Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu Duchovédy. Minule jsme s Luďkem načali pro nás snad nejsložitější téma, bavit se o duši. Pokusili jsme se vysvětlit, jakým způsobem vlastně myslí můžeme uchopit něco, co existuje, co je za myslí, v naší duši. Také jsme se bavili o osvícení a o svatosti. V dnešním díle budeme pokračovat v dalších obrazech popisujících uspořádání a principy fungování duše. Vrátíme se také k otázkám morálky a etiky. 

R: Já právě přemýšlím, jako různé náboženské tradice, které jako mluví o světle, tak vlastně jako říkají: Jdi za tím světlem, jdi za tím světlem, jdi za tím svělem, bojuj s tou tmou. Jakože, jako kdyby ta duše uvnitř měla toho světla mít víc, než té tmy. 

L: Ano. To říkají, protože všechny náboženské tradice povstaly z období velmi temného a na začátku dokonce i silou a vůlí vnucovaly to světlo, aby byl zachovaný život. Protože přirozeností života tady na Zemi je rozklad, rozklad, zmar, na jednotlivé elementy. To je přirozenost tohohletoho, to souvisí s gravitací, na fyzikální úrovni je rozklad. A jít za světlem je sklad. A my žijeme v tom rozhraní mezi rozkladem a skladem, mezi tím, co je rozkládáno a co je skládáno. Mezi tím se odehrává ten život. A ten život potřebuje energii, a tu energii získáváme čím? Spalováním. A to je to, co jsme dostali shůry, proto byl člověku dán oheň, aby měl k dispozici neustále přítomné to spalování, ten.. proto se také říká: Ten oheň je živý, živý oheň. Proto já se jako u radiátoru neohřeju, protože tam není živý oheň, to je jenom teplá voda. To je úplně stejné, jako kdyby neandrtálec si do té jeskyně na noc nanosil ty ohřáté kameny z té pláže, aby mu v té jeskyni nebyla zima. Takže objevem ústředního topení jsme se dostali na úroveň lidských bytostí před objevením ohně. 

R: To je vtipné.

L: Jo? To takhle je. Jenomže, kolik myslí je uspořádaných, aby tohle dohlédlo a domyslelo. To je ten důvod, proč musí být ti, kteří jsou víc v tom světle, aby osvětlovali i ty věci, které pro ty, kteří jsou víc v té tmě, nejsou zjevné. Je nevidí. Proto je tady potřeba, aby tady byly namíchané obě skupiny těch lidí. Proto jsem také řekl, že v sousedech je dobře mít.. že jo, že jsem rád, že jsou lidé, kteří mě mají rádi, a že jsem rád za lidi, kteří mě nenávidí, protože mám ty póly, abych věděl, kde jsem. Jo, rozumíš? Protože i ta společnost, o tom už jsme také mluvili, vlastně ti dělají ti blízcí, i ti vzdálenější, ti dělají to zrcadlo, kde jsi. A tohle pro mě znamená následovat Krista. Protože to je to: Ecce Hommo. Ejhle člověk, že ten lidský rozměr je právě to, že stojím jak na straně té temnoty v tom smyslu pobytu v matérii, ve hmotě, v tom temném, tak na straně toho světla a jsem si vědom, že jsou to dva póly, které tvoří jedno rameno toho kříže. Jo? Teď se dostávám k tomu, co chybí u všech těch církevních hodnostářů učitelů, aby jednoduchým lidským (do závorky mravným, etickým způsobem, který bude odosobněný jakoby na fyzikální úrovni) příměrem vysvětlovali tyhle věci dnešní vzdělané mysli, která je přeplněná informacemi. Dnešní nemoci všechny jsou způsobené tím, že ta mysl je přehlcená, a ty v tom přebytku těch informací v mysli, tak nevidíš tu duši svoji vlastní. Čili první krok je, že se musí (o tom jsme mluvili – ty pobyty ve tmě, v ústraní a tyhle všechny věci) nejdřív to trošku zředit, abych vůbec měl příležitost to vidět. Protože nemůžu dobře pochopit oheň, když to sotva hoří – to je to temné, anebo když mám takovou vatru, že 

u toho nemůžu ani stát a musím od toho utéct. Musí to být tak akorát. A to je to, co je pro člověka důležité pro jeho další vývoj, aby bylo zjevné, abych dokončil tu myšlenku, kterou jsem nedopovídal s tím vanutím Ducha svatého, že to vanutí, tu rajastickou složku vnímáme ve schopnostech naší mysli přemýšlet. Jestli umím to myšlení zrychlovat, zpomalovat, jestli ho mám vůbec ve své moci, nebo to myšlení je tak roztočené – to má mnoho lidí, že má tu mysl tak rozběhnutou, že vlastně přemýšlí a nemůže zastavit tu mysl. Je to jakoby bezuzdné, že to nemůžu tou uzdou řídit, že to nemůžu tu mysl ovládat, a pak je tam ta druhá půlka, vanutí Ducha svatého, čili jak velká světelnost je, ale ta se nezrcadlí.. ta míra světelnosti není daná schopnostmi mysli, ale je daná stavem duše. Čili van Ducha svatého je k uchopení z hlediska dějů v mysli a z hlediska stavů v duši. V momentě, kdy mám vyřazenou duši, tak jsou tam jenom ty děje. Je tam jenom ten výkon, výkon, výkon, výkon, výkon a nic jiného, protože pak nevím, jestli jdu cestou zla, nebo dobra. Nevím, prostě nemůžu vědět, protože se mi to v té mysli nezrcadlí z té duše. Takže proto je to téma jako.. musíme nejdřív vysvětlit, jak funguje mysl, chceme-li dospět k něčemu lepšímu, čili jaký máme nástroj, jak ho máme naladit, zkalibrovat, naučit se ho používat, aby bylo vidět na to, kým jsme. Aby mohla dojít každá bytost svého naplnění.

R: Tak, a teďka, kým jsme? A, dojít svého naplnění. Co to tedy z pohledu těch tří složek tedy znamená?

L: Kým jsme a jaké je naše naplnění, je ta poslední vazba, to je ta úplně nejtěžší, která je mezi zdrojem a duší. Čili mezi Bohem a duší, mezi námi a tím zdrojem. Čili já když nemám srovnanou a uchopenou tu vazbu té duše a toho zrcadlení v mysli, tak se k téhleté vůbec nemám šanci dostat. A je to jenom, že ta mysl si myslí o tom, co to bude. A to je stav duše, ve skutečnosti je to stav duše, která ještě nedorostla takového stupně abstrakce, aby mohla ve své mysli vidět i to, co je za nepředstavitelným stavem duše, co má vlastně tak říkajíc, jak já obvykle říkám, co má duše usmlouvané na věčnosti. Kým bude. Jo? Kým bude. Proč Hitler přežil asi deset atentátů? No, protože byl věčností pověřený, aby tu prasárnu udělal. To bylo Boží dopuštění, vždyť to i v řeči máme. Vyvraždit nějakých 60 milionů nebo kolik lidí to je opravdu jako husté kafe. Nepřijatelné. A přesto z nějakého důvodu se to stalo. Teď nezkoumám to, proč a jak to bylo vyrobené, ale stalo se to, a protože se to stalo, tak je to součástí stvoření. Jakmile bych tohle začal zpochybňovat, tak pak zpochybním všechno a nemáme o čem se vůbec bavit. Já na to můžu mít milion různých pohledů. Chápu ty nácky, kteří dneska to.. jako se k tomu vrací a já nevím, jo.. já je chápu, ale ta zkušenost, že to šlo takhle proti životu, že to byla cesta zla, že šla od Boha pryč, tak to prostě pravda je.  Ale já nemůžu duši, která se sem narodí, tak jí nemůžu silou obracet na dobro. To nemůžu. Ale můžu jí vymezit to místo, které jí patří. Patří ti tma, patří ti neživot, já tě nezabiju, ale patří ti neživot, takže si přežívej ve své temnotě, ale já nedopustím, abys ničila mé světlo. Když přijdeš za mnou, že potřebuju víc světla, protože nechci zemřít, nikdo z lidí, ať je dobrý, nebo zlý, to je jedno, nikdo nechce zemřít, protože by se sem jinak neměl důvod narodit, nikdo, všichni touží po tom poznat, co si to usmlouvali na té věčnosti. Po tom touží všechny duše. A je třeba pro ně vytvářet podmínky, aby to byly schopné.

Já teď nevím, jestli jsem ti úplně odpověděl, ale je to obtížné, protože musí vlastně.. jakoby.. chceš-li to uchopit v té abstrakci, která je to, co nás odlišuje od zvířat, jak už jsme si tady povídali, tak se musí ta abstrakce využít k tomu, že to nebude jenom o tom jíst, pít, spát a souložit. Že to bude ještě o něčem víc, a proto máme tu řeč. Proto třeba já jsem se rozhodl, vylézt ze své poustevny, tady o tom se.. jako, dát v šanc sám sebe celému světu, naprosto, a začal jsem používat ten nástoj lidský, čili řeč, tak, jak jsem schopen. S vědomím, že zaprvé to není vůbec dokonalé — proč to není dokonalé? A nemůže být. A já jsem rád, že to tak není. Že to není dokonalé. Protože dokonalá je kdo? Dokonalá je ve skutečnosti jenom mrtvola, protože ta už nic nekoná. Čili má-li to být živé, tak tam musí docházet k tomu procesu spalování, té látkové výměně, v mysli k tomu procesu myšlení a v duši k tomu napětí mezi tím světlem a temnotou. A to je to, čím jsme podobní Bohu, čím vlastně v nás se zrcadlí celé stvoření. Celé stvoření je stvořeno v tom bodu, kdy když se vrátím zpátky k podcastu Já a Bůh, kdy tam jsem mluvil o tom, že Bůh je jsoucí i nejsoucí, nejsoucí i jsoucí, čili jsou tam stavy bytí a stavy nebytí. A teprve až když zvládnu tohleto na té úrovni člověka, teď jsem to popsal do těch pojmů, tak můžu teprve otevřít další oblasti jako co to je bytost, co to je osoba, co to je, když bereme něco osobně a neosobně, když jsme v bytí nebo v bytosti, protože to všechno spolu souvisí. To jsou další pojmy, které používáme v našem abstraktním vidění světa.

R: My jsme spoustu těch pojmů už jako nějak použili nebo nakousli.

L: Použili, ano, ano.

R: Já spíš stále jako přemýšlím, během toho, co jsi říkal, ty říkáš: duše má ty tři složky, teď jako historicky nám ta náboženství říkají – posilujte tu světelnou složku. Ty říkáš, když to přeženete, tak pak dojde k přesvícení, tím pádem svatosti, možná i svatořečení, když budeme jako u bratrů katolíků, a tím pádem ale.. a pak je ta složka těch jako.. ta činorodá. Ta složka těch schopností? 

L: Ano. Schopnosti, ano.

R: A ty říkáš: to je vlastně jako to, co ta duše má usmlouváno jako s tím Bohem..

L: Tyhlety tři body.

R: Tyhle všechny tři body.

L: Ty všechny tři. Míru světelnosti, míru nesvatosti – té nesvětelnosti, čili té temnoty, a ty schopnosti co s tím umí. Ano. 

R: No, a pak ještě říkáš, jakože transformuji jako tu temnou složku do té světelné složky a zpátky.

L: Ano. Protože tam to musí obíhat jedno do druhého. To je to, co už zkoumá lidstvo tisíce let od vzniku čínského Taa, kdy ta černá pohlcuje tu světlou, a ta světlá pohlcuje tu černou a neustále se to v té esovité kličce proměňuje se jeden pól v druhý. Neustále. Nemá začátek a nemá konec, protože to není zákonitost, ale je to princip stvoření. 

R: No, ale v tomhle obrazu to vypadá jako tak, že ta světelná složka a ta temná složka jsou jakoby vyrovnané. Jsou jakoby stejně velké. Ale zároveň..

L: Ano, ano, z hlediska principu, počkej, z hlediska principu. No, a teď zároveň..

R: A teď zároveň ale říkáme, ta cesta je: posiluj svoji světelnou složku tak, že používáš své schopnosti, k tomu, abys tu temnou transformoval do té světelné. Nebo to říkám úplně blbě?

L: Ne, ne, říkáš to v pořádku. Protože přemíra světla ve vrcholném středověku přinesla zatemněný rozum požadavkem nahradit víru osvíceným rozumem. 

R: Když je přemíra světla, tak prostě nevidíš. 

L: Ano, přesně tak. Ano, to je ono.

R: Protože se ztratí ty kontury, ty kontrasty, ten stín dělá vlastně..

L: Ano, to je ono. A proto je tam to čtvrté přikázání: Pomni dne odpočinku, aby ti byl svatý. A je to proto, že, zaprvé aby se nezapomnělo na tu svatost. Ale k čemu má sloužit? Aby ten paprsek světla posoudil, kolik máš v sobě toho světelného a kolik tam máš té tmy. To není, aby se všechno stalo světlem — to je nepochopení, ale abych zjistil, kde mezi těmi dvěma pangejty – v jednom pangejtu té životní cesty mám světlo a ve druhém pangejtu mám tmu — a ta cesta je jenom uprostřed mezi těmito dvěma extrémy. To je ten prostředek, to je to eso, toho prostředku té monády toho vztahu jinu a jangu. A fyzicky to máme zhmotnělé do principu mužského a do principu ženského, abychom to mohli prožívat. 

To, o čem teď mluvíme, je vlastně rámec, rámcový obraz o postavení duše ve vztahu k těm dalším částem. Protože když se tohle dobře nevymezí, tak se nedá mluvit o těch jednotlivostech, jak to vlastně zkoumat. Znovu se vrátím ještě k tomu předešlému podcastu o citu a emoci. Protože jakmile přejdu do toho světa duše, tak jsem v citech, ale city mají také své zákonitosti, ale já ty city bez emocí nepřečtu, já musím to emočně nějak vyjadřovat. Takže já, když mluvím rychle, intenzivně, když mluvím s touhle.. tak vlastně upřednostňuji tu složku činorodou, tu dějovou a dávám do toho tu intenzitu. A protože ten současný stav je dle, podotýkám, mého vidění světa až příliš temný, že už je to na hranici života.. vždyť fůra lidí už nedělá nic jiného, než že zápasí se životem, aby měli vůbec co dát do hrnečku a měli střechu nad hlavou. Vždyť je to všechno zadlužené, až Bůh ví kam, do já nevím kolikátého kolene ten svět, tak je třeba přinést do toho světlo, aby bylo jasně vidět, že třeba – a teď budu zas konkrétní – že ty otázky Green Dealu jdou proti životu. Já neříkám, že je špatně starat se o Zemi a kultivovat Zemi. Já chci vracet zpátky do přírody přírodní principy, ale nemůžu to dělat systémem: poručíme větru dešti. 

R: Jakože, nebudu ignorovat fyzikální, chemické zákony.

L: Ano, přesně tak. Takže mnohé věci, které se jako navenek tváří jakože krásné a dobré, ušlechtilé, jsou ve skutečnosti ta nejčernější tma, která tady je. 

R: Já bych se chtěl vrátit zpátky k té duši. Tak ty říkáš: ta duše si udělá nějakou jako smlouvu s Bohem, co má jako usmlouváno na věčnosti. A teď jako se tedy opakovaně inkarnuje, aby vlastně to mohla naplnit. 

L: Něco podobného, jako opakovaně chodíš do školy, aby ses naučil číst, psát a počítat. To je podobné. To je příměr. Jo? Tak tak opakovaně chodíme na svět, abychom mohli zrealizovat to, co jsme si usmlouvali jako část vůči celku na věčnosti. 

R: Já spíš jako přemýšlím nad tím obrazem té transformace té světelné složky na tu temnou a zpátky.

L: To je v přírodě vidět. Když něco doroste svého vrcholu, třeba strom, tak padne a pak shnije – to je ten rozklad, to je ta temná stránka. To je, jakoby z hlediska tvoření, ta pozitivní stránka temnoty je, že nedovolí tomu světlu, aby to spálilo. Jo? Já to řeknu teď jinak, jo? A ta obnova je v tom, že z toho semene vyklíčí ten nový strom, který zase roste, má tam tu prosperitu, jde za tím světlem. Dokonce i ty stromy jsou živé ze světla. A z čeho ještě? Z nenáviděného kysličníku uhličitého. 

R: Je to nějaký zdroj pro ně.

L: Ano, vždyť je to zdroj života. Jo? Proto všichni, kteří říkají, že musíš mít nějakou uhlíkovou stopu, tak vlatně jako kdyby takový člověk říkal, takový aktivista říkal progresně: smíš žít jenom takhle. Jak on může vědět, co já jsem si usmlouval s Pánem Bohem na věčnosti, jak tady mám žít? To je taková pýcha, která se dotýká až nebe. Nechci vidět, jakým způsobem budou odměněny tyto duše, až opustí tělo. Opravdu to nechci vidět. Jsou věci, které si opravdu nepřeji. Ne z toho důvodu, že bych jim to měl za zlé, to.. ale já to nechci vidět. Protože, co by mi to přineslo? Nic by mi to nepřineslo. Mně nic, protože já musím naplnit svou duši, a ne ty cizí úděly. 

R: Já teď použiju jiný obraz. Protože jsme si řekli, že o duši se dá mluvit jenom jako v obrazech, tak z hlediska té – nazvu to jako blbě možná – mechaniky nebo principu toho, jak ta duše jako funguje, tak mně se hodně jako líbí ten obraz vlatně toho podvojného účetnictví. 

L: Jo, jo, jo, jasně.

R: Jakože vlastně to zadání je: měl bys tady jako posilovat svou světelnou složku, ta světelná složka jsou vlastně nějaká jako aktiva a máš nějakou temnou složku, což jsou tvoje pasiva. V účetnictví se tomu také říká vlastní zdroje a cizí zdroje. Máš nějaký základní kapitál, a pak máš, co jsi jako v minulosti vydělal, a pak máš, co sis půjčil. A tím jako financuješ vlastně jako to, co děláš. To vytváření těch aktiv vlastně. A na konci každého toho účetního období, tzn. řekněme, tady v případě duše, jedné inkarnace, vlastně ten jako rozdíl.. ti sečtou to saldo a vlastně ti zjistí jako, o co jsi zvětšil ta aktiva a o co jsi vlastně jako..

L: Čili česky jako hospodářský výsledek.

R: ..hospodářský výsledek a zároveň taky jako že to, kolik sis třeba na to půjčil formou nějakého dluhu nebo v křesťanské terminologii viny nebo hříchu.

L: Ano, to jsou pořád ty samé pojmy. Říkáš to dobře, to tak je. 

R: A to jako takhle funguje normální jednoduchá firma. Myslím, že spousta lidí se s tím potkalo třeba na střední škole, jak funguje to účetnictví. No, a pak ty třeba mluvíš jako o těch aktivistech a to je, jako kdyby najednou nějaký jako státní úřad ti jako – což se dneska také těm firmám děje – diktuje, co máš dělat a nemáš dělat, a jak to máš dělat v zájmu jakéhosi vyššího blaha. A teď se pořád naráží.. a jsme zase zpátky jako u té morálky. I ty firmy mají nějaké jako chování, které můžeme považovat za morální a chování, které můžeme považovat za nemorální. Proč o tom mluvím je, že mě zajímá, jak vlatně jakoby funguje ten jako.. jo, jako.. že si můžeme vzít ten obraz toho účetnictví firemního..

L: Ten je naprosto přesný, já ho také používám. Protože, to je právě to, že co má ta duše usmlouváno na té věčnosti je vlastně jakoby v té lidké bytosti ten úmysl, co tady chci prožít. Jo? Přenášíme to jenom takhle pomocí obrazu. Čili je tam to: kam chci dovést tu firmu. Čili ona má splnit svůj účel. Čili když se nebudu ptát po účelu té smlouvy, proč vlastně vznikla, co já, jako ten odštěpek toho Božství, jsem se tady ocitnul, tak se nedostanu k tomu, jestli mám vést firmu k prosperitě jako ve smyslu, že se mi bude zvyšovat ta strana zisková, anebo že budu vytvářet tu stranu pasiv, protože ta pasiva nemusí být vždycky jenom dluhy. Jo? Na straně pasiv jsou samozřejmě ty dluhy, to jsou ty viny a tohle, ale jsou tam také investice. Čili jak jsem schopen přeměňovat ty dluhy, tzn. tu vypůjčenou energii, jak jsem schopen ji přenést do investic. Ale do čeho investic? Do toho, že ta firma půjde cestou buď rozvoje, anebo svoje, čili rozvoj nebo.. já to nechci.. svoj je čistý opak rozvoje. Protože já tam můžu použít, když to bude aktivní svoj, tak to bude rozklad. Protože ten sklad je aktivní protipól. Tady jsme u čistých protipólovostí a protilehlostí. Jo? O tom jsme už také mluvili. 

Takže vlastně já nemůžu chtít, aby firma prosperovala, když ta firma je tady kvůli tomu, aby jenom spotřebovala. Protože jde o ro.. jako.. jde o genezi. Jde ve skutečnosti o růst množství světla a množství temnoty.

R: Jako myslíš v celku?

L: V celku, ano, který zase v jiné fázi se zase jde o to zmenšování světla a zmenšování temnoty. Musí tam být jakoby cyklicky obě fáze. A k tomuhletomu chápání můžeš dospět, až když začneš o dějích předešlých, čili o dějinách, začneš chápat v celcích, které přesahují tisíce let. Ale začneš je chápat v kuse. Že jdou dlouhá období, která.. ten jeden lidský život je jako jeden školní den. Ty nemůžeš pochopit celou školní docházku, a co ses tady měl naučit, když se na to díváš jenom z pozice jednoho školního dne. Protože z pozice jednoho školního dne jsi měl úspěšný školní den, nebo neúspěšný školní den, nebo někdy to byla tragédie, a někdy to bylo, že jsem si výskal – čtyři jedničky za den přinést domů naprostý úspěch. Takže já to nemůžu posuzovat, z takhle krátkých dějů a stavů nemůžu posuzovat celou tu docházku. 

Čím víc se přibližuju k zdroji, jako k Bohu, tím se mi mění vnímání času a prostoru, protože ten čas a prostor je až za duší v mysli, a pak je teprve to tělo, kde se to materializuje. Čili jako kdyby čas ve hmotě běžel jinou rychlostí, než čas v mysli. Protože, dám na to jednoduchý důkaz, že to tak je. Když o něčem přemýšlíš, tak přemýšlíš mnohonásobně rychleji. To máš vytvořené a hotové v mysli, třeba dům. Postavení domu v mysli vymyslíš za týden. Ale za týden dům nepostavíš. To tak prostě je. Čím víc to vede k té temnotě, tak jako kdyby se to zpomalovalo a houstlo, a když to vede ke světlu, jako kdyby to řídlo a zrychlovalo se. 

Čili to účetnictví, o kterém se teď bavíme, tak se musí brát v úvahu, pro který ten segment to účetnictví platí. Proto máme v tom prvním přikázání: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, čili ty se musíš umět pohybovat účetně správně ve hmotě, v mysli, v duši. Jo? Jako kdyby to účetnictví nebylo jenom jedno, ale byly tři, pro každé to prostředí, protože v každém.. je to obraz. V každém ten princip se naplňuje pomocí jiných prostředků.

R: Rozumím.

L: Protože ve hmotě nám je to známé, proto taky ta dnešní bezbožnost – jako to odstavení duše – vede k tomu, že ty tu potřebu toho Hospodina přeneseš jenom do otázek hospodářství, firemní účetnictví a na oběh zboží. Proto ta dnešní společnost, její zbožnost je – to co také říkám – že to je: bezbožný lid zbožštil nové božstvo zvané zboží, a proto na něj zbožně v neděli čumí v těch obchodních centrech. To je zbožnost matérie je to zboží. 

Pak je zbožnost ducha. Kolik jsem schopen dělat věcí mravných a nemravných v té obecné rovině, čili těch zlých a dobrých. Ale čím to posoudím? No, stavem duše. To je to, že my se dneska, jako v tom filmu Matrix, potřebujeme dostat do těch kapsulí. Z toho virtuálního světa se potřebujeme dostat do těch kapsulí, kde je ten základ. Ty kapsule, odkud se Neo probudil, tak byl vlastně jakoby.. to je ta nevědomá duše. A v momentě, kdy on se tam probudí, tak to je ten zapálený oheň toho života. A může naplnit svůj osud. A taky v tom Siónu, ti lidé jsou tam různí, protože jsou různé duše v různém stádiu vývoje, s různou zkušeností. Ale každá musí být sama za sebe. A nemůžeš žít představu někoho jiného o tom, co je správně, a jak to má vypadat, a kam všichni jdeme. To je naprostý nesmysl. 

To.. v tom z hlediska toho celkového vývoje, tak dneska – znovu se vrátím k hlavní myšlence, se kterou jsme začali dělat tento podcast – je ten, aby bylo všem bytostem lidského typu umožněno složit maturitu z lidskosti, čili pochopily, kolik jsou schopny abstraktu a kolik konkrétního života, čili kolik žijí ještě zvířecí způsob (jíst, pít, spát, rozmnožovat se), a kolik už žijí lidský, že jsem schopen vědomě řídit tyhle procesy, a k tomu využíváme řeč a všechny další nástoje, tak aby byla přidaná možnost. Jako aby byla vytvořená ta možnost. Proto všichni greendealové jsou pro mě temní, protože oni tím osekáním toho života vlastně berou bytostem možnost, aby složily tu maturitu. A ještě to dělají v zájmu dobra, jakoby. Jo? Ale je to popření principů. A tohle většina českých duší (teď nemluvím o lidech) cítí a mezi nimi jsou i lidé (teď už mluvím o lidech), kteří si to uvědomují, a pak jsou dokonce i tací lidé, kteří jsou už tak daleko, že už jsou ochotní pro to něco dělat. A takhle to tady máme složené. Bez pochopení těchto principů, jak to máme ukotvené v duši, jak máme vybudovanou mysl, jakou máme tu realitu ekonomickou, tak nejsme schopni přinést zpátky – a teď pozor – nový život, čili nové dřevo na oheň, aby nám to tady nevyhaslo. Protože těch civilizací, které vyhasly, a muselo se to zapálit znovu, těch už tady bylo. O tom by nám mohl dlouhé a dlouhé hodiny vyprávět profesor Bárta. To tak prostě je. To jsou pravidla, která tady jsou. 

Čili je potřeba se dostat k tomuto základu a k tomu, aby (a to je opravdu potřeba) se každá duše konfrontovala s tím, kým je, aby se nemohla před věčností vymlouvat: Pane Bože ty jsi mi nedal tu možnost, abych.. Ne, nikdo se nesmí vymlouvat. A nejde o to, když někdo neuspěje, tak se pro něj najde místo v té hladině, ve které uspěl. To je to, jak fungoval třeba dřív třeba sociální systém. No, tak ten obecní blbeček nedělal nic jiného, než na co měl, protože neměl vytvořený intelekt, ale byl schopen odvést všem těm sedlákům ty krávy na tu obecní pastvu, tam je pohlídat a zase je přivést zpátky. A oni ho díky tomu, že tuhle schopnost měl, tak ho ošatili a nakrmili. On není z hlediska lidství špatně. On jenom dělá přesně to, na co má. To je asi tak stejné, jako kdybych chtěl, že všichni lidé musí mít všechno stejně, tak to je jako kdybych chtěl, aby najednou všichni byli Einsteini nebo aby byli všichni Van Goghové nebo aby byli všichni.. jo? To nejde. To je, jako kdybych ten svět chtěl zunifikovat do strojových součástek, a dokonce ani ty stroje nemají všechny součástky stejně velké, ani dvě auta nejsou stejná. Jsou standardizovaná, ale nejsou stejná. A to, co člověku nepřísluší, je standardizace lidských bytostí, protože každý má jinou svou naprosto zcela konkrétní duši a v hmotném světě je to vyjádřené tím, že bydlí v naprosto originálním genetickém kódu, který zdědil po předcích, a v tom jsme naprosto jediněční, ale jsme vytvoření podle stejného principu. Čili to naprosto úžasné, před čím pořád koukám jako dítě na to hvězdné nebe je, že bylo v tom stvoření dopuštěno, abychom byli podle stejného principu naprosto každý originál. A zase máš dva póly. Naprostná originalita a naprostá stejnost. Čili my toho principu polaritního se tady nesmíme vzdát. To prostě by jako bylo nelidské, bylo by to neživotaschopné a vedlo by to k vyhasnutí. 

Tím, že jsme se dnes dostali až na úroveň etiky, která.. to jsou pojmy.. mravnost, mravnost je lepší pojem, která je obecně přijatelná pro naprosto každého člověka, čili v tom příměru jsme se dostali na úroveň, že každý žák, každé třídy, každé zkušenosti je pro to stvoření cenný, tak jsme se dostali k tomu, co já jsem měl na srdci, co jsem chtěl tímhletím způsobem, že o těch věcech budu nemlčet a mluvit, že vystoupím ze své komfortní zóny (jak se moderně říká) poustevny, a vylezu ven do světa s tím, tak to je to, co jsem chtěl v každém případě udělat a sdělit, jakoby sám za sebe. A dál budeme pokračovat, ale na základě podnětů, které budou přicházet nejenom přes tebe, ale i z druhých, protože moje poustevna má smysl jedině tehdy, když bude někdo poustevníka navštěvovat. A je to jedno, jestli to bude přímo nebo zprostředkovaně. Jestli mi budeš dál klást otázky jenom ty nebo jestli přijdou další hosté nebo jestli přijdou formou virtuální nebo fyzickou, to je jedno, ale pak to má smysl. 

Protože my jsme se dostali k tomu, že jsme popsali ten základ o člověku a teprve teď samozřejmě budeme pokračovat dál, protože máme o čem. Musíme se bavit.. nebo, musíme.. máme-li to dotáhnout dál, tak je potřeba se bavit o rodině, potřebujeme se bavit o tom společenství, co to je obec, co to je národ, co to je stát, o těchhletěch pojmech, které potřebujeme také znát, abychom s tím, co jsme popisovali doteďka v tom vnitřním vidění, tak abychom to také mohli ukotvit a měli jsme příležitost najít to chráněné ohniště, na kterém můžeme ten život zapálit. To je to, co k tomu chci říct, přivést do zjevení ten účel toho, proč řeč – protože je lidská – a proč takhle jakoby do prostoru.. teď mě tam napadl, až jsem se sám odboural, hlas volajícího na poušti. Přišel mi tenhle obraz. Abych zjistil, jak hodně je tahle země krásná a živá, a jak hodně je pustá, ale na úrovni duší, na úrovni myslí, i na úrovni faktického života. Takže tohleto bez obnovení pojmu duše a těch obecných pojmů mravnost, a bez obnovení novým způsobem vidění zdroje čili Boha, tak to dál nepůjde.