Podcast

O náboženských společenstvech, o sektách a o duchovním rozměru rodiny. A taky o kompostu.

R: Dvě otázky. Já začnu tou druhou a to je, co se týká toho společenství, to znamená, když to řeknu tak, že historický pojem církev vlastně znamená společenství lidí, ve kterém praktikují svoji víru.

L: Já říkám společenství živých duší, které jsou sjednoceny ve víře. Já jenom tím opisem upřesňuji to, co jsi pravděpodobně měl na mysli. 

R: A to sjednocení ve víře je to náboženství?

L:  Ne, ten pocit, oni mají stejný pocit. Oni jsou si citově blízcí. A proto pak jejich mysli mohou vytvořit náboženství, ten společný pohled, jak to vidím já, když ty to cítíš, to je otázka soucitu. Jo, to je SOU-CIT. Já to musím cítit, jako to cítíš ty. To není záležitost intelektu nebo nějakého rozumářství. To je citová záležitost.

R: To je důležitý prvek, to co jsi teď řekl.

L: No, ano, proto jsme rozlišili emoci a cit. To je citová záležitost.

R: Rozumím, ale pro mě to mentálně bylo tak, že víra je osobní vztah s Bohem, víra je, jak se na to díváme a následně, jak tu víru praktikuju a historicky pro mě ta církev je pojem – vlastně to společenství, kde to jako praktikuji. To je stejné, ano. Ty vlastně říkáš, že to primární je, že ti lidé cítí stejně. A teprve vlastně jakoby na základě toho, že to cítí stejně, tak si sekundárně vyberou, že tak to budeme praktikovat.

L: Ano, přesně tak to je. A to je vlastně důvod, proč se dneska ta církevní společenství víceméně rozpadají a je to na úrovni – to je ta věštba do dnešní doby před pěti tisíci lety ze staré Indie: Až bude černý věk silný, budou velké chrámy zavřeny, bude tam svítit pouze věčné světlo a vařit se polévka pro chudé, to znamená udržování života na úrovni zvířecího přežití. To je míněno tím pojmem chudý, že nemá jiný jako vyšší smysl než udržet holý život. A skutečná zbožnost se bude odehrávat mezi spolupracujícím párem muže a ženy v rodině. A tady povstane ten nový chrám, čili ta nová církev povstane v rodině — nové náboženství povstane v rodině – kdy ten muž a ta žena to budou cítit stejně. A budou se učit tomu stejně rozumět, stejně to vidět, vytvoří stejné náboženství. Ta obnova přijde přes rodinu.

R: Z čeho to vyplývá?

L: Vyplývá to ze samotné podstaty života.

R: Já třeba znám různá společenství, komunity (můžeme říkat), které vlastně tak, jak jsi je popsal, tak jsou jako novodobou církví ve smyslu toho, že ti lidé cítí ten vztah k tomu Bohu společně. Velmi často si třeba tyhle různé skupiny z těch různých tradičních náboženství vytahují nějaké části. Ať už jsou to jakoby přírodní náboženství poměrně často – něco si vezmou z budhismu, tady si vezmou panenku Marii, protože se to jako hodí do toho, jak to jakoby cítí, jak to prožívají, dokonce vlastně vytvářejí i nějaké rituály, i ten cyklus toho roku je nějak rozdělený. Oni by o sobě asi neřekli, že jsou církev…

L:…a přesto, přes ten obsah to je…

R: A pak je docela zajímavé, že poměrně často se toho účastní celé rodiny, že třeba je to tak, že se tam lidé v tomhle společenství seznámí nebo jeden tam začne a přivede tam potom zbytek té rodiny.

L: Tady jsme u toho, že máme pojmy, které se týkají jednoho obsahu. Ta církev je institucionalizovaná skupina. Dneska se pro takovéto skupiny jako jsi popisoval, používá slovo sekta. Dost často. Je to něco nového, je to pokus o znovuobnovení společenství. A teď – tím, že ….

R: …..ona sekta tam má nějako prvky, které jsou takové…… jako sekta sama o sobě je dnes pejorativní pojem.

L: K tomu jsem chtěl dneska dospět, protože jek se překládá pojem sekta? Sekta znamená skupina. To je čistý překlad pojmu sekta – je skupina.

R: Jasně, v tom dnešním významu to ale znamená skupina, která je vlastně sama pro sebe, jako se izoluje od toho okolního světa. Říká: ten okolní svět to vidí špatně. My to vidíme jako dobře. Perzekvuje, když tu skupinu chce někdo opustit, tak vlastně to….

L: Ano, to je ten speciální posun k pojmu sekta, ale teďka, jak jsi to popisoval: Je tam izolace. K čemu slouží izolace? Pozitivní stránka izolace je, že vymezuji hranice. Když je ta sekta držená mocí, tak samozřejmě, že má ten negativní nádech. Ale zase, jsou duše, které to z nějakého důvodu potřebují. Protože duše ve svém vývoji – KAŽDÁ – projde obdobím, tzv. svatého nadšení. A v tu chvíli má velice silný sklon k sektářství. Já jsem měl ….

R: ..a to sektářství znamená, že silně hledám duše, které to cítí stejně?

L: Přesně tak. A já jsem to v životě měl. Ne v tom smyslu duchovním, ale měl jsem to spojené s přírodními ději a byl jsem militantní ekolog: Prostě takhle to je a takhle to být musí a všechny ostatní budu nutit k tomu, že už se nepodřízne žádný strom. A bylo to jenom na úrovni nepochopení těch přírodních cyklů. A já mám pochopení pro ty duše, které si tím potřebují projít. A teď jde o to, jak silná, jak hodně uzavřená sekta to je a čeho se to týká. Je to prostě skupina, která vymezuje nějakým způsobem to společenství, kterým jde o nějakou ideu, o nějaký cíl. A kdyby tady ten princip toho vymezování různých skupin nebyl, tak by život taky neexistoval, protože já teď uvedu úplně jiný příklad, taky z biologie: já bych mohl klidně mluvit o sektě jaterních buněk, které mohou mít nepřátelství vůči buňkám nervovým, protože ty chtějí všechny ovládat, takže proto zničíme nervový systém? Vždyť to je jenom uzpůsobená ta samá lidská buňka, uzpůsobená pro zcela konkrétní zadání. Proto je nejdůležitější a nejgenerálnější výrok v Písmu je: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. My máme právo posuzovat něco vůči něčemu, ale nesmíme se dopustit absolutního výroku, protože nejsme Absolutno. Čili, to hledání těch, kteří to mají stejně je vlastně přirozenost lidská, tak jako je přirozenost lidská, že muž se přitahuje k ženě a žena k muži. 

R: A mohou to být i spolky?

L: Můžou, samozřejmě. Třeba, dám příklad: oblíbená největší sekta, která se vymezuje vůči zbytku společnosti v naší republice a je strašně důležitá. A já ji dneska považuji za velmi pozitivní, jsou myslivci. Tam se to dokonce odděluje tím, kdo má udělanou zkoušku a kdo nemá. A to je sekta. To je skupina lidí, která má zcela speciální pohled na věc, takže používat slovo sekta jenom v té negaci mě přijde unfair. Protože smyslem znamená označit nějak tu skupinu. A samozřejmě čím jsou ty sekty vzdálenější od toho jakoby středu – jsme zpátky u budhismu – Střední cesta, Cesta středu. Tak samozřejmě čím ta skupina bude víc na tom kraji, jestli to bude spět k tomu světlu nebo k té temnotě, tak ta sekta bude kontroverznější vůči tomu zbytku. Proto existuje něco, čemu se říká Gaussovo rozdělení, Gaussova křivka, kdy ty okraje jsou tam důležité, aby nám ukazovaly ty pangejty, ale většina prochází tím středem. A teď se právě hraje o tu proměnu, aby to nebylo jenom o tom, že ty kraje nám vymezují ten koridor, ale abychom sami sebe-vědo-mě šli tím koridorem, SAMI. A tohle je jenom jiným způsobem vytvořený obraz o té proměně víry. Vracím se zpátky k tématu „Víra a vztah k Bohu“, že to nové semínko, které povstane, tak přinese to, že už tam nebude jen ten Bůh tam na nebi – ten nedostupný, ale bude zároveň ve mně. Proto já jako ten střed můžu jít po té střední cestě a tím, jestli jdu ke Zdroji, k tomu Dobru, za tím světlem – tak to je ta cesta teistů a ta cesta ateistů je, že jdu od toho Zdroje, Z‑DOBRA čili zlo. Jdu touto opačnou cestou. A to je princip, který je nejpřesnější podobě, kterou jsem schopen z toho Stvoření vypreparovat a popsat. Samozřejmě, že reálný život jednotlivých konkrétních bytostí bude namíchaný, protože taky nejdeme dopředu jenom tak, že jdeme jenom rovně a furt dopředu, kupředu levá. To víme, kam jsme to dovedli, tak teď máme kupředu pravá a dojdeme stejně blbě. Je třeba chodit tak: dva kroky dopředu, jeden zpátky, dva kroky dopředu, jeden zpátky. Proto tady máme v tom Desateru, čtvrté přikázání: Pomni dne odpočinku, aby ti byl svatý, čili zastav se. To je ten krok zpátky, abys zjistil, kam jsi ty dva kroky udělal.

R: To už jsme hodně provázali….

L: Já vím, ale já jsem to potřeboval svázat takhle dohromady, abych ukázal, jak ta otázka těch pojmů, Bůh, náboženství, církev, to společenství, jak je to vlastně prorostlé komplet, jako naší realitou, ať se to komu líbí nebo nelíbí, ať to nazývá, jak to nazývá. Prostě to tam je.

R: Já bych se chtěl vrátit k tomu, co říkáš: že vlastně to nové náboženství vlastně povstane z té rodiny.

L: Povstane z té spolupráce, to je ještě jakoby základ, protože rodina může vznikat potřebou biologickou a může být držená zvnějšku potřebou přežít. To je zvířecí způsob vytvoření rodiny. V momentě, kdy to zvíře ty mladé naučí, jak žít sami, vyhodí je z hnízda a hotovo. Předává se to tímto způsobem, vnějším. Ale v té genezi jako lidstvo jsme postoupili dál a my to máme předávat nejenom tím vnějším, ale i tím vnitřním způsobem, protože jako teď je lidstvo opravdu na konci tohoto věku. To skončil „Mayský kalendář“, když to připodobním k něčemu, co tady před nějakým rokem běželo. Že skončila ta možnost opírat se jenom o ten vnější svět, ale je třeba se začít opírat o ten vnitřní svět. Proto mluvím o duši jako o nitru, o jádru, o sjednocení ve víře, jakožto dvou citových vyladění dvou bytostí, které je žádoucí v souladu s tím předešlým vývojem, aby to byl samec a samice, kteří pak v myslích reagují jako muž a žena a postaví se k Bohu jako chlap, se ctí a jako dievka, tady se ctí, která pak dělá ty divy. A máme teď dva tisíce let před sebou, kdy se toto bude postupně rodit, ale když tady nebude ten ideový obraz dopředu předestřen, tak nebude se moci tak snadno odměřovat každá jednotlivá duše, kde na té cestě už je a co už má zvládnuto a co ještě nemá zvládnuto. A k tomu potřebujeme ty další školní dny, to znamená, že potřebujeme jako duše x inkarnací. Pro ty duše, které nejdou tou cestou zla, které skončí v té černé díře, a které nejdou tou cestou toho absolutního dobra a jako světcům už nebude umožněno se vracet zpátky na svět, do světa lidí. Prostě jsi jednou svatý, tak tu už nemáš co pohledávat. To jsou ty pangejty.

R: Já pořád přemýšlím, jak dojde k té transformaci, dnes se to děje v těch společenstvích, ať už to jsou oficiální církve nebo jsou to různé sebe rozvojové skupiny, které si vyberou nějaké míchání různých tradic…ať už to jsou druidské nebo indiánské….v česku potkáš všechno. Mě by zajímalo, jak se to jako přerodí v tu rodinu?

L: Ten kompost, který je tu vytvořený z těch tlejících minulostí, ten bude po nějakou dobu muset být rozložený, aby tady byl materiál na to, jak může povstat to nové. A povstávat budou ti, kteří budou mít přímý kontakt s tím Zdrojem, to znamená duše, které si ve svých myslích budou vědomi své duše, budou schopny cítit jinou duši, která zase bude schopná cítit je, čili základ je soucit.

R: Rozumím, ale znamená to, že my už to jako nedáme, myšleno naše inkarnace.

L: Ježíš, to by bylo hrozně smutné, kdybychom to dali, to bychom neměli možnost těšit se na něco nového. Ne, nedáme. Taky základní školu nevychodíš za jeden den. Jedna inkarnace je příliš krátká na uchopení. To o čem se teď bavíme, jsou věci, na které se střádá zkušenost, energie mnoho, mnoho inkarnací.

R: Dobře, rozumím. Ale pak, když řeknu: Já jsem tady a chci žít dobrý život a chci žít v souladu se sebou a se svým jádrem a s Bohem a tahle, já to nazvu Vizí, transformací, je to co mě oslovuje. Tak jako přemýšlím, co si dát jako nějaký svůj životní cíl, úkol, něco, co je dosažitelné a zároveň, když prostě na té smrtelné posteli si budu moci říct….jako JO. Víš, přemýšlím, co je dobrý krok?

L: Dobrý krok na teistu je, aby navázal citový kontakt k Bohu a snažil se svojí myslí tomu porozumět. A jakákoliv práce a přírůstek zkušenosti v tomto oboru je pro něj, že žil dobrý život. Pro ateistu je to totéž. Čili navázat dobrý citový kontakt s neexistencí Boha čili vidět jenom ty věci, věci a jít touto cestou kupení majetku, předmětů, věcí, aby ho poznal v této podobě. Protože ta duše se nějakým způsobem takhle rozhodla. V momentě, kdy se takto usnese jedna nebo druhá skupina a půjde touto cestou, že povede dobrý život, tak ta cesta teistická má tu výhodu, že vlastně se tam učí tu novou věc, tu spolupráci na úrovni duše, kdežto ta cesta ateistická se učí spolupráci na úrovni hmoty. Čili takový člověk přinese do toho Stvoření neuvěřitelné poznatky o hmotě. 

R: Co mi z toho vlastně vyplývá, je, že potom vlastně nastává takový silný tlak, který tyto dvě skupiny oddaluje.

L: To tak je. Ať se každý sebere, koupí si letenku nebo jízdenku do Vatikánu, navštíví Sixtinskou kapli a podívá se na poslední největší Michelangelův obraz Poslední soud a tam to vidí. Na jedné straně jsou teisti, na druhé straně jsou ateisti. Koho co čeká? To je vyobrazené, to tak je.

R: Já se teď vrátím, co cítím v té společnosti, jakoby hroznou polarizaci. Ty říkáš, že to tak musí být. A dává smysl se nějakým způsobem snažit to vlastně propojovat?

L: Ne, to je naprosto zbytečné. Tento svět, tento strom musí zetlít. Včetně toho státu, jak je uspořádaný, to je nereformovatelné. Musí dojít ke změně. Já se každý den modlím za to, aby ten přechod jsme přežili – do toho nového světa. Opravdu to tak je. Je to asi tak riskantní jako chůze po ostří nože nebo lépe po ostří samurajského meče nebo po břitvě, něco echt ostrého. A proto je třeba rozdělit ty, kteří padají vlevo a ti, kteří padají vlevo – tím břitem té budoucnosti. A podle toho, jak to dopadne, což nikdo neví, jaká ta budoucnost bude, proto jsou – jak to peklo, tak to nebe koukají na nás, jakže to dopadne? Tak podle toho se pak bude utvářet ten další věk, ta budoucnost a ta obroda spočívá v tom, že ten zvířecí nosič je závislý na spojení samce a samice, aby mohl být vytvořený nový nosič. Proto jsem řekl, že ta obroda spočívá v obrodě rodiny a tak jako je třeba, aby se obrodila rodina, tak je třeba obrodit rod, ale ten rod, když bude rodina založená na soucitu, tak do své blízkosti pustí pouze ty příslušníky toho rodu, kteří to cítí stejně a odpadlíky vypudí jinam a tím vznikne obnova národa (nad rod), který pak může si u‑vlastnit nějaké území a může být obnovený pojem VLAST a to si pak u‑stát a tímto způsobem bude obnovená, u‑vlastněná nová STÁTNOST a tím je vytvořené nové společenství, protože já nevěřím tomu, že ta budoucnost je v tom, že všichni budeme na celém světě stejní. To přímo odporuje božímu principu, protože přijmu-li premisu, že člověk k obrazu božímu, tak i to tělo člověka je uzpůsobené tak, že jsou to buňky vytvořené podle stejného principu, podle principu, jak vypadá buňka, ale jsou specializované do různých společenství – játra, svaly, nervy atd., které pak vytváří tu obec. Čili ten obecný člověk a o tuto změnu se vlastně jedná. A tak jako jsme poznali a pochopili to, co středověk neznal: Jak ten člověk vlastně je vnitřně zkonstruovaný, tak zrovna tak teďka musíme z toho semínka, z toho zárodku, toho vidění, že cesta vpřed je cesta soucitu a spolupráce, ne cesta emocí a ne cesta lítosti. Lítost je emoce.

R: Rozumím, ale přemýšlím o tom, že jsi mi teď vzal…..já jsem věřil tomu, že stojí za úsilí ty tábory, které jsou čím dál tím víc nesmiřitelné, vlastně nějakým způsobem propojovat a usmiřovat. A ty mě teď vlastně říkáš, že to je zbytečná práce.

L: Ano, ale stojí za to je pojmově odlišovat. Abychom měli dobře popsané…..taky na začátku než byla objevená Amerika…

R: Tomu já rozumím, že stojí za to to odlišovat, ale já jsem věřil tomu, protože vnitřně vlastně velmi toužím po té spolupráci…..

L: Ano, to já taky.

R: ….tak jsem věřil tomu, že to stojí za to To zkoušet, jako lézt přes ten příkop a snažit se…

L: Ano, můžu se maximálně nabídnout člověku a druhé duši, to je to, s čím mám celoživotní zkušenost jako práce s lidmi (od 80. let, co s lidmi dělám), tak stojí za to nabídnout možnost, podat ruku. To ano, to v každém případě, a jsou duše, které – to jsem tady taky vzpomínal – řeknou: To pro mě není a jdu si svou cestou. Ale já nepovažuju tuhle práci – že nedošla výsledku – nepovažuji za zbytečnou, protože mě poučila o tom, do čeho nemám investovat. Že jsou duše, které jdou cestou: Nechci to vidět, tak já ho nebudu přetahovat na to….to bych byl ten militantní ekolog, který prostě chce zachránit, spasit svět. To je určitý druh fanatismu. Já jsem fanatik soucitu. Ne fanatik lítosti, ne fanatik emocí, ale fanatik soucitu, skutečného soucitu. Snažím se cítit, jak to cítí ta druhá bytost. A tam se snažím veškerou svoji energii napřít, protože z mého úhlu pohledu vidění toho celku toho světa (kde se teď nachází) vede cesta ven, jako východisko. Přes SOUCIT, jinudy není východisko. Ti, kteří nebudou spolu soucítit, tak opustí tyhle pláně, protože tím vnějškovým způsobem se to udržet nedá. To je to, co všichni vidí. A jsou bytosti, které se rozhodli: Budu žít pro tento den, dokud budu moct, tak si nadrbat ještě, co můžu. Budu se snažit vyšplhat po zádech druhých, co možná nejdéle, abych padal nebo potápěl se co možná nejdéle. To je příběh Titanicu. Mě jde o to umožnit všem duším, které o to stojí nabídnout záchranné čluny. Protože ten Titanic toho starého věku stejně se do toho oceánu Ducha ponoří, takže jedna snaha je nabídnout dostatek záchranných člunů a druhá snaha je snažit se zpomalit potápění toho Titanicu a teď – ten materialismus není to východisko, ten nás nezachrání, protože já když vezmu, že vrcholem materialismu je pro mě americká společnost – vidění světa podle Američanů. Kdyby – nevím, kde jsem to četl (ozdrojovat to už neumím, to jsem už zapomněl), bylo vypočteno, že kdyby všichni lidé na celém světě – já nevím kolik máme teď (8 – 9 miliard, nějaké takové „hausnumero“, pod kterým si stejně nikdo nic nepředstaví), tak kdybychom měli žít podle amerického snu, tak bychom materiálově spotřebovali 6 zeměkoulí, a to i té nejméně soudné mysli dojde, že toto možné není. Čili toto je můj jediný argument, kam vede materialismus. Že když budu potřebovat víc a víc materiálů, tak budu potřebovat víc a víc zeměkoulí. To je ta jedna stránka života na Zemi a pozitivní stránka je ta, že jsme se do té hmoty prohrabali tak hluboce, že jsme objevili buňky, buněčné struktury, chemické prvky – to také středověk neznal, prostě víme o tom – to poznání jsme dostali do vysokého rozvoje, ale teď jsou rozevřené strašidelným způsobem ty nůžky mezi tím poznáním té materie a tím vědectvím bez věrectví – tím vztahem k Absolutnu. A toto lze opět znovu převařit opět jenom na základě soucitu. Jenom na základě duší, protože jenom duše má možnost dostat se k jednotícímu prvku a to je právě to prostředí éteru, prostředí kvintesence, prostředí akáši. To je to, co je za časem a prostorem, to, co je za myslí, tak já vlastně neříkám nic jiného, než: Zamyslete se, jděte až za mysl, za čas a prostor, protože ten cit duší je ten projev tohoto pátého prvku, toho elementu, ve kterém jsem všichni v Jednotě.

R: Rozumím Tvému pohledu, na druhou stranu dneska tady existuje celá řada různých spolků, paradoxně financovaných tímto státem, které začínají hlásat – oni tomu říkají „nerůst“, které začínají hlásat, že má dojít k masivnímu přerozdělování zdrojů, aby všichni měli stejně, aby se omezila ekonomika, výroba, tzn. oni se pohybují čistě na té materiální úrovni, jen říkají: Zavedeme komunismus, ono se to předtím nepovedlo, zkusíme to znova.

L: To je snaha udělat komunismus. Jediné, kde to pán Bůh tohle boží dopuštění dopustil, byl Sovětský svaz a to z jednoho prostého důvodu, protože tam na to byly materiální zdroje. Tam si to pán Bůh, jako Hospodin, mohl dovolit, aby nám ukázal, kam tento způsob rozvažování povede.

R: Ale tam to stejně tak není, že jsou si všichni rovni – někteří jsou si „rovnější“.

L: Já vím, ale tak to prostě je. Čili bez zbavení se tohoto rovnostářství a nahrazení toho rovnostářství stejně platícím principem pro různě rozvrstvenou společnost, tak to dopředu nepůjde. Ale to rozvrstvení se musí z‑rodit. Musí povstat z rodiny. TO se musí narodit. To se nedá vynutit.

R: Mě třeba napadá i toto rovnostářství mělo v sobě třeba husitské hnutí, to bylo velmi silné rovnostářství. Když jsi chtěl k nim vstoupit, tak jsi odevzdal veškerý svůj majetek v táboře do kádě a pak všechno bylo všech. To je vlastně jediný důvod, proč český komunismus staví na husitské historii. Vlastně říká: My to máme stejně, jako to měli ti husité.

L: To je pravda. To tak je. Ale tento rys: Všichni stejně a společně, je důležitý, ale je to o vztahu těch duší k Bohu, i když to není tímto způsobem nazýváno. Proto z hlediska církví a náboženských věrouk jsme země s největším ateismem, ale to není pravda. My jsme země, která je velmi teistická, ale teistická právě tím, že tady jsou právě ta klíčící semena toho nového růstu. Dle mého úsudku je opravdu většina národa na straně toho, čemu se říká „zdravý selský rozum“. A tím, že máme tu těžkou zkušenost s životem pod Habsburkem, tak jsme se naučili svojí pružností, jakoby navenek se přizpůsobíme všem těm „novotám“, tomu Greendealu, tomu gendrismu a těm všem blbostem. A v momentě, kdy ten tlak přejde, tak šup, ten ohnutý proutek se zase zvedne a žijeme dál. Protože naše národní povaha, státnost, ty duše, které se sem rodí…o tom jsme mluvili, že jsme oblast světců a kacířů. To jsou ty dva pangejty. Tady je tak silná zbožnost, ale je pravda, že není věroučně dostatečně popsaná, proto je tady ten hnojník všech těch kultur a všech těch zbožností od těch přírodních přes ty nepřírodní, přes ty sektáře, ne-sektáře, obecná náboženská hnutí, je tady prostě všechno. Tady prostě všechno najdeš.

R: Náboženská hnutí, myslíš i ta ideologická?

L: Samozřejmě. To jsou ideologická hnutí materialistů — jsou velmi náboženská hnutí materialistů ve velmi silné víře v boží neexistenci. Neziskovky jsou v podstatě – myslím tím ty ideologické, ne ty sociální – tak to jsou pro mě v podstatě novodobé církve, které z našich desátků tyjí, stejně tak, jako katolická církev ve vrcholném středověku – budou prodávat odpustky v podobě emisních povolenek. To není nic jiného než odpustek. A české duše to cítí, ale kdo je ochoten to říct takto a dát to do té souvislosti, A to je to, co se rodí, protože spousta bytostí to tak cítí, jenom by nepoužilo moje slova, ale cítí to takto, že to takhle nějak je. Použili by třeba jiný slovník, ale ví, že to tak je. Protože z hlediska citu je cítit, že civilizace a zdravá společnost je založená na tom, že je to svět mužů a žen, že to je prostě přirozenost a samozřejmě, že budeme mít v těch pangejtech tam všechny ty odchylky a zvláštnosti a já nevím, co všechno, to tam být taky musí, ale není to ten hlavní proud toto středu, té cesty. Znova: To nejdůležitější z toho je, že společný soucit duší je základem nového života. A z toho se musí odvodit pak všechno ostatní. Protože ty opory těch starých systémů se hroutí. Ten starý způsob se všechen hroutí, končí. Je třeba se z něj poučit a je třeba ho vybrzdit tak, aby ta loď toho Titanicu nešla ke dnu, ale abychom pokud možno dostrkali tu potápějící loď jsme dostrkali do přístavu, abychom z toho mohli vybrat to, co potřebujeme pro stavbu nové lodi.

R: TO je hodně ambiciózní plán.

L: Je, velmi. Ale, jako když nebude, tak se tak nestane. Musím být optimista a idealista, vždyť jsem teista. Já kdybych nevěřil v boží prozřetelnost, v boží moudrost, tak bych to nebyl já. Kdybys dělal podcast s nějakým zarytým ateistou, tak byste došli samozřejmě k jiným cílů, jiným věcem. Já jsem zarytý teista, ale mám pochopení i pro ateisty, protože promě to jsou stejně věřící lidé, protože věří pouze v to, že Bůh není. Oni věří – když to převedu do absurdity – tak oni věří tomu, že neexistuje Celek, protože já Boha klidně popíšu jako Celek, který je ve Stvoření rozlišen do jednotlivých částí. Takže, kdyby to byl opravdu pravověrný ateista, tak řekne: žádný Celek není.

R: Kam jsme se to dostali?

L: Dostali jsme se velice dobře, protože tento podcast, ať už bude na dva díly, na tři díly, to je jedno, tak je vlastně ukázka toho, co lze popisovat teprve poté, co jsou vytýčeny základní stavební kameny, které jsme dosud vytyčovali v těch 59 podcastech předešlých. To znamená o tom, jak je utvořen člověk, protože jestliže člověk je utvořen k obrazu božímu, tak abychom mohli vyjít z toho nitra toho člověka do společnosti a do toho společenství duší a společenství těch dějů a do té budoucnosti, tak musíme mít zvládnutou tu vnitřní stranu. To je to klasické vezmi z kapsy chlup, když tam nic není? Já nemůžu nic nikomu dát ani světu, ani sobě, ani nikomu, když to nemám. Čili čím mám menší poznání sám o sobě, tak tím mám menší pochopení, jak funguje svět. To je prostě rozměr fungování tady na světě. Vztah vnitřního a vnějšího. Stejně tak, jako je vztah mezi pravou a levou, jako mezi hmotou a ne-hmotou, to jsou prostě rozměry, mezi minulostí a budoucností — to je ta klasika, kdo nezná svojí minulost, bude jí v budoucnu prožívat. Jde mi o poznání, poznání, poznání. Určitě. Z hlediska toho, že nás může poslouchat kdokoliv, bude hodně bytostí, které mi nebudou rozumět – mě primárně o porozumění nejde, o to mi jde sekundárně, protože primárně mi jde o to, aby se snažil každý vnímat mojí výpověď, mě – jako lidské bytosti, skrze můj lidský nástroj – hlas, a jaký z toho má ten člověk pocit. Ať se posluchač nejdřív zaobírá tím pocitem a teprve potom, jak tomu rozumí. Protože já, když to necítím, tak to bych nebyl já. Já nemůžu svojí myslí přimět svojí duši, prostě budeš to cítit jinak, protože já jsem se tak rozhodla, ta mysl. To prostě je pro mě nepředstavitelné. To bych nebyl tím, kým jsem. A Já jsem ten, kdo svědčí o člověku, o životě a o Bohu, tím, že jsem takový, jaký jsem. Já mám rád, když vím, že jsou lidi, pro které jsem takzvaně dobrý, a mají mě rádi a pro které jsem zlý, a může to vést až k té nenávisti, protože ti mě dávají ten rozměr toho, abych já věděl, kde jsem. A přes tyhle emoce, které povstávají z různých pocitů. Vlastně já vedu svoji životní cestu tím směrem, kterým ji vedu. Já jsem tady od toho, abych svědčil o svém životě a o svém dosaženém stupni poznání a to je ten můj díl, kterým můžu já přispívat přes tvoji práci na tom podcastu, že jsi ochoten mě klást otázky, poslouchat mě, technologicky to zprocesovat a udělat tohle obrovský kvantum práce, na které já už bych neměl. Aby to nebyl ten hlas volajícího na poušti, aby to mohlo oslovit i víc lidí, když už ty technické možnosti máme, protože já samozřejmě se snažím oslovit i duše přímo. Ti, kteří jsou schopni mě vnímat a cítit, ale ten dosah je jiný, než když využiji ten lidský nástroj čili tu řeč. Proto je pro mě povídat si o tom mnohem zajímavější, než to sepsat, nicméně to sepsání může být také zajímavé pro uchování třeba určitých věcí, zjednodušování a podobně. To mě nadchnul ten člověk, který říkal, že si dělá poznámky, aby se v tom orientoval. To je přesně ono, nejdřív to cítím, mám z toho nějaký pocit a pak tím vlastním procesem toho uchopení té tužky a zmaterializování na ten….(papír????) se s tím seznamuje na jiné hlubší úrovni. A kdybychom nevytvářeli tento podcast, tak já bych neměl možnost dát příležitost i takovému člověku se s tím setkat a vyhodnotit si to podle své vlastní duše. Oslovuje mě to anebo ne – to byl zase blábol. Pro mě je v pořádku jeden i druhý, protože pro mě – jako duši jsou v pořádku všechna bytí – takže já jsem teď shrnul několikrát z různých úhlů pohledu, z různých stran ten celek, proč to pořádat a proč vracet některým slovům jejich podstatný význam, ten základ, aby se mohlo vypreparovat to semínko z té slupky, v tom hnojníku a mohla nám vyrůst nějaká budoucnost. 

AMEN