Podcast

Na základě vašich dotazů k přechozím epizodám jsme společně s Luďkem a 13letým Davidem natočili dovětek, kde jsme se znovu a důkladněji pokusili vyjasnit rozlišování duše od mysli a citů od emocí, vč. Toho, proč je to tak významné.

R: Kromě Luďka tu máme dalšího hosta. Je jím třináctiletý David, který je také Luďkovým kmotřencem. My jsme si sem Davida vzali jako možná takového pomocníka pro dnešní díl. Ten vznikl vlastně z aktuální potřeby – vás posluchačů – reagovat na poslední díly, kdy jsme se bavili o vztahu mysli a duše a rozdíly mezi city a emocemi a já bych to uvedl konkrétním dotazem, který jsme vlastně dostali na Youtube od našich posluchačů: Dobrý den Radovane a Luďku, moc díky za další skvělý díl. Popsal jsem tři stránky poznámek a pustil jsem si ho rovnou dvakrát za sebou, nicméně jednoznačnou odpověď na rozdíl mezi emocí a pocitem jsem nedostal. Luděk se odkazuje, že se o tom už mluvilo. Vím, že jsem to někde slyšel, můžete mě prosím navést, ve kterém je to díle, případně odpověď napsat? A další posluchač se přidává: Také jsem na to nikde nenašel odpověď. Stejně bych rád definoval rozdíl mezi duší a myslí, protože třeba z pohledu budhismu ale i moderní psychologie duše a mysl je to samé a já to tak i intuitivně vnímám, ale vím, že zde je to prezentováno jako dvě rozdílné entity, jak to bývá v křesťanství nebo u různých esoteriků. 

L: Tak já bych začal od toho, že s tím, jak postupujeme v rozhovorech stále hlouběji, tak je ve skutečnosti vynaložený tlak na přesnější používání pojmů. A naše mysl je zvyklá používat pojmy především jako v hodně obecné poloze proto, aby to vyhovělo větší skupině lidí. Takže obsah pojmu máme většinou vymezený tím, na čem se většina shodne. Což může a nemusí být pravda. Jako že může a nemusí být pravdivý. A teď máme tady jeden zádrhel, že jsou pojmy, které v průběhu vývoje lidských bytostí, tak byly neutkovené z hlediska přesnosti toho obsahu dostatečně, protože z pohledu mysli, která ty pojmy potřebuje — ty pojmy potřebuje mysl, tak je to vlastně dívání se za hranice jejich možností. Je to, jako kdybych přemýšlel nad tím, jak vlastně pomocí krejčovského metru změřit třeba kolik milimetrů se mi vejde do hrnečku. Čili je to zdánlivě neřešitelná situace, ale první věc, kterou si na to musíme uvědomit je, že vlastně to popisování, to měření, je potřeba provádět měřidlem, které odpovídá tomu zadanému prostředí. A teď zpátky, jak je to tedy s emocemi a city, jakožto projevy duše a mysli, tak tam se musíme nejdřív hlouběji zamyslet nad tím, jaké že to jsou prostředí mysli a prostředí duše. Že jsou obě ty části nehmotné, o tom jako vcelku není sporu. V té tradiční křesťanské pojmologii je vlastně ta otázka, která je spojována s myslí, tak je propojitelná s pojmem duch, a to ne v té podobě….

R: ..S velkým D, ale s malým d.

L: Říkáš to dobře. Ne v té podobě, jak se to používá, že přeci víme, co to je duch. A je to vždycky totéž, ale správně by mělo být v tom časoprostorovém určení mysli, že se jedná o vanutí ducha svatého. Čili je to neustále v pohybu. To máme tu složku časovou a tu prostorovou – je ta míra světelnosti toho ducha. Čili v časoprostoru, když se bavíme o duchu, tak musíme brát v úvahu jak tu složku dějovou, tak tu složku stavovou čili čas a prostor. To je to, co je navázané na tu mysl a teďka ono to není jenom to, protože duch je otázka, která je také přímo tou myslí neuchopitelná, protože přesahuje mysl a ten pojem duše je vázaná na pojem dýše – duše dýše – a tady je odkaz na první knihu Geneze – je to tam hned na začátku. Kdy Bůh vdechl do chřípí Adama život nebo duši živou. Čili ten nosič byl ten duch. A co to tam vdechnul? K obrazu svému? Čili on k obrazu svému vdechnul vědomí identity. Čili že tam je tolik toho nehmotného, tolik toho ducha, že si je schopen ten duch uvědomit své já a to je duše, to je duše lidská. Máme ještě duši zvířecí. Čili že to je tolik toho ducha, který může řídit tu hmotnou bytost, ale není to sebevědomá duše. Čili tady se dá rozlišit, jaká ta duše vlastně je.

R: Já bych to chtěl doplnit – sebevědomá, ve smyslu sebe-vědomá. Že si je vědomá sebe sama. Ono to slovo sebevědomí je dneska taky už posunuté.

L: Ano, to je dneska taky posunuté, to máš pravdu. To je dobře, že jsi na to takhle upozornil, ale je to tom, že jsem si vědom, že jsem. Že existuji. Zvířata neví, že jsou, oni to vůbec neřeší. A tím se dostáváme k tomu, že v té češtině ten rozdíl můžeme položit tak, že položíme vedle sebe pojmy duch a duše a když má něco nebo nemá něco ducha, tak je to neohraničené. Nemá to začátek, nemá to konec. Duch boží si vane stvořením, odkud chce, kam chce, kdy chce, jak chce, kudy chce. Čili je to cosi, co je za prostorem a časem, protože když bychom vztáhli Boha jenom na prostor a čas, tak tím bychom ho omezili jenom na to, co je zjevné a že existuje jenom to, co je zjevné. Čili jenom to Bytí, které tady je. Jenomže když jsme se bavili o Bohu, tak jsem řekl, že základní definice Boha je: Bůh je jsoucí i nejsoucí, nejsoucí i jsoucí. A tady na to, v této souvislosti jsme v kategorii pojmů typu – ještě k tomu přidám další pojem a to je pojem Láska. O tom jsme se už taky zmínili. A je to, když z toho Nebytí. To je to, o čem se vědci na úrovni hmoty dohadují, co bylo před velkým třeskem, protože to je příměr, který se dá tady využít, povstalo Bytí, tak co bylo, když nic nebylo? A my oba dva ty stavy, když bytí je a bytí není, považujeme za Boha. Čili je zcela zjevné, že existuje i Jsoucno. Ta čeština má proto výraz, který je mimo čas a prostor. 

R: A to je tedy duch svatý?

L: To je vanutí ducha svatého, tak ho popisujeme v času a prostoru. Další možný způsob popisu je z toho období před einsteinovskou fyzikou, kdy byl běžně používaný a pracovalo se ve fyzice a ve vědě s éterem. Nebo v alchymii s kvintesencí. To jsou pořád stejné ekvivalenty o jednom a tom samém. Čili že to není ani prostor ani čas, ale je to určitá část jsoucna, která přesahuje ten časoprostor a teďka ona je samozřejmě nehmotná a ta indická tradice se s tím vypořádala tak, že rozdělila ten svět na svět hmotný – tak jako máme my v křesťanství, říkáme tělo a na ten svět nehmotný, kterému říkáme duše. To je to boží, čistý, co je za prostorem a časem, a to prostředí mezi tím, které propojuje tyhle dva je ten, který čteme skrze ducha, který prostupuje tím, a buď tam zkoumáme tu složku světelnou anebo tu složku dějovou, tu časoprostorovou. A to je to, co se z té duše zrcadlí v tom zrcadle mysli. Čili toto prostředí je takzvaně jemnohmotné. Není hmotné v tom smyslu, že si na to můžu sáhnout. Ale není to, to čisté světelné – to, co je vyhrazeno duši. A právě tento rozdíl mezi tím nehmotným, obsahem duše a tou jemně hmotnou strukturou, kterou zkoumáme skrze vanutí ducha, tak tohle v té židovské a v té křesťanské tradici nebývalo zvykem rozlišovat, protože se mělo samo sebou, protože ten dotyčný ví, o co jde. 

R: To znamená, že židovství a křesťanství nerozlišovalo.

L: Na začátku, v Písmu…

R: Na začátku nerozlišovalo mezi duchem a duší 

L: ..a říkalo, že duch vdechl ducha života a to se postupně za ty tisíce let židokřesťanské civilizace vlastně ustálilo v tom, co je duše a potvrzení jsem našel v indické tradici, kdy duše živá, když to řeknu správně česky se v té indické tradici nazývá „dživach“. A teďka, jak to souvisí s tím zmiňovaným budhismem? Budhismus, stejně jako tohle období té židokřesťanské tradice nerozlišoval mezi duší a duchem a všechno popisuje, ty překlady těch tibetských textů a knih popisují všechno jako mysl. Podobný problém máme s řeckým pojmem psyché. Kde se to nerozlišuje. Čili je to to, co není tělo, ale nedochází k dalšímu rozlišení. Jestli to je už to světelné, to co je tvořeno éterem nebo kvintesencí, nebo tím čistým duchem anebo to, co je jemně hmotné čili je v časoprostoru a skrze tu kvintesenci jsme schopni číst do té číty a vytvářet v mysli obrazy. Čili není to tak že by ty světy byly striktně oddělené, protože ten člověk také žije dohromady. Nemá od sebe oddělenou duši a mysl a tělo. Je pohromadě ale pro popis to musíme umět rozlišovat v tom jazyce. Kdyby to nebylo, kdyby to neexistovalo, kdyby byla jenom ta mysl, jakože mysl a duše je ekvivalent, tak bychom neměli pojem pro duše a duch. Stačil by jenom jeden.

R: Tohle byla přednáška, musím říct, že na mě velmi sofistikovaná. A já se dneska necítím jako úplně nejostřejší tužka v penále.

L: Je dobře, že jste tady na mě dva, protože může být ještě další pohled. Já chápu, že můžu být nesrozumitelný, s tím já problém nemám, ale já když nemám podnět, dotaz, na mě, čemu nerozumím, tak já nenajdu, nepřečtu, to jak to číst ještě jinak, aby mohlo dojít k tomu porozumění. 

R: Já když jsem se ten dotaz fakt jako přečetl, tak úplně upřímně jsem si říkal, jak to, že to není jasné, vždyť o tom celou dobu mluvíme. Je to hodně proto, já myslím, že je to hodně dané nějakou mojí zkušeností, kdy v nějakým čase ve svém životě, tím, že jsem vlastně se věnoval hodně tomu poslouchat ty pocity v tom těle, byl jsem k tomu nějak vedený nějakými různými kroky, školami, tak jsem si najednou začal uvědomovat, že je rozdíl když je něco – jako teď to řeknu ošklivě – když je něco jenom v té hlavě, tedy v té mysli – a když je to velmi silný pocit v těle. A přišlo to probuzením toho těla.

L: Ten třetí hráč se dostal do rovnováhy a byl přijat za stejnocenného, protože i to je Bůh, to tělo.

R: Jasně, ale já narážím na to, že v tom předchozím díle jsme se bavili o tom, že ta duše jako cítí a ty pocity jsou primárně zaznamenatelné i v tom těle. To, co cítíš, když tomu člověku podáš tu ruku, to prostě nevymyslíš, že jsme se bavili o tom, jak to rozlišovat a pro mě tento zážitek a od té doby to už mám, že to velmi silně odlišuji, díky tomu, že…

L: …protože jsi udělal tu zkušenost.

R: Tak, ano, udělal jsem tu zkušenost, ale vlastně do té doby, když jsem chodil po nějakých, já nevím, třeba jako terapiích, nějakých hrozivých programech, které tyto věci nerozlišují, tak jsem to tak vůbec nevnímal, že je to oddělené. A vlastně k tomu vnímání toho, že ty dvě nehmotné složky jsou dvě, přišla v okamžiku, kdy jsem v těch rozvojových programech a těch terapeutických sezeních narazil na limity, že už to nešlo dál. Protože jsem musel hledat nějakou jinou technologii, bych to takto nazval, jak to posunout a ta technologie vlastně šla přes to tělo.

L: A to je dobře, že to říkáš, protože to je to s čím jsme začali, že když se začneš ponořovat do tématu, tak v určité době musíš zpřesnit, zjemnit, musí se i vytvořit třeba i nový pojem, nebo se pojmům, které se říkají, že jsou synonyma, tak se jim musí vrátit skutečný význam. Pro mě třeba cit a emoce nejsou synonyma, protože pro mě každý znamená něco jiného. Když jsme spolu mluvili o řeči, že to je ta vibrace, tak C, I, T je jiná vibrace než E, M, O, C, E. Jenom jsem to vyslovil tím hláskováním. Čili jak bych to řekl – já na rozdíl od jiných lidí jsem k tomu dospěl podobným způsobem jako ty, že jsem šel nejdřív zkušeností a pak jsem hledal v té společnosti, v těch systémech, jak to má ten který systém uchopené a přišel jsem na to, že každý z toho má třeba jenom kousek a že vlastně ten křesťanský svět je v tom vlastně svým způsobem nejdále. Protože pro mě – speciálně tam byl dotaz na budhismus nebo se ho týkal nebo se o něj opíral. Já jsem s budhisty nějakou dobu – jak se to říká vesele – koketoval. Ne, ne, ne koketoval, chodil jsem s nimi na meditace a zabýval jsem se prostě, co mě může nabídnout a co mě nabídnout nemůže a jak to vlastně má a dospěl jsem do bodu, kdy jsem zjistil, že mi nedává určité odpovědi, tak jsem šel dál a hledal jsem proč. A s tím jsem se musel vyspořádat s otázkou, že vlastně Budha viděl, kam se celkově ten svět, vývoj řítí, tak vybral z Hinduismu to nejdůležitější, co? Je ta mysl, protože mysl je klíč k osobám, protože ta mysl je spojnice mezi duší a tělem, když nebude v pořádku mysl, tak nebude v pořádku nic dalšího a dál se to nepopisovalo a to, co jsem měl zkušenost, jsem potkal v životě fyzicky dva lámy, kteří měli vyšší svěcení. Lámu Yesheho (Losal Rinpoche) a Khandro Rinpocho (?) – z nich jsem si přečetl, že oni, aniž by to popisovali nebo já neumím tibetštinu, takže já nevím, třeba to umí i popsat, ale přes toho překladatele – všechno se překládá jako mysl a stavy mysli, ale já jsem v nich viděl, že oni to rozlišují, co přísluší duchu a co přísluší duši. Ale ty překlady pro ten jakoby pro ten obecný lid, tak jsem jenom, že je to stav mysli a pozice mysli a sledování mysli a v tu dobu jsem to musel opustit. Nebo takhle, musel bych se rozhodnout, že půjdu tou cestou, musel bych vstoupit do kláštera, stát se budhistickým mnichem, dosáhnout vysokých stupňů svěcení, abych mohl chápat to, co se ale v křesťanských kostelích vysvětluje i té nejposlednější babičce, že tady je duch, duše a tělo.

R: Těch hloupá otázka, znamená to, že tedy křesťanský pojem duch znamená mysl? 

L: Vanutí ducha je totéž, co pohyb mysli. Pohyb mysli se nerovná duchu, ale kdyby nebylo vanutí ducha, tak by se nehýbala mysl a my bychom v té mysli nebyli schopni číst. Jako pohyb mysli je následek vanutí ducha, abych to řekl přesně. Já jsem ti to možná trochu zkomplikoval.

R: Ano, trochu jsi mi to zkomplikoval.

L: Není to totéž, ale má to přímou souvislost, to tím chci říct a to je důležité pochopit.

R: Teď mě napadá – když se říká: To má ducha nebo tohle nemá ducha. Je to posunutý význam toho slova?

L: Ne. To je jednoduché. Tak si řekni. Použijeme jiné slovo pro ducha, z těch jiných částí v té tradici: tohle má fluidum a tohle nemá fluidum. Tohle má atmosféru, tohle nemá atmosféru.

R: Jakože to jsou nějaká synonyma?

L: Ano, těmi se dá ten duch taky vidět, kromě toho přímého vidění, tím, jak se pohybuje mysl, tak ho lze vidět i takto.

R: Pro mě, když umělecké dílo má ducha, tak to znamená, že z toho uměleckého díla vyřazuje….

L: …jakési fluidum ….

R: ….můžeme říct…

L: ..které naráží na tvoji duši. Tu duši povznáší.

R: Vyvolává to nějaký pocit.

L: Povznáší, většinou, pak mluvíme o uměleckém díle, když nepovznáší, tam se dostaví pocit hnusu, tak to není umění, ale je to fujtajbl.

R: To je tvoje definice umění? Že umění má povznášet.

L: Ano.

R: Asi by spousta umělců…

L: Taky nedělají umění, ale dělají fujtajbly.

R: A když to nemá ducha, tak to nevyzařuje fluidum.

L: Tak to tam není.

R: Jakože se na to koukáš a jakože hezký obrázek, ale nic.

L: Prostě záchodová mísa uprostřed galerie a roztočená rulička toaletního papíru ve mně nevyvolá nic, maximálně otázku, ze kterého WC to bylo vykradeno.

D: Čili ty jsi říkal, že tu duši to fluidum jako nadnáší?

L: Ano, v tom smyslu, že ji dělá světelnější a že se ta duše díky tomu přibližuje více ke svému Zdroji. Čili k tomu odkud byla oddělena, čili přibližuje se k Bohu, tak se to dá taky říct. To je dobrý dotaz. Čili k tomu základu pochopení je třeba říct, že ta mysl má jiné prostředky nehmotné a duše má taky jiné prostředky nehmotné. Čili to společné mají tu nehmotnost a to rozdílné mají to, že v každém tom světě se musíme pohybovat jinak – ve světě duší jinak a ve světě ducha (projevujíc se skrz mysl) se musíme pohybovat taky jinak. A to je to, co – ještě jednou se vrátím k budhistům – ti lámové v tom vyšším stupni svěcení oni vědí, že tam je ta spojnice, ale rozlišují to jako stavy, to mám zjištěné z přímého pozorování lámů při jejich rituálech. Proč to tak je u nich, nevím, nejsem budhista a dál bych potřeboval tady mít nějakého budhistického mnicha, se kterým bych mohl na to téma vést nějakou disputaci, abychom si naladili slovník a mluvili o tom stejnocenně a ten židokřesťanský svět to má rozlišené takto, protože – a k tomu je velký důvod – to už jsem jednou také zmiňoval – proč jsou Židé vyvolený národ? Protože oni přinesli do lidského společenství monoteismus a bez přinesení ….toho prvního monoteistického náboženství… a teprve tehdy si ta duše může uvědomit, že je ona sama oddělené Bytí a je stejně božské podstaty, jako kterékoliv jiné Bytí, ale tím, že si to může uvědomit sama, tak tím je splněný ten v Genezi (na začátku) výrok: Člověk k obrazu božímu. Čili že tam je ta podoba. Jsou tam odlišnosti, my nejsme absolutní, nejsme nesmrtelní, nejsme věční, ale jsme podobní. Tím, že si uvědomujeme a to je vlastnost duše, to není vlastnost mysli. Ta mysl jenom čte, skrze tu čítu z té duše toto zjištění. A toto pochopit je, nejenom pochopit, ale před tím musí být prohnáno i tím zkoumáním i tím rozuměním a tou prožitou zkušeností. To je, co jsi měl ty, že jsi to v těle cítil, tak musí nejdříve být taková zkušenost, aby to ta mysl pobrala. Jinak je to sci-fi. Jinak je to něco, co je pro tu mysl nepředstavitelné.

R: Vymyšlený nějaký konstrukt.

L: Ano, mysl, která nemá prožitek, tak řekne, že to je vymyšlený konstrukt, protože nemá, jak by to uchopila. Je to něco podobného jako kdybych řekl žáku obecné školy, který se učí číst, psát, počítat, sčítat, tak kdybych mu řekl: co to je integrál? Tak to je něco, co neexistuje, protože v jeho světě nemá čím, ta mysl ještě není tak vyspělá, není tak vybroušená, aby byla schopná pochopit co je to integrál. Protože je to o tom prostředí. A teď na to můžeme navázat s tím citem a s tou emocí.

R: Přiznám se, že po mě samotného odlišovat cit a emoce je stále takové jakoby nové. Není to úplně jednoduché.

L: Není to zažité.

R: Ano, tak, není to zažité, ale pro mě to odlišování v tom, když to fakt cítím v těle. A v těle cítím různé věci.

L: Podněty, stavy…

R: …příjemné, nepříjemné, prostě jako nějaké stavy v různých částech těla. Tak se učím to jako číst a potom jsou fakt věci, které jsou vyloženě v té hlavě, a my jsme se posledně snažili to nějak vysvětlit, jak celý ten mechanismus funguje. Tak možná pojďme zkusit říct znova, jak odliším emoce od citu?

L: Tak já se dopustím stejné přednášky jako před chvílí.

R: Zkus to a uvidíme.

L: Takže definice. Cit: Cit je to, co duše cítí. A emoce je: to co si mysl myslí o tom, co duše cítí a vyjádří to. To jsou definice. A my v tom slovníku máme – takto, kdo už rozlišuje, že chápe, že jsou to dvě různá slova, která vyjadřují dva různé stavy dvou různých částí nás jako lidských bytostí, tak vlastně narazí okamžitě na další ‑a to je zjednodušení, že tam musí být duše vždycky přítomná, živá a mysl přítomná, tak tam musí být vždycky i cit i emoce. A my se tam dopouštíme zkratky, že když ta emoce, která vyjadřuje ten cit přesně odpovídá tomu pocitu, čili jsou souladné, čili matematicky bych dal napsal rovná se. Čili když ten cit rovná se emoce, tak mi tomu zjednodušeně říkáme: Já jsem to cítil. A teďka, když tam dáme – a teď už je to zjevné – že já můžu cítit něco jiného a něco jiného vyjadřovat. Čili že ta emoce bude neadekvátní, protože já jsem říkal, že já to takhle necítím (Luděk křičí, vyjadřuje neadekvátní emoci ☺), já to jenom takhle předvádím z té hlavy a přitom tam vůbec takový pocit nemám. 

Omlouvám se. Názorná ukázka.

Tak já jsem se dopustil emoce a to zjednodušení je právě v tom, že my používáme city a emoce a tady se to jakoby zaměňuje a pak je obtížné odlišit, protože ta emoce způsobuje to projevení navenek a odlišit, která byla ta souladná s citem a která byla ta s citem nesouladná, a k tomu je potřeba to tělo.

R: Jo a napadá mě otázka. Často se stává, že starým slovníkem „cítím vztek“, ale ve skutečnosti je pod tím strach. Tak mě napadá, jestli to právě jako ta mysl – ten vztek má tu vlastnost, že je akční, tak je to jako jednodušší a teprve když si člověk si dá tu práci s tím to odlišit, tak zjistí, že vlastně má strach, který je překrytý tou emocí toho vzteku.

L: A teď jsi narazil na něco, co je naprosto zásadní a to je důvod, proč se duše inkarnuje, proč lezeme do těla. Abychom si vyčistili to, co máme nezpracované v duši, ty in-formace, které se in-karnují. Čili ty, které se vmasí, protože to jinak než zaživa a v těle nejde. Protože jenom zaživa můžeš vnímat ten rozdíl, že něco jiného cítíš a jiným způsobem to vyhodnocuješ a tím vlastně nalézáš, kde to zrcadlo je pokřivené a pak tou prací vlastně si dáš tu práci, že přijdeš na to, co to je, proč to je a vyřešíš to. Tak to zrcadlo v té mysli narovnáš a to je celoživotní práce každé duše ve všech inkarnacích. Protože jenom touto cestou může poznat duše sama sebe a to je smysl našeho Bytí tady: Abychom pochopili, kým jsme. Ne co všechno dovedeme, kolik tady vytvoříme děl, ať už takových nebo makových, kolik toho zbaštíme a kolik toho tady vykadíme a tak. O to tady vůbec nejde.

R: Mě napadá taková poznámka, že některé psychoterapeutické školy tím, že vlastně hodně pracují s tělem a vlastně tomu klientovi dávají rozlišovat – ono to vypadá jako vztek, ale ono to ve skutečnosti je pod tím strach. Takže je to tento přístup?

L: Ano, tyto terapeutické techniky, kde se pracuje zároveň jako prožitkově s tělem, viz třeba rodinné konstelace nebo voice dialog. A těch technik bude daleko víc, tak oni tam pracují s myslí a pocity duše dohromady a tam samozřejmě může být …. takhle v některých otázkách nepotřebuji rozlišovat mezi duší a duchem čili mezi duší a myslí, když to řeknu jako jinak a tou technikou můžu ovlivňovat obě části najednou. Proto ty techniky fungují, ale nejsou schopné vyřešit všechno, protože některé věci – to mám z praxe, protože jsem dost dlouho pracoval s lidmi, tak někdy to ta psychiatrie nebo psychologie, to už je jedno, jak jsme si řekli, to je z toho nerozčleněného psyché, tak to neumí s tím dělat, protože nerozliší, co je jenom představa mysli a co je stav duše, proto některé věci nemůže vyřešit doktor nebo někdo, ale musí je vyřešit kněz. A teď tím nemyslím církevního hodnostáře, kněz ve smyslu duchovní, ve smyslu šaman. On ví, co se patří. Většina lékařů, neříkám, že všichni, ale moje zkušenost s medicínou je taková, že nemoc je protivník, kterého je třeba zlikvidovat. Ale chápu to, protože lidi tam přicházejí s tím: pane doktore, pomozte mi, ať tohle nemám. Potřebují se toho nějakým způsobem zbavit. 

R: Uříznout…

L: Ano, ano. Jenomže tam je právě ta chyba, že ta nemoc nebo ta nějaká dysfunkce a může být i psychická, tak má nějaký důvod, který je ukotvený buď v té mysli – v nesprávném jednání. Nebo je ukotvený přímo v duši. A když to není kněz a to nemusí být opravdu spojené s církví, jako myslím tím typ šaman, tak on neví, co s tím, protože základní šamanské pravidlo je: jak se pracuje se zlem? S tím, co dělá tam ten bordel a tu nepohodu? No, že se neničí. To se nesmí zničit. A jak se to ale vyřeší, když to nemůžu zlikvidovat? To velice jednoduše. Musím najít způsob, jak to vykázat na to místo, které tomu náleží.

R: Terapeuti by řekli, že to musíš integrovat.

L: To právě ne. Vykázat na místo, které tomu patří.

R: A když je to místo v tobě?

L: Tak to musíš vykázat do sebe, ale to je jenom jeden z možných příkladů a to je dokonce ten který nebývá častý. Čili je mnoho, mnoho, mnoho věcí, které přichází k lidem z vnějšku a z nevědomosti se člověk s takovou věcí identifikuje, pak podlehne, přijde nějaká dysfunkce nebo nemoc. Pak se to musí vykázat a to je něco – jak to říct? Zprofanovaná stopa toho je třeba v té katolické církvi – jak oni tomu říkají?

R: Exorcismus?

L: Ano, exorcismus. 

R: Vymýtání ďábla.

L: Ano, vymýtání ďábla, to je totéž. Jenomže to dostanu tam, kam to patří. Zaštítěný ve jménu Krista, toho, ale ten exorcista, tak musí být opravdu člověk víry, to znamená, on musí být duchovní, on musí být ve skutečnosti to, co v jiné kultuře bychom nazvali tím šamanem. To nemůže být jenom církevní hodnostář. Toho by ty síly sežraly, s odpuštěním. Takže toto jsou už oblasti, kde je naprosto zásadní umět rozlišovat, co je problém mysli a co je problém duše, protože většina dnešních psychiatrických diagnóz, tak nejsou problémy duše, ale jsou to problémy špatně nastavené, vybudované mysli. Třeba diagnóza prokrastinace. Za nás to bylo taky, akorát jsme tomu říkali, že je líný. Protože nebyl naučený ve správný okamžik pracovat. Dítě se sem nerodí na zem líné, ale ono neví, že se tady musí pracovat a ti rodiče ho k tomu musí dovést, ale když je mu umetaná cesta, tak to dopadne tak, že tam není vybudovaná znalost, že to tady prostě takhle nefunguje. A takto je to propojené celou tou společností a naráží se na to dneska všude možně a těch problémů neustále přibývá a až jich bude tolik, že si to lidstvo, jako ti, kteří vnímají svojí duši, si sednou na prdel a řeknou: takhle, jak je nám to představované, to není, to je nějak jinak a pojďme, budeme pojmenovávat, jak to tedy je. Čili že musíme jít a dál a musíme se naučit znova rozlišovat duch, duše, tělo a musíme té mysli dát to místo, které jí patří, aby správně fungovala, a musí to zvládat tatínek s maminkou, aby bylo dobře prosperující dítě naučeno, co má dělat, protože mysl dítěte budují rodiče, ať se to dítěti líbí nebo ne, tak to prostě je. To jsou pravidla hry. Takže rozlišovat svoje city a svoje emoce je naprosto zásadní. Ne z toho důvodu, že bychom měli jedno nebo druhé. My máme pořád oboje a musíme to správně používat a vnímat, kdy jsou v souladu city s emocemi a kdy jsou v nesouladu. To je to oč tu běží, když to řeknu takto jednoduše. Tak jestli jsem ti odpověděl znova, jako jiným způsobem. Jestli to bude dostatečné nebo ne, pro pochopení, já nevím. Já jsem rád, že se někdo ozve s tím, že s něčím nesouhlasí a že to není jenom plivanec, ale že je v tom skrytý dotaz, protože to i mě nutí k tomu zamyslet se nad tím, co může druhý člověk pochopit a co ne a co je třeba vysvětlit třeba nějak jinak nebo osvětlit ještě z jiné strany. Pro mě všechny ty úhly pohledu jsou naprosto v pořádku a přijatelné, ale je to jako ve škole, že se pořád k tomu školskému modelu vracím: V obecných třídách se učí základy, na měšťance se učí něco dalšího, střední škola s maturitou je zase jiný level a vysoká škola je zase něco…a všichni lidi jsou tu správně, ať už dosáhnou na jakýkoliv stupeň poznání, protože jak já často říkám: Pán Bůh potřebuje všechnu svoji čeládku. Všechny kytky do zahrádky. I ty víc rozvinuté i ty méně rozvinuté, to by tady nebylo žádné napětí, žádné vzory, žádné frustrace a nebyl by vývoj. Nebyl by ten pohyb.

R: Davide, ty jsi tomu rozuměl? 

D: Spíš ne, já nejsem zvyklý na ty cizí pojmy.

L: To je v pořádku, vy jste oba moji kmotřenci, a protože je mezi vámi věkový rozdíl, tak já musím volit jiná slova pro každého z vás.

R: Možná zkus teď to samé říct Davidovi.

L: Aha, pro Davida, jo. Tak to bych využil jiný příměr. To mě napadne hned. To bych použil příměr s počítačem. Počítač má hardware, software a je někdo u něj. Tak ten hardware počítače je jako naše tělo. Ten software – co to je? Je to něco hmotného nebo nehmotného? Není to nic hmotného, že jo? Tak to je naše mysl a ten kdo u toho počítače sedí, tak to je jako ta duše. Tak ta duše samozřejmě dává ty příkazy počítači. A ten příkaz je samozřejmě nehmotný. Já jsem v životě neviděl, že bych řekl nějaký příkaz a on tady ležel na stole. Příkaz je nehmotný. Čili to jsou ty tři světy. A teď, když já budu mít rozdělený, že ten hardware je ta hmota a ten software s tím kdo u toho pracuje, je to nehmotné, tak to je jako ta duše a mysl a dávají příkazy tomu tělu, co má dělat, tomu počítači, tomu hardwaru, co si má pamatovat a co si nemá pamatovat, je takový příměr srozumitelný?

D: Jo, jo, už je mi to víc jasné.

L: Jo, jo nehmotná mysl a nehmotná duše je jako neplést si toho, kdo u počítače sedí a jak o tom přemýšlí s tím, jaký software má počítač a dokonce to může být i tak, že i ten software může oslovovat toho dotyčného. Vždyť to máme dneska v mobilu – SIRI – nebo jak se to jmenuje. Může s námi mluvit, tak zrovna tak ta mysl může mluvit s duší, stejně jako ta duše může mluvit s námi, s tím zadavatelem, s tím uživatelem, s tím majitelem. Ten, komu to patří. Čili tobě jako duši patří tvoje mysl, stejně tak, jako patří tobě to softwarové vybavení, které pak ovládá ten hardware, který ti umožňuje to spojení s jinými hardwary. Takto to dává smysl?

D: Jo, jo, jo.

L: Tak takový příklad jde taky vytvořit.

R: Mě se ten příklad líbí moc, protože se vlastně na něm dají ukazovat další věci, že ten software jsou vlastně ty programy a teď jako, kde vezmeš ty programy. Tak třináctiletý David má třeba nějaké programy, které povolují ty rodiče. A ty řeknou: toto používej, pak máš nějaké programy, které používají všichni jeho….

L: Ano, škola mu říká, co má používat. A vždyť o čem jsme se bavili, když jsme povídali o mysli? Že tu vytváří do těch 21 let rodiče a společnost, to je úplně totéž.

R: Proto to říkám. Na to navazuji, dělám spojku. Myslím, že je to jako při té míře zjednodušení vlastně docela dobrý obraz toho, jak si to představit.

L: Tady je dobré, že to rozložení na ty světy na duch, duši, tělo, tak se dá přes ten počítač vyjádřit srozumitelně, aniž by zmizela informace, aniž by to bylo jako hodně zkreslené, že to opravdu odpovídá: mám programy v mysli, stejně tak mám programy v počítači, kde jsem je vzal? No, prostě jsem je koupil. Ony se tam samy nevytvořily. U koho jsem je koupil? U rodičů. Já do té mysli u počítače – no jak kdy, že jo, ze společnosti to většinou taháme, něco nám dají rodiče. Tak takhle to je. To je dobrý příklad na to, proč je důležité rozlišovat mysl a duši, aby si kdokoliv, kdo pracuje s počítačem uvědomil, že on je ten, kdo má ten počítač v moci a ne, že se nechá internetem a programy ovlivnit, co ty budeš sledovat. To je stejné jako, když chce některá mysl zotročit svoji duši, to je třeba to scrolování a tyto věci, že to je tak rychlé jako ta mysl. Jak tomu říkají? Tik-tok. Ta krátká vizuální videa. A je to pořád něco nového, pořád něco nového, pořád něco nového, to je prostě mysl, která je….a teď ta duše, ten uživatel na to kouká a je tam normálně lapen tím. A to je jeden ze způsobů, jak zotročit člověka. Čili východisko z toho je, že se musí přerušit ty cizí programy, aby to bylo tak, že Já jsem ten, kdo je pánem ve svém domě a to se pozná jak, Davide? No, velice jednoduše: Já jsem schopen to vypnout, čili každý mladší člověk se potřebuje naučit vypnout počítač a odložit mobil a žít bez toho. V jaké míře, to je jedno. Ale potřebuje se to naučit, aby on byl pánem ve svém domě. Já rozhoduji o tom, čemu věnuji pozornost, já-duše rozhoduji o tom, co moje mysl bude s mým tělem dělat. Když to řeknu jinými slovy. To je dobrý příměr – ještě, že tě tu dneska máme. Takže dá se to. To jsi mě navedl dobře, že ses zeptal, protože já potřebuji i různé věkové kategorie, protože já se nemůžu bavit jenom – teď Radovane promiň – jenom se starými, ale potřebuji i mladší, protože mladší člověk vyrostl za jiných podmínek, než jsem vyrostl já. A má tam naskládané jiné programy v té mysli a zajímají ho jiné věci, ale to neznamená, že já s tou zkušeností – to je nakonec úděl starců, aby radili a aby dávali, jak já říkám, „nevyžádané rady“. Tak, aby se snadněji žilo, že se to chápe. Už jsem několikrát zmiňoval, ale nevím, jestli tady, že moudrý člověk se učí z chyb druhých, a když mladý člověk zkrotí své ego, tak se ptá starců na jejich chyby, aby se nemusel vykoupat ve stejné břečce.

D: Takže jednoduše – ty říkáš prostě to, že přirovnáváš software k mysli, hardware k tělu a toho člověka, který u toho compu sedí, tak je ta duše. 

L: Přesně tak, tak takto je to nepřiléhavější přirovnání. A toto je myslím srozumitelným jazykem dnešního světa a ještě navíc je tu vidět, jak je to Stvoření kompaktní. Jestli Bůh tvoří člověka a člověk k obrazu božímu nebo člověk vytvořil comp, tak je to pořád podle stejného předpisu – podle principu Stvoření. Nemůže to být jinak.

R: Tak já doufám, že se dnes podařilo odpovědět.

L: Já také doufám. Já jsem rád, že nás někdo poslouchá a že nás poslouchá tak podrobně, že si dělá i poznámky. To mě překvapilo a potěšilo zároveň. A budu rád, když budou další dotazy a věřím tomu, že k mysli se ještě vrátíme, protože to je velice důležité téma a je to široké téma. A jak už jsem vzpomínal, je to spojnice mezi duší a fyzickým tělem čili životem v časoprostoru a když nebude správně uchopená role mysli, tak ten život bude nevědomý a bude buď zvířecí, nebo otrocký. Mým jediným přáním je, pokud můžu nějaké duše oslovit, tak abych je oslovil k tomu, aby nešli cestou zotročení, ale aby šli cestou skutečné svobody.