Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu Duchovédy. Ahoj Luďku. Zdravíme vás ze staroplzenecké poustevny. Na úvod bychom vám s Luďkem velmi rádi poděkovali za množící se dotazy a témata, která k nám chodí různými cestami včetně psaných dopisů poštou.

L: To velmi pobavilo, ano.

R: Je to dneska už téměř věc, která skoro neexistuje a najednou se nám jako zjeví celá řada dotazů v písemné podobě. Děkujeme za ně. Rádi bychom vás požádali o trošičku trpělivosti, protože s Luďkem na základě těch dotazů připravujeme nějakou sérii témat. Budeme se snažit ty dotazy nějakým způsobem seskupit tak, aby to nebylo jenom jako dotaz a odpověď, protože si myslíme, že tahle forma by byla zajímavá vždycky jenom pro toho tazatele a pro ty ostatní třeba už by tak nebyla. Říkám to správně?

L: Ano, říkáš to dobře. Je to třeba pojmout tématicky. Vždycky aby dotazy, které se vážou k nějakému tématu, tak aby byly zodpovězené, případně to téma tím pádem rozšířené nebo doplněné. 

R: Dnes bychom si rádi povídali o tématu, na které jsme už opakovaně narazili. Vlastně už mockrát jsme se k tomuhletomu tématu dostali. A já ho začnu jednoduchým příběhem. Znám v mém okolí několik lidí, zvláště, že jsou to muži typicky, které já považuji za velmi zbožné, ale když jim něco takového řeknu nebo byť jen naznačím, tak se úplně jako ošijí. Protože pro ně vlastně mluvit o Bohu, mluvit o zbožnosti, vlastně i o nějaké morálce je něco, co je skoro až jako nepřijatelné. A přitom já jako vnímám, že jsou poměrně velmi v souladu prostě v některých jako..

L: Ano, to bývá v poslední době dost časté, že na té úrovni pojmů a slov je to jinak než tak, jako to vyzařuje z té bytosti. Ano, to ti potvrdím. 

R: Čím to je?

L: Čím to je dané? No, je to dané vývojem. Že v poslední části vývoje toho tématu jako otázky víry, tak byla ta slova různě zneužívaná, posouvaný obsah, dokonce mnohdy i do úplné zvrácenosti, což samozřejmě přirozeně v duších lidí vyvolává pocit odporu a tím pádem ani pro mysl pak není přijatelné vlastně ten pojem používat. Ale nedá se to udělat tak, že se zbavíme těch starých pojmů a nazveme to jinak. To vlastně neexistuje ani v přírodě nikde, protože existuje něco, čemu se říká kontinuita — kontinuita života, kontinuita práva, kontinuita vývoje jazyka a my se vlastně potřebujeme k některým těm slovům vrátit a dát jim znovu ten obsah, který jim přísluší. Já už jsem tady zmiňoval při výkladu pojmu vědomí, že je to spojení z toho věděti a toho latinského mí, a že vlastně jako čistě jazykově by mělo být vědojá. Ale vžilo se vědomí s tím, že vlastně to mí znamená já a tímhletím popisem je vlastně vrácený tomu slovu vědomí jeho skutečný obsah. A když se to neudělá u různých pojmů, tak potom tam zůstává to široké pásmo těch různých úhlů pohledů na to, co například teď to zmíněné vědomí, co všechno existuje. Co se pod to prostě všechno vejde. 

Čili existuje něco, co by se dalo říct je ten slovem vyjádřený tou vibrací přesně vymezený obsah toho pojmu, čili toho, co ta mysl byla schopná pojmout, a pak jsou ty posunuté významy, které jsou v různých skupinách lidí podle jimi dosažené úrovně poznání, podle zkušenosti, podle různých kritérií, tak jsou různě posunuté. A to, o co jsem vždycky celý život usiloval, bylo vracet se zpátky k tomu obsahu, tomu primárnímu zdroji toho pojmu, který je vyjádřený vibrací těch písmenek a světly, která jsou za tím schovaná. 

To je takový trochu složitější úvod k tomu, proč je třeba se k některým pojmům vrátit. A mezi tyhlety pojmy patří taková sada pojmů, která je používaná a bez ní se v podstatě dost dobře neobejdeme, ale je potřeba z ní vytáhnout tu základní tresť toho, co ten pojem značí. A sice je to otázka pojmu víra, náboženství, církev a pojem samotného Boha. Tyhlety pojmy jsou většinou spojované dohromady a díky tomu, že máme i kontinuitu výchovy, tak při osvobozování lidských bytostí, které bylo nezbytným předpokladem, aby mohla každá duše přijmout Boží přítomnost v sobě, tak došlo k tomu, že ten starý způsob pojetí byl vlastně odmítán a my jsme tohleto odmítání zdědili. 

Když je pojem kněz spojovaný s církví, jestli křesťanskou nebo nekřesťanskou, že se to pak v židovství jmenuje rabín a v islámu imám, to už je jenom způsob pojmenování, je to prostě kněz, že je prostředníkem mezi člověkem a Bohem, tak ano, to je pojem, který je funkční v tomto obsahu v době, kdy vnímám sám sebe jako oddělenou součást od Boha nebo od toho zdroje (jak tady často o tom mluvím) a neumožňovalo by to přijmout vlastně možnost vnímat Boží přítomnost v sobě. Jo? Kdyby to zůstalo takhle. A to znamená, že se nejdřív ty pojmy musí rozvolnit, aby se mohly zpřesnit v definici, ale nesmí se udělat jedna věc – nesmí se vyměňovat ten obsah. To je to, na co dneska narážíme v běžné řeči. To je to nálepkování, ty plivance, urážky, že se vlastně jenom vyslovují slova a představ si pod tím co chceš, jako kdyby to… nebo jsou i nová slova – chcimírové a dezoláti a dezinformace a narativ a já nevím.. prostě těch slov najdu hrozné mraky, protože ta mysl se brání tomu vyspořádat se s těmi už zavedenými pojmy, aby se na ně navázalo, navázalo na ten skutečný obsah a rozvíjely se novým životem, novým životaschopným způsobem. 

A teď udělám střih a dám příměr z přírody. Když naroste strom, tak vrcholem jeho života je vytvoření semene, které potom spadne a z toho semene vyroste nový strom, který rozhodně není stejný jako ten strom, z kterého povstal, ten rodičovský, ale ten základ má úplně stejný. Já si nemůžu představovat, že ze semene lípy vyroste dub. To prostě nejde. Ten základ, to, co je uloženo do toho semene tak se potom v tom následném životě musí projevit. 

A teď se vrátím s tím střihem zpátky k těm pojmům víra, náboženství, církev a Bůh a my musíme, máme-li dojít k něčemu dobrému, tak ten padlý strom toho předešlého vidění těchhle pojmů musíme nechat ležet, vybrat z něj to semeno, to, co je tím skutečným obsahem, ze kterého může vyrůst ten nový způsob, ta nová rostlina – když to přirovnám zpátky k tomu stromu. A tomu se samozřejmě lidská mysl brání, protože to je namáhavé. Protože ten starý musí zetlít a ten materiál – to znamená všechny ty zkušenosti toho předešlého období – se musí znovu integrovat do toho růstu skrze to semeno směrem vpřed. Tenhleten obraz když by nebyl přijatý nebo přijatelný, tak taková bytost, která se s tímhle nevyspořádá, tak vlastně nemá budoucnost. Protože stejně jako v té přírodě musí být ty zdroje, z čeho poskládám tu novou budoucnost. 

Dám jiný příklad. Já musím být srovnaný se svými rodiči – to je to dozadu, to je ten padlý strom ty rodiče, kteří jsou za mnou, abych já mohl vydat semena, a z nich může povstat nový život, čili děti. Já se teď nechci nikoho dotknout, že se dostávám až na takovouhle bych řekl primitivní zjednodušenou úroveň, ale ono je dobré si ji někdy připomenou proto, abychom to mohli postavit u těch pojmů, u kterých to takhle zjevné není. U kterých to není takhle jako, jak to říct, no, to je přece.. ty mi přeci řekneš to je přece jasné, že to takhle je. Že to staré musí ustoupit tomu novému. Ale nemůžeme to proměňovat tak, že to nebude vycházet z toho starého. Vždycky to musí vycházet z toho starého, protože tady je nějaká posloupnost. Krok za krokem. Step by step. Nebo vývoj, geneze. To je objektivní fakt, který tady je bez ohledu na to, jestli se jedná o fyzikální věci, přírodní věci, společenské věci, duchovní věci, to je úplně jedno, protože to je princip, který tady prostě je. V momentě, kde je čas a prostor, tak funguje tento princip. Zároveň je tím zabezpečeno fungování principu příčin a následku, bez toho by nemohla být realizovaná příčina a následek, ta souvztažnost. 

To je ideové zázemí pro to, abychom se mohli dostat k těm pojmům otázka víra, náboženství, církev a Bůh. Když jsme měli podcast o Vztahu víry a vědy a měli jsme podcast Já a Bůh, tam jsme se toho prvně jaksi dotkli, že pojem Bůh (jenom zopakuji: Bůh je jsoucí i nejsoucí, nejsoucí i jsoucí atd.), že to je, když Bůh je i není, že to je všechno on, bez něj není nic, co je, po křesťansku čtvrtá kniha Nového zákona – Evangelium svatého Jana: Na počátku bylo slovo, míněno logos atd. a z něho všechno učiněno, co učiněno jest. 

Čili já ten pojem Boha můžu popisovat různým způsobem, ale musím respektovat, že tady je ten pojem Bůh a musím z něj oddělit tu část, která se váže na představu osoby Boha (jak jsme tady zmiňovali Jeana Effela a toho dědečka na mráčku, a toho.. prostě vidět tam toho starce), a pak je tam Bůh jako to absolutno, kdy není zosobněný, ale je to pouze bytí, bytost, která obsahuje vše, dokonce i to, co obsah nemá, což se příčí samozřejmě mysli, ale musím to říct takhle. Čili já považuji pojem Boha… můžu zavést klidně i jiný pojem, můžu zavést Alláh, můžu zavést Hospodin, podle okolností, ale v naší provenienci a s naší historickou zkušeností mně přijde soudné, souladné s tou společností, se pokusit obnovit obsah pojmu Bůh v tomto rozměru — proto to popisuji pomocí těch jiných způsobů popisu – abych nejdřív ukotvil tenhle pojem. Protože otázka víry, náboženství a církví je vázaná přímo na vztah člověka k tomuhle pojmu. 

R: Já mám pocit, že ale tohle je ten největší problém. 

L: Ano, je, je.

R: Protože když jako ukotvíš ten pojem toho Boha, tak pokud vemu víru jako můj osobní vztah s Bohem, když to řeknu jednoduše, tak pak je to jako jednoduché.

L: Ano, přesně jsi to nadefinoval.

R: Ale když mám problém s tím pojmem Bůh, tak mám i problém vlastně s tou vírou.

L: Ano, a to jsme u té nejprvnější části – vztah víra a Bůh. A tady 99,9% lidských bytostí jsou bytosti věřící. A ty se rozdělují do dvou velkých skupin. Jedna, která věří jakoby pozitivním způsobem, že Bůh je a lhostejno teďka, jestli ho budeme vymezovat..

R: Je to něco, něco tam je.

L: Ano, něco, český něcismus, jestli ho budeme vymezovat jako neosobně jako to prajsoucno nebo absolutno, anebo..

R: Vesmír..

L: ..vesmír, jasně, můžeme různým způsobem, anebo jestli ho budu tedy vymezovat osobně – můžu tam mít i toho dědečka na mráčku, proč ne, pro úroveň dítěte je to dostatečné – čili to je ten pozitivní způsob, a pak je stejně silná víra, že Bůh není, že tenhle pojem neexistuje, a to je víra v neexistenci toho pojmu Boží, ale je to také víra. Protože ten vztah nelze dokázat jinými prostředky než úrovní duše. Čili..

R: To znamená — buďto to cítím, nebo to necítím.

L: Dá se to i takhle říct, ale..

R: Když říkáš prostředky duše.

L: Prostředek duše je cit. Protože, aha, já jsem tam měl, že hned jestli si ten cit uvědomuji.. já jsem byl teď moc rychlý.. jestli si ho uvědomuji ve své mysli nebo neuvědomuji. Řekl jsi to správně, ano, buďto ho cítím, nebo ho necítím. Druhá věc je, jestli si to tou myslí uvědomuji, nebo ne. 

Čili jsou duše, které přichází na svět se zadáním, že sami sebe chtějí prozkoušet ze své víry tím, že si uzavřou přímý přístup ke svému zdroji, čili k Bohu a narodí se jako skutečně pravý ateista, který říká: Bůh není. Pak jsou jako.. to je ateismus a teisti, to jsou dva rozdíly, ale to už je způsob, jak se mysl na ten citový způsob vnímání duše toho samotného faktu toho vztahu kouká. Jak se ta mysl na něj dívá. Protože tam je opravdu, že když ta mysl je připravená se na něj dívat a hledá způsob, jak ho vyjádřit, jak ho popsat, tak je zbožná teistická tahle duše. A ta duše, která: nechci, nebude, tak je ateistická. A teď u obou dvou těchhletěch věr, tak je ten rozměr, kdy se ta duše snaží dostat z té úrovně zvířecí do té úrovně lidské. My jsme lidské duše, proto jsme schopní řeči a ta, která říká, že Bůh není, jde tou cestou ne rozvoje, ale svoje, toho vlastně destruktivního, tak se propadá na ten zvířecí způsob života, proto také většina lidí, která říká, že Bůh není, tak jim nezůstává nic jiného než živit toho opičáka, čili jak já říkám: jíst, pít, spát a rozmnožovat se. Kdežto ti druzí, ti, kteří mají pozitivní, tak se ptají jak, jak to pojmenovat, jak to pojmout. A tyhlety dvě skupiny se spolu nemůžou domluvit, protože se musí nejdřív vyzkoumat v duši, proč to má ta duše tak, jak to má. Protože k tomu je vždycky nějaký důvod. 

R: To jsem se právě chtěl zeptat, jako proč by ta duše dávala to zadání: chci si to jako takhle vyzkoušet? 

L: Chce ozkoušet svoji skutečnou víru. Na to máme v Písmu Knihu Jobovu.

R: Ale Job si to nevybral, že to bude zkoušet. 

L: Jeho duše ano. Jeho duše si vybrala to, že bude prověřen ve své víře. A takhle.. to tam je. Jak je to popsané je věc jiná, ale to tam je, v Knize Jobově to je, že vlastně kromě vlatní žádosti duše ke zdroji, abych sama sebe prověřila ve své víře, jak to mám, tak můžu si zažádat o to, abych v té inkarnaci neviděl Boha. To je velice těžká zkouška, ale to je jedna z možností. Další možnos je, že duše může projít nějakou zkušeností, která bude tak zraňující, dám viz. často jsem se setkal s větou: Kdyby Pán Bůh byl, tak by tohle nedovolil, nedopustil. Je to prostě Boží dopuštění. To je další nepochopení toho principu příčina a následek, že ta duše může být tak zraněná, že po nějakou dobu než se z toho zranění probere, tak může odmítat ten pojem. To je dneska velice časté, protože tady těch válek a toho utrpení z náboženských důvodů za posledních 2000 let bylo tolik, že se vůbec nedivím, že se vyskytují duše, které k tomu mají přirozeně tenhle odpor. Má to pozitivní i negativní stránku. Ta pozitivní je v tom, že musí hledat svou vlastní cestu a ta negativní je, že je ustřižený od pomoci druhých, protože nemůže člověk, který má přirozeně víru, pomáhat někomu, kdo má zranění z víry, protože to je pro něj nepřijatelný. To je, jako kdybys býkovi máchal červeným hadrem před očima. 

R: No, já jsem pak chtěl říct ale, že i ti lidé, kteří říkají, že něco jako Bůh není, tak jsem několikrát ve svém životě zažil, kdy oni se najednou potom dostanou v tom životě do nějaké situace, kdy nakonec vlastně jako kleknou a sepnou ty ruce a říkají prostě Bože, pomoz mi nebo ježíšmarjá prostě, jo, a takovéhle jako.. 

L: To jsou ty zděděné věci. To je to zdědění od předků, protože projít tak těžkou zkouškou jako je proměna vidění Boha mimo sebe ve vidění Boha i v sobě je tak namáhavé, že se muselo staletí na to sbírat zkušenost v lidství. Proto je dneska ta civilizace tam, kde je. Proto je tady ta zkouška, to je ta maturita. Taky musíš chodit minimálně těch 8 nebo 4 roky, podle toho, jestli je to ten krátký, nebo dlouhý sřední gympl, tak vlastně aby ta maturita mohla se uskutečnit, no tak se to sbírá léta. A teď si to jenom přetav do zkušenosti duše, že jsem tady dal ten obraz toho, že jedna inkarnace je jeden školní den. Kolik těch inkarnací musí projít, abych vůbec touhletou zkouškou, tou zkušeností mohl projít? Je to o vzdělávání duší. 

R: Mně napadá takový hloupý dotaz, až takový dětsky naivní. Jako, proč by to ten Pán Bůh vymyslel tak složité? 

L: On to nevymyslel složité. On dal jednoduchá pravidla pro existenci tady a my na základě toho, že.. hmm, aha. Jak miluje člověka Bůh? Jak se to pozná, že je milován Bohem? Když už tedy připustím, že jsem věřící a uznávám, co to je Bůh. 

R: Jo. No, to já nevím, to asi má každý jinak.

L: Velice jednoduše. Ne. Je to jednotné pro všechny lidké bytosti. No, že jim plní jejich přání. Chceš věřit? Tak jo, tak pojď, jdeme do toho. Z jaké strany mě vidíš? Jak se na mě koukáš? Chceš nevěřit? Že nejsem? Tak pojď, já ti to umožním. Já to světlo zastřu, jako kdyby tam nebylo, i tu tmu, a ukaž. 

R: No, tak lidé mají různá přání.

L: Já vím, ano. Jako, to jsme zase zpátky. Teď se vracíme k tomu, proč bylo tak důležité rozlišit – ne oddělit, ale rozlišit mysl od duše. Protože teď se bavíme o těch věcech, které se týkají duše. Protože teď teprve můžeme přistoupit k druhému pojmu, který se týká mysli, čili jak se mysl dívá na Boha, tak to je ta soustava těch myšlenek, idejí a představ o Bohu — je naboženství. To je ta soustava myšlenek, úhlů pohledu – to je náboženství. Čili když se budeme bavit o vědomí, tak v momentě, kdy máš být vědomou bytostí, tak musíš mít spojenou svoji víru s tomu odpovídajícím náboženstvím. 

R: To znamená, buď mám, řeknu, nějaké jakoby individuální náboženství nebo se nechám inspirovat nějakým systémem, který už existuje, ať už to je křesťanství, islám, prostě cokoliv.

L: Ano. Jo, je to tak. A stejně tak i pro tu negativní: Bůh není, a nechám se ispirovat také náboženstvím, kterému se říká materialismus: Bůh a nehmotné věci nejsou, je jenom ta matérie. 

R: Na co si můžu sáhnout.

L: Na co si můžu sáhnout. A to je také náboženství. To je náboženství materialistické, které říká: je jenom ta hmota. A teďka ten největší problém, který tady máme v těch různých diskuzích mezi lidmi navzájem, je, že já nemůžu dokazovat věci, které jsou spojeny s teismem prostředky ateistickými. Čili já nemůžu hmotou dokazovat nehmotu, to prostě nejde. 

R: To zní logicky.

L: Ano. Ale v dnešním světě tohleto je od těch, kteří říkají, že je jenom ta materie a jenom ta věda. Věda, dnešní věda je ve skutečnosti těžké náboženství. A je to neuvěřitelný středověk v určitém slova smyslu, pro náboženství věřících – teď jsem to musel říct takhle – věřících v neexistenci Boží tak je věda ten nástroj. A je to jakoby opačný pól toho kyvadla, kdy z té ortodoxní víry se to přehouplo do stejně ortodoxní vědy. A my víme ze zkušenosti z minulosti, kam to vedlo. To vedlo k vzniku středověké inkvizice a dnes se tahle inkvizice ve vědě také rodí. Prostě když to nebude názor, který nebude.. jak oni tomu říkají? Když to nemá odkazy na již jiné poublikované, tak to neexistuje. Nesmíš vymyslet nic nového. Ale to je setrvačnost a strnulost a utuhnutí hmoty, čili v momentě, kdy já řeknu, že Bůh není, je jenom ta hmota, stanu se materialistou, tak to vede ke strnulosti, až to úplně zkamení. 

Jenomže, tady je ještě něco, co vlastně tohle neumožňuje, a to je vanutí Ducha svatého, čili to věčně živé, tak neustálá proměna. Čili tak, jako bylo to ztuhnutí té pozitivní víry v ten.. jak to říct? V tu ortodoxii a speciálně tady jako ortodoxie katolického způsobu vidění křesťanství, tak přesný protipól je dnešní ortodoxie vědy na úkor jako jakýchkoliv náboženských způsobů. Nejenom těch křesťanských, nejenom těch katolických. Prostě všechno, co má v sobě ducha je v tu chvíli nepřítel toho — vždyť přece Bůh není. Je to náboženství ne-Boha. Proto tito lidé jsou nebozí. 

R: A je zvláštní, že třeba spousta vědců jsou lidé, kteří se třeba hlásí ke konkrétním i křesťanským jako církvím. 

L: Ano, ale teď jde o to, jaký druh vědy dělají. Protože já mám na to jeden příklad. Kde by byla dnešní genetika bez jednoho kněze. Ten kněz se jmenoval Johan Gregor Mendel. A nechci to vyslovovat, kde by byla dnešní genetika, kdyby tenhleten kněz, zbožný člověk, který těch, kteří říkají, že Bůh není, neexistoval. Samozřejmě, že to je.. ty světy jsou prolnuté. Ty světy jsou prolnuté. Je tady určitá míra té zbožnosti a určitá míra té bezbožnosti, ale je bezbožnost, která je cíleně bezbožná a je bezbožnost, která je, že dosud jsme nedorostli této úrovně poznání. A v momentě, kdy vědec řekne: já jsem ještě nedorostl, já nevím, jak to ještě je, tak to je ten, který to zkoumá, a ten je z mého úhlu pohledu vidění v pořádku a klidně nemusí používat ty pojmy teistické, protože jako.. jo? Ale může se tím řídit a zkoumá nějaký segment. Vždyť není na světě člověk, který by obsáhnul všechno vědění. To neexistuje. To prostě neexistuje. To neznamená, že by se nešlo dostávat k různým částem poznání a vědění. 

Tím jsme popsali trošku vztah mezi vírou v Boží existenci, víru v Boží neexistenci, na to navazující čili jak se dívám na Boha, když vím, že Bůh je a jak se dívám na Boha, když vím jakoby.. že Bůh není, vím. Čili to je ta úrovněň mysli. Čili v momentě, kdy člověk má mysl, tak musí mít náboženství. A teď, podle toho, jak ty jednotlivé osoby toho Boha vidí, tak se, dalo by se říct, dostávají k sobě, jako shromažďují se a vytváří společenství, protože s tím pojmem církev máme problém. Velký. Když jsem o tomhle meditoval, nevím, jestli jsem to náhodou už nevzpomínal, ale musím to říct znovu. V křesťanském světě je modlitba: Věřím v jedinou svatou apoštolskou církev. Dnešní pojem církev je (je to jenom část té modlitby) vnímaná jako instituce. Čili je to to zosobnění toho náboženství, čili těch myšlenkových útvarů se nějakým způsobem obalí do té hmoty, do těch reálií. Původní význam toho slova církev bylo právě to společenství živých bytostí, osob, které měly stejné náboženství, čili stejnou vizi toho vztahu mysli k duši a mysli k Bohu. A to je to, co vytvářelo.. co je obsahem pojmu církev. Jestli je to pak institucionalizované, nebo ne, je vedlejší záležitost, ale já když se vrátím zpátky k tomu úryvku té modlitby, a když to řeknu tím jiným způsobem, tím obsahovým, tak to má jinou energii, že není to: Já věřím v jedinou svatou apoštolskou – a teď místo pojmu církev — věřím v jediné svaté apoštolské společenství duší lidí, kteří to vidí stejně jako ti apoštolové, jako ti přímí svědkové té události. Tak tímto způsobem je to pro mě už vyslovitelné, protože moje duše s tím vnitřně nemá problém, protože to je propojené z víry přes náboženství až do pojmu církev. 

A my jsme dnes, celá společnost je v situaci, kdy ty staré církve jsou v rozkladu. To jsou ty padlé stromy, které tlejí a z nich teďka se pomaličnu začínají klubat ta semena toho nového. Ale ta semena nemůžou jako na těch troskách toho končícího období křesťanství v tom slova smyslu jak bylo doteď prezentováno, tak nemůže vzniknout něco úplně jiného. Prostě to nejde. Jako z té lípy ten dub nenaroste. Čili o tohleto tady teď ve skutečnosti jde. Protože ať se to někomu líbí, nebo nelíbí, celosvětově to, co je obsahem křesťanské éry, tak se promítlo do veškerého lidství na celém světě, a proto mohla vzniknout vůbec globalizace jako fenomén, který opravdu existuje, ta propojenost všech lidí. Bez tohohletoho následování toho lidství v té podobě osoby – osoby Krista, bez toho následování — by nebylo možné uchopit etiku tím způsobem, kterým je dnes chápána. Lidskost. Jde o člověčinu. O to, co je lidské a co je nelidské. 

A teďka, to posuzování toho, co je lidské a nelidské musíme vrátit zpátky k tomu, jestli ta duše, která je základem vytvoření člověka, základ vytvoření lidské bytosti, jestli je vedená ke světlu, čili k tomu teismu, anebo k tomu ateismu. A v tomhle spočívá ten obsah té zkoušky, té maturity z lidskosti, který ten člověk, potažmo která ta duše jsem. Jestli jsem na té straně teistické, nebo ateistické. Obojí dvojí je víra, oboje dvoje mají vztah k absolutnu, oboje dvoje tady musí být, protože bez toho by celé ty procesy vůbec nemohly existovat. 

Je to trošku složité na to, co jsem řekl, ale bez toho aniž by se to popsalo tímhle způsobem, tak není šance na to vyrovnat se s tím odkazem předků, a tím pádem každé to semínko, které se bude snažit vyrůst jako individuálně je naprosto v pořádku, ale s respektem k tomu, na čí hlavě stojím, koho mám za svými zády, co mám ve svých genech na té fyzické úrovni. Čili já se nemůžu tak jednoduše vymanit z křesťanského pohledu na svět, i když můžu mít zraněnou duši z důvodů minulých dějů, to vůbec nezpochybňuju, nemůžu se z toho vymanit, protože tady prostě těch 2000 let to bylo. To je odkaz, tečka. Tohle nejde zpochybnit. A kdo to zpochybňuje, tak jsou to zbožná přání, větrné mlýny. Já takové duši nebudu bránit, nebudu jí bránit, ať to takhle má, protože to potřebuje z nějakého důvodu. Ale já tady nejsem od toho, abych obhájil.. já nejsem advokát každé duše, ale já jsem poustevník, který se dívá do stvoření takovým způsobem, abych se z něj.. se snažím vypreparovat ty základní principy, jak to tady funguje, aby měla každá duše příležitost si složit sama před sebou a sama před tím světem, potažmo Bohem, svou vlastní zkoušku. To je to, co k tomu potřebuju říct. A to bez toho aniž bychom pečlivě vymezili otázky duše, mysli a faktického života, tak by na tato témata vůbec nešlo reagovat a nešlo by je osvětlovat. Protože to je to, co jsme udělali doteďka v těch podcastech, v těch devětapadesáti dílech, tak byl vlastně jako nezbytný předpoklad, abychom mohli osvětlovat teprve ty věci, které mnohé lidské mysli a duše zajímají. Protože bychom do té doby neměli materiál. A první, s čím se musíme vyspořádat je nevylít dítě s vaničkou v otázkách pojmu Bůh, víra, náboženství a církev.