Podcast

Dobrý den, milí posluchači. Redefinice, rozvolňování a posun významu slov, kterého jsme dnes svědky každý den, vede až k pověstnému babylonskému zmatení jazyků.  Nejen že si lidé nerozumí, ale stále více se uzavírají do malých skupin, které se vzájemně radikalizují ve svých postojích. Jak z toho ven? Jak se dostat zpět ke vzájemné spolupráci? Také o tom je dnešní díl podcastu Duchovéda s naším stálým hostem Luďkem Švojgrem, poustevníkem ze Starého Plzence. 

R: Co to jako tedy je?

L: Co to je Bůh?

R: No je to jako ten fousatý bílý pán nebo je to..

L: Co to je Bůh?

R: Rozumím tomu, že jediné, co si umím teď vytvořit, je nějaký.. teď si nevybavuji přesně to slovo, které jsi použil.. jako nějaký jako obraz toho? 

L: No..

R: Protože Bůh je přesahující, tak jenom nějaký obraz, ale ty obrazy se hrozně jako vyvíjely. A byl tam 

i ten jako fousatý pán prostě na těch jako obláčcích.

L: A to je správně, protože v určité fázi vývoje to nemůže být jinak, protože.. znovu se vrátím k tomu, že mysl je ta část vědomí (věděti do mí), která ví. To je její práce, to je její náplň vedět to o tom mí, o tom já. A čím je víc uspořádaná, víc schopná pracovat s abstrakcí čili s tím, co je nepředstavitelné (nemůžu to před sebe postavit, nepředstavitelné), tak tím má lepší prostředek zacházet s těmi pojmy, které jsou abstraktní, které jsou nepředstavitelné. Čili když ta mysl není vybudovaná na abstraktní způsob myšlení, je jenom.. jak bych to řekl.. vybudovaná zvířecím způsobem – jenom to, co vidím existuje — tak vlastně pak nezbývá nic jiného, než ten prvotní příměr, že Bůh je něco jako pan starosta, má moc nad všemi lidmi, nad celou vesnicí. To je první, jak… protože musíme využívat příměry, nemáme jiný prostředek, jak se k tomu dopracovat. A když se ta mysl zdokonalí, je složitější a umí lépe pracovat s abstrakty, tak vlastně musí opustit tuhle vizi toho pana starosty nebo toho, kdo… že to je vlastně jako osoba a nahradit to neosobním abstraktním příměrem. To neznamená, že by ten příměr osobní byl špatně, ale jenom pro určitou úroveň té mysli. Čili když se mluví o Bohu, tak by se mělo – by se mělo – brát v úvahu schopnosti té mysli, která to přijímá, v jakém stupni rozvinutí je, v jakém stádiu rozvoje je, jak hodně je rozvinutá. Matematiku budu vysvětlovat jinak na základní škole, jinak na střední a jinak na vysoké škole, a je to pořád jedna a ta samá matematika. Čili ten příměr je, že o Bohu budu mluvit jinak s bytostí, která jako tam má ty základní životní funkce (jíst, pít, spát, rozmnožovat se), anebo ta, která tam má, že potřebuje ještě něco dalšího.

R: No a jak to uděláme v tom podcastu?

L: Co?

R: No protože my nevíme, kdo ho bude poslouchat.

L: Jo takhle, v tom rozhovoru. No to je jednoduché. Budeme se bavit o všech úrovních. Ta základní úroveň je ta, že když se proberu jako duše v těle a zjistím, že nejsem zvíře, tak to zjistím jak? No že se mnou začne někdo mluvit. Protože řeč je ten abstraktní nástroj, který zvířata nemají. Zvířata mají také dorozumívací prostředky, ale nemají řeč, protože řeč v sobě nese abstraktní složku v tom, že má konstrukci. Že je zkonstruovaná — čili gramatika. A jsou jazyky, které jsou různě složité. Dám na to příklad: Čeština patří mezi ty více uspořádané a složitější jazyky, proto je pro mnoho cizinců špatně dostupná. Havajština má asi jenom sedm písmen a třeba nemá vůbec množné číslo. Takže když my řekneme v češtině člověk, anebo řekneme lidé, tak oni, aby tohle byli schopní vyjádřit, tak pro člověka mají člověk a pro lidé mají člověk člověk. Prostě dvakrát za sebou řeknou člověk, nemají tam tu jakoby další rozvinutou formu. Bylo to dáno tím, že to je ostrovní jazyk, nebyla potřeba, ty bytosti se domluvily mimosmyslově. To není, že dobře, nebo špatně, je to jenom prostě jiné. A ta míra té abstrakce našince je jiná v té formalizaci, v tom, že to je schopná zformovat tak, aby to bylo přijatelné pro víc bytostí. Proto máme řeč, abychom se domluvili. Takže jako základní způsob, jak něco někomu sdělit včetně sdělit komukoliv v různém stádiu svého vývoje o Bohu, je, že se musí vrátit (a to je nezbytná podmínka) slovům jejich skutečný význam. To, co znamenají. A to jsme u řeči jako takové, že řeč je funkční jedině, když je živá – stejně jako hudba – čili když zní. To, že mohu mít v podobě písmenek záznam, ještě nic neříká 

o tom, kdo to řekl, s jakým naladěním to řekl, s jakým úmyslem to řekl, jak to vlastně znělo, jakou měla ta řeč váhu. To tam nikde v tom zápisu není. To třeba hudba má tu výhodu, že tam má aspoň značky. Jestli to má být potichu nebo nahlas nebo jak. Když máš psaný text, tak tam jsou ta písmenka prostě pořád stejná.

Čili řeč, aby plnila svou funkci, musí být vyslovovaná, čili musí být živá. To je zase moje další námitka proti těm tzv. civilizačním výdobytkům, že smsky, maily a to… ano, oni něco umožňují, ale zároveň berou lidem to, že spolu dřív museli víc mluvit. Čili měli větší příležitost se rozvíjet ve svém lidství. Měli větší příležitost rozvíjet se v abstraktním myšlení. Protože ta abstrakce toho myšlení není jenom o tom, když řeknu.. dám příklad: Řeknu slovo stůl. Teď jsem ho nějakým způsobem řekl a ty vidíš třeba kuchyňský stůl, někdo může ponk nebo může vidět stůl, na kterém se připravuje jídlo, kuchyňský stůl. Může být těch stolů mnoho, protože každá ta mysl má jako jinou představu o tom. Ale ten základ toho, že stůl je deska, má nějaké nohy a vykonává se na ní nějaká činnost, musí být společný všem, aby to byl stůl. Nemůže to být židle – pro to máme jiné slovo. Dost často jsem se setkal s tím, že mi bylo tvrzeno, že to je jenom lidský výmysl, že se něco nějak jmenuje a že si to můžeme přejmenovat.

R: To je oblíbené.

L: Ano. To je jedna z nejvějších lží, která existuje, protože to slovo mělo svůj nějaký vývoj, proč se zrovna tomuhletomu konkrétnímu předmětu nebo jsoucnu nebo nějaké části stvoření, proč se mu říká zrovna tak, jak se mu říká. To má svůj důvod. To nevzniklo bezdůvodně, to má svou vývojovou genezi. Čeština se také vyvíjela a vyvíjí jako všechny jazyky. Z těch hlásek se vyvinuly… z toho.. těch skřeků nebo já nevím, jak to říct.. na úrovni zvířete při tom polidšťování se vyvinula ta slova, protože byla potřeba těch duší to vyjádřit víc než jenom hh hh hhh hhh hh hhhhh hh hhh.. no teď mi budou všichni rozumět, že jo? Čili slova jsou tak, jak jsou, a je možné, když se zklidní mysl, otevře se srdce a je v harmonii s tělem, tak můžu vnímat vyslovené slovo v jeho obsahu i formě zároveň. A to je to, co dnes chybí ve školách, aby každé dítě si mohlo naladit na to, že stůl je stůl, židle je židle a nedá se tomu ten správný čas, protože se spěchá k tomu, aby se tam učily dovednosti, schopnosti a aby byla ta příprava na ten život. Ale ta příprava na ten život spočívá v tom, jak kvalitně si vybuduji ten nástoj. Čili je tam ten proces budování 

a je tam ten nástoj. Nejde jenom o ty nástroje, že je mám, ale musím s tím taky umět zacházet. Čili musím umět mluvit tak, že vím, co říkám. Nejenom, že si myslím. Slyšíš? Já vím, věděti do mí, vědomí, že jsem vědomá bytost a ne jenom opakovač cizích slov a cizích jo.. my se to samozřejmě učíme skrze opakování, protože to opakujeme po rodičích. Jak bychom se to jinak naučili? Tady je ten způsob 

a důvod, že každá duše si vybere ty rodiče, které ona potřebuje. Protože se potřebuje nějakým konkrétním způsobem sebevybudovat. Na co mám a na co nemám. 

R: Ale stejně jako moc nerozumím tomu, proč se nemůžeme rozhodnout, že stůl bude něco jiného.

L: My to děláme velice často a díky tomu pak dojde ke zmatení pojmů. To stavíme babylonskou věž.

 A pak se nedomluvíme, protože to je o moci: Já to vím nejlíp. To je v momentě, kdy je ego na vrcholu, před zhroucením. Kdy je ego člověka na vrcholu? To je, že si myslí, že může, co chce. To neznamená, že by nemělo možnost. 

R: To znamená, že všechny jako redefinice pojmů jako je muž, žena, manželství,..

L: Ano, včetně Boha.

R: …Bůh a já nevím co prostě..

L: Ano, všechny pojmy..

R: Já jsem teď schválně jmenovat ty věci, které teď frčí.

L: Které zrovna jsou aktuální, ano, všechny ty redefinice, ano. No?

R: …takže když si jako myslíme, že se můžeme jako rozhodnout, že to bude jako jinak,…

L:..tak to uděláme, abychom zjistili, že to jinak udělat nelze,..

R:.. protože dojde ke zmatení jazyků.

L: Ano. Tím pádem se to společenství zastaví.

R: A to už je jako napsané, to je text, který je 2000 let.. to více než 2000 starý.

L: No jasně, ano, to tak je.

R: Takže budeme opakovat něco, co už..

L: Ano, ano. Některé pády, když jsem vylezl hodně vysoko a udělám blbost, tak spadnu hodně hluboko 

a hodně si nabiju, ale to je v pořádku. Duše je nesmrtelná, ta to přežije. Že se z toho bude lízat dlouho 

a že některé duše taková poučení potřebují, to je v pořádku, tak je dostanou. 

R: Znamená to, že tomu jako nebránit?

L: Ano. Nebránit. Já jsem tady měl paní, která mi přesně tohle vtrdila o té židli a o tom stolu, že to je jenom to… já jsem jí řekl: Ale já pak pro vás nemůžu udělat nic, protože když vy nerespektujete, že ta slova jsou tak, jak jsou, tak to, že se nedomluvíte se svými bližními, by ještě nevadilo, ale vaše mysl se nedomluví s vaší duší, protože tam jsou taky pojmy. Já musím být schopen ve své mysli pojmenovat své pocity. Ta řeč je jenom to vyjádření navenek. Samozřejmě, že jsem se pak dozvěděl, že skončila v blázinci, protože nevydržela ani sama se sebou. Jo? A tam to pak skončí smrtí dříve nebo později, a pak ta duše poučená o tom, že tohle nesmí dělat, půjde do dalšího života. To je jako když dostaneš ve škole sardel, tak se doma poučíš a jdeš znovu do školy, abys to zkusil znovu. 

R: Jasně no.

L: To je úplně stejné.

R: A že to je teď takové viditelné? Že ten jako křik z těch jako médií na tahleta témata je prostě takový hodně jako silný. Já tedy vůbec nemám pocit, že to je vlastně jako křik.. nějak.. že to takhle má jako hodně lidí nebo většina lidí. Spíš mám pocit, že to je nějak jako silný křik vlastně poměrně málo lidí, kteří asi potřebují tohleto jako poučení. A já mám stejně takovou jako vnitřní potřebu to strašně jako bránit.

L: Co bránit? Jako tu..

R: No ty pojmy.

L: Ty pojmy, že jsou tak, jak jsou? No jasně. Protože v momentě, kdy tam připustím tu cochcárnu, o které jsme také mluvili, že to může být jakkoliv, tak v tu chvíli začnu rozkládat tu společnost rakovinou.

R: To je taková rakovina společnosti.

L: Ano. Je to rakovina společnosti. A já nechci, aby společnost zemřela na rakovinu. 

R: No ale zároveň mi říkáš: Je dobré, ať si to ty duše vyzkouší.

L: Ano, ať si to zkusí.

R: Tak jak se k tomu postavit prakticky?

L: Jak kdy. Já se můžu pokoušet o to tomu zabránit. Jo? Jako lékař se pokouší zabránit rakovině, aby ta společnost dostala příležitost se změnit. Já jsem na to dával příklad: Anna K., rakovina prsu nebo co tam měla. Měla asi jednu, nebo dvě recidivy. Proč? No protože nezměnila způsob jednání. Měla to tak, že ta rakovina je to zlo, které musíme vymýtit, protože si chci dělat to, co chci. Je tam ten chtíč. Stejný druh rakoviny – Naďa Urbánková. Po vyléčení se uchýlila do ústraní do kláštera k bratřím, tam byla nějakého půl roku, kde si přeskládala své životní hodnoty, co a jak. Žádná recidiva nebyla. Přestala si dělat, co chce. Čili uvedla sama sebe do souladu s tím, jak je stvoření stvořené čili uvedla sama sebe do souladu s životem. Jak chceš být v souladu s životem, když chceš jenom výkon? To jde těžko. To jsou hodně těžké otázky a témata. 

R: Já mám pocit, že se hodně děje to, že se to tak jako.. že vznikají takové jakoby uzavřené skupiny lidí, když bych to řekl. 

L: Ano.

R: A teď jako uzavření lidé, skupiny lidí, kteří hodně chtějí bránit – a teď použiju slovo – tradiční hodnoty, tradiční svět, normální svět a tyhlety.. a pak jsou ty skupiny, které jsou jako z jejich pohledu hodně jako pokrokové. To jsou ty, které mají pocit, že si můžeme jako redefinovat ten stůl a můžeme mít tu cochcárnu. A mezi nimi je takový jako nesmiřitelný jako prostor. 

L: Ano. Ano. Na co se mě ptáš?

R: Já to zkusím nějak popsat. Já sám v životě mám několik takovýchto skupin z těchhletěch různých oblastí a vlastně mi přijde, že se jako.. jako kdybych si musel jako vybrat, jako že nemám možnost být jako buď tam, nebo jako tady. Nebo jako.. a já bych chtěl vlastně jako v obojím, protože mám jako vztahy s těmi lidmi, mám je jako rád. A i když prostě říkají nějaké takovéhle věci, tak.. 

L: Ano.

R: ..ale vlastně mi to jako nejde, protože tam funguje takový ten efekt, když jako máte.. když máš jako.. když jsi v nějaké skupině, kde jako nabydeš jako dojem, že jsi v nějaké jako názorové menšině, tak ten názor vlastně neřekneš. 

L: Ano.

R: Protože budeš..

L: ..vyčleněný třeba..

R: Tak, třeba. No a takže já vlastně jako těch skupin mám jako několik a vlastně ve všech mám ten jako..

L: To je výborné.

R: No ale vlastně si s tím dost jako nevím rady. 

L: To je jednoduché. Ta mysl musí přijmout to, že vlastně to, co to spojuje, je to absolutno. Bůh. Protože Bůh je ve všech těch skupinách. Protože tam je problém tím, že každá ta skupina tě nutí mít jenom ten jejich názor. Jenom ten jejich úhel pohledu. Jsou věci.. hele, dám příklad jako v lidském těle. Každá buňka má ve svém jádru data od celého člověka. To je tak stejně, jako každý člověk má v sobě obsaženou přítomnost Boží. To je úplně to samé. Přesto jsou kožní buňky, jaterní buňky, krvinky, jsou různé typy buněk, které mají různé specializace. A teď jde o to, aby spolu ty buňky… když by v tom těle jenom soupeřily, že jenom my kůže jsme ty jediné správné tady na tom… to je ta nevědomost, že buď jsme lidi jako celek, anebo nemáme, co bychom tady dělali jako lidstvo. Buď to přežijeme, anebo to nepřežijeme. A přežijeme to jedině za předpokladu, že začneme spolupracovat tím, že vymezíme teď v pojmech, co musí být, aby buňka byla buňkou, čili že musí mít to jádro, musím tam mít nějaké ty organely, musí mít nějaký ten povrch atd. atd. atd. To jsou ty tzv. protokoly, které jsou tradiční a které být musí. Jinak by to prostě neexistovalo. A pak jsou ty, které se jakoby.. to nové, co se specializuje do toho kožního, jaterního, krvinkového, já nevím.. svalové buňky, každá je specializovaná na něco jiného.

A lidstvo je v podstatě teď ve fázi, kdy se utváří celosvětová bytost (jako člověk), která vlastně bude muset roztřídit jednotlivé duše do různých skupin podle funkce a podle schopností. Ale to jde udělat jedině za toho předpokladu, že všechny ty buňky jsou si vědomé, že mají genetickou výbavu pro ten celek a dodržují ty základní principy toho stvoření, jak je to stvoření stvořené, čili že tam musí být to jádro, ty organely atd. 

Čili já musím měnit a musím zároveň trvat na určitých věcech, které jsou tak, jak jsou. A teprve při splnění těchhletěch dvou podmínek to může být pravdivé i živé zároveň. A o tohleto se hraje v té společnosti, že se přetahují jedni, kteří chtějí být jakkoliv, ale živí – nás pravda nezajímá a druzí, kteří chtějí být pravdiví za všech okolností a nějaký život nás nezajímá, ty změny. Je to o poměru těch sil. Ty stojíš mezi nimi jako v mlýnském kamenu. 

R: No ano.

L: Protože ty potřebuješ říct: Všichni patříte Pánu Bohu. Všichni jste nesmrtelní. Bezva, že děláte tyhlety nové věci, že chcete zrušit pohlaví, ale musíte ho zrušit jenom do té míry, aby byl udržitelný ten život, jak jste se sem vůbec dostali. Nejde to jako zrušit víc. Jakmile vytrhnu to jádro z té buňky, tak ta buňka přestane existovat. Zemře, nebo trvá jenom určitou chvíli. A když to budu mít jenom vybudované, tak jsou kostní buňky. To jsou ti tradicionalisté, kteří: To je jenom takhle. Ale na těch to ale stojí, ta společnost potřebuje kosti. Vždyť by se to zhroutilo, kdyby tam kosti nebyly. Musí tam být obojí. To, co je to proměnlivé rychlé a i to, co je to stabilní pevné. A teď jde o to, že každá duše si hledá to své místo. A je tady určité množství duší, které jsou.. jako kdyby byly.. počkej, jak ono se tomu říká.. je tady řada duší, které jsou jako kmenové buňky v těle. Čili že jsou nevyprofilované a mohou být jak ti tradicionalisté, tak ti pokrokoví. Můžou být kýmkoliv. To je zvláštní skupina. Kteří udržují ten základ. Ty, když se v těle vyčerpají ty kmenové buňky, no tak pak člověk umírá, protože nemá, jak by obnovoval některé věci. Aspoň tedy tak jsem to pochopil z toho, jak mi byla vykládaná funkce kmenových buněk. Možná, že se mýlím, já nevím. Čili když se budeš dívat na společnost, tak se na ni dívej jako na společenství jedinců. A ten příměr je, že to je jako lidská bytost. To je také společenství buněk. Je tam obojí.

R: To mi přijde hodně funkční, mně tohleto chybělo. 

L: Že prostě jsou tady třeba všichni. 

R: No ale teď zpátky k té mé otázce. 

L: Jak se k tomu postavit? No musíš si uvědomit, kým chceš být ty sám. A to je to, k čemu ta dnešní situace v tom světě všechny bytosti nutí, že musí jít samy k sobě.

R: Ta maturita z lidskosti.

L: Ano, to je ta maturita z lidskosti, přesně tak. Z toho, kde vlastně stojím. Jestli jsem obyčejná svalová buňka, která se umí jenom natáhnout a smrštit, nebo jsem jaterní buňka, která se vyzná v chemii, nebo jsem nervová buňka, která se vyzná v médiích. Prostě jaká buňka jsem, kam patřím.  A nesmím popírat to, že všechny mají společný základ, v kterých je všechno. Jako proto.. to je další rozměr toho: Člověk k obrazu Božímu. Čili jak je uspořádané stvoření, tak tak jsme uspořádaní i my. 

Tohle využívali Indové. Když vlastně řešili nějaký problém – jako starověká Indie, ne ta dnešní – tak vlastně to, co nebyli schopní přečíst ve vnějším světě, tak to umeditovali v sobě. A co nebyli schopní umeditovat v sobě, tak to se snažili přečíst ve vnějším světě. A čím dál to bylo, až třeba na nebi, ve hvězdách, ve stvoření, tak tím hlouběji mohli jít v té meditaci v sobě. Tenhle princip oni využívali, znali ho. To jsou všechno věci, které jsou ne zapomenuté, ale jsou pro dnešní masu lidí zasunuté jako do velmi speciálních kategorií. Jako kdybychom dnes byli ve stádiu, kdy se vytváří tělo. A na to tělo potřebuješ ty jednodušší buňky. K těm složitějším přijde později. Matka jako první začne v těle množit buňky, když se vytváří nová lidská bytost. Čili ten příměr — společnost jako lidský organismus — je na některé věci docela funkční, protože se to tam dá přirovnat, aby bylo srozumitelné, proč to tak je, proč se to v té společnosti takhle odehrává. Proč jsou ty názorové proudy. A všechno je překotné, je to nezralé, protože teď jsme v té fázi těch změn. Navíc ty uspořádané mysli – jako zavřené samy do sebe – se snaží to zneužít pro sebepotvrzení. Tím se to dostává do ještě větších otáček, až to skončí tím nárazem do zdi. A buďto se vzpamatujeme dřív, než narazíme, anebo do toho bude zasáhnuto z hlediska vyššího principu skrze přírodu. Vyvrásní se někde nějaké pohoří a najednou začnou mít lidé ale úplně jiné starosti, než to, jestli mají jedenasedmdesát genderů nebo kolik.