Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu podcastu Duchovéda s naším stálým hostem Luďkem Švojgrem, poustevníkem ze Starého Plzence. V minulém díle jsme se věnovali víře a jejímu vztahu k vědě. Mluvili jsme také o krizi, kterou tato víra prochází. Kořeny této krize lze najít zejména v systému vzdělávání, kterému jsme věnovali minulý díl. Sérii rozhovorů o vztahu víry a vědy zakončíme pohledem na to, co se v dnešní době děje s duší každého z nás. Čeká nás totiž maturita z lidskosti.  

R: Já teď ještě přemýšlím.. mě zajímá otázka.. nebo jinak. V poslední době jsem přemýšlel nad spoustou takových těch.. jak jsou jako ty různé negativní fenomény. Víš? Jako že klimatická změna nebo právě jako negativní vlivy jako digitalizace světa a umělé inteligence a já nevím, všechny tyhlety různé věci. Tak si vždycky jako říkám, že ten Pán Bůh přece není jako vůl, takže tyhlety věci nám nedal jako náhodou.

L: Ne, samozřejmě.

R: Včetně vědy samotné. Já jsem jako měl pocit, že to byl dobrý nápad nám dát vědu vlastně. A jenom my jsme to nějak jakoby přehnali nebo..

L:  Ne, ne, ne. My jsme vědu nedostali. My jsme ji vytvořili. On nám to umožnil, abychom mohli zkoumat, čeho jsme schopni. Třeba, dám příklad – přírodní procesy, změna klimatu a tohle. Ta nechuť k tomu a ten.. všechny ty.. ten Green Deal a všechny tyhlety blbosti, tak jsou jenom strach ze změny. Ta změna stejně přijde. To je jenom strach ze změny. Dospělý člověk ví, že ta změna přijde tak, jako po dni přijde noc a po noci přijde zase den, že všechno, co je tady na světě, se děje cyklicky, pravidelně, že to má svůj rytmus, a že je třeba se tomu přizpůsobit. A ne pyšně z ega chtít tomu vládnout. Že to zastavíme, my ten život zastavíme, poručíme větru, dešti. To já už jsem zažil, 50. léta, výborně, to už jsme tady měli, to není nic nového. A s tou digitalizací to je pro mě milosrdný nástroj Boží, jak odvést nezralé duše z těchto plání. Tím, že zdebilní z lidství na úroveň biologického otroka. Čili nebude takový člověk nic jiného, než takové lepší zvíře. Tečka. To už tady ale taky bylo při zániku Atlantidy, takže nic nového pod sluncem, jak by řekl klasik. Čili Bůh je milostivý vždy a za všech okolností. Proč bychom měli počtvrté být zničení jako Mohendžodáro, Harappa, jadernými zbraněmi, když sami sebe můžeme krásně vyprovodit všechny nezralé pomocí digitalizace do virtuálního světa? Jako, Pán Bůh je tak milostivý, že dovolil, aby ze země bylo vyndáno uhlí, aby byl vyndaný zemní plyn a ropa jakožto dodatečné zdroje energie kromě sluníčka, aby se dalo vyrobit dostatek biologických těl a každá duše, která o to stojí, aby mohla projít touto maturitou, protože si je vědom, že maturitní období končí.  Protože končí tyto zdroje v téhle podobě, tak se zase ta energie zpátky vrátí do země, a ta země si pomocí svých přírodních cyklů, tak si to všechno dorovná a vyrovná. Přírodě, Pánu Bohu a stvoření je jedno, jestli to trvá milion let nebo dva miliony let, oni si s tím poradí tyhle cykly, ale byl k nám milostivý, že nám dal příležitost všem duším, které o to stály, aby mohly prověřit sami sebe ve své absolutní víře čili ve stavu a kvalitě své duše. Čili když to vrátím do toho školství – kam, do které třídy jaká duše patří, ve které třídě jaká duše má být. To je smysl celého počínání tady. 

R: No, a co bys tedy jako poradil těm lidem, kteří tím chtějí projít?

L: Aby se každý zamyslel nad stavem své duše čili nad svými city. Nad tím, kolik je zaměstnaný svou vlastní hlavou a jestli to třeba není jinak. A jsou duše, které mě proklejí, že to je nesmysl, že jsem blázen. Pak jsou duše, které se nad tím zastaví, zamyslí a řeknou hmm, zajímavé, ale pro mě to není. Pak jsou duše, které zastavím třeba touhletou řečí, a to jsou ti, kteří jsou připravení na změnu. No, a pak jsou ti, kteří mě chápou tak, jak mluvím. A je to naprosto v pořádku, protože o tom ta celá zkouška je.

R: Já, když jsi to jako řekl, jako že se každý tedy jako zamyslí nad stavem své duše, mně se chtělo říct: „A to stačí?“

L: No, protože dovolí, aby promlouvala. Aby šla za svým naplněním, aby zjistila, jakou velkou míru toho abstraktního myšlení byla schopná ve své mysli vybudovat, protože naše mysl se nevzala sama z ničeho. Ta byla vybudována duší a rodiči v průběhu dětství. A to končí to období jednadvacátým rokem života. Největší problém dnešních vědců v této oblasti spočívá v tom, že vědomí a mysl chtějí najít v činnosti mozku. A nechápou, že mozek je pouze nástoj – jako přístoj – pro mysl, která není hmotná, že to je obráceně. Protože tohle přesvědčení pramení z nesprávně pochopeného darwinismu a nesprávně pochopené zkušenosti z minulé doby. Že ten vývoj je daný tak, že za minulého režimu se nám snažili soudruzi namluvit, že dělnická třída jen ten základ a ti inženýři, že to jsou ta nadstavba. Já jsem neviděl, že by dělníci ve Škodových závodech vyrobili lokomotivu, aby pak jako nadstavbu inženýři k tomu nakreslili výkresy a teprve na základě těch výkresů se to někomu ve vedení firmy urodilo, jako že budeme vyrábět lokomotivy. Zkušenost a praxe říká, že to je přesně obráceně. Že to nehmotné rozhodnutí duše -  budeme vyrábět lokomotivy — zaměstnalo inženýry čili mysl, která nakreslila výkresy, aby to pak životní síla s tělem na té dílně vyrobili. Čili tou překážkou je to myšlení, že směrem od toho hmotného se dostanu k nehmotnému. Je to přesně naopak, z praxe. Když nemám předlohy, tak co mám dělat? Kde ty předlohy vezmu? Ty jsou v mysli. No tak musím rozvíjet mysl, to je v pořádku. Ale kdo zadává, jak mají být ty předlohy tvořeny, jaký mají mít obsah, jak mají vypadat, co můžu zrealizovat, co ne? No, to musí říct ten, kdo je ještě nad těmi inženýry – zadavatel. A to je v daném případě duše člověka nebo jádro, nazvi to, jak chceš. Čili to je o hierarchii a vztahu hmotného a nehmotného světa. 

Když jsi vězněm mysli, tak začneš říkat jako Sisyfovci, že jenom to, na co si můžu sáhnout, existuje a nic ostatního neexistuje. No, tak ať vrátí všechny diplomy, protože můžeš si sáhnout na jedničku? Na dvojku? Na čísla? Na matematiku? No, nemůžeš si na ně sáhnout. To, co píšeš na ten papír, jsou jenom symboly. Jednička prostě neexistuje. Jednička je duchovní útvar abstrakce mysli člověka. To je celé. Čili musí se na to jít z druhé strany. Že musí být nejdřív čistá mysl, aby byla čistá realita. A tohle věděl už Budha, proto on měl základ – nauč se, aby bylo čisté tělo. Zvládnul jsi tuhle obecnou školu? Tak pak se nauč čistě mluvit a pak se nauč čistě myslet. A pak máš čistý nástroj pro prožívání tady ve světě a ta duše se tady pak může projevit. Čistota ve smyslu ne že to je jako zářící, ale že to je harmonické, že vím, co kdy použít, co kdy nepoužít. 

R: Já docela potkávám hodně lidí, kterým se v různé fázi života stane, že nějakým způsobem chtějí něco jako pojmenovat a začínají pak používat většinou ne slovo Bůh, ale spíš jako vesmír, universum a takovéhle věci a pak všechno tak jako cítí, prociťují a začnou mít takové jako ezo období. Takové ezoterické období. Přichází to na ty lidi v různém věku, jak jsem zjistil. Jak tomu mám jako rozumět? Je to tak, že já, když je sleduji, tak mi přijde, že z jedné strany oni hodně jako po něčem touží. Neumím to dobře pojmenovat a z druhé strany.. 

L: Ty chceš jako chápat, ne rozumět, ale chápat jejich stav, proč je a jak je? A nebo něco jiného? 

R: Já přemýšlím. No, víš, že ty říkáš, jak tím smyslem je..

L: Aby duše věděla, jaká je.

R: Aby duše věděla, jaká je. Tím smyslem je vlastně jako uvěřit nebo umět jako věřit nebo..

L: Ne, umět zacházet sám se sebou. A ten prostředek zacházení sebe samého se sebou samým je oblast víry, která se projevuje citovým kanálem. 

R: Děkuji, teď jsi to řekl moc hezky, přesně, umíš to říct vždycky mnohem lépe. A u těchhle lidí.. oni jako hodně mluví vlastně jako o citech a jak všechno jako prociťují a naciťují, ale já mám z toho takový pocit, že to jako není..

L:.. že to není pravé. 

R: Já jsem nechtěl říct to slovo, řekl jsi ho jako ty.

L: Já vím, řekl jsem ho sám. Ale to je v pořádku, ten pocit je v pořádku, protože člověk v určité fázi svého (jak jsi to řekl?) spění a vyspívání v té abstraktvní složce své bytosti, tak přijde do momentu, kdy musí se naučit vědomě rozlišovat své city a své emoce. Takový člověk, kterého ses snažil popsat, má cit a emoce jako synonymum, že to je totéž. Ne, není. Cit je produkt duše a emoce je produkt ega.

R: Takže on si vlastně jako myslí, že to cítí. 

L: Ano. A dokonce to může být skrze prožitou zkušenost s kdysi cítěným spojeno. To není, že ta emoce musí být utržená od citu. Dokonce tam nehraje ani prostor a čas roli. Ale je to emoce. 

R: No a teď otázka pro ostatní – a jak to tedy jako rozliším?

L: To se musí člověk naučit. Tak jako se umí naučit rozlišovat své jádro, svou duši, tak se musí naučit rozlišovat, co je jeho ego. 

R: A je na to nějaké cvičení?

L: Je, samozřejmě. Na to existuje jeden obrovský celosvětový systém – buddhismus, protože buddhismus je nesprávně chápán jako náboženství. Buddhismus je filosofický směr, který právě je soustředěný na schopnost rozlišování toho, čemu my tady na západě říkáme duše a čemu říkáme ego. Oni to mají všechno dohromady jako mysl a různé úrovně mysli. Je to jenom pojmová záležitost. My to tady máme pojmenované tak, že umíme rozlišit duši a ego. Je to tak, že když někdo říká.. překládá se literatura z toho východu sem na západ, tak je nesprávně chápáno to zbavení se ega, že bychom neměli mít ego a měli bychom popřít ego. Ne, ne, ne, to je jako zdebilnět – ztratit ego. Ego je náš řídicí orgán, ten, který rozhoduje, ale my se máme zbavit jeho samovládnosti, že rozhoduje sámo o sobě. Ono se má naučit podřídit své rozhodování duši. Čili dobrý služebník a špatný pán, čili my se máme zbavit panování ega a ne toho ega jako takového. Protože tohleto povstalo z meditací. Meditace v buddhismu začínají tím, že první meditace je na prázdnou mysl, kdy odstraním všechno z mysli. Čili já vyčistím a vymetu všechno, co je od ega níž, co tam je, a zůstane tam pouze číta – orgán čití, vjemy, to, co můžu vnímat do mysli, co tam může přicházet. A tím pádem zjistím, když mám prázdnou mysl, co je duše.

R: Jo, já jsem to jako zkusil a to nejde.

L: Jde. Musí se to trénovat. A trvá to dlouho. Proto buddhismus má mnoho různých škol, které jsou zaměřené na různé typy bytostí a každého vedou podle toho typu, kterou tou bytostí on je, tak se mu snaží najít prostředek, jak vyprázdnit mysl, aby nahlédnul svoji duši. A teprve potom je druhá fáze, kdy z té prázdné mysli se medituje na klidnou mysl, čili to je taková mysl, kdy to ego je plně stoprocentně podřízeno duši, čili když to řeknu jiným způsobem, kdy ta duše se vlní v prostoru a ta mysl se vlní synchronně s tou duší, čili že jsou v jednotě. 

R: Já jsem ti to už asi vyprávěl. Tehdy jsem byl v té tmě, tak asi jako druhý den, když mě ten průvodce přinesl vždycky to jídlo, tak se mnou prohodil pár slov: „Jak se máš, hodně spíš? A já jsem říkal: „No, nějak mně jako nejde vypnout ta hlava, nejde vyprázdnit to vědomí, aby tam nebyly ty myšlenky.“ A on se začal strašně smát a říkal mi: „Hele, dokážeš zařídit, aby ti nerostly nehty nebo zařídit, aby ti nerostly vlasy?“. „No, ne, to neumím.“. „No, a s myšlením je to stejné, je to biologický proces, takže smůla kámo, Vánoce se nekonají.“ A odešel, druhý den z těch, nevím, osmi nebo deseti, co jsem tam jako byl. Takže já vlastně vůbec jako nerozumím tomu konceptu, jak chceš jako vyprázdnit tu mysl, když je to jako biologický proces.

L: Vysvětlím. Tak to je právě ta chyba, že se začíná od těch dělníků na té dílně, co vyrábí tu mašinu. Ty musíš začít od těch inženýrů. Tam existuje.. jo, jako mozek má ten biologický proces, mysl není biologická. V tom je tam nepochopení, tohle on nerozlišoval tenhleten tvůj průvodce nebo ten člověk. Samozřejmě, když je mám spojené dohromady, tak to nejde. V momentě, kdy je umím rozlišit – ne rozdělit, ale rozlišit – tak toho schopen jsem. Dám příklad. Když se nadechuješ, tak energie jde nahoru, vzduch jde do tebe a je tam úvrať, horní úvrať, zastávka, kdy v tom okamžiku, kdy se přeměňuje nádech ve výdech, tak tam je ticho. Tak tam není nic. A to je přesně ten okamžik, kdy ta mysl stojí. Takže se to trénuje tak, že v pránájámě, ve vědomém dýchání, si rozšiřuju zastávky horní a spodní úvratě, kdy mysl má příležitost nemyslet bez ohledu na to, že pod tím biologicky mozek pracuje. Frčí tam ty myšlenky a já to vidím z nadhledu nebo podhledu.

R: Jo. Já jsem mému kamarádovi Honzovi Bendovi, který je vlastně srílanský mnich a hodně dělá mindfulness a tyhlety věci, za mě je jako takový největší guru meditační, kterého já jsem jako potkal, tak já jsem jel a volal jsem mu z toho auta a říkal jsem: „Ty, Honzo, víš mě strašně jako zajímají ty okamžiky.. já to znám, když jako kouřím.. když jako vydechneš ten kouř, tak je takové jako chvilinka, než se rozplyne ten dým a tam je jako nic. A to je strašně slastné.

L: No, to je spodní úvratinová slast. No, a horní taky. 

R: A on se hrozně jako smál a říkal: „No, jo, to je vlastně jako ono. A když se té meditaci budeš věnovat, tak vlastně zjistíš, že se tyhlety chvilky objevují..

L: Ano, zvětšují, prodlužují, ano, to tak je. 

R: On tedy mluvil o jiných věcech, jo, že říkal, že spíš se ti budou dít jako jiné věci, že najednou jako nazříš, že 90% svého života jako neovládáš.

L: Ano, to je pak následek, že tohle vidíš. To je ten následek. 

R: A teď tedy zpátky k té škole. Kdy a jak ty děti tohle učit, zda je to vůbec učit nebo to nechat až na to, když je fakt ten člověk vyspělý do nějaké podoby, že vlastně je schopný, tohle objevovat nějak sám nebo..

L: On prvního roku do jednadvacátého roku věku dítěte se to dá učit, pak už ne. Je to nějaký statistický průměr, nemám to od sebe. Zhruba v jednadvaceti, kam většina slušného světa dává dospělost, se ukončuje vývoj mozku, který samozřejmě je pak vyvíjitelný i později, a také jako ve smyslu kladném, že se zdokonaluje, ale i ve smyslu záporném, ale to hlavní je tahleta výroba – kdy se vyrábí vlastně ten nástroj, mozek, aby gungoval. A ten se vyrábí právě tím, že se to zkouší. Zkouší ve smyslu zkouška a zkušenost. Čili nabírají se zkušenosti. A samozřejmě to roční dítě nabírá jiný okruh zkušeností než to dítě, kterému je třeba osmnáct, dvacet. Čili v každém tom stádiu vývoje dítěte od toho prvního do toho jednadvacátého roku, tak probíhá ten proces výuky, ale přiměřeně stupni dosaženého poznání.

R: Jako že bych měl své děti učit meditovat?

L: Jasně, akorát že to má jinou podobu v jednom roce, ve dvou letech, ve dvanácti, pokaždé to vypadá jinak. Protože, co to je meditace? My jsme nenaformátovali pojem meditace. Meditace je rozvažování o své duši a vyvozování z toho závěrů. To je meditace. To je smysl meditace. A v této podobě to můžeš dělat od roku, kdy se ta duše probere, že tady je na tom světě. Takže třeba správná chůze. Naučit se správně chodit je pro dítě meditační cvičení. Já dávám do koordinace cit z prostoru s tím, jak motoricky dávat ty nohy před sebe, abych chodil. To je meditace. Akorát, že my to meditace používáme v tom úzkém slova smyslu..  

R: ..jako že sedím na tom koberečku.

L: Ano, přesně tak. Ale to není meditace, to je jenom speciální případ meditace.

R: Mně přijde, že oni se nejvíc věcí naučí tak, že to normálně odkoukají.

L: 90%, ano. 

R: A ty děti jsou schopné to odkoukat?

L: Ano, všechno. Vždyť dokonce si vzpomeň, že v dospělosti, když sis s něčím nevěděl rady, tak jdeš do toho, jak by to asi dělala máma nebo táta nebo nějaká autorita v jejich postavení. Vždycky to tak je. A když nemám nikoho, tak jdu k autoritě největší, k absolutnu. To je jasné, že to odkoukáváme.

R: No, tady je hodně.. já mám takový pocit, že je to tím, jak je možná vlastně jako zúžený ten pojem té meditace.

L: Ano, vůbec všechny pojmy jsou zúžené, posunuté významy.

R: Nebo naopak rozplizlé.

L: To je to samé, ano. Všechno tam obsahuje všechno. To je to samé, ale na druhou stranu. Tak rozšířený význam. Jasně, tam je to nepochopení řeči. Řeč je opravdu dar člověku, že můžeme vyjadřovat v reálném časoprostoru ty pocity duše, zformulovat je tak, aby jiná podobná duše byla schopná to přijmout. Protože, kdybychom to měli jako dřív ty národy, že jsme schopni bez myšlenek a řeči si předávat informace, tak bychom neměli příležitost dělat chyby a rozvíjet své abstraktní myšlení a zůstali bychom na úrovni lidská bytost uvězněná ve zvířeti Homo sapiens. My jsme lidi. Nejsme lidské duše uvězněné v Homo sapiens. Čili my potřebujeme kultivovat řeč a to je tím, že když já řeknu A, tak to A existuje ne, když namaluju ten znak na papír, ale existuje, když to cítím v duši, tak ten paprsek světla nebo toho pocitu přivedu do mysli, ta ho zformuluje do takového tvaru, že hlasivky se nastaví k vibraci a já ten paprsek připojím s tou vibrací a do toho světa vede A. A to je plná informace, to co jsem teď udělal. Čili je to plné to, co má být zformováno (in-formace) do formy A. A dokud se nevrátíme k tomuhle principu, že každé písmenko má svůj standardizovaný obsah a formu, tak se spolu lidské bytosti nebudou moci domlouvat, protože já jsem si myslel, že to je toto a já jsem si myslel, že to je tamto. A pak si jeden něco myslel a druhý něco myslel a nedomluvíme se. Proto máme tam tu standardizaci. Proto se v té škole učíme ty standardizované znaky, abychom věděli, že odsud sem je to ještě A a odsud sem je to už B. A abychom to nemuseli oddřít vždycky všechno a znovu, no tak navazujeme na ty generace předků, kteří tady byli před námi, to je jednoduché. Čili vrátit se zpátky k smyslu řeči a pužívat ji tak, jak byla řeč určená – jako nástroj zušlechťování lidskosti bytostí zvaných Homo sapiens. 

A jsme zpátky ve školství, jak jsi chtěl. Protože tohle je ta škola, a ne kdy kdo vládnul a kdy kdo nevládnul a tak a tak a tak. Memorování.. takhle, já kdybych šel dělat revoluci do školství, tak bych tam zavedl v první řadě hodnocení za dělání chyb a vyučoval bych děti na chybách. Čili vůbec by nešlo o výsledek jako ve smyslu výkon, ale množství probraných a pochopených chyb. Tak za to bych je oceňoval. To by byla první věc, co bych udělal. Druhá věc, kterou bych udělal, bych rozdělil kromě schopností malé násobilky po zlomky a základní gramatika a umět číst a psát, to bych nechal pohromadě holky, kluky, ale všechno další učení bych už rozdělil na klučičí způsob výuky a holčičí způsob výuky, protože mozek při svém vývoji při vstupu do.. po dvanáctém roce života vývoje, tak už se chemicky rozlišuje. Protože způsob myšlení je ovlivňovaný hormony. To je známý fakt. Čili testosteron u chlapečků a progesteron u holčiček ovlivňuje způsob myšlení. Čili ta výuka má být přizpůsobená tomu způsobu chápání. To neznamená, že by měli být jako vyučováni stejně, ale měli by být vyučováni rovnoprávně, nestejně, rovnoprávně. Nestejně v prostředcích a rovnoprávně k cíli, čili aby byli ten kluk i ta holka schopni abstraktně myslet.

R: Tak to jako v minulosti bylo, to rozdělení.

L: No, bylo, samozřejmě. To průmyslová revoluce po roce 1905 v Čechách se zavedením republiky, tak zničila. My máme ještě školu stavěnou za Rakouska-Uherska, která má tři vchody. Jeden pro zaměstnance a učitele a nad jedním jsou třídy, kde byly dívky a nad druhým třídy, kde byli chapci. A díky tomu se udržoval určitý standard pořádku v tom systému. Já neříkám, že to je dobře, nebo špatně. Protože to neustálé uvolňování všech vazeb, hranic vede k tomu, že se ty bytosti musí snažit každá ze své duše a tam se dostáváme k té zkušenosti toho, že se dneska probouzí i duše tzv. nevzdělané. To jsou ti holiči a ty kadeřnice a já nevím kdo, že má obyčejné povolání z hlediska potřeb intelektu, ale je to obrovsky zářící duše z hlediska zkušenosti, co ta bytost tady dovede. To totiž je na intelektu nezávislé. Já znám tolik šmejdů, kteří jsou tak inteligentní, že to člověku zůstává rozum stát.

R: Otevíráme nějaké další téma.

L: Ano, to jsou další a další témata, která na to navazují, ale ten základ, bez kterého není tohle řešitelné je, když nemám pochopení pro to, že já jsem duše a mám mysl a mám tělo. Čili že já nejsem tělo a nejsem mysl, já je pouze mám jako nástroje k dispozici. Tohleto je zrovna dost těžká věc, na to bude hodně lidí narážet, protože vnímají sami sebe jako celek nerozlišený.