Jo? My máme ještě jako ty chyby a ty všechny.. jo jako.. jsme na té špičce, ale to má své velké problémy. To je stejné jako..k čemu bych to přirovnal.. když je člověk mladý a bude ve válce, tak může stát na té frontě v tom čele, protože je dostatečně rychlý, ohebný a tak. Kdežto když je starý, tak bude umět dobře zorganizovat to zásobování, aby tam bylo všechno, co tam je potřeba. Proto jsou třeba jak ti mladí, kteří to táhnout, tak ti staří, kteří to zase zabezpečují, a je tam nějaká kontinuita života. A to samé je ale i na té úrovni vyspívání duší. Proto je tam to důležité: Poznej sám sebe. Protože když nevím, kdo jsem, tak nevím, kde mám stát v tom světě. A pak nejsem spokojený. Já si můžu jenom myslet, že to koupím za peníze, že až postavím ten barák, tak budu spokojený. Ne, takhle to není. A to všichni, kteří si to chtěli koupit, mi dají za pravdu, že to tak není. Že když vybudovali tu firmu, zajistili děti, že jsou pak spokojení. Nejsou.

Spokojená duše může být v kterékoliv fázi svého života. Jo? Ne věci mít, ale být tím, kým jsem. Být tím, kým jsem, protože pak vím také, co mám mít a co mít nemám, co mám žít a co žít nemám. Čili já se musím dopracovat k tomu, kdo jsem. Musím se dostat za čas. Těžké otázky mi kladeš.

R: To je zvláštní, že jako dnes narážíme na všechny tyhlety..

L: Ano, mnoho témat.

R: No a já bych speciálně řekl.. jako to jsou tyhlety otázky, které… na ně jako narazí jakoby každý… 

L: Dřív nebo později každá bytost.

R: Jo, ale jsou to přesně takové ty jako: Kdo jsem? Co jsem? Kam jdu?

L: Ano.

R: Co je můj úděl nebo úkol?

L: Víš, proč je slovo úděl? To je vtipné, teď jsi mě naispiroval. Víš, co to je úděl? No to je ten díl, který patří mně, u kterého já jsem – ta duše.

R: Jo.

L: Z toho stvoření, to je můj úděl. 

R: Aha. Na tyhlety otázky já jsem jako narazil jako tolikrát, že jsem vlastně jako začal vnímat jako ty fráze a vlastně jsem je jako .. 

L: No jasně, ano.

R: … v jeden okamžik se jimi jako přestal zabývat, protože mi to vůbec nedávalo smysl. Prostě to byly jenom kecy.

L: Ano. Kecy, kecy, kecy. Ano, přesně tak to je. Přesně tak to je. 

R: A výsledek je ten, že my se dnes jako ..

L: K tomu se musíme vrátit, protože z těch keců musí ta mysl se vybudovat natolik do takového abstrakta, že to pro ni kecy přestanou být a že si pod tím bude schopná něco představit.  To je stejné, jako kdybych prvňákovi chtěl místo sčítání a odčítání ukazovat třeba intergrál, tak prostě to pro něj nic nebude znamenat. To je jenom nějaký divný obrázek. Čili jestliže máme nějaký problém (v uvozovkách, tam jsou teď velké uvozovky), tak je to přijmout, že jsou různé mysli v různém stupni rozvoje svého abstraktního myšlení a že to je alfa a omega (tj. začátek i konec) pro tu bytost, odkud kam se může dostat vědomě. Nevědomě jako zvířata umíme žít všichni, ale vědomě se tam dostat čili abych věděl, kdo jsem, abych věděl, co mám dělat. 

Protože když vím, kdo jsem, a když vím, co mám dělat alespoň v obrysech, tak mně to přináší klid, přináší mně to pocit naplnění a z toho se pak dostavují pocity štěstí. Takže štěstí nemám, že jsem jenom zahlédl něco — muška jenom zlatá, že jo. Ne, ne, ne. Štěstí je nějaký stav, který lze budovat, a to je uvádět sám sebe do souladu se sebou samým a zároveň s celým stvořením. Z toho povstává štěstí. Otázka nepřítomnosti štěstí je pro mě velmi důležitá informace o tom, kde všude nejsem v souladu se sebou 

a se stvořením. Čili já jsem hrozně rád za to, co je dneska až nenáviděné, kde všude jsem nešťastný. Všichni se to snaží odstranit, vyřešit. Ne, já právě naopak. Já vyhledávám za všech těch okolností, kde jsem nešťastný, protože vím, kde mě čeká ta práce. Co mám změnit, abych tam obnovil ten soulad 

se stvořením.

R: Jo. A já si pamatuji, že pak se mi stala taková situace, kdy jsem si řekl: A už dost. 

L: Ano.

R: A už jako se nechci vylepšovat.

L: Vždyť jo, to je v pořádku. Protože tak, jako máš nádech a výdech, všechno, život se děje rytmicky. 

A jsou aktivní fáze a jsou pasivní fáze. A my jsme natrénovaní, že jenom to aktivní a furt a furt. To je ta nesprávná geneze toho, že na začátku byla ta blbá opice a na konci je ten inteligentní člověk. To je ta nesprávně pochopená geneze. Ne. My musíme mít období, která jsou aktivní a období, která jsou pasivní. Období, kdy něco zkoumám, něco měním a období, kdy to zažívám, abych to zažil, jo? Jsem za tím životem, jsem v té pasivní nečinné fázi, protože se to musí také jako vstřebat, srovnat, musí se to promítnout, musí se přeuspořádat vnitřně, přijdou xxxxxxxxxxxxxx jiné věci.

R:  Se v těch rozvojových programech říká: Integrovat, že jo.

L: Ježiš, to je krásné slovo, no.

R: Musí se to jako integrovat.

L: No, no, no, jo, dobře, tak jo, no, no. Prostě musí být také ten výdech. Čili to je naprosto v pořádku. Když jsi moc dlouho aktivní, tak to vyvolá v tobě obrovskou potřebu pasivity. Když jsi moc dlouho pasivní, tak to zase vytvoří… to je přirozená vlastnost všeho živého – rytmus. Bez toho rytmu to nejde. Jo, někdo má legato, někdo má staccato, každý má jiný rytmus. Někdo má rychle, někdo pomalu. Jak by řekl Werich: Někdo má 603 rytmus. Čili to je naprosto v pořádku, že jsou období jako.. jo? Já mám, kdy se mi nechce nic, kdy prostě jako… jo? Kdy potřebuji jenom se ponořit do své duše a o ničem nepřemýšlím, nic nekonám, jenom jsem a zjišťuji, jak jsem ještě pořád sám neuvěřitelně pokroucený -  přestože jsem si toho vědomý — do toho výkonu, výkonu, výkonu. Rodiče a společnost – to jen tak nepřebiješ. Jo? Vložili do tebe..

R: Takových peněz už to stálo.

L: ..to nejlepší, co uměli. Ano. A já jsem si je vybral a jsem dnes za to rád. Protože kdybych neměl tuhle pakárnu, tak bych o tom nic nevěděl. Nic bych o tom nevěděl. Proto jako pro mě ten svět je přirozeně tak, jak je. To, co bylo pro mě nejdůležitější, bylo uvědomit si, že nic ve světě živých není lineární, ale je to cyklické a má to rytmus. A v momentě, kdy jsem se smířil s touhle skutečností, tak se mi nesmírně ulevilo a začalo se mi žít vlastně docela dobře bez ohledu na to, co všechno mám k dispozici a co nemám k dispozici. Po období bohatství přichází chudoba, po chudobě přichází bohatství. Po spokojenosti přijde nespokojenost, po nespokojenosti přijde spokojenost.

R: Tam víš, co je blbé? Vždycky, když přijde ten první sešup. Jo? Že pořád je to bohatství a pak přijde ten první sešup. A to je strašně nepříjemné, frustrující, nechceš to.

L: Ano.

R: Když už to zažiješ jako podruhé, potřetí nebo podvacáté, tak už víš, že to tak jako je. Ale myslím, že tam je hodně důležitý ten jako první sešup.

L: Hele, všichni začínáme ten život s tou akcelerací směrem nahoru, to znamená nádechem. První nádech. Když nemáš nádech, nemůže být výdech. Čili ano, já jsem se nadechl do toho života a teď se těším, že v té dospělosti jako budu mít tu ženu. Abych byl jako muž dobře postavený, abych si to užil ten život, tak že budu mít tu ženu. Tak se těším na to, jak vybuduji od toho dětství toho člověka až do té doby, že budu mít tu ženu. Pak tu ženu mám – to jsem v té horní úvrati a ono to jakoby vychladne. Tak já se musím těšit z toho, že už jsem to vybudoval, že se těším z toho, že to tam je. A pak se musím začít těšit, že tu ženu ztratím, že jedu dolů. To je v pořádku. To neznamená, že se musím rozvádět nebo že ji musím vyhodit, ale musím žít bez ní – v sobě. To je ten výdech, kdy jedu dolů. A těším se z toho, že tam ta žena teď není. Pak je ta spodní úvrať, kdy už toho těšení jako bylo dost, tak se zastavím a začnu se rozhlížet, kde je zase znovu ta žena. A nebudu nikdy zklamaný.

R: To zní hezky.

L: Ne. Takhle to je. Je jenom otázka, jestli ta mysl je schopná se s tímhle usjednotit, nebo ne. Že tam je ta cyklicita. Že je akce, zastávka, reakce, zastávka. Akce, zastávka, reakce, zastávka. A já to nemusím prožívat jako v tomhle absolutním, jak jsem to teď řekl s tou ženou. To může být i každodenní záležitost: Miláčku, teď něco spolu budeme jako konat, pak bude ta zastávka, pak musíme jít od sebe – to je ta reakce, kdy to musí každý sám za sebe strávit, abychom se zase potkali a tu změněnou zase vytvořili nějakou společnou akci. Je to jenom příklad. To nemusí být jenom takhle na těch partnerských vztazích, ale jako kdekoliv, v čemkoliv, sám s vlastní aktivitou. Jo? Jsem aktivní, zastávka, pasivní, zastávka. Aktivní, zastávka, pasivní, zastávka. To je dech. Dech. 

Čím se měří, jestli je něco živé, nebo není? No dechem. Vždyť to má i právní důsledky, že jo. Když se to dítě nadechne, tak je teprve považované za narozené. A když naposledy vydechne, tak teprve tehdy je považované za to, že už umřelo. Že už neexistuje ta bytost. Čili že se zastaví ta činnost toho nahoru, zastávka, dolů, zastávka, nahoru, zastávka, dolů, zastávka. A v momentě, kdy se s tímhle smíří mysl, že to tak je a že to je obecný princip, který prostupuje všechno živé, no tak se mi může začít žít dobře. To je také důvod, proč spíme. Takže opravit představu o genezi, že na začátku máme blbého opičáka a na konci jsou ti inteligentní lidé. To je nesmysl, protože živé bytosti se tady neustále proměňují. Nějaká data získávám, nějaká ztrácím. Nějaký kyslík s dalšími plyny přijímám, jiné plyny vydávám, vydechuji. Výměna. Život. Takhle to je. 

A tohle třeba je velký problém ve vztazích mezi lidmi, že nepočítají s tím, že ti dva, když se berou, tak že po nějaké době soužití, že prostě jako ten muž a ta žena jsou jiní. Že se prostě promění. A že to je přirozené. To jediné, co zůstává stejné, je Boží přítomnost v duši člověka. To je to jediné, o co se můžeš opřít, protože to stojí za časem a za prostorem. Proto je to věčné. 

R: Děkuji.

L: Prosím.