Podcast

Jak se správně rozhodovat? Jak si být jistý, že naše rozhodnutí plynou opravdu z naší duše? Jak odhalit, kdy nás naše vlastní mysl obelhává?

R: V díle, kdy jsme se bavili o češtině – já ho schválně pojmenuji, proč jako s tou češtinou, a to je „Já a já“. Vlastně o čem bych se chtěl dnes bavit je, jak funguje spolupráce duše a té mysli. Úplně konkrétně se zeptám proč. Několik mých přátel v současné době vlastně (protože jsme podobného věku), tak v jejich životě probíhá nějaká významná změna. Mění práci po mnoha letech, najednou se rozvádějí, a prostě nejlíp jako dohromady a je těch lidí fakt několik a já stojím před takovou nějakou významnou změnou, profesní, možná, otázkou, co jako dál. A my jsme se vždycky hodně bavili o tom, jak vlastně rozlišovat z hlediska toho rozhodování, co je to pravdivé. A teď bych rád to zopakoval pro naše posluchače, že když je to jako z duše, tak to cítíš. A tu past, kterou vidím je to, jak rozlišit, že to doopravdy cítím? A jak odlišit to, že si myslím, že to tak cítím. Když člověk dělá takovéto důležité rozhodnutí, tak aby to bylo opravdu jako z jádra, aby to bylo opravdu pravdivé.

L: Aby se opravdu vyjádřil, jo?

R: Tak, aby se ten „starej“ ve mně jako vyjádřil a já přemýšlím o tom, jak to rozliším, protože těch různých možností, které zkoumám, dějí se mi při tom různé věci – různě se cítím – paniky, strachy, různé nadšení, euforie. Všechno se dohromady míchá, tak přemýšlím jak se v tom celém jako zorientovat dobře a vyznat. My se o tom vlastně bavíme už víc než rok. Já jsem se tě několikrát už zeptal, ale stejně si říkám, že….

L: Chceš se tomu podívat trochu víc z větší hloubky, nebo …? Já potřebuji vědět, jestli chápu dobře tu otázku.

R: Ta otázka je: Jak pracovat na nějakém dobrém rozlišování toho, kdy to jde z té mysli a kdy to jde z té duše a aby ty dvě „instance“ – Já a já – byly v nějaké souladu se mnou a to jsem do toho ještě nepřidal to tělo.

L: Jasně.

R: Je to srozumitelná otázka?

L: Je. Je srozumitelná. Mě tam hned napadl jeden zajímavý úhel pohledu, který nebývá v této souvislosti zmiňovaný, a to, jaký je vlastně rozdíl mezi zvířetem a člověkem? Od toho to odpíchneme. Protože zvířecí přirozený způsob života je takový, že zvířata taky myslí, taky mají duši, taky mají tělo, v tom jsme si podobní. Vlastně ten náš homo sapiens, jak já říkám, opičák, tak to je vlastně ta zvířecí podstata, kterou používá. Nikoliv však zvířecí, ale lidská duše. Čili ten jediný rozdíl, který od zvířat máme, je, že my máme jinou duši ve smyslu, že je víc sebevědomá a je schopná vygenerovat pojem „Já“. Zvíře nikdy tento pojem nevygeneruje. Ono je si sebou tak jisté a tak sebevědomé, že vůbec by mohla přemýšlet o Já. Nepřemýšlí. Ono rovnou je. Protože je ve sjednocení tělo, mysl a duše. Já vždycky dávám ten příklad, jako kdyby byly na jedné tyči. A ty vzdálenosti jsou nastavené o začátku až do samého konce života toho zvířete. Čili to zvíře co cítí, to myslí a to jedná. A to je zvířecí způsob. Nám lidem je ale určené to, že jsme schopni rozlišovat tyto tři úrovně, to znamená. To, co cítím, to, jak myslím a to, jak jednám, protože kdybychom to nebyli schopni mít v každém jednom z těch třech světů jinak, tak bychom nemohli žít vědomě a první s čím se musíme vypořádat, jsou tyto Já.

Čili Já jsem cítící podstata, jsem duše živá, ze sanskrtu „dživach“, česky živý. A ta nemluví, nemá žádné obrazy. Ta se nerozhoduje, ta vytváří nástroj, jakoby zrcadlo by se dalo říct, ve kterém se zrcadlí mysl, která pak využije převodník mozek na to, aby ovládala životní sílu a realizovala svůj život. Tohle právě u zvířete je tak, že to je všechno automaticky v reálném čase a všechno najednou. A my to máme rozlišené. A teď ty změny, které jsou v životě, tak vlastně jsou většinou způsobené tím, že my jsme nastaveni podobně jako v tom světě zvířat rodiči, na nějaký způsob života. Ale právě proto, že máme vyšší potenciál vědomého žití, když to tedy nemá být jen o tom: jíst, pít, spát a rozmnožovat se, tak musíme zpracovat v životě daleko víc témat, než jenom přivést na svět pokračování, než přivést na svět jenom to potomstvo. U zvířat je to jednoduché, tam stačí to potomstvo a to je celé. My ještě předáváme víc než jenom to. My také ještě předáváme vědomí lidskosti. To znamená, že je tady něco, čemu se říká dějiny nebo to, co se pak kamufluje a předělává v historii. Pak tady existuje řeč a její vývoj a další a další a další. Takže my máme celkem tři části, jak už jsme kdysi zmiňovali: duch, duše a tělo a tam je právě nejobtížnější vybalancovat tu vazbu mezi duší a myslí. Čili my se učíme zvládnout ty tři kanály tak: naučit se rozlišovat co duše cítí a mysl myslí a teďka POZOR!! Vědomě, znamená, že musím být ve své mysli schopen odlišovat svůj výmysl od svého úmyslu. Teď jsem využil přesně tu přesnost češtiny. Jakmile mysl neumí rozlišovat své úmysly a své výmysly, tak vlastně nemá šanci se vědomě rozhodovat. Má šanci se rozhodovat pouze nevědomě. A to je pak ten život, který žije na základě toho, co mu tam vložili do vínku ty rodiče, jak ho vlastně vychovali, jaké mu dali možnosti. A ne to, co ta duše třeba skutečně potřebuje. Proto pak dochází k té změně, zvláště to pak bývá po 42. roce. To bývá nejčastější, protože to je 7 x 6, je 42. Čili cyklicky je to tak, že po 42. roce se v každém případě vyžijí ty potřeby toho rodu a začínají se objevovat jakoby samovolně i u těch, kteří nejdou vědomou cestou už z dřívějších let, tak se začnou samovolně objevovat pocity z vlastní duše, že já vlastně nenaplňuji svůj osud. Ale že jsem zatím jakoby platil tomu rodu za to, že mě vybudovali, pomohli mě vychovat, jo? 

R: Vlastně mluvíš o tom, čemu se říká „krize středního věku“.

L: Ano, ano, ano. To je ono. Krize středního věku je, že vychladne ten motor rodu a teď najednou co? Tak jsou jenom dvě možnosti. Buď se prohrabu ke své duši, nebo něco přijmu za své, abych zjistil, že to třeba není ono, nebo je to ono, můžu to dělat systémem omyl – pokus. Nebo taky můžu udělat to, že se soustředím právě na tu otázku, jak ve své mysli rozlišit své úmysly a své výmysly. 

R: Mě ještě napadá jako jeden fenomén, o kterém se mluví. Je to dokonce nevím, jestli psychiatrická nebo psychologická diagnóza, jmenuje se to „psycho spirituální krize“ – terminus technicus, který vznikl v Americe, který popisuje to, že opravdu lidi v nějakém, často to bývá věk okolo té čtyřicítky, procházejí nějakou osobnostní krizí, která někdy může být velmi dramatická, končící v blázinci s různými náboženskými zážitky a já nevím s čím vším možným a teď někdo jiný naopak se snaží dělat, že to nemá, tak se to snaží překrýt, ať už jako výkonem, chlastem, drogami, ženskýma, ale ono to nejde překrýt. Vždycky to vyleze. Tak to je fenomén. Já teď spíš jsem trošku starší jako děje se to mužům v mém okolí, hlavně okolo padesátky, buď těsně před anebo těsně po padesátce, kteří nemají za sebou nic takového – v těch 42. A teď v těch padesáti najednou….

L: Teď jsi narazil na další cyklus – a to, že do 51 let vlastně funguje nějak naše biologická podstata a já říkám, že po jednapadesátém roce, když se probudíš a něco tě nebolí, tak jsi po smrti. Prostě je ten organismus za těch 51 let. To je cyklus Cheiróna. Tak vlastně je nějakým způsobem vyčerpaný energeticky a musí …ne, že by se nemělo žít dál, ale musí se žít trochu s větší pozorností, do čeho investuji a do čeho už neinvestuji svoji životní sílu. To jsme u té třetí součásti. Čili já potřebuji, aby mysl a duše byli dohodnuté na tom, do čeho budeme investovat a do čeho nebudeme investovat, protože už prostě nemáme nový model.

R: Nemáme dost síly.

L: Ano, já říkám často: jezdit s veteránem je strašně prima zážitek, ale ty hodiny na dílně, při té údržbě, to nikomu nepřeji. Čili můžou být hlubší, zajímavější zážitky s veteránem, ale stojí to.  Takže pak ten cyklus v těch 51. A tady se nám to spojuje, že máš těch 42 a 51. To je vlastně ten jakoby dneska vrcholek života a protože žijeme dneska ve velice bohaté a – jak to říct – v určitém smyslu, hmotně, biologicky – neproblematické době, i když, teď jsem to říkal, je to s velkými uvozovkami, protože já v tom vidím velké problémy – tak si to můžeme dovolit. Naše společnost je bohatá a v určitém slova smyslu přežraná, tak si může dovolit ty změny. 

R. Já myslel, že je to dané čistě společensky.

L: Stavem společnosti. Ano. Já když si vezmu svého dědečka, tak ten v této době už byl tak vyžilý, že to byl starý pán nad hrobem, tak jak dneska bývají muži mezi 70. a 80 rokem života. A to on už měl mezi tou padesátkou a šedesátkou. Protože je to taky o tom, jaké nároky jsou kladeny na ty bytosti v průběhu toho života. A i tam se střídá to, že když se uleví v té hmotné části života, tak se většinou přitíží v té nehmotné. Čili v mysli, roste pak větší procento psychických problémů, kdežto když je těžký život jako „ten chléb náš vezdejší“ v té hmotné. Tak většinou bývá v pořádku mysl, protože, když by nebyla, tak většinou bývá v pořádku mysl. Protože, když by nebyla v pořádku mysl, ve smyslu – čistá, jednoduchá – tak by to ten člověk prostě nedal. Protože každý den se musíš najíst, napít, ráno to vykydat, prostě běžný život. Takže hrají tady roli tyto záležitosti. Nicméně my žijeme právě v té bohaté fázi, takže je naprosto správně položená otázka, že mohu jako já, jako ten myslící tvor a já, jako ten cítící tvor a ještě k tomu potřebuji přiřadit to Já žijící tvor. A teď to můžu říct buď jako světy, nebo úhly pohledu, tak jsou rozhodné pro to, jak vlastně poskládat to dohromady, za celého člověka. Jak to vlastně propojit? Čili musí být v souladu myšlenky, city a skutky. A tady máme hned jeden velikánský problém, že nám bylo tlačeno od dětství do hlavy, že je nějakým způsobem vytvořený mozek, který generuje mysl. To je ta největší zhovadilost, která se cpe do dětí a je to přesně naopak. Je to něco podobného, jako kdyby ve fabrice přišli dělníci a oni určovali, co budou v kancelářích rýsovat do předloh inženýři. Takto to není. Musí být nejdřív ten obraz a to je mysl a ten obraz se pak realizuje. Čili musí být nejdřív obeznámený inženýr, který má vytvořit a teď jsme zpátky u té spirituální nebo jaks to řekl duchovně-spirituální krize a to je vlastně krize toho inženýrského managementu, že ta zadání, která tam byla připravena z té rodiny a od těch předků, tak už všechny byly zrealizovány a nakresleny a vyhotoveny. A teď tam nic není. A co budeme dělat? Takže musíme se dostat k tomu, že musíme najít majitele firmy a zeptat se ho: Tak podívej se majiteli, co budeme dál kreslit? Dělníci jsou tady netrpěliví, potřebují nějakým způsobem fungovat. A to je ono.

R: To mě hodně zajímá jedna věc, protože žijeme v době, jak bych to řekl, žijeme v době mysli, jakože všechno vymyslíme. Často, když ty věci stvoříme tím, že je vymyslíme. Je to všechno virtualizované. Ta mysl vládne a ona má strašně silné obranné mechanismy. 

L: Ano.

R: Jako můžu si myslet, že něco cítím.

L: Ano, to si samozřejmě můžeš a dokonce je to i v určité fázi důležité, protože jinak bychom nebyli schopni tu mysl vůbec vybudovat. Dám na to jednoduchý příklad: Dítě na začátku, když vlastně vstupuje do života, tak do těch 7 let je to v podstatě….Proč jsou děti tak zvaně jako přímé? A proč jsou nezáludné? A co na srdci, to na jazyku? Protože nemají vybudované ještě nástroje mysli, a které nemají vybudované? Hlavně nemají vybudované dva nástroje: svědomí a ego. To, co tam je hned od samého začátku, tak je nástroj mysli, ta část mysli, kterému se říká „číta“. Tady máme, jak jsme zmiňovali při češtině čtení, kam se načítají informace z duše, odevšad, ze světa do mysli. Je to taková vstupní část mysli. A ta vede přímo -, jako kdyby se načítali rovnou přes tu čítu, jako v kině na plátno, do představové části mysli. Tam, kde vytvářejí představové části mysli, kde se vytváří naše představy, protože to jsou ty výkresy. Ty inženýrské výkresy. Já když nebudu mít zadání. To znamená to, co načtu v té čítě, a tak nemám co bych zobrazoval. Čili ty jsou naprosto nezávislé na našem egu a na našem svědomí. A to ego a svědomí se buduje za přispění rodičů ze zkušenosti. A je to tak, že proč dítě bere všechno do pusy a do tlapiček? No, protože ono si to potřebuje osahat, aby vědělo, co to je. A orgán hmatu a zraku jsou dvě části té číty, které jsou zařízené směrem ven, k prozkoumání vnějšího světa a když to dítě něco vezme ruky a vidí, že prostě tu vodu do ruky nevezme, že mu vždycky vyteče mezi prsty, tak příště, když už se na to podívá a vidí, že je to ta samá voda, tak už je tam v paměti informace, že mu to proteče skrz ty prsty a už to nemusí dělat. A to je způsob, jak se neustále učí sama sebe ta mysl, jak se rozvíjí a ukládají se tam v té mysli – ukládají se do paměti data a POZOR – nejenom o tom obsahu, čeho se to týká, ale taky o pocitech, jaké v tu chvíli, když se to učil, tak jaké pocity ta duše provozovala, jaké měla pocity z toho, že ta voda je mokrá nebo ten písek, že je suchý a horký, prostě ten pocit se tam uloží a teď ona má možnost z té paměti si vyvolat ten pocit a to je to, čemu se říká emoce. Protože kdybychom nebyli schopni takto fungovat, tak by vůbec neexistovala divadla, protože ten herec, který ztvárňuje tu postavu, on se tak necítí, on jenom z té sbírky, škály těch emocí, on to vytvoří a to je ten výmysl, kdežto ta primární prožitá, uložená datová část do té mysli, je ten úmysl, protože to bylo u mysli, bylo to v duši člověka. A proto je potřeba umět rozlišovat v mysli, co lovím z paměti a co lovím z duše.

R: Mě pořád jako napadá, že víš, jako, že jak to bezpečně poznám, jestli…..protože umím si představit, že ta mysl vymyslí, že to jako nelovím z paměti, ale z té duše.

L: Ano, i tohle může mysl docela dobře vymyslet. A jediná možnost, která je na to odlišení, je, když se podíváme zpátky do toho, jak se ta paměťová stopa vytvářela. A ona se vytvářela tak, že se do paměti zaznamenal v minulosti prožitý prožitek. Jediný, kdo nám to může osvětlit, je vazba mezi duší a tělem. Ta vazba, ten vztah duše a těla, protože ten je jediný na mysli nezávislý. Dám na to jednoduchý příklad. Když někomu podáváš ruku, tak hned v té ruce máš pocit, obvykle vnímáme, jestli byl příjemný, nepříjemný, teplý, vlhký, suchý, studený, já nevím jaký. A to je něco, co ta hlava nemůže vymyslet. Ona nemůže dopředu vymyslet, bude takový, nebo takové. 

R: Řekne, byl to pevný stisk.

L: Řekne si: Ano, to je správně oblečený člověk a přinesl mi vytištěnou smlouvu, která neměla ani jednu pravopisnou chybu, tak to bude všechno určitě v pořádku, přitom je to podvodník, jak vyšitý. A jak to poznám? No, tím, že když mu podám ruku, na čem jsme se dohodli, tak hned vidím: aha, máme malér. Tak s tím musíme hned něco udělat. Nejlépe to hned roztrhat na místě a příslušného přesvědčit, že tedy tahle smlouva není v pořádku. A to je něco, co nejde vymyslet a v ten moment v té části té mysli, v té čítě, kde se načítají ta data, tak tam je okamžitě viditelné, jestli to je z paměti vytažené anebo jestli to je z reálu, ze skutečnosti, která buď pochází z duše nebo z vnějšího prostředí nebo odjinud.

R: Takže to cítím někde v těle.

L: A teď je hrozně důležité najít tu správnou část těla, kde bezpečně umím rozlišit, jestli je to z duše, nebo jestli je to z hlavy. A to jsme zpátky u mého dávného příběhu o jogurtech. Jak jsem bral jogurty do ruky a jak jsem zkoumal, jestli to moje tělo chce ten jogurt přijmout nebo ne, protože tam je důležité si klást otázky sám sobě, které jsou pro mysl: 1. banální a jsou položené tak, aby na ně existovala pouze odpověď ano/ne. Pouze jeden jednoduchý rozlišovací znak.

R: Jo, takže, chci si dát ten jogurt? A odpověď je ano/ne. 

L: A odpověď je banální, protože té mysli je tak trochu jedno, jestli budu jíst tenhle jogurt nebo tamten nebo nějaký jiný jogurt. A na tom se to musí natrénovat. To je stejná dovednost mysli, jako naučit se číst a psát, jako naučit se mluvit čili, když se mysl je schopna naučit číst, psát, počítat, mluvit, tak je schopna naučit se i rozlišovat, odkud ten podnět jde. Jestli ho bere ze své sbírky paměťových stop anebo jestli to jde z duše anebo jestli to jde z venku od někoho. Protože tady se dostáváme k tomu, na čem funguje reklama, že ona našla tuto skulinu, kudy vkládat do lidí věci, které by ani duše na ně nepřišla, ani mysl by je nevymyslela a přesto se tam ocitly, takže jsou tři možnosti – nejsou jenom dvě – jak mysl může být zasažená informacemi. Čili když chceš něco získat, tak musíš se ptát nejdřív, první krok: Je to opravdu z mé duše? Ano/ne. Přijde nějaká odpověď. A když to není ne. Tak: je to z mé mysli? A nebo je to cizí?

R: Mě třeba napadá takový stav paniky – přivezl mě kamarád, já jsem mu něco vyprávěl a já jsem chytil takovou paniku. A mám pocit, jako kdyby byly dvě různé paniky. Buď je to panika, kterou nějak člověk fyzicky cítí a někdo začne kašlat. Mě se tyto věci projevují na dýchání.

L: Dech na to reaguje dost často.

R: Najednou zjistím, že mám pocit, že se to jako zhoršilo.

L: Zahlcený – nemůžu se nadechnout.

R: A pak jiný druh paniky, kdy je to panika v té hlavě. V tom těle se nic jako neděje, ale v té hlavě je to  nesnesitelné. Jako zmatek. Co budeme dělat? Proč to říkám? Jak třeba trénovat odlišení takových věcí?

L: Aha.

R. Jedna věc je …jako dobrý…

L: Jde o to rozlišování, odkud to jde.

R: Jako to rozlišování odkud to jde, jsou pro tu mysl jako banality a tím pádem ta mysl má tendenci ti něco podšoupnout.

L: Ano, tím se to trénuje.

R: Mě jde o to, jak rozlišit tyto druhy.

L: Aha. To si musíme říct něco trochu malinko o tom, jak to vypadá v mysli. Mysl má různé části, podle toho, k čemu jsou využívány. Taky na to jsou pak navázána mozková centra. To, co zkoumá klasicky medicína. Neurologie. A tam se zatím ještě nepropracovali k tomu, aby našli třeba místo, kde sídlí ego, protože to v mozku samozřejmě není, protože mozek je příliš vzdálený mysli. Tam jsou ještě mezistupně.

R: Teď si vezmi, že by ho mohli ještě vyříznout.

L: To by bylo výborné. To bychom měli hned velké množství krásných usměvavých lidí. Je třeba z toho vybrat – zatím z toho, co jsme jmenovali. Tak jsme jmenovali 4 základní části mysli, a sice tu čítu, která přijímá ty informace a ten zobrazovací nástroj čili tu představovou část mysli. A tyto dvě části nejsou navázané na Já ani na já duše ani na já mysl, ani na já tělo. Jsou jakoby, pracují v určitém smyslu jakoby „samostatně“, bez ohledu na to, kdo tam, co dá. Jako pracují věcně. Čili kdo co tam pošle, tak jo, do té číty, tak ta zobrazovací část to zobrazí. Líbí, nelíbí. TEČKA. Přišly tyhle data, je to takovéto. Přijdou jiná data, bude to jiné, v té zobrazovací části a pak jsou tam dvě části, které jsou provázané z Já a to je ego a svědomí. A tak jako je ta dvojice číta a představy, tak ego a svědomí musí také spolupracovat. V mnoha různých systémech se píše o tom, že by se člověk měl vzdát svého ega, měl by zatratit své ego, měl by zničit své ego. Já říkám: To je jeden z největších omylů, který tam je, protože ego je to, které rozhoduje. To je jako kdybych řekl: Když nebude mít firma ředitele, tak nebude tady ten řád, který tady všechny utlačuje a zotročuje. No, jo, jenomže ona přestane pak fungovat.

R: Představ si, že existují dneska takové pokusy, mít takové firmy.

L: To mě děsí. Protože tam je drobná chybička. Protože my se nemáme zbavit ega, ale máme se zbavit egoismu. To je samo vládnosti ega. Proto je v té mysli vybudován tandem: svědomí – ego. A teď kdo je to svědomí?

R. Rodiče.

L: Ne, ne, ne. Právě ne. Svědomí je ta část mysli, která permanentně nemá nic jiného na práci než sledovat spojnici mezi věděti a mí – já, duše. S věděti do mí – SVĚDOMÍ. Zase používám rozklad toho slova. Je čisté. Protože ono je schopné svědomí vidět v té mysli, jestli to povstává z duše nebo ne nebo jestli to povstává jenom z mysli. Jenomže, jak to ego, když je jako přebujelé tou výkonovou společností. Jenom výkon, výkon, výkon, výkon. Tak se upozaďuje, upozaďuje, upozaďuje svědomí a je tam nerovnováha mezi egem a svědomím. Čili ten první krok, který je třeba udělat, je dát zpátky do rovnováhy ego a svědomí.

R: No. A jak to budu trénovat? 

L: Na to máme jeden obrovský, rozsáhlý systém celosvětový – budhismus. Potřebujeme vytvořit klidnou mysl. Čili, to čemu se na východě říká meditace, dost často se k tomu blíží i západní náboženské modlitby. A různá duchovní cvičení, kdy se vytváří klidná mysl. Teď, co to je. Většina lidí, kteří se na západě setkají s budhismem, tak je jim tam vštěpováno, že musí uprázdnit svojí mysl. To je asi tak stejný nesmysl: zbavte se ega.

R: To jsem možná už jednou vyprávěl, když jsem byl v té tmě, tak ten průvodce někdy první den se mě ptal: jak se cítím a jak se mám? A já jsem mu říkal, že blbý je to, že se mi nedaří zastavit tu hlavu, ty myšlenky. A on se tak zasmál a řekl: Hele zeptám se tě, jde zařídit, aby ti nerostly vlasy nebo aby ti nerostly nehty? A Já říkám: Ne, nejde. A on na to: No, stejně je to s tou myslí. Takže: sorry, kámo, vánoce se nekonají. Zavřel dveře a šel pryč. Takže tak to bylo po prvním dnu a já jsem měl před sebou celý týden. V té tmě. Já jsem přijel s nějakým svým zadáním a první den jsem zjistil, že je to rozbité na prach.

L: Ano, protože cíl není uprázdnit mysl tím, že by přestala myslet, ale cílem je, dosáhnout stavu klidné mysli a klidná mysl je taková mysl, která se vlní, která je v pohybu, ale právě k tomu účelu je tam vytvořena ta oblast svědomí, které vlastně umožňuje té mysli, aby se vyvibrovala synchronním způsobem s pohyby duše. Duše jako taková nemyslí. Ona jenom vibruje. Ona cítí a ty vibrace jsou něco jako vysoce spektrální světelné části. Třeba jako když bych to chtěl přirovnat k viditelnému světlu, tak mysl bude jako viditelné světlo a duše bude jako ultra violet, jako vysoké frekvence. Čili my potřebujeme právě to svědomí. Proto je potřeba, aby se umravnilo ego a naučilo se poslouchat svědomí a dokonce si z něj udělalo parťáka, aby se neustále ptalo svědomí, co ono na to. 

R: Takže budeme jako meditovat?

L: Ano, ano, ano, abychom se naučili v on-linu neustále měřit, jestli naše výmysly jsou shodné s úmysly nebo ne. Ano, to se dá natrénovat.