Podcast

O andělech a démonech, o živé a mrtvé vodě. Také o tom, jak může vypadat dobrý advent pro ateisty. A nakonec o tom, jak každý z nás může přispět v době adventu k míru na zemi.

R: My celou tu dobu v tom podcastu Boha prezentujeme jako představu toho vousatého pána, protože On je všude a my jsme součástí a teď já jsem přemýšlel, jak vlastně uchopit ty anděly a ty démony, aby to nebyly ty postavičky. Tak si myslím, že pro spoustu lidí je to přežitá věc. 

L: To je stejné, jako když si vezmu toho Jeana Effela s tím vousatým dědečkem v tom kresleném filmu, tak ten je vhodný pro děti, protože ty to chápou v této úrovni. Pro vyspělou mysl to samozřejmě takhle není a já jsem teď popisoval ty andělé a ty démony jakoby ten kreslený film Jeana Effela pro to uchopení vůbec v té úrovni dítěte. Pro tu víc uspořádanou mysl to samozřejmě takhle není. Tak tam si pomůžu obrazem, který to odosobňuje a na to máme krásný příměr v české pohádce O Zlatovlásce – živá a mrtvá voda. Živá voda je vlastně symbolický obraz těch sil Světla a mrtvá voda je symbolický obraz těch sil Temnoty. Tak a teď, čím ta pohádka končí? Mocichtivý král zabije toho Jiříka, který mu přinesl tu Zlatovlásku, zlaté jablko a tak dále a co udělá Zlatovláska? No, vezme tu mrtvou vodu, polije ty jednotlivé díly toho rozsekaného na čtvrtky Jiříka a oni srostou a pak vezme tu živou vodu, Jiříka poleje a on ožije. Čili, co se stane? Stane se to, že on se stane novým, je vlastně jiný, jiný obraz vzkříšení. Nejdřív musí být ty elementy pospojované dohromady a pak to může být oživené.

R: Je ale zvláštní, že to pospojování elementů je spojené se smrtí, kterou já mám spíš spojenou s rozkladem.

L: S temnotou. Tady nemůžeš, v tomto obraze, použít slovo smrt. Smrt je jenom brána pro duši – tam a zpátky – duše je věčná, jde tam o temnotu. Mrtvá voda, spojení s temnotou. A co se stane, jak to vyřeší mocichtivý král? No, ten, který chce všemu vládnout a všemu rozumět a nechce se sám vydat na tu cestu za Zlatovláskou, tak se nechá také rozčtvrtit, aby byl také omlazen…a nařídím….jenomže dvořané lijí nejdřív živou vodu, čili nejdřív osvětlí ty jednotlivé kousky, jenomže, co se stalo? Pak ho polívali mrtvou vodou, on sice srostl, živá už došla, takže skončil v mrtvé vodě a jsme u brány pekel a jsme u hnojiště démonů, když to řeknu takto. To je krásný závěr v této pohádce na to, že nemůžeme upřednostňovat světlo před tmou a tmu před světlem, protože oni mají ve Stvoření svoje místo, proto každý člověk má svého anděla strážného. Teď to řeknu zase po tom dětském vzorci, který se projevuje za jedním ramenem jako anděl ochránce a za druhým ramenem jako anděl pokušitel a je to ten samý anděl, který má dvě tváře. A je to v té dětské…..blíží se nám ty Vánoce, tak proč bych nemohl používat ty dětské obrazy čili lidská duše je na jedné straně, teď to řeknu tím uspořádanějším způsobem, je pokoušena tou temnotou, která se projevuje, když jsme se bavili o sedmi smrtelných hříších a sedmi ctnostech, je pokoušena tou temnou stránkou a na druhé straně má tu ochranu z té světlé stránky, protože ve skutečnosti tohle není nic jiného než láska Boha Otce, Boha Matky, abychom potěšili i tu druhou půlku, kteří na nás jako rodičové dohlíží, jak se jako děti boží vyvíjíme, jak prosperujme a Bůh má pochopení pro všechny svoje duše, pro všechny lidské duše.

R: No a teď, když se vrátím zpátky do toho adventu a do toho úklidu svého, tak může třeba tím projevem těch sil být i třeba, řeknu příklad: někdo končí v zaměstnání a teď se nějakým způsobem musí domluvit. Jako já chci skončit…
L: ….končí nějaký projekt…

R: …je potřeba se domluvit, co udělat s těmi rozdělanými věcmi, kdo to převezme a jestli mu třeba dají nějaké odměny nebo nedají a často se těm lidem děje, že v tom zaměstnání při tom ukončování vznikají nějaké spory, které souvisejí třeba s tím, že jakože ty jsi tady nevydržel celý rok, tak ty nemáš nárok na prémie a teď jestli ten projev těchto sil je třeba i v tom vnitřním zápase typu – tak já jdu s nimi bojovat …

L: …jako prát se za ty svoje práva…

R: ….ne jako prát, ale spíš jako, že já jim to tedy natřu. Jako, že si umím představit, že člověk může být v takové situaci až jako pomstychtivý, že třeba zvlášť pokud by třeba to ukončení té spolupráce v tom zaměstnání nebylo z iniciativy toho člověka. Ale že by to bylo – musíš skončit, protože my už pro tebe nemáme práci…

L: Jasně, projekt skončil, to byl můj případ.

R: Jasně, ale že se mohou objevovat i takové, jakože já se jim vlastně pomstím za to, projev té temné síly a pak zase z druhé strany si umím představit, že je tam ta světlá složka, která říká: Není to tak, že musíš všemu ustoupit, obhajuj to, co si myslíš, že ti náleží a chceš se nějak dohodnout. Je to v tom – ten projev…?

L: Tohle je srozumitelné. Mě tam napadlo, víš co, já vždycky, když jsou takové témata, které jsou hodně konkrétní, ale zároveň mají v sobě nějaký obecný princip, tak pro mě je dobrý, jestliže jsem něco takého zažil a mám s tím vnitřní zkušenost. A tady musím říct, že zažil a zkušenost mám. Když jsem končil 2002 v korporátu zemědělském, pro který jsem dělal restituce a tyhle záležitosti a dospělo se do bodu, že už dál ne. A to ukončení nebylo z mého popudu, protože tam bylo práce fůra ještě jiné další a nemuselo to až takhle být, ale byly tam ve hře vyšší síly, které potřebovaly taky mě tam odsud dostat, abych mohl dělat to, co vlastně dělám, co vyústilo v té dnešní činnosti. Tak samozřejmě já jsem tam měl obrovskou agresi, protože to byla vůči mě obrovská nespravedlnost. Když ti někdo po osmnácti letech práce v oboru řekne, že nejsi v tom kompetentní a ty vykonáváš tu činnost 18 let vlastně ke spokojenosti všech zúčastněných, tak pardon, teď budu vulgární, koho by to nenasralo. Já to mám tak, že ta světlá část ve mně to udělala tak, že já jsem se jim jal pomstít tím, že to předám všechno do posledního špendlíku tak, aby nemohli absolutně říct, že tam byla někde nějaká chyba a dal jsem si s tím několikaměsíční práci a udělal jsem fůru věcí navíc, abych to takto dokončil a vtipné je, že se mě ptáš na takovou záležitost, kdy zrovna dneska, po letech – 2002 je už hodně dávno, tak ten podnik už dávno neexistuje a je pořád ještě v likvidaci – tak mě sem přišel ten likvidátor s nějakými pozůstalými písemnostmi, že si už nikdo nepamatuje co to je, k čemu to je, jestli je to k něčemu dobré nebo ne, jestli bych jim nepomohl, tak jsem se na to podíval a řekl jsem ano, tohle je prošlé, to k ničemu není, tohle můžete skartovat, tohle můžete odvézt do archivu. A oni byli šťastní, že to teda mají alespoň z krku, protože to už jsou dneska lidi, kteří se vůbec nepodíleli na té práci tenkrát, ale já jsem si přesto a to je opravdu vtipné, to načasování, tak jsem si uvědomil, že vlastně ten můj postoj tenkrát, že jsem se nebránil té energii té agrese, ale použil jsem jí pro to, aby se tam vytvořila taková míra uspořádanosti toho prostředí, že celá ta léta po tom, tak říkajíc, ani pes neštěkl. Oni si žili dál svůj život, já jsem si žil taky svůj život, ale bylo to strašně namáhavé najít přesně ten kompromis, kdy: tady to musím seknout a předám to tomuhle, tuhle záležitost předám tomuhle, tuhle záležitost předám tomuhle, tohle musím udělat a nikdo mi to nezaplatí, tohle – na tom si budu tvrdě požadovat a to i kdybyste sebevíc chtěli, tak to nedostanete. Čili musel jsem to třídit, co ano a co ne přesně pocitem toho míru, o kterém dnes mluvíme, v duši. Ty touto otázkou jako kdybys mě dal zcela konkrétní případ, protože ten bývá dost častý, že se to mění — nějaký projekt končí a jiný začíná. To většinou bývá pracovní a spojené se zaměstnáním nebo s těmito záležitostmi. A to je to, na co si může člověk sáhnout. A ještě další vtipnost je, že jsem to řešil o adventu a měl jsem na to přesně ty čtyři týdny toho adventu to vyřešit, tenkrát, protože jsme se domluvili, že prostě s 1. lednem „sbohem a šáteček“. Čili je to hrozně důležité, protože to je zcela konkrétní způsob, jak to udělat, tzn. nepopřít v sobě tu energii toho, jak to říct, toho potencionálního boje, toho napětí těch sil, ale držet se duše, a „padni, jak padni“, podle pána Boha je to takhle a jestli se to někomu líbí, nelíbí, je mi to jedno, ale já nemůžu ovlivnit ty druhé. Já můžu ovlivnit svůj postoj a ten můj postoj byl k tomu tak: „padni, jak padni: Tady Vám ustoupím a udělám třeba i kompromis nebo udělám něco, co jsem vůbec v plánu neměl a tady toto Vám nedovolím, abyste vůči mě udělali. A když si za tím stojíš a máš to opřené přes duši o ten Zdroj, tak s tebou nikdo nehne. Může se třeba vztekat, může bojovat, může tam být fůra nepříjemností, ale nehne s tebou. Já jsem tenkrát tady zvažoval, že bych je zažaloval, a pak jsem si říkal: no a stojí ti to za to? A když jsem vyslovil tu otázku, řekl jsem to takhle a podíval jsem se do duše, tak ta na mě udělala, víš co? Takovéto to gesto s tím vztyčeným prostředníkem, abych to nějak popsal. Tak to udělala moje duše na mě, co by mě asi tak řekla, kdybych je šel žalovat. Ale když jsem říkal: tak to necháme být a jdeme pryč, tak na mě udělala to samé gesto. Takže já jsem nemohl ani popustit té temné stránce ani si sebrat kufřík jako blbeček všechno nechat a odejít. Ne, ne, ne, muselo se to vyčistit. A jsem zase zpátky u toho čištění, co patří už na kompost a co má být výsledek toho předešlého cyklu, té předešlé práce nebo toho předešlého projektu, vzaté jako investice do toho nového projektu, do té nové práce. Nevím, jestli jsem ti úplně odpověděl?

R: Myslím, že jsi odpověděl úplně přesně. A mě napadá, když tedy ten úklid budu měřit tím mírem v duši, je to tedy stav nějaké světelnosti? Protože mě zajímá to, že teď se v tom celku hraje, jak jsi sám říkal, teď je ta mimořádná situace, končí různě cykly. Můžu tomu globálnímu pomoci tím, že budu dobře uklízet skrze tak….?

L: Ano, pochopil jsi to naprosto správně. A každý, kdo má nějakou změnu – všichni máme – i já mám teď zase další změny, kdy vlastně propouštím své aktivity přímé práce s lidmi, byť jako podnikání už jsem už dávno skončil, ale omezuji i tyhle věci, protože prostě na to už síly nemám, ani ty přátelské, kdy nejde o byznys, jenom o obyčejné lidské sdílení, tak mě se nahromadilo za ta léta obrovské množství lidí. Já je mám všechny rád, ale už toho tolik nezvládnu. Tak třeba já to mám teďka tak, že já můžu komunikovat s mnoha lidmi ještě, ale co můžu vyřídit přes telefon, co se obejde bez fyzické návštěvy, vyřídím přes telefon, protože to jde. A ty přímé kontakty jenom prostě ředím. Jako s kým si o čem popovídám, s kým půjdu na kávu nebo tak, abych já obstál., aby vlastně: Vezmi z kapsy chlup, když tam nic není, když já nebudu v pořádku, tak nemůžu být dobře ani pro ty ostatní. A zase je to to vnitřní — vnější, takže tímhle způsobem na to. Čili nebránit se tomu, že to temný je temný, ale chápat ho, že má svoji funkci a že má i pozitivní stránky, to je ten pekelný kompost. To se mi docela líbí tenhle pojem a pak je tam to světlo, které má oživovat a kdyby tam bylo moc Světla, tak spálí. Tak ten život taky nebude. Takže to hlavní sdělení je, najít tu svojí cestu života. A ta nám hraje do karet jako v kartách do ruky, nám tam hraje ta plutonská sféra, že nás podporuje přímo ze Zdroje.

R: Jak k tomu může přistoupit ateista?

L: Ateista, který nevěří na duši, tak vlastně jenom tím, že se přežere a poblije se. Že zjistí, že víc a víc materie, že to ho neupokojí. Tím tomu může přispět. Protože síly Temnoty podporuje chtíč a já když nemám víru, mám jenom, že jsou ty věci, tak pak má zbožnost duše chce víc těch věcí. To je, když popisuji, že bezbožný člověk zbožtil nové božstvo zvané zboží a zbožně na něj kouká do regálů. Když se přejí toho pána Boha v podobě materie, když to řeknu takto. Tak tím tomu pomůže, protože o to rychleji se to uvede do krize a o to rychleji se to rozpadne, co zmizí v té temnotě a co dál bude pokračovat v životě. Není to příjemné, ale je to cesta. Duše je stejně nesmrtelná. Bude to teď vypadat moc tvrdě nebo krutě, to co říkám, ale to jsou prostě pravidla hry, které jsou nastavené a v momentě, kdy se tu ocitneš jako člověk, tak chceš – nechceš, podle toho budeš žít. Prostě musíš dýchat, musíš jíst, musíš na záchod, prostě základní životní funkce musí fungovat, takže i tohle musí fungovat. Takže ateisti stejně jako věřící.

R: Mě teď šla hlavou celou dobu písnička: Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš. Ty jednotlivé verše Horáčkovi šly hlavou, jak k adventu může přistoupit ateista? Možná to není štěstí, ale je to fajn….

Proč se na to ptám? Znám spoustu lidí, hodně z té businesové sféry, kde ti lidi stále uvažují v tom trvalém růstu. Oni, to co je pořád zajímá jako je, aby ta křivka stoupala – trvale stoupala.

L: Trvale udržitelný rozvoj, jasně růst.

R: Nicméně i oni minimálně v práci, žijí vlastně jako v těch ročních cyklech. Ten první kvartál je vždycky blbej a třetí je blbý a čtvrtý je nejlepší. To třeba v tom IT takhle dost často bývá, takže už si kreslí jako nějakou vlnovku, jako esíčko, že vlastně, aniž by si to uvědomovali, že v tom cyklu žijí.

L: To jenom ověřuješ to: Chceš – nechceš – musíš, že tady je to cyklické. Ale představu mají, že na začátku je ta blbá opice a na konci je ten inteligentní člověk.

R: A stejně se vždycky před těmi Vánocemi dělají plány na ten příští rok, hodnotí se to, co se udělalo, vymýšlí se. Je to stejně taková forma reflexe, úklidu. A teď ještě přemýšlím, jak to přenést do toho ateistického soukromého života. Jak by mohl vypadat advent pro ateisty?

L: To se mi vybavilo krásně z dětství, jak chtěli soudruzi nahradit Ježíška, narození Ježíška Dědou Mrázem. Vidíš to? Na začátku máš to nově narozené dítě a oni tam chtějí vrazit hned toho Dědu Mráze, takže bezbožný socialismus místo Ježíška dal Dědu Mráze. A co dělá bezbožný kapitalismus? Tam je Santa Klaus. A kdo to je? No, to je šedivý, taky dědek. A jaký je v nich rozdíl? Jednoduchý. V těch dárcích. Santa Klaus vozí na těch saních dárky, čili máš tam tu hmotu. Čili bezbožný kapitalismus používá místo Ježíška Santa Clause, svatého Klause taky známe z naší historie a nemá tam toho Dědu Mráze. Je třeba, aby náš český ateista se držel Ježíška a měl tam jako to dítě prostě ten nový život, to nové dítě. Čili, co porodíme, co jako: Mámo, táto, co budeme dělat v příštím roce, jaké přineseme na svět to dítě. Nemusí to být vždycky nutně to fyzické, ale co vybudujeme, co uděláme, co spolu vytvoříme, co spolu prožijeme. Ale pro toho, kdo tam má problém s tím pojmem Boha a vidí jenom ten hmotný svět, tak co chce zhmotňovat? Takto bych to pro ateistu jako to je cesta, ale ten prostor bude samozřejmě velice úzký, protože on je ochotný přijmout Boha pouze v podobě hmoty. Tak pak je to o těch věcech.

R: A co třeba adventní trhy? Třeba znám lidi, kteří mají tu tradici, že se seberou a jedou na ten adventní trh a tam si koupí ten svařák a chodí po těch stánkách se koukat.

L: To je obrovsky smutná záležitost z jednoho úhlu pohledu, to je pláč duše nad tím, že tyhle lidi nemají ritualizovaný život a snaží se alespoň v tomhle období si udělat nějakou výjimku, která by jim přinesla trochu radosti. Já jsem rád, že se to děje. Pán Bůh miluje všechny svoje děti, takže i pro tyhle našel zábavu a to vytržení z té všednosti: Ráno do fabriky, večer z fabriky…v těch trzích, kde mohou vidět toho Boha v těch předmětech té jakoby ne obvyklé spotřeby. Je to hezký, voňavý, je to jiný, ruční, má to tu atmosféru, takže jako vánoční trhy a ozdobený stromeček a pod tím jesličky s Ježíškem, za mě úplně super, protože to je naděje. To je naděje toho Života do budoucnosti, ale Děda Mráz a Santa Klaus, to já nedávám. To říkám rovnou. Protože, když to chci vyčistit, tak pro mě to jsou zástupci – tyhle dva starci, jsou pro mě zástupci odumírajícího bezbožného socialismu a bezbožného kapitalismu. Já fandím nám, Čechům, že si uhájíme Ježíška a jestli přes ty adventní trhy a ty věci nebo i v tom smyslu narozené světlo, tak to už je jak to má která duše a potřebujeme tady taky všechno kvítí. Takže pro ateisty a pro trhovce, je to tenhle rozměr. Za mě hlavně, když tam nebude Santa Klaus a když tam nebude Děda Mráz, když tam nebude to staré, má se narodit to nové. Pro mě bylo velice zajímavé, když jsme se tedy dotkli tohoto, tak ten příměr, když se má dítěti osvětlit, že ty dárky nenosí Ježíšek, tak tam mě přišlo: Já věřím na Ježíška dodneška, akorát se mi ten pojem trochu proměnil. Pro mě jako ten dárek je ten, co přichází z jádra duše v podobě Ježíše Krista, který pověřil mého ředitele, mé Ego, a moje ruce, aby to tady zhmotnili, protože oni teď jsou momentálně v nebi, tak když tady je to bi, tak to někdo udělat musí, takže já jsem obdarovávaný vždycky Ježíškem, ale musí samozřejmě někoho pověřit, kdo to zařídí v té hmotě, takže pro mě Ježíšek nikdy neskončil a nikdy neumřel, jenom se rozšířil ten pojem toho, kdo to je. Čili přešel jsem z té malované postavičky, přes to dítě v těch jesličkách, jsem přešel na to Světlo v duši a tady máš zároveň ten obraz – třeba pro ty síly Světla a síly Temnoty — jak přes tu zosobněnou podobu do těch  Andělů a Démonů, jak přejít v ty síly, že jsou ty světelné a temné složky. A na tom Ježíškovi je to krásně vidět, protože to zosobnění, ježíš mě ty dva dědkové fakt štvou normálně, jak tady tak o tom mluvíme, tak si teprve uvědomuji, jak je nedávám, že jsou zastaralí.

R: Mě napadla taková možná praštěná věc. Já teď z té atmosféry těch vánočních trhů a těch adventních věcí, to vrátím zpátky k tomu jako hrozícímu globálnímu konfliktu. V této atmosféře, by bylo správnější se adventním trhům vyhnout anebo správnější by bylo to jako ještě víc „ohulit“, aby se to přesvítilo? Je to srozumitelné?

L: Je to naprosto srozumitelné. Tvoje zbožná duše si žádá akci. Tady jde opravdu o to smíření, že to si musí rozhodnout každý sám v sobě, kudy. A důležité je žít dál, ať se stane, co se stane. Jsou věci, pod jejichž vlivem jsme, ale ani já ani ty nejsme v postavení, abychom to jiným způsobem než tím, o kterém mluvíme, a to ho vůbec nezlehčuji, naopak. Já se snažím ho vynést víc na Světlo boží, takzvaně, tomu pomoct nemůžeme. A mnohdy je to tak, že ty síly temné i ty síly světlé, tak jsou pánem Bohem pověřené, že kolik bude spravedlivých na tom světě, tak oni na něj nesmí sáhnout ani ty světlé je tahat do nebe ani ty temné tahat do pekla. Musí je nechat být, aby byli sami sebou. Můžou jim ukázat cestu. Tak jako poslal – a teď pozor – Bůh poslal dva anděly do Lotovy rodiny, když byl ten poslední spravedlivý v Sodomě. A co udělali ti andělé? Odvedli je pryč z toho prostředí, čili když je smířená duše, tak Bůh pro ní má vždycky cestu a třeba pro něj pošle i anděly, ale jsou tam dva. Akorát nikdy není řečené, že ten jeden byl anděl ochránce a ten druhý byl anděl pokušitel a šli spolu ty dva andělé. Je důležité, že chodí spolu. Protože ten anděl Světla, on nezná ty praktiky těch temných sil a ten anděl temnoty nezná ty praktiky těch světlých sil. Proto jako kdybychom potřebovali dva zástupce: jeden pro pravý pangejt životní cesty a druhý pro levý pangejt životní cesty. Co udělat? Přesně to, co děláme. Nabádat k tomu, aby každý šel, co možná nejblíž k sobě a položil si základní otázku, která je spojená s dvěma pojmy: mír a život. Čili život je záležitost času, toho napětí mezi dvěma póly a mír je to, že to umím správně změřit. A tudy je třeba, aby lidské duše šly. Ty, které jsou na cestě lidskosti a ty, které jsou ve zvířecím stavu, musí pořád dokolečka probírat ten cyklus válka, žranice, odpočinek, válka, žranice, odpočinek a pořád dokolečka (až se mi z toho zvedá žaludek)….ne, jsme lidi, nejsme zvířata. Tak tady bych viděl tu cestu, kudy na to.

R: Děkuju.

L: Rádo se stalo.