Podcast

Dobrý den, milí posluchači, vítejte u dalšího dílu podcastu Duchovéda s naším stálým hostem Luďkem Švojgrem, poustevníkem ze Starého Plzence. 

R: Když jsme se tady posledně bavili tom, že by bylo dobré teď otevřít téma Bůh, o Bohu, já a Bůh, já Bůh, nevím, jak to vlastně všechno říct.

L: Buch sem, buch tam.

R: Buch sem, buch tam. A tak jsem se na to chtěl jako připravit a vlastně mně to vůbec jako nešlo.

L: Ano.

R: O čem jsem uměl přemýšlet, tak bylo jako moje vlastní historie v tom.

L: No to je nejlepší.

R: Jakože si pamatuji, že nejdřív to dlouho bylo takové, že prostě jsem nějak jako cítil, že nade mnou je cosi, co mě převyšuje, asi takhle bych to jako popsal, že jsem vždycky v nějakých chvílích.. jo, to je možná dobré říct, že mně se vždycky v tom životě jako v nějakou správnou chvíli děly správné věci. A já jediný, že jsem si toho všímal. Prostě, když jsem měl někoho potkat, něco udělat, něco zažít, tak to vždycky jako bylo úplně přesně, jak jsem to vlastně potřeboval. 

L: Sedlo to.

R: Jako sedlo to. A tohle jsem si to jako uvědomoval, a tak jsem si říkal, tak asi nade mnou je tedy něco, co je větší než já, co to nějakým způsobem.. mi to.. nevím.. nahrává.. 

L: Napomáhá.

R: Jo, napomáhá, to je dobré slovo. Tak to bylo to dlouhé období a pak někdy třeba okolo, no, po gymplu, tak přišlo takové to druhé období, že třeba když jsem někam jako jel v zahraničí, tak jsem se jako rád chodil dívat do těch kostelů. A vždycky jsem si tam jako sedl, a tak jsem tam jako zjihle seděl a vlastně se mi moc jako nechtělo pryč, že jsem se tam cítil jako dobře, ale vlastně jsem jako nedokázal říct to slovo Bůh.

L: Ano, ano, tomu rozumím.

R: Prostě to bylo jako.. něco.. na mě přišli všechny ty alternativní názvy, které dnes vznikají, takové ty jako univesum, vesmír, já nevím, podobné jako věci.

L: Veškerenstvo.

R: No, to mně přišlo jako ulítlé, takže jsem vlastně tomu jako neuměl dát to slovo.

L: Ano.

R: A to jsem um… to si pamatuji, že se mi stalo, že jsem to najednou uměl úplně přesně, kdy, to vím. Tak to bylo na Štědrý den roku 2008, kdy jsem byl na štědrovečerní bohoslužbě, kterou sloužil Sváťa Karásek, který mě potom křtil. Vlastě mě tam poslala tehdy moje budoucí — dnes současná — žena, že je to taková inspirace: jdi se tam podívat. A tam si pamatuji, že to jako najednou jako šlo. Že prostě jsem jako vyšel ven a věděl jsem, že můžu říct slovo Bůh. Tehdy to kázání bylo o dárcích a on dokonce mluvil o tom, že jsou ty Boží dary a že dokonce existují jména, jako třeba Dorotea nebo Teodor. Že to jsou ti, kteří darují toho Boha, že to je ten jako Boží dar. To si z toho jako pamatuji, ale pak to bylo jako.. takže už jako hurá, pak jsem tedy vstoupil do té církve a začal jsem tam být hrozně jako aktivní, ale pořád mi jako nešlo nějak jako cítit Boha ve mně. My jsme se o tom vždycky jako dlouho bavili a říkali jsme si to, jako že to tak jako je a já jsem si na to pořád neuměl sáhnout. 

L: Jasně. Aby sis to mohl zosobnit. 

R: No. A to se stalo, až když jsem byl v té tmě ten týden, to se nějak jako prostě povedlo, ale vůbec o tom neumím vlastně jako mluvit. A vlastně mi to přijde, že to takové hrozně jako osobní. Jediné co, že od té doby rozumím tomu prvnímu přikázání: Já jsem tvůj Bůh, nebudeš mít jiného Boha mimo mne, jak ukazuješ tím prstem do té hrudi. A každému to teď jako říkám a oni se na mě vždycky jako dívají, jako že.. jo, jako že.. aha. A moje současné velké téma je naučit se být jako dobrý hospodář, což je jenom jiné jméno pro Boha. Víš, je to taková jako hromada různých věcí a vůbec jako to neumím nějak..

L: Je to úplně fascinující, ale dal jsi mi neuvěřitelnou příležitost právě na tomhletom ukázat, s čím se potýká každý člověk, ale úplně každý. Akorát že v různém stádiu svého vývoje, tak vlastně jako by.. jak to říct.. většinou se zastaví a hledá, a pak, když nalezne, tak zase může jít o kus dál. Je to jako cesta od křižovatky ke křižovatce by se dalo říct.

Když vyjdu z toho, co jsem už tady jednou zmínil, že pro mě víra je vztah duše k Bohu a že se realizuje citovým kanálem, že to je záležitost citová, tak vlastně už hned vidíme, v čem je ten problém, protože problém je, když mluvíme o Bohu a o duši, tak to musí mít možnost mysl nějakým způsobem uchopit. Čili musí být mysl uspořádaná tak, aby mohla zacházet s něčím, co ji – jak jsi správně řekl – přesahuje, co je za ní, co je větší než ona sama. A to se dostáváme k tomu, že jsme lidé. Proto člověk k obrazu Božímu, člověk k obrazu Božímu, že se učíme abstrakci, protože kdybychom nebyli schopni abstrakce, tak na základě příměru, těch abstraktních příměrů, my můžeme uchopit to, co je za myslí. Tou myslí, tím nástrojem můžeme uchopit to, co je za. Ale jenom jako příměr, jako obraz. Není to možné uchopit přímo, protože přímo se to neuchopuje – přímo se to prožívá. A tohleto je to, co je třeba nejdřív říct, že to takhle je. Že ten vztah duše k Bohu je tam vždycky, ale nemusí vždycky ta mysl být schopná ho uchopit.

R: Takže to je jako otázka vývoje mysli?

L: Ano. Přesně tak, ta mysl musí dorůst toho, aby to byla schopná chápat.

R: Takže ti, kteří říkají, že nevěří v Boha, tak ve skutečnosti jejich mysl nedorostla tomu, aby to byli schopni v ní jako pobrat?

L: Ano. Oni používají mysl, jako když to přirovnám k matematice, tak základní matematika je sčítání, odčítání do deseti. Tak oni zůstanou v.. ta mysl zůstane vyvinutá jenom sem a dál se nevyvíjí. Protože třeba nemá dobré podmínky pro ten vývoj. To není, jako že by sama o sobě byla špatná, že by se nechtěla vyvíjet, ale nemá podmínky. Nemá prostředí, nikdo ji k tomu nevede, nikdo ji k tomu nenutí, nikdo jí nedává překážky do cesty, které by musela překonávat ta mysl, aby se vyvíjela, aby měla potřebu jít dál.

R: No mě k tomu ještě znovu napadá.. to je hrozně jako zajímavé.. třeba takový ten jako tradičně evangelický přístup k víře, je.. já jsem to vlastně nakonec jako pobral tak, že když dám stranou ty jako letniční hnutí, které se to naopak jako snaží silně prožívat a mluví v jazycích a takovéhle jako věci, tak ten konzervativní evangelický směr je takový jako teologický. Jako že logicky dojdeš k tomu, že existuje Bůh. Ale není tam ten prožitek té víry. A pak jsou lidé, kteří mají ten jako prožitek té víry a teď jako neví, jak to jako uchopit v té logice, když… 

L: Ano. A je to o tom vztahu mezi duší a myslí. Mezi duší a myslí. Čili jde o to, jak usjednotit pocity s myšlením. Jak usjednotit pocity s myšlením. A to tak,…

R: Myslíš jako sladit. 

L: Ano.. no dá se říct i sladit, ale prostě usjednotit, aby byly v jednotě. Aby byly v jednotě. A to tak, že ne že budeš přizpůsobovat své pocity tomu, jak to máš vymyšlené, ale obráceně. Že budeš hledat takové způsoby myšlení a vidění, aby to bylo v souladu s tím, co cítíš. 

R: A co třeba ti lidé, kteří by strašně chtěli zařídit to, že to, jak to jako vymysleli, že to jako cítí? 

L: No tak to je to, když se tzv. něco utrhne ze řetězu. Ta jejich mysl se utrhla ze řetězu. Vyvíjí se mnohem rychleji, než je to usjednocování se s duší, s citem.

R: A co s tím mají dělat?

L: V první řadě si to musí uvědomit. 

R: Prostě si přiznat, že to jako necítím.

L: Ano, že to mám všechno jenom vymyšlené. A to je většinou pro tu mysl náraz do zdi. Zhroucení ega, jsem na prášcích, psychické problémy, hlava to nepobírá, prostě nějaká krize se objeví, rozčarování, prostě nějaké takové běsíky se vlastně pak objeví. No ale ty jsou důležité, protože v momentě, když tam něco takového není, tak ta bytost, čili jak ta duše tak ta mysl, není informovaná o tom, že jsou neusjednocené, že jsou rozladěné, že každý si jde jinou cestu. Že ta duše je buď potlačená, nebo spí. Ta mysl si dělá, co chce. Nebo obráceně, jsou lidé, kteří žijí jenom z duše, ale pak mají problém s tím světem, protože hh hh hh hhh hhhh hhh hhh… nemám prostředek, jak vůbec jako komunikovat, jak se vyjádřit, když jsem se nenaučil ani pořádně mluvit. Jako typ autista trošku, trošku, trošku, nejsem si jistý. O autismu toho tolik nevím, ale jako tou energií mě to tam vede, citovou. Vlastně dnešní svět je natolik – myslím tím bílý západní – soustředěný na výkon mysli, že vlastně těm duším nezbývá nic jiného, než se jako hodně brát o slovo a tím pádem musí zažívat traumata, aby si ta mysl všimla, že tam v hrudi, v duši je něco, co s tím těžce nesouhlasí.

R: Dokonce existuje diagnóza v západním světě, lékařská diagnóza, která se jmenuje psychospirituální krize. To je popsané lékařsky. 

L: Úžasné. No vidíš to, kolik toho hodně neumím a neznám, málo čtu. Otázka víry a schopnost pojmenovat to, co tradičně nazýváme Bohem, je otázka vývoje v dětství, kdy už to začíná – tím jsi začal. Já jsem měl některé věci podobně, jako ty, jako návštěva — v dětství – návštěva kostela. Šedesátá léta, jdeš jako dítě do kostela. To si nikdo nedovede představit, ten strach, že vlezu někam, o čem nic se nesmí mluvit, o čem se nic neříká.

R: Já mám jiný příklad s kostelem v dětství. Můj tatínek byl na národním výboře a součástí jeho práce bylo, že organizoval akce Z, takže jsme v sobotu jako rozváželi svačiny těm brigádníkům. A v tehdejší budově bývalého kostela v té vsi byl sklad stavebnin té obce. Takže my jsme tam jezdili do toho kostela pro ten cement a cihly a tam byl ten oltář a prostě srali na něj holubi. A mně to přišlo vždycky úplně hrozné a neuměl jsem si to jako vysvětlit.

L: Jasně, protože tvoje duše cítila tu nepatřičnost toho užití. Protože celé to komunistické období bylo zajímavé tím, že bylo dramaticky bezbožné a to na té nejnižší, na té úplně základní úrovni. Představa komunisty byla, že člověk je tady od toho, aby jedl, pil, spal, rozmnožoval se a hlavně pracoval pro stranu. Výkon.

R: Jednoduché.

L: Jednoduché. Víc vlastně není zapotřebí. Čili můžeme škrtnout Boha, můžeme škrtnout víru, můžeme škrtnout náboženství, to jsou všechno přežitky minulosti. Označí se to tímto způsobem a v momentě, kdy se buduje mysl v dětství, mysl člověka, tam ve škole tohle vložíš do toho dítěte, tak máš potom velikou honičku, jak zařídit, aby se takto vložená a vybudovaná struktura v mysli přepsala. To je velký problém.

R: Jako kdy ji chceš přepisovat? Teď asi nerozumím.

L: Aby se přepsala na to, že jsem schopen.. aha, ta bezbožnost a bezvěrečnost – vlastně tyto pojmy v té mysli vůbec nejsou obsažené, když jsou vychovávané ateisticky. Čili tam vůbec není obsažené, co to je. A teď ta mysl dospěje a je to, jako kdybys měl vynechané základní kameny u domu a furt ses divil, že ti ta zeď pořád padá. Že ti tam furt něco chybí, furt ti ta zeď, kde chybí ty základní kameny na čem ty zdi domu tvé mysli stojí, tak furt to padá.

R: Jo. Já jsem to v psychoterapii, kterou jsem absolvoval, tak jsem to kreslil jako mapu. A to byla ta území, jako že zde žijí lvi, jako že tam nevíš, co tam je. Nějak jako území, kde jsi v životě nebyl, jenom víš, že to tam jako máš a vůbec ani nevíš, jako to tam jako vypadá. 

L: Tomu rozumím. Mně tady jde spíš o ten moment, jak se vyrovnat s těmi pojmy. Že se musí nejdřív začít od toho, že ty pojmy se musí znovu, když tam nebyly dané v tom dětství, tak se tam musí do té mysli vpojit. Musí se tam dostat, musí se nejdřív říct, že ten pojem existuje. A teď vzniká ten problém, protože ta mysl už je nějak vybudovaná a ona vlastně tenhle pojem jako nechce přijmout. Je to něco podobného, jako.. zedníkům se taky nebude chtít opravovat základy domu, když už ten barák celý stojí 

a teď zjistí, že tam v základech něco chybí, tak se budou snažit to nějakým způsobem obejít, nějak to podepřít, nějak to náhradním způsobem..

R: ..ojebat..

L: Jo, ojebat, ano, to je dobrý pojem, přesně tak. A proto vznikají ty pojmy vesmír a universum 

a všechno, protože tam v tom základu není čistě uložený ten pojem, co to je Bůh. Proto to vzniká. Protože komu se chce si přiznat, že je vybudovaný.. jako jeho mysl, kterou řídí ještě ego, tak si musí  přiznat: hoši, máme tady chybu a musíme ji opravit.

R: A je stará asi 47 let.

L: No, no, třeba, ano. Přesně tak. A nebude to vůbec žádná sranda. Čili bez toho aniž by se vůbec člověk jako zastavil a viděl to, že tam takovýhle problém je, pak získal odhodlání, protože k tomu se musí odhodlat s tím něco dělat, tak nemůže přijít odnikud pomoc to změnit.

R: Mě hrozně zajímá to odholání, ale nechci ti skákat do řeči, protože..

L: Ne, to je v pohodě.

R: ..musíš dokončit větu.

L: Ne, ne, ne. Já jsem v tom, že jsme u toho základního kamene, že se musím rozhodnout. Musím se odhodlat. Jakmile to tam není, tak se nic nestane.

R: Já jsem to ale prožíval tak, že mně bylo rozhodnuto nebo odhodláno. 

L: Ne, ne.

R: Já jsem to tak prožíval si pamatuji, nebo myslel takhle prostě.

L: Počkej, to chci říct. V hlavě jsi měl, jako že to rozhodl někdo jiný. 

R: Jo.

L: A to byla tvoje duše. Tvoje duše už toho měla dost, té chyby, proto do té hlavy vyslala tak silný podnět, že ta hlava musela jednat podle duše a nemohla jednat podle sebe.

R: Jo, no.

L: Já mám na tohle úžasný příklad, který se mi stal. Teď doplním ze svého osobního. Někdy na konci devadesátek jsem se učil masírovat, abych měl možnost i fyzického kontaktu s lidmi, protože mně nestačil jenom intelektuální a citový. Potřeboval jsem i mít možnost se dotknout fyzicky člověka. 

A jednou jedu z takového kurzu a vyjíždím z toho areálu, tam je téčko, jako ulice a je cesta doprava 

a doleva. A protože to tam bylo několikrát, tak jsem věděl, že vyjedu, jedu doleva směr dálnice, hurá domů, byla neděle odpoledne, bude všechno O.K., vyřešené. Hlava to měla takhle krásně srovnané jako vždycky. Tak a teď já se blížím k tomu téčku a ten volant v té ruce místo aby do toho leva a na tu dálnici, ty ruce mi normálně otočili ten volant doprava, ta hlava byla vyděšená, jak to, že mě hlavu, tu mysl ty ruce neposlouchají a normálně si jednou na druhou stranu, kde nevíme, co bude? Tak jsem jako — když prošla ta první vlna toho vyděšení, že ty ruce můžou taky poslouchat někoho jiného než hlavu — tak že zatavím, otočím to a jedeme normálně jako vždycky. Nešlo zastavit. Ta noha na ten plyn ještě šlápla a já jsem se rozjel o to rychleji. No pak jsem dojel na další křižovatku, kde jsem si tedy říkal: tak, a teď pojedu tady tudy a tadyhle se vrátíme zpátky a nějak to dáme. Ne, ono si to začalo dělat v určitém smyslu, co chtělo, a když to bylo asi potřetí takhle na takových místech, kde se s tím dalo něco udělat, že by ta mysl to vrátila zpátky, no tak ta mysl rezignovala a já jsem řekl: tak dobře, tak mně to je jedno a jel jsem jenom podle toho, jak mě vedl můj pocit, má duše (to jsem tenkrát nevěděl, že to je duše) a jak mě vedlo tělo. A ta hlava na to jenom koukala. A místo toho, abych před večerem v neděli přijel domu a ráno v pondělí šel do práce, tak jsem přijel v pondělí nad ránem domů a procestoval jsem vlastně… bylo to z Moravy přes celé jižní Čechy až vlastě sem do Plzence. Takže jsem jenom zavolal do práce, že dneska nepřijdu a šel jsem spát. A pozor a od té doby bylo všechno jinak, protože moje mysl dostala takovou lekci, kterou potřebovala proto, aby ona podřizovala své myšlení mému citu. To, že jsem se chodil učit masírovat právě proto, aby ta duše dostala tenhle nástroj do své ruky, aby mohla uvědomit moji mysl, že dělá blbosti, že neposlouchá mě, tu podstatu, jádro, duši, to jsem pochopil všechno až později, ale takhle to je. Čili to, co nás přesahuje je vždycky duše, duše je vždycky víc a dál než je mysl a Bůh – jako ten pojem – je ještě víc a dál než je duše. Jak ta mysl to má uchopit, když nechápe ani to bližší, to, co je v duši? Jak má pak se vyrovnat s pojmem Bůh, který je ještě za? Já tím jenom ukazuji, že ten proces není jednoduchý, ale když se neodhodlám k tomu se na tu cestu vydat, tak tam nikdy nedojdu. 

R: Jo. A to odhodlání je tedy jako..

L: Pocit z duše. To nejde vymyslet, to nejde logicky vytvořit, protože v momentě, kdy to začneš vymýšlet a logicky vytvářet, tak vytvoříš jenom zase další konstrukci, která není pravá. Vytvoříš jenom další konstrukt. A o to víc se v tom upevníš, o to víc se v tom.. a takhle je zakleto – tomu se říká zakletí – takhle se sebezakleje člověk velice snadno do své mysli a je potom vězněm své vlastní mysli. A trvá to tak dlouho, až se ta bytost vyčerpá, narazí a většinou ten náraz je doprovázen nějakou fyzickou nemocí. To bývá nejčastěji, že prostě to tělo už to nedává, takže onemocní, protože to je tak vnitřní rozpor mezi duší, tělem a myslí, že prostě ta bytost onemocní. Jo? Klasika, všechny typy rakovin by se neměly jmenovat rakovina, ale měly by se jmenovat: nemoc co chci, cochcárna. Čili když si ta mysl dělá, co chce čili není podřízená duši, není podřízená té podstatě, tomu jádru, tomu, co tady je vtělené, co jsme my – to je to já jsem – tak když ta mysl tomu není podřízená, dělá si, co chce, tak pak ty buňky tělesné si také začnou dělat, co chtějí, čili začnou zhoubně bujet, začnou vyrábět věci, které vyrábět nemají. Čili lék na rakovinu nikdy nebude nalezen, protože rakovina je nemoc mysli. Ne mozku. Nemoc mysli. A projevuje se v jednolivých orgánech v těle v buňkách. Čili já tím jenom demonstruji, jako obrovskou moc má ta mysl a jak vůbec není jednoduché ji přivést k pořádku, aby dělala to, co má. Že k tomu musí být rozhodnutí. A to je rozhodnutí duše.

A teď jako je naprosto v pořádku, že jsou duše, které řeknou: ano, chci jít touhle cestou a toho člověka tam dovede – jako mě, že prostě ta duše mě dovedla k té potřebě učit se masírovat, aby mě pak mohla otočit. Nebo ten člověk prožije ten život tak, že si uvědomí, že ta mysl je silná, duši nějak vnímá a prožije ho v nějakém smyslu nevědomě. To také je možnost. A pak je možnost, že prožije ten život celý zakletý v mysli a to, že neprožil život, že vlastně jenom vykonal život – ne prožil, ale vykonal z mysli, jako výkon – tak si uvědomí až po smrti. Čili bytosti, které nevěří tomu, že jsou duše, která v sobě nese nesmrtelnou podstatu, nemají vůbec možnost to řešit – pozor – vědomě. Můžou to řešit nevědomě, ale na vědomě nemají, protože v momentě, kdy si neuvědomuješ, že jsi nesmrtelná podstata, že smrtí nic nekončí, tak to nemá řešení. 

R: Já si pamatuji tuhletu fázi, kdy to bylo takové, jako že se mi děly ty věci. A pak mi vždycky říkali v tom terapeutickém křesle: no, ale to sis tak přece zařídil. A já: Jo? Já ne, to se mi stalo. 

L: Jasně, ano. A to říkala ta mysl: já ne, to se mi stalo a zařídil jsi to ty, to skutečné já, které ukážeš tím prstem do hrudi čili duše. 

R: No a teď zpátky k Bohu.

L: No vždyť o něm to právě je, protože my teď abychom se tam mohli vůbec dostat, tak musíme jít od té mysli přes tu duši k němu. Protože jak jsem řekl, duše je za myslí a Bůh je za duší. Čili abychom se k tomu vůbec dostali, tak musí být nejdřív mysl připravená na to, že se s tím něco bude dělat, že se o tom bude mluvit, že se budou vytahovat pojmy, které mohou být pro tu mysl nepředstavitelné. 

R: Jako že za tím slovem nebude ta abstrakce.

L: Ano, přesně tak, protože první, co je.. jako úplně jednoduše.. mysl, která není o těchto pojmech naučená přemýšlet, spojí dohromady klidně pojmy víra, náboženství, církev, Bůh. To je pro ni všechno jeden balík. Když ty pojmy pečlivě nerozliším, nevybuduji mezi nimi jejich.. jaké mají vazby, vztahy, no tak se nikam nedostaneme, to tak prostě je. Čili jsou dvě možnosti. Pro dítě je dobré začít od toho, že se nadefinuje Bůh a z něj se potom rozvinou všechny ty další záležitosti. Kde stojí duše ve vztahu k Bohu, kde stojí víra ve vztahu k Bohu, kde stojí církev ve vztahu k Bohu, kde stojí náboženství čili jak se dívám na Boha. To je pro to dítě, které je nepopsaný list. Jenomže my jsme listy popsané. My jsme popsané listy tou negací, že to není. Anebo je to něco, co je privátní. Že náboženství je privátní záležitost – to se velice často říká – toho člověka a o čem se nemluví. Udělá se z toho v podstatě jakoby tabu. Že to je soukromá věc. Čili ne, ne, ne, není to soukromá věc, vůbec ne. Protože na základě toho, jak mají duše postavený vztah k Bohu, můžou lidé spolupracovat, nebo nespolupracovat. Protože jestliže má někdo pozitivní vztah, tak může spolupracovat s někým, kdo má také pozitivní vztah. Nemůže spolupracovat s někým, kdo má negaci, kdo jde přímo proti tomu. Já prostě nemůžu spolupracovat s někým, kdo mi jde po krku.