Podcast

R: Jaký je rozdíl mezi citem a pocitem? Používáme tyto dva pojmy, tak jaký je mezi nimi rozdíl?

L: Cit je projev duše a moc těžko se to osvětluje pro mysl, to znamená, převádí do řeči, protože je to za časem a prostorem. Cit je projev v tom prostředí akáši, kvintesence, atd. jak jsem povídal. Čili je to projev duše, kdežto pocit je to, co už zachytila číta v mysli, tak z toho citu vytvoří to, co je potom – to, co následuje. Čili už se toho umím dotknout, v tom časoprostorovém prostředí. Tedy samotné city bez pocitů. Když bych neuměl rozlišovat tyhle dva pojmy od sebe, tak nemůžu jít vědomou cestou lidskosti. Choval bych se jako zvíře. To, co cítím, tomu rozumím a rovnou podle toho jednám. Čili cit je vázaný na duši, pocit je vázaný už na mysl, na tu nejjemnější úroveň, na tu čítu – tam, kde se objeví – a to rozhraní mezi citem a pocitem je vlastně průchod prostředím, kterému se říká duchovní srdce. Čili je to vlastně: to, co je uvnitř, za duchovním srdcem, to je cit a to, co jde směrem ven, je pocit. A ten první, kdo se toho pocitu zmocní je mysl, tím, že to načte a pak s tím dál pracuje, jak už jsme si dál povídali v otázkách mysli.

R: Ještě doplňující – mys jsme hodně mluvili o tom, že cit je zachytitelný v těle nebo to už zachytávám pocit?

L: Jakmile to zachytíš v těle, tak už je to pocit, protože to tělo následuje ještě dál než je ta mysl. To je dobrý příklad na to, kde se dá ukázat, jak to mají zvířata a jak to mají lidi. Protože u zvířat to mysl rovnou, automaticky bez jakékoliv možnosti s tím cokoliv dělat, to přenese rovnou do těla a to je to, čemu máme vyhrazený pojem instinkt a pud, pudové jednání. Ten cit se rovnou objeví v těle a ta mysl to nechá jenom, že to projde. To jsou pudy, pudové jednání, pudovitost, a to je ta zvířecí část naší bytosti, že máme nějaký instinkt a máme nějaký pud. Pud třeba sebezáchovy.

R: Je nějaký rozdíl mezi instinktem a pudem nebo jsou to synonyma? 

L: Je v tom rozdíl. Instinkt může být pro to zvíře neosobní, protože instinktem může vnímat něco, co se ho netýká, kdežto pud je zevnitř, jako z vlastního, z vlastní osoby. Čili jde o ten zdroj, toho signálu. Odkud to jako povstává. Takže pud povstává zevnitř a ta reakce instinktivní je na nějaký podnět, který přichází zvnějšku.

R: Uhnu před fackou….

L: Přesně tak. To je přímo. Ta mysl ten pocit nevyhodnocuje a rovnou ho pustí do těla. Čili i člověk má pudy a instinkty, protože má svojí zvířecí složku, a to je v pořádku, protože není vždy žádoucí, abychom všechny věci řídili myslí. Dám na to jiný příklad, třeba: pud sebezáchovy tě vede k tomu, že automaticky dýcháš nebo, že ti tepe srdce nebo, že trávíš potravu. To jsou všechno pudy – vnitřní pud sebezáchovy, vnitřní pud udržení života.

R: K tomu doplňující otázka k tomu citu. Pokud tedy ta duše vysílá cit, znamená to, že cit je projevem božství?

L: Cit je projevem duše. A jestliže řeknu, že duše je součást Boha, tak v tomto smyslu je to projevem božství, ale musí se rozlišovat, že člověk k obrazu božímu. Čili, že člověk není Bůh, ale je to část toho božství. Čili ten cit té duše může projevit tu část božství, která je vázaná na tu duši. Čili je to ta část bytostnosti, jejíž bity ta duše obsahuje. Tzn. To jak jsme tam povídali o tom, že duše v sobě obsahuje ty tři složky: tu složku temnou, zářivou a činorodou, které jsou vlastně projevem (tak to popisuje mysl), jsou projevem toho božství v duši, tak v tomto smyslu ano. V tomto smyslu je to projev božství, ale ne ve smyslu absolutním. Tady to pro mysl bývá velice často obtížné to uchopit, protože není-li zvládnuto ego v mysli…

R: Tak se velice snadno může stát, že Já jsem Bůh.

L: Ano, ano, přesně tak, před čímž varují všechny systémy, protože to je opravdová vada. Ta mysl musí být opravdu dobře uspořádaná, aby byla schopna rozlišovat to absolutní a to neabsolutní složku božství v duši a teď se pohybuje (jak vyslovuju ta slova), tak se pohybujeme v pojmech a tam je to hůř uchopitelné než v oblasti citu. Takže, když člověk naučí opravdu vnímat přímo cit své duše, tak tam může jako líp se pohybovat v tom rozdílu, co je to To moje konkrétní a co je to To absolutní. A to je to něco, co jsme se sem přišli učit – jako lidské bytosti. Čili otázka zvládnutí citu tak, že ho přečtu myslí, je opravdu klíčová pro lidskost. Takto bych to shrnul do jednoho tvaru, aby to dávalo smysl co to je a  kde to je.

R: Tzn. Umět myslí číst pocity a odlišovat je od emocí.

L: Přesně tak.

R. S tím trošku souvisí ….existuje něco, o čem knihy píší jako o posvátném zranění duše, jako o traumatu..

L: Obecně každá část může být zraněná i ztraumatizovaná. Tak, jak jsme rozdělili člověka na ty tři světy. Na svět duševní, psychický čili oblast ducha a oblast těla, svět hmotný. Takže, dokonce máme v medicíně traumatologii, nauku o traumatech těla, takže je to nějaký způsob zranění, že se to tělo dostalo do stavu, kde došlo k nějaké újmě. A stejně tak to může být v úrovni té mysli, stejně tak může být ztraumatizovaná mysl a stejně může být i ztraumatizovaná duše. Čili to trauma může být komplet v každé té části samostatně a zároveň může být i ve všech třech částech nebo ve dvou ze třech může být propojené. Otázka traumatu – já mám raději to české slovo zranění, ať už z vnitřního nebo z vnějšího podnětu, tam dochází ke zranění. Jsou na to reakce tak, že, tak, jak se dnes používá to slovo trauma, tak je to vlastně, že to zranění, ten výsledek se jakoby zapouzdří, jakokdyby se obalil a řeší se to až někdy později, že v tu chvíli, kdy k tomu dojde, tak jsou upřednostněny otázky přežití a teprve jako vyřešení, až když už nemusíme řešit přežití. To je to, co zná ta medicínská traumatologie, že nejdříve musíme zastavit tepenné krvácení a pak teprve budeme řešit, jestli ta jizva je vidět nebo není vidět.

R: Tak v té psychologii to tak taky je. Nejdřív je tzv. krizová intervence a pak teprve se řeší nějaké následky.

L: Tak to je ono. A stejným způsobem se to provozuje na úrovni duše, kdy ta traumata té duše se mohou řešit i několik inkarnací i po dobu několika vtělení může trvat, než se vyřeší nějaké trauma, které je v duši. Obvykle to bývá ještě tak, že se to přenese, to trauma, tím vtělením do toho rodu, který pak nese tu část toho traumatu a řeší to pak třeba i víc duší v tom rodě. A to je pak to, čemu se říká osud rodu nebo karma rodu. Čili existují ještě pak jiné způsoby, než je obraz toho tělesného traumatu. Že se to dá řešit třeba i složitě, protože trauma duše je za prostorem a časem.

R: To jsem se chtěl zeptat, já si umím představit, jak může vzniknout trauma v mysli, tím se zabývá psychologie, tělesné trauma také může spousta úrazů – nehoda. Mohou vzniknouti trvalé následky, ale mě zajímá, jak vznikne trauma v duši.

L: To zranění duše vznikne tak, že duše má naplánováno něco prožít a nedostaví se výsledek toho plánu na první dobrou, tak jdou dvě věci: Jde stimulace- musím být jako lepší (já to teď popisuji na úrovni mysli, ale jako v duši je to v citech) anebo rezignuji a tím vzniká to zapouzdření a to ztraumatizování čili dám příklad: Když dítě se bude setkávat s nepochopením třeba gramatiky v češtině, tak z toho diktátu, když dostane pětku, tak to může vést k tomu, že to teda buď odsoudím, tu češtinu – je blbá – a učit se to prostě nebudu anebo teda tak, kde dělám chybu, abych se to naučil a příště, abych jsem z toho diktátu tu pětku nedostal. A ta hranice, kdy se překlápí ta stimulace v tu rezignaci nebo v to ztraumatizování, tak je naprosto individuální. Na to neexistuje obecný metr a souvisí to se stupněm rozvoje duše. Čili, jak je ta duše bohatá zkušeností. To je to, co se v těch oblastech, kde je přípustná reinkarnace, tak se o tom mluví jako o tom, že ta duše je stará nebo mladá. Čím větší stáří té duše, tak je to vlastně něco, jako kdyby bylo víc těch školních dnů, kdy měla příležitost si odzkoušet ten svůj diktát. Kdežto ta mlada začala tu školu před chvílí, takže má větší sklon k tomu být ztraumatizovaná, než to brát jako stimulaci k vývoji.

R: Co je vlastně zdrojem zranění té duše? Jestli je to vztah k jiné duši nebo je to vztah k Bohu nebo úplně něco samo zevnitř? 

L: Je to ten stav bytosti, protože do duše se zapisuje to, co je vědomě prožito. Čili mám tam jak tu složku „věděti“ – tu mysl, tak tam mám i to tělo – ten prožitek. Čili jakýkoliv vědomý prožitek může způsobit trauma duše, ale taky jenom a výhradně jenom prožitek může odtraumatizovat, tedy vyřešit to trauma v duši, které je tam uložené, třeba i z jiné inkarnace. Nebo i z toho rodu. Protože my prožíváme osud svůj vlastní i osud rodový zároveň. Čili tam se musí ještě rozlišovat, jestli je to vlastní trauma nebo je to trauma zděděné. Čili jestli je vlastní nebo zděděné. Tedy to tě napadlo dobře, protože toto je docela vážná otázka, která vlastně vypovídá…..v tom je odpověď na to proč vlastně podstupujeme tak obtížnou záležitost, jako je inkarnace (jako je vmasení). Proč na sebe vůbec tu podobu opičáka bereme. Právě abychom mohli právě toto zažívat, s tím rizikem, že jsme si sem přišli vyřešit nějaké nezkušenosti, případně traumata, ale s tím rizikem, že můžeme nabourat a můžeme si to ještě zhoršit, ale takový je život.

R: Mě s tím obrazem té školy, že ta duše jde školy toho života, tak mě napadá, že těch předmětů v té škole je samozřejmě víc a na některé prostě…mě šla vždycky líp matika než čeština. 

L: Ano. Dispozice duše, ano.

R: A mě vlastně zajímá, jestli něco takového existuje? Vlastně talent…

L: Ano, a to nás zase odkazuje k tomu, co má ta duše usmlouváno s pánem Bohem na věčnosti. Tak to určuje její talent.

R: Nerozumím. Jako když si něco domluvím, tak jsem vybavený tím talentem?

L: Ano, přesně tak. A já musím nejdřív přijít na to, jaký talent to je.

R: Takže v tom je ta boží podpora na té cestě? Takže s tím učením to funguje tak, že ty děti jsou frustrované, že jim něco nejde a teď ty rodiče mohou je nějak podporovat nebo je ničit a mordovat a oni jsou z toho ještě víc traumatizované?

L: Ano. Přesně tak. A duše si právě vybírá ty rodiče, aby dělali předně to, co od nich očekávají a jsou duše, které očekávají od rodičů mordování a jsou duše, které očekávají od rodičů podporu.

R: Dobře, a co podpora od pána Boha?

L: No, ta je ta generální a ta je přítomná všude a to se vracíme zpátky k otázkám teistů a ateistů. Protože kdo je založený teisticky, věří v Boha, věří ve Zdroj, tak má pořád k dispozici světlo. Kdo v to nevěří, tak se čím dál tím víc noří do tmy a jsme u toho vyhasínajícího ohně. 

R: A ty duše, které jdou od toho světla?

L: TO jsou ty duše, které jdou cestou tmy a které třeba po určitou dobu sestupují, sestupují, až dojdou do určité úrovně, kdy už dál nemohou, tak mohou jít pak cestou vzestupu a je to přirozený rytmus. Tak jako v té škole, že některé dny jsou příznivé a kdy ta škola baví a jde to a někdy je to strašný „vopruz“, kdy bychom nejraději chodili za školu – to je ta cesta: Jdu do té tmy. A lidské bytosti je to dáno, že je to namíchané tak trochu z obou misek.

R: Takže je tam i ta světelná i ta temná složka?

L: Přesně tak a každá to má různě a v čase se to mění a někdy převládá víc to světlo a někdy převládá více tma a trvá to tak dlouho, dokud nenaplní ta duše tu smlouvu, co má vlastně usmlouvanou na věčnosti.

R: Já se zase vrátím – možná už po několikáté — k tomu tématu, jako ..představuji si, že se někdo zabývá tím tématem: kdo jsem, co jsem, co jsem si teda s tím pánem Bohem usmlouval a to nějakým způsobem hledám…a já tam vidím tu past toho, že (už jsem to několikrát zmiňoval) ta mysl bude předkládat nějaké věci, že to je takhle, ale ve skutečnosti je to jinak….

L: Tady se musím vrátit zpátky.

R: Víš, umím si představit, že spousta lidí absolvuje nějaké seberozvojové programy a já nevím co, takové různé technologie…rodinné konstelace…nebo všechny tyhle techniky a lidi mají různé zážitky, ale jak vlastně odlišit, že tohle je teda fakt ONO nebo já si jako jenom myslím, že to je ONO?

L: No, teď jsi to popsal správně, protože to je otázka toho, kolik je tam přítomná ta mysl u toho děje. Proto je v Písmu ten výrok: Podle skutků poznáte je a ten skutek je to, kdy to cítím, rozumím tomu a konám. Musí tam být vždycky ty tři a v té míře, ve které jsou tam přítomné ty tři, tak v té se dostaví ten účinek. Čili speciálně třeba u těch konstelací: jsou konstelace, které jsou vedené intelektem, kde převládají ty vize a ty myšlenky –tento rozměr. Tak jenom to, co tam bylo skutečně cítěno. Ne to, co bylo emočně předvedeno, ale to, co bylo skutečně procítěno, tak se zapíše a to se změní. A to, co nebylo cítěno, emočně předvedeno a prožito, tak to se nezapíše.

R: Pak je to divadlo?

L: Ano, pak je to divadlo. Čili ty techniky fungují právě podle této trojice. Tedy podle „Skutků poznáte je“ a ten skutek je to uskutečnění citu, myšlení a konání dohromady, SPOLU.

R: A když je to konání typu: sedím na zadku a medituji? Protože to je také technika, kterou mohu použít, že?

L: To je ta, která…….teď jsi to roztáhl trochu ten čas a prostor, kdy já můžu na základě meditace uspořádat……ještě jinak….ty tři světy mají mezi sebou tři vazby a nám se blbě funguje v tom ladění těch vazeb, když mám naladit ty tři body k sobě, tak to se dělá blbě, tak to děláme po dvojicích, protože to je mnohem jednodušší. Takže tu základní dvojici, kdy ta mysl velí tělu, ta je nejznámější, nejběžnější a to je prostě vůle, vůle, jakákoliv vůle k moci, k čemukoliv. Prostě já můžu něco udělat. Moci – v tomto smyslu. To je ta, které je dokonce dneska nadbytek. Ta meditace, o které jsi mluvil je ten vztah mezi citem a pocitem, kdy vlastně rozvažuji o svých citech. To je ta meditace, kdy to tělo je v klidu. To se toho jakoby neúčastní a řeší se tahle dvojice a zbývá nám ta třetí, kdy ta duše přímo funguje s tím tělem a to je to, kdy ta mysl, ne že by tam nebyla, ale nereaguje na to. To je to, co jsme popisovali před chvílí a to jsou ty pudy a instinkty a je to To vědomí – dotýkání se věcí, lidí, bytostí. A teď, až když sjednotíš všechny tři, tzn. Vůli, dotek a meditaci (to rozvažování nad tím), tak když to spojíš dohromady, tak teprve pak se dostaví ten výsledek toho skutku. Pak se to božské stane skutečností. Takhle bych na to dopověděl, na to doplnění: Co je ten skutek a jak to vlastně vypadá? Ano, a je to důležité pro to, proč ta duše tady vlastně je a proč na sebe bere tu podobu, že vytváří mysl a prožívá to v těle.